Toto jsou stránky pro všechny, kdo s námi prošli (nebo chtějí projít) dlouhou cestu krajem pětilisté růže.

Byl předposlední? (Jindřichův Hradec 2017)

​ Byl předposlední? (Jindřichův Hradec 2017)
Musím začít slovy: „Bylo to krásné, ale trochu smutné“. Na každém kroku jsme se setkávali s tím, že letošní pochod je předposlední, ne-li poslední. Pořadatelům se staví do cesty stále vážnější překážky. Ceny za ubytování rostou, ochota škol připustit nocování mnoha lidí v tělocvičně se vytrácí, školní jídelny nejsou ochotny nakrmit po tři dny zhruba 300 lidí. A, bohužel, pořadatelé nemládnou, pracují v téměř stejné sestavě již X let (X je pro mě neznámé číslo) a spíše jich ubývá. Nemládnou ani účastníci pochodu. Pro mnoho z nich se už dávno stal právě tento pochod tradičním, letos ze zhruba 280 účastníků bylo 114 starších sedmdesáti let. V posledních letech ubývá počet mladých i mladších pochodníků. Zdá se mi, že pěší organizovanou turistikou se zabývají stále stejní lidé a s nimi asi kdysi tak oblíbená disciplína pravděpodobně zanikne. Jaký je vztah dnes už v počtu převažujících cyklistů na turistických cestách k pěším turistům nejlépe dokumentuje malinká příhodička, která se udála druhý pochodový den u rybníka Osika. Šli jsme po dosti široké cestě a kolem nás doslova „přefrčela“ cyklistická maminka s asi třemi cyklistickými dětmi. Hanka na ní zavolala: „Když jedete, musíte volat nebo zvonit, my vás neslyšíme“. Nato maminka odpověděla naštvaným zvýšeným hlasem: „Mně je to jedno!“, a pokračovala bez zpomalení dál. V té jedné krátké větičce se promítá vztah mezi cyklisty a „pěšáky“. Věřím tomu, že pěšáci budou cyklisty v průběhu několika let úplně vytlačeni. Pro mladou generaci je pěší chůze příliš pomalá, musí přece za den projet spoustu kilometrů, i když z přírody, do níž údajně jezdí, nepoznají skoro nic.
Počáteční úvaha je trochu pochmurnější než obvykle a píšu ji, jak to vidím já. Třeba to všechno bude jinak a třeba to vy vidíte také jinak než já.
Věnujme se však našemu pochodu a začněme přípravou. V době, kdy už byli všichni přihlášení se k nám prostřednictvím Hanky doneslo, že jsou problémy s ubytováním. Skvělým a okamžitým zásahem naší hlavní ubytovatelky Jany se však všechno vyřešilo. Jen já jsem měl problém. Na začátku května jsem byl pozván na operaci kyčelního kloubu a nevěděl jsem, v jaké budu kondici v době pochodu. Nakonec se i toto vyřešilo k mé spokojenosti (částečné). Chodil jsem zkrácené etapy, ale byl jsem přítomen. A býti přítomen, je to nejdůležitější.
Asi týden před pochodem jsme se dohodli, že naše tradiční setkání v podzemí Merkury centra v Českých Budějovicích se opět uskuteční, tentokrát v sestavě Karel, Pepíček, Blanka a Pavel. Navíc jsme se dohodli, že nám nevadí zajížďka do Krumlova a bude se konat i rovněž tradiční předpochodové setkání u Lojzy a Elišky. O setkání věděli všichni, nakonec ve stanovené tři hodiny přišel i Milan a k naší velké radosti i Slávek.
Setkání u Lojzy a Elišky bylo opět srdečné, na stole byly připraveny samé dobroty, k pití bylo pivo a dovozová malinová šťáva a všemu kralovala dobrá nálada. Musím konstatovat, že všichni zúčastnění měli ze setkání dobrý pocit a já se musím pochválit za to, že jsem to navrhl jako první.
Cesta do Hradce uběhla jako voda, ohlášené zdržení v Třeboni kvůli objížďce bylo nepatrné a v koleji Vysoké školy ekonomické na nás už čekalo připravené ubytování, protože Jana byla v Hradci o něco dříve a všechno zařídila. Jedinou naší starostí bylo zapamatovat si číslo pokoje 436.
Pro večerní setkání před pochodem jsme si vybrali restauraci Gentleman, v níž jsme se shodou okolností stravovali před 13 lety na prvním hradeckém pochodu. Tehdy se jmenovala jinak, ale jak, to se mi nepodařilo zjistit. Řeč nestála ani chvilku, seděli jsme všichni spolu u jednoho velkého stolu a jak jinak, vzpomínali na léta minulá. Krásný společný večer, také již tradiční, v hospodě skončil a také tradičně pokračoval až do pozdních hodin na pokoji 437.
Během večera se udála trochu zvláštní a pro nás zatím nepoznaná příhoda, která stojí za zaznamenání. Jeden z účastníků pochodu, křestním jménem Jiřík, se cestou po hospodách ztratil, zabloudil právě do restaurace Gentleman a nevěděl, jak se dostat na koleje, kde jsme byli ubytováni. Dočkal se pomoci. Náš Jirka a Dana si s ním věděli rady, nejprve mu dali přinést velké kafe a přikázali mu, aby seděl a čekal na nás, až půjdeme domů. Jiřík sice byl trochu netrpělivý, ale nakonec se dočkal a byl postrkován směrem k ubytování. Cestou si i vzpomněl na číslo svého pokoje, kam byl bez úhony doručen. Co si s ním počali jeho spolubydlící jsme se dověděli druhý den ráno. Byl to prý horor.
Ráno prvního pochodového dne bylo slunečné, na zahájení pochodu na náměstí přišel i starosta Jindřichova Hradce a potom už se čekalo na autobusy do Chlumu u Třeboně, kde pochod pro všechny začínal. Někdo mi tam tak mimochodem navrhl, že by pro mě bylo lepší kvůli odpolednímu návratu, abych jel do Chlumu autem. Považoval jsem to za rozumné, a tak jsme se společně s Karlem a Pepíčkem vrátili pro moje auto a projeli nádhernou krajinou kolem vesnice Stříbrec do Chlumu. Moje chodecké možnosti se letos omezily jen na několik kilometrů denně, takže jsem v Chlumu „zaparkoval“ na lavičce v parku a čekal, až se mi moji spoluchodci, Karel a Pepíček, vrátí z krátké trasy. Ostatní volili střední i delší trasy a všichni se večer shodli na tom, že počasí bylo krásné, voda v rybnících teplá a zelená, asfaltové cesty po hrázích rybníků trochu nepříjemné a rybničnatá krajina mezi Chlumem a Stráží kouzelná. Za nejhezčí úsek cesty označili ti, kdo šli dlouhou, cestu podél Nežárky mezi Stráží a Lásenicí.
My, odrostlejší pánové (jen co týče věku), jsme si po krátké trase ještě došli na ostrůvek v rybníku Hejtman a dokázali jsme si, že stále chodíme rovně (co se týče směru) na asi 150 metrů dlouhé poměrně úzké lávce bez zábradlí.
Večer nás napadla opět restaurace Gentleman a dočkali jsme se příjemného překvapení, protože se čepovalo pivo Mustang údajně z nějakého pivovaru v Ostravě. Pochválil ho i Jirka a tak tato restaurace dostala přednost před všemi ostatními i v dalších dnech.
Ráno před druhým pochodovým dnem nám šťastná Dana oznámila, že se právě stala babičkou. Vnučka Emička (snad jsem si to zapamatoval správně) je zdravá a čilá. Gratulujeme čerstvé babičce, i když prvenství v tom nemá. Během pochodu v Třeboni se totiž stal dědečkem Fanda, letos bohužel nepřítomný.
Druhý pochodový den začínal pro všechny v Nové Bystřici, kam se jelo úzkokolejným vláčkem. Ovšem kromě mne, protože já jsem opět osedlal své auto a se mnou jel jen Pepíček. První část trasy byla tentokrát pro všechny stejná a po průchodu částí Nové Bystřice cesta odbočovala na Graselovu cestu (připomínám, že Grasel byl ten zločinec, podle něhož se jemu podobní nazývají grázlové). Odbočení nebylo příliš patrné, takže i když jsme si prostudovali informační tabuli o Graselově stezce, pokračovali jsme nesprávně po zelené (nutno podotknouti, že jako mnoho dalších). A protože kufry jsou kořením pochodů, došli jsme až na konec Nové Bystřice a teprve potom jsme uznali, že opravdu kufrujeme a vrátili se pokorně zpět, stále ovšem v dobré náladě (kufr nám snad nikdy náladu nezkazil, právě naopak). Před správným odbočením na Graselovu stezku jsem se se svými spolupochodníky rozloučil s vědomím, že jsem s nimi mohl prožít asi nejdelší kufr tohoto pochodu a vracel se zpět k nádraží pro auto s tím, že je vyzvednu na konci krátké trasy v Peršláku.
Pro mne tím začala nejpříjemnější část celého pochodu, protože jsem dojel do Peršláku jako první a tak, jak postupně přicházeli členové naší party i další blízcí známí jako například Zdeněk a Věra, uvítal jsem všechny, poseděl s nimi u kontroly a opět se s nimi loučil, když se vydávali na další cestu. Ti moji, které jsem opustil v Nové Bystřici trochu kufrovali, trochu se koupali v jednom z četných rybníků kolem nichž vedla trasa pochodu a oplývali dobrou náladou, když došli do Peršláku a současně na konec dnešní etapy.

Po nezbytné vrcholovce a snědení nepatrné části nekonečných zásob z batohů Hanky a Blanky, jsme došli k nedalekému nejsevernějšímu bodu Rakouska a jako pamětníci zavzpomínali na dnes už historickou dobu, kdy po stejných cestičkách chodili jen ozbrojení pohraničníci a kdy dnes moderní hotel Peršlák byl obýván rotou pohraničníků.

Můj návrh, abychom se poohlédli po nějakém koupání, byl jednomyslně přijat a Hanka navrhla koupaliště u kempu na rybníku Osika. Po trošce bloudění jsme nalezli to správné místo. Rybník byl krásný, voda přijatelná (ne úplně čistá, ale ani zelená), v kiosku u pláže měli chlazené pivo, a tak si Blanka s Hankou užívaly koupání dosyta, zatímco my, odrostlí pánové, jsme se usadili u kiosku. Počasí bylo nádherné a všem zúčastněným se zajížďka líbila.

V té době si naši kamarádi a kamarádky z naší party na delších i nejdelších trasách užívali přepychového počasí, koupání v rybnících i v Nežárce, kolem níž vedla poslední část nejdelší trasy.

Večer druhého pochodového dne jsme strávili příjemně opět v Gentlemanu u dobrého Mustanga. Na koleje, v nichž jsme byli ubytování, jsme přišli kolem desáté hodiny večer a poměrně brzy šli spát. A potom, zhruba kolem půlnoci, se začaly dít věci, které jsme na Růži dosud nezažili (a to jsme si mysleli, že už nás nemůže potkat nic nového). Okny začala cloumat silná vichřice, v našem pokoji zachraňovali situaci Milan s Karlem a vzápětí přišel prudký déšť – pořádný liják. Během několika minut propršelo špatně těsnící uzavřené okno a do pokoje začala stékat z parapetu voda. Milan bojoval se živlem ručníkem a zachránil nás před potopou (nebyla to naštěstí potopa světa). Bouře přešla a ráno jsme se probudili do zatažené oblohy. Nepršelo, ale následky nočního řádění živlů byly značné. Milan se vydal jako první na první vláček, jímž se mělo jet do Mnichu na start poslední etapy. Stalo se však, co jsme dosud také nezažili. Vlak nejel pro stromy popadané na troleje a koleje. Milan se tedy vrátil a všichni uvažovali, co podniknout a nakonec se všichni (a nejen naše parta) rozhodli, že půjdou z Hradce pěšky do Děbolína, opačně než byla připravená trasa, odtud na děbolínskou rozhlednu a potom se uvidí.

Moje úloha v tento den spočívala v tom, že jsem dojel autem do Děbolína a odtud pěšky s partou k děbolínské rozhledně a potom s Janou, Danou a Pepou zpět do Děbolína. Odtud jsem pak jel pro ostatní do Ratiboře, kam oni došli od rozhledny částečně po turistických značkách a částečně po silnici pěšky.

Stojí za zaznamenání, že i když v noci to vypadalo na konec světa, přes den nespadla ani kapka, nebyl ani vítr a teplota byla celkem příjemná. Z toho důvodu jsme mohli, k naší spokojenosti, prohlásit tento ročník Růže za bezdešťový i přesto, že v noci na třetí den se přehnala zmíněná bouře.

Letos nikdo příliš nepospíchal s odjezdem, takže i poslední den odpoledne jsme zasedli ke společnému stolu v Gentlemanu. Rozloučení bylo tradičně srdečné, na večerní tancovačku nás pak šlo už jen asi polovina. Cesta tam, do Jarošova nad Nežárkou, kde se v kulturním domě tancovačka konala, nám uběhla příjemně v autě Hanky, která potom po skončení odjížděla domů do nedalekého Strmilova.

I tady, v Jarošově, jsme zažili na pochodu novou věc. V půl osmé totiž zde dosud po včerejší bouři nešla elektřina. V sále jsme seděli už v šeru a okny pozorovali tmavnoucí červánky. Světlo se za potlesku všech přítomných rozsvítilo čtvrt hodiny před začátkem. Následkem naší soukromé dopravy jsme také poprvé za celou dobu trvání pochodu vstoupili do sálu jako první a mohli jsme si vybrat stůl podle libosti.

Tancovačka nám nabídla být poslední chvíle spolu, i když už jen v neúplné sestavě. Pozoruhodný na ní byl také výkon hudebníků. Občas se trefili do té správné melodie, ale u některých skladeb jim to trvalo dosti dlouho. Jejich výkon, v minulých letech už velmi slabý, jsme zhodnotili jako dosud nejhorší. Zvláštní bylo, že nikdo se nad tím nepohoršoval, ale po začátku většiny písniček jsem na tvářích mnohých pozoroval úsměv (asi pobavený).

Další ročník Růže skončil. Bude předposlední, úplně poslední, nebo to bude jinak? Uvidíme, můžeme si jen přát, aby ten další, padesátý, se konal a abychom se ho ve zdraví dožili.

A já nakonec musím upřímně poděkovat všem, že mě nepovažovali za nevítanou přítěž, brali mě tak, jako bych s nimi byl rovnocenným chodcem. Snad se do příštího roku zlepším. A pokud to jen trochu půjde, příští rok na jaře si uspořádáme svůj pátý soukromý pochůdek – Na půl cesty!
Vyzývám všechny, aby k mému povídání připojili své „Hyčmo“!

Dovětek (smutný):

Těžko se píše o smutných věcech, zejména když jde o Růži. Stalo se však, že právě dva týdny po naší návštěvě před pochodem zemřel na infarkt Lojza Hajer. Jsem nesmírně rád, že jsme se rozhodli ho navštívit a naposledy se s ním rozloučit. Průběh našeho setkání nenaznačoval, že je právě toto setkání poslední. Lojza byl v dobré náladě, zdálo se nám, že je na tom i lépe než před rokem. Bohužel to tak nebylo. Můžeme si jen slíbit a ujistit se v tom, že na něj nikdy nezapomeneme a bude navždycky patřit k nám, stejně jako Lída a Roman.
V pondělí 4.září 2017 jsem se za všechny kamarády z Růže zúčastnil Lojzova pohřbu. Přijel jsem mezi prvními a měl jsem příležitost vyjádřit za nás všechny soustrast Elišce. Na její větičku: „To je od tebe hezké, že jsi přišel.“, jsem jí odpověděl: „Víš, já jsem musel.“
Po pohřbu jsem si už sám dopřál vzpomínku na Lojzu tím, že jsem nejel domů přímo, ale cestou, jíž jezdím tehdy, když si potřebuji pročistit hlavu. Ta moje cesta vede přes Srnín, kde jsme si hezky zakufrovali na posledním krumlovském pochodu, Zlatou Korunu, která se stala cílem naší raftové výpravy, na níž jsme se vydali právě od Lojzy. Následuje Třísov s nedalekým Dívčím Kamenem, kde nás Lojza překvapil svými nedostižnými ďábelskými chleby. Z Holubova pak je kousek na Kleť, po jejíž svazích jsme prošli s Lojzou mnohokrát a snad nejkrásnější vzpomínku máme na ročník Růže, kdy s námi „pochodovala“ Lojzova Corina a tak pilně nás sháněla do houfu, až si prošlapala tlapičky a další den už musela vynechat. V další vesnici, Mříčí, se už v pravěku pochodu konala soutěž v tanci s nafukovacími balónky v sále na Mříčském vrchu. A nakonec projíždím kolem budějovického výstaviště. Právě tady se udála příhoda s peněženkou na provázku a také se k němu váže Lojzův vtip druhého tisíciletí s melouny a vlakem do Ševětína. Moc krásných vzpomínek udělalo z té sváteční cesty poslední tečku za Lojzovou přítomností mezi námi. Teď, bohužel, budou následovat jen ty vzpomínky. A ty jsou pro nás věčné, nezapomenutelné a zároveň i optimistické, právě takové, jaký byl vždy Lojza a jaký zůstane v našich srdcích.

Hyčmo:

Pokud jde o Pavlovo hodnocení celkového trendu obávám se, že má pravdu. Ale pokud jde o Růži, neviděl bych to tak černě. My „pamětníci“ desátého ročníku asi nikdy nezapomeneme na truchlivou náladu, která nás postihla po vyhlášení ukončení celé akce. A ejhle, již jsme absolvovali čtyřicátýdevátý ročník. Kolikrát, za tu dobu, byl vyhlášen „definitivní“ konec spočítat neumím. Vzpomínám si, jak jsme si sami říkali, že konec pochodu nastane v Jindřichově Hradci, protože putování po sídlech Vítkovců se tomuto místu důsledně vyhýbalo, přestože je to jejich druhá nejvýznamnější lokalita. A letos jsme tam již byli podruhé. Věřím tedy, že toto neblahé kouzlo tím bylo zlomeno. Doufejme, že nám „náš“ pochod zůstane, třeba i v zjednodušené podobě, zachován.
K první etapě bych jen poznamenal, že první část cesty kolem rybníka Hejtmana byla po silnici a vcelku nezajímavá. Druhá polovina již byla příjemnější, vedla lukami, lesy a háji. Byla to většinou polní či lesní cesta vedená po jakémsi vyvýšeném a zřejmě umělém valu. Val byl, oproti okolnímu terénu, asi metr vysoký, možná jako ochrana cesty proti jarním povodním.
Při cestě do Nové Bystřice jsem použil jízdu úzkokolejným vláčkem z poněkud nostalgických důvodů. Před větší řádkou let jsem touto tratí jel několikrát a vždy se mi líbila. Uvědomil jsem si, že toto je patrně poslední příležitost k návratu k ní a přiznávám, že mne ani tentokráte nezklamala. V Nové Bystřici jsem se zachoval dosti lehkomyslně, ale Štěstěna mi byla nakloněna. Poněkud jsem se zakecal se známými  a ostatní členové party mi zmizeli z dohledu. Ani mne nenapadlo zabývat se propozicemi či informační tabulí, odhadl jsem směr a vyrazil. Samozřejmě špatným směrem, ale naštěstí stejným jako ostatní kamarádi a tak jsme mohli napravovat zmíněný kufr společně. Ani se mi nechce domýšlet kde bychom se našli kdybych se hned vydal tím správným směrem. Po Graselově stezce jsme šli zpočátku správně, ale pak jsme nějak ztratili přehled kde vlastně jsme.  Do našeho váhání přišla SMS, která nás přivítala v zóně EU. To nás uklidnilo. Krajina byla velmi pěkná, lesy, háje, rybníky a krásné slunečné počasí. S odstupem času si ani nejsem jist tím, že jsme kufrovali.
K poslední etapě bych snad dodal pouze to, že za vcelku příznivého počasí (řekl bych až ideálního pro výšlapy) jsme prošli kolem poustevnického kostela sv. Barbory. Ten, jako pustý ve špatném stavu, koupil (pokud si to dobře pamatuji) Kanaďan českého původu a nechal jej opravit.  Po nějaké době jsme opustili trasu do cíle a zamířili do Ratiboře na sraz s Pavlem. A za námi se, nic zlého netuše, pustila Emilka. Pochopitelně s námi i odjela.
Na závěr již jen malá poznámka. Úvahy o nevítané přítěži mi v naší společnosti připadají, mírně řečeno, zcela nemístné. Mne podobné myšlenky v Soběslavi ani nenapadly. A to neberu v úvahu ani skutečnost, že i my všichni také stárneme, a že již dávno hlavní smysl „našeho“ pochodu vidíme zcela jinde než v ušlapaných kilometrech. A letošní ročník, podle mne, jasně prokázal, že všechny možné situace mají dobrá řešení. Hlavně, že je nám spolu dobře. (Karel)
29.09.2017 12:32:44
ptheiner

Líbí se vám tyto stránky?

Ano (1777 | 35%)
Ne (1673 | 32%)
Stránky zdarma
Stránky systému Webgarden
Nashledanou v Českém Krumlově v srpnu 2018!
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one