Toto jsou stránky pro všechny, kdo s námi prošli (nebo chtějí projít) dlouhou cestu krajem pětilisté růže.
Zázraky se dějí (Český Krumlov 2008)
 
Starší z nás si jistě ještě pamatují na film, jehož název zněl „Zázraky se dějí jen jednou“. 40. ročník Růže byl výjimečný, protože zázraky se děly nejednou. Proto jsem z názvu vynechal poslední slovo.
Vzhledem k mimořádnému průběhu se zase po letech vracím k formě deníku:
 
Den nultý (20.srpna):
Na začátku našich svátečních pochodových dní všechno vypadalo, že právě 40.ročník bude poznamenán neúčastí Blanky, Hanky i dalších členů party. A také ubytování ve stísněném prostoru chodby gymnázia nevěštilo nic dobrého. Jen jsme rozhodili věci a hned jsme se spěchali přesvědčit, jestli najdeme pohodu u Lojzy a Elišky. Řidička Jana, Maruška, Pepa s Jirkou a já jsme byli první údernou skupinou. Uvítání bylo srdečné a i pes Asta nás hned přijal za kamarády. Rozhodnuto bylo za chvíli. Večer se budou péct buřty na pivě s Lojzovým kořením. V Ternu je měli, takže za necelou hodinu už u Hajerů na zahrádce probíhaly přípravy.
V tu chvíli jsme již také věděli, že Blanka přece jen překonala osobní problémy a přidá se k nám někde v průběhu první etapy a také Hanka nakonec dokázala všechno zařídit tak, že ráno před startem by měla být v Krumlově. Jen Míla volá, že ani tento rok nemůže přijet.
Kolem půl sedmé večer se už buřty připravovaly, piva bylo dostatek na ně i na pití a chyběli jen Karel s Pepíčkem. Pro ty jsme si došli přímo k vlaku na nedaleké nádraží a během chvíle je přesvědčili, že prezentace je až do půlnoci a tudíž zůstanou hned u Hajerů. Přístřešek na zahradě zařízený jako hospůdka nám poskytl krásné prostředí, dobrou zábavu a rozptýlení. Vtipy pršely jeden za druhým, všechny strasti běžného života byly zapomenuty a ve středu naší pozornosti se octly opečené špekáčky na pivě s velmi dobrým pikantním sosíkem, který Lojza k mé nelibosti označil jako „šlem“.
Večer, byť nádherný, skončil a my jsme pěšky zamířili do gymnázia na své odpoledne zabrané místo. Našli jsme volnou jen část, protože se nám tam vtlačili ještě dva účastníci, mimochodem dost nepříjemní až neurvalí. Navíc nad námi byla žárovka, která se rozsvěcela pokaždé, když někdo prošel kolem. Tu naštěstí „zlikvidoval“ potažením tmavým papírem jeden z našich přátel z Týnce či Prčic a tak první noc proběhla když ne pěkně tak alespoň bez stálého rozsvěcení.
 
Den první (21.srpen):
Počet účastníků se zvětšil, ale sociální zařízení v gymnáziu zůstalo stejné a nedostatečné. Ráno odcházíme napůl umyti a napůl vyprázdněni na první snídani do školy k nádraží. Ještě předtím se dovídáme radostnou zprávu, že Hanka už směřuje k Českému Krumlovu a v okamžiku, kdy míjíme nádraží, volá, že už je v Krumlově a dojela k nějakým kolejím. Záhy zjišťujeme, že jsou to stejné koleje, u nichž stojíme my, jen o jeden přejezd jinde. Za chvíli je chyba v orientaci napravena a po přivítání již zasedáme společně k první snídani, potom sjíždíme ke gymnáziu a odcházíme na místo startu na náměstí (tentokrát správně, ne jako před pěti lety Blanka s Hankou).
Zahájení po úvodních proslovech pořadatelů zpestřuje svou přítomností starosta Českého Krumlova pan Jedlička a po jeho krátkém a srdečném projevu vjíždí na náměstí na koni pan Petr Vok. Vítá nás na území svého dominia a zakončuje krátký projev pronesený ve staročeském stylu slovy, že odchází, aby se věnoval svým vladařským povinnostem. Nato si ho ještě chvíli fotíme a potom už z něj na náměstí zůstávají jen koňské koblihy.
Ještě před zahájením se seznamujeme s novým členem party, jímž je fandův pes Barry. Trochu mu závidíme jeho nevyčerpatelnou energii, protože celé dva dny, které s námi pobyl byl schopen buď běhat a to i do kopců (i příkrých) nebo za sebou táhnout vodiče, většinou fandu mladšího
A my se vydáváme vstříc první etapě, kterou začínáme po asi půlhodinové jízdě autobusem v Omleničce.
Před námi je slunečný den a první stoupání na 919 m vysoký kopec Polušku. Jdeme optimisticky naladěni, vidíme dokonce výhledy, které nám pořadatelé slibovali na kaplickém ročníku (tehdy je zakryla mlha) a zjišťujeme, že naše tempo je sice pomalé ale stálé, takže dojít do 26 km vzdáleného cíle je v naší moci.
Od začátku pochodu je středem pozornosti Karlova kosmická čepička, dárek od Pepíčka. Vpředu má vrtulku, která se na rozdíl od pohádkového Sazinky, jehož vrtulka byla poháněna nadpřirozenými silami, roztáčí energií z malého slunečního panelu připevněného na temeni. Svítí-li slunce dostatečně intenzivně a pod správným úhlem, točí se vrtulka jako o závod. Vzhledem ke směru trasy je téměř stále v provozu a středem obdivu všech členů party i ostatních kolemjdoucích účastníků pochodu.
 Před Věžovatou Plání se k nám přidává Blanka, která se dokázala uvolnit ze svých povinností a následuje první návštěva hospody v popisu etapy značená jako J a hned po ní na východu z Věžovaté Pláně malý asi 70 m dlouhý kufříček způsobený přímo mnou. Musím při této příležitosti poznamenat, že kufry jsou již věc velmi vzácná, protože ti zpropadení pořadatelé značí cesty tak dobře, že skoro nejde nikde zabloudit. Cesta mezi Věžovatou Plání a rybníkem Sebevrah je zpestřena nejprve dalekými výhledy do krajiny a potom druhým malým kufříčkem o délce kolem 100 m, způsobeným oběma Fandy a Pavlem (tedy opět mnou). Fandové napravili pochybení postupem podél potoka či náhonu, zatímco já jsem se rozpomněl na své mládí a přeskočil potůček o tyči. Nebyla to sice tyč závodní, ale rozdvojená suchá větev a hodně také pomohla Pepíčkova pomocná ruka, byl to však přece jen nevšední způsob a musí být zaznamenán.
Cesta ke Krumlovu přes Křížovou horu, kde jsme se opět mohli obdivovat nejkrásnějšímu pohledu na panorama Českého Krumlova s Kletí v pozadí už probíhala v pěkném slunečném odpoledni bez zvláštních příhod.
Po osvěžující koupeli v krumlovském bazénu jsme rádi opustili svůj prostor v gymnáziu dále ještě více stísněný nezvanými hosty a vypravili se na večeři a hned potom opět k Lojzovi a Elišce. Stůl v Lojzově zahradní hospůdce se prohýbal pod dobrotami, zábava nevázla ani na chvilku a potom se to stalo.
Kdosi se mne zeptal, zda ještě píšu svým vnukům další pohádky. Odpověděl jsem, že poslední z nich se jmenovala „Ehula Telizent“. Po nějaké chvíli se všem zdálo, že dnešní večer je vydařený, krásný, neopakovatelný. Ale vy asi nevíte, kdo je to Ehula Telizent? Přece ten věhlasný a nejlepší masajský šaman a kouzelník z okraje Serengheti, který v mládí vystudoval v Praze na lékaře. (Ještě nevíte? Přečtěte si tedy jeho příběh tak, jak jsem jej vyprávěl svým vnukům. Leccos se vám tím objasní.)
Kolem Lojzovy hospůdky vládla spokojenost, snad se dá říci i štěstí. Atmosféra toho večera byla korunována Eliščinou otázkou, zda se nechceme přesunout k nim. Mají v patře úplně prázdný celý byt. Chvíle nevěřícného váhání a přesvědčování a potom už následovala akce nevídaná za celých čtyřicet ročníků. Přesun z noclehárny do přepychu podkrovního bytu u Hajerů. „Kulový blesk“, vytanulo nám všem na mysli. Sedáme do auta, sjíždíme ke gymnáziu, lámeme všechny rekordy v opouštění stanoviště nazývané na vojně poplachem a ve chvilce je Hančino auto přistavené ve dvorku gymnázia plné zavazadel nejrůznějších tvarů a velikostí. Rychle zpět, rozbalit zavazadla, připravit se na noc a ještě zhodnotit vývoj situace. Nádhera, senzace, báseň - superlativy, projevy díků a štěstí. Že by to ten Ehula?
 
Den druhý (22.srpen):
Probuzení u Hajerů je velmi příjemné, následuje snídaně v blízké škole a již jsme na trase druhého dne. Jdeme kolem kasáren, poté bývalým vojenským prostorem a hned potom jedním z největších stoupání tohoto ročníku na kopec vedle Kleti – Granátník.
Setkání s pořadateli prvních ročníků Honzíkem Švehlou, Jardou Horou a Slávkem Wimmerem a také Lojzou Hajerem je nostalgické a velmi srdečné. Chvíli spolu vzpomínáme na staré zašlé časy, na první ročníky pochodu a těšíme se z příjemné a přátelské atmosféry. Jakoby snad to ani nebylo už těch čtyřicet let!
Po několika příjemných chvílích se loučíme. Čeká nás totiž výstup na Kleť. Na rozdíl od minulého roku, kdy nám Libín trochu naháněl hrůzu, jsme při výstupu do Kletě sebejistí. Královně pochodu Kleti se přece musíme poklonit jako sebevědomí rytíři a ne jako nějaké ustrašené trosky. Stalo se, že všichni zdoláváme Kleť po dlouhých letech bez sebemenších problémů (jen Karel si trochu postěžoval v hyčmu) a vychutnáváme si pobyt na nejvyšším bodě letošního ročníku za krásného bezvětrného slunečného počasí.
Po několika chvilkách příjemného posezení na vrcholu se vydáváme dolů k penzionu Hubert, svačíme hubenou Hubertovu gulášovou polévku a pokračujeme do Červeného Dvora. Někteří z nás touží poznat alespoň trochu ze zdejšího prostředí protialkoholní léčebny a jdou potom ještě asi osm kilometrů do Krumlova pěšky a my ostatní (tj. Blanka, Hanka, Pepa a Pavel) jedeme do Krumlova autobusem. Bez Pepy se jdeme šplouchat do krumlovského bazénu. Hanka platí za všechny tři a pronáší k plavčíkovi památná slova: „Jeden celý (lístek) a dva pro důchodce. Vyvezla jsem staroušky do bazénu.“ Moc se nám to, Blance i mně, líbilo a byli jsme „pyšní“ na svou dceru. Hanka k tomu ještě dodává: Co se týče bazénu - byl fantastický, ještě bych více rozepsala, že po 20 bazénech s Blankou jsme stále čekaly na Tebe (rozuměj na Pavla) / a začaly mít fakt starost/ a ty jsi pak vysvětlil, že se Ti vyvlékla kanička a pak jsi zjistil, že i plavky byly naruby. Jsou to detaily, ale při naší skleróze za pár… nebudeme vědět nic.“
 
Večer u Hajerů se opět vydařil. Přišli i Fandové s Janou a Fanda mladší nám krásně hrál na harmoniku. Byli bychom snad vydrželi až do rána nebýt deště, který se spustil o půlnoci.
 
Den třetí (23.srpen):
Pořadatelé se vyznamenali tím, že nám umožnili projít část vojenského prostoru v Boleticích. Po vysazení z autobusů v Třebovicích začalo jemně pršet, přišly na řadu pláštěnky i deštníky a hlavně ukrutné stoupání po asfaltových lesních cestách. Během cesty déšť ustal a otevřely se nám výhledy na Kleť, kde jsme rozpoznali i penzion Hubert, i na šumavské kopce a také na dělostřelecké cílové plochy často zasypávané granáty z děl a minometů. Po celkem jednotvárné cestě jsme někdy kolem poledne dospěli do Ondřejova s překvapující nadmořskou výškou 1010 m.
Svačíme z balíčku a trochou dobrého pití si zlepšujeme náladu a skoro se již chystáme k odchodu, když vtom se mne někdo z naší party již nevím proč opět ptá na moje pohádky a já jsem podruhé vyslovuji ta podivně znějící a tajemná slova „Ehula Telizent“.
Vyšli jsme na další cestu, tentokrát z dlouhého kopce, opět začalo pršet a my všichni pohromadě došli až na malou mýtinku v lese, postavili se do kruhu, nalámali čokoládu, přelili dobrým pitím a užasli. Stal se zázrak. Nebe se rozsvítilo zvláštním světlem přestože slunce bylo skryto za těžkými dešťovými mraky, déšť se nám proměnil v padající kapičky štěstí a do nitra každého z nás se vlévala zvláštní pozitivní energie. Každý svým způsobem pociťoval štěstí že může být s ostatními, každý viděl to zvláštní světlo, každý se cítil úplně volný, oproštěný od životních trampot, nemocí, strádání či nástrah a omezení způsobených věkem, všichni byli jakoby přeneseni do jiného světa. Zvláštní je, že ti, kteří k nám partou nepatří a šli kolem nás, nechápali ani necítili nic z toho, co my. Světlo z nebe nás provázelo kolem rybníka se zvláštním názvem Loutka a ještě několik dalších chvil a potom všechno zmizelo jako mávnutím kouzelného proutku, před námi se objevil kostel v Polné a my jsme jen vzpomínali a trochu pochybovali, jestli se nám to celé jen nezdálo. Já sám si myslím, že ne! Byla to skutečnost! Ehula Telizent je velký šaman a kouzelník!
Naše rozhodnutí pokračovat v cestě do Hořic vyvolalo na kontrole v Polné útrpné úsměvy, ale my jsme věděli své. Právě prožitý zážitek nevídaný za celých čtyřicet let Růže nám vlil do nohou novou sílu. Zbývajících asi deset kilometrů jsme prošli bez problémů, stihli vlak v Hořicích a dojeli do Krumlova právě včas na večeři.
Následovala už jen tancovačka v Kájově, po pěti letech na ní byl s námi i Lojza a i tam se ještě projevovala změněná nálada způsobená tím, co se nám podařilo prožít v odpoledni posledního dne 40.ročníku Růže.
 
1.den (24.srpen):
Že po třetím dni následuje první vysvětluji tím, že je to první den nového pochodového roku. Přejme si, abychom na jeho konci mohli v Nových Hradech být zase všichni ve zdraví spolu. S tím jsme se také loučili a odjížděli do svých domovů.
A nakonec vyslovuji za sebe a jistě i za všechny ostatní nekonečný dík Lojzovi a Elišce. Díky nim byl 40.ročník Růže jedním z nejkrásnějších.
 
Hyčmo:
 
 Poznámka k hyčmu: Se svolením autorů hyčma jsem některé jejich poznámky zařadil do textu povídání. (Pavel)
 
 
Přiznávám, že vyprávění o letošním ročníku jsem očekával se zvláštním napětím. I já jsem pociťoval zvláštní neobvyklou atmosféru. A byl jsem nesmírně zvědav, jak Pavel letošní ročník popíše. Jako obvykle nezklamal. Zvolená, poněkud lyrická, poloha mne nejprve trochu zaskočila. Po třetím přečtení jsem však dospěl k názoru, že to snad ani jinak nešlo (no jasně, ale přijít na to).
Teď mám pocit, že jakýkoliv pokus o doplnění je, mírně řečeno, troufalost. Ale přesto si několik poznámek dovolím. Tak bohužel konstatování o bezproblémovém zdolání Kleti se mne moc netýká. Nohám se to stoupání vůbec nelíbilo a musel jsem několikrát zastavit a domluvit jim. Naštěstí jsou vycvičené a poslechnou.
Ve výčtu účastníků postrádám Harryho. I ten nás akceptoval celkem přátelsky a navíc, nepletu-li se, absolvoval všechny etapy. A vlastně tam byl ještě jeden účastník Ehula! Ani jeden dotaz na pohádky jsem nezaregistroval. Přitom jsem jej chtěl položit i já. Jenže pokaždé, když přišla vhodná chvíle, zakročila skleróza. Nicméně se domnívám, že s námi byl téměř stále. Já jsem to přisuzoval tomu, že jsme byli neobvykle často pohromadě. Ale i to bylo možná jeho zásluhou.
A ještě něco postrádám. Čepičku s vrtulkou. Obdivoval ji kdekdo a tak by si alespoň zmínku zasloužila. Ale to vše jsou jen mé osobní poznámky. Do vlastního textu by se zasahovat nemělo, a když, tak jen minimálně. (Karel)
 
 
Co se týče bazénu - byl fantastický, ještě bych více rozepsala, kdy po 20 bazénech s Blankou jsme stále čekaly na Tebe / a začaly mít fakt starost/ a ty jsi pak vysvětlil, že se vyvlékla kanička a pak jsi zjistil, že i plavky byly naruby.Jsou to detaily, ale při naši skleroze za pár… nebudeme vědět nic. Co se týče třetího dne – souhlasím, byl vyjímečný! Od začátku jsem prohlašovala, že je „ bezdešťák“. Atmosféra se nedá naplánovat a výkřiky – „Na Bělehrad“ a „Slunce svítí“ se rovněž nedá zapomenout. Navíc to bylo poprvé, kdy jsem si s Kájou nemohla „zapět“, protože Maruška měla svůj den „D“.Já mu to nezazlívám a těším se na N:V. Možná by bylo dobré to dokumentovat i fotkami. Mám sice jenom obyčejné, ale jsou k rozeznání a mohu je neskenovat. (Hanka)
 
 
Pro ty, kteří nevědí kdo je to:
Ehula Telizent
V jedné daleké africké zemi, uprostřed pralesů a savan, na okraji Serengheti, byla malá masajská vesnice. Její obyvatelé, vysocí urostlí štíhlí černoši, pásli v okolí vesnice stáda dobytka, lovili zvířata a sbírali plody lesa a savany. Byli chudí a nejvíce se jim v jejich vyprahlé zemi nedostávalo vody pro ně i pro jejich zvířata. Tu museli donášet někdy až z dalekého jezera a svoje zvířata k tomu jezeru museli vodit skoro každý den k napajedlům. Jen v období dešťů, kdy hodně pršelo, byl jejich život trochu lehčí.
Náčelníkem té vesnice byl zkušený muž, který se jmenoval Luhula Telizent. Kromě toho, že byl náčelníkem kmene, byl také daleko známým a vyhlášeným šamanem. Uměl hovořit s duchy, uměl léčit některé nemoci i spravit a zahojit zlomenou nohu nebo ruku některého vesničana. Chodili k němu žádat a prosit o pomoc i radu i Masajové ze vzdálených vesnic.
Před mnohými roky se ženě Luhuly Telizenta narodil chlapeček a dostal jméno Ehula. Když bylo chlapečkovi asi osm let, přijela do země Masajů vědecká výprava k prozkoumání života zvířat v savanách. A tehdy se stalo, že jeden vědec z té výpravy se neopatrně přiblížil ke stádu pakoní, ti se ho lekli a při útěku ho povalili na zem a jeden pakůň mu kopytem zranil nohu. Ten vědec byl z Prahy a v tom okamžiku si myslel, že se už nikdy neuzdraví, protože měl na noze velkou ránu a v té době se ještě nedalo nijak zavolat pomoc. Když ho ostatní donesli do jejich tábora, viděl ho jeden z Masajů, kteří vědcům pomáhali stopovat zvířata, a poradil jim, aby poprosili náčelníka Telizenta, ten že jediný mu může pomoci. Tak se vědec z Prahy, pan Holub, dostal k náčelníkovi Telizentovi, ten ho prohlédl, zamumlal několik nesrozumitelných slov, obalil mu nohu listy z nějaké léčivé rostliny a řekl, aby ho nechali ve vesnici, že se o něj postará. Pan Holub ležel v masajské vesnici mnoho dní, noha se mu postupně hojila a dokonce se tam naučil trochu jazyku Masajů. Nakonec se úplně uzdravil a mohl se vrátit ke své práci ve vědecké výpravě. Ještě než odešel z vesnice, slíbil náčelníkovi Telizentovi, že za to, že ho uzdravil, vezme s sebou do Prahy malého Ehulu, aby se učil ve školách a stal se lékařem. Náčelník souhlasil a za rok už Ehula chodil v Praze do školy. Byl velice chytrý, rychle se naučil česky a brzy byl ve škole nejlepším žákem. Uběhla léta a  Ehula se stal lékařem. Mohl zůstat v Praze a léčit lidi tam, ale on řekl, že chce pomáhat lidem v masajské zemi. Vrátil se domů, ale pana Holuba měl rád jako svého strýčka.
V Africe se Ehula stal rychle známým po celé masajské zemi, založil tam nemocnici pro Masaje a u svého tatínka, náčelníka Luhuly Telizenta se ještě učil šamanskému umění. Za několik dalších let se Ehula stal také známým šamanem. Přitom stále vzpomínal na Prahu a na svého strýčka pana Holuba. Jednou mu napsal, že se chce ještě jednou podívat do Prahy a udělat něco pro něj za to, že se mohl stát lékařem. Na to mu pan Holub odpověděl, že nic nechce, že je šťastný, když se Ehulovi dobře daří. Ehula ale přesto chtěl něco z vděčnosti udělat, a tak řekl panu Holubovi, že bude svým šamanským uměním a kouzly pomáhat na dálku dětem v Čechách.
Když Ehula přijel do Prahy, pan Holub s tím souhlasil a hned se ho také ptal, jak bude ta jeho pomoc vypadat a co by pro to mohl udělat on, pan Holub. Ehula mu jen řekl, že nemusí dělat vůbec nic. On, Ehula, si každý rok vybere jedno děťátko, které se narodí 21.září, v den, kdy on se stal lékařem a svým šamanským uměním způsobí, že děťátko bude zdravé, bude se dobře učit, bude mít v životě štěstí a prožije dlouhý život. „A jak to uděláš Ehulo“, ptal se pan Holub. „Na to se neptejte, strýčku, protože o šamanském umění se nemluví“. „A jak se pozná, které to děťátko sis vybral?“
Na to mu Ehula odpověděl: „Na děťátku nebude skoro nic zvláštního. Bude růst, učit se chodit, učit se mluvit. Jen až mu budou asi tři roky, bude si svým dětským hláskem prozpěvovat: Ehula Telizent, Ehula Telizent. To bude opakovat asi dva měsíce a potom už se to nepozná nijak. „Ale to vlastně skoro nikdo nebude vědět“ řekl pan Holub. „Budete to vědět vy a mít se mnou radost, že každý rok bude u vás v Čechách o jednoho šťastného človíčka víc“ odpověděl mu Ehula.
„Děkuji ti Ehulo“, řekl ještě pan Holub, potom se rozloučili a Ehula se vrátil znovu ke svým masajům.
A od té doby tady u nás každý rok přichází na svět jeden človíček, který si ve třech letech zazpívá „Ehula Telizent, Ehula Telizent“.
Neznáte náhodou nějakého takového?
18.03.2009 22:12:23
ptheiner

Líbí se vám tyto stránky?

Ano (1777 | 35%)
Ne (1673 | 32%)
Stránky zdarma
Stránky systému Webgarden
Nashledanou v Českém Krumlově v srpnu 2018!
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one