Toto jsou stránky pro všechny, kdo s námi prošli (nebo chtějí projít) dlouhou cestu krajem pětilisté růže.

 

Málokdy jsem chyběl, ale téměř vždy se právě tehdy přihodilo něco, na co nemůžeme zapomenout. První takovou absenci jsem měl v Jílovicích u kanálu plného piv. Když pominu jiné, snad trochu méně významné, tak jinou z příhod, na které se nezapomíná, znám jen zprostředkovaně  z vašeho vyprávění a vzpomínání. Je to úprk k Malontům, který se udál ve druhé etapě kaplického ročníku v roce 1990.

Den byl krásný, teplý, slunečný. Ráno byla rosa a my jsme vyšli z Kaplice směrem k Omleničkám a dále po trase koněspřežky. Dnes už nevím, kde se mi to přihodilo, ale jedno špatné šlápnutí na kámen znamenalo, že moje jedno, snad pravé, koleno se stalo zdrojem mých nepříjemností. Při každém kroku jsem cítil píchnutí a jen stěží jsem udržoval nasazenou rychlost chůze – myslím, že tehdy to mohla být tak „šestka“. Jako vždy jsme se někde zdrželi a do našeho postupného cíle v Dolním Dvořišti jsme došli ne snad úplně poslední, ale rozhodně dost pozdě. Nejprve jsme si každý ustřihli kousek ostnatého drátu z hraničních zátarasů, které se krátce předtím rušily a potom jsme využili příjemného prostředí místní hospůdky. Všichni, kromě mne, se rozhodli pokračovat delší trasou na Svatý Kámen a já jediný jsme zůstal opuštěn v Dolním Dvořišti a čekal na odjezd autobusu do Malont. Autobus přijel, já jsem nastoupil a dovezl se se svým kolenem až do Malont, zatímco vy ostatní jste zažili snad největší stres na pochodu vůbec.

Poslední úsek cesty, jak jste mi to potom vylíčili, vedl po poli do nějž se nemilosrdně opíralo slunce. Do odjezdu autobusu zbývalo jen málo a v té obrovské časové tísni nebyl čas na zvolnění tempa, natož pak na odpočinek či pití. Všichni šli na doraz. Na posledního musel autobus chvilku čekat, nakonec však všichni autobus v  Bukovsku stihli a dorazili včas do Malont. Tehdy jsem vás všechny snad poprvé a doufám, že naposledy, viděl na pokraji zhroucení.

Polévka v jídelně statku a doplnění tekutin však bylo jako živá voda z pohádky. Jak rychle jste se dokázali zotavit, vypadalo jako zázrak. Myslím, že jsme stihli i malontskou hospodu a pokračovali směrem k Benešovu nad Černou, kde byl cíl etapy. A večer jste ještě všichni vydrželi náročný program posezení u Blanky.

Jste machři! Tenkrát jsem o sobě zapochyboval. Myslím, že bych ten autobus nestihl. (Pavel)

            Dvaadvacátý ročník pochodu v roce 1990 se zařadil mezi nezapomenutelné nejen “Svatojánským“ kufrem, ale i z jiných důvodů. Bezesporu mezi ně patří i druhá etapa. Vyšli jsme tehdy, Blanka, Hana, Pavel a Karel v naprosté pohodě a za příjemného počasí. Romantická cesta podél Malše nás přivedla na zříceninu hradu Louzek, dále jsme pokračovali po trase koněspřežky a posléze dorazili do Dolního Dvořiště. Zde jsme nalezli ještě zbytky železné opony, však jsem si kousek ostnatého drátu odnesl. Ještě ho mám schovanej (ale nevím kde). Zde nás opustil Pavel, který zvolil kratší trasu autobusem. Zda ho bolela koule či koulena již nevím, ale to není podstatné.

            My sirotci jsme pokračovali podél hraničního, pomalu zarůstajícího ochranného pásu, rozverně lezli po opuštěných strážních věžích a připadali si krásně volní. Jen jsme netušili co nás čeká a to bylo dobře. Jinak by se nám to asi tak nelíbilo. Když se v údolí objevil Rychnov nad Malší bylo jasné, že je před námi Svatý Kámen. V dosti zchátralém poutním kostele je rozdvojený balvan, o kterém nám Blanka vyprávěla místní pověst. Až se balvan rozestoupí tak, že mezerou projede povoz, přijde katastrofa. Tuším, že konec světa, nebo něco podobného.

            Cestou ke tvrzi v Tiché nám již pomalu docházel humor. Slunce stále více připalovalo, času k odjezdu autobusu z Bukovska do Malont rapidně ubývalo. A teď již budu mluvit jen za sebe, i když nepochybuji, že pocity děvčat se od mých příliš nelišily. Krajina se stále rychleji měnila ve vyprahlou poušť. Nikde kouska stínu nikde kapka vody, jen beznadějná výheň, prach a bezvýchodné zoufalství. Člověk by zkrátka nejraději někam zalezl, utek či vysublimoval. Ale nebylo kam. To už jsem šel zcela mechanicky, snad nějakým pudem sebezáchovy. Vtíravá představa orosené sklenice se stále více vzdalovala a nahrazovala ji rudá halucinace, ve které projížděla kavalkáda povozů rozestouplým balvanem. Dodnes nevím, jak jsme ten autobus stihli. Úsměšky ředitele pochodu jsem snad ani nevnímal. Jen jedním jsem si jist. Kdyby tehdy byla vyhlášena soutěž o maximální devastaci, určitě bych vyhrál i nad kostelem ve Svatém Kameni. (Karel)

 

 

15.03.2009 22:29:14
ptheiner

Líbí se vám tyto stránky?

Ano (1775 | 34%)
Ne (1673 | 33%)
Stránky zdarma
Stránky systému Webgarden
Nashledanou v Jindřichově Hradci v srpnu 2017!
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one