Toto jsou stránky pro všechny, kdo s námi prošli (nebo chtějí projít) dlouhou cestu krajem pětilisté růže.

Navštivte strašení

Autorka Jarmila Švagrovská, Československý sport, 1970)

 
Stmívalo se, hrad Rožmberk se ostře rýsoval proti bledému nebi a z okolních lesnatých hřebenů se stávaly temné hradby. V hospodě v podhradí, kde jsme stáli ve frontě na řízky, na roštěnku a pak už jen na tlačenku s cibulí, visel lákavý plakát – Navštivte strašení na hradě Rožmberku. Pestře vyvedené příšerky sdělovaly, že strašidla mají zavírací den v pondělí. A byla sobota, to se hodilo. Co si člověk může přát lepšího po třicetikilometrové túře, kdy bezprostřední ušlost nechal pod sprchou a večeře byla na dosah? Menší horůrek před spaním nemohl škodit.
Nevelké nádvoří hradu tonulo v šeru, ale živo tam bylo jak o jarmarce. Kolem středověkých zdí postával a posedal lid vandrovní, už druhý den na cestách kdysi panstvím pětilisté růže. Z Krumlova na Lipno, z Lipna na Vyšší Brod a odtud na Rožmberk. Pořád po svých, samozřejmě, to se teď nosí.
Nebylo jasné, kdy a jak se strašidla začnou projevovat. Bodový reflektor zčista jasna zacílil v průčelí nádvoří na mohutný obřadní stůl, od něhož se do tmy táhl koberec. Obecenstvo s požitkem sledovalo příchod mohutného mnicha s kápí až na nos, dvou pážat a těžkooděnce se staženým hledím. Po koberci přikročil ke stolu párek mladých lidí. Dnešních, chlapec v texaskách, dívka s několika růžemi v ruce, jak na svatbu. Však mnišský zakuklenec je také přivítal jako svatebčany. Mnohomluvnou latinou s četnými odbornými výrazy (jaké čítáme třeba na obrubních vlakových oken) je upozornil na vážnost situace, a když nedali jinak, sezdal je posléze za nadšeného souhlasu publika. Ivanka Jarošová a Mirek Tázler sice řekli své ANO již dva dny před tím na národním výboru v Plzni, ale protože se ihned vydali na svatební vandrování po jižních Čechách, vůbec nikomu nevadilo, že si obřad zopakovali v romantických podmínkách. Dostali na to glejt, který orazítkovali otiskem svých levých palců. Nadále nic nebránilo svatebnímu veselí. Přes zámeckou branou se otáčel na rožni skopec, každý mohl ochutnat (za své, to se rozumí), čepovalo se lahodné bílé i červené vínko a chlazený malvaz. Bývalá katovna se proměnila v dárkyni radosti, v příjemnou vinárničku, kde při nedostatku místa se sedělo i na natahovacím žebříku.
Došlo konečně i na strašidla, která po dobu „svatby“ se decentně držela stranou. O vstupenky byla málem rvačka a první várka se momentík zdržela, protože hlavní strašidlo se nemohlo prodrat davem. Dřevěná vrata zapadla a dál… co budu vyprávět, zkuste si to tam sami. Kostlivci se snaží vám šeptat do ouška, divoženky touží vás rozcupovat, zakopáváte o čerstvé mrtvoly protknuté kordem, ječí skřeti. A po kobercích se vznáší Bílá paní. Půvabná, v bílém mušelínu, se svící v ruce postává u nádherně vyřezávaného nábytku, u začernalých pláten svých předků, dotýká se ozdobných mříží, aby dala zaznít dobové hudbě. Prohlídka pamětihodností, jaká se hned tak nenaskytne. A při tom všem moderní človíček, trénovaný na různá překvapení a divy techniky, podlehne kouzlu prostředí, baví se a bojí se tak dalece, že když do něj i jen náhodou někdo strčí, vyjekne hrůzou, co to zase…
Zatímco uvnitř se strašilo na pokračování, venku na nádvoří se zábava jaksepatří rozsvítila. Muzikant Podhola, učitel z Českého Krumlova, zmáčkl harmoniku a strhl kdekoho. Zpívalo se a hrálo se všechno možné. I šestačtyřicet Holanďanů, kteří rovněž přijeli na třídenní putování za pětilistou růží, se rozpálilo, nakonec nevydrželi sedět, udělali „hada“, který stále narůstal o další články, kroutil se a poskakoval po nádvoří a pámbuví, kdy by to bylo skončilo, kdyby ten jeden článek nezakopl o kládu (mám říkat, že jsem to byla zrovna já…?). Dvojnásob novopečený manžel Mirek Tázler se svou Ivankou si mockrát museli připíjet na zdraví a Mirek se dokonce přiznal, že strašidlům překážel ve výkonu služby.
Pak už bylo pozdě. Harmonikář si málem přidřel o svůj nástroj ruku, jak neúnavně hrál, skopec před bránou byl téměř okousaný a kosti nad řeřavým uhlím jaksi vzdáleně připomínaly poslední věci člověka. Ale vypadaly stylově. V katovně vydržela zábava i přes hodinu duchů.
Noc byla nádherná, teplá, dorůstající měsíc ozařoval hrad. Bílá paní jistě šla spát, druhý den byla neděle, taky pracovní den…
A stejně „pracovní“ byla pro téměř čtyři stovky vandrovníků, kteří pokračovali z Rožmberka po staré kupecké stezce zpátky do Českého Krumlova a dokončili tak svou třídenní osmdesátikilometrovou pouť po stopách pětilisté růže. Dostali za to krásný metál, za který by se nemusel stydět generál z turecké vojny, dechovka zahrála slavnostní tuš. Ale podstatné bylo, že za ty tři dni okřáli všichni na duchu i na těle, putovali společně známí i neznámí, ve skupinkách i jednotlivci, jak se komu zrovna líbilo. Za to by zasloužili metál i českokrumlovští turisté, kteří to všechno spískali a kteří už teď si lámou hlavu, jak to zorganizují napřesrok.



     

18.05.2009 21:56:40
ptheiner

Líbí se vám tyto stránky?

Ano (1778 | 35%)
Ne (1673 | 32%)
Stránky zdarma
Stránky systému Webgarden
Nashledanou v Českém Krumlově v srpnu 2018!
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one