Toto jsou stránky pro všechny, kdo s námi prošli (nebo chtějí projít) dlouhou cestu krajem pětilisté růže.

Na půl cesty - 2018

Odložit něco o rok v našem věku, to je jako dotknout se nekonečna. A přece se to podařilo. Pátý ročník našeho pochůdku Na půl cesty se konal!

Už před rokem jsem si vymyslel, kam zavedu své nejbližší přátele na pátém ročníku našeho pochůdku. Ale páni doktoři mi udělali čáru přes rozpočet a pozvali mě na operaci kyčle právě v době, kdy se měl pochůdek konat. S těžkým srdcem jsem všem oznámil, že letos (tedy v roce 2017) to nepůjde. Snad někdy příště.

A to příště jsme si dohodli na 23. duben 2018. Sestava tradiční: Blanka, Karel, Pepíček a Pavel. Místo konání: rybniční oblast na západ od Českých Budějovic, moje zamilované území, kde jsem byl snad tisíckrát, ale moji přátelé nikdy. Program toho pro mě svátečního dne jsem si podrobně a do všech detailů připravil už několik týdnů před datem konání. A jak už to tak bývá, necelý týden před dohodnutým setkáním přišla nečekaná zpráva od Karla. Nemůže přijet, protože právě na ten den byla jeho manželka pozvána od nějakých doktorů (ti doktoři nám to komplikují!). Moje reakce na to byla: „Bez Karla, ne!“ A hned návrh na dva náhradní termíny – dva následující dny. Byl jsem zase jednou tím, kdo napřed jedná a potom teprve myslí a zvolil jsem následující den po plánovaném a ačkoliv se všem třem ostatním hodil, já jsem nakonec zjistil, že sám nemohu.

Vzápětí jsem navrhl několik dalších možných termínů a první z nich se kupodivu hodil všem čtyřem. Konečně tedy shoda a 27.duben 2018 byl ten den, kdy se náš pochůdek uskutečnil. Abychom nemuseli jít větší úsek po silnici, dohodl jsem se svým synem mladším, že nás doveze na start do vesnice Branišova.

Dopoledne 27.dubna v 10 hodin jsme se sešli s Blankou na nádraží v Českých Budějovicích, Karel a Pepíčkem přijeli vlakem v 10.08 (dokonce bez zpoždění), po chvilkovém váhání jsme se potkali i se synem Míšou a zanedlouho už jsme vystupovali na návsi úpravné vesničky Branišov za krásného slunečného počasí s příjemnou teplotou kolem dvaceti stupňů a téměř bezvětřím. První kilometr cesty nás zavedl k rybníku Návesnému, v němž se necelý metr nad vodní hladinou vynořují zbytky zdí, samozřejmě porostlé trávou a křovím. Právě zde před několika stoletími stávala tvrz s poetickým názvem – Doubíčko.

Pochůdek jsem si připravil tak, abych svým kamarádům ukázal co nejvíce ornitologických zvláštností a pozoruhodností. Právě u bývalé tvrze Doubíčka bývá v tuto dobu velmi často slyšet kouzelný zpěv žluvy hajní. Bylo však skoro poledne a to ptáci nejsou právě v nejlepší pěvecké náladě. Přišla tedy na pořad nahrávka zpěvu žluvy, abychom si ji poslechli aspoň takto. Netrvalo to snad ani dvě minuty a ozvala se nám žluva pravá z nedalekého lesa. Po několika stovkách metrů jsme si ulovili první dnešní kešku (to je už také tradiční při našich setkáních) a na odbočce od Novohaklovkého rybníka jsem doufal, že nám zazpívá slavík na místě, kde vím, že určitě pobývá. Nezpíval, takže přišla opět nahrávka. A opět se podařilo, že krátce na to, pro něj ve velmi neobvyklé denní době, se nám slavík ozval a zpíval více než pět minut. Nevím jak ostatní, ale já jsem z toho měl velkou radost.

Naše cesta potom pokračovala velmi krátkým úsekem po asfaltové silnici. Asfaltovou nudu mám zpestřil svým majestátním letem čáp – obyvatel čapího hnízda v nedalekých Čejkovicích a hned nato jsme odbočili ze silnice na cestu kolem rybníka s poetickým názvem – Zdráhanka. Jen kousek od vesnice Haklových Dvorů se ocitáme v království divokých husí. Zde už nahrávky není třeba. Husy je slyšet na dálku a několik jich i vidíme na louce nedaleko. Některé ještě zahřívají vejce na hnízdech, některé už vodí malá letošní housata. Právě zde, mezi Zdráhankou a Starohaklovským rybníkem je jedno jejich hnízdiště. Jižní Čechy jsou jejich domovem, kam se vrací každý rok koncem ledna nebo začátkem února ze svých zimovišť ve Španělsku a Tunisu.

Po několika stech metrech docházíme na křižovatku polních cest. Zde jsem kdysi (před šesti lety) se svými vnuky ulovil svou první kešku (dnes už neexistuje). Měla název „Pochválen buď Ježíš Kristus“ asi proto,že právě na tomto rozcestí se nachází kříž s neobvyklým nápisem: „O crux, ave, spes unica!“ Sám v latině neznalý, hledal jsem překlad a napsal o něm připojený dovětek. Zná-li někdo jiný, lepší překlad, než ke kterému jsem se dopracoval já, prosím o sdělení.

U kříže odbočujeme doprava a asi po stu metrech přicházíme k prvním stavením Nových Dvorů. Osadě o několika domech dominuje velký statek, přestavěný asi před šesti lety na velký penzion, minipivovar a restauraci asi pro 200 lidí, s názvem U Kněžínka. Zdálo by se, že zde, téměř na samotě, nemůže mít šanci na přežití, ale při mé předchozí testovací návštěvě zde bylo kolem páté hodiny odpoledne nejméně 150 lidí, většinou cyklistů na vyjížďce z Českých Budějovic.

Kolem dvanácté hodiny byla restaurace ještě skoro prázdná. Bylo teplo a svítilo sluníčko, takže jsme se usadili venku u velkého stolu s lavicemi a pod slunečník. Oběd byl dobrý, pivo vynikající a zábava nekonečná (to mám z televizních reklam). Probrali jsme krátkou historii pochůdku „Na půl cesty“, o něco delší historii Růže a mnoho dalších témat a vůbec jsme nehovořili o nemocech. Najednou už nebylo mnoho času, protože naším cílem byla konečná městské dopravy, kde trolejbus č. 9 na nikoho opozdilého nečeká.

S Karlem jsme byli zakoupit něco pivních etiket z minipivovaru Kněžínek a potom už naše cesta směřovala ke druhé dnešní kešce, která byla vytvořena v místech zaniklé vesnice Stará Houžná. Dnes tak jmenuje jen rybník, Starý Houženský, na jehož dně skončila zmíněná vesnice. Cesta kolem Starohaklovského rybníka nám otevřela výhled na Kleť, Hlubokou a také na strom s kormorány a na hejnka kachen poláků. Na odbočce od Starohaklovského rybníka jsme sešli z jeho hráze a připomněli si, že to byl pro dnešek jediný a největší „kopec“. Jinak celá trasa vedla v naprosté rovině. Dále jsme pokračovali mezi rybníky Starý Houženský a Šnejdlík a zde jsme vešli do soustavy Vrbenských rybníků, k rybníku Černíš s hnízdištěm volavek popelavých a také pod mohutné duby, jejichž obrovité kmeny lemují skoro celou zbývající cestu. Nádherná přírodní rezervace Vrbenské rybníky hostí řadu vzácných druhů živočichů a bohužel tady také prochází velmi frekventovaná cyklostezka směrem k minipivovaru Kněžínek. Odpoledne už tedy zdaleka nebylo bez lidí na rozdíl od začátku pochůdku, kdy jsme nepotkali ani jednoho člověka.

Naše třetí keška je věnována právě přírodní rezervaci Vrbenské rybníky, a tu jsme bohužel nenašli, protože ji někdo den před naší návštěvou ukradl (podle slangu keškařů „vymudlil“). Zbytek cesty podle rybníka Domin nám přinesl poslední dva ornitologické zážitky. Setkání se vzácnou a velmi krásnou kachnou zrzohlávkou rudozobou (viděla jen Blanka) a pohled na ostrůvek s hnízdícími kolpíky bílými (pro pozorovatele jen bílé skvrny v korunách stromů).

Rozdělení na rychlejší a pomalejší část kvůli dostižení městského trolejbusu č.9 se ukázalo jako zbytečné, protože i pomalejší část (t.zn. já) dorazila asi 15 minut před odjezdem. Trolejbus jel přesně, tedy i spoje na obě strany všichni stihli, dokonce i s malou rezervou.

Naše páté setkání s názvem „Na půl cesty“ skončilo. Snad nevyjadřuji jen své pocity, když ho budu pokládat za vydařené. Věřím a doufám, že to nebylo naše setkání poslední.

 

Dovětek:

Jak jsme překládali nápis na kříži

Jak už jsem se zmínil v povídání o pochůdku, nedaleko Nových Dvorů stojí kříž s nápisem: „O crux, ave, spes unica!“. Když jsme stáli u kříže, dohodli jsme se, že se pokusíme o překlad nápisu do češtiny.

Latina je velmi složitá. V poznámkách k nedaleké kešce jsem si přečetl první verzi překladu: „Buď zdráv kříži, jediná naděje!“. Pepíček po dvou dnech přidal jeho verzi: „Oh kříž, naše jediná naděje“. V jeho překladu mi trochu chybělo slovo „ave“. Nahlédl jsem do latinsko-českého slovníku a zjistil, že ave je a)buď zdráv nebo b) sbohem. Zdá se, že toho využil neznámý překladatel, autor první verze.

Internetovému překladači z latiny do češtiny jsem zadal text nápisu. Odpověděl okamžitě: „Ó kříži, krupobití, naše jediná naděje!“ Zkoušel jsem mu zadat různé výrazy a až jeho překladem slov „ave crux“ jsem byl celkem spokojen - „sláva kříži“.

Z toho všeho jsem vydedukoval tyto následující varianty překladu:

1) Zdráv buď kříži, jediná naděje! (převzato od neznámého autora)

2) Oh kříž, naše jediná naděje! (Pepíček)

3) Ó kříži, sbohem, jediná naděje! (Pavel)

4) Ó kříži, sláva ti, naše jediná naděje! (Pavel)

5) Ó kříži, krupobití, naše jediná naděje! (internetový překladač)

6) Ó kříži, buď pozdraven, naše jediná naděje! (Pavel)

Zadám-li do překladače z češtiny do latiny verzi překladu 4), přeloží ji do latiny přesně tak, jaký je nápis na kříži. Proto pokládám verzi 4) za nejlepší.

Kdo chce pátrat dál nebo zná lepší překlad, má možnost!

 

Místo Hyčma:

 

K Pavlovu popisu pochůdku opravdu nelze nic dodat. Tak úplné vyprávění tu snad ještě nikdy nebylo. A tak mi nezbývá nic jiného, než krátká úvaha o nápisu na kříži u Nových Dvorů. Má to ale háček, nejsem latiník a v dostupné literatuře jsem zatím nic nenašel. O úvahu se přesto pokusím, ale netvrdím, že mé dedukce se ubírají správným směrem. Z porovnání všech uvedených variant plyne, že klíčové slovo je latinské „ave“.

Jako nejméně vhodné se zdá slovo krupobití. Ale v této době se stavěly různé morové sloupy, kříže a kapličky jako prosba o odvrácení nejrůznějších pohrom, jako poděkování za jejich ukončení, případně jako pokání. Ani tuto variantu nemůžeme tedy vyloučit.

Ani termín sbohem se mi nezdá. Tomuto významu by spíše odpovídalo slovo vale. To konečně známe i v češtině, ve spojení dát někomu nebo něčemu vale. Dát tehdy vale kříži by asi mohlo být chápáno jako neomalenost ne-li rouhání. Sbohem je sice mírnější, ale přece jen je to opuštění, byť i na krátkou dobu.

Dalším výrazem je sláva, ale tady se více nabízí slovo Gloria. Známé vánoční heslo Gloria in eccelsis Deo (Sláva na výsostech Bohu) se přímo vnucuje, podobně jako příbuzné gloriola. Pokud by tedy byl myšlen význam sláva, pak by s největší pravděpodobností bylo použito latinské Gloria.

A teď už zbývá význam buď zdráv, resp. buď pozdraven. Nejznámější spojení je Ave Maria (Zdrávas Maria), ale také Ave Caesar, morituri te salutant (Zdráv buď César, na smrt jdoucí tě zdraví). Významové jádro slova ave bych tedy viděl v českém slově pozdrav, které patrně vzniklo ze slova zdraví, ale žije už dlouho svým vlastním životem.

Po zvážení všech možností mi tedy vychází překlad: Buď pozdraven Kříži, naše jediná naděje (případně naše jediná spáso). Přikláním se tedy k Pavlově verzi číslo 6. O správnosti nejsem zcela přesvědčen, ale nic lepšího mne nenapadá. Samozřejmě se tím nespokojím a budu pátrat dál.

Abych přece jen neopominul náš pochůdek: Považuji jej za zcela zdařilý a doufám, že jich ještě několik zvládneme. A pokud by se konaly v kratších intervalech, byl bych ze všech sil pro. Chvíle strávené v bezvadné společnosti a ještě v krásné krajině jsou zkrátka k nezaplacení. (Karel)

 

 

 

Konečné řešení:

 

Nedostaneš-li od všemocného internetu odpověď podle svých představ, zeptej se – Internetu. Jen musíš jinak položit otázku. Můj syn mladší to vyřešil za dvě minuty a kliknete-li si na následující odkaz, http://www.karmel.cz/index.php/karmelitanska-spiritualita/texty-z-tradice/56-terezie-benedikta-od-krize/458-svata-edith-stein-a-jeji-text-ave-crux-spes-unica budete hned vědět všechno.

Ten nejsprávnější překlad je tedy: „Buď pozdraven svatý kříži, naše jediná naděje!“

 

A je to!! (Pavel)

Líbí se vám tyto stránky?

Ano (1779 | 35%)
Ne (1673 | 32%)
Stránky zdarma
Stránky systému Webgarden
Nashledanou v Českém Krumlově v srpnu 2018!
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one