Toto jsou stránky pro všechny, kdo s námi prošli (nebo chtějí projít) dlouhou cestu krajem pětilisté růže.

Na půl cesty - 2016

Čtvrtý ročník pochůdku Na půl cesty se konal! Přesně před třemi léty, kdy jsme se na benešovském nádraží sešli poprvé, jsem ani netušil, jestli se uskuteční aspoň druhý ročník. A teď, 25.dubna 2016, jsme se sešli opět na benešovském nádraží již na 4.ročníku, a stále ve stejné sestavě: Blanka, Karel, Pepíček a Pavel. Když o tom našem setkání začínám psát, napadá mě takový příměr - jsme, aspoň zatím, jako komorní kvarteto. Jen na rozdíl od něj nemáme žádné první housle. Hrajeme totiž všichni na jedné struně a zatím i bez falešných tónů. Jen připomínám, že u té struny je dost místa i pro další z naší party. Věkový rozdíl mezi námi a těmi ostatními je stále znát a zdá se, že každým rokem se trochu zvětšuje, i když z matematického hlediska je stále stejný. Letos se naším snem stalo uspořádat za rok jubilejní pátý ročník. Možná, že kromě nás z kvarteta si někdo s námi na tu naší strunu bude chtít zahrát. Uvidíme!!
Letošní pochůdek vznikal trochu obtížněji než ty minulé. Nemohli jsme se totiž shodnout na vhodném termínu pro všechny. Už vím proč se říká, že důchodci mají nejméně času. Nakonec všechno dopadlo dobře. S Blankou jsme měli tentokrát sraz na nádraží v Českých Budějovicích o hodinu později než v minulých letech. Ekovláček v Benešově má v dubnu první jízdu až v 11. hodin. Přišel jsem, jako vždy, o trochu dříve a šel si opatřit jízdenku. Po vyslovení mé žádosti se na mne paní za okénkem přes sklo podívala a pravila: „Kolik vám je let?“ Po mé odpovědi následovalo: „No, to už máte dávno nárok na slevu. Můžete jezdit se slevou jen na občanku a nemusíte o to ani nikde žádat!“ Pro mne ta malá příhodička znamenala, že jsem se už ocitl ve věku, kdy mi nikdo neřekne povzbudivé: „Na to ale nevypadáte!“ a možná, že mě i budou chtít v autobusu slečny pouštět sednout. Co naděláte, musím se s tím smířit.
Blanka přišla za několik minut, vlak byl poloprázdný, cestovalo se pohodlně, protože nebyla žádná výluka a jel i načas. V 10.11 hodin tak mohl pochůdek na benešovském nádraží přesně podle předpokladů začít.
Prvním naším cílem bylo benešovské gymnázium, kde jsem strávil tři své krásné a nezapomenutelné studentské roky. Před budovou je v dlažbě chodníku jinou barvou dlažebních kostek nápis „Gymnázium“ a pod ním letopočet založení gymnázia „1907“. Kdysi dávno jsme vždycky ráno „škrtli“ botou o sedmičku v letopočtu a věřili, že ve škole nám to přinese štěstí. Na srazech spolužáků se na tomto místě také scházíme a „škrtáme“ o sedmičku pro štěstí v dalším životě s přáním, abychom se sem ještě vrátili. My jsme si tedy také „škrtli“ a já (a snad i ostatní) věřím, že to bude mít příznivý vliv i na náš pochůdek.
Na rozdíl od minulého ročníku na nás na náměstí čekal benešovský ekovláček skoro prázdný. Měli jsme i čas pohovořit s řidičem, který nás shodou okolností vezl i loni, a potom si užít cestu jarně oděným konopišťským parkem. To nejdubnovější aprílové počasí však přihnalo sněhový mrak a ekovláček skoro zmizel ve vánici. Než nás dovezl na Tuškův vrch, kde jsme vystupovali, počasí se trochu umoudřilo a na několika místech už zase vykukovala modrá obloha. Tak jako v minulých letech, i tentokrát byla naše trasa uzpůsobena na sbírání několika kešek. První z nich jsme bezpečně našli nedaleko zastávky ekovláčku na Tuškově. Prozradil jsem ostatním, že ta keška tam byla i při naší loňské návštěvě, jenomže asi jen týden, a když jsem připravoval loňskou trasu zhruba deset dní předem, ještě nebyla na internetu. Lesní cestičkou jsme z vrchu Tuškova došli po několika stech metrech ke Konopišťskému rybníku právě v místě, kde je přes něj vybudován nový (už několik let) mostek pro pěší a cyklisty. Původně jsem měl trasu připravenou tak, že na tomto místě odbočíme doleva, dojdeme k sádkám a potom už známou silničkou ke Chvojnu (Chvíli jsem musel studovat, jak se Chvojen vlastně skloňuje a dověděl jsem se, že podle místních znalců kromě prvního pádu jsou všechny další bez e, to znamená Chvojna, Chvojnu atd. Nepřesvědčilo mne to, ale podvoluji se.). Improvizace zase jednou zvítězila, protože Chvojen bylo vidět a cesta za mostkem směřovala přímo k němu. Směr cesty se však zakrátko změnil a na křižovatce hlavní cesta vedla jinam a naším směrem odbočovala užší, ale dobře schůdná lesní cesta. V tomto případě jsme vůbec neváhali a vydali se po ní, jenže… Asi po padesáti metrech cesta končila v obilném poli. „Když kufr, tak pořádný“, řekli jsme si a odhodlaně jsme pokračovali vyježděnými kolejemi od nějakých zemědělských strojů, potom přešli mělkou rokli s úzkým potůčkem a ještě kousek pole, než jsme se dostali na silnici ke Chvojnu (jinou, než jsem měl v původním plánu). Druhá keška nás donutila obejít dnes zpustlý, kdysi velmi krásný hřebčín a trochu se vzdálit od našeho hlavního cíle – Chvojna. Tuto část naší cesty jsme si užívali za krásného slunečného počasí a odtud už jsme zamířili ke kostelu – Chvojnu. Na tomto místě se musím přiznat, že ačkoliv je Chvojen jen asi 6 kilometrů od mé rodné Bystřice, byl jsem zde jen jednou na kole asi před šedesáti lety.
Od hřebčína ke kostelu vede cesta mírně do kopce, a i když svítilo slunce, nad obzorem se kupily tmavé mraky. Asi 100 metrů před cílem začala pravá aprílová vánice s docela slušným větrem. K tomu poznamenal Karel: „Tak to nám ještě chybělo. Za celých skoro padesát let, co spolu chodíme, jsme na pochodech zažili všechny druhy počasí, jen ten sníh nás nikdy nepotkal“. Jak je vidět, stále je možné zažít něco nového!
Chvojen jsme nejprve obešli, abychom si mohli ulovit kešku, která je mu věnována a zezadu mezerou ve zdi jsme vešli na hřbitov rozkládající se kolem kostela. Asi největší zajímavostí zde byla hrobka, na níž má své jméno současný žijící pan správce objektu (kastelán nebo kostelník?). Zasvětil totiž konec svého života obnově a údržbě Chvojna (je mu v současné době osmdesát let) a chce tady být i pochován.
Ze hřbitova jsme prošli odemčenou hlavní branou a skoro přesně v tom okamžiku přestalo sněžit a než jsme došli ke dnešní poslední kešce s pěknou vyhlídkou na Konopiště, už zase svítilo sluníčko. Kousek cesty vedla červená značka po málo frekventované silničce, z níž jsme po trošce váhání našli odbočku lesem na břeh Konopišťského rybníka.
Na břehu rybníka jsem zaznamenal jedno pěkné ornitologické pozorování a podělil jsem se o něj s ostatními. Kolem nás totiž poletovali dosti vzácní lejskové bělokrcí. Musím přiznat, že tolik jsem jich a tak zblízka nikdy v životě neviděl, proto to zaznamenávám jako výjimečný zážitek.
Cesta kolem rybníka nás dovedla do konopišťské zámecké restaurace známé tím, že zde mají kdykoliv jídla ze zvěřiny. Nejisté počasí, a také asi pondělí, způsobilo, že v restauraci bylo skoro prázdno, takže jsme byli obsluhováni bez prodlení. Než jsme stačili probrat právě uplynulý den, přípravu na Růži a z hlavy vypočítat, že součet věku nás čtyř sedících u stolu činí úctyhodných 307 let, byl oběd na stole. Zvěřinový guláš nám spravil chuť a pivo Ferdinand zahnalo žízeň. Pohled na hodinky nás potom donutil k rychlému ústupu. K vláčku jsme došli asi dvě minuty před jeho odjezdem do Benešova.
Benešovské nádraží kolem 16.hodiny a rozloučení se 4.ročníkem pochůdku Na půl cesty. Bylo to sice krátké, ale velmi pěkné. Slíbili jsme si, že pokud to jen trochu půjde, sejdeme se příští rok na jubilejním 5.ročníku!
Tím jsem skončil letošní „můj pohled na věc“ a vyzývám vás k připojení „hyčma“.

HYČMO

K Pavlovu vyprávění tentokráte opravdu není co dodat. Tečka
Když jsem si toto hyčmo představoval, bylo vše jasné. Teď, když to vidím napsané, přece jen na mne působí nějak divně. Tak ještě přidám asi dvě nebo tři poznámky, i když s daným tématem souvisí jen zcela okrajově. To přirovnání ke kvartetu se mi líbí, řekl bych, že je velmi výstižné. Jen bych k tomu dodal, že není profesionální, ale ryze amatérské. Scházíme se proto, že si chceme zahrát a že je nám spolu dobře. Vše ostatní je vedlejší. A rozšíření na kvintet, sextet a třeba i komorní orchestr je vítáno.
Druhá poznámka se týká věku. Pavlovi začínám závidět. Očekává, že ho slečny začnou pouštět sednout. Tak to mu opravdu závidím. Mne pouští už několik let. No, co bych vlastně chtěl, vždyť je přece jen mladší.
Ve třetí poznámce si trochu zamentoruji (abych neporušil tradici). U správce Chvojena (tady se mi to líbí víc s tím e) se objevily dva výrazy, kastelán a kostelník. Nuže slovo kastelán je odvozeno od slova kastel, tedy hrad. Dříve bylo užíváno i u nás, a stále přetrvává ve francouzštině a italštině a možná i v jiných jazycích. Kdežto kostelník je odvozen od slova kostel.
A ještě prémie na závěr: V některém z uplynulých dnů jsem viděl v televizi pořad Cestománie, Tentokráte byl ze Španělska. V nějakém menším městě, jehož jméno jsem ještě nikdy neslyšel, a tudíž také hned zapomněl, je velký starý kostel. A komentátor pravil, že na jeho střeše je 120 čapích hnízd. Při pohledu na něj bylo jasné, že je tam poněkud přečápováno, ale zdráhám se uvěřit tomuto číslu. Že bych se přeslechl? A jedno hnízdo prý váží cca 300 kg.  Tak nevím
                                                                                            (Karel)

Líbí se vám tyto stránky?

Ano (1775 | 34%)
Ne (1673 | 33%)
Stránky zdarma
Stránky systému Webgarden
Nashledanou v Jindřichově Hradci v srpnu 2017!
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one