Toto jsou stránky pro všechny, kdo s námi prošli (nebo chtějí projít) dlouhou cestu krajem pětilisté růže.

Kouzlo hradu Velešína (2016)

48. ročník Růže byl pro naši partu po organizační stránce značně jednodušší než ty předchozí. Ubytování bylo v budově Střední školy strojní a elektrotechnické ve Velešíně a ve stejné budově jsme se i stravovali. Naše vynikající ubytovatelka Jana si tentokrát vzala na starost i výběr hospody a rezervaci míst na večerní posezení před pochodem.

Společně s Pepíčkem a Karlem jsme potom dohodli tradiční odpolední předpochodovou návštěvu u Hajerů. Cesta do Velešína z Českých Budějovic přes Český Krumlov není o moc delší, mohli jsme tedy pokračovat v tradici a zpestřit si odpoledne příjemným posezením. Eliška nás tentokrát pohostila párky v lístkovém těstíčku a koláčem z cukety (obojí bylo velice dobré). Lojza otevřel speciální višňový mošt, Milan se pochlubil vlastnoručně vypěstovanými broskvemi a zábava se protáhla na skoro tři hodiny. Překvapením byla účast. Zpočátku jsme si mysleli, že se sejdeme jen tři, nakonec nás bylo sedm.

Prezentace ve Velešíně proběhla bez nejmenších zádrhelů, naším dočasným domovem se stala obytná buňka č.611. Blanka s Hankou tu s námi pobyly jen první dvě noci, my ostatní s výjimkou „žďárských“ (Fanda, Jana, Maruška) až do konce pochodu.

Jana nám zamluvila stůl pro všechny v hospodě U hřiště a v 19. hodin jsme se zde skutečně sešli v plné sestavě. Včetně Fandy (z pochodování omluven) a Dany (omluvena, protože nedostala volno z práce). Mohu-li soudit podle sebe, setkání před pochodem se opravdu vydařilo. Všichni měli za poslední rok tolik námětů k vyprávění, že bychom je nevyčerpali ani do rána. V průběhu večera jsme si také připomněli na tento den připadající Karlovy narozeniny. Po skončení posezení v hospodě přišlo na řadu už také tradiční posezení na pokoji s úžasnými (to slovo nerad používám, ale v tomto případě sedí!) jednohubkami a dobrým moravským vínem. Mladší účastníci vzali v úvahu věk nás starších, takže nás při posezení nezastihlo svítání, jak to bývalo obvyklé ještě v nedávné minulosti (nebo snad ti mladší už jsou také staří?).

Než se posuneme ke startu první etapy, dovolte mi krátké zamyšlení. Naše pochodová parta je podle mého názoru, alespoň zatím, velmi úzce stmelená. Všichni všechny respektují, nikdo nikomu nic nevyčítá, všichni považují ty ostatní za blízké přátele. Přesto však došlo k rozdělení podle výkonnosti na tři skupiny. První skupina jsou chrti (žďárští + Jirka), druhá skupina chodci (všichni ostatní kromě mě) a třetí – hlemýždi (zatím jenom já – Pavel). Z tohoto dělení vyplývá volba tras. Chrti jdou ty nejdelší, chodci volí střední délky a hlemýžď (tedy já) ty nejkratší možné. Nemyslím, že by to v budoucnu mělo vést k rozpadu party, protože máme právě ta společná posezení, jichž by mohlo být i více než dosud, kde se rozdíl ve výkonnosti příliš neprojevuje.

Já, jako jediný představitel skupiny hlemýžďů, musím poděkovat hlavně Karlovi a Pepíčkovi a letos za první den i Blance a Hance, že dobrovolně sestupují do tras pro kategorii hlemýžď a svou přítomností mi zpestřují pochodové dny, které bych asi jinak musel trávit sám. Už letos jsem si původně myslel, že za ostatními budu jen tak popojíždět autem. Nakonec jsem však, také díky všem ostatním, mohl projít aspoň ty krátké trasy. Mezi skupinami různé výkonnosti dochází vlastně jen k nahodilým kontaktům a abychom se aspoň trochu užili, musíme tomu někdy napomoci. Zatím to snad všem celkem vyhovuje a já doufám, že to nějaký čas i vydrží.

1.den:

Na náměstí ve Velešíně se právě odehrává zahájení pochodu, když vyrážím sám, jako první, na trasu první etapy. První kilometry jsou společné pro všechny trasy, takže mě, sedícího na první lavičce v Římově, dohání první pochodníci a posléze se zde shromáždí celá naše parta, aby si zde užila první letošní vrcholovku (jak jinak než na rovině). Do Římova na první kontrolu potom jdeme asi kilometr poprvé a naposledy na tomto ročníku všichni spolu. Na této první kontrole část party směřující na delší trasy rychle mizí a zůstáváme my, kteří jdeme jen krátkou.

Nemohu nevzpomenout na jeden můj zvláštní zážitek. Naše kamarádka Věra z Týnce za mnou přišla se svou známou, sestrou mého dávného spolužáka z gymnázia v Benešově. Měli prý nějakou rodinnou sešlost, na níž se ukázalo, že přes nějakou svatbu jsou spřízněni s jednou mou rovněž dávnou kolegyní z Geodézie. Prý mě pozdravuje (později vysvětlím, proč o tom píšu).

Naše kroky směřují už v trochu menším počtu ke známé a slavné římovské křížové cestě. Já se tady „ulejvám“, okruh kolem kapliček nejdu, ale vybavuji Karla s Pepíčkem úkoly pro nalezení kešky věnované této křížové cestě. Sraz máme potom v jedné z římovských hospod, zde si dáváme velký řízek a velké pivo a za velkého vedra se vracíme po ranní cestě do Velešína. Jen Milan s Pepou pokračují po delší trase směrem na Holkov. Užíváme si přítomnosti Hanky a Blanky, protože ony už zítra ráno odjíždějí. Etapu končíme v hospodě U hřiště ukryti pod velkým slunečníkem. Večer se osazenstvo naší ubytovací buňky účastní koncertu country hudby na náměstí ve Velešíně. Já sbírám síly na zítřejší den.

2.den:

Hanka nejprve odváží Blanku na autobus a potom nás (Karla, Pepíčka a Pavla) do Sedlce. Přes pole a louky docházíme k hradu Velešínu. Procházíme celý areál zřícenin po křivolakých cestičkách s pěknými výhledy na hladinu Římovské přehrady a na jeho konci nalézáme kešku věnovanou hradu. Na zpáteční cestě potkáváme naše chrty. Rozloučíme se po nezbytné vrcholovce, která se odehrává v nejnižším místě bývalého hradního příkopu a podle popisu trasy pokračujeme naším hlemýždím tempem po fáborkovém značení pod most před Římovskou přehradu. Někde na trase směřující k mostu nás dohání Jana, Maruška a Jirka. Aniž si to přesně uvědomujeme, utváříme po chvíli kroužek a držíme se všichni v kruhu rukama kolem ramen. Podle mě potřetí (podle Jany počtvrté) se nečekaně vytváří známá situace. Nebe, ačkoliv je zatím zataženo, se trochu rozsvětlí a my cítíme příliv zvláštní pozitivní energie, prožíváme pocity spokojenosti a štěstí. V tu chvíli jako bychom byli mimo reálný svět.

Musím na chvíli zavzpomínat na podobné zážitky nejprve na krumlovském pochodu v roce 2008 kdesi ve vojenském pásmu nedaleko Polné u Boletic a na druhý takový zážitek na rožmberském pochodu na loukách nedaleko Jenína. Tehdy jsem přiznal, že si s tím nevím rady. S přídechem romantiky jsem to přisoudil pohádkové postavě Ehulovi Telizentovi (kdo neví o koho jde, toho odkazuji na povídání o krumlovském pochodu 2008). Dnes si myslím, že vím (asi je trochu vytahování) jak to s tím je ve skutečnosti. Ehula Telizent sice existuje v mých pohádkách, ale s tímhle nemá nic společného. Tvrdím, že nositelkami té nesmírně pozitivní energie jsou Jana a Maruška. Nevím, která víc, ale asi přítomnost obou je nutná, aby se tento zvláštní skoro nepopsatelný stav vytvořil. A také je k tomu potřeba něco zvláštního, nějaká situace nebo nějaké místo, kde se pozitivní energie vytváří. Možná to v tomto případě byla blízkost hradu Velešína.

Kouzlo okamžiku pominulo (i když v našich myslích zůstane navždy) a my se vydáváme na další cestu, která slibuje nedaleké občerstvení. Jdeme směrem ke Svatému Janu, i když na rozdíl od ostatních z naší party není naším cílem, přecházíme odbočku fáborkového značení a pokračujeme spokojeně po celkem příjemné cestě do mírného kopce. Značení zmizelo – kufrujeme. A zase po mnoha letech u Svatého Jana. Po několika minutách však zahlédneme pochodníky a už víme, že zpět na naši cestu musíme asi necelý kilometr proti směru pochodu. Úsměvy a pozdravy protijdoucích a naše přesvědčování, že víme na čem jsme, to je koření tohoto malého kufru. A zlatým hřebem potom to, že značená cesta vedla rozbahněným terénem, zatímco my jsme šli sice o kousek dál, ale po pohodlné cestě. Se zpožděním docházíme k místu občerstvení a kupodivu se zde opět setkáváme s našimi chrty. Čekají tu na nás, podávají nám pivo a nespěchají (to zdůrazňuji), i když už vědí, že nestihnou kontrolu na Svatém Janu. Strávíme tu krásnou společnou více než půlhodinu a potom už se naše cesty rozcházejí. Ta naše vede po mostě přes Římovskou přehradu, kde si pro zpestření nalézáme jednu kešku a asi po kilometru po značně frekventované silnici odbočuje směrem k Výhni k pramenu léčivé vody Srdíčko (prý s kojeneckou vodou).

Odtud pokračujeme po modré značce, dnes už podruhé míjíme správnou odbočku značky do lesa a „vyrábíme“ malinký kufříček asi tak 300 metrů. Vracíme se na správnou trasu a po průchodu lesem už vidíme velešínský komín, náš orientační bod číslo 1.

Cestou přes náměstí si sbíráme informace k nalezení kešky s názvem Velešín a Kamenná věž a hned se také rozhodujeme, že si prodloužíme dnešní trasu o své asi 4 kilometry a dojdeme se na Kamennou věž podívat s nadějí, že zde nalezneme zmíněnou kešku. Ke Kamenné věži jdeme stejnou cestou jako den předtím směrem k Římovu. Asi po dvou kilometrech docházíme k odbočce, ale předtím ještě usedáme na lavičku. Z druhé strany v tu chvíli přicházejí tři pochodníci a přisedají k nám. Jeden z nich je podle visačky na prsou z Pyšel. Zdravím ho jako skoro krajana a prozrazuji, že jsem původem z Bystřice. Nato první z dvou žen sedících vedle nás praví: „A my jsme benešandy“. Nakonec se s tou druhou domlouvám, že jsme oba chodili do benešovského gymnázia a navíc, že ona dlouho pracovala na katastrálním úřadu v Benešově, takže jsme si blízcí i povoláním. Po setkání v Římově je to už podruhé na tomto pochodu, co se setkávám s někým, kdo zná stejné lidi jako já. Svět je malý!

Kamennou věž jsme našli, kešku nikoliv. Na cestě zpět ještě navštěvujeme hospodu U hřiště, doplňujeme tekutiny a druhý velmi příjemný den pomalu končí. Sluší se ještě poznamenat, že oba první pochodové dny bylo krásné počasí. Ráno trochu mraky, od dopoledne slunce a téměř bezvětří. Pro pochod zatím ideální podmínky.

3.den:

Poslední den odjíždějí Pepa a Milan na start etapy do Komařic, zatímco chrti a hlemýždi mají start v Borovanech. Pepíček s Karlem se mnou sdílí hlemýždí trasu, a tak volíme vlastní dopravu mým autem. V Borovanech nejprve absolvujeme setkání Pepíčka a Karla s jejich dávnou spolupracovnicí, potom si prohlížíme borůvkové obrazy a klášterní zahradu a až potom se vydáváme na 12 km dlouhou trasu mezi posledními, ne-li úplně poslední. Na cestě míjíme železniční přejezd, od něhož ani na jednu stranu nevedou koleje, nacházíme mnoho bedel, ale nesbíráme je a na kontrolu přicházíme po stanoveném čase v okamžiku, kdy právě končí, ale razítko mají dosud v pohotovosti. Zhruba kilometrový okruh Žižkovým areálem korunujeme jednou nalezenou a jednou nenalezenou keškou. Na další kilometry vyrážíme už za značného tepla pod skoro jasnou oblohou a když vyjdeme z lesa, čeká nás setkání s partou veselých vedoucích z dětského tábora, kteří si užívají konec hlídání dětí pod heslem „Havaj“. Navádějí nás, abychom v jejich táboře vyhledali paní Hlavasovou, ta prý nám dá pivo (domýšlíme si, že ta paní je hlavní vedoucí i že na pivo to moc nevypadá). Děkujeme a odcházíme z jejich veselé společnosti na sluncem spalovanou 2 kilometry dlouhou polní cestu, navíc stále do mírného kopce, na jejímž konci je náš další postupný cíl – Ostrolovský Újezd. Odtud scházíme k říčce Stropnici do velké chatové osady a až na jejím konci vedeme krátkou řeč s místními chataři s výsledkem: „Už jich tady šlo snad dvě stě“. Ujišťujeme, že už budou mít klid, protože jsme asi poslední a pokračujeme po zelené značce až do chvíle, kdy nám zmizí z dohledu.

Místo značky máme naši cestu značenou fáborky neznámého původu a víme určitě, že kufrujeme. Fáborky nás spolehlivě dovedou až do dětského tábora, kde sice neznají paní Hlavasovou, ale vědí, kterou cestou ze tří možných se vydat, abychom došli k Borovanskému mlýnu. Po lávce přecházíme Stropnici a nacházíme zelenou značku. Asi jinou, než je ta pravá, protože jak tak koukám do mapy, ta správná jde stále po druhé straně říčky. U Borovanského mlýna se ta naše nalezená zelená mění na kruhovou zelenou a za chvíli už vidíme cíl naší cesty, věž kostela v Borovanech. Od Žižkova areálu jsme nepotkali ani neviděli žádné pochodníky, až v Borovanech je jich několik asi čekajících na vlak či autobus. My se pohodlně vracíme autem do Velešína a končíme letošní pochod.

Kolem páté hodiny volá Jana, že by nás s Maruškou ještě chtěly pozdravit v našem pokoji číslo 611. Za chvíli skutečně přicházejí z dlouhé trasy, probíráme uplynulé tři dny a pak už následuje jen rozloučení s přáním, že za rok zase ve stejném čase nashledanou!

Večerní tancovačka probíhá bez mé účasti. Kluci se vrací spokojeni, Karel kvůli svým narozeninám i tančil sólo a světe zboř se, právě s mou novou známou skoro spolužačkou z benešovského gymnázia, která měla shodou okolností narozeniny o den dříve než on.

V noci se celé tři dny krásné počasí pokazilo, obloha se zatáhla šedými mraky, ale to už nám vůbec nevadilo, protože letošní ročník jsme už včera mohli prohlásit za bezdešťový, za celé tři dny pochodu na nás nespadla ani kapka deště. Cesta do Budějovic na nádraží probíhá sice za mírného deště, ale bez nejmenších problémů. Rozloučením u nádraží začíná nový pochodový rok. Přejme si do něj, abychom se mohli v úplné sestavě setkat na Růži 2017 v Jindřichově Hradci.

A nyní – hyčmo je vaše! Během pochodu se toho stalo mnohem víc, než jsem napsal. Každý z naší party může připojit své zážitky. Těším se na ně! (Pavel)

 

 

HYČMO:

 

Vzhledem k Pavlovu vyčerpávajícím povídání o pochodu, omezím se jen na krátké historické poznámky a osobní úvahy. Jízlivým šťouralům (pokud se vůbec mezi čtenáři najdou a já doufám, že ne) připomínám, že vyprávění vyčerpalo námět a nikoliv čtenáře.

Moje první úvaha směřuje k hospodě. Její návštěvu vítám a mám ji rád, věren známému heslu “Pohyb je zdravý, zejména směřuje-li k hospodě“. Má však jednu nevýhodu. Omezený prostor poněkud ztěžuje vzájemné kontakty a společenskou zábavu. Preferuji tedy „zasedání“ na pokoji, vzpomínám si i na noční sezení venku na parkovišti či na trávníku. Nezapomenutelná jsou sezení na mezích nebo kládách v průběhu tras. Jistě, musíme se přizpůsobovat okolnostem, ale někdy třeba bude možná volba.

A ještě poznámka k chrtům a hlemýžďům. Toto dělení vzniklo asi současně se vznikem dálkových pochodů. Nešlo zde o délky tras, ale o rychlost. Obě skupiny bylo možné potkat na dlouhých i krátkých trasách. Já jsem vlastně nikdy do žádné z nich nepatřil. Jen jsem se, podle okolností a nálady, přidával k té či oné skupině. Chrti byli vlastně osamělí běžci, kteří pochod chápali jako závod. Také jsem se kdysi chlubil, že umím stovku za třináct hodin (pro skutečné chrty směšný výkon, oni ji uměli za osm hodin) nebo pětadvacítku za dvě a půl hodiny. Hlemýždi na čas nehleděli a zajímalo je i mnoho dalších věcí okolo. Myslím, že to co začínáme vytvářet je něco přece jen jiného. Ujité kilometry či dosažený čas jsou věci zcela nepodstatné. Pokud jde o mne, zjistil jsem, že se na vše dívám trochu jinýma očima. Již nějakou dobu tvrdím, že to nejdůležitější na těchto akcích je to, že jsme spolu rádi, že je nám při tom dobře a navíc jsme v kraji, který jsme si oblíbili. A právě letos jsem si uvědomil, že to co mezi námi všemi spontánně a zcela neplánovaně vzniklo, je asi opravdu něco neobvyklého a záviděníhodného. A bez ohledu na délku prošlapaných úseků. Stejně patříme k sobě. Za sebe mohu prohlásit, styl absolvování letošního ročníku mi naprosto vyhovuje.

Krajina v okolí Římova byla pravděpodobně osídlena jíž v 8. století kmenem Dúdlebanů. Ves vznikla asi ve 13. století, první zmínka je z roku 1395. Vystřídalo se zde několik majitelů a roku 1626 ji získal Oldřich z Eggenberka, který ji daroval českokrumlovské jezuitské koleji. Rektor koleje Felix Maxmilian Číša zde začal budovat roku 1650 loretánskou kapli. Tzv. svatá chýše je domek Panny Marie, který byl prý anděly přenesen do italského města Loreto u Ancony. Nad tímto domkem byl postaven další architektonicky zdobený objekt a okolo ambity s bohatou výzdobou. Tento komplex se stal vzorem pro řadu loret, které jsou si nápadně podobné. Uvnitř je Černá Madona. Podle pověsti se druidové v Chartres dozvěděli o proroctví o narození Spasitele a na oslavu nechali vyrobit sošku ženy s dítětem ze švestkového dřeva, kterou umístili u posvátné studny. Křesťané, kteří do těch míst přišli ve 3. století, zde postavili kostel a soška, která mezitím zčernala, zůstala u studny v podzemní kryptě katedrály a stala se vzorem pro loretánské madony. Výskyt černých madon je doložen v celé Evropě a i jinde ve světě. Dále zde byl založen poutní kostel sv. Ducha a vybudována rozsáhlá křížová cesta s kaplemi, celkem 25 zastavení. Podle tradice fráter Jan Gurre zaměřil v Palestině evangelijní památky a celou krajinu a získané poznatky pak přenesl do zdejší krajiny. Podle jiných teorií byla vzorem křížová cesta v italském Varallu nebo jiná ve Štýrsku. U kostela je prastará lípa, jejíž věk se odhaduje na 700 let. Pozoruhodná je nejen věkem, ale i tím, že jako první v okolí nasazuje listy i květy a jako poslední listy shazuje. V posledních letech byly z kaplí vykrádány umístěné sochy. Ty, které byly zachráněny byly přeneseny do ambitů přilehlých k loretě.

K Velešínu a jeho hradu nemám co dodat. Komentář ve vandrbuchu je zpracován fundovaně a v úplnosti. Opakovat zde již uvedené by postrádalo smysl. A tak jen pár slov k našemu kroužku. Já na Ehulu věřím od chvíle, kdy jsem se o něm dozvěděl a nedám si ho brát. Připouštím však, že obě děvčata mohou náš styk s ním zprostředkovávat. A dokonce si myslím, že se s ním potkáváme častěji než si uvědomujeme. Jsou to jen letmá krátká setkání, jen takové záblesky, ale jsou. A volba míst je přímo magická.

Ani k Borovanům se nedá mnoho dodat. Snad jen to, že právě zde začínal svou kariéru ve službách Rožmberků Jakub Krčín z Jelčan. Ve zdejším klášteře působil v té době Matěj Kozka z Rynárce. Proslavil se zejména tím, že klášter doslova zruinoval. Byl to však zřejmě veselý brach, mezi kumpány oblíbený. Jezdíval na vozíku taženém kozlem. Nelze vyloučit, že to byla narážka na jeho jméno. Jednou tak předjel i před pana vladaře Viléma, který měl zrovna vznešené hosty. Pan vladař nechal vypustit psy a očekával zábavnou honičku. Na Matěje však nevyzrál. Ten z pytle vypustil připraveného zajíce, kterému psi dali přednost před starým kozlem. Těžko posoudit do jaké míry je tato historka pravdivá, ale Matějově nátuře by asi odpovídala.

A na závěr ještě drobná poznámka. Na závěrečné tancovačce jsem skutečně s Janou (doufám, že jsem si jméno zapamatoval správně), tedy Pavlovou skorospolužačkou, skutečně tančil, dá-li se mé vystoupení tancem nazvat. Ale ty narozeniny máme oba ve stejný den, léta se pochopitelně liší. A narozeniny v době konání pochodu měli ještě další čtyři účastníci. (Karel)

15.10.2016 07:13:56
ptheiner

Líbí se vám tyto stránky?

Ano (1777 | 35%)
Ne (1673 | 32%)
Stránky zdarma
Stránky systému Webgarden
Nashledanou v Českém Krumlově v srpnu 2018!
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one