Toto jsou stránky pro všechny, kdo s námi prošli (nebo chtějí projít) dlouhou cestu krajem pětilisté růže.
Frymburk 2010 - obrázek

Frymburk 2010 - obrázek

To byla krása (Frymburk 2010)
 
Na rozdíl od téměř všech předchozích povídání o pochodu Tě, můj milý čtenáři, potrápím malou filozofickou úvahou. Na jaké téma? Krása či krásno. Celé dny prožité na tomto ročníku Růže jsme co chvíli prožívali pocity, že něco kolem nás je krásné. Výhledy, cesta, denní trasy, počasí, voda v Lipně, Lipno jako takové, lesy nebo i jednotlivé stromy, vůně dřeva. Všechno nám to tak připadalo, ale nikdo z nás to nevyjádřil přesně. Už jsem si začínal myslet, že se nám tu zvláštní a povznášející atmosféru nepodaří uchovat, ale nakonec se to podařilo. Tím, kdo to svedl jasně, stručně a mimo vší pochybnost, se stal Jirka. Těsně před koncem pochodu, na krásném výhledu na kostel ve Frymburku, se zastavil uprostřed silničky, po níž jsme právě šli, zvedl obě ruce k nebi a unesen kouzlem toho okamžiku, vyjádřil za nás za všechny to, co jsme si mysleli a nedovedli vyjádřit. Velmi nahlas řekl, básnicky bych to nazval „zvolal“: „Kurva, to je krása!“.
Nu, řekněte. Mohl by to někdo vyslovit stručněji a s větším důrazem. Asi ne, a já se domnívám, že díky této jeho okřídlené větě se Růže 2010 ve Frymburku stane nezapomenutelnou. Vyjádřil jsem své pocity a vás všechny, kdo jste u toho byli, prosím a vyzývám, abyste věnovali pár okamžiků vzpomínce na vaše prožité pocity krásna na celém našem setkání na Růži ve Frymburku.
A teď, když už víme, jak se na to celé naše setkání dívat, můžeme začít pěkně od začátku. Ročník Růže 2010 začal už poslední den minulého pochodu jednou nenápadnou výzvou: „Přece se nebudeme podřizovat a zajistíme si nocleh sami“. Ta výzva platila mně a já jsem ji z počátku jen uložil do paměti. Po dvou neúspěšných pokusech u mých známých jsem náhodou našel na internetu hostel Sport. Dotazy u všech členů party dopadly nad očekávání dobře. Všichni souhlasili a tak už v dubnu byl zajištěn nocleh, poprvé mimo péči pořadatelů. Příznivě se to projevilo i v naší vzájemné komunikaci. Mailů bylo o hodně více než v minulých letech.
Původně zamýšlené setkání již v podzemních garážích Mercury centra v Budějovicích se sice nekonalo v tak hojném počtu, jak jsem původně předpokládal, ale zato u Lojzy jsme byli skoro kompletní. K naší radosti se opět po dlouhé době objevila i Jitka, ovšem jen na první večer a noc, s tím, že nás ráno před zahájením pochodu opět opustí.
Dvě hodiny posezení v příjemném prostředí Lojzovy hospůdky pod pergolou na jeho zahrádce bylo až neskutečně krásné. K pěknému počasí se přidala i dobrá nálada, takže jsme do Frymburka odjížděli trochu později, než jsme původně předpokládali a nemohli jsme využít cesty nejkrásnější trasou přes Rožmberk. Jízda v koloně proběhla bez rušivých momentů s výjimkou malého motoristického kufříku Hanky, která se svou posádkou objela téměř celý Frymburk. Ubytování proběhlo rovněž hladce, večeře v hospodě U Rynku byla příjemná, hovor nevázl ani na chvilku.
První den pochodu jsme se probudili do trochu zamlženého rána, ale než jsme se stačili nasnídat a vyslechnout úvodní projevy paní ředitelky pochodu a pana starosty Frymburka, vysvitlo slunce, mlha se rozplynula a my jsme tentokrát první metry pochodu absolvovali překonáváním jezera mezi Frymburkem a Frýdavou na prámu přívozu (nebo převozu – podle libosti) a potom již stoupali do celkem pohodového kopce směrem na Svatý Tomáš a z něj dále na nedaleký Vítkův Hrádek. Od naší poslední návštěvy tohoto místa byla ve věži vybudována vyhlídková plošina a opraveny zdi. Po výstupu po dřevěném schodišti se nám před očima objevil jeden z nejkrásnějších výhledů v celých jižních Čechách. Téměř celé Lipenské jezero, šumavské kopce, mezi nimiž dominovala Smrčina a také Kleť – královna Růže. Jako zlatý hřeb se před námi rozprostřelo na jižní straně celé panorama Alp, i když trochu zamlžené. Někteří z nás (například Karel) odtud viděli Alpy poprvé – je to k nim přece jen kolem 150 kilometrů a taková viditelnost jako byla dnes, bývá jen zřídka.
Jak už to bývá poslední léta obvyklé, parta se zde rozděluje zhruba na dvě poloviny, z nichž jedna jde „dlouhou“ a my starší „krátkou“ trasu. Cesta je dobře značená, takže vůbec nekufrujeme, užíváme si krásného dne a po cestách vedoucích pěknou už skoro podzimní přírodou se přes bývalou samotu Uhliště celkem brzy dostáváme do Přední Výtoně. Zastavujeme se zde v hospodě na břehu Lipenského jezera. Provází nás stálé slunečné počasí, dobrá nálada a také zjišťujeme, že ani v letošním ročníku nejsou trasy trochu nad dvacet kilometrů nad naše síly. Jako vždy vzpomínáme na prožitky z minulých ročníků, a co chvíli se přeme o to, co se kdy a kde vlastně stalo. Zbytek cesty do Frýdavy již vede po asfaltové pobřežní komunikaci, na odjezd přívozu čekáme asi jen deset minut a první, velice krásný den (podle hodnocení všech členů party) je ve své pochodové části za námi.
Teplý den jsme zakončili koupáním v Lipně (v Lipínku, jak jsme si ho nazvali) v čisté a poměrně teplé vodě, což se nám zdálo mnohem příjemnější než sprcha. Užili jsme si i nakrátko posekaného trávníku, po němž se dalo dojít až na lipenský břeh.
K večeru se opět scházíme v hospodě U Rynku, tentokrát na její venkovní terase, protože i večer je velmi teplo. Den končíme v naší ubytovně ve společenské místnosti u dobrého vína přivezeného z Budějovic a při příjemném vzpomínání na dnešní neobyčejný den. Na obloze nad Vítkovým Kamenem se objevují těžké černé mraky osvětlované blesky. Bouřka je sice daleko, protože hromy nejsou slyšet, ale přesto se v noci spouští déšť.
Ráno druhého dne je mokré, šedivé, nebe pokrývají tmavé mraky. Na snídani do jídelny vcházíme za drobného deště. Stačí však několik desítek minut a po nebi se k nám přesouvají modré díry v mracích a my se těšíme z toho, že neprší a můžeme si užívat cesty vedoucí ke kapli na Martě nad Frymburkem. Nepročítáme popis trasy a tak jako mnozí jiní kufrujeme, když kopec zdoláváme po přímé vyježděné cestě, zatímco trasa vede obloukem kolem kapliček křížové cesty. Stoupání pokračuje až na Alpskou vyhlídku, z níž místo Alp vidíme jen několik vrtulí rakouských příhraničních větrných elektráren. Příjemné postání (posezení není možní kvůli mokru) korunujeme řádnou vrcholovkou s rumovými pralinkami a jsme tu v tu chvíli všichni včetně psa Baryho.
V dalších několika kilometrech ztrácíme nadmořskou výšku až ke kontrole na Lipně a odtud jdeme sice ještě chvíli po rovině, ale po ní už následuje největší kopec dnešního dne i celého letošního pochodu, výstup na Luč. Jde nám to o trochu hůře a hlavně pomaleji než za dávných dob,nakonec však všichni obdivujeme vyhlídku z Luče na krajinu kolem malé Lipenské přehrady u Vyššího Brodu. Na cestě z Luče nás čeká vyhlídka ze skalky na hráz velké Lipenské přehrady, kde je třeba zdolat výstup po kamenech i žebříku a potom po asi dvou kilometrech se v Loučovicích cesty naší party rozcházejí. Jedna část jde dlouhou, zbytek krátkou trasu. Na krátké procházíme téměř pohádkovým skřítkovským lesem nad Loučovicemi a docházíme k Čertově stěně, kde se znovu rozdělujeme na dvě skupinky. Právě v tom okamžiku začínají padat první kapky deště, který rychle houstne a mění se na pěkný liják. Během chvíle se velice ochlazuje a my, kteří jsme vynechali Čertovu stěnu, vynecháváme i hospůdku malého vyšebrodského pivovárku „Pajzl“ a nastupujeme do autobusu přijíždějícího právě ve chvíli, kdy míjíme autobusovou zastávku. Po troše dobrodružství a nejistoty s přestupováním na Lipně se dostáváme do Frymburka jako první z party.
Jen jsme došli do našeho hostelu, zazvonil Hančin telefon. Část naší party jdoucí dlouhou se ocitá v nesnázích. Jsou u lipenské hráze úplně promočení a autobus má jet až za hodinu. S Hankou organizujeme záchrannou výpravu a přivážíme naše trosečníky do tepla naší ubytovny auty. Zbytek party zatím ochutnává dobré vyšebrodské pivo a vrací se až posledním autobusem. Po návštěvě hospůdky U Rynku (skoro se stáváme štamgasty) a domácím posezení u dobrého vína (již druhým), končí druhý den pochodu až těsně před půlnocí.
V noci na třetí den opět hustě prší a i ráno je obloha pokryta tmavými mraky. Neprší, naše nálada je opět výtečná a my, už oslabeni o Ervína, oba Fandy, Janu a Baryho, vycházíme na trasu třetího dne. Počasí sice neslibuje slunečný den, nemusíme se však ani obávat stálého deště. Jdeme trochu jinou, méně kopcovitou cestou opět až na Lipno, kde je na stejném místě jako včera kontrola i naše občerstvení s vrcholovkou. Odtud jdeme asi dva kilometry stejnou trasou jako druhý den až na rozcestí ke Dvorečné a potom se stáčíme na sever ke vzdálenému na obzoru stojícímu kostelu na Malšíně. Cesta vede velmi krásnou kotlinou, na jejímž začátku nás čeká prudké klesání k Loučovickému mlýnu. Na svahu nás skrápí malý deštíček, ale než stačíme najít pláštěnky a deštníky, přestává pršet. Vzpomínáme na událost, která se stala před mnohými léty (přesně 32) v nedalekých Jílovicích. Kanál plný piv je pojmem, z něhož se už dávno stala legenda.
Po úzké asfaltové silničce procházíme osadami Kyselovem a Bolechy a před námi se stále blíže co chvíli objevuje špička věže kostela v Malšíně. Rozdělujeme se asi na tři malé skupinky a právě skupinka, v níž v tu chvíli jdu, nevejde správně do hospody v Ostrově, kde se podává občerstvení, takže vlastně vyrábíme malý kufříček, aniž scházíme ze správné cesty a musíme se vracet po vlastních stopách asi půl kilometru, abychom nepřišli o dobrou gulášovou polévku.
Přesně nevím, jak se to stalo, ale za Malšínem, na cestě k našemu cíli v Moravici, odkud už máme jet autobusem do Frymburka, se celá naše parta schází dohromady a v nevídané pohodě absolvuje poslední část třetího dne. Cestou si dopřáváme vrcholovky na rovině, svačinu na asfaltu, hledání hub podél cesty a již několik kilometrů před Moravicí se všichni rozhodujeme jít společně dlouhou až do Frymburka. Toto rozhodnutí je nutno zvlášť připomenout, protože něco podobného se nám už dlouho nestalo.
Poslední kilometry jdeme stále všichni spolu a na rozdíl od jiných ročníků nevládne posmutnělá nálada končícího pochodu. Až do konce si naplno užíváme vzácných okamžiků, že můžeme být spolu. Před cílem pronese Jirka na začátku zmiňovanou okřídlenou větu a zhruba po půlhodině docházíme i po 28 kilometrech všichni velmi svěží do cíle ve frymburské škole. Dostáváme diplomy a medaile a nechce se nám věřit, že pochod už opravdu končí.
Večerní tancovačka se tentokrát odehrává v prostředí luxusního hotelu Frymburk s vysokými cenami a nepříliš (to je, prosím, jen můj názor) příjemným prostředím. Snad i proto odcházíme asi hodinu před koncem a potom už následuje jen poslední krátká noc ve vcelku příjemném prostředí našeho hostelu.
Ráno se zbylí účastníci vydávají domů auty do různých směrů a do všedních dnů dalšího pochodového roku. Přejme si, aby pro nás všechny byl dobrý, abychom se mohli po 365 dnech zase všichni setkat ve svátečních dnech Růže 2011 ve Volarech. (Pavel)
 
 
Hyčmo:
       Již od prvního dne mne několikrát napadla myšlenka, že letošní ročník je mimořádně vydařený. Je to možná jen hraní se slovíčky, ale myslím, že Růže 2010 by byla nezapomenutelná i bez Jirkova výroku. Ten to však bezesporu podtrhl a opatřil vykřičníkem!
Pokud mne paměť nešálí, poprvé jsem tento kraj navštívil v roce 1960. Mám tedy kulaté výročí. Škoda, že jsem si to neuvědomil tam. Mohl jsem být krásně sentimentální. Takhle musím čekat na další kulatiny. O možnosti vidět Alpy vím již od své první návštěvy. Vím ale také, že jsou občas vidět v zimě, jinak jen mimořádně. V zimě tyto končiny nenavštěvuji a nenavštěvoval jsem je ani v minulosti. Smířil jsem se s tím, že je nikdy neuvidím, ale jako tajné přání tato touha byla v koutku duše uložena. A teď jsem se dočkal! A dokonce na Vítkově Kameni. Beru to jako mimořádnou odměnu za věrnost.
Po dlouhé době jsem opět navštívil Čertovu stěnu. Tentokráte poprvé za deště. Svůj půvab neztratila, i když výhled byl mlhavý, přibylo zábradlí a starý suchý strom uprostřed kamenného moře zmizel. Co se dá dělat, i ona stárne a poněkud déle než já. V Pajzlu u Jakuba bylo útulno a příjemné společnosti u vynikajícího piva čas velmi rychle utíkal. Minipivovar ve Vyšším Brodě byl zřízen ve sklepních prostorách historického domu u náměstí a je v provozu od roku 2008. Pivovar v klášteře je uváděn již roku 1380 a Jakub se jmenoval jeden z prvních klášterních sládků. Měšťanský pivovar byl v provozu v letech 1530 až 1944.
A na závěr osobních vzpomínek a dojmů, tradiční puntičkářská připomínka: Z pochodu jsme odjížděli 29.8.2010. Na příštím ročníku se sejdeme (aspoň v to doufám) 24.8.2011, tedy za 360 dní! A jen tak mimochodem, pochod Volarech se konal 25. až 27.8.2005. Je to náhoda? (Karel)
14.09.2010 22:07:14
ptheiner

Líbí se vám tyto stránky?

Ano (1777 | 35%)
Ne (1673 | 32%)
Stránky zdarma
Stránky systému Webgarden
Nashledanou v Českém Krumlově v srpnu 2018!
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one