Toto jsou stránky pro všechny, kdo s námi prošli (nebo chtějí projít) dlouhou cestu krajem pětilisté růže.

Louky u Jenína (Rožmberk 2012)

Louky u Jenína (Rožmberk 2012) - obrázek

Louky u Jenína (Rožmberk 2012) - obrázek

Louky u Jenína (Rožmberk 2012)

     Můžete se zeptat, čím byl letošní 44.ročník Růže vlastně výjimečný? Podle mého názoru to bylo jednou krátkou pomíjivou chvílí v průběhu druhého dne pochodu. Stalo se to na loukách nedaleko Jenína a dovolte mi, abych vám tu chvíli přiblížil až v popisu druhého pochodového dne, kam chronologicky nejlépe zapadá.
     Návštěva Lojzy a Elišky se stává tradicí. I když v tomto roce se nezúčastnili všichni, bylo setkání velice příjemné. Zhruba hodinu před tímto setkáním jsme byli svědky prvního překvapení, protože předem dohodnutý sraz v Českých Budějovicích se udál skoro jako podle jízdního řádu. Všechno klaplo na minuty a po nezbytném nákupu proviantu v českokrumlovském Tescu, okořeněném návštěvou samoobslužné pokladny, jsme, rovněž v předpokládaném čase, dorazili k Lojzovi a Elišce.
     Proti předchozím rokům byla nabídka pochoutek opět vylepšena, takže po téměř třech hodinách jsme se jen těžko loučili a pokračovali už v šesti do Rožmberka.
     Pepíčkovou zásluhou nás letos očekávalo opravdu přepychové bydlení na rožmberském horním hradu, v pěkných pokojích s pohádkovým výhledem na dolní rožmberský hrad a celé městečko.
     Prezentace tentokrát proběhla bez nejmenších narušujících detailů, ubytování i stravování bylo vyřešeno na první pokus a první večer byl ozdoben piknikem v jednom z pokojů se stoly překypujícími dobrotami a vínem. Počasí rovněž ukazovalo svou nejpřívětivější tvář, i měsíc, snad kvůli nám, byl blízko úplňku a sesílal své stříbrné světlo na celé široké okolí. Na dolním hradě se navíc konal koncert a budova byla proto slavnostně osvětlena a nám se dlouho nechtělo jít spát.
     Ráno prvního dne pochodu nás přivítalo hustou mlhou, která však neměla dlouhého trvání. Již na slavnostní zahájení pochodu na nádvoří hradu prosvítalo slunce a když nás paní ředitelka pochodu vypustila na trasy, zbyla už jen ranní rosa. První kopec k Přízeři jsme absolvovali už za plného sluníčka a s modrou oblohou nad hlavami. Teprve ráno přijeli Fandové s Janou a přivezli také Baryho, který loni chyběl. Hned na začátku pochodu se vytvořila příjemná pohoda. Nebylo proč příliš spěchat, protože naše trasa měřila kolem dvaceti kilometrů a to jsme si troufali zvládnout s velkou rezervou před odjezdem autobusu z Vyššího Brodu, který nás měl dovézt zpátky do Rožmberka. Stálé mírné stoupání nás přivedlo na úpatí Kraví hory a poslední prudký svah až na její 796m vysoký vrchol. Vyhlídka na Vyšší Brod a razítko kontroly nám byly odměnou za výstup. A také nezbytná vrcholovka. Z Kraví hory přes Hrudkov je to do Vyššího Brodu jen kousek a vodácká hospoda nám zde nabídla chladné pivo a teplý guláš. Odtud nás čekal výstup na Maria Rast, poutní místo s kaplí nad Vyšším Brodem. Cestou jsme se setkali s mnichem vyšebrodského kláštera. Promluvil k nám po našem dotazu slovy, která také dobře známe. Shánějí peníze kde se dá, protože mají málo prostředků na udržování kláštera .
     Opatská cesta podél potoka Menší Vltavice nás zavedla do zvláštního lesního prostředí mezi velké balvany a až téměř pod stoupáním na Maria Rast jsme se zastavili u občerstvení. Jana s Fandou starším tam předvedli svižnou polku na kamenitém plácku za zvuků harmoniky Fandy mladšího.
     Stoupání k Maria Rast bylo snesitelné a poslední kontrola toho dne nás zastihla v dobré pohodě. Po křížové cestě jsme sešli do Vyššího Brodu a měli dost času k návštěvě hospody s poetickým názvem - Pajzl, patřící místnímu malému pivovaru. Měli tam vynikající pivo a také chleba se sádlem a škvarky nám velmi chutnal. Stihli jsme dokonce i první, linkový, autobus a snad zázrakem se do něj vešli všichni, kdo chtěli jet.
Svíčkovou k večeři a pivem v hradní hospodě jsme zakončili den plný slunce a dobré pohody. Nad hlavami nám svítil měsíc, ale v dálce, někde až za obzorem, se co chvíli objevovaly záblesky bouřky a nad obzorem první mraky blížící se fronty, věštící konec krásného počasí.
     Hradba mraků se přiblížila už v noci a spustil se déšť. K ránu sice na chvilku přestal, ale už při snídani opět slabě, zato však vytrvale pršelo. Kvůli počasí se vyskytl i nápad, že navštívíme lipenskou stezku v korunách stromů místo pochodování v dešti po mokrých lukách, které jsou před námi téměř po celý den. Nakonec, tak jako ostatně  vždy, jsme přece jen dali přednost pochodu a druhou etapu začali v několika skupinkách. Karel s Pepíčkem si šli prohlédnout kostel, kde bylo otevřeno až od osmi hodin, zatímco Fandové a Jana s Barym přijeli trochu později. My zbývající jsme sledovali červenou značku nejprve po nenápadně stoupající cestě s výhledem na hrad a potom v dosti prudkém svahu. V jednom místě jsme přehlédli značku odbočující z široké svážnice a vrátili se na ni až asi po stometrovém kufru. Po krátkém odbočení do lesního terénu se značka zase vrátila na cestu, ze které odbočila. Pokud bychom si odbočení nevšimli, ani bychom nevěděli, že jsme chvíli kufrovali. Konec kopce znamenal i konec lesa.
     Dovolte mi nyní krátké odbočení a osobní vzpomínku. Před dávnými léty, kdy ještě neexistoval náš pochod, jsem stejnou cestou jedno léto chodíval přes kopce na procházku z Rožmberka, kde jsem bydlel jedno jaro a část léta na dolním hradě, obdivovat louky u Jenína. V místech, kde jsme právě v našem vyprávění, jsem vycházel z lesa, na jehož okraji kvetly vzácné vemeníky a pokračoval po loukách plných žlutých květů starčeků, červenofialových smolniček a mnoha dalších druhů rostlin květnatých podhorských luk. Po necelých dvou kilometrech jsem došel ke dvěma rybníčkům plným života a na jejich březích nacházel vzácné hořce jarní s nádherně modrými květy. Ta vzpomínka se mi vrátila do paměti, i když všechno, co jsem teď napsal, už dávno neplatí.
     Pokračujme tedy dál cestou mezi loukami obehnanými ohradníky, s pasoucími se stády krav, z nichž se po zpustnutí kravínů staly bezdomovkyně. Krajina byla ten den trochu smutná, přikrytá mlžným závojem skrývajícím vzdálenější výhledy. Celou cestu až do Trojan jsme nespatřili, kromě dvou aut farmářů, žádného člověka ani stavení. V Trojanech jsme trochu popili piva a setkali se se skupinkou Fandů a Jany s Barym a protože nebylo kde posedět, pokračovali jsme dál do Rybníka a odtud stále nezvykle neobydlenou krajinou k jediné kontrole toho dne na naší kratší trase v Klopanově. Ten Klopanov, to byla hala asi na balíky sena, dosud prázdná, skýtající všem chvilkovou ochranu před neustálým drobným deštěm. Na tomto místě jsme se téměř všichni z naší party setkali a pobyli zde v dobrém rozpoložení asi půlhodinu a potom jsme se společně vydali rozmočenými cestami na zbytek dnešní trasy.
      Ušli jsme necelý kilometr, když vtom se to stalo. Zastavili jsme se na malé travnaté ploše u cesty, vytvořili snad podvědomě kruh a prožili několik chvil, kdy se zatažené nebe rozzářilo, kdy každý z nás pocítil ve svém nitru zvláštní radostný pocit, který se dá těžko popsat. Stalo se něco podobného, co jsme zažili za podobného počasí v průběhu třetího dne posledního krumlovského ročníku. Tehdy jsem si s tím nevěděl rady a tak jsme to celé „svedl“ na Ehulu Telizenta (kdo si nepamatuje nebo neví, ať si přečte povídání z roku 2008). Tehdy to bylo překvapující a objevilo se to poprvé. Dnes, ačkoliv jsem o tom dlouho přemýšlel, nevím, zda jsem se dobral správného vysvětlení. Myslím si totiž, že za určitých zvláštních podmínek (za deště a při velmi vlhkém vzduchu) se může v určitém prostoru vytvořit pozitivní energie, kterou si ti, kdo se octnou na správném místě ve správný okamžik, mohou načerpat a to právě způsobuje příjemné, radostné pocity a rovněž zcela zvláštní pocit sounáležitosti s těmi, kteří jsou jim v tu chvíli nablízku. Kouzlo po chvíli mizí a my se vydáváme v dobré pohodě a stále špatném počasí do Jenína. Zde navštěvujeme hospodu na cyklostezce, v podobném počasí jindy asi téměř prázdnou, a dodáváme si odvahy k pokračování po cestách kolem luk se stády dobytka. Na kopci vcházíme do lesa a ztrácíme červenou značku. Myslíme si, že kufrujeme, ale asi to tak není, protože nacházíme modrou značku a po ní sestupujeme do Rožmberka cestou, po níž kdysi Jitka běžela s nohama plnýma puchýřů a to se tehdy pravděpodobně stalo prvopočátkem existence naší party.
     Večer jsme prožili roztroušeně po různých hospodách a ráno nás očekával třetí pochodový den, začínající jako ten předchozí šedou zataženou oblohou a drobným vytrvalým deštěm. Naše oddanost pochodu je tak silná, že nikdo ani na vteřinu nezapochyboval o tom, že dnešní etapu opět zvládneme i za tohoto velmi nepříznivého počasí. Deštníky a pláštěnky byly opět v pohotovosti, když jsme vycházeli od hradu, sestoupili prudkým srázem k řece Vltavě, přešli ji po Bílém mostě natřeném na modro a zdolávali první kopec ke Studenci. Výhledy, pokud nějaké byly, se ztrácely v mlze a dešti. Naše nálada však byla přesto dobrá a nepříznivé počasí nijak neovlivnilo naši radost a spokojenost ze setkání. Mokro zavinilo změnu trasy. Část se přesunula na silnici, ale naše mokré boty byly už v té chvíli připraveny na všechno. Kopcovitá krajina mezi Rožmberkem a Malšínem nás zavedla nejprve do osady Běleň s její pověstnou běleňskou lípou. Zde jsme se dnes poprvé potkali s Fandovou skupinkou a vůbec poprvé na pochodu s jeho dcerou Jindřiškou.
     Dále jsme potom šli po úzkých cestách se zbytky asfaltu nebo i jen po travnatých pěšinách, ve stálém jemném mrholení. Jedním z průchozích bodů byla také osada Horní Světlá, kde se před mnoha lety udála čtyřnásobná vražda, samozřejmě pro peníze, právě v době, kdy jsem byl krátce po skončení školy v Českém Krumlově.
     Vydatná svačina z Blančiných a Hančiných nevyčerpatelných zásob pod přesahem střechy chalupy stojící na dávném místě tragédie nám prospěla a odtud do Malšína a Ostrova bylo už jen několik kilometrů. Gulášová polévka v ostrovské hospodě, kousek do Větrné nebo po silnici do Rožmberka a pochodová část našeho setkání je opět za námi.   Rozloučení s těmi, kteří se už nechtějí zúčastnit večerní tancovačky je srdečné a slib, že za rok nashledanou, je už skoro zbytečný, protože každý stejně víme, že nezasáhne-li vyšší moc, každý z nás opět přijede.
     Tancovačka byla na tomto ročníku v ohrožení. Původně měla být v Rožmberku, sál však je mimo provoz. Loučovický sál pořadatelům pro změnu odřekli proto, že právě ve stejných dnech je obsazen účastníky vodáckých závodů na Lipně. Třetí pokus pořadatelů byl úspěšný – tancovačka bude v Rožmitále vzdáleném pěšky přes kopce asi sedm kilometrů, ale po silnici přes dvacet.
     Dobrou náladu nevytváří sál, ale lidé. V našem případě není sál nebo místo tancovačky vůbec důležité. Je to pro nás příležitost pobýt spolu před téměř roční pauzou, kdy se neuvidíme. A to se nám, myslím, i letos dokonale podařilo.
     V neděli ráno, po krátké noci, nám zbývá už jen odjezd domů. Až do rozloučení v Českých Budějovicích je nálada velmi dobrá. Snad proto, že příští ročník v Českém Krumlově bude už v polovině srpna a do jeho zahájení zbývá jen jedenáct a půl měsíce. Jediný (snad nepodstatný) problém je v tom, že budeme zase o rok starší.

Hyčmo:

    Psát Hyčmo k Pavlovu vyprávění je opravdu problém. Patrně nezapomněl na nic, ani na to co jsem já už zapomněl. Myslím, že pro výjimečnost letošního ročníku by se důvodů našlo více. A tak si dovolím jen pár osobních poznámek. Přiznávám, že jsem na pochod odjížděl s jistými obavami. Cítil jsem se dost unavený, pochyboval jsem o tom jak pochod zvládnu a nechtěl jsem být rušivým elementem.
    Skutečnost však předčila mé očekávání. Zpočátku jsem sice opravdu poněkud odpadával, ale mé pocity únavy pomalu mizely a i kondice se zřetelně zlepšovala. Domnívám se, že jsem toho moc nepokazil. Možná s tím souvisí i skutečnost, že se mi vytratil smysl pro čas. Za celou dobu mi vůbec nepřišlo na mysl jak rychle to ubíhá a pak jsem náhle s překvapením zjistil, že už je konec. Poněkud mne to zaskočilo.
    Ubytování bylo opravdu vynikající a ještě k tomu v rodovém sídle Rožmberků. Ubytování v tělocvičně mi připadá již nesmírně dávno. Už si snad ani neumím představit, že bych se tam měl vrátit. A, podle mého názoru, takové večeře jsme snad také ještě neměli.
    Pavlovo vysvětlení pozitivní energie bude, v zásadě, asi správné, ale já se přidržím té poetičtější verse. Přítomnost Ehuly Telizenta se mi líbí mnohem více. A řekl bych, že tam nebyl sám, že jej doprovázely i dobré víly a roztomilá strašidýlka. A že tam nebyli jen chvíli druhý den, nýbrž že nás doprovázeli po celou dobu pobytu v tomto kraji. Stalo se mi, že jsem nějakou dobu šel sám (i když na dohled alespoň části naší skupiny). A přitom mi na mysli vytanuly vzpomínky na doby prvních ročníků pochodu a na doby ještě před ním, kdy jsem se v těchto končinách toulával sám. Položil jsem si, čistě akademickou, otázku, zda bych si to chtěl ještě zopakovat. Odpověď byla celkem jednoduchá: po té řadě našich společných „toulek“ nechtěl.
    Pokud jde o „kufr“ při cestě do Rožmberka, byl jsem celou dobu přesvědčen, že se konal. Když jsem si, s odstupem času, znovu přečetl popis trasy své tvrzení odvolávám. Asi jsme tak opravdu měli jít.
                                    Howgh (Karel)




17.09.2012 22:03:09
ptheiner

Líbí se vám tyto stránky?

Ano (1776 | 34%)
Ne (1673 | 33%)
Stránky zdarma
Stránky systému Webgarden
Nashledanou v Jindřichově Hradci v srpnu 2017!
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one