Toto jsou stránky pro všechny, kdo s námi prošli (nebo chtějí projít) dlouhou cestu krajem pětilisté růže.

V Zemi zamyšlené? (Třeboň 2014)

DSCF3166.JPG
Souhlasím s Ladislavem Stehlíkem, když píše ve své Zemi zamyšlené, že „není spanilejší krajiny v České zemi nad Třeboňsko“. Ale ta země zamyšlená už to není. Byla tu před třiceti lety, když jsem byl na Třeboňsku poprvé s vynikajícím ornitologem panem doktorem Horou. Procházeli jsme tehdy po hrázích rybníků, poslouchali zpěv ptáků, zahlédli i vzácného krutihlava a konipasa lučního a obdivovali se letecké akrobacii hoholů severních, kteří se dokázali trefit v letu do osmicentimetrového vletového otvoru hnízdní budky. Jejich vlet byl doprovázen ranou slyšitelnou na dobrých sto metrů. Ráno v rákosinách zpívali rákosníci a na Malém Tisém hnízdili po stovkách kvakoši noční. Všude bylo posvátné  ticho a za celý den jsme potkali jen několik lidí.
Před dvaadvaceti lety jsme si poprvé užili krás třeboňské krajiny na pochodu Krajem pětilisté růže. Země tu byla i tenkrát ještě zamyšlená. Kromě nás necelých 150 pochodníků tu na hrázích rybníků a na cestách kolem Třeboně bylo pár lidí. Mohli jsme si v klidu užívat majestátní krásy mohutných dubů, slyšeli tu a tam některé ptáky a viděli na hladinách rybníků mnoho druhů vodních ptáků.
Po té dlouhé době jsme se sem vrátili do úplně jiného světa. Pravda je, že jsme tu chodili opět skoro sami, ale všechny cesty a hráze rybníků byly přeplněny cyklisty na horských kolech, kteří se při jízdě nechovají právě nejtišeji a z velké většiny jim vůbec nejde o přírodu kolem, ale jen o ujeté kilometry. Musí sledovat cestu před sebou, vyhýbat se v davu ostatním cyklistům, odhánět zvoněním nebo hlasem chodce pletoucí se jim do cesty. Dříve poklidná krajina je týrána tisícovkami turistů na kolech. A proto to už není země zamyšlená a brzy se dočkáme (snad) omezení vstupu nebo alespoň vjezdu do nejkrásnějších a nejcennějších partií této líbezné krajiny.
Odpusťte, že jsem na úvod napsal tuto kratinkou úvahu. Musel jsem, protože to tak cítím. Teď už se budeme věnovat našim zážitkům ze 46. ročníku Růže.
Dávno předtím, než jsme se sešli v Třeboni, nám Jana obstarala nocování v domově mládeže v zámeckém areálu. Organizace přihlašování na pochod byla proto trochu složitější, ale teď po pár dnech prožitých v Třeboni si troufám tvrdit, že se to vyplatilo.
Vlastní pochod pro mne začal už tradičně setkáním v podzemí Mercury centra v Českých Budějovicích.Tentokrát jsme se sešli jen čtyři, Blanka, Karel Pepíček a já. Chyběla Hanka, která přijela rovnou do Třeboně a zcela netradičně autobusem. V době mobilů nebylo setkání v Třeboni nic složitého, takže jsme už předem věděli, že Hanka nám zajistila noclehy. Mohli jsme se tedy soustředit na první společnou akci, jíž byla jízda „Okolo Světa“. Po překonání drobných nesnází s parkováním jsme se sešli u přístaviště chvíli před vyplutím lodi v trochu ztenčené sestavě. Jízda se uskutečnila za vcelku vyhovujícího počasí a okruh kolem Světa trval při zhruba sedmikilometrové rychlosti plavby asi padesát minut. Z hladiny rybníka jsme si prohlédli část trasy druhého dne a krásné okolí Třeboně.
Potom už následovalo přihlášení na pochod, setkání se známými, vlastní ubytování a dohoda, že strávíme první večer společně v některé třeboňské hospodě.
Podařilo se a ta vyvolená hospoda se jmenovala U draka. Sešli jsme se postupně všichni (v celkovém počtu 12), obsadili jeden celý velký stůl na zahrádce hospody a těšili se z toho, že jsme opět po roce spolu a nikdo z nás nechybí. Dobrou náladu nám nezkazilo ani pár dešťových kapek, které dopadly na slunečník rozprostřený nad naším stolem. Vím, že Karel nemá jubilea rád, ale jeho půlkulaté narozeniny jsme nemohli opominout. A druhou příležitostí ke gratulacím bylo první vnoučátko Fandy staršího a Jany. Večer v hospodě se vydařil a pokračoval dlouho přes půlnoc na ubytovně v ohromném pokoji pro čtyři, do něhož by se vešlo i třikrát víc lidí, než čítá naše parta.
Ráno jsme po překvapivě dobré snídani dorazili na nádvoří zámku trochu v předstihu a mohli se tak přivítat se všemi známými, kteří se pochodu zúčastňují pravidelně. Paní ředitelka pochodu zahájila krátkou řečí s mnoha informacemi a slovo si potom vzala paní starostka Třeboně. Popřála nám hezké počasí, příjemné pochodování po Třeboňsku a pochlubila se, že i Třeboňsko, ačkoliv je to úplná rovina, má svou horu vysokou 502 metrů nad mořem, jejíž název je podle blízké obce „Dunajovická hora“. Karel v tu chvíli tiše poznamenal: „To jsem zvědav, jestli na ni vylezu“.
Přestože nám paní starostka popřála krásné počasí, začaly se v okamžiku začátku prvního dne na obloze před námi tvořit šedé mraky a než jsme stačili přejít první vesnici, Břilici, začalo drobně a posléze i hustěji pršet. V tu chvíli už bylo jasné, že tento ročník nebude bezdešťový. Přeháňka naštěstí netrvala dlouho, a tak už na začátku výstupu na Dunajovickou horu mraky zase ustoupily a začalo prosvítat sluníčko. Cesta nás vedla lesem do mírného kopečku a po asi jednom kilometru jsme překvapeni stanuli na nejvyšším bodu Třeboňska. Na Dunajovické hoře jsme se trochu zdrželi hledáním kešky se stejným názvem a potom pokračovali přes Dunajovice už zase za krásného slunečného počasí směrem ke Slověnicím. Těsně před nimi jsme si udělali zacházku (plánovanou, ne kufr) ke Slověnickému mlýnu, kde byla druhá dnešní kontrola a také keška a udála se tu malá příhodička s mým zapomenutým deštníkem, který se našel v příhodném okamžiku, protože znovu začalo pršet. Než jsme došli do Slověnic, začalo opět svítit slunce a polévku i čekání na odjezd autobusu nám zpříjemnilo opět krásné počasí. Cesty naší party se zde rozdělily. Přibývá nás „krátkotraťařů“ a jen ti mladší volili plnohodnotné trasy 24  a 31 kilometrů.
Odpoledne, po návratu z etapy, se skoro všichni rozprchli užít si Třeboně a po večeři vedly kroky některých z nás na terasu pivovaru Regent, kde jsme si užili podvečerního sluníčka a dobrého třeboňského piva.
Druhý den byl z třeboňského ročníku Růže ten nejpohodovější. Start i cíl etapy byl v Třeboni, od rána až do večera svítilo sluníčko a přitom nebylo vedro. Trasa nás vedla nejprve kolem Světa. Pro nás všechny byla známá, takže jsme se ani nezdrželi prohlídkou Schwarzenbergské hrobky a pokračovali kolem koupaliště Ostende k samotám s názvem Odměny a dále ke Spolskému mlýnu. Tam jsme se všichni sešli, pobyli při pivu a švestkách z obsypaného stromu u našeho „ležení“ (pekelná kombinace!?) a rozhodli se roztrojit partu na tři různé trasy. S Karlem jsme vytvořili „duo hlemýžď“ a spokojili se se seniorskou trasou (svůj k svému), ostatní se vydali na trasy 24  a 30 kilometrů. S čtyřiadvacítkáři jsme se sešli ještě na terase Regentu a snědli zde jídlo, které jsme nesli s sebou. Krátká trasa byla i nám s Karlem krátká, takže jsme si přidali vlastních šest kilometrů a prošli jsme se po hrázích Světa a Opatovického rybníka, kde jsme jen tak mimochodem našli kešku s názvem Zlatá stoka. Večer jsme trávili různě. Za zmínku stojí Hančina kulturní smršť. Během pochodu stačila navštívit kromě jiného divadlo se Simonou Stašovou a koncert skupiny Čechomor.
Během odpoledne a večer před třetím dnem jsme řešili problém, jak se dostat  na start do Lomnice nad Lužnicí. Ve výběru byl autobus objednaný pořadateli a vlak. Nakonec jsme se rozdělili a někteří jeli autobusem, zatímco jiní vlakem. V každém případě to nakonec bylo celkem jedno, jen ti, co jeli vlakem, měli pěší trasu o kilometr delší.
Počasí třetího dne bylo ideální, nálada skvělá, rychlost pohybu odpovídající představám starší části party. Cesta nás vedla z Lomnice nad Lužnicí k sádkám Šaloun a hned nato na hráz rybníka Velkého Tisého, který je uznáván jako jedna z nejvzácnějších lokalit na Třeboňsku, především pro ornitology. Pod hrází si tady dokonce postavili už asi před padesáti lety ornitologickou stanici, v níž se každým rokem střídají naši přední odborníci přes ornitologii a provádějí zde výzkum života ptáků. Od Velkého Tisého jsme po vlastním značení (fáborky) došli kolem Malého Tisého na železniční přejezd přes hlavní silnici mezi Třeboní a Veselím nad Lužnicí.
V té chvíli se stala věc, jejímž svědkem nás bylo několik z naší party a možná pár dalších účastníků. V okamžiku, kdy jsme přecházeli koleje, začala zvonit signalizace  a vzápětí se spustily závory. Všiml jsem si, že asi sto metrů od přejezdu jde po kolejích jeden náš spoluchodec po kolejích, aby si zkrátil cestu o nějakých pár desítek metrů. Díval jsem se na něj, a v tom ze zatáčky za ním vyjel vlak. Stačil jsem jen říci vlak a duchapřítomný soused (ne z naší party) silně zapískal na prsty a vykřikl nebo spíše zařval: „Vlak!“ Blázen na kolejích se ohlédl, uskočil z tratě a za několik vteřin se kolem něj přehnal vlak. Rád bych mu v tu chvíli řekl do očí, že pokud se chce zabít, ať tím neuvádí do neštěstí lidi kolem sebe. Kdyby se jen zranil (a mohlo to dopadnout hůře), měli by pořadatelé na krku vyšetřování a různé kontroly, zda zajistili dostatečně bezpečnost. Kvůli takovému hlupákovi (škoda, že si to nepřečte)!
Všechno naštěstí dopadlo dobře a my jsme pokračovali k rybníku Rožmberku. Po malé zastávce a kontrole jsme brzy vstoupili na jeho předlouhou hráz s mohutnými duby a nebýt neskutečného množství cyklistů, na něž musí pomalý chodec dávat neustále pozor, užili bychom si kouzla tohoto místa ještě víc. Za hrází Rožmberka jsme se usadili k obědu a potom v dobré pohodě vyrazili na posledních několik kilometrů do Staré Hlíny. Většina z nás se kvůli začínajícímu dešti rozhodla pro návrat do Třeboně autobusem.
Na večerní tancovačce jsme se sešli už v menším počtu a i celkově zde byla jen asi třetina všech účastníků pochodu. Tradiční průběh nebyl tentokrát zpestřen ničím pozoruhodným, jen loučení trvalo trochu déle než jiné roky. Na ubytovnu jsme dospěli až kolem druhé hodiny v noci.
Ranní rozloučení bylo srdečné a s obvyklým přáním, že za rok zase nashledanou.
Na tomto místě bych mohl povídání o letošním ročníku ukončit. Mám ale na srdci ještě jednu věc, kterou musím jako kratičkou úvahu připsat na konec. V druhém dni pochodu, u Spolského mlýna, jsem s trochou smutku v duši řekl Janě, že se už asi příštího ročníku nezúčastním, protože mi nejde chodit, jak bych si sám přál. „To vůbec nepřichází v úvahu“, odpověděla mi na to a dál tu svou větu nijak nekomentovala. Už několik let cítím, že všichni z party jste v tom chození lepší, rychlejší a vytrvalejší. Velmi často se dívám na vaše záda a neumím přidat  na rychlosti tak, abych mohl bez většího vypětí jít s vámi a chvílemi třeba i vpředu. A když si tak vlaju vzadu, přepadá mě smutek z toho, že to už nikdy nebude lepší, spíše naopak. Vzpomínám si přitom vždycky na „tučná léta“, kdy pro mě i ty nejdelší etapy byly procházkou, po níž jsem ve zbytku dne nebyl skoro vůbec unaven. Vy mladší v partě jste na nás starší hodní, nikdy jsem od vás neslyšel škaredé slovo nebo posměch, vždycky jsem se mezi vámi cítil jako mezi svými a vždycky jsme se na setkání s vámi velmi těšil. Potom, co jsem si vyslechl tu Janinu větu vám slibuji, že se budu snažit ze všech svých (zbývajících) sil, aby ten letošní třeboňský ročník pro mě nebyl posledním. Ale na delší trasy to už asi nebude nikdy!
Tak snad za rok zas v stejný čas v Horní Plané!! (Pavel)
 
HYČMO:
            Pavlovo vyprávění o pochodu jsem četl, jako obvykle, s jistými rozpaky. Vím, že se ode mne očekává nějaké doplnění či komentář. A jako obvykle nemám co bych dodal. Tak jsem se tentokráte pustil do malé úvahy. Inspiroval mne k ní poslední odstavec vyprávění.
            Odstavec připomíná často užívané rčení o: umění odejít včas. Položil jsem si v té souvislosti dvě otázky: Platí vždy a pro všechny, a co je ta pravá chvíle k odchodu? Jistě se to týká vrcholových sportovců, herců a zpěváků závislých na přízni publika a některých odborných profesí. Lékař s chvějícíma se rukama by na operačním sále asi velkou důvěru nevzbuzoval. Ale ani oni nemusí odcházet do ústraní, mohou z nich být trenéři, učitelé či vědečtí pracovníci. Co je tedy ta pravá chvíle k odchodu? Odchod z atletické dráhy či prken, která znamenají svět? Nevím, snad. Ale to se nás přece netýká.
            Před několika lety jsem absolvoval operaci, dva měsíce před pochodem. Celou tu dobu jsem řešil otázku, zda jet či nejet. Tehdy jsem se sám sebe ptal, proč vlastně na ten pochod jezdím. Začátek byl jasný, trochu jsem to tam znal, velmi se mi tam líbilo, byla to další příležitost, k návštěvě tohoto kraje. Při příjezdu jsem neznal nikoho z pořadatelů ani pochodníků a při odjezdu to již byla řada kamarádů. A co se z toho za ty roky vyvinulo, víme všichni. A k tomu ta magická atmosféra pochodu, ta mluví sama za sebe. Jednou jsem měl ošklivý sen: Přijel jsem na tento „náš“ pochod nějakou oklikou, těsně před startem. Nikde ani jedna známá tvář. Z naší party nikdo, mezi ostatními pochodníky také nikdo a ani mezi pořadateli. Usedl jsem do kouta a řešil otázku, zda zůstat nebo odjet. Výsledek neznám, protože jsem se v té chvíli probudil. Ale sen mne strašil několik dní. A ještě dnes mi při vzpomínce na něj přeběhne mráz po zádech.
            Trochu oklikou jsem se dostal k otázce, kdy pro mne nastane den odchodu. Již nějakou dobu je mi jasné, že „dlouhou“ už nikdy nepůjdu a ani žádný kopeček už nevyběhnu. A co má bejt? Kvůli tomu tam přece nejezdím. Vracím se ke svým pooperačním úvahám: dokud budu schopen tam bez problémů dojet, pokud zvládnu alespoň procházku místním parkem a dokážu jít večer s Vámi do hospody, tak ten den odchodu nebude aktuální.(Zásah „vyšší moci nelze vyloučit ani ovlivnit.) A kdyby se splnil onen ošklivý sen? Tak tuto variantu ve svých úvahách vůbec nepřipouštím. (Karel)
 
        Karel se Ti odhodlal Hyčmo zaslat bezprostředně a já, jak vidíš, jsem vyčkával.V podstatě jsme se s Karlem shodli, ale já jsem si už dříve připravil i malé dodatečky k zaslanému dílu“ V zemi zamyšlené?“ Tak s tím ven:
-           Z obsahu textu je znát,že už vždy nejsme jedna parta. Třeba nevím o tom průšvihu na železniční trati? Ani v průběhu pochodu se už o tom nikde nemluvilo.
-           Určitě Tě hodně citově poutá Třeboňsko z doby minulé. Proto jsi to tak hezky popsal. Ale letošní dobré zajištění stravování v jídelně „Roháč“, kam jsme ze zámku docházeli na snídaně a večeře, se snad poprvé odehrávalo bez front a v  pěkném prostředí.To za poznámku stojí.
-           Z mého pohledu i ta příhoda s“ deštníkem“ byla milá.Co se stalo? Já s Karlem jsme se trochu opozdili-poslední na kontrole Spolský mlýn. Tam nás Jarka upozornila na odložený deštník na stole bývalé kontroly. Šel jsem se tam podívat a řekl si, že takový deštník jsem měl už v ruce. Karel k tomu konstatoval, že „Pavel“ tam s organizátory posedával. Tak jsem deštník vzal- poschovával- a začalo poprchávat a my jsme se k naší pochodové skupině přibližovali. Po krátkém škádlení jsi svůj deštník objevil a dostal a mohl se tak před padajícími kapky deště schovat.
 
            Nejvíce jsem přemýšlel, co Ti mám napsat k poslednímu odstavci. Ovšem celkově musím být s Tebou - nikdo z nás se těchto setkání nebude chtít vzdát. Ale víme, že to jednou přijít musí. Zkrátím to už, neboť Karel to ve svém Hyčmu vystihl dobře (kopii jsem na požádání dnes dostal). Já sám jsem si už několikráte říkal, co když nepojede Karel?? Pojedu z nás sám?? (Pepíček)
 
 
 
 

 
08.10.2014 15:42:26
ptheiner

Líbí se vám tyto stránky?

Ano (1778 | 35%)
Ne (1673 | 32%)
Stránky zdarma
Stránky systému Webgarden
Nashledanou v Českém Krumlově v srpnu 2018!
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one