Toto jsou stránky pro všechny, kdo s námi prošli (nebo chtějí projít) dlouhou cestu krajem pětilisté růže.

Šumavské extrémy (Volary 2011)

Letošní volarský ročník Růže byl od jara poznamenán několika nejasnostmi. Od krumlovského ročníku se nám už nechce spávat v tělocvičně a spoléhat na péči pořadatelů o ubytování. Loni ve Frymburku se nám to vcelku podařilo, jenomže v letošním roce jsem se z důvodu své zdravotní indispozice ze zařizování noclehů vlastními silami omluvil. Protože se však dlouho nic nedělo a bylo třeba se přihlásit, vymyslel jsem se ten nejjednodušší způsob, jak ubytování získat za pomoci pořadatelů. Jednou odpoledne se však přihlásil Jirka se sdělením, že Jana zajistí noclehy pro všechny. Mně se sice podařilo dovolat na pořadatele, aby nám (tj. mně, Karlovi a Pepíčkovi) zrušili již objednané noclehy, ale neměl jsem žádnou jistotu.

Tradiční návštěvu u Lojzy jsme si domluvili na den před pochodem, tentokrát jen v neúplném složení. Část party se do Volar dopravovala vlakem a ten holt nepočká. Přesto bylo setkání u Lojzy příjemné, srdečné a téměř jsme zapomněli, že musíme pokračovat v cestě, abychom se do Volar dostali včas.

Vyjeli jsme s malým zpožděním, ale do Volar nedojeli na první pokus. Hanka si vzpomněla na svého příbuzného, který žije na své farmě u Chlumu blízko Volar téměř poustevnickým životem, vlastní tam rozsáhlé pozemky a vytvořil si tam takový malý ráj pro člověka jeho založení. Navrhl nám hezkou procházku kolem Vltavy, ale čas byl neúprosný a my jsme se museli rozloučit a pokračovat dál.

Na presentaci ve Volarech se konečně rozptýlily moje obavy o zrušení ubytování, přihlášení proběhlo bez potíží a ubytování zamluvené Janou jsme rovněž našli bez většího bloudění. Vlakem se dopravující část party už byla na místě a ubytování bylo skutečně na výši. Jedno patro jen pro nás. Víc si nemůžeme přát. Jenže!? Až nyní se dovídáme, že přímo v našem ubytovacím zařízení se podávají i snídaně a večeře, ovšem jen pro ty, kteří mají stravenky žluté barvy. Dohadujeme se s paní majitelkou, zda by nás vzali na stravu, když si vyměníme své růžové stravenky za žluté a po kladné odpovědi spěcháme zpět na prezentaci a na poslední chvíli máme místo růžových stravenek žluté. Má to však jeden malý háček. Čtvrteční snídaně je už objednaná a my se musíme obejít bez ní i bez balíčku na cestu.

Večer trávíme na zahrádce hospody U potůčku ve stoprocentní sestavě. Tradiční problémy s chlebem (asi si od příště budeme nosit svůj) vyřešil kuchař tak, že nám naordinoval topinky poloviční velikosti, ale jinak byla zábava dobrá až výborná.

Domů nás vyhnali už těsně po 22.hodině a to bylo asi dobře, protože nebe se rozsvěcovalo četnými blesky a na několika místech obzoru se kupily obrovské hrady bouřkových mraků. Ještě předtím, než jsme šli spát, padly první kapky, hřmělo a blýskalo se a vydrželo to až do časného rána.

Hned brzy ráno před začátkem pochodu se s námi neočekávaně rozloučila Miška. Spěchala za svými neodkladnými povinnostmi. My jsme díky bezchybným diplomatickým rozhovorům s majiteli ubytovny dosáhli toho, že pro nás zbyla nejen snídaně, ale i balíček na cestu.

Do prvního dne pochodu nás vítalo slunce na skoro bezmračné obloze a vlna veder z minulých dní se chystala po nočním dešti pokračovat. Zahájení pochodu se na rozdíl od prvního volarského ročníku konalo na nádraží. Po tradičním projevu paní ředitelky nás za Volary přivítal velmi srdečným pozdravem pan přednosta stanice a na závěr nám popřál krásné počasí a nezapomenutelné zážitky v lůně Šumavy. Nato nám přistavil dlouhý vláček pro všechny, aby nás dovezl s jedním přestupováním do Nového Údolí. Tam všichni vystupovali, jen Pepa spokojeně seděl na svém místě a všechny ujišťoval: „To je teprve Stožec, já to tady znám“. Až když zůstal ve vlaku sám, musel také vystoupit, protože koleje dál nevedly a byli jsme skutečně na konečné v Novém Údolí.

Asfaltová silnička nás převedla přes hranice do Německa (my starší si stále nemůžeme zvyknout na to, jak je to jednoduché). Ačkoliv bylo ještě časné dopoledne, slunce pálilo z bezmračné oblohy jako o závod. Teplota vzduchu rychle stoupala ke třiceti stupňům a brzy i nad ně. Naším prvním postupným cílem bylo po dvoukilometrovém pochodu městečko Haidmühle. Nedaleko za ním jsme postáli ve frontě na první kontrolu u Mariánské kaple. Několik kilometrů další cesty vedlo po upravených cestách zalesněnou šumavskou krajinou, takovou, jak ji mám ve svých představách odedávna.

Až nyní zjišťuji, že jsme vyrobili malý kufříček, aniž jsme si toho všimli. Měli jsme totiž jít kolem vodního kola a vodopádu, ale protože jsme si mysleli, že je to odbočka z trasy, po níž se musíme vrátit, vynechali jsme ji a asi po půlkilomeru jsme nevědomky opět přišli u malého jezírka na správnou cestu.

Následoval výstup na Třístoličník. S každým výškovým metrem ubývalo živých stromů a naopak přibývalo suchých, vyvrácených nebo i pokácených. Nakonec jsme už postupovali k vrcholu úplně pustou krajinou v místech, kde jsme kdysi, v roce 1991 na hornoplánském ročníku, procházeli zdravým zeleným lesem po cestě zastíněné korunami stromů. Slunce neúprosně žhnulo, svah byl stále příkřejší, takže jsme byli rádi, že se před námi objevil Třístoličník s německou hospodou. Posezení i pivo nám přišlo k duhu, takže s optimistickou náladou a neznalostí správné trasy jsme se vydali k Trojmezné a dále k Plechému.

Rychlejší část party v kritickém místě správně odbočila z červené značky na žlutou, zatímco nás pomalejších „sedm statečných“ pokračovalo dále po červené a spáchalo největší kufr tohoto ročníku. Červená značka pokračovala po státní hranici z velmi prudkého svahu kamenným mořem tvořeným velmi velkými balvany, po nichž se dost obtížně hledala cesta dolů a navíc ve třicetistupňovém vedru a bez možnosti krýt se ve stínu. Sestupovali jsme stále níže do údolí, až jsme se dostali do živého lesa. Podle našich znalostí někde už výš muselo být Plešné jezero a my jsme stále nepřicházeli na žádnou odbočku směrem k němu. Aby to nebylo jednoduché, udělalo se Karlovi v prudkém kopci nevolno, takže jsme postupovali velmi pomalu. Strmost kopce se snižovala, cesta byla sice příjemnější, ale jezero stále nikde. A Karlovi se asi po půlhodině opět udělalo špatně.

Volali jsme Fandovi staršímu, zda není možné zorganizovat odvoz Karla z kontroly na Plešném jezeře. Nebylo, protože kontrola tam už skončila, takže jsme „uvedli Karla do chodu“ pořádným douškem vody a Hanka s Blankou šly napřed shánět pomoc. Vrátily se však za chvíli nazpět, protože teprve teď jsme zjistili, že už asi tři kilometry kufrujeme. V tíživé situaci znovu po několika marných pokusech, způsobených slabým signálem, voláme Fandovi a Marušce. Po další zastávce, kdy si Karel musel odpočinout, jsme zjistili dotazem u kolem jedoucích cyklistů, že jdeme alespoň správně do cíle prvního dne, do Nové Pece, i když jinou cestou. V dálce potom konečně vidíme naše spolupochodníky přicházet zleva, od Plešného jezera, na naší cestu a během několika minut se už setkáváme s Fandou, Maruškou i dalšími, jen Karlovi se ještě jednou dělá špatně, ale to už je v opatrování Marušky. Někdo mu shání odvoz do Nové Pece autem. Náhodou tam totiž je pracovník chráněné krajinné oblasti. Z „rozkazu“ Marušky nasedám také do auta a společně dojíždíme do Nové Pece, usazujeme se v hospodě blízko nádraží a Karel už se zdá být v pořádku, asi se potřeboval jen víc napít vody.

Extrémní vedro je až do večera úmorné, cesta vlakem i na ubytovnu už ale probíhá bez rušivých momentů a večer ještě dlouho probíráme události prvního dne a hodnotíme náš kufr jako „prvotřídní“.

Na rozdíl od předchozího dne v noci neprší a hned ráno nás vítá do dalšího, druhého, pochodového dne slunce. Místo původně pořadateli zamýšleného autobusu nás na Kubovu Huť dováží šumavský vláček, jehož trať se klikatí lesem mezi šumavskými kopci a pomalu je zdolává až do nejvýše položené železniční stanice v celé naší republice právě na Kubově Huti. Z 995 metrů nadmořské výšky klesáme o skoro 200 výškových metrů do Horní Vltavice, kde je už po čtyřech kilometrech trasy k jídlu polévka a dobré pivo. S plnými žaludky nastupujeme do strmého stoupání, jehož konce se nemůžeme dočkat, takže si dáváme vrcholovku asi půl kilometru pod vrcholem kopce. Po něm už následuje celkem jednoduchá cesta do Strážného. Já, bohužel jako jediný, zde dnes končím a čekám na autobus do Volar s našimi kamarády Zdeňkem a Věrou. Ostatní jdou různé trasy, z nichž stojí za zaznamenání drobný kufr poblíž zříceniny hradu Kunžvartu a konstatování, že přes opětovné úmorné vedro došlo jen k několika zraněním vosím žihadlem.

Večer druhého dne využíváme k posezení místnost za kuchyňkou v naší ubytovně a probíráme obvyklá témata, vzpomínáme na příhody z minulých ročníků a dohadujeme se, kdy a kde se staly, když se najednou objevuje Fanda mladší a během chvíle se dává zlákat, aby přinesl svoji harmoniku. Po několika prvních písních mezi nás přichází Günter a přináší zpěvník lidových písní z jeho školy češtiny, kterou navštěvuje pravidelně každé léto před pochodem v Českých Budějovicích. Zpíváme při harmonice písně ze zpěvníku a po nich následuje několik let opomíjená „My jsme sbor“ a potom už následuje Fandův úplný koncert. Většinu písní lze zařadit do kategorie „prostonárodní“, pro nastalou situaci se velmi hodící. Bavíme se tak dobře, že odcházíme spát až kolem jedné hodiny po půlnoci.

Ráno se probouzíme do šedého velmi chladného dne s vrcholy okolních kopců ztracenými v nízkých mracích. Vybíráme si trasu 19 kilometrů z toho důvodu, že vychází přímo z Volar, zatímco na jiné trasy se musí odjet vlakem už před sedmou hodinou. Po velkých vedrech přes třicet stupňů se výrazně ochladilo, ale neprší. Pozoruhodné je, že ochlazení o téměř dvacet stupňů přišlo velmi rychle a úplně bez bouřek. Na provozní teplotu se toho rána zahříváme trochu později, dobrou náladu nám to však nekazí. Po asi tříkilometrovém úseku asfaltové silnice, a první kontrole toho dne, začínáme napřed pozvolna a poté ostře vystupovat na Bobík, jehož vrchol je ve 1264 metrech nad mořem. Ve vyšších polohách se citelně ochlazuje a mírný větřík unáší mraky tak nízko, že si na ně můžeme sáhnout. Během výstupu se čelo naší party a její konec značně vzdaluje, ale na vrcholu Bobíku se naposledy v tomto ročníku všichni zase scházíme a pořizujeme několik dokumentačních fotografií.

Karel a já (Pavel) se rozhodujeme nepokračovat dále v přechodu Boubína a obracíme se na zpáteční cestu do Volar po trase, kterou jsme přišli. Ostatní se nám ztrácejí za ohybem lesní cesty a my s Karlem asi po čtvrthodině přicházíme k odpočinkovému přístřešku, chvíli odpočíváme, probíráme různá témata a nikam nepospícháme. Cestu známe! Opravdu? Asi po čtvrthodině sestupu totiž docházíme k místu, kde značka vede jen úzkou stezičkou a vedle, rovněž ve směru dvou blízko umístěných značek, je dost široká svážnice, po níž asi nedávno jezdily těžké lesnické traktory. Karel, jdoucí v tu chvíli několik metrů přede mnou, mne ujistil, že si tu cestu pamatuje. Přesto jsme se po mých pochybách vrátili ke dvěma blízkým nedaleko od sebe umístěným značkám, ale podruhé zvolili špatnou cestu. Svážnice činila čest svému názvu. Kdyby bylo jen trochu vlhko, jeli bychom dolů „šúsem“. Na spodním konci svážnice byla kláda, a tu si Karel také úplně přesně zapamatoval (možná na ní i měl nějakou tajnou značku), takže jsme ještě chvíli šli bez značek ukolébáni tím, že cesta je správná. Nebyla, ale asi po necelém kilometru kufrování Karel poznal (už opravdu) hlavní cestu, od níž značka trochu níže odbočovala do lesa. Našli jsme se a dál už pokračovali do Volar bez zvláštních příhod. Svoji trasu jsme korunovali obědem v hospodě U potůčku (kaplická cmunda s uzeným masem) a posléze si došli do školy ke zhodnocení v mém případě velmi chabých výsledků. Všechny přítomné jsme ujistili, že večerní zábavu si nenecháme ujít.

Zbytek skupinky, s níž jsme se rozešli, pokračoval přes Boubín do Kubovy Hutě, stačil si dojít i na polévku a pivo a došel, stejně jako my s Karlem, do cíle těsně před prvními kapkami deště. Boubín jim nabídl značnou zimu (pod 10 stupňů) a překrásný výhled do krajiny v sytých zelenomodrých barvách.

Po několika letech opět bezdešťový ročník, i když ostře zarámovaný do dvou vydatných dešťů (že by ta známá Elišky byla opravdu čarodějka a zařídila nám to?). A to pršelo jen do té chvíle, než jsme se vypravili na večerní tancovačku!

Průběh tancovačky jsem v posledních letech odbýval jen několika řádky. Letos to ovšem bylo úplně jiné. Začátek nenasvědčovat tomu, že se stane něco mimořádného. Květa nám už po několikáté držela celý stůl vedle nich, po našem příchodu jsme oba stoly dali dohromady a potom jsme byli tajně Hankou vyzváni, že musíme jít tancovat s Květou (slavila zde kulaté narozeniny) při jejím sólu. Sice jsem byl jejím posledním tanečníkem, když hudba už hrála jen asi 10 vteřin, ale úkol jsem čestně splnil a navíc jsem tancoval ještě dvakrát. Jednou to bylo s Hankou, takže tentokrát se na mne ani nemračila. V poslední hodině tancovačky došlo i na sólo Karla s Pepíčkem (kdo to viděl, nezapomene) a také na sblížení s pořadateli. Krásně jsme se pobavili a ačkoliv se končilo až v jednu, nikomu z nás se nechtělo jít spát.

Na ubytovně jsme už v oslabené sestavě přes pokročilou noční hodinu zhodnotili celý pochod jako velmi pěkný a vůbec jeden z nezapomenutelných.

Ráno odjíždíme s Hankou do Českých Budějovic, já domů, kluci na vlak a Hanka pokračuje dál na východ. Slibujeme si, že příští rok v Rožmberku nebudeme určitě chybět. Uděláme pro to všechno, co bude v našich silách. (Pavel)

 
 
HYČMO:
 

            Ještě za našeho pobytu na Šumavě jsem si myslel, že letošní Hyčmo nebude problém. Bylo toho tolik, že jsem najisto očekával, že Pavel na něco zapomene. Jako obvykle jsem se mýlil. Buď na nic nezapomněl anebo zapomněl přesně to co já. Ať už je to jakkoli, přece jen se o pár řádek pokusím.

            Pokud jde o moji opakovanou nevolnost, rada moudrých, s Maruškou včele, usoudila, že se jedná o nedostatek vody. Myslím, že toto hodnocení bylo správné, protože po jejím postupném doplnění jsem se vzpamatoval a do Volar dorazil již v celkem slušném stavu. A v dalších dnech, kdy jsem vodu průběžně doplňoval se již problémy tohoto typu neopakovaly. Omlouvám se všem za problémy, které jsem vám způsobil a slibuji, tuto chybu již opakovat nebudu.

            Závěr druhé etapy názorně demonstruje složitost práce pořadatelů. Poslední kontrola byla stanovena do 15:00 a odjezd zvláštního autobusu rovněž v 15:00 a odjezd linkového v 18:10. Usoudili jsme, že autobus v 15:00 jede pro nás příliš brzy a tak jsme nijak nespěchali. Kolik lidí tento spoj stihlo netuším, ale jak jsme se od posádky auta zajišťující pivo a podobné důležité náležitosti dozvěděli, byl objednán další spoj. Ten jel asi o hodinu později, na rozdíl od kontroly jsme jej stihli. Autobus byl téměř plný.

            Místa, o kterých jsem při cestě z Bobíka prohlašoval, že si je pamatuji, jsem skutečně poznal. Problém byl v tom, že jsem nevěděl, jak jsme se k nim dostali. Je zajímavé, jak vše vypadá jinak, když se jde opačným směrem. A také jsem asi trochu zpychl a myslel jsem si, že mi to projde. Neprošlo, ale musím popravdě konstatovat, že mne Pavel nebil. Inu člověk nejčastěji bloudí tam kde to zná nebo tam kde si myslí že to zná.

            A malá poznámka na závěr k tancovačce. Lvem salonu a hvězdou večera byl bezesporu Pepíček. Já jsem se tomu vystoupení nachomýtl víceméně nedopatřením a částečně proti své vůli. Nejdříve jsem chtěl utéci, ale pak jsem zachytil několik pobavených (alespoň mi to tak připadlo) úsměvů a tak jsem nechtěl kazit zábavu. Zda se přihlížející smáli mně nebo na mne jsem neřešil. Ke konci šlo o to zda padnu dřív než muzikanti dohrají. Nepadl jsem. (Karel)

 
23.09.2011 20:49:36
ptheiner

Líbí se vám tyto stránky?

Ano (1776 | 34%)
Ne (1673 | 33%)
Stránky zdarma
Stránky systému Webgarden
Nashledanou v Jindřichově Hradci v srpnu 2017!
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one