Toto jsou stránky pro všechny, kdo s námi prošli (nebo chtějí projít) dlouhou cestu krajem pětilisté růže.

Vzpomínky na budoucnost

Vzpomínky na budoucnost aneb kam se hrabe Däniken
 
Píše se rok 2028. Opět se blíží konec srpna a naše parta se jako každý rok připravuje na Růži. Letošní šedesátý ročník se koná tradičně v Českém Krumlově. Od minulého roku už známe průběh pochodu všech tří dnů, paní ředitelka Libuška nám opět připravila skvělé trasy. Již před pěti lety přibyla další kategorie. Kromě seniorských toulek se konají ještě surerseniorská kolečka. Délka tras se pohybuje kolem 300 metrů a účastníci ve stáří nad 85 let je mohou podle své kondice absolvovat i vícekrát.
Nás se to naštěstí dosud netýká. Chodíme sice většinou krátkou, seniorské toulky i superseniorská kolečka jsou zatím jen naší zálohou na horší časy.
Nová technika v oblasti elektroniky se přihlásila o slovo i na Růži. Každý účastník více než padesáti ročníků má právo na přidělení stálého startovního čísla a souhlasí-li, ambulantně se mu pod kůži na rameni (v místech dětského očkování) vpraví čip velikosti makového zrnka, který se uvádí do pohotovosti automaticky několik dní před začátkem pochodu. V paměti má uloženy všechny potřebné údaje o účastníkovi a při prezentaci, startu i na kontrolách si pořadatelé sejmou potřebné údaje zvláštním čidlem až na vzdálenost pěti metrů. Ani ostatní účastníci už nechodí s vandrbůchy, ale mají plastovou kartičku, kterou přikládají na kontrolách ke čtecímu zařízení a jsou evidováni centrálně v počítači paní ředitelky. Účastník si tedy nemusí nic pamatovat a přesto je stále pod kontrolou.
Všichni účastníci si při prezentaci nahrají digitálně definitivní trasy všech tří dnů do GPS čipu, který má každý občan EU uložen pod kůží nad pravou prsní bradavkou. Čip neustále hlídá polohu svého nositele a například pro Růži nahraný program dne každého spolehlivě vede po zvolené trase. V okamžiku, kdy se účastník vzdálí od správné trasy o více než dvacet metrů, oznámí mu čip do minimikrofonku zabudovaného v lalůčku pravého ucha: „Kufr,kufr!“ a hlásí to tak dlouho, dokud se účastník nevrátí na správnou cestu. Vzdaluje-li se i potom, začne mu čip nadávat nevybíravými slovy, takže i ti nejotrlejší si rozmyslí, aby kufrovali. Někteří jedinci využívají možnosti ztlumit zvuk ušního mikrofonu a z nostalgie si alespoň jednou za pochod pořádně zakufrují i přes neustálé tiché spílání minimikrofonu. Vzpomínky na dávné kufry jsou velmi častým námětem hovoru během pochodu, místo příběhů se však často vyprávějí pohádky, protože si už vůbec nikdo nepamatuje, jak to bylo doopravdy.
Čip GPS každému zaznamenává přesnou trasu, po které se po celý pochod pohyboval, a výsledek za všechny tři dny nahlas oznámí při předávání medailí, aby nikdo nešvindloval. Ve sporných případech si paní ředitelka může prohlédnout i grafické znázornění trasy, které u některých jedinců, stále ještě odmítajících Jitčinu prostatickou léčbu, vypadá jako ježek, jak stále odbíhají stranou trasy do lesa.
Naše parta se schází, jako vždy v Krumlově, u Lojzy a Elišky den před zahájením pochodu. Jirka s Pepou letos poprvé přijíždějí autobusem. Dostali totiž měsíční „dištanc“ na všechny dopravní prostředky spojených evropských drah, protože minulý týden zavinili pomalým nastupováním dvouminutové zpoždění mezinárodního expresu „Severní pól – Horní Dvořiště“. Hanka naproti tomu sice přijíždí svou nerozlučnou Zafirou, ale poslední. Na jejich brněnském dvouvrstvém parkovišti zůstalo její auto více než hodinu uvězněno pro poruchu hydraulického zvedáku ve spodní, podzemní řadě.
Konečně jsme všichni a můžeme si na uvítanou připít Pepíčkovou proslavenou pálenkou „Borůvkovicí“, jejíž značka je chráněna Evropskou unií. Přivítání je jako obvykle přítomna i Asta3. Rychle se na dálku prezentujeme přes internet a ukládáme si do paměti GPS trasy následujících dní a už Miška nám nejstarším předává keramické erby a pasuje nás na rytíře bílé červenomodře žíhané růže, kterou pro vědu objevil Karel před dvěma lety a způsobil tím úplnou revoluci v historii i v heraldice. Večer kolem sedmé (tedy 19.) hodiny odcházejí první z nás na kutě a vytrvalci dopíjejí své druhé pivo o hodinu později. Potom už vládne noční klid zpestřený jen sborovým chrápáním některých známých firem.
Hodinový čip, umístěný nad levou prsní bradavkou každého občana EU, který kontroluje mimo jiné i srdeční činnost a oběhový systém, nás budí kolem čtvrté hodiny ranní, abychom to všechno stihli. Každý spolkne svou pilulku „na míru“ Viagpirin+, nahrazující až 15 pilulek z dob před patnácti lety, a po rozhýbání podle individuálních fyzioterapeutických plánů potom odcházíme do školní jídelny na snídani.
Zahájení v osm hodin na náměstí sotva stíháme. Pavel má chybu v nahrávce trasy, stále se otáčí do protisměru a na každé cestě odbočuje. Přehrává si rychle správnou nahrávku, takže na náměstí docházíme včas, právě v okamžiku, kdy paní ředitelka Libuška vítá a dálkově kontroluje přítomné účastníky více než padesáti ročníků. V naší partě je už pět účastníků s kontrolními čipy za padesát účastí a přidělenými stálými startovními čísly: Karel – 1, Pavel – 2, Blanka – 3, Pepíček – 6, Hanka – 7. Z celkově deseti přidělených je to velký úspěch.
Na závěr zahájení pochodu kůň pana Voka utrousí několik koblih jako před dvaceti lety a před námi už je první etapa. GPSky pracují na plné obrátky a bez našeho přičinění si navíc „odškrtávají“ průchody kolem turistických čipů značících cestu namísto dávných turistických značek. Počasí je nádherné, dechu ještě popadáme, a za chvíli jsme ve Spolí. Pokračujeme na Suchý Dvůr a přes Práčov do Zátesu, kde je první kontrola. Slávek s Vlastou si nás očipované na dálku snímají a ostatní využívají čtecího zařízení, které některé jen slovně varuje, že odbočování od trasy o více než dvacet metrů je nepřípustné. V případě většího přestupku dostane účastník malou elektrickou ránu, aby si příště rozmyslel, jak se má na pochodu správně chovat.
Do strmějších kopců používáme techniku obráceného psího spřežení, kterou jsme propracovali již v Nových Hradech 2009 a uvedli do provozu v roce 2024. Na zádech máme batohy s nadlehčovacími tryskami na ekologický pohon a v nich přenosné plastové nádobky na pivo s pípou a chlazením, obsahující až 2 litry piva vybraných značek. Jsme slušně zásobeni i jídlem, například Blanka rozšířila nabídku plodů své zahrádky i o některé exotické výpěstky původně rostoucí jen v Austrálii.
První den končí úspěšně, nejvíc je z nás unaven osmiletý Bary2 (podle jeho GPS naběhal 71326 metrů). Bary2 má GPS na obojku seřízenou na jinou komunikaci. Vždy, když seběhne z trasy, slyší povel „Fuj, fuj – stopa!“ Nato začne běhat v kruzích a narazí-li na správnou cestu, GPS volá: „Hodnej pejsek, hodnej pejsek“ a v případě, že běží opačným směrem, zavelí mu: „Zpátky, zpátky“. Pokud není u Fandovy nohy, pohybuje se takto po trase téměř bezchybně.
K večeru se ploužíme do kopce k nádraží a po krátkém posezení s Lojzou a Eliškou se rozcházíme kolem 18.30 do postýlek.
Ráno druhého dne je opět zářivě krásné, slunce svítí tak, že Karlova zase již fotovoltaická čepička ovívá nejen jeho a jeho sousedy po obou stranách, ale pomáhá mu i v chůzi. Připevněná pod bradou nadlehčuje Karla tahem nahoru o několik kilogramů, až máme trochu strach, aby se nám na ní (té čepičce) neoběsil.
Začátek etapy je v Hořicích, kam odjíždíme vlakem. Ervín odmítá jezdit tam, kde se prý má chodit, a jde do Hořic pěšky. Nastavuje svou GPS na dvoučárkovou turistickou čipovou cestu a mizí nám z dohledu. Prý nás někde na trase dojde. Hned jak se vlak rozjíždí, uroníme několik slzí vděčnosti, protože nějací noví účastníci ve stáří kolem sedmdesáti let a s teprve čtyřiceti účastmi, nás pouští sednout.
V Hořicích nasazujeme svižnou trojku, abychom byli na kontrole v Kladenském Rovném mezi prvními. To se nám skutečně daří. Mladší část party, Fandové, Maruška a Jana se proto rozhodují jít dlouhou. Mění trasu v GPS sobě i Barymu2 a vyrážejí. Na poslední chvíli se k nim přidává i Jirka, Miška a Hanka a také Ervín, který nás dohání už na první kontrole.
 My zbývající jdeme po krátké opačně trasou první etapy 1.ročníku, kde Pavel s Karlem absolvovali první kufr. Dáváme si na počest toho vrcholovku, řádně si přihneme i ze svých mobilních cisterniček, a už máme před sebou jen posledních sedm kilometrů. Během třech hodin je přeběhneme a druhý krásný den je za námi.
Třetí den, počasí opět krásné, cesta přes Kleť do Zlaté Koruny. Výstup na Kleť si usnadňujeme odlehčováním batohů tryskami, antipsím spřežením, Karel samozřejmě svou zázračnou čepičkou a všichni navíc častými zastávkami k popadnutí dechu. Únava se hlásí, takže už nikdo nezkouší kufrovat a šetří každým metrem. Kleť nás vítá výhledem na Alpy a turistickým gulášem. Dieta nedieta, pouštíme se s vervou do něj, máčíme chleba do piva (jinak není s naší výbavou k ukousnutí) a vzpomínáme (většinou marně), kolikrát jsme už byli společně na Kleti. Když jsme tak blízko nebi, vzpomínáme také na Romana a Lídu. Odpočíváme dlouho, abychom zvládli sestup do Zlaté Koruny. Vlak stíháme jen tak tak, protože jsme si neodpustili návštěvu hospody Na Letné.
 Na večeři už nám nezbývá čas ani síly, přesto však sebereme jejich poslední zbytky a odjíždíme do Kájova na tancovačku. Úporně vzpomínáme na taneční kroky, provedení však ponecháváme z bezpečnostních důvodů v teoretické oblasti.
Na zpáteční cestě nás autobus dováží až k nádraží, k Lojzovi a Elišce je to jen pár kroků. Další ročník, již šedesátý, je za námi. Ještě chvíli se dohadujeme, jestli příště už konečně přejdeme na seniorské toulky. Výsledkem je jen to, že se, jako ostatně vždy předtím, nemůžeme rozhodnout. Chrápači mají poslední koncert a ráno nás starší odvážejí vlaky (řídit auto už nikdo z nás starších nesmí) do domovů důchodců. Už několik let jezdíme zadarmo, ne jen Pepa s Jirkou a Pepíček.
Příští rok jsou čtvrté Nové Hrady. Tak ať se nám vydaří!
Hyčmo:
Po prvním přečtení jsem poněkud zapochyboval o své účasti na tomto ročníku. Inu není snadné být pamětníkem když už si člověk nic nepamatuje. Po druhém čtení jsem pečlivě očistil kontakty na všech čipech (tedy na všech které jsem našel a na které jsem si vzpomněl). A po třetím jsem usoudil, že přece nemohu žádný ročník vynechat. Navíc mne Pavel mezi účastníky uvádí a ten si to jistě pamatuje, vždyť je přece jen mladší.
Příběh mne samozřejmě velmi potěšil. Před časem, někdy kolem čtyřicátého ročníku, jsem si naplánoval seniorské toulky od padesátéhoprvního ročníku. Zjištění, že je nepotřebuji ani na šedesátém mne velice povzbudilo. Přivítal jsem i superseniorská kolečka, jako další pojistku.  Rovněž velmi vítám i paměťový čip. Bude nutné řádně promyslet jak jej využívat i pro jiné účely. Při dalších ročnících se však budu bránit antikufrovému opatření. Pochod bez kufru, alespoň pro mne, velmi ztrácí na kvalitě. Vím, že tím riskuji. Třeba se jednou ztratím a nezastaví mne ani hranice. Slibuji však, že moře nepřeplavu.
Když se nad jednotlivými detaily zamýšlím, zjišťuji, jak je ta pěší turistika složitá a náročná disciplina. To si ale nechám až na potom. Teď musím jít bádat jak to vlastně je s tou bílou, červenomodře žíhanou růží, abych to do toho roku 2026 stihl. (Karel)
 
25.10.2010 06:10:27
ptheiner

Líbí se vám tyto stránky?

Ano (1778 | 35%)
Ne (1673 | 32%)
Stránky zdarma
Stránky systému Webgarden
Nashledanou v Českém Krumlově v srpnu 2018!
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one