Toto jsou stránky pro všechny, kdo s námi prošli (nebo chtějí projít) dlouhou cestu krajem pětilisté růže.

Jindřichův Hradec 2004

V kraji zlaté růže

 

Kde začít? Snad jediným malým prokázaným kufrem za celé tři dny, jehož jsem se stal neslavným autorem hned po příjezdu do Jindřichova Hradce ještě dávno před zahájením pochodu. Přečetl jsem si, že prezentace je v Jarošovské ulici a napadlo mne tedy celkem logicky, že Jarošovská musí jít k Jarošovu. A tak jsem se vydal z autobusového nádraží, kam jsem dorazil ve velkém horku, do kopce a potom po Jarošovské směrem k Jarošovu. Míjel jsem jeden průmyslový podnik za druhým, až jsem konečně po asi 300 metrech dospěl k názoru, že správně to musí být na druhou stranu. Po několika krocích v opačném směru jsem na druhé straně silnice zahlédl, jak z auta vystupují dvě turisticky vypadající mladé dámy s pořádnými bágly. Chvíli jsem sledoval kam půjdou, ale asi po dvaceti metrech se zastavily, sundaly bágly a začaly stopovat. Šel jsem tedy dál, až jsem po pěkné době zahlédl slibně vypadající objekt. Došel jsem až k němu, ale nikde jsem na něm nenašel ani lísteček, ba ani stopu toho, že by se tam mohl konat pochod. Obrátil jsem se tedy zase nazpět, když po několika krocích jsem před sebou uviděl Blanku s Hankou jít v opačném směru než já. Ten zavržený objekt byl ten pravý a kufr skončil.

Potom však následovalo nemilé překvapení, když pro celou naši partu se Blance a Hance podařilo uhájit jen nevelké místo ve špinavém koutě na balkoně. V hale se totiž hrál volejbalový turnaj, protože jedna asi nepříliš inteligentní zaměstnankyně dokázala pronajmout tělocvičnu současně pro dva sportovní podniky. Ubytovali jsme se a těšili se na vylepšení svých pozic až v pátek turnaj skončí.

Kolem šesté hodiny jsme už byli v kompletní sestavě pro tento den. Zbývající měli přijet až později. Jitka v pátek odpoledne, Miška v pátek ráno, Ervín v sobotu ráno a Lojza v pátek večer na krátkou návštěvu.

Potom Hanka zničehonic navrhla, abychom ještě před hospodou navštívili Milenu. Nebyla s námi na Růži již asi dvacet let (kolik to bylo přesně nevíme a neví to ani ona), ale určitě prý bude mít radost. Když jsme u ní zazvonili, na radost to moc nevypadalo. Dívala se na nás jako na cizí, ale po několika minutách (tak asi dvou) vzpomínání a dokonce i představování už bylo s poznáváním všechno v pořádku a sraz byl ustanoven do hospody U Bílé paní. Nějakou dobu jsme tam sice uzavírali sázky, zda Milena přijde či ne, ale nakonec přišla a pobyla tam s námi až do konce a protože přišla v průběhu pochodu ještě jednou, usoudili jsme, že se jí s námi i líbilo. První den skončil po půlnoci, noc byla krátká a ráno začínáme první etapou již 36.ročník.

Ještě před zahájením rychlá snídaně. Všechna jídla jsme měli na rozdíl od téměř všech předchozích ročníků v příjemné hospodě, nikoliv ve školní kuchyni s charakteristickým pachem a ke cti personálu může sloužit, že vše probíhalo velice rychle a bez dlouhých front a čekání.

Následovalo krátké a upřímné zahájení pochodu. Pokud se vyskytnou nedostatky máme prominout, což stejně vždy sami předem slibujeme.

Autobusy byly tentokrát objednány přímo od haly, takže nedošlo téměř k žádnému zdržení. Po asi dvaceti minutách zastavily na zastávce Kunžak - Lomy, jenže ne ČD, jak bylo napsáno v popisu tras. Ž (rozuměj žlutá značka) tam nebyla, ale někteří účastníci pochodu jsou asi vybaveni nějakým šestým smyslem, protože se jako téměř vždy vydali správným směrem a asi po 300 metrech jsme narazili na žlutou značku. Začátek etapy potom probíhal bez zvláštních příhod až na prohlídku kuriózního památníku Járy Cimrmana a brzy poté na nepříjemnou situaci v osadě Kaproun, kde mělo být J (jídlo), ale nebylo. My jsme ovšem díky naší ženské části měli dostatek svých zásob a díky Karlovi i pivo, takže se nás to nijak nedotklo.

Jak se dále ukázalo, bylo pro někoho téměř k nerozluštění najít další cestu podle psaného popisu. V jednom okamžiku jsme opravdu nevěděli, zda jdeme dobře my nebo ti, kteří šli po lesní cestě proti nám. Na dotaz kam jdou nám ani neodpověděli. Asi věděli své. Zato nějací cizí cyklisté, kteří postávali nedaleko opřeni o své zpřevodované miláčky, se nestačili divit tomu rojení a dotázali se nás, zda tam hrajeme nějakou hru. Naše cesta však byla správná a po červené jsme bez zaváhání dorazili k rybníku Zvůle s možností koupání, kterou jsme bez výjimky využili. Ještě předtím než jsme vstoupili do vody se někdo z nás zeptal dvou opalujících se dívenek v mokrých plavkách jaká je voda. S trochou údivu jsme zaslechli, že slizká.

Přes tuto záhadnou odpověď jsme se všichni vnořili do čisté až průzračné vody rybníka s písčitým dnem. Trochu dál od břehu byla voda i teplá. Po různě dlouhých plaveckých exhibicích jsme skončili nedaleko břehu v mělké vodě a tentokrát s větším údivem zjistili, že na nás ulpívá bezbarvý sliz asi z nadměrné rybí násady nebo prý snad z přemnožených sinic. To však nijak nezkalilo naše příjemné pocity z chladivé lázně, protože bylo více než 30°C, podle mého odhadu tak 33.

Po koupání a občerstvení jsme byli jako vždy skoro poslední. Vydali jsme se na další cestu ve velikém vedru. Kamenem úrazu se stala hospoda u Šutru, která zlákala do svého náručí Pepu a Karla a krátce před námi také Jirku a tak jsme na špici zůstali už jen čtyři. Pepíček, Blanka, Hanka a Pavel. Šli jsme většinou po otevřeném terénu přesně podle itineráře, našli viklan Trkal, prošli lesem a v dálce se nám ve žhavém vzduchu jako fata morgána již objevil Kunžak, cíl naší cesty. Pepíček si zde zavzpomínal na svůj kufr před dvěma lety a pak hned přijel autobus a my jsme byli na cestě ke konci první etapy. Karel s Pepou a ostatní přišli a přijeli až dlouho po nás.

Samostatnou kapitolou tohoto ročníku byly Karlovy boty. Byly to ty, které nám již v Kaplici před třemi lety předvedly své mlaskání na asfaltových cestách. Letos si v první etapě také trochu zamlaskaly, ale hlavně se stále více trhaly. Karel se nedal přesvědčit, že nevydrží ani do konce pochodu a plánoval jim ještě skvělou budoucnost nejméně do dalšího ročníku. Večer po první etapě z nich vydoloval asi jeden centimetr dlouhý hřebík se suchým konstatováním, že ho tam cítil celý den. Špička toho hřebíku byla dost obroušená, asi Karlovou kůží na noze. Nakonec i břitvy se brousí o kůži, proč by se o ní nedaly tupit hřebíky. Trochu předběhnu, když už nyní prozradím, že boty došly svůj poslední kilometr na konci třetí etapy a potom skončily svou pouť světem po Karlově dlouhém váhání v popelnici.

Po našem příchodu z první etapy se vše začalo obracet v dobré. Slávkem jsme byli vyzvání, abychom se ze svého kouta přestěhovali do místnosti s kobercem, kterou jsme potom měli skoro jen pro sebe.

Večer jsme se trochu rozdělili, ale nakonec jsme se všichni potkali zase u Bílé paní. Dlouhý horký den skončil opět až kolem půlnoci.

Ráno jsme se probudili do pošmourného počasí. Hned při odchodu na nádraží, odkud jsme jeli vlakem do Horní Vsi, padly první kapky a bylo zřejmé, že tento ročník už nebude bezdešťový. Po vystoupení z vlaku se mraky válely po okolních kopcích, pršelo drobně a zdálo se, že i vytrvale. První kilometry jsme šli v procesí, protože nebylo kam uhnout. Po polních a lesních cestách jsme brzy dorazili do bývalých lázní sv. Kateřiny.  Někteří se napili živé vody z místního zázračného pramenu, zatímco ostatní se pod různými záminkami obávali průjmu a všichni pak pokračovali do Počátek. Stálý déšť přešel na přeháňky. Počasí však není to, co by nám mohlo zkazit pohodu. Důkazem budiž, že na koupališti v Budíně se kromě Karla a Pavla všichni přítomní vykoupali ve vodě, která byla údajně teplá a také trochu špinavá, tak jako ve všech rybnících i potocích v okolí. Těsně po koupání se spustil hustý déšť, za kterého jsme dospěli tentokrát k dobře připravenému občerstvení i s náhradou za včerejší den. Potom již následovala Žirovnice a prohlídka zámku. Pro nedostatek času jsme zvolili při prohlídce možnost dohnat skupinu, která již byla uvnitř. Trochu problémů nastalo s návleky na boty, když jsme zjistili, že je máme na nohách sami. Každý se jich nějak zbavil, jen Pepa s nimi došel až ven na nádvoří.

Knoflíkářské muzeum v Žirovnici naopak pro nás nadále zůstává neznámou veličinou. Při příchodu na náměstí jsme totiž nasedli do autobusu a odjeli do Rodinova. Teprve nyní zjišťuji, že jsme vlastně tím autobusem asi kufrovali, protože jsme měli dojet do Štítného. Ale i když o tom usilovně přemýšlím, tak nevím, jak jsme to měli udělat, abychom tam skutečně dojeli. Tím jsme si zkrátili zvolenou trasu asi o pět kilometrů, za sebe jsem však přesvědčen, že to nikdo z nás ani nepostřehl.

Pěšky jsme dorazili asi po pěti kilometrech do Kamenice nad Lipou. Zde jsme navštívili zámek, kde se na rozdíl od snad všech jiných zámků prostory zámku procházejí bez průvodce. Po zámku jsme ještě obdivovali prastarou lípu v zámeckém parku. K návratu zpět jsme si vybrali jako mnoho jiných úzkokolejnou železničku. Vláčky zde jezdí pouze s jedním vagónkem asi pro šedesát lidí a nás tam byl celý dav. Železničáři však podobným situacím s přehledem čelí tím, že odeberou vagónek z protijedoucího vlaku, připojí a hned se pohodlně veze dvojnásob lidí. Ten druhý vláček asi potom vozí své cestující přímo na mašině. Zpoždění vláčku nebylo delší než deset minut a hned po prvních několika kilometrech jsme se na železničním přejezdu míjeli s autobusem, který vezl také několik desítek našich spolupochodníků. Vzájemně jsme si zamávali, potom ještě dvakrát a potom, když se naše cesty rozdělily jsme s údivem zjistili, že vláček dojel asi tak třicetikilometrovou rychlostí do cíle v Hradci za dvacet minut, zatímco autobus objel snad všechny vsi s názvem Radouň, například Dolní, Horní, Okrouhlou, kterých je v okolí Jindřichova Hradce asi sedm a dorazil za téměř hodinu.

Už když jsme čekali na vláček v Kamenici, zazvonil čísi mobil. Lojza dorazil na okraj Hradce a potřeboval poradit kudy má jet dál. Radilů bylo několik, ale nakonec to Lojza vyřešil sám. Při našem příchodu již čekal u haly a potom s námi pobyl v naší hospodě, kde jsme jedli, skoro dvě hodiny. Probrali jsme mnoho starých zážitků z pochodu, stav jeho sbírky propisek a mnoho dalšího. Čas večeře a setkání rychle uplynul, Lojza se s námi rozloučil a slíbili jsme si, že se sejdeme opět za rok.

Večer jsme byli v plném počtu v hospodě neznámého názvu a to včetně Mileny. Ještě předtím jsme se dověděli, že Jitka ani Ervín letos nepřijedou vůbec a Miška odložila svůj příjezd až na zítřejší ráno. Hospoda pro nás ten večer byla čekárnou na noční prohlídku jindřichohradeckého zámku, na kterou jsme byli přihlášeni až na půl dvanácté v noci. Dočkali jsme se a byli celkem spokojeni, Pepíček dostal i kaši, která se zde rozdává na paměť hradecké Bílé paní asi deseti vybraným návštěvníkům.

Den byl tedy opět dlouhý a skončil až po jedné hodině v noci.

Ráno nás zastihla zpráva, že Miška nepřijede vůbec a potom nám sdělili pořadatelé, že zámek v Červené Lhotě, který měl být hlavním tahákem posledního dne pochodu, nebude otevřený. K Červené Lhotě jsme dojeli autobusem, prohlédli si zámek z dálky a potom jsme se již vydali do Deštné. Zde nám ve svém provaznickém muzeu velmi starý pan provazník předváděl různá doslova kouzla s provazy. Byl tak zabrán do předvádění, že si snad ani nevšiml, že takovou návštěvu ve svém muzeu už dávno neměl. V Deštné začalo pršet, což asi vzhledem k názvu obce není nic neobvyklého a při cestě k Lodhéřovu jsme si uvědomili, jak krásnou krajinou jsme procházeli první den a jak jednotvárná je krajina kolem nás v této etapě. Až do Lodhéřova jsme šli téměř bez přestávky v mírném dešti, v místní hospodě bylo občerstvení, ale zastávka nikoliv. Šli jsme dál, prošli několik Radouní a za houstnoucího deště, stále však v dobré náladě, jsme dospěli do cíle pochodu. Po převzetí diplomů a medailí jsme krátce oslavili Karlovy narozeniny a potom se již naše pozornost soustředila na zbývající dvě společné akce. První z nich byl koncert chrámové hudby v kostele. Nepohodlné kostelní lavice a krásná hudba v nás zanechaly silný dojem a po necelé půlhodině začínala závěrečná tancovačka.

Průběh byl zpočátku celkem obvyklý. Pavel s Karlem většinou seděli, zatímco ostatní tančili o sto šest. Jako vždy poslední léta měl jsem i tentokrát na nohou botasky s protiskluzovou podrážkou. Něco se však v té chvíli ve mně pohnulo a zachtělo se mi dokázat, že ten tanec ještě svedu. Dostal jsem nápad a ihned jej realizoval. Karel byl pro a tak jsme si vyměnili boty. Kuriózní na celé situaci bylo, že přes výměnu bot, abych jako mohl lépe tancovat, se právě Karel rozhodl, že půjde na parket na valčík v mých protiskluzových botách a já v jeho jsem seděl u stolu. Až po chvíli se karta konečně obrátila a tak jsme snad dokázal, že to s tím tancem ještě není tak úplně ztracené.

Snad největší překvapení posledního dne se však zrodilo doslova za pět minut dvanáct. Do sálu se vřítila Miška. Prý nás chtěla vidět. Když jsme ji ujistili, že jsme chtěli vidět i my ji, rozhodli jsme se po skončení tancovačky po půlnoci ještě část noci někde posedět. Vešli jsme do jedné otevřené diskotéky průjezdem, v němž bylo cítit marihuanu a uvnitř pobyli asi tak pět minut. To místo rozhodně nebylo stvořené pro naše poslední společné sezení. V dalším podobném podniku jsme usedli za volný stůl, ale část nás to vzdala po několika minutách a zbytek brzy po nás.

Poslední noc. Pepíček tradičně ráno vstává kolem čtvrté hodiny a odjíždí prvním vlakem, tentokrát společně s Blankou. My ostatní se rozcházíme kolem sedmé hodiny. Vlaky, auta a autobusy nás opět odvážejí do všedních dnů. Začíná další pochodový rok, na jehož konci se, jak všichni pevně věříme, setkáme ve Volarech.

11.03.2009 22:21:19
ptheiner

Líbí se vám tyto stránky?

Ano (1777 | 35%)
Ne (1673 | 32%)
Stránky zdarma
Stránky systému Webgarden
Nashledanou v Českém Krumlově v srpnu 2018!
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one