Toto jsou stránky pro všechny, kdo s námi prošli (nebo chtějí projít) dlouhou cestu krajem pětilisté růže.

Putování všední krajinou (Soběslav 2006)

 

        Že 38.ročník Růže bude v Soběslavi, to jsme věděli celý rok, ale kdo se ho z naší party zúčastní, to nebylo jisté do poslední chvíle. Začátkem května, když už se zdálo, že tentokrát se sejdeme všichni, přišla první Jobova zvěst. Jitka si při vcházení do svého skleníku nešťastně uklouzla a rozbitým sklem si vážně poranila ruku, musí podstoupit nejméně dvě operace a na pochod tudíž nemůže přijet. Cítíme s ní, litujeme ji a doufáme, že se to všechno rychle spraví.

       Uplynulo jen několik týdnů a přichází další zpráva. Karel se svezl záchrankou a když se doktorům podařilo přivést ho k vědomí, přesvědčili ho, že část jeho potrubíčka kolem srdce je ve špatném stavu a chtěla by zrenovovat. Karel svolil, spočítal si, že do pochodu jsou ještě dva měsíce a začal bojovat o rychlé uzdravení.  Krátce před zahájením pochodu jsme už věděli, že se mu to podařilo.

       Další skličující zpráva přišla jen několik dní před zahájením pochodu. Hanku ošklivě pokousal pes, ohromný sedmdesátikilový kavkazský ovčák, jediným štěstím bylo, že to nebylo v obličeji, i když nějaké jizvy po těle si z toho odnese. Jen asi dva dny před zahájením pochodu se jí zranění zlepšilo natolik, že s námi může pobýt aspoň jeden den.

       Stejný den, kdy byla zraněna Hanka, onemocněl Fanda potom co svážel nějaké dříví v chladnu a hustém lijáku. Dostal vysoké horečky a v den zahájení pochodu ještě sledoval dění kolem sebe z postele.

       Nakonec po všech těch neradostných zprávách se přece jen trochu vyjasnilo a těmi, kdo byli opravdu donuceni letošní ročník vynechat byli Jitka a Fanda.

       Navzdory předpovědi počasí se sjíždíme ve středečním odpoledni prozářeném sluncem. Jako první přijíždějí již skoro tradičně Jirka a Pepa a zabírají pro všechny půl třídy číslo 5 v prvním patře soběslavského odborného učiliště. Zpočátku se zdá, že třída bude skoro jen naše, ale postupně se plní až, jak se to dnes zhusta říká, praská ve švech. Naše část třída je však stále skoro neobsazená a když přicházím jako třetí, nezbývá nám, než o ni bojovat.moderní technika však slaví další úspěchy. Máme pod kontrolou všechny členy naší party směřující do Soběslavi. Využívám své částečné znalosti Soběslavi a společně s Pepou a Jirkou obsazujeme pozice i v nedaleké restauraci Lada, jíž se neřekne jinak než Paluba. Jirka se ujímá role navigátora a přes několik nejbližších družic bezpečně diriguje všechny přijíždějící nejprve do našeho ležení v třídě číslo 5 a potom také na Palubu.

       Zatímco my první již večeříme, dochází postupně Karel (bouřlivě vítán), Pepíček, Blanka, posléze Jana s Fanym a Maruška a již téměř za tmy po úspěšném navedení na cíl i Miška.

       Obsazujeme velký stůl v rohu šťastni, že jsme opět spolu, a zábava by jistě trvala mnohem déle, kdyby na Palubě měli déle otevřeno. Zatím sám tráví první večer v Soběslavi také Ervín, který se ubytoval v penzionu Na Růžku na soběslavském náměstí.

       První noc v páté třídě se nám zdá úděsná, protože místa na druhé půlce zaujalo i několik chrápačů, jejichž výkony nás uvádějí v nalíčený úžas a navíc kvalita ovzduší ve třídě si nezadá s obsazenou jezevčí norou.

       Ráno nepatrně posilněni nepříliš silnou snídaní a středně silným, ale výborným koňakem, vyrážíme na náměstí na zahájení pochodu. Jako vždy nám přejí dobré pochodování, počasí, zážitky a sdělují českoněmecky, co nás v prvním dnu čeká. Pořadí připravených etap se trochu proměnilo a my hned ráno odjíždíme několika autobusy do Mnichu a začínáme v davu ostatních pochodníků ukusovat první kilometry nezvykle rovinatého pohodu. Počasí nám přeje a my v naprosté pohodě docházíme na první kontrolu a v každém lese, jímž procházíme, nalézáme hned u cesty hříbky. Ervín s námi hodlá strávit jen dnešní den a večer a umiňuje si, že sesbírané houby dopraví až do Prahy, z toho prvních dvacet kilometrů do konce etapy pěšky v igelitové tašce nesené za jedno ucho, aby se nezapařily.

       Po celkem pěkné cestě Evženovým údolím docházíme do obory kolem zámku Jemčina, z lesních cest se vytrácejí zátočiny a my většinou vidíme po přesně rovných cestách stovky metrů před sebe. Jemčina, k níž docházíme, nám nepřipadá tak zajímavá, abychom si ji prohlédli i zevnitř a také, abychom byli upřímní, nám na to nezbývá čas. Kilometry v první části etapy jsou tak dlouhé, že se nám rychlostní průměr propadá pod čtyřku. V další části etapy jsou kilometry poněkud kratší, stále však bojujeme s nedostatkem času, přičemž nás ovšem neopouští dobrá nálada a rozhodujeme se pro trasu 28 kilometrů, končící na zastávce vlaků ve Frahelži. Na hrázi rybníka Naděje máme odbočit na Z (zelenou), z neznámých důvodů ale pokračujeme po žluté (asi jsme zelenou někde minuli) a trochu nadáváme, protože se podle nás kilometry opět prodlužují a nám zbývá do odjezdu vlaku jen velmi málo času. K našemu velkému překvapení docházíme ne do Frahelže, ale do Vlkova a tedy vlastně kufrujeme. Přesto nebo právě proto, že jsme se neočekávaně octli ve Vlkově, se nám započítává delší etapa 31 kilometrů. K našemu štěstí má vlak do Veselí a Soběslavi mírné zpoždění a my jej díky tmu stíháme a stačíme si i dát potvrdit poslední kontrolu prvního dne.

       Večer přicházíme na Palubu pozdě a nacházíme ji úplně obsazenou. Vítáme proto Ervínův návrh, navštívit hospodu v jeho dočasném soběslavském sídle, kde setrváváme v družné zábavě. Jediné, čím jsme toho večera nepříjemně překvapeni, je dosti hustý déšť, který se spustil, zatímco jsme byli v hospodě, takže zpáteční cestu na pětku (rozuměj třídu číslo pět) absolvujeme bez deštníků a docházíme mírně provlhlí a také trochu smutní z toho, že se začíná naplňovat předpověď věštící deštivé počasí.

       Druhá, páteční etapa, se začíná po snídani, k níž byly párky, již bez Mišky a Ervína ještě za mokra. Během krátké doby se vyjasňuje a my docházíme velice rychle ze Soběslavi do Lžína, kde vynecháváme prohlídku místního lihovaru, opakujeme si matematiku sčítáním kilometrů a docházíme k nečekanému závěru, že jsme již nedaleko Dírné. K našemu již několikátému překvapení se kilometry opět prodlužují, takže naše chodecké sebevědomí upadá postupně stále hlouběji. Na vlhkých cestách v lese nas ukrutně štípají nějací hmyzíci a Dírná se zdá stále vzdálenější. Poté se kilometry přece jen daly říci, v Dírné pojídáme toho dne již podruhé párky, tentokrát trochu lepší než byly ty ranní a brzy pokračujeme do Červené Lhoty, kterou nám dopravní značky slibují nejprve jako vzdálenou pouhý kilometr a po jeho ujití pak ještě další tři. Červená Lhota nás vítá ozářená sluncem, ale po zralé úvaze vynecháváme její prohlídku a raději navštěvujeme místní hospodu. Podobně jako na jiných ročnících Růže se vytváří velmi příjemná pohoda, jejímž výsledkem je, že odbočujeme sice správně po modré značce, ne však na Samosoly, jak nám velí popis trasy, ale na opačnou stranu do Jižné. Zjišťujeme, že zde mají laciné pivo a dále od jedné místní občanky, kterou jsme si pojmenovali jako Jarmilku Vousatou, podobně jako před dávnými časy, „že když do Samosol, tak tedy na druhou stranu“. Jarmilka nám ještě velmi ochotně vysvětluje, kudy můžeme do Kardašovy Řečice druhou stranou, šlape s námi kousek cesty v pantoflích a potom, když nás již pokládá za dostatečně poučené, ztratí se nám z očí, nikoliv však z mysli.

       Pozdrženi milým, příjemným a téměř profesionálně zvládnutým kufrem, procházíme značně opožděni Pohořím, takže časově nestíháme o pět minut kontrolu. Pojízdné občerstvení na rozdíl od kontroly není tak „háklivé“ na pracovní dobu, poskytuje nám ještě pivo a my po jeho poklidném vypití při vzpomínání na Jarmilku Vousatou pokračujeme kolem rybníka Kardaše, jediného v širokém okolí s relativně čistou vodou, ale nemáme čas na koupání, které nám slibuje popis trasy.

       Poslední tři kilometry do Kardašovy Řečice jsou poněkud poznamenány nejistotou, zda dohoníme vlak s odjezdem v 17,03. K našemu štěstí vlak přijíždí později, ještě čeká na křižující rychlík, takže nakonec do odjezdu ještě zbývají asi dně minuty. Když se rozdělujeme a Karel, Blanka a Pavel pokračují na náměstí, kde už delší dobu čeká Hanka s autem. Setkání je milé a srdečné a hned poté nás Hanka odváží do Soběslavi, aby s námi strávila večer a poslední etapu.

Třetí večer trávíme po dobré večeři v internátu u piva na terase Paluby. Nad námi se hromadí mraky, zatím neprší, ale vývoj počasí na další den nevypadá nijak růžově.

       Při návratu z hospody přináší Hanka ze svého auta zcela nenápadnou tašku, jejíž obsah je nečekaným základem večerního posezení, které pro nás pořádá na chodbě před třídou. Ze školních lavic se stávají stoly obtížené dobrotami a výborným vínem a zábava se protahuje až do pozdních nočních hodin.

       Po další krátké noci mezi hlasitě chrápajícími borci z druhé poloviny třídy se probouzíme do pošmourného rána a na cestě na snídani do jídelny internátu nás ani nepřekvapují první dešťové kapky.

       Prvních deset kilometrů poslední etapy překonáváme téměř bez zastávky v celkem dobrém tempu kolem pětky nejprve v houstnoucím a potom naštěstí již ve slábnoucím dešti a připouštíme neradi, že tento ročník bude dešťový. Cesta nás přivádí k přírodní rezervaci Borkovická blata a jejímu přírodnímu skvostu – velkému rašelinovému jezeru. Zjišťujeme, že přírodní poklady někdy nevypadají pro člověka zvyklého na posečené trávníky a „zušlechtěnou“ krajinu příliš vábně a potom opět polykáme kilometry jako o závod, nyní již za občasného svitu slunce.

       V Zálší, kam přicházíme někde uprostřed startovního pole, dostáváme ke svačině dobrou gulášovou polévku a hned potom si připomínáme naši vizi, podle níž budeme někdy v daleké budoucnosti zdolávat trasy etap autobusem. Objíždíme totiž autobusem několik vesnic na Blatech s pozoruhodnou architekturou vesnických stavení. Po prohlídce muzea loutek v Záluží se vezeme až do vesnice Nedvědic a odtud pokračujeme ještě poslední část etapy pěšky.

Na kontrole před kostelíkem sv. Marie nás pořadatelé upozorňují na to, že po jeho prohlídce je lépe se vrátit zpět k nim a pokračovat do Soběslavi po silnici, protože na cestě je rozsáhlý polom. Na náš dotaz, zda tudy jde projít se nám dostává odpovědi: „Někteří se nám také už nevrátili“. Odcházíme ke kostelíku a setkáváme se zde s vojensky oděnými mladými muži skrývajícími se za stromy a střílejícími slepými náboji na neviditelného nepřítele. Jednoho z nich vytrhujeme z bitvy, dáváme se s ním do řeči a jsme ujištěni, že polom před námi je velký, ale nějak jím určitě prokličkovat lze. Rozhodujeme se pro kličkování a po přelezení a podlezení prvních padlých kmenů už nám nezbývá než vydržet.po překonání polomové plochy nás žlutá značka svádí k Lužnici, po troše váhání nalézáme správný směr a během několika minut již vidíme most přes řeku, za nímž je okraj Soběslavi.

       Těsně za mostem se zastavujeme v hospodě, jejíž název jsem bohužel zapomněl, dojídáme zbytky zásob potravin a přečkáváme tam krátkou dešťovou přeháňku pod slunečníky. Zbytek etapy a tím i pochodu již jdeme opět za svitu slunce. V cíli jsme nezvykle brzy, po převzetí medailí se fotíme a krátce nato nás již opouštějí Jana s Fanym a také Blanka. Ostatní odpočívají před večerní tancovačkou, zatímco Hanka jde navštívit nějaké své známé či příbuzné.

       Naštěstí pro nás nejsou doma, takže máme v kulturním domě zastoupení dávno před začátkem a jsme mobilem vyzváni, abychom přišli co nejdříve. Místa v sále jsou uhájena, pivo a víno roznáší číšník, který jako by vypadl z oka čertu vyšší kategorie z pohádek a hudba těžce hledá rytmus i melodii. Ne vinou pořadatelů se večer příliš nevydařil. Jirka se chtěl s muzikanty dohodnout, aby trochu pozměnili repertoár. Bylo to však  marné a tak odešel rozzloben a s ním i Maruška. My zbývající odcházíme asi čtvrt hodiny před koncem a před námi je poslední krátká noc, první v novém pochodovém roce.

       Přejme si, aby byl lepší než ten právě minulý a abychom na příští ročník Růže do Prachatic mohli přijet úplně všichni a na celý pochod.

06.03.2009 23:35:57
ptheiner

Líbí se vám tyto stránky?

Ano (1775 | 34%)
Ne (1673 | 33%)
Stránky zdarma
Stránky systému Webgarden
Nashledanou v Jindřichově Hradci v srpnu 2017!
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one