Toto jsou stránky pro všechny, kdo s námi prošli (nebo chtějí projít) dlouhou cestu krajem pětilisté růže.

Hold pořadatelům

 

Pořadatele na Růži poznáš podle toho, že má na sobě turistický oděv, nikam nejde, ale vždycky někam spěchá.

Kapitolku o pořadatelích jsem se rozhodl napsat proto, že neodmyslitelně patří k pochodu. Bez nich by to prostě nešlo. Nechci však psát o pořadatelích jako konkrétních osobách, ale o pořadateli jako filozofické kategorii.

Za všechna uplynulá léta jsme zažili mnoho pořadatelů a téměř vždy jsme s nimi dobře vycházeli, snažili jsme se s nimi navázat kamarádské vztahy a dokonce se to mnohdy i podařilo.

Z pořadatelské činnosti jsem já osobně nepřestal obdivovat speciálně na Růži dvě činnosti. Za prvé zajišťování pochodů mimo Český Krumlov a za druhé přípravu tras, zejména v ročnících s dlouhými úseky vlastního značení.

K tomu za prvé stále nemohu pochopit, jak se několika lidem, kteří pochod organizují, může podařit všechno zabezpečit na dálku tak, že v okamžiku zahájení téměř všechno funguje. Například v takovém Táboře. Zabezpečit autobusy, ubytování, stravování a projít trasy, které jsou většinou ještě dost vzdáleny od Tábora, to chce vytrvalost a zkušenosti. Nejméně pochopitelné ovšem je, jakým způsobem se dají odstranit průšvihy, které nastanou v okamžiku, kdy už je téměř na všechno pozdě a přitom na místě ještě nikdo z pořadatelů není. Nebo když onemocní někdo z těch, se kterými jsou dohodnuty nějaké služby. Zkrátka všechno je moc daleko a průšvihy číhají na každém kroku. Obdivuji se tomu, že pochod proběhne téměř bez zádrhelů nebo spíše, že všechny zádrhely se odstraní tak, že to řadový účastník vůbec nepozná, případně se někde zdrží půlhodinku a trochu si zanadává. Dostane však vždy najíst a napít, má kde spát, zkrátka je o něj postaráno. A těch účastníků je i 400 a pořadatelů? Osm či deset! Musíme se zamyslet nad tím, zda bychom na ty naše pořadatele neměli být ještě hodnější než jsme.

Nu a teď  k tomu za druhé. Za těch více než třicet ročníků už délka všech tras překročila 2000 kilometrů, když vezmeme například Karla, který každý rok prošel jednu trasu. Ale ono těch tras bylo někdy i víc a tak i když to neumím spočítat, myslím, že bychom se dostali k číslu 2500 kilometrů. Musíme sebekriticky uznat, že pokud jsme za těch zhruba 2000 kilometrů někdy zakufrovali, bylo to naší nepozorností, protože ti, co dávali pozor a pozorně pročítali popisy tras, se nespletli. Někdy to sice bylo na hranici chyby značení, pravdou ovšem zůstává, že nikdy a nikde nekufrovali všichni. Takže sláva pořadatelům. Značení má dokonce v posledních letch lepší kvalitu, čehož důkazem budiž, že téměř nekufrujeme, přestože se pochod chodí mimo Krumlov (nebo snad právě proto?).

Samostatnou kapitolou je vlastní značení, které má také svá úskalí. V neznámém terénu najít cestu, jíž by mohlo pokud možno za každého počasí projít kolem 400 lidí, vyznačit ji tak, aby bylo jasné kudy se má jít. Při pravděpodobnosti zničení některé ze značek musí být značení obnoveno těsně před průchodem, jinak se ztratí. A když navíc je vlastního značení třeba čtvrtina délky tras, potom to pokládám téměř za nadlidský výkon, když to všechno vyjde bez chyby. Tvůrce trasy navíc vždycky zůstává jaksi v pozadí, protože asi každý den ráno vstává dříve aby prošel kritické úseky, takže se vlastně s nikým nepotkává.

Záměrně jsem dosud nenapsal žádné jméno. Náš obdiv patří všem bez rozdílu. Ale jednu příhodu přece jen teď musím připomenout i se jmény.

Bylo to na Rožmberku, druhý den pochodu se nachýlil ke svému konci a hodiny ukazovaly něco kolem půlnoci. A určitě to bylo na desátém ročníku. Šli jsme tehdy ze zámku, kde se na nádvoří a v katovně konal večírek a právě kolem půlnoci jsme dorazili na turistickou základnu a šli se umýt před spaním. Před umývárnou byla tehdy menší odkládací místnost, v níž na každé straně byla lavička a nad lavičkami věšáky na odkládání věcí. Když jsme tehdy vešli, byly obě lavičky obsazené. Na jedné z nich ležel Lojza Slepánek, který již dnes není mezi námi a na druhé Honza Švehla. I ve sporém světle bylo vidět, že oba mají v očích slzy. Na naší otázku, proč jsou tak smutní odpověděli svorně, že právě téměř ukončený ročník pochodu je poslední a že se tímto loučí s pochodem. Jejich smutek přešel i na nás a zbytek večera nám bylo téměř jako jim. Tehdy jsme ještě nevěděli, že čarovná moc pochodu bude silnější než rozhodnutí ho ukončit a že nejen desátý ročník nebude poslední, ale že pochod se dočká ještě dalších více než dvaceti ročníků, stane se nejstarším organizovaným dálkovým pochodem u nás a že ačkoliv těch „posledních“ ročníků už bylo více, vypadá to, že pochod bude žít ještě velmi dlouho.

Náš dík za to patří pořadatelům, na něž, jak se zdá, ta čarovná moc pochodu působí stále stejně silně. Doufejme, že v nejbližší budoucnosti nebudeme nechtěnými svědky konce Růže. (Pavel)

Hyčmo:
 
K Pavlovu vyprávění o pořadatelích prakticky nemám co dodat. Myslím, že náročnost jejich činnosti nejen při pochodu ale hlavně ve fázi přípravy je pro nás pouhé účastníky zcela nepředstavitelná. Myslím si však, že by jim ten pochod chyběl nejméně tak jako nám. A v tom je naše naděje. (Karel)

17.03.2009 06:40:06
ptheiner

Líbí se vám tyto stránky?

Ano (1776 | 34%)
Ne (1673 | 33%)
Stránky zdarma
Stránky systému Webgarden
Nashledanou v Jindřichově Hradci v srpnu 2017!
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one