Toto jsou stránky pro všechny, kdo s námi prošli (nebo chtějí projít) dlouhou cestu krajem pětilisté růže.

 

Rok 1990 byl co se týče pochodu jedním z nejhezčích. Bylo to snad tím, že zatím poprvé jsme se jako parta v jednom roce setkali dvakrát. Poprvé v červnu na prvním a asi i posledním ročníku pochodu ve Zwettlu v Rakousku a podruhé tradičně na Růži. Vyjímečnost roku byla znásobena i tím, že Růže se konala v Kaplici a my jsme byli hosty u Blanky a hlavně tím, že se udál zatím nejslavnější z kufrů – Svatojánský. Vraťme se však zpět.

Je neděle, 3.června 1990. Autobusy nás odvezly z Rakouska na třetí etapu pochodu ve Zwettlu, která se šla již na našem území trasou, kterou jsme předtím prošli již několikrát na Růži; z Rožmberka do Rožmitálu a přes Zahrádky do Českého Krumlova. Vzpomene si někdo z vás, jak jsme byli před zahájením etapy rozčarováni, když potom, co rakouští turisté nám u nich připravili přímo hostiny při každém jídle, dostali jsme v Rožmberku na snídani tvrdý chléb a vymáčené a již zase studené párky, pro něž se snad hodí jen slovo okoralé? Myslím, že kromě rozčarování jsme se také trochu styděli. Nic se však v té chvíli nedalo dělat a tak jsme doufali, že snad ten první dojem našich nových přátel z Rakouska, kteří se této etapy také zúčastnili, bude v dalším průběhu smazán. Zda byl, či nebyl, to už jsem se nedověděl, jisté však je, že pochod ve Zwettlu už se dalšího ročníku nedočkal.

My jsme tedy vyrazili starou známou cestou po modré značce, vyšlapali na hřebeny kopců nad Rožmberk a došli do míst, kde kdysi byla malá osada Třešňovice. Dnes už po ní nezůstalo ani památky, jen křižovatka zarostlých polních a lesních cest připomíná, že v těch místech na kraji lesa ve svahu přivráceném ke Hněvanovu stálo několik stavení. Právě v těchto místech jsme na rozcestí zvolili nesprávnou cestu.

Stalo se to tak, že původní cesty byly zarostlé, po kraji pole byly schůdnější vyježděné koleje a my jsme šli po nich a protože jsme to tam „dobře“ znali, moc jsme nesledovali značky, které bylo vidět jen ze zarostlé cesty. Cesta pokračovala s kopce, dobře se šlo, počasí bylo trochu větrné, ale slunečné a příjemné. Náhle však jsme zjistili, že cesta zatáčí od lesa na druhou stranu, než je směr na Rožmitál, kam jsme měli dojít. Po chvíli začala cesta sledovat okraj kukuřičného pole. Rozvažovali jsme, zda máme jít zpět do kopce, hledat značku a dojít do Rožmitálu po značené cestě nebo pokračovat s kopce podle kukuřičného pole a dojít do Rožmitálu trochu jinou cestou. Lenost zvítězila, cesta s kopce se zdála být přívětivější. Vydali jsme se tedy dál podél kukuřice, nejprve pršely vtipy a smích, potom postupně humor ustával a zavládlo pochmurné mlčení. Naše zemědělství se vypracovalo do světové špičky ve velikosti lánů a vůbec už se nedivím, že takoví zajíci mnohdy z těch lánů ani nenajdou cestu. Okraj kukuřice byl téměř nekonečný. Pole pokračovalo ne směrem k Rožmitálu, ale „hyčmo“ (teď poprvé s gustem používám tohoto dnes pro nás dost běžného slova). Stále po okraji pole, nyní už mimo cestu, jsme šli a šli ve vysoké trávě orosené po ranním chladu a žehrali na své rozhodnutí nevracet se zpět na značku. Po dost dlouhé době jsme před sebou uviděli polorozpadlá stavení neobydlené osady Sedlíkov, která je vzdálená od Rožmitálu kolem 3 kilometrů. To by nebyl problém, jenomže k této osadě vedla tak bahnitá a rozježděná cesta, že jsme i zbytek naší „objížďky“ až k silnici asi 500 metrů před Rožmitál dále klopýtali po okraji pole v důkladně promočených botách a daleko od dobré nálady, která nás provázela celé dva předchozí dny, strávené v Rakousku. Naše kufrování a potom rožmitálská hospoda způsobila, že jsme navíc byli daleko vzadu za ostatními a tato pozice, pro nás ostatně téměř normální, nám vydržela až do cíle v Českém Krumlově.

Pokud si dobře vzpomínám, bylo to naposledy, kdy s námi šel i Roman. Na pochodu v Kaplici nebyl, protože chyběl při Svatojánském kufru a další rok už určitě nechodil, to jsme ho před pochodem viděli naposledy v garáži u Jardy Hory.

Co říci na závěr. Jeden můj dávný kolega v práci mi vštěpoval zásadu, že může-li si úředník (on byl totiž ekonom) vybrat ze dvou cest, potom správná je vždycky ta obtížnější. Tak si myslím, že turista je tom úplně stejně. Kdybychom se byli bývali rozhodli vrátit do kopce v tu chvíli tou obtížnější cestou a najít značku, nemuseli bychom potom šlapat v takovém marastu a ještě dál. To ale jsou ta kdyby, a než je člověk všechny správně rozpozná, tak už je mu to málo platné, protože se stářím nemůže ani hýbat, je-li vůbec živ. Takže závěr zní, že ať jdeme jak jdeme, jen když jsme spolu!!

 

14.03.2009 07:05:57
ptheiner

Líbí se vám tyto stránky?

Ano (1777 | 35%)
Ne (1673 | 32%)
Stránky zdarma
Stránky systému Webgarden
Nashledanou v Českém Krumlově v srpnu 2018!
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one