Toto jsou stránky pro všechny, kdo s námi prošli (nebo chtějí projít) dlouhou cestu krajem pětilisté růže.

 

Nebylo by ani trochu spravedlivé, kdybychom vynechali povídání o pivu. Na Růži nás provázelo od prvního do posledního kroku a bylo o něm mnoho napovídáno, mnoho nalháno a bylo ho také mnoho vypito. Je to zajímavé, že když vypiješ místo piva stejné množství vody, žbluňká ti v žaludku při každém kroku, tíží, vyvolává nepříjemné pocity při chůzi do kopce, prostě je nesnesitelná. Zato po pivu se jde příjemně. Vědeckým rozborem jsem dospěl k závěru, že se nad pivem v žaludku vytvoří pěna, která tlumí vlny (prosím, abyste si to představili) a tím je pivo mnohem lepším nápojem pro turisty než co jiného.

Spotřeba piva musí být úměrná vynaloženému úsilí. Nejlépe se v tomto směru vyjádřil již za dávných dob Karel, když pravil, že má spotřebu jako škodovka. Rozuměj tak model z roku přibližně 1970, který měl spotřebu 8 litrů na 100 kilometrů. Právě tolik spotřebuje k podání kvalitního výkonu i turista. Myslíte, že to je moc nebo málo? Já nevím, ale počítám-li naší nynější spotřebu, tak to docela odpovídá.

Pití piva na pochodu se během jeho trvání vyvíjelo. Zpočátku jsme chodili pouze s chlebníky, do nichž se nevešly žádné zásoby. Jejich objem stačil na pláštěnku, peněženku, pár náplastí a možná trochu čokolády a u Blanky ještě na sklizeň z celé zahrádky, ale láhev piva se do něj nevešla. Proto v počátcích pochodu se pití piva kumulovalo do večerních hodin, kdy bylo nutno dohnat, co bylo přes den zameškáno. V některých případech, kdy se nám do cesty postavila pohostinná hospoda nebo stánek s pivem, došlo k události, jakou jsme zaznamenali například v onom památném roce 1978, kdy byla prázdnými kelímky od piva vyplněna celá plocha kanalizačního poklopu. Tehdy jsem chyběl, protože ten den jsem musel uklízet nový byt, do kterého jsme se krátce nato stěhovali a tak to znám jen z vyprávění a obrázků. Vaše líčení této události bylo však tak živé a tak časté, že si už dávno připadám jako přímý účastník této události. A i ten zbytek cesty, který jste podle vašich slov z Jílovic, kde se událost stala, až do Rožmberka „protančili“, jako bych tenkrát prožil s vámi.

Ke stejnému dni se váže ještě jedna vzpomínka na jednu z účastnic, která ten ročník absolvovala s námi, tj. s naší partou. Na její jméno si již nedokážu vzpomenout, ale na fotografii ji umím ukázat. Na ní (té účastnici) je pro tuto chvíli zajímavé její povolání. Byla z Jihlavy a byla koštérkou piva. Nevím, zda si na to, Karle, vzpomínáš, ale já dodnes vidím, jak zatím co my všichni ostatní jsme pili pivo po litrech a docela nám chutnalo, ona měla před sebou jednu skleničku téměř plnou, protože když z ní nepatrně upila, prohlásila, že takovou břečku pít nebude. Holt byla zvyklá na pivo s velkým P.

Samozřejmě, že při tom dnes již velkém množství vypitého piva se nějaká ta vzpomínka smaže, ale jsou některé, které nám utkvěly v paměti navždy. Snad největší vymožeností Růže je v tomto směru pojízdné občerstvení, které nahrazuje v etapách vedoucích pustinami hospody. A myslím, že znamenitě. Nedovedu si vzpomenout, kdy to bylo zavedeno, ale je to už pěkná řádka ročníků, kdy si této jistoty rádi užíváme. Je pravda, že to není pivo pro koštéry, protože má teplotu okolního vzduchu, někdy i teplotu vzduchu uvnitř auta, v němž je uloženo, ale zase musíme přiznat, že to šetří zdraví, nýbrž příliš studené může způsobit chrapot. Takže tuto službu již pokládáme za nepostradatelnou a naše zásoby mohou být jen přiměřené úsekům bez občerstvení.

Nejvytrvalejšími nosiči piva jsou zcela bezkonkurenčně Jirka s Pepou. Ti mají zásobu vždy, takže někdy i nosí pivo do hospody. Nu a nemohu vynechat ani Karla, který ve své pověstné tašce přes rameno, jejíž objem mi pomohl pochopit pojem nekonečna, má těch piv podle její váhy (pardon hmotnosti) s sebou vždy nejméně patnáct. Neklame-li mne paměť, tak jednou v té své tašce měl dokonce pivní povodeň (nebo snad popiveň), když se mu tam nějaká ta láhev rozbila.

Přes zásoby vlastní i mobilní jsme v minulosti zaznamenali mimořádné zážitky většinou za stolem hospod a podobných zařízení. Jedním takovým zážitkem na nevím kterém ročníku bylo nalévání piva z obrovského džbánu na turistické základně v Rožmberku. Zasedli jsme tam ještě před startem etapy, vypili velkou část obsahu džbánu a potom jsme vyrazili téměř poslední, zato však příjemně naladěni. Pivo pro nás připravil Pavel Losenický a přispěl tak, jako mnohokrát předtím i potom k pohodě na celý den.

Jedna z pivních příhod se stala na jedné z etap prachatického ročníku. Složitý itinerář etapy nám toho dne předepisoval několik přejezdů autobusem a při posledním z nich ze zámku Kratochvíle do Vitějovic se nám stalo, že jsme se roztrhli, protož Karel s Míšou nestihli autobus (možná, že těch, kdo nestihli bylo víc, ale o nich to nevím určitě). My, co jsme stihli, jsme dospěli do Vitějovic, které ležely asi 6 kilometrů před cílem v Prachaticích a zdálo se nám, že nemůžeme dál, dokud se zase všichni nesejdeme. A tak jsme hledali hospodu. Měla zavřeno. V té chvíli se jako bájný dědeček zjevil jeden místní občan a poradil nám, kde se prý točí dobré pivo. Nebylo to v hospodě, ale ve stodole. Místo žebřiňáku dlouhý stůl se židlemi kolem, asi tak pro třicet lidí, u vrat výčep. Místní lidé, kteří tam seděli, se při našem příchodu  dívali přívětivě, výčepní natočil pivo značky Gambrinus a my jsme užasli nad jeho kvalitou. Protože nevím, zda jsme se skutečně nakonec v těch Vitějovicích sešli, myslím, že jsem ty piva vypil asi tři. Dodnes si pamatuji, jak to pivo bylo dobré a to v místě, kde by to sotva kdo čekal.

Druhá příhoda je z táborského ročníku a stala se mi hned první den. Bylo to v Prčicích, kde byl tehdy start etapy a pořadatelé hrozili nedostatkem hospod na trase. Já jsem měl poprvé na pochodu malý „báglík“ a poprvé jsem mohl být nosičem piva. Takže mé kroky vedly ještě před zahájením do místního obchodu, kde jsem nakoupil tři piva, to abych to zase napoprvé neměl tak těžké. Koupil jsem tehdy pivo „Lobkovic“ (nevím přesně jak se to píše, ale takhle je to v encyklopedii), které jsem nikdy předtím nepil. Ostatní asi ano, protože při první příležitosti, kdy jsem se chtěl blýsknout, že jako s sebou mám také pivo, všichni při pohledu na značku zdvořile odmítli. Když jsem sám vypil otevřené pivo, už jsem věděl proč. Bylo hrozně ošklivé. Snažil jsem se nabízet ještě několikrát, ale neuspěl jsem ani těsně před hospodou, kdy měli všichni velkou žízeň. Druhé pivo jsem ještě téměř celé vypil, ale to třetí jsem tajně vyhodil. Poučení: Již nikdy Lobkovic.

Nu a tak jsem dospěl asi na konec svého povídání o pivu. Ne, že by se ještě nedalo psát o dalších příhodách, ale ty se rozhodně netýkaly jen piva. Možná, že se při nich to pivo jen pilo. To se ovšem pije skoro pořád, tak co o tom ještě vyprávět. Radši půjdem na pivo!

17.03.2009 21:53:29
ptheiner

Líbí se vám tyto stránky?

Ano (1778 | 35%)
Ne (1673 | 32%)
Stránky zdarma
Stránky systému Webgarden
Nashledanou v Českém Krumlově v srpnu 2018!
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one