Toto jsou stránky pro všechny, kdo s námi prošli (nebo chtějí projít) dlouhou cestu krajem pětilisté růže.
 
     Turistovy boty, to je námět pro román. I na Růži jsme zažili leccos, co mělo souvislost s botami a tak povídání o nich nemůže chybět.
     Hned první den se do dnes již dlouhé historie Růže nesmazatelně zapsaly Zajíčkovy boty. Honza Zajíček byl vášnivý turista, který již v době pořádání prvního ročníku pochodu v roce 1969 chodil i v zahraničí a z jedné ze svých cest si přivezl turistické boty, které v té době byly špičkou. Pamatuji si, že byly světlé, kotníkové, velmi lehké, s poměrně slabou podrážkou a jistě velmi drahé. Po absolvování první etapy vyložil Honza Zajíček své báječné boty před chatku kde spal, aby proschly a odešel na pivo do Frymburka. Když se trochu později večer vrátil, boty byly pryč. Honza Zajíček potom celou noc oka nezamhouřil, loučil se s botami i s pochodem, protože jiné vhodné s sebou neměl. V mlhavém ránu však pro něj opět zazářilo slunce štěstí, boty mu totiž schoval jeden rakouský turista, aby se snad neztratily a hned ráno mu je přinesl. Boty byly na světě, majitel zářil, pochod byl pro něj zachráněn, svět byl opět krásný.
     Jedny z nejstarších bot v naší partě byly Blančiny boty barvy modré se žlutými proužky. Botasky dnes již dávno vyběhlého typu, které Blanku věrně provázely snad dvacet ročníků a staly se téměř legendou. Nebo si snad na ně nevzpomínáte?
     V době začátků pochodu krátce zazářily elegantní manšestrové polobotky, ve kterých si vyšel poprvé na pochod Roman. Šel v nich jen jednou a jak dopadl, to si můžete přečíst v příběhu „Romanova první etapa“.
     Další legendární boty patřily Hance. Původně to byly bílé botasky a tak malé, že kromě Hanky by je obula snad jen Popelka. Proto se také o ně Hanka nikdy nestrachovala, protože Popelka byla v té době již princeznou a jinému se svou velikostí nehodily. Ty boty se zdály být věčné. Jak plynul rok za rokem, přibývalo na nich šrámů a jejich barva se stále více přibližovala šedé, ale držely a nikdy nezklamaly. Jeden ročník však byl přece jen jejich poslední. Krátce před jeho začátkem byly naposledy opraveny, jejich konec to přesto oddálilo jen právě o ty poslední tři etapy. Slavnostně a s trochou nostalgie je Hanka prohlásila za s konečnou platností roztrhané a dále se na pochodu již neobjevily.
     Každý z nás jistě měl boty, které si vzal na pochod v naději, že mu pomohou. Někomu se přání vyplnilo a vrátil se bez puchýřů, někdo na své boty trochu doplatil a někoho naprosto zničily, že Jitko! Na Tvé boty, které jsi měla tenkrát v Rožmberku na nohách si už tak moc nepamatujeme, ale na Tvé hrdinské vystoupení, když jsi přímo s hurónským řevem utíkala z posledního kopce k Rožmberku, to byl pro nás všechny nezapomenutelný zážitek. V novověku pochodu už nejsme moc na puchýře zvyklí, asi jsou boty lepší a my zkušenější, tak to k takovým koncům nedáme dojít.
     Nu a nakonec jsem si nechal legendu legend. Karlovy boty. Na rozdíl od nás všech Karel snad může chodit po hřebících a přitom jeho nohy zůstanou bez poskvrnky a hřebíky se ztupí nebo snad úplně ulámou. Prostě na rozdíl od nás všech Karel umí zničit každé boty, aniž to na něm zanechá třeba jen nepatrný následek. Jeho boty měly být podle mého soudu uchovávány a jednou umístěny jako vzácný exponát v nějakém budoucím turistickém muzeu.
     Než se dostanu k dalšímu vyprávění, nemohu jinak než vzpomenout na jednoho svého dávného figuranta, který se mnou jedno léto pracoval. Bylo to někdy na začátku šedesátých let minulého století a ten pán byl tehdy starý přes sedmdesát let. Vyprávěl, že když byl velmi mladý, šli jednou pěšky do města (nevím už kterého) vzdáleného asi dvacet kilometrů. Na začátku cesty se mu zdálo, že ho něco tlačí v botě; na nohou měl kožené holínky (na vojně se jim říkalo půllitry). Protože pospíchali za zábavou do města, řekl si, že se na to podívá až v cíli cesty, protože by se zouváním a obouváním boty zdržel. A tak šel celých dvacet kilometrů a teprve potom si zul botu a z ní mu vypadl kapesní nůž. A já ještě dodám, že kdyby tenkrát v té botě měl nohu Karel, tak by ten nůž vypadl celý zničený.
     A teď je čas zavzpomínat. První Karlovou zásadou je, že boty musí být řádně vyšlapané. Nevím, kde se mu je daří vždycky tak načít, že na pochod přijde v už tak rozšlapaných, že jsou skoro na vyhození. Ovšem jen v našich očích. Karel správně tuší, odhaduje nebo snad dokonce ví, že ty jeho boty vydrží ještě několik ročníků, než mu úplně spadnou z nohy.
Znáte slovo „blátoměrka“? To jednou takhle byl řádně dešťový ročník a Karel přišel v botách, které jsme pokládali za zcela odepsané. Po projití několika bahnitých úseků hned v první etapě toho nevím už kterého ročníku se mu najednou u paty objevil kousek gumové výstelky vnitřku boty. Čím déle jsme šli v bahně, tím větší kousek se vysunoval, když bylo někde sušeji, zase se zasouval. Hned první den jsme tomu úkazu začali říkat blátoměrka. V určitých okamžicích se zdálo, že blátoměrka zcela opustí Karlovu botu, ale nestalo se tak. Dál úspěšně měřila množství bahna, kterým jsme prošli a vydrželo jí to až do konce toho ročníku.
     V jiném ročníku přišel Karel v botách, které se nedaly ohodnotit jinak, než že jsou v rozpadu. Přesto v nich došel do konce a slavnostně přísahal, že je cestou na nádraží zahodí do popelnice. Podle jeho svědectví to i udělal, ale potom mu to nedalo a rozhodl se je z té popelnice vzít zpět, že je někomu, nevím komu, pošle jako dar. Co píši nyní, nevím, zda je pravda, ale zlí jazykové tvrdili, že ty boty měl na pochodu ještě dvakrát nebo snad několikrát!
     Galerie Karlových bot je přímo úchvatná. Popírá všechny moudrosti zkušených turistů o tom, že boty mají být měkké, dobře vystlané měkkým materiálem, aby snad neublížily nožkám v nich spočívajícím, každý den se mají ošetřovat a nevím co ještě. To všechno u Karla neplatí. Žádné boty na něj nemají, žádné nemají šanci mu způsobit puchýř a naopak všechny se mu podařilo při chůzi naprosto zničit. Je to obdivuhodná bilance, vše bez jediného puchýře. Za více než třicet let těch bot byla pěkná řádka a všechny byly zvláštní.
     Zlatým hřebem této přehlídky však byly boty z roku 2001, které jsou hodny názvu „boty pro třetí tisíciletí“. Na kaplickém pochodu jsme šli nejprve v houfu, potom travnatými cestami, kolem bublajících potůčků a teprve pozdě odpoledne jsme se poprvé octli na asfaltové cestě. Z míst, kudy šel Karel se ozývalo podivné tiché mlaskání. Zpočátku jsme nemohli objevit jeho původ, až po delší době někdo z nás přišel na to, že ty tiché mlaskavé zvuky vydává odlepená tenká spodní vrstva Karlovy podrážky. Ten odlepený kousek gumy však nebyl pod patou, ale pod špičkou a při každém kroku „mlaskl“ o podrážku. Od té doby nás mlaskavá písnička provázela po každém asfaltovém úseku cesty. Každým dalším kilometrem se uvolnil další kousek podrážky a mlaskání bylo hlasitější a začalo se ozývat i na jiném povrchu cest než na asfaltu. Posléze Karel, který o sobě rád prohlašuje, že neumí moc tančit, což mu stejně nevěřím, projevil schopnosti havajských tanečnic a i když břišní svaly zůstaly v  lidu, Karel přizpůsobil svým botám krok, který se stal mnohem ladnějším. Vždy před dokročením totiž musel přimlasknout podrážku k botě. Musím říci, že jsem jeho výkon sledoval s obdivem, protože se mu, alespoň v době, kdy jsem ho sledoval, nestalo, že by se odlepená část podrážky přehnula. Vždy poslušně mlaskla o podrážku těsně před došlápnutím, takže bota byla vždy v té pravé chvilce tak, jak má být. Všichni jsme hádali, že Karel tentokrát dojde bos potom, co se mu boty úplně rozpadnou. Zase se to nepovedlo a po skončení pochodu Karel s úsměvem poznamenal, že v těch botách ještě nějaký ten ročník ujde. Uvidíme a jestli ano, smeknu.
     Nevěřím, že se mi podařilo popsat byť i jen desetinu toho, co by stálo za zaznamenání co se bot na pochodu týče. Na někoho dokonce nevím vůbec nic. Dokonce ani na sebe. Všechno je obyčejné. A tak se dostávám na konec povídání o botách. Jistě toho pamatujete ještě mnohem víc než já. Proto přece máme „Hyčmo“, které jak doufám bude tentokrát velmi zajímavé.
Hyčmo:
 
            Hned úvodem musím konstatovat, že Pavlova paměť a jeho analytický mozek mne děsí čím dál tím víc. Vedle jeho vzpomínek si připadám jako totální sklerotik a když čtu jak to všechno dokáže sesumírovat dohromady cítím se být zcela neschopným ignorantem. No, s tím prvním jsem se už jakž takž smířil, ale jinak mnou zcela nepokrytě lomcuje závist. Snad se s ní také vyrovnám.
            Tak pěkně od začátku. Historku o Zajíčkových botách znám pouze z Pavlova vyprávění. Přitom jsem ale přesvědčen, že ten večer jsem na pivo šel právě s Honzou. Blančiny botasky se mi matně vybavily, ale teprve až z Pavlova popisu. Romanovy polobotky jsem nezažil, ostatně jako nikdo z nás (kromě Pavla ovšem), ale z citovaného příběhu je známe. O Hančiných botách platí přesně to co o Blančiných. Na Jitčiny boty se také nepamatuji, ale její ladný krok při uváděném vystoupení se zapomenout opravdu nedá. Po přečtení předcházejících řádek jsem usoudil, že je toho do Hyčma přece jen trochu málo. Protože velká část vyprávění je věnována právě mým botám, a protože alespoň o nich něco vím, zaměřím se právě na ně:
            Zásada, kterou jsem vždy zastával skutečně je, jak Pavel správně konstatuje, že boty musí být řádně vyšlápnuté. Dovedu si představit Váš pobavený úsměv po tomto prohlášení, ale myslím to zcela vážně. A i když mi to třeba ani nebudete věřit, i ty moje byly kdysi celé a nové. Ale dávno, dávno již tomu, abych také ocitoval klasiky. Zatím se mi nepodařilo najít ševce ani obuvníka, který by mi je vyrobil děravé a sešmajdané. Stejně by se asi netrefil. Nové boty si na cesty (podotýkám že na žádné) nikdy neberu. Až moc dobře vím, co dokážou. Proto jste je také u mne nikdy nemohli vidět. Samozřejmě, že vždy mám v pohotovosti ještě rezervní, ale také nenové a nepamatuji se, že bych je někdy použil.
            Za svou pochodovou kariéru jsem vystřídal několik typů obutí. Pamatuji se, že jsem začínal tzv. pionýrkami. A také se pamatuji, že první z nich jsem zlikvidoval na Křížové hoře po skončení druhého ročníku. Myslím, že k tomu existuje i dokumentární fotografie, ale kde je jí konec? K  tomuto typu bot se také vztahuje ona poznámka o hřebíkách. Skutečně při jednom ročníku, nevím už kterém, jsem v průběhu etapy cítil, že mne něco tlačí do paty. Usoudil jsem, že to bude nějaký kamejček, a byl jsem líný jej vyklepat. Jen mi bylo divné, že zůstává stále na stejném místě. V cíli, po zutí jsem zjistil, že je to hřebík. Byl již dosti otupený, pata nedotčená a tak jsem jej tam nechal a čekal co to udělá. Druhý den večer byla pata opět bez následků, jen těch hřebíků přibylo. Vysvětlit to neumím, možná je ve mně kousek fakíra aniž bych o tom věděl. Další osudy těchto bot si již nepamatuji. Asi se vztekem rozsypaly.
            Dalším typem, který jsem nějakou dobu nosil, byly kanady. Nejsou to ty známé vojenské, ale nižší a lehčí. Ještě je mám schovaný (opět citace klasika.). Jsou skutečně dobré, ale zaberou moc místa a špatně se v nich běhá. A jsou dosud v dobrém stavu, takže by se na náš pochod vlastně ani nehodily. A právě ta pohyblivost mne přivedla k různým botám typu maratónek.
            Nové boty vždy velmi opatrně a pomalu rozcházím. Vzpomínám si, že kterýsi pochodník, nevím už který, tvrdil, že boty se musí vytvarovat vlastní krví. Já raději začínám krátkými pochůzkami a pokud možno za deště. V dobách, kdy jsem se pochodům více věnoval, jsem měl spotřebu větší. Přesto jsem, snad shodou okolností, první dva či tři páry dorazil právě na Růži. Pak už jsem z toho udělal tradici. Boty které mají na kahánku uložím a vozím je právě jen na tento pochod, abych vyloučil možnost, že se rozpadnou jinde. A pak už je to jen napínavá hra. Docela mne mrzí, že jsem nevedl evidenci.
            Blátoměrku si pamatuji velmi dobře. Dokonce si myslím, že ji tak nazvala Lída. Vyhozené boty do popelnice a opět vytažené jsou skutečností. Nebylo to však cestou na nádraží, ale již na Křížové hoře. Že jsem v nich ještě dále chodil je ale pomluva. Předal jsem je tehdy pořadatelům, tuším že Slávkovi, a ten je pak poslal Jardovi Horovi do lázní jako suvenýr z pochodu.
            Pokud jde o puchýře musím, v zájmu objektivity přiznat, že je také znám. Zejména z doby prvních pochodů a hlavně soukromých výšlapů. Na Růži se mi však vždy vyhýbaly, nebo si to už nepamatuji. Zvláště jeden případ se mi vryl do paměti. To bylo v době, kdy jsem trénoval na cestu do Krumlova. Vyšel jsem tehdy z Prahy dost pozdě večer. Někde kolem Poříčí nad Sázavou mne chytil déšť. Rozum velel to vzdát, ale já neposlechl. Po nějaké době mi v botách pěkně čvachtalo, ale ani to mne neodradilo. Abych to neprotahoval, na kraji Tábora to už bylo neúnosné. Usedl jsem a zul se. Ten pohled nepřeju nikomu. A to jsem ještě netušil co mne čeká až se budu chtít opět obout. Dodnes je mi záhadou jak jsem to dokázal. Na nádraží jsem pak už dojel místní dopravou. A ještě několik dní byla má pohyblivost výrazně snížená.
            K botám roku 2001 nemám co dodat. O tom, že vydrží ještě další ročník není pochyb, můj soukromý tip jsou asi tak tři.
            Opravdu jsem netušil, že mé plkání bude tak dlouhé. Důrazně tedy žádám, zejména Pavla, o náležitou redukci (nevymazal jsem ani jediné slovo, protože by chybělo! - pozn.Pavel). (Karel)
 
Tedy pánové, po přečtení Vašich elaborátů, je velká troufalost se ozvat,natož něco malého k tomu dodat. Zůstanu jen a pouze u bot svých a mohu Vám sdělit, že Botas, zn.Skuteč ještě stále jsou, oprava mne stála 160,-Kč a na pochody je mám vždy u sebe,skryté v koutě v kufru.Dovezu jako důkaz. Budeš pokračovat dalšími svršky, či doplňky tj.chlebníky,ledvinkami, stěhovací taškou Karla, atd., Pavle? Ty na to prostě máš!!! (Hanka)
18.03.2009 19:03:25
ptheiner

Líbí se vám tyto stránky?

Ano (1775 | 34%)
Ne (1673 | 33%)
Stránky zdarma
Stránky systému Webgarden
Nashledanou v Jindřichově Hradci v srpnu 2017!
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one