Toto jsou stránky pro všechny, kdo s námi prošli dlouhou cestu krajem pětilisté růže.

Náš pochod

Náš pochod 2019 - Kaplice

Než začnu s popisem letošního našeho setkání, musím se vrátit o hodně let nazpět. V roce 2002 se z důvodu katastrofálních povodní, které zasáhly i Český Krumlov, nekonal pochod Krajem pětilisté růže. My, skalní účastníci pochodu, jsme tenkrát poprvé zjistili, že pochod je pro nás nejen turistická akce, ale také příležitost, jak se každoročně setkávat. V té době už existovala naše stálá parta, i když v ní dosud nebyli ti její členové, jimž dnes říkáme „Žďárští“.

Náhradní pochod tehdy (už před sedmnácti lety) zorganizovala vynikajícím způsobem Hanka. Podrobnosti si můžete přečíst na našich internetových stránkách. V průběhu tohoto našeho prvního náhradního setkání jsme se dohodli, že mu budeme říkat „Náš pochod“ a naše setkání budeme považovat za jeho první ročník. Dále jsme stanovili, že pokud někdy dojde k tomu, že Růže přestane existovat, budeme si organizovat naše setkání dál a druhý ročník se může uskutečnit třeba za mnoho let.

Těch mnoho let přešlo, Růže skončila v roce 2018 svým 50. ročníkem a my jsme se při loučení s ní rozhodli, že budeme ve svých setkáních pokračovat. Vůle k setkávání byla, zpočátku se však zdálo, že nebude nikdo, kdo by se ujal těžkého úkolu pořadatele. Nakonec se našel – stal se jím Jirka. Jeho zásluhou mohu dnes popsat průběh 2.ročníku Našeho pochodu a hned na úvod pochválit Jirku za bezchybnou organizaci našeho setkání. Trochu jsme mu vyčítali málo informací, ukázalo se však, že informace byly dostatečné k tomu, aby všichni věděli všechno, co vědět potřebovali.

Po troše nejasností se termín pochodu ustálil na 23.-25. srpen 2019, místo konání na Kaplici u Blanky. Druhá pochvala, ta největší, směřuje právě k ní. Všechno bylo perfektní – ubytování, jídlo, pití, výběr trasy pochodu, počasí (myslím si, že i to Blanka objednala).

Sraz v první den pochodu jsme si s Hankou, Pepíčkem a Karlem dohodli na 14 hodin na nádraží v Českých Budějovicích. My, kluci, jsme se sešli téměř přesně, zatímco Hanka ještě čelila nástrahám našich silnic a našla nás až asi po půlhodině už v poklidu popíjející kapučínko v druhém nadzemním podlaží Mercury centra.

Protože projet Budějovicemi je pro místních poměrů neznalého řidiče dobrodružství, rozhodli jsme se, že Hanka pojede za mnou a tak nejlépe projedeme městem. Samozřejmě, že hned při vyjíždění z garáží se mezi nás vklínila další auta a na první křižovatce jsme se ztratili. K prvnímu možnému místu zastavení v Plané se Hanka probojovala asi za čtvrt hodiny po nás a odtud už můžeme naše setkání považovat za začátek pochodu. V Holkově jsme si totiž cestou ulovili jednu kešku a při vyjíždění z parkoviště na silnici jsme se opět ztratili. Po několika kilometrech jsme se v Netřebicích opět našli a odtud už jsme jeli „na jeden zátah“ až k Blance. Přivítání bylo srdečné, kolem sedmé hodiny jsme byli kompletní a zábava při dobrém jídle a pití by snad byla nekonečná (jako v reklamách), kdybychom si neuvědomili, že zítra nás čeká pochodový den.

Ráno jsme se sešli kolem deváté hodiny (jen Fanda se omluvil kvůli pracovním povinnostem) a vyslechli si nástin dnešní trasy o celkové délce 10-12 kilometrů. Celou trasu připravila Blanka, protože na cestě na Hradišťský vrch, kam jsme směřovali, zná dopodrobna každou cestičku.

Počasí sice den předtím slibovalo odpolední bouřky, ale ráno už byla předpověď příznivější, místo bouřek bylo odpoledne jen oblačno, tedy pro nás při dosti vysoké denní teplotě ideální stav.

Blanka nás vedla asi tou nejpěknější cestou, nejprve kousek podle říčky Černé, potom stezičkami až do Blanska, přes vesnici jen nezbytnou vzdálenost po silnici vedoucí do Benešova nad Černou a potom, u posledních stavení Blanska, odbočujeme lesem zastíněnou cestičkou k cíli dnešní cesty, rozhledně na Hradišťském vrchu.

První zastavení u kapličky jsme využili na první dnešní vrcholovku i s tradičními rumovými pralinkami a také k focení. Maruška má s sebou pejska Áju a ten (vlastně ta) nás nenechá zahálet moc dlouho. Dožaduje se abychom už šli dál. Nějakou dobu sledujeme modrou značku. Když ji opustíme, nevíme, kudy máme jít, ale Blanka dokazuje, že se tu skutečně vyzná. Příkrost kopce se stupňuje, ale ne tak, aby nám to působilo nějaké obtíže a tak asi po dvou hodinách (od začátku) se ocitáme na vrcholu Hradišťského vrchu. Chvíli čekáme, až z rozhledny sejdou nějací návštěvníci a potom už všichni (včetně mě – zjišťuji, že mi to jde) stoupáme po x (x je neznámé číslo, dosaďte si kolik chcete podle toho jak nám fandíte) schodech na vyhlídkovou terasu rozhledny. Dohlednost je toho dne asi kolem třiceti kilometrů, některé vzdálenější objekty tedy nevidíme, ale výhled i tak stojí za to. Kaplice, Velešín, přehrada u tvrze Sokolčí a mnoho dalších míst poznáváme a cítíme se být znalci místních poměrů, když (doufejme, že správně) identifikujeme všechna městečka i vesnice v dohledu. Pro mě je tato rozhledna určitým příznivým mezníkem. Možná šest let jsem na žádné rozhledně nebyl, protože mi to nedovoloval stav mých kyčlí. Dnes se to (doufám, že na delší dobu) obrátilo v dobré, protože jsem na vrchol rozhledny bez problému vystoupal.

Nedaleko rozhledny si dopřáváme menší polední občerstvení z vlastních zdrojů a potom už se vracíme dolů poněkud jinou cestou, směrem na Hradiště. Blanka volí cestu tak šikovně, že se nám do cesty staví penzion Hájenka. Nevím, zda jsem se zorientoval správně, ale asi náhodou potkáváme paní správkyni objektu a díky ní si můžeme z volně přístupné pípy natočit dobré, chlazené pivo. V teplém odpoledni má Jana dost práce s čepováním, a nám se ani nechce odejít z tohoto pohostinného místa.

Když se k tomu odhodláme, čeká nás krátký méně příjemný úsek po silnici. Z ní pak odbočíme (ta Blanka tu zná opravdu všechno) po vyjeté koleji v louce, na níž se prý vyskytují zmije a nedaleko té koleje zakrátko zakotvíme u lavičky na vyhlídce nad Kaplicí. V dohledu od lavičky jsou tři bedly a trochu dál se jich najde nejméně patnáct. Ochotní nosiči (ne vody, ale bedel) je potom donesou až domů. Dojídáme poslední zásoby, scházíme z kopce, aniž bychom viděli jedinou zmiji a docházíme až k řece Malši a sledujeme ji po přilehlé louce. Kousek procházíme kopřivami, až z nich má Blanka, jdoucí v čele, červená kolena. Po nějaké době se dostáváme na cestu a u jezu nás čeká příjemné překvapení, když Blanka zavelí ke koupání. Skoro všichni to využíváme a osvěženi čistou chladnou vodou pokračujeme přímo do restaurace v Kaplici u bývalého pivovaru. Dobré jídlo, z něhož vyjímám jako nejlepší pečeném vepřové koleno a navíc dobré pivo z minipivovaru v Žumberku, je příjemnou tečkou za dnem plným pohody a dobré nálady.

Při večerním posezení, už opět u Blanky, probíráme celý dnešní den, dopřáváme si smažené bedly a hlavně plánujeme 3.ročník Našeho pochodu. Domlouváme se, že se sejdeme poslední víkend v srpnu 2020. O místu zatím není definitivně rozhodnuto, průzkum dostává na starost Jirka a Fanda.

Noc je klidná, kluci se rozhodují, že všichni pojedou vlakem na Prahu z kaplického nádraží v 8.22. Hanka a já se s nimi rozloučíme až u vlaku a odtud už odjíždíme každý svým autem. Můj úkol je, provést Hanku Českými Budějovicemi plnými objížděk a uzavírek. Mám trochu obavu, abychom se zase neztratili, protože vrcholí Země živitelka, ale vše probíhá bez jakýchkoliv problémů. Loučíme se zamáváním na odbočce do Rudolfova, kam Hanka odjíždí.

Co říci závěrem: Netřeba říkat skoro nic víc, než že to bylo velmi krásné a podle mého názoru nám to bohatě nahradilo zaniklou Růži.

Na shledanou za rok a teď je vaše hyčmo! (Pavel)

 

Hyčmo:

 

Psát hyčmo k Pavlovu vyprávění je opravdu nevděčný úkol. Jak dodávat něco k textu, který je zcela úplný. Zkrátka doplňovat či upřesňovat (původně jsem chtěl napsat opravovat, ale to už vůbec nejde) není co. Opakovat již napsané, byť jinými slovy, by byl nesmysl. A tak si připadám jak žáček poškoláček, který má něco napsat a napadá ho pouze klasické: Vím, že nic nevím

Musím se přiznat. Když jsme se před rokem v Krumlově loučili, vzdor všem ujištěním, jsem v další setkání nevěřil. A velmi jsem o něm pochyboval i v průběhu celého roku. Před odjezdem jsem očekával jen několik jedinců, a ejhle, sešli jsme se téměř kompletní. Atmosféra byla od počátku pohodová, přesně tak jak jsme byli zvyklí. A navíc nevzpomínám si, že bychom na Růži někdy šli celý den pohromadě. Zkrátka a dobře myslím, že nás nespojují jen ty našlapané kilometry a prosezené chvíle v hospodách, na pokojích či na mezi. Je tu ještě něco dalšího, těžko definovatelného. A právě to ze mne dělá optimistu, který již nepochybuje o dalších setkáních. (Karel)

Líbí se vám tyto stránky?

Ano (1780 | 35%)
Ne (1673 | 32%)
Stránky zdarma
Stránky systému Webgarden
Snad někdy a někde na shledanou!
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one