Toto jsou stránky pro všechny, kdo s námi prošli (nebo chtějí projít) dlouhou cestu krajem pětilisté růže.

Rožmberští duchové

Rožmberští duchové

 

 

Za dávných dob nebydlel na Rožmberku žádný vladař celých dlouhých sto let. Na hradě přebýval jen purkrabí Lešek s čeládkou. V panských pokojích se netopilo, komíny byly celou tu dlouhou dobu studené, bydleli v nich jen netopýři a pavouci a bylo v nich spousta sazí.

Až jednou, po stu letech, přijel na Rožmberk posel pana Jindřicha z Rožmberka a přikázal purkrabímu Leškovi jménem svého pána, aby připravil hrad na velkou rytířskou slavnost, na kterou přijede sám pan Jindřich a skoro dvacet dalších rytířů se svými družinami. Slavnost se má na Rožmberku konat přesně za půl roku.

Pro purkrabího Leška a jeho pomocníky začala doba pilné práce a jako jedna z prvních je čekala oprava komínů a zatápění ve velkých kachlových kamnech v rožmberských komnatách.

A tehdy se to stalo. Když pan Lešek dal zatopit poprvé, kamna se nechtěla rozhořet. Museli podpalovat slámou, aby se trochu prohřál komín a potom najednou večer v komíně začalo hučet a nad komínem se objevil velký oblak sazí, kouře a jisker. Kouř byl tak hustý, že začal klesat k zemi a jak do něj zafoukal vítr a zatočil se kolem komína nad střechu, z oblaku kouře a jisker se najednou oddělily tři malé černé obláčky. Ty se začaly  ještě zmenšovat, až z nich byly černé kuličky s dlouhým kouřovým závojem podobným šedivé mlze. V  kuličkách se začalo jiskřit a na jejich povrchu se vytvořily žhnoucí kroužky, které se nakonec proměnily v oči. V jedné kuličce byly oči červené, ve druhé oranžové a ve třetí žluté. Po malé chvilce se ze všech tří obláčků ozvaly tichounké hlásky. Narodila se malá strašidýlka. Protože vznikla také z jisker, byly to samé holčičky. A věřte nebo ne, hned po narození ta strašidýlka uměla mluvit, měla svá jména a jejich první slova byla: „Já se bojím, já se bojím“. Bála se totiž, že spadnou až na zem a to nikdy nesměla, protože by se proměnila v hromádku sazí. Ve větru se jim nakonec podařilo zachytit na střeše hradu a jak tam seděla vedle sebe, hned si začala povídat. „Já jsem Klárka“, řeklo strašidýlko s červenýma očima. „Já jsem Stázka“, řeklo strašidýlko s oranžovýma očima. „A já jsem Terezka“, ozvalo se jako poslední strašidýlko se žlutýma očima.

Tak se stalo, že hrad Rožmberk měl svá tři strašidýlka. V tu chvíli o tom ještě nikdo nevěděl. Strašidýlka rychle objevila jeden opuštěný komín, ve kterém se ani v ty dny netopilo, v něm byla malá komůrka a v té si našla svůj domov. Hned první noc si strašidýlka povídala a pan purkrabí Lešek zaslechl jejich kvílivé hlásky. Nevěděl sice kdo to mluví, ani jim nerozuměl, ale dovtípil se, že to mohou být jen duchové.

Strašidýlka si hned následující den našla skryté zákoutí na střeše a dívala se na nádvoří, co se tam děje. „Uklízejí, uklízejí“ řekla Klárka, když pomocníci pana purkrabího pobíhali s košťaty a přenášeli nábytek. „Asi se tady něco bude dít, bude dít“, skoro vykřikla Terezka. A už se také dověděla, že se tady chystá velký rytířský turnaj a že přijede i pan Jindřich z Rožmberka. Povídal to totiž jeden pomocník Ondřej svému kamarádovi Radimovi.

Přípravy na turnaj trvaly celého půl roku a strašidýlka se na všechno dívala ze svého úkrytu na střeše. Jednoho dne přijel i pan Jindřich, aby se sám přesvědčil, jak pokračují přípravy na turnaj. Strašidýlka poprvé uviděla rožmberského pána a Terezka vykřikla: „To je rytíř jako z pohádky, z pohádky“.

„Opravdu, opravdu“ ozvala se Stázka, které se pan Jindřich líbil nejvíce.

Všimněte si, že každé strašidýlko opakuje poslední slova dvakrát. To patří k jejich řeči, tím se odlišují od lidí. Strašidýlka jsou totiž hodní duchové a budou na Rožmberku tak dlouho, dokud bude existovat, třeba i jen jako zřícenina.

Uplynulo ještě několik týdnů a strašidýlkům jen přecházely oči, když viděla tu nádheru, všechny přijíždějící rytíře, jejich panoše, krásné koně, vozy plné zásob a také brnění rytířů pro turnaj, meče, dřevce a další věci. Také stany pro družiny rytířů. Ty vyrostly v celém okolí hradu, byly různě barevné a strašidýlka nevěděla, kam se dívat dříve.

Ráno jednoho dne byla zase strašidýlka ve svém úkrytu na střeše, když dole na nádvoří začínal rytířský turnaj. Rytíři spolu zápasili a byl mezi nimi i pan Jindřich. „Pane Jindřichu, pane Jindřichu, držíme ti závoj, držíme ti závoj“ volala tenkým hláskem Stázka a pan Jindřich už pobídl svého koně, rozjel se proti svému prvnímu soupeři a ten hned napoprvé spadl z koně. „Výborně, výborně“, volala Stázka, „pane Jindřichu, pane Jindřichu“.

Turnaj pokračoval ještě celé dva dny, pan Jindřich porážel všechny své soupeře a strašidýlka se ani nepohnula ze své skrýše, aby jim něco neušlo. Když pan Jindřich porazil svého posledního soupeře, vykřikla Stázka: „Zvítězil, zvítězil“, tak silně, až se podíval nahoru k úkrytu strašidýlek. „To se mi asi jen něco zdálo“, pomyslel si a už tím dál nezabýval. Ale za chvíli, když přecházel sám přes nádvoří, se nad ním ozval stejný hlásek: „Pane Jindřichu, pane Jindřichu, nech večer otevřené okno u své komnaty, komnaty“.

Pan Jindřich zahlédl za komínem dvě oranžové oči a najednou, jakoby očarován, netrpělivě čekal, až přijde večer, otevřel sám okno své komnaty a uložil se ke spánku. Vtom se z horního rohu okna ozval tenounký hlásek. „Pane Jindřichu, pojď za mnou, za mnou. Jen chvíli čekej, až tvé tělo bude lehké jako labutí pírko, potom pojď za mnou, za mnou“. Stázka spustila do komnaty svůj závoj, pana Jindřicha obestřela šedá mlha a za chvíli se již jako duch vznášel nahoru ke Stázce. Byl jako ve snu, srdce se mu tu zastavovalo, tu zase divoce bilo a cítil, že z něj odchází velká síla. To Stázka ho zbavovala jeho lásky a brala si ji navždy pro sebe. Pan Jindřich potom úplně pozbyl vědomí a až nad ránem se probudil ve svém loži zesláblý a zesmutnělý. Cítil velikou lásku ke Stázce, k duchovi bez těla a ten cit ho až do smrti neopustil. Nikdy se už nezamiloval do žádné ženy. A Stázka, ta měla jeho lásku navždy i po jeho smrti a bude ji mít tak dlouho, dokud bude ve stěnách Rožmberka.

Klárka a Terezka takové štěstí neměly a čekaly dále na příležitost, aby pro sebe získaly lásku nějakého rytíře. Celá dlouhá staletí ta příležitost nepřicházela, až jednou večer, již skoro za tmy, se v katovně hradu začaly shromažďovat hloučky cizích lidí, kteří procházeli krajem Růže. Všechna tři strašidýlka se usadila u stropu na závěs lustru a sledovala dění pod sebou. Klárka s Terezkou hleděly na jednoho, druhého, desátého švarného muže a vzdychaly: „Ti se nám líbí, ti se nám líbí.“

Stázka naslouchala hovorům pod sebou a po chvíli šeptala Klárce a Terezce: „Slyšela jsem zbrojnoše jakési vyprávět, vyprávět, že někteří panošové dnes opěšalí jen v lehké zbroji vykonali pouť do Kaplice ke Zlatému kříži. Je to prý bufet jakýsi, jakýsi. Neznámť toho slova, ale jistě svá těla hindrovali, aby ducha posílili. A na cestě u hradu Ješkova jim bylo překročiti na cestě tam i zpátky stezku rušnou jakousi, kde prý za každým stromem lapkové číhají přestrojeni za povětrné ženštiny, zatahují pocestné do okolních lesů, stahují z nich odění veškeré a třesou s nimi až mají měšce úplně prázdné, prázdné. Potom je zbavené oděvu zaženou a ti chudáci tam bloudí jako smyslů zbavení. Ale ti panošové, Lojza a Kája, se vrátili nazpět na duchu posíleni a s měšci plnými, měšci plnými. Stateční to mužové, budou dozajista brzy na rytíře z Růže pasováni, pasováni“.

Klárka promluvila jako první: „Mně se líbí Lojza, Lojza“ „a mně Kája, Kája“ zašeptala Terezka. A již obě spouštěly k těm statečným mužům své závoje a lákaly je k sobě. Klárka promlouvala k Lojzovi: „Pojď ke mně nahoru ke stropu, ale čekej až tvé tělo bude lehké jako pírko, jako pírko“. Terezka lákala stejnými slovy Káju a oba obestřeni závoji, které se jim zdály být šedou mlhou, se pomalu posouvali výš a výš po žebřících, které kdysi sloužily pro mučení nešťastníků. Kája již cítil, že jeho tělo je lehčí, ale poslouchal Terezčina slova a čekal na svou chvíli zavěšen na žebříku. Lojza napětí toho okamžiku  a Klárčino vábení nevydržel a vyskočil na lustr, aby se dostal ke stropu. Klárčino kouzlo však ještě nemělo tu pravou čarovnou moc a Lojza lustr rozhoupal a srazil lampu. “Všechno jsi zkazil, zkazil!“ vykřikla Klárka, až jí zajiskřily oči a vytáhla rychle nahoru svůj závoj. Ještě napůl poblouzněný Lojza slyšel: „Světlo jsi srazil, srazil!“, podíval se nad sebe a viděl už jen jak padá lampa zrovna Kájovi na čelo.

Kolem Káji se nahrnulo mnoho lidí a i Terezka musela vytáhnout svůj závoj a kouzlo přestalo působit.

„Nejsou hodni vaší lásky“ pravila Stázka, „už tady nebudu“ řekla a oknem se ztratila do úkrytu v komíně. Klárka a Terezka, ještě omámeny svými rytíři, uronily několik černých perel, které byly vzápětí zašlapány  do prachu podlahy a potom zmizely pootevřenými dveřmi.

Lojza litoval, že svou nedočkavostí odehnal rožmberské duchy. Nevěděl, že to vlastně pro něj i Káju bylo štěstí. Klárka a Terezka by jim jinak vzaly jejich lásku, měly by ji jen pro sebe a odsoudily by je k tomu, že by do konce svého života jen hledali a nikdy nenašli lásku jinou.

Přijdete-li někdy na Rožmberk, zkuste se podívat na střechu za komín. Třeba tam uvidíte tři páry očí – červené, oranžové a žluté. Kdyby vás ale tichý kvílivý sladký hlásek vábil k tomu, abyste šli za ním někam nahoru a opakoval poslední slova, nepodlehněte, protože člověk má milovat člověka a duchům, třeba hodným a  s líbeznými hlásky, se bránit a vyhýbat.

22.02.2009 11:11:30
ptheiner

Líbí se vám tyto stránky?

Ano (1775 | 34%)
Ne (1673 | 33%)
Stránky zdarma
Stránky systému Webgarden
Nashledanou v Jindřichově Hradci v srpnu 2017!
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one