Toto jsou stránky pro všechny, kdo s námi prošli (nebo chtějí projít) dlouhou cestu krajem pětilisté růže.
Napsáno před rokem
Věřili byste tomu, že 4.května 2008 to už bude patnáct let, kdy nás navždy opustil Roman? Čas hrozně letí, stále se mi zdá, že je to nedávno, kdy jsme chodili společně. Od té doby se toho dost změnilo, o některých příhodách, které jsme zažili s Romanem jsme si sice již několikrát povídali, ale zatím se neobjevily v žádném z našich psaných příběhů. Dovolte mi, abych tedy nyní po patnácti letech, o některých z nich napsal.
Nebude snad vadit, když začnu tím, jak se stalo, že jsme se s Romanem vůbec znali. Způsobila to moje tchýně, babička Pašků, která tehdy pracovala jako veterinární technička na dnes již zrušených jatkách v českém Krumlově a mimo jiné se také starala o „papíry" obvodním veterinářům. Koncem každého měsíce bylo v kanceláři na jatkách jako v úle. Veterináři nebyli moc na papírování a tak „bába Pašků" (tak jí říkali) s nimi měla spoustu práce. Ale také povyražení. Na krumlovském okrese se tehdy sešla zvláštní společnost. Většinou to byli lidé například z rodin živnostníků, lékařů nebo učitelů, které po válce ztratily své postavení a jejich děti, pokud se chtěly uplatnit, musely být mezi svými vrstevníky nejlepšími, ale nakonec pro ně zbyl okres Český Krumlov, jako takové malé vyhnanství. Takže ve veterinární péči byl právě Český Krumlov znám jako vynikající. 
Krumlovští veterináři nebyli žádní abstinenti a také pro legraci nešli daleko. Kancelář na jatkách se stala místem, kam chodili rádi. Jedním z nich byl také Roman a právě tam jsme se s ním nejprve potkávali s mou ženou. Zakrátko jsme už byli zváni na veterinářské „fousaté bály" a právě Roman s jeho ženou Ančinou nás vzali jako blízké přátele. Při jedné návštěvě, kdy jsme se chlubili vypěstovanými jahodami přišla řeč na Růži a byla z toho „Romanova první etapa". A dál už to znáte.
Asi dva roky potom, co se Roman stal turistou, jsme se dohodli, že pojedeme do Písku na Švejkovu padesátku a zvolíme si nějakou kratší trasu, asi 25 kilometrů. Měli jsme domluveno, že Roman pro mě přijede autem někdy dost brzy ráno, asi v sedm hodin. Bylo teprve šest a u nás zvonil telefon. „Pavlíku, připrav se, už vyjíždím, máme ještě malou zajížďku!" za čtvrt hodiny byl Roman u nás a zajížďka byla do Rájova, protože se tam u nějakých Romanových známých telila kráva. Ti známí byli celí rozčilení, protože porod neprobíhal normálně a telátko bylo nějak nesprávně natočené. Roman se převlékl do pracovního, několika zvláštními hmaty telátko přetočil ještě uvnitř do správné polohy, potom mi dal do rukou provázky uvázané za jeho nožičky a za chvíli bylo telátko zdravé na světě. Romanovi známí chtěli, abychom u nich zůstali, že nám připraví něco k jídlu a nějaké dobré pití, ale před námi už byla ta Švejkova padesátka. Ještě jsme všechno stihli, Roman udělal lidem radost a já sám z toho mám nezapomenutelný zážitek.
Na některém z ročníků Růže, která se chodila hvězdicově z Rožmberka, jsme s Romanem došli do cíle na náměstí v pozdním odpoledni a zastavili se u stánku s občerstvením. Roman „hodil řeč" s paní ve stánku a protože jsme měli dost velký hlad, dožadoval se něčeho dobrého k jídlu, nejlépe guláše. Paní nás nejprve zcela rezolutně odmítla s tím, že už skoro zavírá a jestli chceme, můžeme dostat pivo. To ovšem byla pro Romana výzva. V příštích minutách dokázal, že mu může jen málokdo odolat. Asi po čtvrthodině paní přiznala, že sice guláš má, ale jen pro rodinu, po dalších několika minutách připustila, že by se tam ještě našly nějaké porce navíc a za chvíli už se na vařiči ohříval vonící gulášek a my s Romanem jsme byli pozváni do „zákulisí" stánku, kde byly dvě fošny, jedna jako lavice, druhá jako stůl a jen jsme dosedli, už před námi přistály nejméně dvojité porce výborného guláše, kopec čerstvého nakrájeného chleba a dobře vychlazené pivo. Roman tehdy předvedl, že je mistr v přesvědčování, snad by dokázal vytáhnout tele z jalové krávy.
Jedno zvláštní Romanovo rčení se mi pevně vrylo do paměti. On jako veterinář najezdil už tehdy , kdy to ještě nebylo tak obvyklé, spoustu kilometrů. Měl přidělený rajón kolem Černé u Lipenského jezera, objížděl spoustu svých klientů, protože ošetřoval také psy a další domácí zvířata, jezdil k soukromým chovatelům krav, ovcí i koní. Dá se říci, že každý den nasedal do auta ráno a vystupoval večer. Veterináři měli kdesi u Brna odborné školící středisko a tam jezdívali několikrát za rok. Jednou mi Roman právě vyprávěl o tom, že několik dní předtím musel ještě k večeru dojet do Brna a líčil mi to slovy: „ Odpoledne jsem jel ještě na půl panny do Brna". Po mém nechápavém pohledu mi vysvětlil, že je-li už za volantem hodně unaven, jede a přitom podřimuje. Oči má otevřené jen napůl - je mu vidět jen půl panenek. A od toho to „na půl panny". Nikdy a nikde jsem to od nikoho neslyšel, ale tak mně to zaujalo, že si to pamatuji dodnes. A při té příležitosti vás varuji. Nejezděte na půl panny, mohlo by to špatně skončit.
A ještě jeden turistický výrok se mi uchoval v paměti. Šli jsme na nějakém pochodu spolu po cestě do Malšína a nevím jak jsme se krátce před ním dověděli, že hospoda je zavřená. Naše chlebníky byly suché, v hrdlech jsme měli vyprahlo a nejbližší hospodě to bylo nejméně deset kilometrů. Slunce svítilo, byl krásný teplý den a Roman povzdechl: „Tak, Pavlíku, dneska zase budeme čurat krystalky." V podobných situacích jsme si v budoucnu ty krystalky zopakovali ještě víckrát.
Nebylo by to celé, abych nepřipomněl Romanovu úžasnou schopnost neustále o něčem mluvit. Jít s ním znamenalo jen poslouchat. Vybavuje se mi při té příležitosti známá scénka z Vesničky střediskové, kdy řidič říká o svém závozníkovi Otíkovi: „To je hrozný, já někdy za tím volantem usnu. On, když jedeme do Králova Dvora pro cement řekne v Berouně - „Beroun"!
Mně se tehdy, když Roman sršíval humorem, často stávalo, že jsem se za celý den nedostal ani k tomu „Beroun". Jednou asi měl Roman plnou pusu nebo právě polykal a já jsem využil příležitosti a řekl nějakou holou větu. Jak zněla není důležité, ale Roman reagoval okamžitě: „Ty jsi, Pavlíku, dneska zase ňákej ukecanej, nemyslíš?" A už mne ani nenechal odpovědět a pokračoval ve svém nekonečném monologu. Protože od přírody nejsem zrovna mnohomluvný, docela mi vyhovovalo, že Roman „vyplňoval" veškerý čas. Při jízdě s ním jsem alespoň věděl, že nejede na půl panny.
Poslední naše společné setkání s Romanem se odehrálo před pochodem v roce 1992 v garáži u Jardy Hory. Roman už byl tehdy dost nemocný a bylo to na něm i vidět, více než kdykoliv předtím mluvil o svých problémech. Od té doby jsem ho také už neviděl. Na jaře 1993 jsem se za nás všechny byl s Romanem rozloučit na jeho pohřbu. Od té doby občas chodím zavzpomínat k jeho hrobu na krumlovském hřbitově ozdobeném vždycky čerstvou kytičkou. Mohl tu s námi být ještě dlouho, ale jeho svíčka života bohužel nebyla delší.
24.11.2013 18:22:45
ptheiner

Líbí se vám tyto stránky?

Ano (1775 | 34%)
Ne (1673 | 33%)
Stránky zdarma
Stránky systému Webgarden
Nashledanou v Jindřichově Hradci v srpnu 2017!
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one