Toto jsou stránky pro všechny, kdo s námi prošli (nebo chtějí projít) dlouhou cestu krajem pětilisté růže.

Třeboňské střípky

 

Třeboňsko je krásný kraj. Dlouho jsem se připravoval na to, že si tam na několik dní vyrazím a vždy mi do toho něco přišlo. Až při třeboňském ročníku Růže se mi mé přání vyplnilo.

 

První den, stejně jako dva další, bylo nad námi od rána jasné nebe a během dne se teplota vyšplhala pokaždé nad třicet stupňů, čímž se tento ročník zapsal do historie Růže jako nejteplejší. Ráno však se šlo příjemně, protože cesta vedla po hrázích rybníků a cestách ve stínu obrovitých stromů, žádné kopce, žádné hospody cestou. Vše probíhalo bez nejmenších potíží, až jsme v poklidu dorazili do Chlumu u Třeboně a rozhodli se, že půjdeme na prohlídku sklárny. Jak lze vyčíst z popisu trasy, poslední prohlídka měla začít ve 14 hodin. Začala trochu později a skončila asi za hodinu nato. Na nás teď bylo, abychom se rozhodli, zda počkáme na autobus a pojedeme zpět do Třeboně nebo půjdeme dlouhou trasu a do Třeboně se dostaneme autobusem z Františkova. Jako téměř vždy zvítězilo sportovní nadšení a touha vidět říčku Dračici. Šli jsme dlouhou! Do cíle nám v tu chvíli zbývalo asi šestnáct kilometrů a dvě a půl hodiny času. Průměr na hodinu asi šest kilometrů? Co je to na nás! A tak jsme šli. Lépe řečeno pádili. Za první hodinu jsme ušli kolem sedmi kilometrů a dostali se na křižovatku, odkud se mělo ještě dojít na kontrolu k hraničnímu kameni a vrátit se zpět. Až na Karla jsme kontrolu vzdali a pokračovali bez nároku na zápis dlouhé trasy. Karel se nevzdal a po chvíli nám zmizel z očí směrem k rakouským hranicím. My ostatní jsme pokračovali v rychlém tempu kolem krásné říčky Dračice a dorazili na místo odjezdu autobusu dokonce půl hodiny před odjezdem.

Netrpělivě jsme očekávali, zda Karel stihne odjezd i s tříkilometrovou zacházkou ke kontrole. Aby se potom nemusel zdržovat, pamatuji se, že jsem mu v dobré víře obstaral pivo. Těsně před odjezdem autobusu Karel dorazil, ocenil mou snahu, vypil pivo téměř naráz a potom jsme hned nastoupili do autobusu a jeli zpět do Třeboně. Karlovi sedícímu vedle mě se udělalo nevolno a upadl do stavu tvrdého spánku, až jsme o něj měli strach. Dodnes si myslím, že to bylo pobytem na prudkém slunci ve spojení s mimořádnou námahou. Ten strach jsme potom měli ještě celý večer, kdy nám v tělocvičně „předváděl mrtvolu“, ale ráno už bylo všechno v pořádku. Karel podal další důkaz toho, že turista je tvor nezničitelný.

Druhá etapa začala hned ráno malým kufříčkem, který jsme ani nezařadili jako samostatný kufr. Zbloudili jsme v kukuřici a zašli si asi kilometr, když jsme se vydali za partou před námi, ze které se v dalších letech vyvinuli profesionální „kufrovači“. Po nalezení značky u Břilice jsme pokračovali bez zvláštních příhod až k rybníku Dvořišti, kde bylo první koupání, jehož jsem se jako jediný nezúčastnil, protože voda byla na můj vkus příliš zelená. Pamatuji si jen to, že v rybníku byla tak mělko, že už se koupající ztráceli v dálce a voda jim sahala pořád jen po kolena.

Dál cesta pokračovala po pláních Třeboňska a bylo takové horko a tak málo příležitostí k napití, že jsme uvítali občerstvení připravované pořadateli jako spásu. Na posledních deseti kilometrech jsme ještě zastavili u jedné z vlkovských  pískoven s krásně čistou vodou a ochladili vedrem zmožená těla a potom pokračovali dále k vlkovskému nádraží.      Někteří z nás se zdrželi ještě při třetím koupání a Karel a já jsme už bez přestávky pokračovali do Vlkova. Po cestě jsem si dvakrát pro schlazení namočil košili do vody a oblékl jí mokrou na sebe. Horko bylo tak velké, že za zbytek cesty košile stačila na mě úplně uschnout. Potom však už byla hospoda nedaleko a pivo bylo dobré. Druhý den byl překonán.

Třetí etapa okolo Světa (tedy rybníka Svět) už kromě opětovného horka nepřinesla žádné další mimořádné zážitky.jen snad stojí za zaznamenání, že do cíle jsme nedošli společně, protože ne všichni se koupali ve Světě. Vzpomínám si také, že následkem vedra jsme po dokončení poslední etapy byli snad více unaveni než v jiných ročnících, které byly kopcovité a tedy na pochodování náročnější.

Skončil další ročník a my jsme jej jako vždy ukončili slovy „Ahoj za rok“!

Hyčmo:

Poslední Pavlův příběh mne donutil trochu se zavzpomínat, zamyslet, a tady je výsledek:

            Třeboň a okolí jsem při svých toulkách navštívil několikrát. Mezi vzpomínkami dominovaly dlouhou dobu dvě, obě z doby ještě před vznikem „našeho“ pochodu. Protože jsem přesvědčen, že jsem Vám je již vyprávěl myslím, že je i v této souvislosti mohu připomenout. První je někdy z poloviny šedesátých let. Navštívil jsem tehdy zámek, po předchozí zastávce v hospodě a několika pivech. Netrvalo dlouho a můj zájem o prohlídku a výklad se začal ztrácet. Místo toho se mi začal, jako přízrak, zjevovat Tycho de Brahe a jeho neslavný konec. Důkazem toho, že jsem ho nenásledoval je, že mohu tuto vzpomínku reprodukovat. Zážitek to však byl tak silný, že i skleróza je něj krátká. Druhá vzpomínka časově spadá do jara roku 1969. Tehdy se mi podařilo strhnout celou hospodu ke sborovému zpěvu, v té době populární písně „Běž domů Ivane“. Ta atmosféra mezi úplně cizími lidmi byla opravdu nádherná.

            Pak ale přišel rok 1992 a pochod v Třeboni. Při vzpomínce na tento ročník a na Třeboň vůbec se mi v prvé řadě vybaví vedro, pak ještě vedro a opět vedro a velmi špatná hospodizace tras. Konkurovat mu snad mohla jen cesta na Malonty. Zimu rád nemám, ale vedro mne přímo deptá. Dodnes mi při té vzpomínce běhá mráz po zádech. Na nic jiného bych si asi ani nevzpomněl. Pavlovo vyprávění je však tak vyčerpávající (myslím tím téma, nikoliv čtenáře), že se mi celý pochod živě vybavil. Když jsem Vás (nebo Vy mne, to záleží na úhlu pohledu) před koncem první etapy opustil, dostal jsem se do velmi půvabného zákoutí s hraničním kamenem. Zkrátka má romantická duše zaplesala a srdce básníka po předchozích útrapách ve slunečním úpalu pookřálo. Trochu jsem se tam pozdržel ani nevím jak. Náhle jsem s úlekem zjistil, že do odjezdu autobusu zbývá minimum času. Zapnul jsem na nejvyšší obrátky a vyrazil. S autobusem jsem se pomalu loučil. Když mne pak Pavel přivítal s oroseným půllitrem, úplně jsem zapomněl na osvědčenou zásadu, že uřícený člověk by neměl pít. Všichni víme, co udělá rozpálená plotna, když se na ni nalije studená voda. No, kotel vydržel a trubky také. Ale pojistný systém vypnul sekundární okruh a bezpečnostní zařízení zapojilo útlumový režim. Ten se u mne obvykle projevuje spánkem. Ale, že jsem tak věrohodně předváděl „mrtvolku“, to jsem opravdu netušil.

13.03.2009 06:17:27
ptheiner

Líbí se vám tyto stránky?

Ano (1777 | 35%)
Ne (1673 | 32%)
Stránky zdarma
Stránky systému Webgarden
Nashledanou v Českém Krumlově v srpnu 2018!
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one