Toto jsou stránky pro všechny, kdo s námi prošli (nebo chtějí projít) dlouhou cestu krajem pětilisté růže.

Šumava krásná a přívětivá (Horní Planá 2015)

Na 47.ročník Pochodu krajem pětilisté růže jsme se začali těšit už poslední den minulého ročníku a připravovat někdy v únoru. To Jana, naše ubytovací agentka (tu důležitou funkci přijala k naší radosti sama), zjistila, že ubytování v penzionech je na termín pochodu už beznadějně zadané a „vydolovala“ tři chatky u hotelu Šumava. Zdá se, že v budoucnu snad bude třeba noclehy objednávat dříve, než budeme znát místo konání pochodu. Ať je to jak chce, tentokrát se dobrá věc podařila a do konce května se i všichni řádně přihlásili.
Cesta do místa konání pochodu, Horní Plané, vedla po roce opět přes Český Krumlov. To znamenalo, že první setkání části party se opět odehrálo v podzemní garáži proti nádraží v Budějovicích. Dohodnuto to bylo sice i s Hankou, dva dny před začátkem pochodu však přišla zpráva, že Hančin malíček u nohy utrpěl úhonu, noha je v sádře a účast na pochodu Hanka z toho důvodu ruší. V Budějovicích jsme se tedy sešli jen tři – Karel, Pepíček a Pavel a neplánovaně čtvrtý – Jirka, který náhodou přijel stejným vlakem. Já jsem si po dlouhé době vyzkoušel delší čekání na nádraží, protože jak nyní na trati Praha – Budějovice bývá obvyklé, vlak měl přes půl hodiny zpoždění.
Jak už se stalo dobrou tradicí, setkali jsme se před odjezdem na pochod u Hajerů. Lojza s Eliškou s tím předem souhlasili, že po dvou letech zde můžeme opět začít pochod. Kupodivu jsme se zde sešli všichni, bohužel ne v plné sestavě. Pepa má oteklá kolena a nemůže chodit, Fanda starší si naplánoval právě na tuto nevhodnou dobu zánět žil a Fanda mladší má už tolik různých aktivit, ze se mu do jeho diáře účast na pochodu nevešla. Radost nám všem udělala Hanka, když kvůli setkání s námi vážila cestu ze Strmilova do Krumlova, aby s námi pobyla aspoň tu chvilku vyhrazenou na setkání u Hajerů. S Janou přišla na pochod  její kamarádka Dana a stala se členkou party během několika minut. Doufám, že i ona se s námi od začátku cítila jako mezi svými.
Lojza s Eliškou nám připravili stůl plný dobrot, dobrá nálada byla od začátku do konce a také počasí slibovalo jen to nejlepší. Zábava byla zpestřena podepisováním Hančiny sádry a ukončena společnou fotkou všech účastníků. Do Horní Plané jsme odjížděli v koloně tří aut až kolem šesté hodiny. Ubytování v chatkách se ukázalo jako velmi příjemné, i když místa v nich nebylo nazbyt a spaní na palandách prověřilo Pepíčkovy a Karlovy tělocvičné schopnosti někdy až na hranici hazardu. Velkou výhodou letošního ročníku bylo, že ubytování bylo blízko jídelny, kam jsme chodili na snídaně a večeře i blízko hospody, kde jsme se hned první večer sešli včetně Fandy staršího, který sice litoval, že nemůže chodit, ale myslím, že večer s námi strávil rád.
Ráno prvního pochodového dne sice nesvítilo slunce, ale na déšť to také nevypadalo. Zahájení pochodu na hornoplánském náměstí proběhlo obvyklým způsobem a potom už se všichni vydali k přívozu, aby si zde vystáli dlouhou frontu na jízdenky. Automat se ukázal nad síly některých účastníků, čímž se velmi zpomalilo odbavení nezvyklého počtu zájemců, takže přívoz převezl přes vodu do Bližší Lhoty všechny na třikrát. Tady jsme už ztratili vzájemný kontakt, protože Karel a já jsme jeli posledním přívozem, zatímco ostatní některým z prvních dvou. S Karlem jsme šli krátkou, já co to šlo, Karel vedle mne bez nejmenší námahy jel na čtvrt plynu. Cesta na Huťský Dvůr ubíhala pomalu, v dobré pohodě a v lepšícím se počasí. S přibývajícím časem ubývalo mraků a na cestách přibývalo cyklistů. Úzké asfaltové silničky nás dovedly bez náznaku kufrování na první kontrolu a odtud Karel spěchal do Zadní Zvonkové pro pivo k P a já jsem na něj čekal u odbočky na fáborkovanou cestu zpět do Bližší Lhoty.
V té chvíli se vracel ze Zadní Zvonkové celý zbytek naší party a trochu kufrovali, když se vydali na Smrčinu po značce jiné barvy. To setkání bylo pro mne velmi příjemné, protože se našla i chvilka pro vrcholovku (samozřejmě na rovině) a zbyl i nějaký kousek jídla, kterého se mi nedostávalo. Za nějakou chvíli se vrátil Karel a skoro celou zbývající cestu jsme šli s našimi dlouholetými kamarády Věrou a Zdeňkem. Pohodu prvního dne jsme s Karlem ukončili při pivu poblíž přívozu. Po absolvování těch prvních asi patnácti pochodových kilometrů byl můj stav takový, že jsem se asi správně rozhodl, že pro bolesti v nohách zbývající dvě etapy vynechám, odjedu druhý pochodový den ráno domů a vrátím se až na závěrečnou tancovačku. A tak k dalšímu průběhu pochodu mohu na tomto místě už jen prohlásit, že tento ročník byl bezdešťový.
A teď, ač velmi nerad, že jsem to musel učinit, předávám slovo vám všem a především Karlovi, který mi slíbil, že druhou a třetí etapu popíše ve svém hyčmu. Současně vyzývám vás všechny, abyste ho podpořili.
Moje přítomnost, přerušená druhý den ráno, se protáhla do třetího dne odpoledne, kdy jsem vás všechny potkal přesně při mém druhém příjezdu do Horní Plané. Užil jsem si chvíli s vámi a potom už jsme zbyli jen jako pánská jízda – Karel, Pepíček, Milan a já.
Naše účast na tancovačce byla tento rok velmi zvláštní. Přišli jsme jako poslední a malý sál (v Horní Plané je snad všechno malé) byl zaplněn do posledního místečka a teploměr zde ukazoval jistě víc než třicet stupňů. Chvíli jsme nerozhodně postáli ve vstupních dveřích a spolu s Věrou a Zdeňkem, kteří dopadli stejně jako my, jsme se rozhodli odejít někam jinam. Už na odchodu nám paní obsluhující bar nabídla, abychom se posadili v předsálí. Zde byly pohodlné židle, pěkné stoly, trochu nižší teplota a podstatně nižší decibely při produkci hudby, takže jsme si mohli celou dobu nerušeně povídat. Tancovačku jsme si nevídaně užili, i když jsme na ní vlastně ani nebyli. Jediné, co nám uniklo, bylo tradiční vyhlašování informací o počtech účastníků.
Poslední noc proběhla bez problému. Přesto musím ztratit několik slov o tom, že se obdivuji Pepíčkovi a Karlovi, jak ve svém věku bravurně zvládli spaní na horním patře paland. Jen první noc jsem měl strach o Karla, když potmě lezl dolů nenacvičeným způsobem a vypadalo to na katastrofu. Katastrofa nebyla a Karlovi i Pepíčkovi se klaním.
Než napíšu obvyklých několik závěrečných řádků, musím připomenout jednu velice smutnou zprávu. Několik dní po pochodu zemřela Květa Nousková, naše dlouholetá známá a kamarádka z Růže. Už je to několik let, kdy se nám svěřila se svým problémem – rakovinou. Bylo to v době, kdy jsem měl asi rok a půl po chemoterapii po operaci nádoru na tlustém střevě. Říkal jsem jí tehdy, že moje první prognóza zněla 70:30 pro vyléčení a povzbuzoval jsem jí tím, že po chemoterapii to bylo už 90:10 a každým dalším půlrokem se procento zlepšovalo. Její prvotní prognóza byla asi horší a bohužel ke zlepšení nedocházelo a nakonec nedošlo. I když nebyla přímo v naší partě, nikdy na ni nezapomeneme a zůstane v naší paměti stejně jako naši dávní kamarádi Lída a Roman.
Příští rok je Růže ve Velešíně. Blízko pro polovinu členů party. Chtěl bych vám jako úkol uložit, abyste zvážili, že i když blízko, budeme tam spát. Jinak se mi zdá takový ročník jako neúplný a nenaplněný. Přemýšlejte o tom a já na oplátku slibuji, že se budu všemi svými silami snažit, abych tam mohl být aspoň trochu s vámi.
Hyčmo je vaše a doufám, že se zapojíte ve větší míře než v předchozích letech. (Pavel)
 
Než se pustím do slíbených popisů zbývajících etap, musím uvést na pravou míru některá Pavlova tvrzení.Ta moje jízda na čtvrt plynu byla jen jeho vize. Po rovině to celkem šlo, ale i mírný kopeček mi dělal potíže, což se mi pak v dalších dnech jen potvrdilo. Moje bravurní zvládání palandy bylo spíš nemotorně komické balancování na žebříku. Obavy však byly zbytečné, protože jsem každý krok pečlivě jistil.
 
A teď slíbené Hyčmo:
            Druhá etapa začala, pro všechny trasy stejně, ve vlaku jedoucím z Horní Plané. Původně měly jet vlaky dva, nakonec to zvládl připojený vagón. Zájemci o nejdelší trasu, ke kterým patřili i Jana, Maruška a Jirka, vystoupili ve Volarech. Přestože vlak uváděl jako konečnou stanici právě Volary, zbytek naší party nevystoupil. Průvodčí nás totiž upozornila, že po krátké chvíli bude vlak pokračovat právě naším směrem. Tak se také stalo, a my mohli vystoupit  ve stanici Soumarský most. Hned na začátku trasy nás čekalo Soumarské rašeliniště. Pohodová procházka upravenou cestou po naučné stezce s řadou informačních tabulí a vyhlídkovou věží ukazovala krajinu i rostlinstvo navazující na dobu ledovou.
            Osada vznikla na Zlaté stezce, která překračovala Teplou Vltavu původně brodem, později po dřevěném a nyní betonovém mostě. Hlavními nosiči nákladu byli soumaři a tato skutečnost dala název i osadě. Proslulý dřevěný krytý most, zvaný Rechle, je dále proti proudu blíže k Lenoře. A tak jsme u východu ze stezky nalezli pouze bunkr zvaný „řopík“. Dále jsme přes louky došli suchou nohou do obce Dobrá. Část tohoto úseku jsme již jednou absolvovali, tehdy však spíše mokřinami. Poněkud fádní silnička nás dovedla k autu s pivem, což byl důvod k odpočinku, navíc zpestřený setkáním s druhou částí naší party.
            Po zastávce na kontrole v Černém Kříži jsme se vydali krásnou cestou po Medvědí stezce kolem Medvědího kamene na Jelení vrchy. Zde nám v restauraci nabídli kvasnicový ležák Eggenberg. Přes další kopec (Perník) se nám již nechtělo a tak jsme vyrazili po silničce. Pohledy na okolní krásnou krajinu plně vyvážily nevýhody asfaltového povrchu. Po příchodu do Nové Pece zbyla ještě hodina na návštěvu místní hospody. Navíc jsme se dozvěděli, že kvůli technické závadě předcházející vlak vůbec nejel. Jirkovi se pak podařilo zjistit, že ten náš by měl mít asi dvacet minut zpoždění, a přibližně tak se i stalo.
            Ve večerních hodinách došlo k historické události. Místo do hospody jsme, v téměř úplné sestavě, vyrazili za kaplí Bolestné P. Marie v Dobré Vodě. Nachází se na vrchu nad Planou, kdysi zvaném „mons Vitkonis“ Postupně jsme našli pomník zdejšího rodáka Adalberta Stiftera, kouzelný pohled na šeřící se přehradní jezero a posléze i hledanou kapli. Je to vlastně jednolodní pozdně barokní kostel z let 1777 až 79, postavený na místě starší dřevěné kaple. Kostel obklopuje hřbitov zrušený roku 1801. Nález tohoto kostela byl malým zázrakem. Mezi tím se totiž setmělo tak, že i obavy zda vůbec nalezneme Horní Planou byly namístě.
            V sobotu naše běžecká trojice opět zvolila nejdelší trasu. My ostatní jsme zahájili odjezdem autobusem do Uhlíkova, kde startovala seniorská trasa. Stoupání po silnici zpočátku asfaltové nebylo příliš prudké, ale zato nekonečné. Minuli jsme Adolfův kámen a po dosažení památníku orkánu Kyrill jsme již předpokládali, že máme to nejhorší za sebou. To jsme však netušili, co nás čeká. Závěrečný výstup na Knížecí Stolec připomínal spíš horolezecký výstup než pěší pochod. Nepočítal jsem, kolikrát jsem musel zastavit, ale dobře jsem udělal. Určitě bych se styděl ten počet přiznat, byť jen sám sobě. Ze zdejší rozhledny byl pěkný výhled na okolí, ale potěšení z něj kalila představa následujícího sestupu z vrcholu.
Naštěstí k pivu na Skalce jsme šli mnohem schůdnější cestou. U piva se, již téměř tradičně, opět sešla celá parta. My jsme si, přechodem na zbývající část trasy 24km, vytvořili novou cca dvacetikilometrovou trasu. Nemohu se zbavit dojmu, že jsme následně několikrát kufrovali, ale nakonec jsme vždy došli tam, kam jsme dojít měli. Dalším postupným cílem byla Stará Huť. Kaplička a kontrola byly na svém místě, ale slibované auto s pivem nikoliv. A tak, poněkud rozladěni, jsme absolvovali poslední kilometry etapy i ročníku.
A pak už setkání s Pavlem a také s Vlastou, Slávkem a Vláďou, závěrečné formality v cíli, rozloučení s pořadateli a poslední zasedání party v tradiční hospodě u tradičního piva (letos to byl Strakonický dudák). Domluvil jsem a vracím slovo.                                                                          (Karel)
 
            A nyní musíme poděkovat Pavlovi a Karlovi, kteří nám tak hezky popsali letošní 47. ročník „Pochodu“, co se v něm i mimo událo. Moje malé Hyčmo může jen doplnit popis dalšími postřehy:
  • Ještě než jsme se v ZŠ zapsali a přivítali se štábem výboru,očekával nás tam Slávek, abychom se vzájemně potěšili,že žijeme
  • Hned první den pochodu nás rozdělil-viz 5. odst.- a tam jsem se dostal spolu s Blankou a Milanem na dlouhou trasu, kterou jsme si ve zdraví vychutnali hezkými i horšími pohledy na Šumavské lesy
  • Letos se nám Milan opět pochlubil výpěstky své zahrady a v chatičce  předložil k ochutnání výborná rajčata, broskve i ostružiny
  • Už první večer stál za to. V naší buňce – 5 míst na spaní- se vtěsnala celá desetičlenná parta a při vínečku se mnohé projednalo a cílem bylo vydržet do druhého dne- čtvrtka  20.7., kdy jsme připili Karlovi k jeho výročí narozenin
  • Příjemné, ale i čisté bylo i tamní sociální zařízení. Pro dvě velké chatky (i možnosti 20 ubytovaných) se přes parčík u hotelu nacházelo po jednom pro muže a ženy. Díky našim vžitým návykům, kdy hodně před budíčkem to využíval Pavel, pak já i další a tradiční vstávání Karla jako posledního, už nemohlo docházet k nějakým návalům
  • Kéž se podaří pro příští rok se znovu ubytovat pospolu a přinese to tak více času si popovídat o svém zdraví …..  (Pepíček)
 
18.09.2015 15:03:58
ptheiner

Líbí se vám tyto stránky?

Ano (1778 | 35%)
Ne (1673 | 32%)
Stránky zdarma
Stránky systému Webgarden
Nashledanou v Českém Krumlově v srpnu 2018!
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one