Toto jsou stránky pro všechny, kdo s námi prošli (nebo chtějí projít) dlouhou cestu krajem pětilisté růže.
 
            Předem upozorňuji, že následující řádky s „naším“ pochodem souvisí pouze nepřímo. A nejen to. Se skromností sobě vlastní musím uvést, že se týkají takřka výlučně mé osoby. A proto nechť v dalším čtení pokračují pouze otrlé povahy, které tento úvod neodradil.
            Jak jsem již kdesi uvedl, první ročník „Růže“ byl současně i mým prvním oficielním pochodem. Zaujal mne a tak jsem začal objíždět i různé další podobné akce. A pak se mi udělal nápad. Rozhodl jsem se, že na Růži půjdu z Prahy pěšky a nonstop. Tuším, že volba padla na třetí ročník. V rámci tréninku jsem pilně navštěvoval různé pochody a mezitím jsem si po etapách prošel celou trasu. Další fází přípravy bylo postupné prodlužování a spojování etap.
            K tomu se váže i jedna půvabná příhoda, která stále odolává náporu sklerózy. Až ji začnu zapírat tak to už budu definitivně dementní. Došel jsem tehdy ve večerních hodinách do Soběslavi. Byla už tma, na náměstí pusto, kde je nádraží jsem netušil. Pak jsem objevil jednu paní a požádal ji o radu. Její vysvětlení mi moc jasné nebylo, ale pochopil jsem alespoň směr. Po několika krocích jsem postřehl uniformovaného příslušníka, který mne pátravě pozoroval. Zastavil mne a zeptal se co hledám. Odpověděl jsem po pravdě, že nádraží. Prohlédl si mne od hlavy k patě a zase zpátky: „A odkud jste přijel?“ „Já jsem nepřijel, ale přišel“ odvětil jsem. „A odkud jste přišel?“ „Z Prahy.“ Viditelně znejistěl a znovu si mne prohlédl. „A kam chcete jet?“ „Do Prahy.“ V jeho očích jsem zahlédl náznak zoufalství. „Sebereš mne pro potulku nebo pro zesměšňování úřední osoby?“ mi prolétlo hlavou. Nahlas jsem to pochopitelně neřekl. Byl však tak konsternován, že neudělal ani jedno ani druhé. Dokonce mi vysvětlil cestu tak jasně jako snad nikdo předtím ani potom. A ještě mi popřál dobrou cestu. Snad usoudil, že jsem neškodný, nebo se mne začal bát. Podle rychlosti s jakou to učinil bych se skoro přiklonil ke druhé možnosti. Na nádraží přede mnou přistoupil k pokladně voják a pravil: „Osobní vlak směr Brno za dvacet korun jak nejdál to půjde.“ Tehdy, jako držitel režijní průkazky, jsem podobné problémy neměl.
            A pak přišel den D, hodina H. Tehdy se pochod ještě konal systémem pátek – neděle. Týden před pochodem jsem si odvezl věci ke kamarádovi do Kaplice a v pondělí večer vyrazil. Počítal jsem, že v Krumlově budu ve středu ráno a čtvrtek byla rezerva na regeneraci. Šlo se mi dobře, počasí bylo téměř ideální. Ráno mne zastihlo někde u Miličína a dopoledne jsem byl v Táboře. Trasu jsem měl spočítanou na 180 km, byl jsem přibližně v polovině a docela vážně jsem začal uvažovat o tom, že dojdu i z Krumlova do Kaplice. Oběd jsem si naplánoval do památné Soběslavi. Menší zastávky na pivo jsem nesledoval ani neplánoval. A pak nastaly problémy.
            Za Táborem mi náhle luplo v kouleně a bylo po pohodě. Operativně jsem upravil program a na oběd šel už v Plané. Velkého zlepšení jsem se však nedočkal. Nenápadně se začala vtírat myšlenka, že to snad budu muset vzdát. Ale zkoušel jsem to dál. Někde před Soběslaví jsem zalehl na mez a snažil se, teď již celou nohu, uklidnit a rozmasírovat. Asi se to podařilo, protože po několika nejistých desítkách metrů se vše vcelku stabilizovalo a Soběslaví jsem už prošel docela slušně. Tempo se však znatelně zvolnilo. Proti původnímu časovému plánu jsem začal pomalu ale jistě ztrácet. Budějovicemi jsem procházel za tmy a další svítání mne zastihlo někde mezi Kamenným Újezdem a Rájovem. To nejhorší mne však stále ještě čekalo.
            V Rájově byl starý vojenský most přes Vltavu, na který navazovala poměrně úzká serpentina do kopce k Přísečné. Někteří z Vás ji jistě pamatují. Nebyla až zas tak dlouhá, ale mně připadala nekonečná. Postupoval jsem doslova od patníku k patníku. Když krize vrcholila usedl jsem na jeden z nich a zcela vážně uvažoval, že to vzdám. To už nebylo jen kouleno, to mě skutečně bolel celej člověk. Ale pak mě napadla úděsná myšlenka. Uvědomil jsem si, že tu porážku neunesu, a že to budu muset jít příští rok celé znova. To mne postavilo na nohy a já opět vyrazil. Teď už to dolezeš třeba po čtyřech cedil jsem mezi zaťatými zuby. (Tehdy jsem opravdu ještě nějaké měl.) Ale to přece jen nutné nebylo. Říct, že jsem to došel by však bylo poněkud nadnesené. Spíš dopajdal. Dodnes si pamatuji jak neskutečně daleko mi připadala věž krumlovského zámku, když se mi před polednem za Domoradicemi vynořila z mlhy. Zda mlha skutečně byla nevím, asi ne, ale já ji před očima měl. Krumlovem jsem prošel jako ve snu a s velkou úlevou se nasoukal do autobusu směr Kaplice.
            V Kaplici jsem byl s přivítán s mírným údivem. Asi nečekali, že to dokážu. Ani mně se už pomalu nechce věřit, že to byla skutečnost. Ale i při psaní těchto řádek mě už zase bolí celej člověk, tak to asi přece jen byla pravda. Odpoledne jsem si trochu zdříml a večer jsme s Mílou vyrazili na pivo. Druhý den ráno jsem usoudil, že bych si měl ověřit, co to se mnou udělalo. Vyrazil jsem směrem na Louzek a došel až do Rychnova, k mému překvapení docela v pohodě. Jak jsem se vracel si už nepamatuji, ale večer jsem se bez následků hlásil v Krumlově u prezentace. a vlastní pochod byl bezproblémový.
            A teď ještě pointa pro Ty, kteří dočetli až sem. Večer v hospodě (byla to ta naše známá na náměstí) k nám přisedl seriózně vyhlížející pán. Míla mu hned vyprávěl o mé cestě. Pán zpozorněl a zaujatě se mne začal vyptávat. Mělo mi to být podezřelé, ale po několika pivech bych asi nepostřehl ani nápadnější věci. Hezky jsme si popovídali, a když se loučil obrátil se ke mně a pravil: „Myslím, že se nevidíme naposledy. Já jsem lékař a působím v Červeném dvoře.“
Poznámka pro méně znalé místních poměrů: Červený dvůr je původně rožmberský lovecký zámeček mezi Krumlovem a Chvalšinami. V době o které píši tam byla (a snad je dosud) protialkoholická a psychiatrická léčebna. Jeho proroctví se dosud nevyplnilo. (Karel)
 
Hyčmo:
 
O tom, že Karel přišel na pochod pěšky jsem se dověděl hned tehdy, když se to stalo. Potvrzuji, že to bylo na třetím ročníku, protože čtvrtý ročník byl sraz a potom už to určitě nebylo. Dokonce si myslím, že jedna verze pravila i to, že došel až do Kaplice. V každém případě jsme to tenkrát brali jako, že si jen tak vyšel a přišel. Teprve později, když jsem začal chodit padesátky a začal si uvědomovat, jak se kilometry prodlužují, když je jich víc, jsem ocenil výkon, kterého Karel dosáhl. Je pravda, že na druhém ročníku pochodu byl jeden chodec, myslím že z Kladna, jehož jméno si již nepamatuji, který krátce předtím šel nějaký pochod ve Francii z Paříže nevím kam, jehož délka, neklame-li mě paměť, byla 343 kilometrů a pro „poruchu“ na noze vzdal asi na 270 kilometru. To jsou ale šílenci, kteří nedělají nic jiného než že chodí. Zkrátka čím jsem starší, tím víc oceňuji tehdejší Karlův výkon.
A že by to nepatřilo k Růži. To já si myslím opak. Úzce to s ní souvisí. V průběhu té dlouhé doby jsme z Karla o tom jeho pokusu leccos vyzvěděli, ale takhle pěkně popořádku a celé jsme to neslyšeli nikdy. Alespoň já ne. A také si nevzpomínám, že by se nám někdy svěřil s tou svou krizí už u Tábora. To znamená, že víc než půl cesty bylo s problémy. Zkrátka výkon, před kterým smekám. (Pavel)
 
 
            Ještě jednou se vracím ke své anabázi, přesněji k Pavlovu Hyčmu. Mám dvě doplňující poznámky:
            Onen chodec z Kladna se jmenuje Ivo Domanský a měl jsem možnost ho trochu blíže poznat. Na pochodech jsme toho sice spolu moc neušli, protože jsem to jeho tempo dlouho nevydržel, ale setkávali jsme se i při jiných příležitostech. Mimo jiné také dával dohromady kalendář Sportpropagu a v tomto oboru jsme také nějakou dobu spolupracovali. Vzpomínaný pochod byl z  Paříže do Strasburgu nebo možná naopak, to už si nepamatuji. Pochopitelně mi o něm také vyprávěl. Myslím, že hlavní problém byl v tom, že byly na trati pevně stanovené povinné přestávky. Tuším, že právě jedna z nich mu byla osudná, protože přišla, z hlediska jeho rytmu, v nevhodnou dobu. Konečně i my jsme už poznali, jak se člověk někdy těžko zvedá a rozchází.
            Pokud jde o moje vyprávění ani v minulosti jsem neměl důvod něco tajit. Zkrátka vždy jsem jen uváděl ty útržky, které mne zrovna napadly. Ale ještě nikdy jsem se nepokoušel to celé shrnout. Až teprve při psaní jsem to uviděl jako celek. Přiznávám, že jsem i já sám občas nevycházel z údivu. (Karel)
 
28.03.2009 07:04:53
ptheiner

Líbí se vám tyto stránky?

Ano (1775 | 34%)
Ne (1673 | 33%)
Stránky zdarma
Stránky systému Webgarden
Nashledanou v Jindřichově Hradci v srpnu 2017!
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one