Toto jsou stránky pro všechny, kdo s námi prošli (nebo chtějí projít) dlouhou cestu krajem pětilisté růže.
 
Přenesme se přes organizační záležitosti a zastavme se v čase v tom překrásném, i když deštivém dni 4.října 2002, kdy začal první ročník našeho pochodu, který pro tento rok nahradil povodněmi odplavenou Růži. Organizační pokyny nás zvou do Strmilova čp.70, na pátek odpoledne. Každý to odpoledne bere jinak a tak první účastníci Pepa s Jirkou jsou ve Strmilově už kolem půl třetí (rozuměj 14.30). Samozřejmě nejmenuji Hanku, která přijela již mnohem dříve. Následuje Ervín který byl na náš pochod pozván jako vzácný host, potom Blanka, Karel a posléze Pepíček. Já (Pavel) dojíždím až předposlední a poslední až pozdě večer Miška. S výjimkou předem omluvené Jitky, na níž celou dobu stále vzpomínáme a Evči, jíž tento termín nevyhovoval, přijeli všichni.
Nový pochod začal tím nejkrásnějším způsobem, jaký jsme snad ani nemohli předpokládat. Podobně jako před mnoha a mnoha lety Růže - kufrem. Dokonce ne jedním, ale dvěma a navíc ještě dřív, než vlastně začal.
          Aktérem prvního téměř nevídaného kufru se stal Pepíček. Autobus ho unášel do jemu dosud neznámého Strmilova, a protože už bylo přítmí a okna autobusu zarosená, řídil se při jízdě hodinami. Když autobus zastavil na náměstí a hodiny souhlasily s časem příjezdu do Strmilova podle jízdního řádu, vystoupil a vyhledal bez potíží dům číslo popisné 70. Zazvonil a po chvíli mu otevřela mladší žena, údajně trochu podobná Hance. Snad její mladší sestra, říkal si Pepíček v duchu a zeptal se, zda je doma Hanka. Když odpověď zněla, že u nich žádná Hanka není, domníval se Pepíček krátkou chvilku, že si snad špatně zapamatoval číslo popisné. Vše se vysvětlilo za okamžik, kdy se dozvěděl, že neklepe na dveře domu čp.70 ve Strmilově, ale v sousedním Kunžaku. Zbytek byl sice trochu obtížný, ale jinak jednoduchý - šest kilometrů pěšího pochodu v dešti po silnici a konečně doma, v čísle popisném 69 ve Strmilově. To číslo o jedničku nižší, to už byla jen taková malinká záměna. O dům vedle. A tak se zrodil snad nejkurióznější kufr, o kterém jsme slyšeli. Pepíčku děkujeme! Vnesl jsi nový pohled do věci, kterou jsme pokládali za úplně prozkoumanou.
Zavaleni množstvím nejrůznějších informací ústních i písemných a po nezbytných přípitcích na uvítanou se vypravujeme krátce po šesté hodině do hospody U Jendy. Zde máme zamluvený stůl a u něj mezi dobrým jídlem s exotickými názvy a u piva pokračuje informační smršť. Probírá se kde co a hlavně povodeň a neuskutečněná Růže.
Po návratu z hospody pokračujeme v debatě až do chvíle, kdy zazvonil Hančin mobil. Miška nemůže najít cíl cesty a kufruje po strmilovském náměstí. Vycházíme na balkón a asi 50 metrů od nás ji vidíme přicházet ze tmy. Do cíle dojela s přesností třiceti metrů. Potom však, jak je to v turistice obvyklé, zvolila ten nesprávný směr cesty kolem náměstí a vyrobila druhý takový malý komorní kufříček na pětníku, zato však v trvání asi dvaceti minut.
          Za několik minut je vše napraveno, jsme už v kompletní sestavě a protože nás tentokrát k ničemu nenutí ani večerka, ani pořadatelé, setrváváme v družné zábavě do pozdních nočních hodin.
Ráno je připravena snídaně, vše v našem dočasném sídle čp.69, kde máme nezvyklé pohodlí a rovněž nezvyklou péči. Nemusíme se prokazovat žádnými lístečky, můžeme spát o hodně déle (začíná se až v devět hodin) a dokonce, jak konstatujeme při pohledu na náměstí, přestalo pršet.
Vycházíme s malým zpožděním do první etapy našeho pochodu. Trasa je vzorně připravena a není vůbec značená. Existuje zatím jen v Hančině paměti a my jsme na ni postupně naváděni. Přesný popis trasy se dovídáme postupně. Směřujeme ze Strmilova do Kunžaku kolem rybníka Komorníka. Pepa hrozí, že bude plavat, aby zopakoval svou houbařskou story, kdy po přeplavání Komorníka našel 36 hřibů a potom je musel dostat zpátky přes vodu. Letos nám to určitě neukáže, protože Komorník je naštěstí téměř vypuštěný a v místech, kde by mohly být houby není voda a naopak. Tábořiště i hospody jsou už po sezóně opuštěné a tak máme cestu kolem celého obrovského rybníka jen pro sebe. Nikdo nás nepředchází, nikoho nemusíme předcházet my, itinerář pochodu je zpracován přesně na naši vycházkovou rychlost a tak do prvního postupného cíle naší cesty, hospody v Kunžaku, přicházíme téměř přesně podle předpokladů. Hospůdka je opravdu otevřená jen pro nás, podává se guláš a pivo a asi uprostřed oběda venku dnes poprvé mezi mraky vykukuje slunce. Po obědě vycházíme na náměstí poklonit se číslu popisnému 70, které se včera nesmazatelně vepsalo do historie našeho pochodu. Dále už pokračujeme podle Komorníka směrem na Leštinu. Mraky ustupují a na nás se usmívá podzimní slunce a provází nás až do pozdního odpoledne.
Nedaleko Leštiny sledujeme střelecké orgie místních myslivců na malém rybníčku, z něhož se marně snaží vyplašit kachny, aby je potom v letu mohli střílet. Kachny jsou chytré a plavou po hladině vždy na druhý konec rybníka a ani je nenapadne létat. Když se přece jen v úleku některá splete, následuje kanonáda jako u Verdunu.
Jdeme dál neomylně vedeni Hankou po neznačené cestě, skutečně nalézáme turistickou značku i osady Jalovčí a Suchdol, dostáváme se do míst, z nichž se nám otevírá pohled na Javořici, kolem níž jsme šli na telčském ročníku Růže.
Jdeme všichni neustále spolu v úplné pohodě. Jedinou nešťastnicí je Miška, kterou cestou rozbolel zub a trápil jí potom až do konce pochodu. Téměř přesně podle časových předpokladů přicházíme do Olšan a těsně za nimi na židovský hřbitov. Po jeho prohlídce na zpáteční cestě navštěvujeme olšanskou hospodu, kde jsou k nám velmi pozorní, mají dobré pivo i slíbené utopence.
Cesta do Strmilova prochází opravdu Malým Jeníkovem a dále krásným údolím a podobně jako celá dnešní trasa ne bohem, ale lidmi zapomenutým krajem, jak cestou poznamenal kdosi z nás. Klid a dobrá nálada se přenáší i na nás i počasí se jako zázrakem právě jen na tento den umoudřilo. A navíc po skončení pochodu na nás na každého čeká pamětní list a hrneček se strmilovským obrázkem. Pro Karla, jak se sluší na uznávanou jedničku naší party, je ten hrneček větší. Turistická část našeho setkání končí.
Čeká nás ještě večeře U Jendy a potom ještě jeden společný večer, již v oslabené sestavě bez Mišky, která odjíždí.
V neděli dopoledne postupně odjíždíme všichni s přáním, abychom se za deset měsíců setkali na dalším ročníku Růže, velmi pravděpodobně v Českém Krumlově, o němž nevíme zda bude 34. nebo 35. a s odhodláním, že nebude-li někdy Růže, bude místo ní druhý ročník našeho pochodu.
Hyčmo:
A teď ještě dvě připomínky k „Prvnímu ročníku“. Ta první se týká začátku vyprávění. Do Strmilova jsme přijeli s Ervínem společně, stejným autobusem, jen jsme o sobě nevěděli. Našli jsme se až při vystupování. Pokud mne paměť neklame, do Strmilova dorazil jako předposlední Pepíček, který nás našel až v hospodě. Faktem však je, že v Kunžaku byl asi dříve než Pavel ve Strmilově. Druhá připomínka, či spíše dodatek, se týká zpáteční cesty a opět autobusu. Ještě ve Strmilově jsem krátce před cestou vypil jedno pivo, tuším, že Regenta. Málokdy mi chutnalo tolik jako právě tehdy. Cesta autobusem z Jindřichova Hradce se mu však nějak nelíbila a za každou cenu chtělo vystoupit. Ani sebedelší cesta za hranice všedních dnů nebyla tak dlouhá jako ta do Tábora. Asi jsem střídal barvy jako chameleón, ale to by spíše mohl popsat Ervín. Nevím jak je to možné, ale před Prahou se to ještě jednou zopakovalo. Nicméně konec dobrý všechno dobré a k nejhoršímu nedošlo. Jinak, myslím, k Pavlovu vyprávění nelze nic dodat.
 
21.03.2009 22:39:15
ptheiner

Líbí se vám tyto stránky?

Ano (1778 | 35%)
Ne (1673 | 32%)
Stránky zdarma
Stránky systému Webgarden
Nashledanou v Českém Krumlově v srpnu 2018!
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one