Toto jsou stránky pro všechny, kdo s námi prošli (nebo chtějí projít) dlouhou cestu krajem pětilisté růže.

S Kletí na dohled

 

Byl ročník 2003 34.nebo 35.? Tato otázka byla za dobu trvání pochodu mnohokrát položena a odpověď zněla buď 34 nebo 35 nebo nevím. Přikloňme se tedy k číslu 35. Pořadatelé si za své úsilí zaslouží, aby i ten minulý ročník byl očíslován, i když se potom kvůli povodním neuskutečnil.

První známkou toho, že letošní pochod opravdu bude, byl Karlův mail, ve kterém oznamuje, že přijedou s Pepíčkem 20.srpna v 17.15 do Českého Krumlova. Ale když jsem vstoupil do budovy gymnázia, byl jsem na výběr i hájení místa na spaní sám. Na podlaze tělocvičny jsem zabral místo pod košem (rozuměj basketbalovým) a rozložil věci podle lajny. U zdi už tentokrát nebylo. Z ostatních členů party zde byla v tu chvíli jen Blanka, ale na druhém konci Krumlova, kde ji pořadatelé přemlouvali k lepšímu ubytování. Když se asi po půlhodině vrátila, byli jsme pořád sami. Potom však už to šlo rychle za sebou, takže jsem při své slábnoucí paměti ani nestačil zaznamenat pořadí. Z ohlášených se zatím nedostavila Miška pro pracovní zaneprázdnění s tím, že přijede až druhý den večer a také Ervín, ten však ohlásil příjezd až na pátek odpoledne.

Otázku, co s načatým večerem vyřešil Lojza. Zavolal nám ať přijdeme k nim a potom, že se uvidí. A tak jsme se vydali k Hajerům a s nimi potom po seznámení s jejich skvělým psem Astou do ukrajinské restaurace na Vyšehradě na večeři. Kamenem úrazu se stal jako před dvěma lety v Kaplici chleba, který napřed nebyl a potom byl a také pivo, když místo objednaných sedmi se k nám dostala jen dvě a ještě několik dalších nedorozumění se sice snaživou, ale ne právě nejbystřejší číšnicí. Nakonec se obrátilo vše v dobré, pivo i večeři jsme dostali a došlo i na vzájemnou komunikaci, když jsme mimo objednávek chtěli vědět jak se řekne rusky žízeň. Číšnice nám to nebyla ochotna prozradit. Až při konečném smíření nás přece jen poučila, že žízeň se řekne "ja choču piť". Měla jen částečnou pravdu. V tlustém slovníku jsem si později vyhledal, že žízeň se řekne "žážda". Určitě to věděla, ale asi jí to nepřipadalo dostatečně důstojné. No řekněte třeba "Žízeň po životě" se přeloží jako "Žážda po žizni". To je jedna žízeň za druhou.

Ale přestaňme filozofovat a pokročme přes noc v tělocvičně na první snídani a po ní následujícímu slavnostnímu zahájení pochodu. Prokázalo se jako už mnohokrát, že předběžné propozice čteme všichni pozorně. Všichni jsme věděli, že zahájení je na náměstí v Krumlově. Hanka s Blankou se ještě po snídani vrátily do tělocvičny a potom již spěchaly na náměstí. My ostatní již bez Jitky, která s námi pobyla jen jeden večer a noc, jsme po východu z jídelny dověděli pravý stav věcí. Zahájení byla přeloženo na školní hřiště nedaleko jídelny. A tak další z ročníků začal kufrem ještě před vlastním zahájením. Hanka s Blankou došly až na náměstí a teprve potom zjistily, že se zde jaksi nic nekoná. My ostatní jsme vyslechli slavnostní řeč a vydali se po trase první etapy přes Vyšný směrem na Chvalšiny. Cesta vedla po úpatí Kleti lesem chvíli do kopce, chvíli po rovině a tak po dlouhých dvou letech jsme byli opět spolu na Růži, i když trochu násilně rozděleni úvodním kufrem. Hanka s Blankou po zjištění, že náměstí není to pravé, nasadily jistě šestku a dostaly se brzy na značenou cestu a asi po dvou hodinách nás dostihly a dokázaly, že jsou ještě ve výborné formě nebo snad, že my už jsme na tom dost špatně (to platí v této chvíli na Karla, Pepíčka a Pavla). Zdá se, že pravda se přiklání spíše k té druhé alternativě. Ale nebudeme to dále zkoumat. Věnujme se dalšímu průběhu.

První den byla naše cesta na nás poměrně dlouhá a měřila celých  29 kilometrů. Cíl v Kájově byl na nádraží a vlak do Krumlova jel až po páté odpoledne, takže času bylo dost a dost. Následujících pět kilometrů uběhlo bez zvláštních příhod. V penzionu Hubert v Uhlířské hájovně pod Kletí jsme okusili dobrou gulášovou polévku a došli až na horní konec Hejdlovského údolí. Zde jsme chvíli poseděli na mezi u piva a všimli si, že za kopcem ve směru naší další cesty vykukuje černý mrak. Za dalších deset minut na cestě k Červenému Dvoru, který se už v dávných dobách proslavil kufrem, jsme se začali obávat nejhoršího, protože mrak se vysunul až nad nás a občas z dálky zahřmělo. Po chvíli spadly první kapky, které nás donutily dát deštníky a pláštěnky do pohotovostní polohy. Potom jsme však uhnuli cestou doprava ke Chvalšinám a mrak nenápadně zmizel někam jinak, takže ty první kapky byly také poslední a my jsme zase jednou byli chvíli na pochybách, zda to co spadlo máme počítat za déšť nebo ne. Ve Chvalšinách, ke kterým jsme došli už zase za svitu slunce, jsme se ani příliš nezdrželi, protože nás trochu děsilo těch dalších 11 kilometrů před námi pro nás neznámým vojenským prostorem. Prvních pět kilometrů z nich vedlo po silnici ve vojenském prostoru a sluníčko jakoby dohánělo, co zameškalo za tím mrakem, pod nímž jsme šli předtím. Těm pěti kilometrům vládlo vedro, asfalt a beton. Potom jsme však ze silnice odbočili na cestu k boletickému kostelu a k našemu překvapení jsme si namočili nohy do vody z toho mraku, co nám uhnul z cesty. Ti, kteří tudy šli asi hodinu před námi budou letošní ročník určitě považovat za pořádně dešťový. Byli jistě prolití skrz  naskrz.

Další cesta až do Kájova na vlak byla příjemná, vedla částečně lesem a poslední úsek místy i trochu s kopce a tak jsme tu dlouhou došli a vlak do Krumlova nezmeškali.

Večer byl slavnostní. Ze svých neodkladných pracovních povinností se přece jen vyvlékla Miška, po mnohých mobilních voláních a mírných nedorozuměních, v nichž hlavní úlohu hrálo, zda Špičák je kopec nebo autobusová zastávka, vystoupila právě na té stanici, kde neměla. Důležité bylo, že byla nalezena a večer nám připravila překvapení, když nás všechny u Hajerů pasovala na rytíře rožmberské růže a navlékla nám krásná trička s růží na prsou, jejíž autorkou je Evča, v letošním roce fyzicky nepřítomná. Hned na místě jsme si slíbili, že poslední den pochodu v nich půjdeme.

Den druhý začal na krumlovském nádraží cestou vláčkem do Mříčí a hned od rána nás provázelo krásné slunečné počasí. Povzbuzeni svým včerejším úspěchem, zvolili jsme trasu 32 kilometrů. Kolik jsme nakonec ušli, to přesně nevím, ale bylo to asi o trochu méně. Z trasy 22 kilometrů cestou odbočovaly tři "objížďky"  námi zvané bubliny a hned po té první jsme se s vervou a téměř poslední pustili.

Při jejím procházení se nám přihodil menší kufříček. Šli jsme po polní cestě, značení bylo bezvadné a nepřehlédnutelné, ale přesto na jednom rozcestí polních cest Blanka, která v tu chvíli šla první, přehlédla odbočku doprava a pokračovala rovně, s kopečka, příjemnější cestou a my ostatní roztroušeně  a poslušně za ní, aniž si někdo v té pravé chvíli všiml odbočující značky. Asi po půl kilometru jsme znervózněli z nedostatku značek, zastavili se a vzpomněli si, že poslední značka byla někde na kopci. Tentokrát jsme jako zkušení kufraři nepodlehli pokušení jít zkratkou a pokorně jsme se vrátili po svých stopách až na poslední nalezenou značku, potom správně odbočili a pokračovali dál po správné cestě. Nutno poznamenat, že tak skvěle organizovaný kufr jsme snad ještě nikdy nezažili.

Přes nesporné klady tohoto našeho počínání jsme na východu z první "bubliny" už byli úplně poslední a další bubliny jsme takticky vynechali, i když tu poslední, která vedla Třešňovým Újezdcem jen  s těžkým srdcem. V pohodě a stále téměř poslední jsme dorazili na Kuklov a cestou vzpomínali na slavný kufr do Třešňového Újezdce. Potom nás po návštěvě hospody, kde měli špatné pivo, ale dobrou zmrzlinu, čekala jen cesta na Brloh, okořeněná průchodem uvnitř ohrady s pasoucím se stádem krav a příjemným posezením na brložském koupališti, tentokrát u dobrého piva. Na poslední autobus do Krumlova jsme dokonce ještě chvíli čekali.

V podvečer se k nám připojil Ervín. Trochu zaskočeni množstvím možností, jak strávit večer v Českém Krumlově, jsme se nakonec roztrhli a v průběhu večera už nesešli. Podle ústního popisu jsme v počtu pěti hledali jakousi hospodu až jsme nakonec našli posezení v jednom penziónu na Plešivci (to je čtvrť Krumlova), kde jsme byli sami při dobrém pivu jen s majitelem a povídali téměř jen o povodních. Příjemný večer skončil, noc uběhla rychle a bez rušivých momentů a ráno jsme se probudili opět do krásného, i když trochu větrného dne, kdy nás čekalo jen příjemných 21 kilometrů.

Do poslední etapy jsme nastoupili v tričkách s růží a cestou nám je mnozí záviděli. Trasa vedla většinou po známých cestách i stezičkách z minulých ročníků a celý den se vyznačoval neobvyklou pohodou. Nejprve jsme se pokochali pohledem na Český Krumlov z Křížové hory a potom se vydali směrem na Přídolí, kde jsme si snad poprvé za celou dobu prohlédli kostel a potom do Záluží, Dubové, Zátesu a Starého Spolí. Tentokrát jsme nebloudili, ani nebylo kde, protože cesta byla vzorně značená, ani nezaznamenali žádné rušivé přírodní či jiné vlivy. Den byl vlídný až pohádkově. Vládla pohoda a na konci etapy jsme se dočkali i kousku nové cesty, po které jsme ještě nikdy nešli. Bylo to mezi Starým a Novým Spolím.

Cesta uběhla a my jsme se octli v Krumlově tak brzy, že jsme se mohli zastavit v hospůdce a bez problému ještě po medailobraní stihli koupání v bazénu i večerní tancovačku, na které s námi byl i Lojza a cestu tam nám několika zpříjemnil tím, že nás svezl svým novým autem. Večírek se tentokrát odstěhoval do nedalekého Kájova, krumlovská zámecká jízdárna už není turistům dostupná. I tak však tam bylo pěkně, takže změna místa vůbec nevadila.

Poslední krátká noc skončila a my jsme se postupně vydali na další roční cestu, která nás, jak doufáme, zase všechny přivede na start 36.ročníku Růže do Jindřichova Hradce.

 

Hyčmo:

 

Po prvním přečtení vyprávění o posledním ročníku "Růže" jsem poněkud znejistěl a zapochyboval o tom zda jsem se jej opravdu zúčastnil. Po druhém přečtení mne pochybnosti začaly opouštět. Jednak proto,že se mi některé pasáže pomalu vybavovaly a také proto, že mne ve vyprávění Pavel jmenoval. A po dalším čtení si dovoluji připojit několik, převážně osobních, poznámek.

K prvnímu večeru nemám co dodat. V první etapě na mne velmi zapůsobil průchod bývalým vojenským prostorem. Jednak negativně, to pokud jsme šli po silnici a také velmi pozitivně. V minulosti jsem mnohokráte z dálky hleděl na boletický kostel. Znal jsem jej z literatury jako pozoruhodnou, původně románskou stavbu. Tehdy mne ani nenapadlo, že bych jej někdy mohl vidět zblízka, i když ve zdevastovaném stavu. Jak nám sdělili pořadatelé na kontrole, zatím se podařilo opravit střechu, ostatní vázne (jak jinak) na nedostatku financí. Okolní krajina pak působila velmi romantickým a nevojenským dojmem.

Druhý den nás, krátce po vystoupení z vlaku, přivítaly za drátěným plotem sochy bývalých význačných představitelů dělnického hnutí. I tato trasa vedla z velké části romantickou a (alespoň pro mne) v mnoha úsecích, neznámou krajinou. A ještě bych připojil konstatování, že jsme se na jedné kontrole nečekaně setkali s Honzou Švehlů.

Pokud jde o třetí etapu dovolím si s Pavlem polemizovat. Pokud mne paměť neklame, ke kufru při ní došlo. Absolvovali jej Miška s Pepou, kteří vynechali poslední kontrolu na skále nad Vltavou. Místo ní se zúčastnili nějaké slavnosti nebo soutěže slunečnic. Zajímavé, teď když píši tyto řádky si vůbec nedovedu vybavit kde byl cíl pochodu (žeby ve škole ?).

Poslední poznámka se týká zábavy v Kájově. Při vystupování z Lojzova auta mi na zádech rupla košile. Po krátkém váhání zda se vrátíme do tělocvičny (to kvůli převlečení) jsme se rozhodli pro jinou variantu. Lojza někde sehnal izolepu a rozpáraný šev jsme prostě přelepili. Vím, že to řada účastníků zaregistrovala někteří to i komentovali, ale většina dělala jakoby nic. Nevím zda byli tak taktní či zda to považovali za další módní výstřelek.

No a to je asi tak vše, víc už mne nenapadá. (Karel)

 

 

13.03.2009 18:58:57
ptheiner

Líbí se vám tyto stránky?

Ano (1775 | 34%)
Ne (1673 | 33%)
Stránky zdarma
Stránky systému Webgarden
Nashledanou v Jindřichově Hradci v srpnu 2017!
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one