Toto jsou stránky pro všechny, kdo s námi prošli (nebo chtějí projít) dlouhou cestu krajem pětilisté růže.

Vize

 

Vidina stáří a humorné příběhy a vyprávění, to k sobě právě moc nejde, ale proč se nepokusit i o to. Když jsme absolvovali první ročník Růže, byl rok 2000 v nedohlednu (skoro v nekonečnu) a také jsme měli podstatně blíž ke školním lavicím než k penzi. Tento stav dlouho přetrvával, až jednoho dne, kdy dosažitelná technika postoupila tak daleko, že se mohl takový nápad zrodit, jsme začali uvažovat „o tom, co bude potom“.

Objektivně musím říci, že v prvopočátku nás k úvahám o budoucnosti naší účasti na pochodu nutili spíše pořadatelé. Stále nevěděli, zda se bude konat příští ročník a my jsme museli spřádat úvahy o soukromých pochodech a kdovíčem ještě.

           Někdy snad při podobné příležitosti někdo vyslovil myšlenku, že až jednou nebudeme moci chodit (rozuměj tím dálkové pochody), sejdeme se vždy jednou za rok na příhodném místě, sedneme si před televizi a pustíme si trasu pochodu, na občerstvovacích stanicích popijeme opravdového piva, podíváme se do hospod na cestě, to ovšem jen v televizi a k večeru příjemně unaveni a spokojeni zalehneme na nedaleké lůžko, abychom zase ráno byli čerství na další etapu. Někteří z nás od promítané trasy vyžadovali možnost zrychlování či zpomalování postupu, zvukovou kulisu zadýchávání se do kopce, předcházení jiných účastníků, razítkování vandrbuchů na kontrolách a další vymoženosti. Zkrátka dokonalou iluzi pochodu. Přitom se mlčky předpokládalo, že práci se snímáním tras na kameru a další organizační záležitosti jen tak bokem zvládnou mladší členové party a ty starší budou při promítání hýčkat, vymýšlet si pro ně srandičky a podobně.

Ale kdo je starší a kdo mladší, na to jsme se ještě nerozpočítávali. Zatím se snažíme, aby ty rozdíly nebyly znát a tak přípravy na podobná setkání zatím nejsou v běhu ani v dohlednu. Je to jen taková vize a my se usilovně snažíme, aby jí ještě dlouho byla.

Je pravda, že každý další rok, i když si to nechceme přiznat, se nám prodlužují kilometry a snižuje rychlostní průměr. Zpočátku jsme neměli daleko k sedmičce a dnes je pro nás taková šestka skoro pádění a mezi čtyřkou a pětkou jsme jako doma.

Nedávno jsem byl nakupovat šroubky v OBI a tam mají takový krásný vynález. Téměř 60 metrů dlouhé  pohyblivé chodníky mezi přízemním a prvním podlažím, jeden nahoru a druhý dolů. A mezi nimi vždy stejný úsek po rovině. Když jsem na něj vstoupil, byl jsem tam sám a celý jsem ho přešel. Rychlost, kterou jsem se přitom pohyboval mě inspirovala k tomu, abych navrhl, že až nám rychlostní průměr klesne pod tři, mohli bychom chodit pochody v obdobných obchodních domech. Ten pohyblivý chodník se totiž pohybuje asi čtyřkou a kdybychom po něm trochu popošli, získali bychom na polovině trasy zrychlení o čtyři a na celé trase o průměrně dva kilometry za hodinu. A byli bychom z toho venku. Nemusíme sedět před televizí. A teprve, když za stěnou obchodního domu bude pěkný výhled, to bude pochod jedno víno. A ta rychlost! A uprostřed dolní trasy mezi koncem a začátkem pohyblivého chodníku otevřené občerstvení, kam bychom si mohli dát předem chladit pivo a během pochodu se na něj zastavovat.

Zkrátka na stáří jsme tím vyzráli, můžeme mu směle hledět do očí. Máme před sebou ještě dva stupně volnosti (pohyblivé chodníky a televizní pochody) a to nemluvíme o tom, že zatím ten pochod ještě i ujdeme.

Až sem jsem to dopsal a tady se mi chtělo roztrhat papír, mrštit perem o zem a šlapat po něm, až by z něj zůstaly jen malé kousky. Jenže je to dar od Jitky a po tom přece nemohu dupat. A tak jsem místo toho nedůstojného dupání začal malinko přemýšlet o tom, proč my si vlastně takové vize vymýšlíme. A po několika týdnech přemítání jsem dospěl k názoru, že je to ze strachu před tím, že něco co máme, ztratíme. Že bychom se každoročně nemohli vídat, že by se z našeho života ztratilo něco, co pokládáme za nepostradatelné. Nu, a tady jsme asi u té pravdy. My to nechceme ztratit za žádnou cenu a snažíme se najít náhradu, kdyby snad pořadatelé nebo naše zdraví nebo něco jiného zklamalo. Tak to aspoň musíme naznačit těm pořadatelům, že nejen oni mají rádi svou Růži. Ale že také my se každých pár roků třeseme, jestli ještě bude „ten příští“ a každý rok, teď cituje Karla, „trneme, aby nám do toho něco nevlezlo“, co by nám zabránilo v účasti. Následkem toho se cítíme i zdravější, protože vylučujeme, že by příčinou naší neúčasti byla nemoc nebo snad jen indispozice. Zkrátka řešeno, nechceme si ani v duchu (moderně se to říká „ani náhodou“) připustit, že to někdy skončí.

A tím končím tento odstavec úvah a přeji nám, abychom se co nejdéle udrželi v kondici, která nám umožní účast a pořadatelům, aby si udrželi tu jejich bezmeznou oddanost pochodu. A když se obojí splní, naše vize zůstane ještě dlouho jen vizí a my se budeme ještě mnohokrát radovat ze setkáních na Růži.

15.02.2009 22:41:38
ptheiner

Líbí se vám tyto stránky?

Ano (1777 | 35%)
Ne (1673 | 32%)
Stránky zdarma
Stránky systému Webgarden
Nashledanou v Českém Krumlově v srpnu 2018!
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one