Toto jsou stránky pro všechny, kdo s námi prošli dlouhou cestu krajem pětilisté růže.

Kruh se uzavírá (Český Krumlov 2018)

Z Krumlova jsme v roce 1969 vyšli a do Krumlova jsme se v roce 2018 opět vrátili. Na poslední ročník našeho pochodu Krajem pětilisté růže nebo jen Růže, jak mu už dávno říkáme. Uzavřela se jedna z pozoruhodných kapitol pěší turistiky. Padesát ročníků třídenního dálkového pochodu. Velké dílo pořadatelů několika generací, velká příležitost pro turisty prožít něco nezapomenutelného.

Na zahájení padesátého ročníku byli vyjmenováni účastníci s nejvíce účastmi. Na prvním místě Karel (50 účastí) na druhém Blanka a Pavel (49 účastí), všichni tři z naší party a na čtvrtém náš kamarád … (48 účastí). Těší nás, že právě naše parta obsadila všechny stupínky „bedny“, jen trochu s jízlivostí poznamenávám, že padesát účastí neměl nikdo! Vždyť přeci v roce 2002 se pochod nekonal kvůli katastrofální povodni. Pravda, naše parta si uspořádala (s velkým přispěním Hanky) svůj náhradní pochod ve Strmilově (jak je zapsáno i na našich internetových stránkách), ale stejně musím dodat, že pochod trval od svého prvního do posledního ročníku ne padesát, ale 49 let a také počet uspořádaných ročníků se zastavil (bohužel) na čísle 49.

Myslím, že do povídání o tom právě skončeném 50. ročníku patří i malá kapitolka o vzniku naší party a tak vám ji teď předkládám:

 

Když jsem v jednom z prvních zářijových dní roku 1969 na naší tehdejší zahrádce slyšel od souseda Vládi (záměrně neuvádím u nikoho jeho příjmení), že se příští pátek začíná třídenní dálkový pochod Krajem pětilisté růže a rozhodl se přijmout jeho pozvání, netušil jsem, že činím rozhodnutí, které dosti významným způsobem ovlivní můj další život.

Tehdy se totiž začala odvíjet historie naší nynější pochodové party. Mohu se snad trochu pochlubit, že jsem, aniž bych to tehdy věděl, stál u její kolébky.

Hned po zahájení prvního ročníku jsme asi po prvních pěti kilometrech chůze na vcelku jednoduché křižovatce zabloudili a ve skupince bloudících jsem se poprvé uviděl a pozdravil se s Karlem. V dalším průběhu toho prvního ročníku jsme spolu nechodili, jen jsme o sobě věděli. Již druhý ročník měl početnější účast a kromě Karla jsem mezi účastníky objevil Blanku, mou kolegyni z práce, a její kamarádku Lídu. Pochod jsem absolvoval s nimi a tím se vlastně vytvořil malý základ naší pozdější party. Karel se sice s námi občas zastavil, ale už tehdy měl mnoho známých a kromě toho chodil velmi rychle, takže se stále pohyboval kdesi před námi nebo i za námi, když se někde zdržel s některým ze svých známých.

Zásadním zlomem ve vývoji naší party se stal rok 1973. Tehdy jsem přesvědčil náhodně Romana, aby to se mnou zkusil a prošel si dvě etapy kolem Krumlova, kde se tehdy konal sraz turistů z celého Československa. Roman se hned první den nevídaným způsobem zničil, když si „vyrobil“ na nohou více než deset velkých puchýřů a druhý den už nemohl pokračovat. Přesto po této úděsné zkušenosti u turistiky zůstal a během následujících asi dvou let svým nenapodobitelným šarmem způsobil, že se z nás, kteří jsme se do té doby jen znali, stala sice trochu nesoudržná, ale přece jen stálá parta. I Karel trochu slevil ze své rychlosti a pobýval s námi stále častěji. Kromě nás třech s námi někdy chodil Lojza a už stále Blanka s Lídou. Tahle situace se několik let neměnila, až přišel památný rok 1978. Ve druhé etapě jsme docházeli asi posledních pět kilometrů do Rožmberka a došli jsme tři mladé turistky, z nichž jedna silně kulhala a křivila obličej bolestí. Roman ji oslovil, a i když povoláním veterinář, ošetřil jí její puchýři pokryté nožky a všechny tři, puchýři postiženou Jitku, Hanku a Milenu, pozval mezi nás. Ty tři pozvání přijaly a staly se neodmyslitelnou součástí naší party. V tomto složení jsme potom chodili několik let a Karel se definitivně také přidal k nám (už se netoulal s různými dalšími známými).

Že nic netrvá věčně jsme si nechtěli přiznat a na každém dalším ročníku jsme si slibovali, že se za rok opět sejdeme. Nejprve však přestala chodit Milena a potom i Jitka a potom zasáhla krutě vyšší moc, když v roce 1988 zemřela Lída a o pět let později v roce 1993 Roman. Pro nemoc musel přestat chodit i Lojza.

Na našem pochodu v minulosti existovaly i jiné stálé party, z nichž asi ta nejpočetnější si říkala „Rychlé pípy“. Ta se však v průběhu doby rozpadla a zůstali z ní jen dva „sirotci“, Jirka a Pepa. Jirka se znal s Hankou a ta je oba přivedla mezi nás. Po dlouhé době začal na pochod jezdit také Karlův kamarád Pepíček a s Hankou přišla do naší party ještě Miška, takže počet stálých členů se opět rozrostl.

Po dalších několika letech se k nám přidali ještě Fanda, s nímž jsem původně se znal jen pracovně, Jana, jejich syn Fanda mladší a sestra Jany Maruška. Několik let se s námi sbližoval také Milan, až se také stal naší součástí a po několika dalších letech přestala na pochod jezdit Miška a počet členů se tak ustálil na dvanácti. Posledním stálým členem naší party se před několika lety stala Dana. V roce 2017 nás navždy opustil Lojza.

Jaké jsou naše pocity, jak moc si ceníme kamarádství lidí z naší party a co v současné době cítíme, bych asi nedovedl popsat lépe, než jsme to s Karlem vyjádřili v krátkých úvahách v našem obvyklém povídání o pochodu v roce 2014.

 

 

Já jsem k tomu napsal:

Na tomto místě bych mohl povídání o letošním ročníku (třeboňském 2014) ukončit. Mám ale na srdci ještě jednu věc, kterou musím jako kratičkou úvahu připsat na konec. V druhém dni pochodu, u Spolského mlýna, jsem s trochou smutku v duši řekl Janě, že se už asi příštího ročníku nezúčastním, protože mi nejde chodit, jak bych si sám přál. „To vůbec nepřichází v úvahu!“, odpověděla mi na to a dál tu svou větu nijak nekomentovala. Už několik let cítím, že všichni z party jste v tom chození lepší, rychlejší a vytrvalejší. Velmi často se dívám na vaše záda a neumím přidat na rychlosti tak, abych mohl bez většího vypětí jít s vámi a chvílemi třeba i vpředu. A když si tak vlaju vzadu, přepadá mě smutek z toho, že to už nikdy nebude lepší, spíše naopak. Vzpomínám si přitom vždycky na „tučná léta“, kdy pro mě i ty nejdelší etapy byly procházkou, po níž jsem ve zbytku dne nebyl skoro vůbec unaven. Vy mladší v partě jste na nás starší hodní, nikdy jsem od vás neslyšel škaredé slovo nebo posměch, vždycky jsem se mezi vámi cítil jako mezi svými a vždycky jsme se na setkání s vámi velmi těšil. Potom, co jsem si vyslechl tu Janinu větu, vám slibuji, že se budu snažit ze všech svých (zbývajících) sil, aby ten letošní třeboňský ročník pro mě nebyl posledním. Ale na delší trasy to už asi nebude nikdy!

 

 

A Karel:

 

Tak tentokráte jsem se pustil do malé úvahy. Inspiroval mne k ní poslední odstavec Pavlova vyprávění.

Odstavec připomíná často užívané rčení o umění odejít včas. Položil jsem si v té souvislosti dvě otázky. Platí vždy a pro všechny, a co je ta pravá chvíle k odchodu? Jistě se to týká vrcholových sportovců, herců a zpěváků závislých na přízni publika a některých odborných profesí. Lékař s chvějícíma se rukama by na operačním sále asi také velkou důvěru nevzbuzoval. Ale ani oni nemusí odcházet do ústraní, mohou z nich být trenéři, učitelé či vědečtí pracovníci. Co je tedy ta pravá chvíle k odchodu? Odchod z atletické dráhy či prken, která znamenají svět? Nevím, snad. Ale to se nás přece netýká.

Před několika lety jsem absolvoval operaci, dva měsíce před pochodem. Celou tu dobu jsem řešil otázku, zda jet či nejet. Tehdy jsem se sám sebe ptal, proč vlastně na ten pochod jezdím. Začátek byl jasný, trochu jsem to tam v jižních Čechách znal, velmi se mi tam líbilo, byla to další příležitost k návštěvě tohoto kraje. Při příjezdu jsem neznal nikoho z pořadatelů ani pochodníků a při odjezdu to již byla řada kamarádů. A co se z toho za ty roky vyvinulo, víme všichni. A k tomu ta magická atmosféra pochodu, ta mluví sama za sebe. Jednou jsem měl ošklivý sen: Přijel jsem na tento „náš“ pochod nějakou oklikou, těsně před startem. Nikde ani jedna známá tvář. Z naší party nikdo, mezi ostatními pochodníky také nikdo a ani mezi pořadateli. Usedl jsem do kouta a řešil otázku, zda zůstat nebo odjet. Výsledek neznám, protože jsem se v té chvíli probudil. Ale sen mne strašil několik dní. A ještě dnes mi při vzpomínce na něj přeběhne mráz po zádech.

Trochu oklikou jsem se dostal k otázce, kdy pro mne nastane den odchodu. Již nějakou dobu je mi jasné, že „dlouhou“ už nikdy nepůjdu a ani žádný kopeček už nevyběhnu. A co má bejt? Kvůli tomu tam přece nejezdím. Vracím se ke svým pooperačním úvahám: dokud budu schopen tam bez problémů dojet, pokud zvládnu alespoň procházku místním parkem a dokážu jít večer s Vámi do hospody, tak ten den odchodu nebude aktuální. (Zásah „vyšší moci nelze vyloučit ani ovlivnit.) A kdyby se splnil onen ošklivý sen? Tak tuto variantu ve svých úvahách vůbec nepřipouštím.


 

A nyní už se věnujme přípravě a průběhu toho padesátého a zároveň posledního ročníku Růže. Starosti pořadatelů se trochu přenesly i na nás, účastníky. Přihlásit se bylo nutno velmi brzy, abychom si zajistili ubytování. Starosti pořadatelů ovšem byly nepoměrně větší. Odmítnuté noclehy v gymnáziu, obtížné shánění ubytování ve městě, stravování na třech místech a dokonce i překládání závěrečné zábavy z tradičního kájovského Konibaru do Věžovaté Pláně.

Den před startem jsme se tentokrát sešli na nádraží v Českých Budějovicích jen s Karlem a Pepíčkem a bez problému dojeli do Českého Krumlova. Zde nás trochu potrápilo parkování a také změna místa prezentace. Vše ovšem přebilo to, že jsme byli ubytováni a měli i stravování v hospodě V ofsajdu. Bylo odtud celkem blízko do města, jen nádraží (pro všechny) v Krumlově postavili na kopci a dost daleko od města (možná naštěstí).

Večer nám zamluvila naše ubytovatelka a organizátorka Jana posezení v restauraci V oblouku. Sešli jsme se všichni, i když trochu později než jsme původně předpokládali a podrobně probrali, že právě tento ročník Růže je skutečně poslední. Po roce jsme byli opět spolu a jako vždy na těchto setkáních, byla nálada velmi dobrá. I po návratu na ubytovnu pokračovala zábava na pokoji č.10. Účast naší party na tomto ročníku byla vysoce nadprůměrná. Po asi devíti letech opět přijela Miška, po asi třech letech Fanda starší i mladší (ten dokonce se svou přítelkyní). Ze stálých účastníků chyběl jen Milan, zotavující se po nějaké operaci.

Ráno prvního pochodového dne bylo slunečné a naznačovalo, že bude velké vedro, tak jako v předchozích dnech. Odhodláni mu čelit, jsme se vydali nejprve na krumlovské náměstí, na zahájení pochodu. Obvyklé projevy zpestřil příjezd pana Voka na koni. Jeho vznešená řeč nás potěšila, ale skoro to vypadalo tak, že ani neví o tom, že se dnes na zahájení scházíme naposledy. Během zahájení byli jmenováni již vpředu zmínění účastníci s nejvyšším počtem účastí a Karel, jako vítěz a jediný s plným počtem účastí, byl obdarován knihou a potleskem všech účastníků.

Než začnu s popisováním vlastního pochodu, musím s lítostí doznat, že vzhledem k mým dosti zkráceným etapám, mi mohlo uniknout mnoho zajímavého. Prosím tedy už zde, abyste všichni z naší pochodové party připojili své zážitky v hyčmu.

Trasa první etapy vedla z náměstí městem, dále přes zámek a zámeckou zahradu na Ptačí hrádek a odtud do Kájova. Až posléze jsem zjistil, že hned za Plášťovým mostem jsem začal kufrovat. Šel jsem sám vpředu a moji spoluchodci mě následovali a také kufrovali. Bylo to ovšem na místech, kde to dokonale známe. Snad právě proto jsme si nepřečetli pozorněji popis trasy. V každém případě to byl pro nás velice dobrý začátek, protože chůze bez kufrování nás tolik netěší. Já jsem prošel celou trasu až do Kájova sám, také proto, že jsem vynechal výstup na Vávrův kopec. Jak jsem posléze zjistil, cestou jsem společně s mnoha jinými účastníky „spáchal“ ještě jeden malý kufříček, když jsem přehlédl odbočku žluté značky na lesní pěšinu a pokračoval po cestě, na níž se značka po necelém kilometru vrátila.

Do Kájova jsme došli všichni bez úhony a zde jsme my starší ukončili dnešní pochodový den, zatímco ostatní z naší party pokračovali po různých delších trasách, které vedly přes Kleť. Z Kájova jsme dojeli zpožděným vlakem v brzkém odpoledni zpátky do Krumlova a rozhodli jsme se navštívit Elišku, jejíž dům stojí nedaleko nádraží. Lojza loni zemřel krátce po naší návštěvě před pochodem v Jindřichově Hradci a Eliška teď žije v jejich domě sama. Přivítání bylo maličko rozpačité, protože jsme se předem nijak neohlásili, ale návštěva byla nakonec velmi srdečná, příjemné posezení pod pergolou, kde jsme se dlouhá léta setkávali i s Lojzou, jsme zakončili tím, že je to asi bohužel naposledy, co se zde v této sestavě scházíme.

Odtud šli moji kamarádi zkoumat pamětihodnosti Krumlova, zatímco já jsem se vzhledem ke svým omezeným možnostem věnoval odpočinku.

Druhý pochodový den jsme si my starší + Hanka uspořádali podle svého (pořadatelé prominou). Vhodně jsme si rozmístili auta a z Třísova jsme šli proti trase na Dívčí kámen. Nedaleko keltského oppida jsme byli svědky fascinují podívané. Asi 80 metrů od nás náhle přeběhli přes cestu dva statní srnci, přímo před námi nedaleko cesty se postavili proti sobě a předvedli nám nádherný souboj. To divadlo trvalo asi 10 minut. Jeden z nich, viditelně menší, potom souboj vzdal a utekl. Vítěz odcházel z bojiště s hrdě vztyčenou hlavou, pomalu. Bylo vidět, že je tu pánem.

Na Dívčí kámen jsme dorazili ještě před ostatními účastníky, takže bylo dost času k jeho prohlídce. Po ní jsme navštívili restauraci Hamr, snědli bramborovou polévku, doplnili palačinkou s borůvkovým žahourem a odešli směrem k Holubovu, kde jsme si v předtím zaparkovali druhé auto. Dojeli jsme do Třísova a zde se naše cesty rozdělily. Hanka s Blankou toužily užít si (naposledy?) návštěvu Kleti a Zlaté Koruny a my tři chlapi jsme se dohodli, že dojedeme do Černice a odtud si Pepíček a Karel projdou známou cestu ke golfovému hřišti u Svachovy Lhotky, kam pro ně dojedu autem a odtud popojedeme do Svachovy Lhotky do minipivovaru Glockner. U Černice kluci nastoupili na červenou značku a i když si mysleli, že cestu znají, ztratili žlutou značku a nakonec ztratili i pojem, kde jsou. Les se zdál nekonečný, ale štěstí stálo nedaleko v podobě velmi pohledné mladší napůl odhalené opalující se ženy, která jim jako dobrá víla ukázala správnou cestu. U Svachovy Lhotka kluci vypadali, jako když se vrací z prohrané bitvy, ale vědomí, že za chvíli budou mít před sebou dobré pivo značky Glock je vzpružilo. Na parkovišti před restaurací a hotelem se naše auto vyjímalo. Bylo totiž nejhorší. Na rozlehlém dvoře bývalého statku posedávalo mnoho golfistů se zaparkovanými golfovými holemi a jistě tučnými konty. My jsme si objednali jen pivo a nějaké syrečky a užívali si trochu snobské atmosféry tohoto místa. Po návratu na ubytovnu jsme opožděně zjistili, že za hospodou V ofsajdu, kde jsme se stravovali, je pěkná venkovní zahrádka. Zde jsme potom trávili čas i po večeři, než moji přátelé odešli do města na přednášku o Rožmbercích. Vrátili se nepříliš nadšeni, přednáška byla podle jejich názoru pouze průměrná.

Třetí den pochodu, poslední ze skoro 150 pochodových dní odjíždíme do Ktiše, odkud startují všechny dnešní trasy. Jsme zde všichni z party trochu dříve než ostatní a asi i trochu dříve než pořadatelé, kteří vyznačili první fáborek vlastního značení cesty až po našem odchodu. Tak se stalo, co se nám dosud nikdy nepodařilo. Zakufrovali jsme (celá parta společně) na prvním metru trasy. Počátek této etapy vedl kolem Ktišské hory a my jsme díky kufru kolem ní šli opačným směrem. Pořadatelé se nás sice snažili „umravnit“ a poslat zpátky, ale vracet se kilometr se nám zdálo daleko. Já jsem došel až na vyhlídku nad Ktiškou a vracel jsem se zpět, tentokrát správným směrem. Stejným způsobem jako my kufrovalo dalších nejméně třicet lidí. Moji přátelé bojovali proti přesile, míjeli mnoho správně jdoucích účastníků, až došli znovu do Ktiše a napojili se na správnou cestu. Já jsem na všechny počkal v Březovíku, odkud už jsme jeli do Chvalšin ve třech s Karlem a Pepíčkem a ve Chvalšinách se k nám po absolvování 22,5 km dlouhé trasy připojily Hanka s Blankou. K úseku trasy mezi Březovíkem a Chvalšinami se vyjádřily takto: „ Na cestě z Březovíku do Chvalšin zabloudili snad všichni. Naštěstí už dnes každý třetí turista má s sebou GPS, takže nalezení správné cesty je snadnější.“

Ostatní naši kamarádi šli delší a dlouhé trasy, je na nich, aby přispěli svou troškou do mlýna v hyčmu.

Večer se konala tancovačka pořadateli tradičně nazvaná „Puchýřový bál“. Byla přeložena „z nouze“ z Kájova do Věžovaté Pláně, do horších podmínek, jak jsme se dověděli už při prezentaci. Za sebe mohu prohlásit, že byla velmi vydařená a rozhodně jsme si proti Kájovu nepohoršili. K dobré náladě přispěla i vynikající obsluha, na jakou jsme jinde nebyli zvyklí. Několik účastníků, mezi nimi i Karel, proneslo krátké rozloučení s pochodem. Naše parta se jednomyslně rozhodla, že příští rok si uspořádá své setkání. Kde a kdy nechme zatím budoucnosti, věřme však, že se setkání uskuteční.

A na úplný konec musím připojit několik informací. 50. ročník byl bezdešťový a zcela určitě nejteplejší (všechny tři dny nad 30ºC) ze všech. V porovnání s těmi nejkrásnějšími by podle mého názoru neuspěl, ale rozhodně byl zážitkově nadprůměrný.


 

Epilog:

Pochod Krajem pětilisté růže svým 50. ročníkem definitivně skončil a bohužel za něj není a už nikdy nebude rovnocenná náhrada. I když vznikne nějaká jiná akce, nebude to pokračování naší Růže, ale něco jiného. Myslím, že právě tento pochod byl něčím výjimečný. Zúčastnili jsme se i jiných turistických akcí, ale žádná z nich neměla takové kouzlo. Vždyť právě proto bylo o Růži napsáno mnoho povídání, vzpomínek, pochodových deníků a dokonce i pohádek. Někteří z nás měli nebo mají svého dobrého ducha, rožmberské strašidýlko (například Karel má svoji Terezku). Vyprávění o prvních ročnících pochodu, o kamarádech, kteří nás už navždy opustili a o neobvyklých zážitcích, to je dnes už skoro součást dějepisu. Padesát let, během nichž jsme se mohli těšit, připravovat a účastnit se Růže, to byla v našich životech neobvyklá věc. Dokonce jsme svůj čas počítali na „pochodové roky“. Nový pochodový rok vždy začínal prvním dnem po skončení pochodu. To všechno je minulostí. Snad se nám podaří zorganizovat si setkání naší party jako vzpomínku na zaniklou Růži. A i když se nic takového neuskuteční, budou nás vzpomínky na Růži provázet až do konce našeho života.


 

Dovětek:

Všechno, co se na Růži událo, jsme společně popsali a je to umístěno na internetových stránkách http://kronikaruze.webgarden.cz/. Slibuji, že tyto stránky zůstanou aktivní, dokud je budu schopen udržovat. Nakonec ještě jednou opakuji, že můj popis posledního ročníku je neúplný a vyžaduje od vás všech, členů naší pochodové party, abyste naposledy přispěli v hyčmu svým příspěvkem k dokreslení jeho průběhu. Pokud byste v budoucnu uznali, že na naše internetové stránky patří něco dalšího, sdělte mi to a já je o to rád rozšířím. (Pavel)


 

Hyčmo:

K Pavlovu vyprávění o vzniku naší party lze jen opravdu těžko něco dodat. Snad jen poznámku, že Pepíček se účastnil druhého i třetího ročníku (možná i čtvrtého, to ale nevím jistě). To ale parta ještě neexistovala, nicméně nepřišel potom jako nováček.

Dále citované úvahy mne trochu zaskočily. Vůbec se nepamatuji, že bych někdy něco takového napsal. Co k tomu dodat? Asi nic, možná bych použil některé jiné výrazy či formulace, ale obsah by se nezměnil.

První kufr při první etapě, pro naši skupinku (Hana, Blanka, Pepíček a já) zavinila moje lenost. Bylo mi jasné, že na Ptačí hrádek je nejlepší cesta ze zámecké zahrady brankou u fontány. Nikdo tam však nešel a tak jsem usoudil, že je asi ještě zavřená a mlčky pochodoval za davem. Dav před námi však hrádek vynechal a tak jsme se vydali proti nekufrujícím pochodníkům. Jak se pak ukázalo, nebylo to naposledy.

Po návratu do Krumlova a návštěvě u Elišky jsme šli s Pepíčkem zkoumat zdejší minipivovar, zřízený na místě původního Eggenbergského. Nakoupili jsme vzorky, a popili čepované. Dodatečně jsme zjistili, že zdejší pivo je i v nabídce restaurace v místě našeho ubytování. Pak jsme šli obhlédnout zrekonstruovaný minoritský klášter a jeho volně přístupné zahrady. Prohlídka budov by byla časově příliš náročná a tak jsme ji nahradili příjemným rozhovorem se sympatickou zaměstnankyní objektu. Podala nám základní informace o jeho historii i rekonstrukci a umožnila nám nahlédnout do kostela.

K návštěvě Dívčího kamene bych připojil jen malou poznámku. Po souboji srnců jsme došli na vyhlídku s nádherným pohledem na zříceninu. Zastávka v Hamru ve mně vyvolala poněkud tristní myšlenky. Několikrát jsem vzpomínal na příjemnou zastávku poblíž zříceniny. Byla tam budova, menší stůl, lavičky a bylo možné zde získat pivo. Od té doby jsem po tomto místě několikrát marně pátral. Nyní jsme seděli v restauraci, kterou jsem vůbec neznal. Teprve po nějaké době mi došlo, že je to právě to místo, po kterém marně pátrám. Neřeším otázku, do jaké míry se změnilo a do jaké míry mi selhává paměť. Uvědomil jsem si však, že zdejší kraj znám mnohem méně než si myslím. A to jsem netušil, jak rychle a markantněji mi to bude potvrzeno. V Černici jsem totiž spáchal snad nejostudnější kufr svého života. Šel jsem tudy nejméně dvakrát, možná i vícekrát a vždy bez problémů. Tentokráte jsem se však totálně ztratil. Zpočátku jsem tušil alespoň směr později ani ten ne. Když to vypadalo beznadějně, opravdu jsme objevili dobrou vílu. Jak dalece byla půvabná nevím, ale mně připadala v té chvíli nádherná. (I to její částečné odhalení byly ve skutečnosti kompletní plavky.) My jsme asi vypadali již dosti zbědovaně, protože její společník, krásný velký vlčák, nás sledoval dosti lhostejným pohledem. A, díky jejím radám, jsme (ještě s několika zaváháními) dorazili na sraz s Pavlem.

K poslední etapě a závěrečnému večeru nevím, co bych dodal. Tak snad jen pár slov k epilogu: Kruh se uzavřel, pravděpodobně definitivně. I když souhlasím s Voskovcem a Werichem, že: „Nikdy nic nikdo nemá míti za definitivní“ a ani čistý líh není stoprocentní, a sám zastávám názor, že je správné pochybovat úplně o všem, tak tady se pochybnosti pohybují asi jen v teoretické rovině. Kruh se uzavřel, ale my jsme zůstali uvnitř. Ty uplynulé roky se zkrátka smazat nedají a i kdyby to šlo, asi by je nikdo z nás smazat nechtěl. Při psaní těchto řádek jsem si uvědomil, že mi po celou dobu pochodu něco chybělo. Už vím co: Nenavštívil nás Ehula Telizent. Proč asi? Předpokládám, že věděl, že se nevidíme naposledy. ……. (Karel)

 

 

  Při čtení závěru ( OPRAVDU) jsem měla husí kůži. Do hyčma bych napsala, že děkuji za tu možnost něco takového prožít, býti účastna té sounáležitosti, přestože nás rozdělují různé fyzické možnosti. Vzpomínky jsou krásné. Loučíme se s "třídeňákem" v této podobě. Ale naše setkávání by mělo pokračovat i nadále, což mě moc těší. A doufám, že nás všechny.  ( Jana)


 

 


 

 

 

22.10.2018 10:38:20
ptheiner

Líbí se vám tyto stránky?

Ano (1780 | 35%)
Ne (1673 | 32%)
Stránky zdarma
Stránky systému Webgarden
Snad někdy a někde na shledanou!
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one