Toto jsou stránky pro všechny, kdo s námi prošli (nebo chtějí projít) dlouhou cestu krajem pětilisté růže.

Původně jsem chtěl napsat úvodní efektní větu a začít toto povídání slovy: „Jednoho zimního večera…". Vím nebo aspoň tuším, že byste mi to stejně nevěřili, tak začnu zcela všedně. Přemýšlel jsem o pochodu, o Růži (pro případné čtenáře neznalce jde o Pochod krajem pětilisté růže), o naší partě, o našem vztahu k pochodu a o našich vztazích uvnitř party. Zvláštní, že spolu chodíme tolik let, že jsme byli schopni mezi sebe přijmout mladší i zcela mladé členy a že mezi námi (snad) neexistují žádné nebo alespoň žádné větší rozpory. Naše filozofie ve vztahu k Růži, i mezi námi všemi, se velmi podobá příběhu z jedné divadelní hry s názvem „Za rok zas v stejný čas". Hlavní hrdina se tam schází celý život se ženou, kterou náhodně poznal a poprvé potkal v mládí a ačkoliv je už dávno ženatý s jinou ženou a ona vdaná s jiným mužem, každý rok se přesto potkávají. Myslím, že něco podobného prožívám a snad prožíváte i vy, při našem setkávání. Jednou za rok se sejdeme a nic neřešíme. Myslíme si nebo se jen tak tváříme, že to bude trvat věčně. „Za rok opět nashledanou".

V zimě, když jsem přemýšlel o pochodu a o vás všech, mě napadla jedna nová myšlenka. Ano, všichni si říkáme, že za rok nashledanou, ale mě se do mysli vkradla jedna dosud nevyřčená otázka: „Jak dlouho ještě?". Ano, kolikrát to naše „za rok" pro nás starší bude platit? Neodvažuji se vyslovit nějakou číslovku, ale matematiku lze v tomto případě ošálit tím, že frekvenci střetávání zvýšíme. Čas ať si plyne dál svým tempem, my se však potkáme za rok ne jednou, ale dvakrát a to „Jak dlouho ještě?" bude vyváženo tím, že „kolikrát" se zdvojnásobí.

Od této úvahy bylo už velmi blízko k činu. Navrhl jsem stejně (věkově) postiženým, Karlovi a Pepíčkovi, jestli by na to mé zamýšlené ošálení matematiky přistoupili a pracovně jsem tu svou myšlenku nazval „Na půl cesty". Po získání souhlasu „rady starších" vznikly propozice soukromého pochodu naší party a název se ustálil na „Na půl cesty" s tím, že rozpůlíme-li časový odstup setkání, zvýší se jejich počet dvakrát.

K realizaci už potom bylo blízko. Možná, že jsme měli zvolit jiné datum, aby i ti ostatní měli větší šanci se přidat, možná, že výzva by stejně oslovila jen ty, kteří už také řeší otázku „Jak dlouho ještě?". Ať už je to jak chce, náš pochůdek „Na půl cesty" se stal skutečností. Jeho první ročník (velmi bych si přál, aby nebyl poslední) se konal 24.dubna 2013. Sešli jsme se čtyři - Karel, Blanka, Pepíček a Pavel.

Místem prvního setkání byl čtvrtý vagón osobního vlaku Praha - České Budějovice, který právě zastavil ve stanici Benešov u Prahy.

Dovolte mi teď, abych se ujal role vypravěče, který by byl rád obviněn z podjatosti. Celý den jsme se totiž pohybovali v krajině mého dětství a mládí, kde jsem vyrostl z kojeneckého věku, navštěvoval základní školu a gymnázium, prožil své první studentské lásky, krátce řečeno, nejkrásnější období svého života.

Vlakem jsme se z Benešova nechali dovézt do „mé" Bystřice u Benešova. Na zastávce jsme vystoupili v 9.37 hod., takže náš pochod mohl začít na minutu přesně podle propozic.  Z nádraží jsme vyšli směrem k vesnici Líšno nejprve po hrázi Splavského rybníka ke starému mlýnu, dnes přeměněnému na penzion, který od dávných dob patřil rodině Šeborů.

Nyní musím přerušit popis trasy, abych vám přiblížil zpestření našeho celodenního putování. Asi před půl rokem jsem se dal svými vnuky zlákat ke celosvětové hře nazvané „Geocaching" a k tomu účelu jsem si pořídil malinkou GPSku. Účelem a smyslem hry je vyhledávání skrytých schránek (keší) podle různým způsobem zjištěných zeměpisných souřadnic. Znalým se za poslední řádky omlouvám, neznalé odkazuji na internet, kde najdou podrobnější vysvětlení.

Naší první společně nalezenou schránkou byla keška nazvaná „Splavský rybník". Svou zázračnou schopnost vyhledávání předmětů v terénu (uplatňovanou většinou při houbaření) prokázal jako vždy Pepíček a našel skrytou schránku okamžitě. Hra se ujala a byla pak zpestřením po celý den.

Od Splavského mlýna jsme se alejí mohutných lip (jak povyrostly od dob mého mládí) vydali k zámku Líšno. Rozsáhlá zámecká budova má svou dosti dlouhou historii. Jejím posledním soukromým majitelem byla rodina Daňků (spolumajitelé pražské továrny Kolben a Daněk - dnes ČKD). Zámek je nyní už asi patnáct let opuštěný (předtím byl školícím střediskem Čs. Červeného kříže) a v podobném dosti zuboženém stavu je i zámecký park. Na tenisovém kurtu v parku, dnes pokrytém silnou vrstvou suchého listí, konstatovali Karel s Pepíčkem, že jsme hráli na dosti měkkém povrchu. Hrál jsem tam totiž za dávných dob s mými tehdejšími kamarády tenis.

Z dříve udržovaného parku vede bohužel rovněž neudržovaná cesta nazvaná Parádnice k lesnímu rybníku s názvem Oborský. Vzpomínal jsem zde na své mládí, kdy jsme v těchto místech v letních měsících trávili dost času procházkami a v horkých letních dnech i koupáním se v čisté vodě rybníka. Dnes je tu asi všechno opuštěné.

Nad rybníkem Oborským na okraji lesa, dnes patřícímu k přírodnímu parku Žebrák - Džbány, jsme u stolečku s lavicemi zasedli k malé svačince a po ní směřovala naše cesta vesnicí Líšno přes kopec a nejvyšší bod naší cesty (vrcholovka zde kupodivu nebyla) zpět do Bystřice. Po nezbytné zastávce u kešky na náměstí jsme zasedli nedaleko odtud k obědu v restauraci u Hlaváčků, kde jsem v mládí strávil mnoho hodin s kamarády i při hraní šachů za bystřický šachový klub a také při návštěvách kina nebo představení místního ochotnického divadla a tanečních zábav či plesů. S restaurací totiž sousedí společenský sál, kde se tyto akce odjakživa konaly a asi dodnes konají.

Procházka po Bystřici měla svůj vrchol v návštěvě místa, kde stojí dům, v němž jsem se sice nenarodil, ale strávil jsem v něm celé své dětství a mládí a jezdil jsem tam za maminkou až do konce minulého tisíciletí.

Po chvíli strávené v „naší" ulici již vycházíme směrem k nádraží a podchodem pod tratí nedaleko místa, kde jsme ráno vystoupili z vlaku, se vydáváme směrem na Semovice.

Mně sice cesta připomíná mládí na každém kroku, jinak je však tento úsek cesty vedoucí po asfaltce pro ostatní asi celkem nudný. Až Semovice a sousední Jírovice nabízejí trochu rozptýlení. Jírovice ovšem u nás mají mínus, protože hospoda na celkem vhodném místě trasy je právě zavřená.

Pokračujeme tedy, kontrolováni GPSkou, ve svém průměrném čtyřkilometrovém tempu do Jarkovic a odtud už je blízko k pěkné lesní cestě vedoucí podél Konopišťského rybníka k zámku Konopiště. Ještě jedna ulovená keška a zakrátko už usedáme na zahrádce hospody s názvem Stará Myslivna a při dobrém plzeňském pivu hodnotíme dosavadní průběh našeho setkání. Počasí je překrásné, nálada přepychová, stav duše i těla u všech bez vady. Konečný verdikt: „Nádhera."

V polostínu dosud neúplně olistěných velmi starých stromů procházíme cestou konopišťským parkem, přecházíme silnici mezi Prahou a Táborem a poslední necelý kilometr procházíme Benešovem k nádraží. Cestou si ještě nalezneme jednu keš s názvem „Pohled na mašinky" a potom po třech stech metrech končíme pochod se závěrečnou cifrou ušlých kilometrů podle GPSky 20,3. Původních zamýšlených asi 14 kilometrů jsme si trochu prodloužili, odjezd trochu oddálili. Do odjezdu těch pozdějších vlaků zbývá čas na jednu krušovickou desítku v nádražní restauraci a osmnáctá hodina je okamžikem našeho rozloučení. Jen do srpna, kdy bude Růže a kdy se, jak doufáme, sejdeme se všemi členy naší party, i s těmi, jimž otázka „Jak dlouho ještě?", dosud nic neříká. Snad se podaří přibližně za rok zapakovat ten krásný den (nejen podle mého názoru), který nám bylo dopřáno prožít 24.dubna 2013.

 

Hyčmo:

Myslím, že tato akce si opravdu zaslouží pozornost a proto uchopím „pomyslné" pero a přičiním několik poznámek. A začnu od poloviny vyprávění, tedy vlastním pochodem. Již myšlenka uspořádání soukromého pochodu mezi pravidelnými ročníky Našeho (jak jsme si navykli nazývat oblíbenou Růži) pochodu mne zaujal. A pak už následovalo obvyklé „trnutí" zda do toho nepřijde něco nepředvídaného a jak se zachová počasí. Dobře to dopadlo, všechno vyšlo, první ročník byl jasný bezdešťák.

Pochod byl „poznamenán" třemi mimořádnými okolnostmi. Sešli jsme se, i když ve ztenčené sestavě, v neobvyklou dobu, bez účasti pořadatelů a dalších pochodníků. Přesto pohodová atmosféra, panující od okamžiku setkání, jakoby smazávala pocit něčeho nového a plynule navázala na seriál uplynulých let. Druhým rysem byla skutečnost, že tradiční detailní popis trasy a mapku nahradil informovaný, spolehlivý a podjatý průvodce. Ačkoliv tuto oblast prakticky neznám, byla mi po krátké době blízká a velice sympatická. A tak jsem tu jedině postrádal oblíbený kufr. Konečně třetí odlišnost od podobných akcí spočívala v hledání kešek. Myslím, že hra nás všechny zaujala a docela se těším, jak se jí budeme věnovat na všech dalších akcích.

Nyní popustím uzdu své pseudoprofesionální deformaci a připojím několik místopisných údajů. Jedná se o hyčmo, budu tedy velmi stručný.

Bystřice: údajně byla městečkem již ve 14. století, pak snad poklesla na ves, znovu povýšena na městečko po roce 1471. Hlavní dominantou je jednolodní kostel sv. Šimona a Judy, připomínaný ve 14. století. Původně gotický, vyhořel roku 1645, 1666 přistavěna loď, 1813 opět poškozen požárem a 1899 celý opraven. Zařízení převážně pseudogotické, některé sochy jsou barokní. Dalšími památkami jsou barokní fara u kostela z konce 17. století, statek čp. 76 na náměstí, v podobě dvou domů s branou uprostřed a socha sv. Jana Nepomuckého z 19. století rovněž na náměstí. Znak: V červeném štítě, na zeleném trávníku stojí zlatý vůz s prakem, ze středu vozu nahoře vyrůstá pět modrých květů (pomněnek) na zelených lodyhách.

Líšno: August Sedláček je nazývá Léštno. Hrad založil patrně Beneš z Dubé někdy po roce 1367, poprvé je připomínán roku 1378. Majetnické osudy Léštna jsou poněkud nejasné. V druhé třetině 15. století držel hrad Jan ze Smilkova a pak jej získali Šternberkové. Po roce 1478 byl hrad přestavěn na zámek a v polovině 16. století dosáhl své největší slávy. Několikrát zde byl na návštěvě i Vilém z Rožmberka. Po roce 1589 se zde často střídali majitelé, údržba byla zanedbávána a zámek byl neobydlený. Až roku 1872 započal Vincent Daněk s jeho pseudoslohovou přestavbou. Vlastní zámek tvoří trojkřídlá dvoupatrová budova kolem obdélníkového dvora a je v poněkud neutěšeném stavu.

            V parku, založeném v 16. století jsme našli (tedy samozřejmě Pepíček našel) další kešku rafinovaně ukrytou ve vydlabaném choroši. Další kešku, vzdálenou několik kilometrů, jsme však zbaběle vzdali. Byla totiž umístěna na ostrůvku uprostřed vypuštěného rybníka. Ani jeden z nás se neodhodlal vstoupit na bahnité dno rybníka.

            A teď ještě pár slov k úvodní úvaze. Otázka „Jak dlouho ještě?" mne občas napadala již před lety. Když jsem zkonstatoval, že nemá odpověď (a to je moc dobře) rozhodl jsem se ji ošálit. Odpověděl jsem si, že ještě hodně dlouho. Jinak by, alespoň pro mne, veškeré počínání ztratilo smysl. (Ono ve skutečnosti asi opravdu žádný smysl nemá, ale to si nehodlám připustit.) Trochu jsem své zájmy zredukoval, ale i tak mi to vychází ještě na několik desítek let. A že to nakonec dopadne jinak? No a co má být?

Dále jsem upravil svůj pohled na okolí. Snažím se na zajímavá místa i předměty dívat tak, jako bych je viděl naposledy. Toho co za tento pohled stojí je tolik, že bych se opět mohl pohybovat v rozsahu několika desetiletí. Přináší to však jiné úhly pohledu a intenzivnější dojmy. A případná opakování jsou pak zvláště vítaná.

            A jaké je resumé? Rozhodně se přimlouvám za opakování podobných akcí. Nejvýhodnější asi bude držet se trati Praha - Budějovice a další zpestření už záleží jen na nás. Takové kešky by se mi velmi líbily.

 

 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
TOPlist
 
 
 

Líbí se vám tyto stránky?

Ano (1777 | 35%)
Ne (1673 | 32%)
Stránky zdarma
Stránky systému Webgarden
Nashledanou v Českém Krumlově v srpnu 2018!
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one