Toto jsou stránky pro všechny, kdo s námi prošli (nebo chtějí projít) dlouhou cestu krajem pětilisté růže.

Ten nejkrásnější

 

Přemýšlel jsem, proč právě ročník 1996 v Nových Hradech byl tím nejkrásnějším. Co na něm vlastně bylo to nejkrásnější. Po delším uvažování jsem usoudil, že nic. Ale všechno bylo tak akorát. Příjemné prostředí, návrat Jitky po sedmnácti letech, krásné trasy a jedna z nich Novohradskými horami, pěkné počasí, možná zapůsobila i slavnost svěcení zvonů, zkrátka řečeno, všechno do sebe příjemně zapadalo a působilo příjemným dojmem. Myslím, že to byl ten důvod, proč byl nejkrásnější.

Je pozoruhodné, že právě na tomto ročníku nevznikl žádný příběh, který by se nám hlouběji vryl do paměti jako něco mimořádného. Abychom si připomněli, jak to tehdy bylo, musíme sbírat úlomky a malé příhodičky, které složeny dohromady vytvořily ten neobyčejný dojem.

 

Den nultý:

Poprvé odjíždím na pochod den před zahájením. Odpoledne, ještě před odjezdem, ale již připraven k odjezdu, ještě musím v kanceláři vyřizovat nějaké neodkladné podnikatelské povinnosti, protože jeden z našich zákazníků něco potřebuje právě teď a v pondělí by již bylo pozdě. Z malého požadavku se stává větší a já nakonec sedím až do půl šesté v kanceláři. Zákazník je uspokojen a pro mne tím okamžikem začíná pochod. Do Nových Hradů je to 33 kilometrů. Po šesté hodině konečně přijíždím do Nových Hradů a hned u prezentace se dovídám, že parta už je tu a už tu zase není. Kde spí nevím, kde je, tedy v které hospodě, také ne. Ukládám provizorně své věci a jdu vás hledat. Nevím kolik hospod jsem prošel, ale nakonec vás v jedné nacházím. U stolu s vámi sedí Jitka. Je mi položena otázka, zda ji poznávám. Samozřejmě, na první pohled. Vždyť je to jen pouhých sedmnáct let, kdy s námi šla naposledy. Večer je dlouhý, letně teplý, slova a příběhy plynou a za chvíli už hospoda zavírá.

Po návratu z hospody, jak už je skoro tradicí, odcházíme ještě ven za tělocvičnu nebo spíše před, na trávníku roztahujeme spacáky a při moravském červeném víně od Hanky máme potlach. Zcela tiše si vyprávíme, když tu najednou přijede auto, vystoupí dvě osoby a svítí na nás baterkou. Ukazuje se, že jsou to policajti a když se s nimi domlouváme, vysvětlují nám, že hlídají, aby se k nám (jako pochodu) nepřidaly nějaké nekalé živly, které potom budou nocovat mimo tělocvičnu a vůbec.

Jako vždy první noc se nám nedaří v nezvyklém prostředí usnout, kromě Jitky, která nasazuje nějaký svůj spací preparát a spí jako zabitá.

 

Den první:

Ráno vstáváme brzy, snídáme a již v 7.30 je na náměstí zahájení pochodu. Ráno je trochu chladné, orosená tráva a rozzářené slunce věští krásné letní počasí. Jdeme do Terčina údolí a potom krásnou krajinou mezi Novými Hrady a Žumberkem.

Shodou okolností jsme letos (tj. 2001) zaměřovali podél části této trasy vodovod a tak jsem měl příležitost zavzpomínat si.

Vraťme se však o pět let zpět. V Žumberku jsme dychtivi vědění byli na prohlídce tvrze a potom pokračovali dále, pochopitelně nejkratší trasou. Celý zbytek dne jsme šli poslední a jako téměř vždy stíhali kontroly na poslední chvíli.

Dodatek k Novým Hradům

 

Vyprávění o dni prvním bylo zakončeno v cíli etapy. Co však bylo ten večer, to jsem si připomněl až nyní, no přece, jeli jsme do Českého Krumlova za Lojzou. Bylo nás devět nebo deset a jeli jsme dvěma auty. Jako místní znalec jsem byl ustanoven za navigátora a vedl jsem naší „kolonu“ zkratkami, které důvěrně znám. Cesta z Nových Hradů do Českého Krumlova vede po úzkých silnicích pěknou krajinou a tak na cestě těm, kdy bylo ještě světlo, jsme si užili pěkných výhledů do okolí. Myslím, že cestou nechyběly ani vrcholovky.

Lojza nás čekal i se svou ženou Eliškou, připravil pití a posezení u nich doma. Prohlíželi jsme si fotografie, povídali o pochodu, zvláště o ročnících, kdy s námi Lojza ještě chodil a čas příjemně, ale moc rychle utíkal a nás potom ještě čekala cesta zpátky do Nových Hradů, již za úplné tmy. Všechno jsme hravě zvládli a teprve teď je konec dne prvního. (Pavel)

 

Den druhý:

Tento den jdeme místy, která byla donedávna nepřístupná. Počasí je opět velmi příjemné, svítí slunce a je teplo. Etapa se vyznačuje krásnou přírodou téměř bez lidé. V popisu trasy je napsáno, že asi na pátém kilometru dojdeme hraniční pěšinkou až k  hraničnímu kameni č.IV/10 a u něj máme zatočit vlevo na cestu. Nezatočili jsme a tím se stalo, že se tady udál takový malý kufříček. Hraniční kámen jsme přešli bez povšimnutí a pokračovali po hraniční pěšince. Na omyl jsme přišli asi po 300 metrech, chvíli bloudili a vraceli se a nakonec spolu s jinými našli správnou cestu, po které se mělo odbočit. Byl to jen takový malý kufr, snad aby ten ročník neproběhl zcela bez bloudění.

Krátce nato jdeme kolem ohrady Žofínského pralesa po cestě, kolem níž létalo neobyčejné množství motýlů. V tu chvíli jdu s Karlem a tématem rozhovoru jsou právě motýli. Karel je přes ně odborník a poznává mezi desítkami poletujících jednoho, myslím, že jakousi babočku, vzácného. Pozorně naslouchám a trochu mu závidím, že to tak zná a umiňuji si, že se na to také musím podívat až bude čas (zatím nebyl). Po dalších několika kilometrech přicházíme k rybníku, kde je možno se koupat. Někteří z nás této možnosti využívají, ostatní užívají přírody kolem a příjemného posezení.

Potom se již cesta stáčí do Novohradských hor, kde přecházíme jeden jejich vrchol a končíme na Hojné Vodě. Autobus jsme opět stihli. Navečer jsme navštívili klášter v Nových Hradech, kde sídlí mnišský řád servitů. Výklad byl poučný a zajímavý, takže jsme zapomněli na únavu celého dne a prožili příjemný podvečer. Nyní přiznávám, že až po nahlédnutí do programu pochodu jsme si vzpomněl, že večer jsme byli na pěveckém koncertě. Co bylo ten večer potom, to už nevím.

 

Den třetí:

 

            Počasí bylo opět krásné, ráno trochu váháme a nevíme, odkud odjíždějí autobusy, nakonec však přece jen nastupujeme do posledního a jedeme již bez Jitky, která odjela včera večer domů, do Benešova nad Černou. V zářivém ránu začíná etapa vedoucí přes Novohradské hory, opět krásnou krajinou. Před námi je několik vrcholů Novohradských hor a za nimi trávník nedaleko kostela na Dobré Vodě. Nebe bylo tenkrát modré tak jako na obrázku, hodiny ukazovaly o trochu víc a nás už se pomalu začala zmocňovat lítost, že je zase den poslední. Z Dobré Vody jsme vyhlédli do kraje směrem k Novým Hradům a spatřili jeden z nejhezčích výhledů v jižních Čechách a potom už následovala cesta do Horní Stropnice a dál na Cuknštejn. Zde jsme si předsevzali, že tu tvrz koupíme a uděláme z ní naše sídlo. Historie však tento čin nezaznamenala a tak Cuknštejn už byl koupen někým jiným, kdo měl těch zhruba deset miliónů, aby z něj udělal slušnou chalupu. Neplačme však nad tím, každý sen se člověku vyplnit nemůže.

Zbytek cesty do Nových Hradů Terčiným údolím uběhl jako voda a my jsme se octli uprostřed slavnosti svěcení zvonů. Zbývající čas jsme strávili na této slavnosti a pro mne tím pochod skončil. Večerní taneční zábavu jsem už vynechal a spěchal opět za svými podnikatelskými povinnostmi.

 

Závěr:

Tak byl nejkrásnější nebo nebyl? Já myslím že byl a že asi na tomto místě dlouho zůstane. Nebo snad některý z těch příštích už v novém tisíciletí ještě Nové Hrady překoná. Uvidíme!

12.03.2009 06:52:04
ptheiner

Líbí se vám tyto stránky?

Ano (1777 | 35%)
Ne (1673 | 32%)
Stránky zdarma
Stránky systému Webgarden
Nashledanou v Českém Krumlově v srpnu 2018!
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one