Toto jsou stránky pro všechny, kdo s námi prošli (nebo chtějí projít) dlouhou cestu krajem pětilisté růže.

Curriculum vitae

 

Jednoho památného domu v Českém Krumlově

 

Historie jezuitské koleje, pak kasáren a naposledy hotelu „u Růže“ v Horní ulici.

 

Vydala TJ Start pro účastníky pochodů v roce 1971

 

Roku 1584 přivedl Vilém z Rožmberka a na Českém Krumlově, vladař domu rožmberského, rytíř řádu Zlatého rouna, nejvyšší purkrabí pražský a přísný katolík z Třeboně, do svého sídla jezuity. Jakožto prví sem přišli dva řádoví kněží a to P. Václav Šturm a P. Lukáš Perger. S nimi přišli i dva laičtí bratři, Stanislav Polonus a Bartoloměj Scholz. Později – podle ujednání s generálem řádu – sem přišli ještě tři k vyučování vzdělaní mladí muži a 14 chudých studentů z Prahy. Jezuité měli v Českém Krumlově vyučovat měšťanské synky, dohlédat na školu a na domov chudých studentů (domus pauperum), které tady byly již z  dob dřívějších, a pomáhat světským kněžím v jejich péči o věřící v městské farnosti. Již předtím bylo v tak zvané burse rožmberské, jakési hudební škole vedle kostela, dvanáct zpěváčků, kteří měli na starosti chrámový zpěv. Ti, jelikož si prý zvykli toulání a nekázni, se odtud ponenáhlu vytráceli, a tak bylo možné obrátit příjmy bursy ve prospěch oněch čtrnácti studentů, které se jezuité s sebou přivedli z Prahy. Nyní bydleli prozatím jezuité v tomto bursovním domě a dostali od svého příznivce 250 kop grošů míšeňských, aby si mohli opatřit nejnutnější životní potřeby.

Aby měl jezuitský řád v Českém Krumlově svou vlastní střechu nad hlavou, rozhodl se Vilém z Rožmberka, že mu zde postaví rezidenci. Zvolil pro ni Horní či Přední ulici mezi domem děkanským (prelaturou) a mezi Horní branou na konci ulice. Na tomto místě stálo osm měšťanských domů, které měly ustoupit novostavbě. Zakladatel požádal město, aby na stavbu přispělo splátkou na sumu 7700 kop grošů míšenských, které vrchnosti dlužilo na účet odúmrtí. Mělo vykoupit ony měšťanské domy, které byly určeny ke zboření.

Základní kámen ke koleji byl položen 19.března roku 1586. Stavělo se podle „vyrýsování“ jezuitského pátera Alexandra, stavbu prováděl dvorní rožmberský stavitel Majo de Vomio, týž, který přetvořil gotickou hradní hlásku na renesanční věž dnešní podoby. Při boření starých domů přišel jeden z vlašských dělníků o život.

Stavba trvala dva roky a dne 16.května 1588 odevzdal Vilém z Rožmberka slavnostně za přítomnosti papežského nuncia a mnohých jiných význačných osobností světských i duchovních řádovému provinciálovi klíče od budovy současně se zakládací listinou. Prvním rektorem koleje byl P. Václav Šturm. Vilém z Rožmberka slíbil jezuitům, že jim postaví také kostel v místech dnešní divadelní budovy; pro neznámé příčiny však k této stavbě již nedošlo, ačkoliv byl o dodržení slibu jezuity upomínán.

Jezuitská rezidence, postavená do obdélníku na skále nad Vltavou a hlavní (severní) frontou obrácená do Horní ulice, je dvoupatrová. Vstupní brána je z kamenných bosovaných kvádrů, v oblouku ozdobená vytesaným malým znakem rožmberským. Na pohled připomíná podobné brány zámecké. Budova obsahovala dormitáře čili ložnice pro kněze a chovance, školní a přednáškové místnosti a na konci budovy směrem k budově divadla také kapli zasahující do obou pater. Přístup k ní byl zvenčí, schodištěm v místech dnešního dvorku mezi divadlem a Růží.

Uprostřed severního průčelí a nad hlavní branou tyčila se vysoká věž. Ta roku 1768 při požáru prelatury shořela a nebyla více obnovena. Na ní byly od roku 1756 velké „repetýrovací! Hodiny, které sem dodal opařanský hodinář František Saydl. Z koleje vedla chodba zadem po skále do kostela u sv. Víta, obcházejíc budovu prelatury. Tuto chodbu dobře viditelnou na obraze antipendia z kaple na Křížové chodbě – nyní zachovaném ve zdejším muzeu – postavil jezuitům Petr Vok, Vilémův bratr. K jezuitské koleji patřily též některé pozemky a dvůr v tzv. Jezuitské zahradě – dnes městském parku. K jejich snazšímu dosažení postavil Vilém z Rožmberka roku 1591 z koleje dřevěný most, který stál 2000 tolarů. Tento most bez pilířů byl několikráte poškozen anebo docela stržen větrnou smrští, velkou vodou anebo odcházejícím ledem (1598, 1638 a 1740); vždycky však byl znovu opraven anebo zcela nově postaven. Naposled to bylo roku 1744, kdy byl zřízen most krytý, 71 kroků dlouhý a dva a půl kroku široký. Roku 1777 byl v dražbě prodán čtyřem měšťanům a ve třicátých letech minulého století zcela odstraněn.

V jezuitské koleji byla od roku 1640 také lékárna. Zprvu byla v poschodí zadního traktu budovy. Protože jezuité prodávali léky také lidem z města, přeložili ji roku 1665 „pro větší pohodlí zákazníků“ dolů do přízemí naproti bráně a vedle kamenné kašny na vodu. Lékárna byla výnosná; roku 1758 mohl lékárník zapůjčit veškeré peněžní prostředky k postavení kostela v Římově. Když byl roku 1773 zrušen řád tovaryšstva Ježíšova a s ním i českokrumlovská kolej, koupil zařízení lékárny kníže Schwarzenberg za 3000 zlatých a dal je přenést na zámek. Barokně zdobené její police se dodnes zachovaly ve zdejším muzeu, kdy vytvářejí zajímavý lékárenský interiér.

Při koleji byly od roku 1586 také latinské školy (gymnasium), které měly řádu vychovávat kněžský dorost. Studovali zde chudí chlapci z Lomnice nad Lužnicí, Volyně, Soběslavi, Vodňan, Chýnova, z Trhových Svinů, Velešína, Lhenic, Netolic, Strunkovic, Husince, Prachatic, Bavorova a z jiných jihočeských míst. Na tomto gymnasiu vyučoval roku 1650 rétorice mladý, vlastenecky zanícený jezuitský kněz P. Bohuslav Balbín, autor slavné Rozpravy na obranu jazyka slovanského, zvláště pak českého; i jiných významných latinských děl. Pobyl zde však pouze jeden rok a odtud odešel do Klatov, kde zmíněná rozprava vznikla. Jezuité usilovali také o povolení k vyučování filosofii. K vydržování profesora filosofie jim roku 1761 odkázala vdova Uršula Regina Kesslová své hospodářství a tak zvaný Matyášovský, později Schulpachovský dvůr na Dolním Plešivci. Jezuité však povolení ke zřízení filosofie nedostali a tak město ve smyslu závěti dvůr prodalo a peníze uložilo pro dobu, až studia filosofie budou povolena.

Jezuité pěstovali s oblibou divadlo. Hrálo se v koleji, v kostele, na náměstí i v ulicích. Libreta k divadelním představením, která měla psychologicky působit na věřící, čerpali jejich autoři – profesoři – většinou z řecké mytologie. Divadelní hry byly velice nákladné a nádherně vybavené. Hrálo se na pohyblivých jevištích, která byla tažena koňmi anebo nesena silnými muži. Na výpravu přispívala eggenberská vrchnost velikými částkami. Při průvodech nechyběli ani flagelanti, kteří se mrskali důtkami a metlami. Příznivcem jezuitských divadelních her krumlovských byl údajně také šílený levoboček Don Julius d`Austria, který zde bydlel a který se tragicky proslavil vraždou Markéty, dcery latránského lazebníka Pichlera. K jedné takové slavnosti daroval také drahocenné brokátové oděvy.

Roku 1595 přišel do Českého Krumlova luteránský kazatel. Od té chvíle docházelo mezi jezuity a zdejšími nekatolíky (luterány) k třenicím a srážkám i násilnostem, které se neustále stupňovaly, až za protireformačních bojů vyvrcholily tím, že jezuité byli z Českého Krumlova vypuzeni. Museli narychlo kolej opustit a hledat útočiště u biskupa pasovského. To bylo roku 1618; kolej byla tehdy vydrancována, část zařízení spálena, část naházena do Vltavy. Jakmile se situace katolíků zlepšila, vrátili se jezuité pod záštitou císařského vojska z Pasova zpět do Českého Krumlova. Na rozkaz generalissima císařských vojsk Karla Bonaventury Buquoye muselo se město jezuitům omluvit, vydat klíče ke koleji a nahradit veškerou způsobenou škodu. Hrabě Buquoy byl tehdy v jezuitské koleji hostem.

Když roku 1623 vrchnost nařídila, aby všechny nekatolické domy ve městě byly prohledány a veškeré protestantské či luteránské a tedy kacířské knihy zabaveny a zničeny, naskytla se jezuitům příležitost k odvetě. Na pět tisíc takovýchto knih bylo sebráno a dne 7.srpna téhož roku veřejně a za hlaholu všech zvonů na zdejším náměstí spáleno. Poté se na tři sta protestantů vrátilo do církve katolické.

Když roku 1773 byl řád jezuitský podle buly papežovy císařem Josefem II. dne 21.července zrušen, čítala jeho česká provincie 32 jezuitských sídel. Zrušena byla i kolej českokrumlovská s dvaceti pěti členy řádu. Všichni jeho členové byli propuštěni, stali se kněžími světskými. V Českém Krumlově zůstalo pouze šest přestárlých bývalých jezuitů v penzi. Všichni ostatní odešli. Veškeré jmění bývalých kolejí jezuitských připadlo nově zřízenému studijnímu fondu. Statky byly odevzdány c.k. administraci komorních statků.

Českokrumlovská kolej jezuitská byla svým příznivcem a zakladatelem panem Vilémem z Rožmberka bohatě obdařena hmotnými prostředky, vyjmenovanými ve věnovací listině ze dne 22.dubna 1588. Byly to příjmy pozůstávající jednak z hotových peněz, jednak z naturálií z panství krumlovského a z výtěžků statků a pozemků. Českokrumlovští jezuité pobírali příjmy s desátků z vesnic a dvorů. K zásobování koleje palivem dostali les poblíže pavlánského kláštera v Zadní Výtoni. Kolej měla statky: Vrcov, stateček „Hammerle“, tj. mlýn s dvorcem a lesem poblíže Českého Krumlova (v dnešních Dobrkovicích), který roku 1623 odkázal koleji krumlovský primátor Matyáš Hölderle ze Schattenberka. Dále vlastnila statek Horní Dlouhou s poplužním dvorem, statek Římov s poplužním dvorem, pole u jedné vsi, louku a chmelničku na vrchu Blansku a vinice v Rakousku, kteréžto roku 1697 odprodala jezuitské koleji vídeňské. Rožmberské darování bylo zapsáno do zemských desk a zajištěno podpisy ručitelů z řad šlechty, jako Jiřího staršího z Lobkovic, nejvyššího hofmistra království Českého, Jiřího z Martinic, nejvyššího sudího, Adama z Hradce, nejvyššího kancléře království Českého, Jáchyma Novohradského z Kolovrat, purkrabí karlštejnského, Jana staršího z Lobkovic a na Točníku, hejtmana německých lén v království Českém a Adama staršího ze Šternberka a na Sedlici. Všichni tito pánové se zaručili za správné dodržování rožmberských fundací. Vilém z Rožmberka za to, že nedodržel jezuitům slib postavení kostela, daroval koleji také krumlovskou kolaturu. Kolatura v katolické církvi značila farnost, farní obvod, i s jejími příjmy, dary a nadacemi, učinil tak bez vědomí svého bratra Petra Voka, který měl v této věci právo spolurozhodování; ten byl protestantem a nebyl jezuitům nakloněn. Pro tuto okolnost dostali se krumlovští jezuité do dlouhých sporů s Petrem Vokem, které skončily teprve úmrtím tohoto posledního člena rodu rožmberského.

Také jinými způsoby získávala kolej majetek, a to různými dary a odkazy zbožných měšťanů krumlovských a šlechtických osob pod titulem spásy duše o sloužení zádušních mší. Veškeré jmění její při zrušení řádu činilo 107.329 zlatých 31 krejcarů. Fundace panství krumlovského činila 38.360 zlatých, statky byly oceněny sumou 59.219 zlatých 31 krejcarů. Na jistinách měli zdejší jezuité 9750 zlatých.měli právo na pitnou vodu z nejbližšího zdroje a na užitkovou vodu z Vltavy. Vilém z Rožmberka věnoval koleji také některé knihy ze své knihovny.

Po odchodu jezuitů z Českého Krumlova se o prázdnou budovu koleje a o pozemky na druhé straně řeky ucházel magistrát, avšak císařským reskriptem byla budova určena za kasárny pro vojsko, které bylo ve městě posádkou již od roku 1685. Roku 1777 se tedy z koleje staly kasárny; byly uvnitř pro svůj nový účel přestavěny a vojsko se do nich téhož roku nastěhovalo. Zprvu to byli kyrysníci pluku hraběte Pálffyho, později pěchota, pak zase dělostřelectvo a polní myslivci. Vojenské útvary se ve 45 světnicích kasáren často střídaly, a to až do roku 1887, kdy bylo vojsko z Českého Krumlova definitivně odvoláno. Budova sloužila pak krátce jakožto přípravka pro finanční stráž, pak ležela ladem až do 30.listopadu roku 1888, kdy byla v dražbě prodána za částku 24.000 zlatých. Město tehdy o ni zájem nemělo, pravděpodobně nebyla v příliš dobrém stavu. Koupil ji anonymně českobudějovický advokát rytíř dr. Jungmann. Když se českokrumlovští Němci dověděli, že bývalé kasárny přejdou do českých rukou, že budou majetkem záložny, spustili pokřik a snažili se koupi zvrátit. Avšak neuspěli, a tak díky jednak náhodě, jednak osobní obětí tehdy zde neznámého vlastence dostalo se zdejším Čechům konečně vytouženého a velice potřebného útulku a národního střediska. V tom měli štěstí, protože budova Růže představuje jeden z největších a nejkrásnějších objektů domovních ve městě. Předtím se příslušníci české menšiny neměli kde scházet, kde se pobavit, zahrát divadlo a zazpívat si. Museli se uchylovat do různých místních hospod vesměs německých, jako na příklad k Černému orlu naproti Červené bráně (nyní Masna a prodej nábytku), ke Zlatému soudku v Latránu (dnes Kovomat), do zámeckého kasina, do prelátské pivnice v Horní ulici a podobně. Nikde však nebyli rádi viděni a trpěni; odevšad byli nevybíravými způsoby vypuzováni pro český hovor, pro český zpěv.

Nyní tedy měli krumlovští Češi svůj vlastní hrad, svůj vlastní domov, ve kterém byli sami mezi sebou a po svém mohli pěstovat rozvíjející se menšinový život. Českokrumlovská záložna, majitelka domu, si zde zařídila své úřadovny, a to v místnostech, kde bývala kdysi jezuitská lékárna. V tehdy oblíbeném secesním slohu a vkusu zřídila zde hostinské místnosti, slušný sál s malým, ale pěkným jevištěm. Sem se nastěhovaly menšinové spolky, především jejich matka. Čtenářská beseda, která zde měla knihovnu se dvěma tisíci svazků. O tuto knihovnu se zasloužil větším dílem knihovník Národního muzea v Praze Jan Peisker, také někteří knihkupci a nakladatelé pražští svými dary a Národní jednota pošumavská. Knihovna utěšeně rostla jak co do počtu, tak i co do výběru.

Krumlovští Češi jásali a radovali se ze svého národního domu. Na straně německé, vedené purkmistrem, notářem dr. Franz Krausem, byla nenávist a vztek. Ze všech sil snažili se nadšení Čechů oslabit. Proto při příležitosti odhalení pomníku císaři Josefu II. roku 1890 uspořádali mohutnou slavnost jakožto demonstraci společně s Böhmerwaldbundem (Svazem šumavských Němců). A od té doby nebylo jedné české slavnosti, aby si Němci neuspořádali vzdoroslavnost v Rozsypu a netáhli tam v sevřených řadách právě kolem Růže, jejíž vrata byla vždycky pevně uzavřena a hlídána zevnitř i zvenčí. To okresní hejtman poslal četnickou asistenci k udržení pořádku. Až  na nepatrné příhody nedocházelo přitom k žádným násilnostem.

Velký boj musela záložna vést o získání hostinské licence. Jak město, tak i zdejší společenstvo hostinských všemi silami a pod nejrůznějšími záminkami staraly se o to, aby hostinská licence (hotelová) udělena nebyla. Nakonec však i toho bylo dosaženo a dne 3.září 1889 byl hotel „U Růže“ slavnostně otevřen.

Sem do těchto památných zdí scházeli se nejen čeští lidé z města, ale i přátelé menšiny z okolních vesnic a schwarzenberských dvorů. Z Přísečné, Mirkovic, ze vzdálených Zubčic a Žaltic, Srnína, Zlaté Koruny, Domoradic a Rájova. Účastnili se zde menšinových manifestací, schůzí, sokolských vystoupení, bálů, šibřinek, silvestrovských i mikulášských zábav a večírků, koncertních a zpěváckých vystoupení, hlavně však divadelních představení. Každý takový kulturní počin byl svátkem české menšiny, posilou malým českým lidem, povzbuzením k další práci a vítězstvím. Sokol měl tady ve dvoře vlhké a podle dnešních pojmů zcela nevyhovující tělocvičny hned nalevo od hlavní brány. Tam, kde jezuité chodívali se skloněnými hlavami a kde pak hlučívalo vojenským ruchem, tam se stavívalo tělocvičné nářadí a na tu dobu velmi početná družstva mužů, žen, dorostu a žactva předváděla svá cvičení za velení vousatých náčelníků a obětavých náčelnic.

Kulturní činnost v památných prostorách Růže byla na tehdejší dobu přebohatá. Divadelní představení stíhalo druhé, divadelních ochotníků, a to dobrých herců a hereček bylo vždy více než dostatek. Pod secesním lustrem býval sál nabit do posledního místečka a mnohdy bylo nutno představení opakovat. Zábavní výbory menšinových spolků měly dostatek pracovníků a pomocníků při stavbě scény, při výzdobě sálu, při přípravě slavností matičních, které se zprvu konaly na terase nad Vltavou, tehdy ještě čistou a „střbropěnnou“. Sem mohl kdykoliv zavítat příslušník české menšiny, ať dělník z tuhových dolů či z papírny, deputátník ze dvora, řemeslník, učitel, malý úředník či zřízenec státní nebo schwarzenberský, všichni tady byli doma. Byli členy Záložny, Čtenářské besedy, Řemeslnické jednoty, Sokola, podpůrného dělnického spolku Včela, zpěváckého spolku Dalibor, Klubu turistů. Nosili sem krejcarové příspěvky spolkové, drobné úspory svěřovali svému peněžnímu ústavu, který jim pomáhal v nouzi, v nezaměstnanosti, při drobném podnikání, na zakoupení nebo stavbu rodinného domku. Sem nosili čeští lidé své dary na Matici školskou, pro Okresní péči o mládež, na vánoční nadílky chudým dětem, na školní potřeby čtyřtřídní menšinové školy, na svačinky pro děti v opatrovně.

Hotelové zařízení nezabíralo budovu celou, pouze část přízemí zadního traktu a jeho první poschodí. Celý přední trakt a druhé poschodí zabíraly soukromé byty a prodejní místnosti. Vzadu směrem k divadlu byla pokračovací škola učňovská a ještě dále vzadu byly stáje pro koně, kteří tahali dostavník, tzv. omnibus na nádraží, aby přiváželi turisti anebo jiné hosty.

První světová válka ztížila postavení krumlovských Čechů, zmenšil se jejich počet o ty, kdož na válečných frontách padli. V těch dobách byla Růže české menšině tím více potřebná. Divadla posilovala české lidi, že onu těžkou dobu přetrvali, nevědouce, že jednou přijde chvíle, která bude ještě horší, než bylo všechno dosavadní utrpení.

Po roce 1918 rozvíjel se český život velice slibně, na hroudě své jsme byli zase svými pány. Turistický ruch se vzmáhal a Český Krumlov a jeho středověká i přírodní krása se stávaly stále známější a hledanější. Nebylo již nutno schovávat se se slavnostmi, kradmo a jako na zapřenou vcházet do Růže. Matiční slavnosti se odtud odstěhovaly do zámeckého parku a pak do Jeleního příkopu. Celé štáby dobrovolných a obětavých pracovníků chystaly tyto slavnosti za předsednictví MUDr.Josefa Kulicha. Zdaleka sem přijížděli hosté, ulice znaly českou hudbou, na Růži a na jiných českých domech vlály československé prapory a radost byla převeliká. Radost těchto dnů byla jen nakrátko pokažena požárem ze dne 14.února 1919, kdy brzy ráno shořel krov na zadní části a zčásti a na předním traktu budovy. Škoda byla brzy napravena.

Pak se opět obzor zatáhl a přišla druhá, daleko větší pohroma. Okupace vyhnala roku 1938 skoro všechny české lidi z jejich města; rozeseti po území tak zvaného Protektorátu čekali na chvíli, kdy se budou moci zase vrátit. Po tu dobu sloužila Růže Němcům jakožto restaurace. Ještě po osvobození Československa po roce 1945 bylo zde restaurační zařízení a nocležny.

Plánovaná asanace starého jádra Českého Krumlova mezi jiným přinese i památné budově Růže její bývalé praktické využití a obnoví její italsky renesanční krásu.

 

Karel Veselý

Člen historického kroužku muzea

V Českém Krumlově

 

Prameny a literatura:

 

Pamětní kniha města Českého Krumlova II. Okresní archiv v českém Krumlově, fond Archiv města Českého Krumlova.

 

Pamětní kniha českokrumlovské prelatury. Okresní archiv v Českém Krumlově, fond Prelatura Český Krumlov.

 

Pamětní kniha Čtenářské besedy I. Okresní archiv v českém Krumlově, fond Čtenářská beseda Český Krumlov.

 

Spisy o živnosti hotelové v Růži r. 1899 a násl. (sign. 11/K/188) a o požáru hotelu Růže r. 1919 (sign. 3/K/385). Okresní archiv v Českém Krumlově, fond Okresní úřad Český Krumlov.

 

Mikuláš Urban z Urbanstadtu, Geschichte und Beschreibung der befreiten Berg- und Schutzstadt I.: rukopis, Okresní archiv v Českém Krumlově.

 

Bilance Českokrumlovské záložny za rok 1907; tištěná zpráva, Okresní archiv v Českém Krumlově.

 

Tomáš Bílek, Statky a jmění kolejí jezuitských… Praha 1893

 

Václav Břežan, Život Viléma z Rosenberka, Praha 1847

 

F.M.Čapek, Český Krumlov, České Budějovice 1910.

 

Fr. Dvořák a kol., Český Krumlov, jeho život a umělecký růst, Praha 1948.

 

Dr.Rudolf Jordan, Dramatische Strebungen der Jezuiten in Krumau, MVGDB roč. LIV.

 

Dr. Rudolf Jordan, Der Krumauer Koloraturstreit, MVGDB roč. LI.

 

Rudolf Smidtmayer, Krumauer Geschichten aus der Zeit vom Jahre 1584 bis zum Jahre 1720, MVGDB roč. L.

 

Emanuel Tonner, Bohuslava Balbína Rozprava na obranu jazyka slovanského, zvláště pak českého, Matice lidu 5/1869 (zvl.otisk)

01.03.2009 12:52:13
ptheiner

Líbí se vám tyto stránky?

Ano (1778 | 35%)
Ne (1673 | 32%)
Stránky zdarma
Stránky systému Webgarden
Nashledanou v Českém Krumlově v srpnu 2018!
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one