Toto jsou stránky pro všechny, kdo s námi prošli (nebo chtějí projít) dlouhou cestu krajem pětilisté růže.
 
Šlapali jsme nedávno při dálkovém pochodu na Okoř. Z počátku velká parta, pak se to všelijak měnilo a střídalo, což se mi moc zamlouvá, až v polovině cesty jsme zůstali sami dva. Můj společník Karel je velkým znalcem heraldiky, ctitelem rožmberské růže a hlavně dobrým chodcem. Vyprávěl mi o svém mimořádném, opravdu pozoruhodném „kufru“, a tak tu jeho historku o bloudění dávám dál pro zasmání i pro varování. Ne vždycky by to dopadlo tak dobře.
Loni v březnu, takhle v sobotu, jsem si vyrazil, začal Karel. Patřilo to k mé přípravě na sezónu dálkových pochodů. Od vlaku v Heřmaničkách jsem se po modré vydal do Prčice. Tam jsem přešel na červenou směrem na Jistebnici a počítal s tím, že někde při křížení trati na Písek nasednu zase do vlaku zpátky domů.
Šlo se mi dobře. Cesty byly pusté, aut málo, pěšák téměř žádný. Značka vedla dobře. Ze Sedlce do kopce na Cunkov jsem se pořádně zapotil. Pak jsem se dostal do spleti polních cest. Asi jsem přehlédl odbočení, prostě najednou značka nikde. To by nevadilo, ale v těchto místech jsem ještě nikdy nebyl. Mraky byly nízko, a tak se šeřilo mnohem dřív. Mapu jsem neměl, baterku také ne a značka nebyla k nalezení. Co teď?
Odhadem jsem určil jih a vydal se přímo přes pole. Sice trochu přituhlo, ale nohy se bořily a boty obalovaly blátem, zapadal jsem do zbytků závějí. Pak přišel les a v něm sněhu po kolena, místy až po pás. Jak byl les dlouhý, nevím, ale zdál se nekonečný. Posléze uštvaný a zpocený jsem došel k poli a v dálce uviděl světla. Tři sirky a tabule mi prozradily, že to je Borotín. Zajásal jsem. Tady už to znám. Pohled na hodinky ukázal, že do Sudoměřic na vlak bych musel doběhnout za půl hodiny, pět kilometrů! Rozmýšlel jsem se. Hladový a žíznivý jsem přešlapoval u hospody, ale morálka sportovce vyhrála. Zmobilizoval jsem zbytek sil a vyrazil, většinou jsem utíkal. Výsledek byl žalostný – tři sta metrů před nádražím jsem zahlédl jen zadní světla vlaku uhánějícího na Prahu. Další vlak v 1.30 ráno. Hostinec – zavřeno. Jedna morová rána za druhou.
Pak mě napadlo, že z Tábora ještě jede rychlík. Jen jak se k němu dostat… Stopoval jsem, marně. V sobotu večer provoz na silnici byl minimální. Posléze, když už jsem se vzdával naděje, zastavilo embéčko. Vzali mě, u nádraží v Táboře se šofér zeptal, kam vlastně jedu, a když slyšel, že do Prahy, zasmál se. Že on tam taky jede a že tedy mohu s ním. Jen ještě kousek odbočí pro kamarády a už to pofrčí.
Cestou z Tábora přišlo na mě dřímání, teprve když jsme zastavili, koukal jsem, kde jsme. V Borotíně před hospodou, odkud jsem před třemi hodinami vyrazil za vlakem. Nevadí. Najedl jsem se, napil, pookřál a v Praze jsme byli jen o pár minut později než rychlík z Tábora. Bylo to svým způsobem dobrodružství, ale ještě že mám trénink. Pro nezkušeného by to mohlo dopadnout hůře…
 
Zaznamenal Jan Zajíček, uveřejněno v Československém sportu.
20.03.2009 23:25:26
ptheiner

Líbí se vám tyto stránky?

Ano (1778 | 35%)
Ne (1673 | 32%)
Stránky zdarma
Stránky systému Webgarden
Nashledanou v Českém Krumlově v srpnu 2018!
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one