Toto jsou stránky pro všechny, kdo s námi prošli (nebo chtějí projít) dlouhou cestu krajem pětilisté růže.

Růže a počasí

Růže a počasí

 

Náš ideál? Teplota mezi 22 a 25°C, bezvětří, dobrá viditelnost, polojasno, sucho a malá vlhkost vzduchu, ráno bez rosy a teplé večery, na spaní přiměřené chladno. Mám pokračovat ještě dál? Přání může vyslovit každý kolik se mu zlíbí, ale skutečnost je potom stejně jiná. Nejinak tomu bývalo i je nyní na Růži. Musíme si však přiznat, že od té doby, kdy se pořádání pochodu přesunulo na konec srpna z druhého týdne září, přibylo pochodů s téměř ideálním počasím.

Každý rok vedeme věčné spory o tom, které z minulých ročníků byly „bezdešťové“ a naopak, ve kterých pršelo. S jistotou však můžeme dát dohromady jen několik posledních ročníků, které k naší spokojenosti byly většinou bezdešťové a potom víme určitě, že první ročník byl bezdešťový a od druhého až do jedenáctého ročníku každý rok pršelo. Tak to alespoň říkáme, ale já teď při podrobnějším zkoumání tvrdím, že i rok 1973, kdy byl sraz, byl bez deště (co Ty na to Karle?). Osmdesátá léta se nám asi už nikdy nepodaří s určitostí zařadit do správných kategorií a tak si myslím, že se můžeme pokusit o vyždímání paměti co se týče extrémů počasí.

K extrémním jevům počítám zejména velké lijáky, bouřku, kroupy, velké chladno a naopak vedro a také mlhu a silný vítr.

První velký liják jsme na pochodu zažili ve druhém ročníku ve druhé etapě. Po krásném teplém a slunečném počasí, které nás provázelo první den na cestě z Krumlova do Frymburku jsme si užili koupání v Lipenské přehradě a usínali za svitu měsíce. Ráno však bylo nebe zatažené, mraky nízko, silný vítr a pravý šumavský déšť „provazák“. Pořadatelé tehdy museli s těžkým srdcem přeložit etapu, která měla jít v pohraničním pásmu za Lipnem na silnici mezi Frýdavu a přehradní hráz Lipna. Tak jsme přišli o tehdy řídký zážitek projít se po území, kam se tehdy smělo jen se zvláštním povolením. Déšť trval celé dopoledne, ale v Rožmberku a další den byl už všechno o mnoho příznivější.

Druhý velký liják jsme si zažili hned na třetím nebo čtvrtém ročníku. Tehdy to bylo třetí den, šlo se z Rožmberka do Krumlova a kvůli prudkému dešti vedla cesta místo po vlastním značení lesy na levém břehu Vltavy po silnici z Rožmberku až do Krumlova. Na tuto etapu si pamatuji zvláště dobře, protože den předtím jsem si někde trochu podvrtl nohu a celou cestu do Krumlova jsem při každém kroku cítil nepříjemné píchnutí v nártu. Voda sice chladila, ale v Krumlově jsem toho měl stejně „plné kecky“.

Další mohutný liják spadá již do období, kdy jsme snad chodili všichni. Bylo to asi druhý den, šlo se z Krumlova na Lipno, odtud lodí do Horní Plané a vlakem zpět do Krumlova. Ráno nás vítalo slunce a nezvyklé teplo. Po cestě bylo příjemné počasí, snad jen trochu víc teplé. To trvalo až ke kontrole, kde se podávalo občerstvení. Jen jsme začali jíst, začalo se zatahovat a když jsme vycházeli na poslední úsek té etapy, spustil se déšť, potom liják a lilo nepřetržitě, dokud jsme nedošli na Lipno. Z příjemného tepla se udělala hrozná zima a tak jsme byli rádi, že na lodi jsme se mohli schovat v uzavřené kajutě. Z Lipna jsme tehdy neviděli vůbec nic, protože se mraky couraly shora až po hladině a navíc okna byla tak orosená, že přes ně stejně nebylo nic vidět. Téměř dvouhodinové čekání na vlak v Horní Plané v přeplněných hospodách nebo venku v zimě a větru si pamatuji dodnes. Vlak nás vysvobodil a druhý den jsme si o tom už jen povídali.

Na loučovickém ročníku se v první etapě po ranním sice pošmourném, ale suchém počasí ještě více zatáhlo a když jsme byli někde kolem Pasečné, spustil se postupně napřed mírný déšť, který posléze přešel do velkého lijáku. Cílem pěší části etapy byla tehdy Přední Výtoň a odtud jsme měli jet do Loučovic autobusem. Říkám měli, protože buď jsme přišli moc brzy nebo autobus přijel pozdě, jisté však je, že jsme na něj čekali v nejprudším dešti v Přední Výtoni na rozcestí snad hodinu bez možnosti ukrytí a bylo nás tam strašně moc. Ten den jsem odjížděl po skončení etapy do Budějovic a pamatuji si, že jsem se zahřál až doma a stále myslel na vás ostatní, jak jste si tam s tím mokrem poradili.

Na krumlovském ročníku v roce 1998 vládlo dost chladné počasí. Jistě si vzpomenete na Rusalku na otáčivém hledišti, kde jste sledovali umění zabaleni do dek (já jsem tam s vámi tehdy nebyl). Vyvrcholením nepřízně počasí toho roku byl třetí den, kdy jsme ráno odjeli autobusem do Svérázu, prohlédli si kostel, sešli první kopec a pocítili první kapky deště. Déšť houstl a s ním se zvedal silný vítr. V první části etapy to bylo ještě dobré, ale její konec, zvlášť úsek mezi Silničními Domky a Krumlovem, to tedy bylo počasí s velkým P. Silný nárazový vítr foukal samozřejmě stále proti nám a společně s hustým deštěm dělal z nás turistů doslova třtiny ve větru se klátící. Brýle, které nosím, byly malou výhodou, protože jsem nemusel zavírat oči, ale zase byly tak popršené, že jsem stejně nic neviděl. Nejtěžší úsek byl mezi poli a loukami u Nahořan asi pět kilometrů před cílem. Potom se všechno zlepšilo, pochod skončil a my jsme se dověděli, že bude i příští a tak jsme počasí rychle odpustili.

A ještě o jeden zážitek se s vámi musím podělit, i když se nestal přímo na Růži. Někdy v sedmdesátých letech jsem chodil kleťskou padesátku, na níž myslím také někdy z naší nynější party byl i Karel a Hanka. Toho roku jsme šli spolu s Blankou. Trasa tehdy vedla z Krumlova do Netřebic a potom téměř v přímé linii z Netřebic do Zlaté Koruny a na Kleť. Pochod se chodil, jak jistě víte, 9.května a toho dne, kdy jsme s Blankou směřovali z Netřebic na Kleť bylo dosti chladno. Těsně předtím, než jsme došli do Netřebic začalo pršet a už v Netřebicích déšť zhoustl a zvedl se silný studený vítr, který vál přesně proti nám. Cesta na Kleť se nám tehdy zdála nekonečná. Byli jsme úplně promočení a zkřehlí ze silného protivětru. Nebyla na nás suchá nit. Jen díky nasazenému tempu se nám dařilo přežít útrapy cesty po otevřených pláních až do Zlaté Koruny. Po vstupu do lesa na Kleti se situace trochu zlepšila v tom, že už nefoukal vítr, ale pršelo až do konce pochodu. Pamatuji si, že během výstupu na Kleť jsme pouze stačil tělesným teplem usušit kalhoty na kolenou a jinak jsem byl celý mokrý. Tenkrát jsme dosáhli téměř rekordního času, protože jsme se nemohli vůbec zastavit, jinak bychom snad zmrzli. S Blankou na tento náš zážitek ještě nyní často na pochodu vzpomínáme, i když je to skoro jako když se mluví o Piavě.

Možná, že některé extrémní jevy počasí jsme absolvovali, aniž jsme si jich všimli, ale některé jsem přece jen v paměti vypátral. Tak například jednou jedinkrát jsme se na pochodu setkali s kroupami. Bylo to na nevím kterém ročníku, když jsme scházeli lesem s kopce od Zahrádek k Silničním Domkům (to je tam, co je ta hospoda na samotě, ve které bylo už několikrát občerstvení, asi čtyři kilometry od Přídolí). Před námi byl tehdy velký černý mrak a zdálky jsme v dešti viděli, že je tam pořádný liják. Když jsme přišli do těch míst, již bylo slušné počasí, ale na silnici a na kraji lesa bylo plno krup. Ti co šli před námi, prošli právě, když kroupy padaly.

Bouřku v těsné blízkosti naší cesty jsme zažili také jen jednou a to na telčském ročníku pochodu hned první den těsně po východu z Telče, oslabeni o Karla. Vypadala hrozivě, ale byla to jen nějaká zapomenutá noční bouřka, co už neměla tu pravou sílu a tak jí to bouření vydrželo jen asi tři hodiny a potom až do konce pochodu bylo pěkně.

Největší vedro jsme zaznamenali na třeboňském ročníku a troufám si tvrdit, že to bylo druhý den, když jsme šli z Třeboně do Vlkova po rozlehlých polích a lukách předtím, než jsme se koupali ve vlkovských pískovnách.

Největší zima byla naopak na ročníku v Horní Plané, když jsme sídlili na naší chatě v Dolní Vltavici. První den pochodu byl teplý, takže jsme se večer ještě koupali v Lipenském jezeře, ale druhý den ráno, když jsme čekali v Nové Peci na vlak, který nás potom odvezl dále na Šumavu, byla taková zima, že snad byla na trávě i jinovatka. Je možné, že by se našel ještě nějaký další takový případ,  na tento okamžik si však vzpomínám úplně živě.

Nu a nakonec jsem si nechal mlhu, která se nám připletla do cesty v Kaplici 2001 hned první dopoledne, kdy místo dalekých výhledů, které jsou skutečně krásné, jsme až do poledne viděli necelých sto metrů před sebe. Potom se však mlha zvedla a až do konce pochodu svítilo slunce.

Vzhledem k datu konání Růže jsme dosud nezažili mráz ani sníh a to že tady vyprávím o extrémech jsou jen taková slůvka. Jsme přece dost tvrdí na to, abychom takovou drobnou nepohodu vydrželi bez úhony a pro pochod bychom byli jistě ochotni vydržet toho ještě daleko víc. Nebo jste jiného názoru?

 

Hyčmo:

 

            Budiž pozdraveno počasí! Jsi jediným námětem hovoru pro ty, kteří si nemají co říci, pravil kterýsi klasik. A nejen to, jsi dokonce i vhodným námětem pro ty, kteří spolu mohou hovořit o čemkoliv, dodávám já. Naše debaty o bezdešťových ročnících mne již několikrát přivedly na myšlenku něco o tom napsat. Neudělal jsem to, a teď jsem tomu rád. Zmohl bych se tak maximálně na jednu stránku a zdaleka ne tak zajímavou. Stejně už delší dobu Pavla podezírám, že si nenápadně dělá poznámky, pak občas vytáhne svůj tajný deníček, nechá se políbit múzou a začne psát. A tak se omezím jen na několik doplňujících poznámek.

            Souhlasím, že pátý ročník, tedy sraz, byl skutečně bez deště. Při našich debatách však vždy nějak vypadl. Že byl druhý den druhého ročníku deštivý a proto došlo ke změně trasy potvrzuji. Jen si myslím, že s tím lijákem to nebylo tak hrozné. Cestu z Rožmberka do Krumlova po silnici v lijáku si pamatuji velmi dobře. Téměř s jistotou bych ji přiřadil ke třetímu ročníku.

            Doplňující poznámky k dalšímu lijáku: Ta kontrola, na které začalo pršet byla na Alpské vyhlídce. Občerstvení tvořily pralinky a případně něco z našich zásob. Oficielní bylo až na další kontrole, kde se (patrně pod dojmem obrovského úspěchu z předchozího ročníku) podávala cmunda. Jarda Hora se svou partou byli ukryti pod velkou plachtou, ze které crčela voda. Ještě se mi vybavuje jeden úsek blátivé cesty, který vedl po okraji pole podle potoka. Všichni klouzali a čvachtali, a tak jsem se rozhodl, vzhledem ke svému vhodnému obutí, jít potokem. Mokrý jsem byl stejně jako ostatní, jen trochu méně zablácený. Nejsem si sice zcela jist, ale tuším, že to bylo na tomto pochodu a právě při této etapě.

            Liják, před příchodem do Přední Výtoně se mi vybavuje, stejně jako ten u Silničních Domků. Účast na Kleťské padesátce potvrzuji, i když to nebyl tento vzpomínaný ročník. Ani už nevím kdy a kolikrát jsem ji absolvoval. I na ty kroupy se pamatuji.

            Pokud jde o vedro, s Třeboní plně souhlasím. Jen bych chtěl poznamenat, že náš „Úprk k Malontům“ proběhl za podobných a svým způsobem ještě drastičtějších podmínek. Zima mi nějak v paměti neutkvěla. Snad proto, že ty nejhorší jsem zažil na jiných pochodech. Pokud jde o mlhu myslím, že největší byla na Sternsteinu. A tento pochod k Růži také počítáme, ne ? (Karel)

 

 

22.02.2009 10:50:08
ptheiner

Líbí se vám tyto stránky?

Ano (1775 | 34%)
Ne (1673 | 33%)
Stránky zdarma
Stránky systému Webgarden
Nashledanou v Jindřichově Hradci v srpnu 2017!
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one