Toto jsou stránky pro všechny, kdo s námi prošli (nebo chtějí projít) dlouhou cestu krajem pětilisté růže.

Na jižní hranici (Volary 2005)

 

S Hankou máme sraz v Rudolfově u hřbitova nedaleko konečné městského autobusu. Přicházím trochu pozdě a ve stejný čas přijíždí i Hanka ve svém Formanu BMV. Jedeme do Českého Krumlova, kde na nás čeká Blanka. Na Hančin návrh pak děláme malou zajížďku. Zastavujeme u Lojzova domu naproti nádraží a první nás přivítá pes Asta. Lojza chvíli zaostřuje a potom už si sedáme pod pergolu na jeho zahrádce a vzpomínáme, jak jinak, než na léta minulá. Příjemná hodinka při dobrých nápojích a za přítomnosti Lojzovy ženy Elišky uběhla a my se loučíme s tím, že Lojza za námi druhý den večer přijede. Cesta do Volar je kratší, než jsme předpokládali a cíl naší cesty, školu, nacházíme jen s jedním malým zaváháním.

První příjemné překvapení nás čeká hned při vstupu do školy. Jirka s Pepou už zabrali jen pro nás celou jednu třídu a na stejné chodbě není už nikdo jiný. Ubytování je tedy skoro přepychové, chybí snad už jen ten loňský koberec z Jindřichova Hradce. Do půl osmé jsme všichni na místě kromě Mišky, která ještě zdolává horečku a Jitky, která postoupila na vyšší místo a už nemá čas na nic jiného než na práci a navíc jí ještě povodeň propláchla chalupu, takže ani letos se za námi nepodívá.

Hlad se  přihlásil o slovo a naše první cesta ve Volarech skončila v hospodě U Kukačky. Prostředí bylo pěkné a zpočátku se zdálo, že všechno jde jako po drátku, ale bohužel, zase, už po několikáté, se setkáváme s nedostatkem chleba. Ti,co si objednali topinky, je po hodině nedostali a Jirka nedostal chleba jako přílohu. Tím se pro nás tato hospoda stala pro další dny nežádoucí. Náhradou za nedostatečnou večeři nám byla uvítací hostina v naší třídě VI.A, kde se švédské stoly (lavice) prohýbaly pod samými dobrotami. Pít bylo také co, takže spaní jsme odložili až na pozdní noční hodinu.

Ráno, první den pochodu, nás uvítali na volarském náměstí pořadatelé, tentokrát bez nemocného Slávka Wimmera, pan starosta Mrkvička a co hlavní, slunce. Po mnoha deštivých a zamračených dnech se roztrhaly poslední mraky a potom už byl nádherný slunečný den. Už na prvním rozcestí žluté a zelené značky jsme byli na pochybách kudy jít a vybrali jsme si malou zacházku, takový nepatrný kufříček. Ještě asi dva kilometry jsme trochu tápali, než jsme se správně dostali k Vltavě ještě trochu rozvodněné po prudkých deštích. Asi před týdnem byly louky, po kterých jsme šli podél Vltavy, zatopené a nám nezbylo, než některá kritická místa překonávat po kotníky ve vodě. Krátce potom jsme se již octli v první malé vesničce Dobré a rozhodli se pro trasu 21 kilometrů. Šumava nám nabízela přívětivou tvář, krásnou přírodu, pěkné, i když ne příliš daleké výhledy a cesty vedoucí většinou po vrstevnicích. Žádné velké kopce, pohodové cesty bez cyklistů a  aut. Jídlo i kontroly jsme stíhali bez problémů a skoro se nám zdálo, že kilometry jsou v této části Šumavy kratší než jinde. Naším cílem bylo nádražíčko v Novém Údolí, těsně u hranic s Německem. Než jsme k němu došli, spadlo s nebe několik kapek, jediných za celý pochod.

Na zastávce v Novém Údolí jsme čekali jen asi čtvrt hodiny než nám jel vláček zpátky do Volar. Mezitím se Jirka, Maruška, Karel a Jana rozhodli jít dlouhou a zmizeli nám v protějším svahu nad nádražím. Nás zbývající vláček dovezl v pořádku do Volar. Hanka se vydala hledat svého příbuzného na farmu u Vltavy a my ostatní jsme počkali na Lojzu a po večeři ve školní jídelně jsme se s ním sešli v hospodě U Potůčku, kde na rozdíl od Kukačky měli chleba, a dokonce dobrý, a jídlo nosili včas. S Lojzou jsme probrali všechno co se sluší na hospodské řeči a když odjel, zdrželi jsme se ještě nějakou chvíli a potom vyrazili do naší školy.

Tam to vypadalo jako na bojišti. Absolventi dlouhé trasy odpočívali a Karel dočista spal, a to jako zabitý. Pokusili jsme se ho vzbudit, ale naše snažení stačilo jen na to, že zalezl do spacáku a měl dále půlnoc. Krátce nato jsme dostali díl od Hanky, proč nejsme v hospodě, když nás tam hledá a potom jsme zmoženi dojmy dost brzy usnuli.

Ráno se venku povalovala mlha. Karel se rozhodl, že bude lenošit po částečně probdělé noci a když dostal od Marušky injekci, rozhodl se pro bezpečí spacáku. My ostatní jsme se ještě za ranní mlhy svezli prvním autobusem do Mlynářovic a bez otálení vyrazili na trasu druhého dne. Náš nástup byl přímo impozantní. Na první kontrole po třech kilometrech jsme totiž byli na druhém místě, když před námi došel jako první jen Günther. Být tak vpředu, to se nám nestalo snad už nejméně dvacet let. Uspokojeni tímto úspěchem jsme rozvolnili tempo častějšími vrcholovkami, fotografováním a dalšími příjemnými činnostmi. Přesto jsme do Záblatí na osmém kilometru dorazili v přední vlně a získali dobré místo v hospodě, kde se podávala gulášová polévka. Blančina příbuzná Vlasta za námi tentokrát nepřišla do hospody jako asi před osmi lety, ale nechala nás po Blance, která ji krátce navštívila, pozdravovat. Ze Záblatí vedla naše cesta po úzkých málo frekventovaných silničkách až ke Křišťanovickému rybníku. Tentokrát nás jeho tmavá voda nezlákala ke koupání. Jen málo odvážlivců, ovšem ne z naší party, se osmělilo u břehu a  dál od břehu neplaval snad nikdo.

Od Křišťanovického rybníka jsme šli po modré značce a sledovali několik spolupochodníků, mezi nimiž byla i naše dobrá kamarádka a zkušená turistka Emilka, aniž jsme věnovali pozornost značkám. Když značka odbočila z hlavní lesní cesty na stezičky lesem, přešli jsme odbočku a „vyrobili“ malý kufřík pro zpestření. Pochybení nás stálo jen několik set metrů zacházky a bloudění jsme měli pevně pod kontrolou. Krátce nato jsme se octli na snad nejhezčím místě letošního pochodu, na hradě Hus, vysoko nad údolím Blanice. Výhled na říčku v hlubokém údolí, cesta podél Blanice i kolem jeskyní rozsetých ve stráních nad řekou, to byly téměř nezapomenutelné zážitky.

Trochu nejistoty jsme překonali v místě, kde jsme se měli napojit na Zlatou stezku a scházet do Volar. Nejasné značení nás zmátlo tak, že jsme si raději dali poslední vrcholovku toho dne, dojedli poslední zbytky potravin a čekali, zda tou cestou půjde ještě někdo jiný. Prošlo asi deset lidí a vrátili se jen dva. Tak jsme to také zkusili a našli pravou cestu stejně jako ti před námi.

V té chvíli si Karel s Miškou užívali pohostinství hospody U Mirky a teprve později jsme se všichni sešli ve třídě. Teď jsme teprve byli pro tento rok kompletní. Večer jsme navštívili znovu hospodu U Mirky a vydrželi tam vzpomínat i spřádat plány do budoucna podstatně déle než předchozí dny.

Brzy ráno posledního dne pochodu, ještě za šera, bylo nebe šedé a ponuré. Když jsme vycházeli na trasu třetí etapy, byla už jen mlha a než jsme vyšli do prvního a také posledního velkého kopce toho dne, mlha se začala trhat a vysvitlo nám opět slunce. První část etapy z Volar na Sv.Magdalenu jsme byli velmi pilní a s výjimkou jedné vrcholovky jsme drželi celkem ucházející tempo. Po prohlídce kostela Sv.Magdaleny jsme po příjemném posezení u malého rybníčku za kostelem procházeli velmi hezkou krajinou přes osadu Spálenec, kde se chovají perlorodky a vysazují do Blanice. Naším dalším postupným cílem byl Arnoštov. Zde usazeni na bývalé cestě jsme na rovině dali vrcholovku a čokoládu jsme jedli lžičkou, když se nám na prudkém slunci doslova před očima rozpouštěla.

V poslední části etapy nás zaujal výhled na hřebeny Šumavy u Sněžné a potom následoval jako vždy trochu nostalgický závěr a přebírání medailí.

Ještě předtím jsme si letošní pochod zhodnotili podle našich hledisek. Zařadili jsme jej mezi bezdešťové (těch několik kapek z Nového Údolí jsme za déšť nepočítali). Celkové hodnocení vyznělo tak, že to byl ročník mírně nadprůměrný.

Než skončím povídání o volarském ročníku pochodu, nemohu se nezmínit o vyzrazení jednoho tajemství. Týká se Karla a jeho zázračně čistých kalhot. Již mnoho ročníků Karel chodí v dlouhých světlých kalhotách. V deštivých etapách i v těch, kde jsme procházeli bahnitými úseky, si vždy viditelně umazal nohavice pod koleny. A přesto vždy druhý den ráno nastupoval do další etapy ve stejných úplně čistých kalhotách. Mnohokrát jsem si toho všiml a vždy jsem Karla podezříval, že si kalhoty potají přepírá. Až tentokrát nám vyzradil své tajemství. Ve svém zavazadle má totiž s sebou vždy takové kalhoty čtvery. To se to potom každý den ráno ohromuje. Jen mi není jasné, jak mu to tajemství mohlo vydržet tolik let. Karle, doufám, že máš na nás v záloze ještě nějakou další bombu!

Závěrečná tancovačka se vydařila, když nám naši přátelé ze Sedlce-Prčic zamluvili celý dobře položený stůl v rohu sálu. Nejpilnější v tanci byl z nás chlapců jako vždy Pepíček. Z pořadatelského projevu nás nejvíce upoutal statistický údaj, že pochodu se zúčastnilo více než polovina účastníků starších než 60 let.

Po krátké noci následovalo poslední ráno. Opět se neradi loučíme na celý rok. V tom příštím se, jak doufáme, zase všichni sejdeme v Soběslavi. (Pavel)

 

Hyčmo:

 

Do Volar jsme přijeli s Pepíčkem vlakem asi o půl osmé. Ve vlaku jsme potkali Emilku, která již měla presentaci za sebou, a ve volném čase si z pilnosti přidala krátkou soukromou etapu po okolí. Její zásluhou jsme pak školu nalezli téměř bez problémů. U presentace jsme se dozvěděli kde bydlíme a po odložení zavazadel se vydali hledat "zbytek" party. Vláďa Rakouš nám prozradil kterou hospodu máme hledat a poradil nám i cestu. Asi jsme nedávali dost pozor a vyrobili si hned malý kufříček, snad abychom nevyšli ze cviku. Prošli jsme bývalým vojenským objektem a do hospody dorazili obchvatem přes slušně zamokřenou louku a zadním vchodem.

Závěr etapy prvního dne pro mne již asi zůstane navždy záhadou. Netvrdím, že jsem ještě nikdy neměl "okno", ale tohle byl přímo výstavní "auslág". Dodnes jsem se ještě na nic neupamatoval a možná bych měl být rád. Druhý den jsem zpovídal zúčastněné, každého zvlášť. Všichni vypovídali celkem shodně a jejich hodnocení mého chování bylo docela příznivé. Prý jsem vše absolvoval v podstatě bez problémů, pochod, návštěvu hospody, cestu vlakem i večeři. Jen po příchodu do třídy jsem prý zalehl, respektive sebou praštil na své místo a usnul jako špalek. Nevím zda se na mne domluvili, ale člověk snadno a rád uvěří tomu čemu uvěřit chce.

Moje ráno druhého dne popsal Pavel velice decentně a tak to zbývá na mně. Někdy v noci mne probudila příšerná žízeň, jinak jsem se cítil docela dobře. Chvíli jsem šmejdil po třídě a hledal nějaké zapomenuté pivo, leč marně. Pak jsem to vzdal a šel se napít vody. Byla odporná, takže jsem toho brzy nechal. Po nějaké době jsem se opět probudil, příčinou však byly žaludeční a střevní potíže. To se pak ještě několikrát opakovalo. Ráno jsem vypadal asi dost zdevastovaně. Přesto jsem, a to ani v noci, nepociťoval sebemenší náznak opilosti. Z toho, myslím, lze usuzovat, že škodlivý není alkohol, ale voda. Po injekci se vnitřnosti dost rychle uklidnily a já v pohodě dospal probdělou část noci. Přitom jsem několikráte byl kontrolován telefonicky Hankou i osobně paní správcovou. V těchto přestávkách jsem postupně a opatrně zkonzumoval Jirkou přinesenou snídani a popíjel čaj. Kolem poledne jsem se již cítil v naprostém pořádku.

Z jednoho telefonátu jsem se dozvěděl, že kolem druhé hodiny by měla dorazit Miška. Hodil jsem se do gala s tím, že jí půjdu naproti, a čekal na upřesňující zprávu. Asi o půl třetí, když zpráva nepřicházela, jsem se rozhodl, že budu čekat venku. Jaké však bylo moje překvapení, když jsem ji tam našel. "Co tady děláš" mi vylétlo z úst. Takové přivítání evidentně nečekala a viditelně se jí dotklo. Po vysvětlení mého úžasu mne však (doufám) vzala na milost. Uvedl jsem ji do našeho pokoje a pak jsme usoudili, že do příchodu party je ještě dost času. Vyrazili jsme do města a posléze zakotvili v hospodě U Mirky. Našli jsme tam několik pochodníků, kteří nám tvrdili, že trasa vede přímo kolem hospody. Usedli jsme tedy na terasu a čekali. Po telefonickém zjištění, že parta je již doma jsme se vydali ji zkompletovat.

Po dočtení Pavlova vyprávění mne trochu zamrzelo, že jsem prozradil své kalhotové tajemství. Mohl jsem Vás ještě několik ročníků napínat. No už se stalo, škoda. Ale Tebe Pavle asi zklamu. Další bombu si už těžko vymyslím.  (Karel)

07.03.2009 23:25:05
ptheiner

Líbí se vám tyto stránky?

Ano (1776 | 34%)
Ne (1673 | 33%)
Stránky zdarma
Stránky systému Webgarden
Nashledanou v Jindřichově Hradci v srpnu 2017!
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one