Toto jsou stránky pro všechny, kdo s námi prošli (nebo chtějí projít) dlouhou cestu krajem pětilisté růže.
Lojzu jsem znal již dávno před pochodem. Prodával v jedné ze dvou drogerií v Krumlově. To znamená znal-neznal. Odkdy se blíže znali Roman s Lojzou, to vlastně ani nevím. A podle toho, co napsal o prvním ročníku Růže Karel, také on se s ním nemohl znát předtím. Takže to mohu shrnout tak, že jsme se poznali a sblížili na Růži a to pravděpodobně na jednom z prvních ročníků na Rožmberku v katovně. Ať to bylo kde chtělo, jedno je jisté, že od začátku vytváření naší party byl Lojza náš.
O některých příhodách z dávnověku pochodu již bylo leccos napsáno v jiných příbězích, ale je jich ještě mnoho, které zůstávají za oponou.
Na začátku pochodu se Lojza věnoval hlavně pořadatelským povinnostem a k nám se přidával vždycky až večer. Na jednom z ročníků, možná na druhém nebo na čtvrtém se proslavil jako motospojka. Měl nějakou starší motorku a na ní projížděl po trasách a zařizoval, co byla třeba. Před poslední etapou se mu utrhlo lanko u plynu a z motospojky málem zbyla jen ta spojka. Lojza však přišel na pozoruhodný nápad, že plyn se dá ovládat i taháním za provázek upevněný v motoru v místě, kde je za normálních okolností lanko. Když potom zjistil, že nemá volnou ruku na to tahání, přivázal si provázek k noze nad kolenem a pohybem kolena přidával nebo ubíral plyn. Během krátké doby se tak vycvičil, že jezdil jakoby žádná porucha nebyla.
Než se dostanu k tomu, čím nás Lojza dovedl nejvíce překvapovat, musím se zmínit o jedné příhodě, která se sice stala na kleťské padesátce, ale protože přitom kromě Lojzy a mne byl i Roman, myslím, že to sem i patří. Šli jsme tehdy padesátku ve třech a trasa vedla nejprve kamsi k Zátoni a potom směřovala přes dvacet kilometrů ke Kleti. Lojza tehdy právě někde kolem Zátoně špatně šlápl a natáhl si šlachu v noze či co a začal nejdříve nepatrně, potom znatelně a nakonec hrozně kulhat. Když Roman viděl jeho nesnáze, snažil se ho ošetřit jak mohl. Nic však nepomáhalo a Lojza už skoro nemohl jít, ale vzdát nechtěl ani za nic. Nakonec si našel v lese dlouhou větev nahoře rozdvojenou do Y a tu použil jako berli. Takto trpěl ještě asi pět kilometrů a teprve potom to vzdal. Přesto ušel v velmi bolestivým zraněním více než 15 kilometrů. Tehdy jsme ho litoval, ale také obdivoval, co dokázal vydržet.
A teď už k tomu hlavnímu, čím nás Lojza dokáže vždycky překvapit. Jsou to jeho „služby“. Jedno takové překvapení nám kdysi přichystal u Dívčího kamene, kdy servíroval jeho pověstné ďábelské chleby. Při jejich přípravě uplatnil své nedostižné umění krájení cibule. Rychlost, s kterou to prováděl, je téměř neuvěřitelná. Údajně se to naučil na vojně, kde snad dělal kuchaře. K chlebům se samozřejmě podávalo pivo a etapa byla hned jedna z nejlepších.
Jednou si na nás takhle „počíhal“ na Hluboké, kde se nám zjevil znenadání jako dobrý skřítek z pohádky. Měl s sebou auto plné věcí, které jsme nutně potřebovali. Obložené chleby, pivo a vím já co ještě. Prostě hostina.
Na loučovickém ročníku mu jeho zdraví už nedovolilo, aby šel s námi. Vzal si však na starost občerstvení na trase a to jak nás přivítal nad Čertovou stěnou se nedá zapomenout. I když tenkrát bylo jeho občerstvení pro všechny, přece jen jsme byli první v řadě a moc se nám to líbilo.
Asi by se dalo vypočítat ještě hodně dalších takových příjemných překvapení, ale jedno zůstane určitě jako to největší. Na krumlovském ročníku nás totiž Lojza hned první večer pozval k sobě do zahradního altánu. Stůl byl obtížen dobrým jídlem pro vegetariány i masožravce, točilo se chlazené sudové pivo, bylo krásné počasí, svou dobrou náladou nás častoval Lojza i jeho žena Eliška. Zkrátka večer jako víno, ani se nám nechtělo pryč. A navíc, hospoda u Lojzy byla otevřena každý den po celou dobu pochodu. Taková péče, jaké se nám tehdy dostalo, to se jen tak nevidí. Už mnohokrát potom jsme si přáli, aby se nám taková hospůdka někde postavila do cesty a dala nám nahlédnout do svých tajemství jako tenkrát na krumlovském ročníku na Lojzově zahradě.
Od té doby se pochod koná daleko od Krumlova a tak Lojza jezdí za námi zavzpomínat na další příhody, které zde nezazněly a dovědět se naše nové zážitky z Růže. (Pavel)
 
Hyčmo:
 
            Pavlovo vyprávění o Lojzovi mne potěšilo hned několikrát. Jednak si myslím, že mělo být napsáno a také proto, že je napsáno dobře. Kromě toho mi umožní zbavit se dvou restů. Již delší dobu nosím v hlavě dva nápady, které se mi stále nedařilo sepsat, i když si to, alespoň podle mne, zaslouží. Na samostatné vyprávění mi to stále nevycházelo, snad vinou sklerózy nebo nedostatkem fantazie, nejspíš obojím. Protože však v obou právě Lojza hraje důležitou roli, využívám nabídnuté příležitosti.
            Ta první vzpomínka se, pokud dobře počítám, vztahuje k roku 1976. Pochodu se sice netýká, ale přesto se domnívám, že sem patří. Toho roku si na mne vzpomněli vojenští páni a usoudili, že pro zajištění stability v Evropě a přilehlých galaxiích je moje přítomnost v našich ozbrojených silách nezbytná, zkrátka pozvali mne na cvičení. Povolávací rozkaz zněl na letiště České Budějovice – Planá. Při svých potulkách městem jsem také navštívil Pavla v jeho úřadě. V krátké době jsme dospěli k názoru, že bychom setkání měli zopakovat a to ve větším obsazení. Pavel, který tehdy ještě bydlel v Krumlově, zkontaktoval Lojzu a Romana. A po několika dnech jsem již ujížděl do Krumlova. Sešli jsme se u Lojzy, který tehdy bydlel na náměstí vedle lékárny. Zdařilý průběh večera nenarušilo ani zranění Elišky. Ta se o nás starala s takovým zaujetím, že si při přípravě jídla poranila ruku a Lojza jí ihned odvezl na pohotovost. Zranění naštěstí nebylo vážné. Další průběh si již moc nepamatuji, ale o jeho pohodě svědčí i to, že jsem poslední vlak do Budějovic nestihl. Lojza mne pak ráno odvezl autem. Štěstím bylo, že nás bdělí strážci silnic nekontrolovali. Asi by to nedopadlo nejlépe. Teď už to mohu přiznat, určitě je to promlčené.
            Druhá vzpomínka se již vztahuje ke konkrétnímu pochodu, jenže nevím ke kterému. Vůbec už netuším kudy ta etapa vedla, ale bylo to z Krumlova do Krumlova. Chodili jsme již v silnější sestavě, bylo to v minulém tisíciletí, tipoval bych to na první polovinu osmdesátých let. (Zkuste si vzpomenout.) Pro mne, a jistě nejen pro mne, je tato etapa nezapomenutelná, protože Lojza na start nepřišel sám. Doprovázela ho velmi sympatická slečna jménem Corina. Správně, ústřední postavou byl pes, přesněji řečeno psice. Lojza nás postupně všechny představil, ona si nás očichala a přijala do své smečky, či snad lépe do svého stáda. Po celou dobu nás všechny bedlivě hlídala a každého opozdilce okamžitě zaháněla do houfu. U lidí se člověk s takovou zodpovědností setká opravdu vzácně. Kolik kilometrů jsme ušli netuším, ale ona jich musela uběhnout nejméně dvojnásobek. Však také Lojza druhý den přiznal, že měla úplně prošlapané boty, tedy tlapky, a vzpamatovávala se z toho pak ještě delší dobu. Tehdy jsem také pochopil výrok Johanna Nepomuka Nestroye: „Čím více poznávám některé lidi, tím mám raději svého psa.“
            Jistě by bylo možné nalézt ještě další vzpomínky (schválně, kdo to zkusí ?), ale já již jen připomenu proslulé hádky mezi Lojzou a Romanem, Lojzovu roztrženou ruku na fotbalové brance při táboráku na Rožmberku a také to, že název této rubriky (hyčmo) pochází z Lojzova slovníku. (Karel)

  Netýká se to sice přímo Růže, ale je to má vzpomínka  na  Lojzovo kuchařské umění. 

Tak jako někdy i vy, nedokáži si vzpomenout, kdy to přesně bylo. Zda ještě před vznikem Startu nebo již za doby jeho existence.

 Jednou z aktivit krumlovské turistiky bylo i pořádání orientačního závodu „O Žižkův palcát“. Pro ty, kteří tuto dobu nepamatují uvádím, že orientační závody byly tehdy ještě součástí turistiky. Tento sport – pak již pod názvem orientační běh – se později od turistiky oddělil a funguje jako zcela samostatný. „Žižkův palcát“ byl závod II. výkonnostní třídy (nejvyšší byla třída I.), s účastí běžců z celé republiky. Tedy docela slavný – asi jako nynější „Růže“.

   Lojza i já jsme fungovali jako rozhodčí na kontrolách, já i někdy jako stavitel tratí. Regule závodů říkaly, že rozhodčí nesmí před „akcí“ přijít do styku se závodníky. Proto jsme již den před závodem byli odvezeni do prostoru závodu a tam někde ubytováni.  Při vzpomínaném ročníku to bylo ve Chvalšinách. Bydleli jsme v hostinci a večer – pochopitelně – trávili v „nálevně“.  Povídalo se, popíjelo pivínko a přišel hlad. Hostinský celkem nic pořádného neměl a v té chvíli nastoupil na scénu Lojza : „Máte chleba?“  Ten hostinský díky bohu měl. Jeden z dalších rozhodčích (zvaný Pinďa , jménem Martinovský), který ve Chvalšinách bydlel, doskočil domů pro máslo a cibuli, hořčici,  sůl,  pepř, papriku a kmín také v hospodě  měli.  Nyní  je nutno dodat, že kromě nás (v počtu kolem 12 lidí) a štamgastů, seděla v lokále také skupina Němců.

   Když byly všechny suroviny pohromadě, začal Lojza s bravurou jemu vlastní krájet vestoje

cibuli. Celá hospoda koukala, co se to u našeho stolu děje a zvláště ti Němci byli jako u vytržení. Lojza –  spoléhaje na to, že mu nerozumějí – povídá :  „To koukáte,  kluci německý?“ Jeden z nich se zvedl – to jsme měli trochu obavu, co bude. Ale on přišel až k nám se podívat, co všechno se na ty chleby dává.  Chlebů   Lojza jim tenkrát říkal  „cikánské“ –  byla celá hora, takže i ti  Němci dostali ochutnat a olizovali se až za ušima.  Že se řečmi, které při tom Lojza měl, bavila úplně celá hospoda, není snad ani třeba dodávat.

  Ještě nám také prozradil, jak tyto chleby vznikly. Říkal, že když byl na vojně a sloužil v kuchyni, byli již všeho tak „přežraní“, že seděli na bedně se salámy a řvali, že nemají co „žrát“.

A tehdy si tyto chleby dělali  pro znovunabytí chuti.   (Sláva)

18.03.2009 22:39:11
ptheiner

Líbí se vám tyto stránky?

Ano (1776 | 34%)
Ne (1673 | 33%)
Stránky zdarma
Stránky systému Webgarden
Nashledanou v Jindřichově Hradci v srpnu 2017!
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one