Toto jsou stránky pro všechny, kdo s námi prošli (nebo chtějí projít) dlouhou cestu krajem pětilisté růže.
Myšlenka pochůdku „Na půl cesty“ vznikla v mé hlavě na začátku roku 2013 a důvody pro jeho pořádání jsem podrobně popsal v loňském povídání. Mým původním úmyslem bylo ukázat všem z naší party krajinu mého mládí, kde je dostatek námětů na několik let. Moje pozvánka na druhý ročník, kterou jsem vám všem předal na loňské Růži, se setkala sice s nevelkým, ale přece jen ohlasem, takže se zdálo, že účast bude trochu početnější než na prvním ročníku. V průběhu roku však z původní pozvánky nezbylo vůbec nic. Začal jsem se spolu s Karlem trochu zajímat o vznikající minipivovary a jeden z nich mě natolik zaujal, že jsem nakonec změnil místo pochůdku. Začátek jsem přesunul do Heřmaniček, což je na stejné trati a dokonce blíže poloviční cesty mezi Prahou a Českými Budějovicemi a v prvním návrhu jsem uvažoval, že půjdeme z Heřmaniček do Prčice a odtud do Střezimíře. Karel správně oponoval, že trasa je příliš dlouhá, a tak nakonec zpáteční cesta z Prčice měla vést opačným směrem po stejné trase zpět do Heřmaniček.
Dnem, kdy se letošní pochůdek konal, bylo nakonec 22.dubna, jen o dva dny jinak než před rokem (tehdy jsme se sešli 24.dubna). V posledním týdnu před tímto datem se omluvili všichni kromě nás čtyřech účastníků prvního ročníku.
V den pochodu v 6.30 jsme se sešli s Blankou na nádraží v Českých Budějovicích a nastoupili do rychlíku do Prahy. Už tady jsme měli štěstí, protože na trati mezi Českými Budějovicemi a Benešovem jsou na denním pořádku výluky. Naštěstí ta příští začínala až následující den. Ani den po Velikonocích nebyl vlak plný, takže jsme pohodlně cestovali do Tábora i potom dále osobním vlakem do Heřmaniček. Už z okna zastavujícího vlaku jsme tu zahlédli Karla s Pepíčkem, kteří přijeli z opačného směru asi o půl hodiny dříve. Vzhledem ke zcela zanedbatelnému zpoždění začal pochůdek „Na půl cesty 2014“ jen o dvě minuty později než bylo stanoveno, tedy v 8.51.
Neodmyslitelnou součástí našeho setkání se stalo vyhledávání geocashingových schránek – kešek. První, kterou jsem měl připravenou, se nalézá přímo na nádraží v Heřmaničkách na  jedné nádražní budově. Po navedení GPSkou osvědčil svůj talent opět Pepíček, když nalezl krabičku okamžitě.
Hned poté jsme vyrazili na trasu v prvních asi 200 m „nábližkou“, kterou hoši vyhledali, než jsme s Blankou stačili přijet, a potom už po žluté značce překrásnou jarní rozkvetlou krajinou s trochu zataženým nebem nad sebou zdoláváme první kilometry. Pohybujeme se pro nás už poslední léta standardní průměrnou rychlostí 3.8 km za hodinu a nacházíme se ve výborné pohodě. Asi po dvou kilometrech ztrácíme na nějaký čas značku a myslíme si, že kufrujeme (ke Karlově velké radosti). Znovu nalezená žlutá značka nás brzy přesvědčí o opaku a vede nás spolehlivě poměrně velkým lesem. Na východu z lesa si díky Karlovi dopřáváme jedinou dnešní vrcholovku, zcela netypicky na mírném svahu daleko za vrcholem kopce, zato však s vyhlídkou na kostel v Prčici ozářený sluncem. Na přípitek si Karel připravil prý to nejčernější pivo jaké může být, v plechovce zakoupené až v irském Dublinu.
Zakrátko procházíme osadou Krašťov a potom už se během několika minut ztrácejí mraky a celá okolní krajina se prosvětluje sluncem. Karel, tak jako už mnohokrát předtím, zde projevuje nebývalé místní znalosti a identifikuje na obzoru Javorovou skálu, nejvyšší vrchol krajiny nazývané „Český Merán“. V tu chvíli už máme Prčici jako na dlani a během necelé půlhodinky se zastavujeme na náměstí u památníku pochodu Praha-Prčice s letopočtem 1966, kdy se konal jeho první ročník. Karel se opět velmi rychle orientuje ve svých podrobných mapičkách a hlásí, že minipivovar s názvem Vitek z Prčice a hospůdka u něj se nalézají v sousedním Sedlci.
Přecházíme most spojující Prčici se Sedlcem a lovíme zde druhou kešku, jejíž název je příznačný – „Cíl Prčice“. Jako vždy se vyznamenává Pepíček, když „nasazuje život“ a přechází asi tři metry široký potok pod mostem po úzké kovové rouře. Zvládá to znamenitě a keška je naše. Nahoru na most se potom dostává bezpečnější cestou. Tato keška je bohužel pro dnešní den poslední, protože krajina, jíž procházíme, je téměř keškoprázdná.
Nalezení hospody je už hračkou – od náměstí v Prčici jsou totiž vyvěšeny velké směrové tabule, které nás spolehlivě vedou k hlavnímu cíli naší dnešní cesty. Hospoda se nachází v Komenského ulici 21 v nepříliš vzhledné přízemní budově, která předtím asi sloužila jinému účelu. „Zvenku nic moc“, říkáme si, ale uvnitř je velmi příjemně, prostorná nekuřácká část hospody nás vítá jako první dnešní hosty a okamžitě se nás ujímá příjemná obsluha a nabízí zelňačku a pečené vepřové koleno nebo křenovou omáčku s uzeným masem. Všichni si dáváme vynikající polévku, Blanka křenovku a my ostatní koleno. Překvapením jsou pro nás porce, nikde jinde snad nevídané. Polévka ve velkém hlubokém talíři a ještě větší talíř s 11 knedlíky a velký kusem kolena. Pivo je rovněž vynikající. Z těch, která se právě čepují, si dáváme světlé a polotmavé třináctistupňové. Zábava u stolu nevázne, zpestřením je potom Karlův dotaz na pivní etikety. Získává patnáctikusovou kompletní sadu do své sbírky. Posledním „úkolem“ je pohovořit s majitelem minipivovaru o Vítkovcích, protože z obsahu internetových stránek minipivovaru víme, že se velmi intenzivně zabývá jejich historií. I tento bod našeho programu se nám podařilo splnit. Karel oslovil pana majitele otázkou, proč jim na pivních táccích a dalších propagačních materiálech chybí modrá a černá růže. Pan majitel začal se zjevným zápalem vysvětlovat, že tyto dvě růže nejsou spolehlivě doloženy a zavedl nás k podrobně zpracovanému rodokmenu Vítkovců, na němž ukazoval, co právě zkoumá nebo zkoumají (asi se tím nezabývá jen on sám). Škoda, že neměl více času. Mohla to být ještě zajímavá diskuse. I Karel uznal, že to má opravdu „zmáknuté“.
Spokojeni s průběhem návštěvy minipivovaru vycházíme na zpáteční cestu a Karel v tu chvíli navrhuje, abychom nešli zpět do Heřmaniček, ale po modré značce do Ješetic, což je o jednu zastávku vlaku směrem k Táboru. Okamžitě souhlasíme, na náměstí v Sedlci nalézáme modrou a vydáváme se za velmi teplého slunečného počasí po změněné trase. Krajina kolem Prčice je i tady velice pěkná, bez problému sledujeme značku vedoucí po úzkých asfaltových silničkách, po nichž přejede jen tu a tam nějaké auto. Trochu za polovinou zpáteční cesty se na obzoru směrem k Prčici vynořuje bouřkový mrak a v dálce slyšíme i hřmění hromu. Pohybujeme se někde na okraji toho mraku a v obci Staré Mitrovice nás zastihuje mírný deštík. Než vyjdeme dosti dlouhý kopec, déšť ustává, aby se asi po čtvrthodině spustil znovu, trochu hustěji, ale zase jen nakrátko. Prohlašujeme tedy letošní ročník za dešťový a scházíme poslední kopec k Ješeticím. Nádražíčko s panem výpravčím jako z pohádky nacházíme snadno, je totiž jen asi 150 metrů od modré značky. A ještě poslední údaj – podle GPSky jsme ušli 15.5 km.
Pohledem na jízdní řád zjišťujeme, že já s Blankou odjíždíme za čtvrt hodiny a Karel s Pepíčkem asi dvacet minut po nás.
Při rozloučení si slibujeme, že pokud se dožijeme, pokusíme se za rok o třetí ročník pochůdku a já za sebe slibuji, že ho co nejpečlivěji připravím. Bylo to opět velmi krásné. Myslím si, že i pro takové dny, jako byl ten 22.duben 2014, stojí za to žít i s handicapem stáří. (Pavel)
 
Hyčmo:
Takže v současné době už mám za sebou přečtenou korespondenci mezi vámi a od Pavla  pěkně i věrně zpracovaný průběh krásného dne 22.4.2014 na pochodu včetně dokumentární fotografie z Heřmaniček. K tomu nemám celkem co dodat- vlakovou cestu zpět jsme s Karlem zvládli v pohodě a polospánku. Neboli jsme byli též „trochu“ vyčerpáni. Upřesnění cesty na 15 a půl km je lepší než náš odhad. Doma mě pak žena ještě upozornila na název našeho pochodu, neboť jako věrná čtenářka Katolických novin se  s ním setkává často v souvislosti s charitou starých kněží. (Pepíček)
 
              Jak je již v kraji zvykem, k Pavlovu povídání není prakticky co dodat. A proto se omezím na tři doplňující a upřesňující poznámky. Krátce po začátku vyprávění uvádí, že pochodujeme naší již standardní rychlostí. Vybavily se mi vzpomínky na počátky mého pochodování. Tehdy se pochodníci zařazovali do dvou základních skupin, právě podle rychlosti přesunu, na „chrty“ a „hlemýždě“. Názvy jistě nepotřebují komentář, domnívám se, že jsou dost výmluvné. Jako nevyrovnaný mladík jsem nevěděl kam patřím a tak jsem se, podle nálady, společnosti a okolností, přidával k jedněm i druhým. Tehdejší doba však měla řadu osobností, které nějakým způsobem vyčnívaly nad ostatní dav. Všechny však už z pochodové scény zmizely (kromě nás) a nové se asi neobjevily, nebo o nich nevím. Na jednu z nich jsem si právě v této souvislosti vzpomněl. Byl to tehdy proti nám starší pán (i když tehdy asi mladší než já nyní) a jmenoval se Michl, křestní jméno mi už vypadlo z hlavy. Proslavil se tím, že chodil stále stejnou rychlostí, snad se ani nezastavoval, nebo jen na krátkou chvíli. A tak vznikla jednotka rychlosti chůze 1 michl. A proč jsem si na něho vzpomněl? Protože si myslím, že jsme se právě na jeho tempo dostali. Pravda, máme těch zastávek mnohem více než on a delších, však by také byl v cíli mnohem dříve než my. Ale vzpomínku si jistě zaslouží.
             Druhá poznámka se týká mých místních znalostí. Je pravda, že jsem se do těchto končin několikrát, před několika desítkami let, zatoulal. Určitě to bylo třídenní putování Sedlčanskem a možná i další akce vedoucí přes Čertovu hrbatinu, jejímž nejvyšším bodem je právě Javorová skála. Ale za znalce tohoto kraje se rozhodně nepokládám. Jen pro upřesnění: oblast mezi Voticemi a Táborem byla někdy v 19. století nazvána Českou Sibiří vzhledem k tuhým zimám. Dvojměstí Sedlec – Prčice a jeho nejbližší okolí pak někomu připomnělo oblast italského Merána a tak vznikl název Český Merán.
             A poslední poznámka se vztahuje k „hospodské“ debatě o Vítkovcích. Naše debata zpočátku trochu tápala. Já se držel heraldického hlediska, tedy barevných variant růže. Majitel pivovaru a restaurace vycházel z genealogického hlediska. Starý Vítek měl (prokazatelně) 4 syny a tedy uznával pouze 4 hlavní větve krumlovskou (zelená růže), rožmberskou (červená), landštejnskou (stříbrná) a hradeckou (zlatá). Modrá (strážská) a nejistá černá (ústecká) byly teprve dodatečně odvozeny od zlaté (hradecké). Uznávám, vědomosti má skutečně obsáhlé a pokud skutečně hledá (a určitě na to není sám) i v zahraničních archivech, pak se velmi pravděpodobně dostane i k řadě dosud neznámých informací. Jeho zájem působil opravdu věrohodným dojmem a tak mu upřímně fandím.
               A to je asi vše. Prohlašuji letošní ročník rovněž za zdařilý, tak ať se jich ještě hodně vydaří. (Karel)
                                                                                                                                                                           
 
 

Líbí se vám tyto stránky?

Ano (1775 | 34%)
Ne (1673 | 33%)
Stránky zdarma
Stránky systému Webgarden
Nashledanou v Jindřichově Hradci v srpnu 2017!
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one