Toto jsou stránky pro všechny, kdo s námi prošli (nebo chtějí projít) dlouhou cestu krajem pětilisté růže.

Po vodě i po souši (Český Krumlov 2013)

P1080363.JPG
Vydržet u něčeho 45 let je v lidském životě už dosti neobvyklé. Důkazem toho, že takové případy se také stávají je právě skončený 45. ročník našeho pochodu Krajem pětilisté růže. Někteří z nás zažili začátky, dětská léta pochodu i léta hubená, kdy se už zdálo, že pochod skončí. Neskončil a k naší radosti opět proběhl v nádherné atmosféře, jaká v dnešním světě není často k vidění.
Jeho pro nás trochu zvláštní průběh se začal již před rokem, kdy nám Eliška s Lojzou slíbili, že můžeme být ubytováni u nich a potom i že u nich můžeme snídat a večeřet. Druhou, zatím při našich setkáních nevídanou věcí, byla dohoda s našimi pochodovými kamarády z Prčice, že spolu uspořádáme pod jejich vedením plavbu na raftech ze Spolí do Zlaté Koruny, a to den před zahájením pochodu. Kupodivu se obojí podařilo zorganizovat, takže na rozdíl od předchozích ročníků se naše již tradiční setkání v podzemí Mercury centra v Českých Budějovicích a společný odjezd do Českého Krumlova odehrály už v 9 hodin dopoledne.
Hned tam nás zastihla nepříjemná zpráva, že se letos pochodu nezúčastní Milan, Pepa a také Ervín. Doufáme, že to bude jen jednoroční přestávka v jejich účasti.
Už kolem 10 hodiny jsme dojeli k Elišce a Lojzovi a hned potom jsme se dohodli i na tom, že do Spolí na start raftů nemusíme jít přes Krumlov pěšky, ale odvezeme se Hančiným autem, přičemž řidiče nám ochotně dělal Lojzův známý. To nám umožnilo se v klidu připravit na plavbu a teoreticky si probrat několik základních pojmů a pravidel, abychom si hned na začátku neublížili při práci s pádly nebo nespadli do vody ještě před vyplutím. Naši přátelé nám jako lodivoda přidělili jejich syna Jendu a dobrodružství mohlo začít.
Nízký stav vody sliboval poklidnou plavbu, jen mraky se rozhodly nám skrýt sluníčko a poslat na nás trochu chladna. Pro několik z nás byl sjezd jezu ve Spolí prvním zážitkem toho druhu. Vyplývá z toho, že člověk musí bez ohledu na věk stále zkoušet něco nového. Pohled na Krumlov z hladiny řeky je jiný než ze břehu, a toho jsme si užívali. Druhý jez pod Plešivcem už nás zastihl připravenější. Byl asi těžší, protože z těch, kteří jeli na kánoích, se udělala skoro každá druhá loď. Můžeme to přičítat také tomu, že po našich řekách se pohybuje víc břídilů než by se dalo předpokládat.
Jízda Českým Krumlovem dospěla pod Plášťový most a my jsme museli naše plavidlo přetáhnout suchou šlajsnou po plastových kartáčích. Bez problému jsme se dostali zpět na vodu, jen nějaká kánoe asi s nezkušenou posádkou o nás trochu škrtla, a zatímco my jsme ucítili jen nepatrný dotyk, ti dotyční se vzápětí udělali.
Z Krumlova do Zlaté Koruny je to vzdušnou čarou nejvýše pět kilometrů, po vodě však celých patnáct. Asi po hodinové plavbě jsme teprve opouštěli Krumlov a vydali se velmi dlouhými meandry řeky na další úsek plavby. Kolem nás byla řeka, tak jak ji mohli vidět naši předkové před staletími, jen zavlečené rostliny lemující břehy nám připomínaly naše století. Za jedním zákrutem se potom objevila vodácká hospoda, jejíž název je Kemp u Milana. Přistání bylo hladké až na Karlovo uklouznutí při vystupování z raftu. Kameny na dně mělké vody byly kluzčí než se zdálo a Karel se položil na záda do vody v celé své délce a namočil si všechno, co měl na sobě. Neoprénová bundička ochotně zapůjčená našimi přáteli však po trošce mrznutí všechno spravila a příhoda se tak obešla bez zdravotních komplikací.
Splouvání mělkou vodou až ke korunskému jezu jsme strávili v dobré pohodě. Náš raft malinko ucházel a naši zadáci měli co dělat, aby neseděli ve vodě. Do cíle však v té době už zbývalo málo, takže nebyla nutná žádná záchranná akce. Zlatokorunský jez prověřil, co jsme se za poslední hodiny naučili a potom už jen několik stovek metrů, připlouváme do cíle, odevzdáváme vodácké pomůcky a rafty a čekáme na vodácký autobus, který nás doveze zpět do Českého Krumlova. Na závěr našeho výletu jsme se propletli Krumlovem mezi davy turistů ze všech končin světa, zejména z Japonska, stíháme registraci v krumlovském gymnáziu a potom už jen zkratkou do kopce a u Lojzy a Elišky nás čeká na uvítanou vynikající guláš. Večer končíme poměrně brzy, protože cesta s časným vstáváním byla dost náročná. Náš pochodový přídavek byl velmi příjemný a jsme rádi, že jsme ho mohli absolvovat.
Ráno prvního dne Růže je slunečné, dosti teplé a pohodové. Po snídani vyrážíme na krumlovské náměstí, setkáváme se s dávnými známými a pozorně posloucháme projev paní ředitelky pochodu a také uvítání českokrumlovského starosty a pana Voka, kteří se dostavili v dobových oděvech, i když ne s koněm, jako při minulém krumlovském ročníku.
Trasa prvního dne je nám v první části důvěrně známá až do Slavkova. Hned nedlouho po startu vzpomínáme pod Moletínem na moje první setkání s Karlem při prvním kufru na prvním ročníku, zhruba před 44 lety. Šťastná náhoda nás tehdy svedla dohromady a div se světe, naše kamarádství vydrželo až dodnes (to je, myslím, vzácný úkaz). Pokračujeme ke Slavkovu, kde nás čeká známý „štajgr“ s výškovým rozdílem více než 100 m. Vzájemně se ujišťujeme, že při tom prvním ročníku jsme tady hýřili energií a kopec vyklusávali, zatímco dnes sice jdeme, ale žádná sláva to už není.
Slavkov nás přivítal gulášovou polévkou a také první kontrolou. My starší jsme se rozhodli pro trasu 25 km, ti mladší šli o 11 km dále. Trasa vedla ze Slavkova do Hořic krajinou téměř bez lidí a pěkným terénem s četnými dalekými výhledy.
Na tomto místě se musím zmínit o našem nejmladším členu party. Je jím sedmiletý Bary. Chytrý pes s klidnou povahou (nechá si od nás všechno líbit) a vytrvalostí, která mu dovoluje chodit nebo občas i běhat celé dny. Na slovo nebo písknutí poslouchá svojí paní Janu a když dostane volno, obšťastní svou přítomností i další členy party, přidá se k nim a jde kousek cesty u nohy. Největší rozkoší je pro něj proběhnout se ve vodě v příkopech kolem cest. Psů kolem za ploty zahrad si většinou nevšímá, ale někdy, když se mu některý nelíbí, ukáže mu sílu a možná by se i popral, kdyby Jana včas nezasáhla. Mohu říct, že si získal náš obdiv.
Ze Slavkova do Hořic se pohybujeme (podle mého názoru) po trase, kudy Růže ještě nikdy nevedla. V nadmořských výškách více než 800 m panuje příjemný chládek a cesta rychle ubíhá. Do Hořic docházíme s předstihem, můžeme si tedy dovolit navštívit hospodu U pranýře a doplnit si chybějící tekutiny. Vlak nás potom unáší známou krajinou až na nádraží v Krumlově, odkud máme k našim dobrodincům, Elišce a Lojzovi, jen pár metrů. Asi dvě hodiny po nás přicházejí Jana s Majkou. Původně šly dlouhou trasu, ale protože se jim nechtělo jet vlakem z Kájova, došly pěšky až do Krumlova. Ten den si připsaly 41 km chůze.
Večerní posezení bylo opět příjemné, počasí nám tentokrát připravilo to nejlepší za posledních několik roků. Ráno před druhým pochodovým dnem nás velice příjemně překvapila Blanka, když vstala o půl hodiny dříve a všem nám přinesla svačiny z více než jeden kilometr vzdálené jídelny. A další den to zopakovala. Myslím, že jsme jí za to ani dost nepoděkovali.
Druhá etapa začínala u nádraží, což se nám znamenitě hodilo. Vyšli jsme směrem k naučné stezce Granátník a z ní potom směrem na Srnín. Zde trasa sledovala srnínskou okružní stezku, která vede velmi klikatě, ale neprochází žádnými zajímavými místy. Také proto jsme se rozhodli, že ke kontrole u hospody Na Letné půjdeme nábližkou. Hospoda byla zavřená, a tak nám nezbylo, než pokračovat do Zlaté Koruny. U nádraží jsem zavzpomínal na již velmi vzdálenou dobu, kdy jsem právě na tomto nádražíčku poprvé vystoupil, abych potom asi půl roku bydlel v podnájmu ve Zlaté Koruně s jedním kolegou z práce v domě nedaleko zlatokorunské lípy. Tento den pochodu jsme si zpestřili vyhledáním několika kešek. Ta první byla právě u lípy ve Zlaté Koruně. Když jsme tam přicházeli, byli tam právě dva naši němečtí spolupochodníci a paní Elvíra právě zapisovala svůj nález. GPSka v ruce, několik úsměvů a stručných slov stačilo k tomu, že jsem se mohl připojit.
V hospodě v kempu u řeky jsme u svačiny a piva už jen zavzpomínali na naše raftové dobrodružství a vydali se do kopce k Harazímu a dále do Černice. Nedaleko odtud byl kdysi na své první etapě počastován Roman místní doručovatelkou památnou větou: „Ale pane doktore, vy ste ňákej stlačenej!“ Odtud potom cesta pokračovala stejně jako tenkrát před léty. U Kulichova kříže byla další keška. Zde jsme se s našimi německými přáteli minuli jen asi o padesát metrů, přesto jsme si stačili zamávat.
Kolem golfového hřiště ve Svachově Lhotce jsme došli do Chabičovic a zanedlouho nato do Zahrádky. Tady Hanka požádala místní obyvatelku, majitelku krásného stavení, o vodu a při té příležitosti prohlédla jejich bernského salašnického psa, který měl stejně jako lidé artrózu kloubů a doporučila paní majitelce co s tím dělat a na koho se obrátit.
Po dalších dvou kilometrech potom zlákal rybník Sebevrah některé z nás ke koupání. Voda byla chladná a čistá. Já s Karlem jsme si zatím užívali krásného odpoledne na suchu. Od rybníka jsme měli jít po žluté značce, protože však to tam známe, minuli jsme jednu odbočku a vyrobili takový malý kufríček bez následků. Po několika minutách chůze, bez hledání a vracení se, jsme se opět napojili na žlutou značku a s malou zastávkou u kešky věnované útulku psů jsme došli bez úhony přes město až k Lojzovi a Elišce.
I třetí večer s vynikající večeří a dobrou pohodou se vydařil a na jeho konci jsme už jako obvykle začali litovat, že nás už čeká jen poslední pochodový den. Hned večer jsme se všichni bez nátlaku rozhodli, že třetí etapu si zkrátíme na asi 16 kilometrů a půjdeme všichni společně na Kleť a zpátky.
Ráno jsme si začátek trasy k první kontrole trochu přizpůsobili tak, abychom nemuseli sestupovat dolů do města. U kontroly, která měla být u CHKO Blanský les, jsme vykroužili malé kufrovací kolečko a potom už následoval výstup na Kleť nejprve po žluté a potom po zelené značce. Poslední den v překrásném letním počasí jsme si zpříjemňovali častými vrcholovkami a role průvodce přírodou Blanského lesa se ujal Jirka, který se v posledních dvou letech velmi zdokonalil v botanice. Ukazoval nám některé vzácnější druhy rostlin, mezi nimiž dominovaly krásné a nezvykle velké exempláře rulíku zlomocného.
Právě když jsme dosáhli nadmořské výšky 1000 m, mávali na mě naši kolegové z Německa od další kešky s názvem Cesta knížete Jana. A to už byl na dohled vrchol Kleti. Delší zastávka, vydatná svačina ráno přinesená Blankou a zvláštní žumberské pivo, které chutnalo jen někomu, to bylo naše další setkání s Kletí. A potom, hned pod vrcholem keška, jejíž hledání ve skalkách zaujalo většinu party. Po nalezení jsme se už soustředili na nalezení cesty, kterou jsem kdysi mohl projít se zavázanýma očima. Musím jen konstatovat, že jsem na Kleti už dlouho nebyl a některé detaily zapadly do dolních přihrádek paměti. Přesto jsme bez kufru absolvovali sestup po správné trase. U Modrého obrazu jsme zaznamenali poslední setkání s německými přáteli u kešky s trochu humorným nádechem, protože moje GPS se příliš nevyznamenala (asi vinou obsluhy) a já jsem hledal na opačné straně cesty. Paní Elvíra mi podala pomocnou ruku (má na svém kontě 1900 nálezů keší, zatímco já 50) a společná fotky stvrdila naší krátkou a příjemnou spolupráci.
Zbytek cesty do Krumlova ke gymnáziu proběhl v dobré náladě a té nejlepší pohodě, takže jsme i zapomněli být smutní z toho, že pochod už zase končí. Došlo dokonce i na zpěv pochodové hymny. To povyšuje právě tuto etapu na jednu z nejpohodovějších, které jsme kdy absolvovali.
Závěrečná večeře a odjezd do kájovského Konibaru na tancovačku, v už trochu ztenčeném počtu, byl velmi pohodový a začátek strávený ve společnosti Slávka, Vlasty a Lojzy byl rovněž příjemný, zvláště proto, že se nám po několika pokusech podařilo Slávkovi předat glejt, jímž ho jmenujeme svobodným pánem z Dlouhé č.100 a na turistických cestách a do znaku mu dáváme „nově“ objevenou rožmberskou bílou růži červenomodře žíhanou. Slávek tuto naši trochu recesi, myšlenou jako dárek k jeho kulatým narozeninám, přijal velice dobře a měl z ní radost. Po jeho odjezdu pokračovala tancovačka asi další dvě hodiny a domů k Lojzovi a Elišce jsme se dostali až kolem půl druhé v noci.
Krátká poslední noc, společná jízda autem s Hankou už jen ve čtyřech a rozloučení na budějovickém nádraží. Kéž bychom něco podobného jako letos mohli prožít ještě mnohokrát.
Na závěr několik technicky laděných dodatků. Stále se nikdo z nás nemusel uchýlit do bezpečí seniorských toulek. Sebekriticky však musím přiznat, že právě já jsem byl tím nejslabším článkem. Útěchou mi budiž malinká příhodička z kleťského stoupání. Ptám se Karla: „Karle, taky tě trochu bolí nohy?“ a Karel lakonicky odpovídá: „Trochu??“
Ročník 2013 se jednoznačně řadí mezi bezdešťové. Za celý náš pobyt v Krumlově nespadla z nebe ani kapka.
Poprvé jsme si prodloužili pochod společnou doprovodnou akcí – jízdou na raftu. Napadne-li nás i v budoucnu něco podobného, budeme to považovat za vítané zpestření našeho společného pobytu na Růži.
Za ubytování i stravování skládáme veliký dík s hlubokou poklonou Elišce a Lojzovi. Přijali nás a celou dobu se o nás starali tak, že jsme se cítili jako doma „u maminky“.
Organizace pochodu byla jako vždy bez vady. Svůj obdiv pořadatelům musím vyjádřit stručnou otázkou: „Jak vy to děláte?“
A na úplný závěr - nashledanou za rok v Třeboni!!

HYČMO:

Vím, že se opakuji, ale psát poznámky k Pavlovu vyprávění je nesmírně náročné. Myslím, že na nic podstatného nezapomněl a doplňovat jeho vyprávěčský styl by snad dokázal jen opravdový mistr (např. Karel Čapek, Jindřiška Smetanová nebo František Nepil). Diskutovat o slovíčkách nebo nepodstatných detailech nemá smysl. Budu tedy stručný a omezím se na osobní poznámky.
Jízda na raftech mi připravila jedno velké zklamání. Těšil jsem se na neobvyklé pohledy na město a zámek, těch se mi dostalo více než jsem čekal. Při pohledu na řeku z lávky přes Vltavu či z Plášťového mostu jsem si obvykle představoval, jak by bylo krásné sjet šlajsnu pod zámkem. Těšil jsem se na ni celý rok, no co se dá dělat, přišli jsme v životě o víc.
Když jsem před lety poprvé prohlásil, že mám v plánu zúčastnit se padesáti ročníků, trochu jsem blufoval. Teď to však již myslím zcela vážně. Jisté potíže s chůzí do kopce mám už několik let. Soudím, že v soutěži o nejslabší článek by ve mně Pavel měl vážného konkurenta, možná bych i byl favoritem. Tentokráte jsem měl velké obavy z výstupu na Kleť. Zvolil jsem proto opatrnější taktiku: častější krátké zastávky. A ono to vyšlo. Před mnoha lety jsem měl zlomenou ruku v zápěstí. Po sundání sádry jsem chodil na cvičení a přitom jsem se dotázal co smím dělat a na co si mám dát pozor. Odpověď byla stručná a jednoduchá: Můžete všechno, ona si už řekne. Pak už stačí jen poslechnout, nepřemáhat to a nechat ji odpočinout. Zařídil jsem se podle toho, a dodnes nepozoruji žádné následky. A teď jsem začal něco podobného aplikovat i na nohy. Musím přiznat, že jsem letošní ročník absolvoval lépe než ročníky předcházející. A z toho plyne, že těch 50 ročníků je reálných.
A co dodat závěrem? Snad jen to, už pomalu začínáme být přírodním úkazem a proto musíme vydržet. Tak ať nám vydrží i pořadatelé. (Karel)
14.09.2013 07:43:57
ptheiner

Líbí se vám tyto stránky?

Ano (1776 | 34%)
Ne (1673 | 33%)
Stránky zdarma
Stránky systému Webgarden
Nashledanou v Jindřichově Hradci v srpnu 2017!
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one