Toto jsou stránky pro všechny, kdo s námi prošli (nebo chtějí projít) dlouhou cestu krajem pětilisté růže.

Jubilea nemám rád

Ten poslední kus cesty ten je vždycky těžký
někdy i po kolenou po škváře
Jenže za živou vodou musíš jenom pěšky
za tou se nedá jezdit v kočáře
(Jaroslav Jakoubek)
 
 
Jubilea nemám rád
 
            Říkám to rovnou a bez obalu: Jubilea nemám rád! Tím méně kulatá, a ta která se mne týkají už vůbec ne. Svého času, v jedné z divadelních předscén, vedli Jan Werich a Miroslav Horníček rozsáhlou debatu na téma, že délka života je pojem relativní. A irelevantní, dodávám já. Ostatně Jan Petránek v jednom ze svých textů konstatoval:
Není psáno v kalendáři
co je mládí a co je stáří
Mládí je co žhne a pálí v lidský nátuře
stáří jenom ideály po inventuře
Ať tedy nikoho nenapadne považovat tyto řádky za pokus o inventuru!
 
            Jak jsem se k tomuto pochodu dostal je již popsáno při jiné příležitosti. Můj vztah k jižním Čechám také není žádným tajemstvím. V této souvislosti se mi však vybavuje Leliův monolog z Goldoniho Benátské maškarády:
Zná někdo z vás snad lepší jeviště
pro srdce dokořán všem svodům otevřené
než tyhle kulisy než tohle kolbiště
lživého snu a lži snem posvěcené?
Ne pravím vám není nad Venezii
chval si svou kolébku a nebližší svůj svět
v ní vládnou zázraky: vracím se plonk zde jak markýz žiji
bylo mi čtyřicet a je mi dvacet let …
Je tedy něco divného na tom, že se chci ještě dlouho vracet? A zvláště, řečeno slovy Jaroslava Jakoubka:                               
                                   V době která se pojančí
            a pod vanutím větru zlýho
                                    mele jak mlejny z posledního
 
            Třicátý první ročník pochodu začal celkem stylově. Přijeli jsme s Pepíčkem vlakem do Tábora. Blanka s Pavlem na nás čekali na nádraží, ale našli jsme se až cestou k presentaci. Naše vzájemné přivítání proběhlo podle obvyklého rituálu. Setkání s pořadateli bylo však, mírně řečeno, rozpačité. Ačkoliv jsem si nebyl ničeho vědom, dívali se všichni na mne jako na strašidlo. Pak jsem se dozvěděl, že jsem již byl úředně prohlášen za mrtvého. Pavel Vrba mi totiž poslal dopis, který se vrátil s poznámkou pošty, že adresát zemřel. Tehdy jsem snad poprvé zalitoval, že nejsem pověrčivý.
            Pochod byl zahájen druhý den, téměř symbolicky, v Prčicích. Ředitel pochodu, Milan Marko, při té příležitosti veřejně prozradil můj věk a ventiloval i historku s dopisem. Musím však konstatovat, že až na toho hobla o patník s prčickým škrpálem, se ke mně všichni i nadále chovali normálně. Snad jen na tu sklerózu už mám oficielně nárok. A také mne už snad občas mohou bolet koulena.
            Mezi vzpomínkami na tento ročník je ale na prvním místě ten pohodový večer na terase nad Lužnicí. Možná jsem působil trochu melancholickým dojmem, ale popravdě řečeno, málokdy jsem měl k melancholii tak daleko jako právě tehdy. Snad nejlépe to vystihuje text Jiřího Suchého:
A zatím kolem běžel čas
a mně unikly souvislosti
No nedivte se prosím vás
v takový krásný společnosti.
03.04.2009 19:33:12
ptheiner

Líbí se vám tyto stránky?

Ano (1776 | 34%)
Ne (1673 | 33%)
Stránky zdarma
Stránky systému Webgarden
Nashledanou v Jindřichově Hradci v srpnu 2017!
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one