Toto jsou stránky pro všechny, kdo s námi prošli (nebo chtějí projít) dlouhou cestu krajem pětilisté růže.

 

Katovna

 

            Prvních deset ročníků pochodu bylo putovních, každou noc jsme spali někde jinde. Druhá etapa tradičně končila na Rožmberku a my, pravověrní pochodníci, v Katovně na hradě (pokud byla otevřená).

            Nejinak tomu bylo i při třetím ročníku. Kolik nás tam bylo nevím, ale kapacita byla silně překročena. Usadil jsem se na malém kousku jakéhosi mučícího zařízení, dodnes nevím jak jsem se tam vešel. Nálada byla veselá až bujná. Lojza, s rozverností sobě vlastní, šplhal po žebřících a dalším vybavení. Náhle jsem koutkem oka zahlédl letící předmět. Stihl jsem malinko sklonit hlavu. „Který blbec hodil tu láhev“ napadlo mne, ale domyslet jsem to již nestačil, protože jsem dostal ránu do hlavy. Že se mi v ní rozsvítilo si tvrdit netroufám, ale zajiskřilo se určitě. Pochopitelně krve jak z ….. (každý nechť si doplní podle svého gusta). Prodral jsem se ven a tam jsem se setkal s Kamilou (tedy paní doktorkou Navrátilovou). Zda to byla náhoda a nebo přišla za mnou jsem nepostřehl, ale ošetřila mne perfektně. A pak jsme se v pohodě vrátili. Teprve dodatečně jsem se dozvěděl co se stalo. Vláďa Vítek, který seděl na druhé straně, mi vyprávěl (i když možná ne doslova): „Lojza při své exhibici zachytil za šňůru a strhl lustr, který se pak roztříštil o tvoji hlavu. Vykřiknout už jsem nestačil, a také by to v tom randálu nebylo slyšet, tak jsem se za tebe aspoň přikrčil.“ Pravda je, že jsem z čela ještě několik dní doloval střepy (aspoň něco). A malá bílá jizva byla znatelná ještě několik let. Myslím, že nic nás s Lojzou nesblížilo tak, jako tato příhoda. V cíli jsem pak dostal diplom na jméno Karel Praštěný. Mohu tedy směle tvrdit, že mám papír na hlavu. A také přiznávám, že se od té doby než někde usednu, zcela podvědomě dívám na strop a podle toho si vybírám místo (a to i když Lojza není v dohledu).

            A ještě jedna vzpomínka na Katovnu se mi vybavuje. To bylo při desátém ročníku. Pořadatelé tehdy poprvé (a doufejme, že ještě dlouho to nebude pravda jako tehdy) oznámili, že pochod končí. Atmosféra v místnosti byla melancholická ba až truchlivá. A ještě dlouho mi někteří účastníci připomínali, jak jsem tehdy visel na skřipci s výrazem člověka, který se právě přiznal, právem útrpným, k těm nejtěžším zločinům. Dnes však všechno odvolávám. Opravdu jsem nebyl mezi těmi, kteří se pokusili o atentát na Petra Voka z Rožmberka. (Kdyby to ale pomohlo k zachování pochodu, tak se přiznám znovu.)

 

21.02.2009 23:27:50
ptheiner

Líbí se vám tyto stránky?

Ano (1776 | 34%)
Ne (1673 | 33%)
Stránky zdarma
Stránky systému Webgarden
Nashledanou v Jindřichově Hradci v srpnu 2017!
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one