Toto jsou stránky pro všechny, kdo s námi prošli (nebo chtějí projít) dlouhou cestu krajem pětilisté růže.
Nové Hrady 2009 - obrázek

Nové Hrady 2009 - obrázek

My cizinou jsme bloudili (Nové Hrady 2009)
 
Letošní ročník Růže pro mne začíná již dva dny před startem první etapy. Jedeme do Nových Hradů něco zaměřovat a já využívám příležitosti a zamířím podívat se do tělocvičny, kde jsme trávili noci na prvním novohradském ročníku v roce 1996. K mému úžasu tady nenacházím ani pořadatele, ani tělocvičnu. Ani ve škole u hradu nikdo není. A tak ještě před začátkem pochodu si uvědomuji, že Růži 1996 nelze srovnávat s tou v roce 2009. Hodně věcí se změnilo, i pořadatelé jsou částečně jiní, a to, že my zůstáváme stejní, nestačí. Definitivně se ujišťuji, že jakékoliv srovnávání nemá smysl a že od zítřka budeme psát úplně novou kapitolu. Klasik by řekl: „Nevstoupíš podruhé do stejné řeky.“
 
Den nultý (19.srpna 2009):
Po tradičním setkání u hřbitova v Rudolfově s Hankou nejprve voláme Lojzovi a dovídáme se, že v pátek se objeví v Nových Hradech. Cesta do Nových Hradů probíhá bez problémů a na prezentaci v klášteře zjišťujeme, že spaní je v nové tělocvičně, jídlo máme v nové (nebo jiné) jídelně. Jirka s Pepou už zabrali celkem dobré místo. Jitka nám definitivně sděluje, že za námi nepřijede a Miška hlásí radostnou zprávu, že po dvou letech se s námi opět setká. Po nezbytných uvítacích formalitách, rozdávání drobných dárků a zabydlování, jsme zde už kromě Blanky všichni. Vyhledáváme hospodu (také jinou než před léty) a trávíme krásný společný večer. Po návratu z hospody nám naši do té doby výbornou náladu trochu kazí malý incident s ubytovateli v tělocvičně, kteří nám vyčítají pozdní příchod o čtvrt hodiny (večerka je v 22 hodin - chybí snad už jen „Vyčurat a spát nebo dostanete na zadek!“). Nejprve se domníváme, že jsou výtky vysloveny žertem, posléze však docházíme k pro nás překvapujícímu závěru, že byly myšleny vážně. Sezením v kroužku potmě končíme příjemný (až na ten drobný kaz) večer a těšíme se na příští den.
 
Den první (20.srpna 2009):
Brzy ráno jedeme s Hankou do Benešova nad Černou pro Blanku a již před snídaní jsme pro letošní rok kompletní. Zahájení na náměstí po snídani stíháme, ale neslyšíme z něj ani slovo. Čekáme na autobusy a teprve po deváté hodině se dostáváme do Pohoří na start první etapy.
Náš autobus jede jako první a hned první metry pochodu nám přináší dlouho nevídaný zážitek. Jdeme první! Po několika desítkách metrů už to neplatí, ale stojí to určitě za zaznamenání. Čekáme na část party, která přijela dalšími autobusy, výsledkem toho však je, že celý den chodíme odděleně ve dvou skupinkách. Oba Fandové, Maruška a Jana kdesi vpředu a my ostatní se postupně propadáme na obvyklé místo vzadu. První zastávka nás pomalejších, vrcholovka a focení, jemuž dominuje Karlova nejnovější úžasná čepička, je na státní hranici, za níž nás podle popisu tras čeká „mnohdy problematické značení“. Ani po několika kilometrech ještě nejsme rozhodnuti, jakou trasu jdeme. Stále si myslíme, že 23 kilometrů, ale ubíhající čas nám kříží plány. Karel sice přechází na čepičku s vrtulkou (s vylepšeným pohonem na klasické baterie), ale moc to nepomáhá.
 Od rakouského pramenu Lužnice se bez kufrování dostáváme přes městečko Karlstift k rybníku Stierhübelteich, kde až na mne všichni okusí slast koupání. Ven z vody vycházejí sice trochu špinaví od jemného rašelinného bahýnka, ale spokojeni a osvěženi koupelí. Další úsek cesty nám trochu připomíná bludiště. Vůbec se nedokážeme orientovat kde jsme a na jedenáctém kilometru podle popisu trasy odbočujeme doprava po písčité cyklostezce. Po skoro půl hodině se znenadání ocitáme podruhé na stejné křižovatce. Kufr v kruhu! To se nám ještě nikdy nestalo. Je vidět, že jsme ještě zdaleka nevyčerpali všechny možnosti. Jak a kudy se nám podařilo vrátit se na stejné místo, to už se asi nikdy nedovíme. Poslední neprozkoumaná cesta na té zrádné křižovatce už je správná, jako záchytný bod na ní nalézáme branku v oplocení a potom pokračujeme neznámo kudy, až se trefujeme do obce Flussiedler. To už víme, že trasa 28 kilometrů je pro nás příliš dlouhá a rozhodujeme se pro 16. Zdá se nám, že kilometry v Rakousku jsou nějak delší než u nás a s naším kufrem v kruhu odhadujeme, že jsme ušli přes dvacet kilometrů.
Posledním problémem toho dne je čekání na jeden autobus, který kyvadlově odváží účastníky zpět do Nových Hradů. Nastupujeme do předposledního a zbytek party přijíždí od Baronova mostu až posledním. Teplota se naštěstí během celého dne drží těsně pod 30ºC a obloha je jako vymetená, takže čekání je celkem příjemné. Kdyby pršelo – nevím, nevím.
Večerní posezení ve stejné hospodě jako včera je ve znamení Karlových sedmdesátin. Stejná servírka jako včera nás už vzala za štamgasty, takže posezení je velmi příjemné. Po něm nás už čeká další noc v horku a špatném vzduchu tělocvičny, zpestřená chrápavou symfonií znavených poutníků.
 
Den druhý (21.srpna 2009):
Už v půl šesté ráno se s námi loučí Miška se slibem, že za rok s námi bude určitě celou dobu pochodu.
Po snídani opět jedeme autobusy do rakouského městečka Weitry. Ani tento den neprožívá naše parta společně. My starší se po zkušenostech z prvního dne rozhodujeme pro kombinaci tras měřící asi 20 kilometrů navrženou Hankou a po prohlídce Weitry nastupujeme do autobusu a vezeme se do vesnice Reinprechts.
Mladší část party zpřevodovaná na vyšší rychlosti volí trasu 27 kilometrů a zaznamenává další dosud nevídaný „městský kufr“, když skoro hodinu hledá schody k Lužnici (německy Lainsitz). Teprve po několika neúspěšných pokusech nalézá červenou značku.
Pro nás ostatní po kontrole v Rienprechtsu následuje výstup na kopec Mandelstein.
Cestou do kopce podrobně probíráme další část naší vize do budoucna. Pracovně jsme ji nazvali „obrácené psí spřežení“. My, staroušci, budeme na konci popruhů, které budou končit v postroji na zádech mladšího člena party (zatím jsme tu roli přisoudili jen Hance) a ten potáhne jednoho nebo několik připojených „psíků“. Hlavně do kopce, ale i na odbočkách cest, protože ty už staříci nebudou rozeznávat. „Rozpracováváme“ ještě některé další podružné teorie a výsledkem je obrovská masáž bránice.
Důsledkem rozvíjení našich teorií je hlavně to, že nedáváme pozor na cestu a na jedné z křižovatek opět váháme. Obracíme v rukou mapu, nevíme však přesně, kde právě jsme a také nikdo z nás nemá ty správné brýle, takže záhada další cesty stále není vyřešena. Jedna ze spolupochodnic mimo naši partu prohlašuje sebevědomě „Já mám mapu 1:25“, což jí sice věříme, ale cestu nám to neukáže. Sám se vydávám jednou z cest, která nejlépe odpovídá popisu. Po několika minutách se přesvědčuji, že to asi není ta pravá a přecházím přes kopec lesním mlázím na druhou cestu, po níž jdou ostatní. Ta se nakonec ukáže jako správná a dovádí nás až na vrchol kopce Mandelsteinu s pěknou vyhlídkou do Čech. V dálce vidíme v horkém vzduchu část Novohradských hor a také Nové Hrady.
Pod vrcholem Mandelsteinu ještě projdeme kolem několika skalních útvarů a vracíme se zpět dolů na parkoviště aut pod kopcem. Pokračujeme cestou značenou červenými kolečky kolem dalších skalních útvarů, z nichž jeden se jmenuje Sonnenstein (Sluneční kámen). Jsme trochu zklamáni, protože jeho údajná blahodárná energie na nás nepůsobí. Z výhledů se díváme jednou do Čech a podruhé do Rakouska, podle koleček scházíme z kopce a nalézáme se v místě, kde kolečka jsou kolem dokola. Nevíme kterým směrem se dát dále. S námi si tam nad tou záhadou láme hlavu několik dalších, až opět přichází „Já mám mapu 1:25“. Vzhledem ke změti značek to zase nepomáhá. Nakonec volíme jednu trasu po kolečkách, zatímco jiní jdou po červené značce. K našemu údivu se po několika minutách setkáváme na stejné a navíc správné cestě.
V té chvíli, sám nevím proč, se mi v hlavě vybavují tóny překrásné písně z Jakobína „My cizinou jsme bloudili“ a provázejí mne až do chvíle, kdy vcházíme k nám, do Čech. Možná se zeptáte, proč jsem se o to s vámi nepodělil už tam. Nechal jsem si to totiž do názvu letošního povídání.
Až do vesnice Heinrichts ubíhá již cesta bez problémů a tam se celá naše parta schází a na chvíli setkává. Trávíme krátkou siestu na trávníku u kostela a přes vesnici potom směřujeme do Pyhrabrucku v horkém slunečném odpoledni s teplotou nad 30ºC. Hned za vesnicí se opět rozdělujeme. Jedni jdou ještě kolečko po červených kolečkách (rozuměj po značkách ve tvaru kolečka) a my ostatní kolečko s kolečky vynecháváme a přes pole míříme ke státním hranicím. Cesta se stáčí do lesa a my pozorně sledujeme popis trasy. Až v jednom okamžiku se setkáváme s mladou účastnicí, jejíž „To je určitě blbě!“, nás zviklá. Na horní cestě slyšíme hlasy a jako stádečko bez vůdce se lesem vydáváme za nimi. Značky neznačky jdeme po hraniční pěšince od jednoho hraničního kamene ke druhému a několik lidí stále asi 100 metrů před námi. Pochybovačka, jejíž vinou jsme sešli ze správné cesty, se najednou někam ztrácí (nebyla to snad bludička?) a my jdeme stále po hranicích. Vyslovuji logickou myšlenku, že po hranicích se musíme dostat k hraničnímu přechodu. Po nejméně dvou kilometrech není hraniční přechod stále v dohledu, ale docházíme k hraničnímu kameni tvořenému obrovským balvanem (či spíše skálou), k němuž vede etapa dalšího dne a zde se teprve dovídáme, že parta před námi jde na toto místo záměrně a cestu si hledá pomocí GPS.
To je ovšem přímo bomba! Kufr podle GPS, to se nám tedy ještě nestalo. Majitel GPS uložené v mobilním telefonu nás potom dále vede dosti nejistě, protože na dvou rozcestích se dává špatným směrem. Blanka už je v místech, kde to zná a v prvním případě jejím doporučením ještě nedáváme váhu, ale podruhé už jí věříme a docházíme potom za mírného příjemného deště na okraji vzdáleného bouřkového mraku do Nových Hradů z jiné strany než nám ukládá popis trasy. Naše cesta vede kolem jídelny, využíváme tedy kufru k předčasné večeři. Pepíček dokonce dosahuje toho, že kuchařinky vstávají od kafíčka a vydávají nám večeři před stanovenou dobou. Ten den docházíme opravdu poslední a dostává se nám hanlivého oslovení „kufraři“ od ostatních úspěšnějších členů party i od jiných známějších účastníků. Zdá se, že jen Karel trochu zalituje, protože zúčastnit se kufru podle GPS je povznášející.
Trochu opožděně stíháme i setkání s Lojzou, s nímž se všichni uchylujeme již potřetí do stejné hospody a zasedáme k jednomu dlouhému stolu. Probíráme spoustu věcí a hlavně vzpomínáme na loňský ročník s přepychovým bydlením a nezapomenutelnou zahradní hospůdkou u Hajerů. Už za úplné tmy se s Lojzou loučíme a vydáváme se opět do našeho ležení.
 
Den třetí (22.srpna 2009):
Nikam nejedeme!! Celý den jsme odkázáni jen na svoje nohy a toho si hned od rána užíváme. Vycházíme celkem brzy vybaveni dostatečným množstvím proviantu, jemuž vévodí pivo v plastových lahvích (letos používáme tyto moderní obaly asi na pochodu vůbec poprvé) a brzy poznáváme, jaká je nejkratší cesta k největšímu hraničnímu kameni. Samozřejmě že ta již včera označená Blankou, jen ji jdeme opačným směrem. Rychle (na naše poměry) docházíme k Veveřskému rybníku jen s malým nedorozuměním kolem mého odskočení do lesíka. Neví se totiž, zda jsem vpředu nebo vzadu.
Několik kilometrů odtud u bývalé osady Jedlice, z níž nezbylo vůbec nic, nastává vzácný případ, kdy jsme na trase úplně všichni pohromadě a naskýtá se jedinečná příležitost k letošní společné fotografii existující v několika variantách –1 (vždy bez fotografa). V tu chvíli začíná velmi jemně pršet, což je po vedrech předchozích dvou dnů docela příjemné. Všichni spolu docházíme do Dlouhé Stropnice, kde se naše cesty opět dělí. Rychlejší část party se vydává na Dobrou Vodu a sleduje trasu 28 či 29 kilometrů a my ostatní volíme opět svou variantu měřící kolem 20 kilometrů, když z Dlouhé Stropnice jdeme po silnici do Horní Stropnice. Déšť trochu houstne a my vyhledáváme pohodlí hospody, jíme zelnou polévku, popíjíme pivo a pozorujeme stále hustší šňůrky dešťových kapek za okny.
Po červené značce pokračujeme přes Cuknštejn Terčiným Údolím do Nových Hradů za vytrvalého lijáku, stále však v dobré náladě. České kilometry jsou nějak kratší (a hlavně lépe značené) než rakouské, takže jich stejný počet absolvujeme rychleji než předchozí dny.
Po nezbytném udělování medailí se vracíme do tělocvičny úplně promočeni. Hned na to nás opouští Blanka a po ní i oba Fandové, Maruška, Jana a Jirka. My zbylí poměrně brzy odcházíme za již slábnoucího deště na večeři a po krátkém odpočinku ve vodorovné poloze jdeme na večerní tancovačku již bez deštníků.
V popisech jednotlivých ročníků tancovačku obvykle „odbývám“. V tomto případě se však musím zmínit o několika mimořádnostech. Prvním překvapením byl pěkný a prostorný sál. Všichni se vešli a ještě zbyla volná místa. Druhým momentem byla vstupní série skladeb zahraná hudbou tak falešně, že jsme začali vzpomínat na Soběslav a tehdejší příšernou hudbu. Naštěstí si asi hudebníci časem zlepšili nátisk a potom už to bylo mnohem lepší (nebo že bychom otupěli?). A třetím bodem bylo sólo pro sedmdesátníka Karla. „Trsal“ jako za mlada, i když po skončení velmi dlouhé písničky se vyjádřil, že ho to zničilo víc než celodenní etapa. Teprve uklízení ze stolů nás donutilo k ústupu. Letošní ročník Růže je definitivně za námi.
Poslední noc je už krátká a jako obvykle je jen čekáním na odjezd. Pepíček proti svému zvyku nevstává brzy (možná, že také dříve nejede žádný vlak) a odjíždí až společně s námi. Hanka nás ještě sveze do Byňova na novohradské nádražíčko a Milan odjíždí do Krumlova.
Pochod končí, nový pochodový rok začíná. Doufáme, že se všichni setkáme na konci srpna 2010 ve Frymburku. (Pavel)
 
 
Rozhovor před otevřenými dveřmi (nadčasový dodatek)
 
Po druhém dnu pochodu v Nových Hradech 2009 večer těsně po 22.hodině se před dosud otevřenými dveřmi tělocvičny  mohl odehrát zajímavý rozhovor mezi účastníky A, B a C (pokud by vám snad něco nebo někoho konkrétního připomínal, je to určitě jen náhoda):
 
C: Tak dnes jsme to stihli před večerkou, jako na vojně!
 
B: Ani se mi nechce dovnitř, raději bych si vynesl spacák ven k rybníku. Stejně se vám divím, že tam v té tělocvičně můžete vydržet (obrací se k A a C). Já jsem si hned první noc ustlal pod schody, tam je aspoň čistý vzduch.
 
C: Nás tam drží to, že můžeme být jednou za rok spolu. Ale mohu vám říci, že každým rokem víc trpím. Nemohu spát, zejména první noc, na tvrdé podlaze mne všechno bolí, pravý bok i několik dní po pochodu. Ale snáším to rád, protože (a teď použiji slova jedné z nás): „Být s vámi je pro mě náboj života“.
 
A: Já souhlasím s C. Na všechno nepohodlí tělocvičny se zapomene brzy, ale atmosféra v partě je taková, že ještě dlouho po pochodu nabíjí člověka pozitivní energií.
 
B: Pro mě byla turistika vždy jen chozením spousty kilometrů a ten váš vztah jsem k ní nikdy nepocítil.
 
C: Možná, že to ještě za pár let poznáš také.
 
B: Myslím, že ne. Můj vztah se už nezmění.
 
A: To je ale škoda. Každý potřebuje nějakou berličku.
 
C: To je to správné slovo – berlička. Lituji ty, kteří nějakou nemají. Kdo ji má, má se o co opřít. Můžete mi namítnout, že oporou mi mají být moji nejbližší. Souhlasím, mně skutečně oporu jsou. Ale přesto má mít člověk něco, na co může myslet, když chce vypnout z každodenních starostí. Někdo k tomu má sbírku známek, jiný jízdu na koni, ještě jiný – prostě cokoliv.
 
B: Jenomže ti jiní nemusí pobývat v tělocvičně.
 
A: Ty jejich berličky mají zase jiné stinné stránky. Toho pěkného je vždycky jako šafránu, ale stačí to, aby to člověka posílilo.
 
C: S tím souhlasím.
 
B: Já ne.
 
C: To vůbec nevadí. Je jen dobře, aby každý měl nějakou svou pravdu a uměl ji sdělit ostatním. V dětství jsem měl knížku, kde broučci na mezi přijímali nového obyvatele meze tak, že jim musel říci svoji pravdu. A oni ji potom respektovali a všem bylo na mezi dobře. A takové je to i s námi. Každý máme nějakou pravdu a přitom respektujeme pravdy jiných a asi proto se tak dlouho scházíme, aniž bychom si „šli na nervy“.
 
A: Myslím, že je to tak řečeno správně. Jen aby nám to ještě dlouho vydrželo.
 
B: To bych také chtěl, ale svoji pravdu měnit nebudu.
 
C: Pojďte dovnitř, dveře se už zavírají. Přeji vám oběma dobrou noc a krásné a trvalé vzpomínky na letošní pochod až se nám z hlavy vymaže ta tělocvična. (Pavel)
 
Hyčmo:
 
Moje Hyčmo:
 
Den nultý
Jediná poznámka k minulosti. Vím, že se na svoji paměť nemohu moc spoléhat, ale myslím, že jsme před těmi třinácti lety chodili právě do této hospody. Rozdíl byl v tom, že jsme sedávali venku. Obsluhu si již vůbec nepamatuji.
Den první
Ani k němu nemám co dodat. Snad jen to, že jsem si stále ještě nezvykl na to, že se můžeme úplně volně pohybovat po obou stranách hranice.
Den druhý
Tuto etapu jsem si již na jejím počátku, sám pro sebe, nazval kufrovatou. Později, v jejím průběhu, jsem ji přejmenoval na tajemnou. Nejdříve jsem si totiž myslel, že průběžně a plynule přecházíme z jednoho kufru do druhého. Pak jsem však začal váhat. Po většinu doby jsem totiž vůbec netušil kde vlastně jsme (někdy jsem váhal i nad tím zda jsme v Čechách nebo v Rakousku). A tím se zpochybnily i ty kufry, vždyť jsme nakonec mohli i chvílemi jít správně. U kufru podle GPS jsem opravdu chyběl a skutečně toho lituji. Od obce Heinrichs jsme šli s Milanem přes pole s krátkým odstupem za Pavlovou skupinou. V lese jsme pak trochu zvýšili rychlost a stále vyhlíželi skupinku před námi. Také jsme šli část cesty podél hraničních kamenů, ale místo k balvanu došli skutečně do Pyhrabrucku. A pak, v očekávání bouřky která však nepřišla (těch pár kapek nepočítám), jsme podle Buquoyské hrobky došli do ubytovny. Po krátké civilizační úpravě jsem vyrazil na večeři a schůzku s Lojzou.
Den třetí
K průběhu poslední etapy nemám co dodat. Snad jen to, že mi nějak chyběla ona společná zastavení v úplné sestavě. To se samozřejmě týká celého pochodu, nejen posledního dne. Svůj "taneční výkon" ponechám raději bez komentáře.
 
 
Nadčasový dodatek
I když beru na vědomí, že se nejedná o konkrétní rozhovor ani osoby, tento dodatek mne velmi zaujal. Asi proto, že jsem se uslyšel ve všech třech postavách. Asi teď napíšu něco co jsem již někdy řekl nebo napsal, ale myslím, že to sem patří. I já měl období, kdy jsem polykal kilometry snažil se být nezávislý a střídal různé skupiny známých. Později jsem od toho začal upouštět, nejdříve a nejvíce na Růži, později i jinde. Již několikrát jsem se pokoušel (jen v duchu) vypočítávat důvody proč vlastně na Růži jezdím. Našel jsem jich celou řadu, ale jeden jim vévodí s obrovským náskokem. A to je právě ta naše parta. A i když některé členy třeba celý den nevidím, stačí vědomí, že tu jsou a že se uvidíme třeba v hospodě. Letos jsem přijel dost unaven. Stačila noc na tvrdé podlaze ve stísněných podmínkách, pár kilometrů v horku a bylo po únavě. Před časem jsem měl hrozný sen. Zdálo se mi, že jsem opět přijel na tento pochod a z celé naší party jsem tam byl sám. Jak jsem se zachoval nevím, protože jsem se hrůzou probudil. Vždyť to by bylo mnohem horší než kdyby nám ten pochod zrušili. Tak ať nám obojí ještě dlouho vydrží! (Karel)
 
 
 
Mám námět:
 
 Jihočeská báseň

Za ta léta došli bychom až k africké poušti
a my motáme se šťastni v jihočeském houští
 
to by mohla být úvodní věta, dále by mohlo následovat kolektivní dílo (oslovuji tímto
 další).
Nezdaří-li se záměr nevadí, bude to jen jedna krátká pravdivá věta. (Do součtu
ušlých kilometrů počítám i ročníky,kterých jsem se nezúčastnila). (Jana)       
 
 
Bylo to fajn! (Pepa)
 
 
 
Moje maličkosti:
 
str.1) Chtěl bych zdůraznit, jaké bylo potěšení z dárků od Karla  a pro Karla k 70.narozeninám  při našem setkání v tělocvičně. Možná, že by se hodil i nějaký obrázek! (Pepíček)

09.09.2009 20:36:17
ptheiner

Líbí se vám tyto stránky?

Ano (1777 | 35%)
Ne (1673 | 32%)
Stránky zdarma
Stránky systému Webgarden
Nashledanou v Českém Krumlově v srpnu 2018!
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one