Toto jsou stránky pro všechny, kdo s námi prošli (nebo chtějí projít) dlouhou cestu krajem pětilisté růže.

Rožmberská knihovna

 

 

 

V  ERBU

PĚTILISTÁ  RŮŽE

 

 

II.

 

 

PÁNI  Z  ROŽMBERKA

 

PETR VOK  (21208)

Rožmberská knihovna     

a

Václav Březan

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Karel  Komárek

Praha,  2013

            Proslulá Rožmberská knihovna bývá obvykle spojována s Petrem Vokem (21208). Skutečně za jeho působení a jeho přičiněním dosáhla svého největšího rozkvětu. Nebyl však jejím zakladatelem, ale „pouze" pokračovatelem. První zmínky o knihovně na zámku v Českém Krumlově jsou ze 14. století. Asi nebudeme daleko od pravdy při předpokladu, že tím zakladatelem mohl být Petr (20501) († 1347). V mládí prožil nějakou dobu v klášteře ve Vyšším Brodě, kde zřejmě získal vzdělání a také vztah ke knihám. A Radko Šťastný ho dokonce považuje za autora veršované kroniky obvykle nazývané Dalemilova. Roku 1418 je na krumlovském hradě uváděno asi 40 rukopisných kodexů, což na tehdejší dobu bylo úctyhodné množství. V 15. století  se na svazku objevuje na pásce napsané jméno Ulricus. Je to tedy nejstarší známé supralibros v knihovně, i když není známo kterému z Oldřichů patří. Významný podíl na knihovně (zde se již dá hovořit o knihovně. Velikost a skladba není známa, předpokládá se, že obsahovala několik set titulů.) měl Petr (21104) na přelomu 15. a 16. století. Nizozemský spisovatel Jacob Canter, který se roku 1497 přestěhoval do jižních Čech a většinu života prožil ve zlatokorunském klášteře, mu dedikoval veršovaný dialog Rosa Rosensis. V básni je uváděn příběh o zrození bohyně Venuše z mořské pěny na pobřeží Kypru. Současně s ní se zrodily také bílé růže. Tuto růži pak věnovala svému milenci Anchísovi, který ji přijal do svého znaku. Jejich potomkem byl proslulý trojský hrdina Aeneás, kterého ochraňovala při obraně Tróje. Přitom však byla zraněna a její krvácející rána byla ošetřena bílými růžemi. Ty se přitom zbarvily do červena a rudý květ přijal do znaku Aeneás, který ponechal pole štítu bílé, na památku původní barvy rodové květiny. A tak se červená růže dostala do znaku římských Orsiniů, kteří byli Aeneovými potomky Od nich pak odvozovali svůj původ i Rožmberkové. Spis s rožmberskou tematikou věnoval Petrovi (21104) i Bohuslav Hasištejnský z Lobkovic. Petr (21104) také věnoval řadu knih klášterům v Krumlově, Zlaté Koruně a Třeboni. Jeho bratr Jošt (21103) (* 30.6.1488 - † 15.10.1539) napsal Knížky o štěpování, vydáno tiskem v Praze roku 1598.

Za posledních Rožmberků se knihovna výrazně proměnila. Vilém (21205) nebyl pouhým sběratelem, zřejmě si knihy vybíral podle obsahu a užitečnosti. Roku 1573 odmítl nabídku císařského antikváře Jacopa Strady na odkoupení jeho knihovny. Organizace a uspořádání knihovny nejsou známy a patrně ani neexistoval žádný soupis. Podle soudobých zpráv byla knihovna nadprůměrné velikosti, odhady hovoří o dvou až třech tisících exemplářů. Po zrušení klášterů v Třeboni a Borovanech získal mnoho knih z jejich knihoven, které však do rožmberské knihovny byly zařazeny až za Petra Voka (21208).

O knihovně Petra Voka (21208) na Bechyni není mnoho informací. Podle soupisu z prosince roku 1573 obsahovala 243 svazků, kterým nebyl vyhrazen oddělený prostor. Pravděpodobně se jednalo o knihovnu uživatelskou, kterou používal nejen vladař ale i další osoby. V letech 1562 až 1563 vykonal Petr Vok (21208) cestu po Německu, Nizozemí a Anglii. Během ní si vedl deník a po návratu podle něj nadiktoval svému písaři spisek „Die niderlendische raiss" (Nizozemská cesta). Václav Březan jej označil za autora nedatovaného českého rukopisu „Proti ochvatu koně", který se však nedochoval. Jak dalece byly knihy čteny a studovány se zjistit nedá. Petr Vok (21208) roku 1584 uvádí, že čte „mnoho a dlouho" a velkou čtenářkou prý byla i jeho manželka Kateřina z Ludanic

Po Vilémově (21205) smrti († 1592) se posledním rožmberským vladařem stal jeho mladší bratr Petr Vok (21208), který se stal renesančním sběratelem a bibliofilem. Jeho přístup zřejmě ovlivnily zahraniční cesty a pobyty. Na počátku šedesátých let byl jmenován dvorním komorníkem rakouského arciknížete Maxmiliána Habsburského. Právě na jeho dvoře se patrně seznámil se známým německým sběratelem, augsburským finančníkem Janem Jakubem Fuggerem. Navštívil i jeho proslulou knihovnu, o jejíž uspořádání a katalogizaci se staral knihovník, kterým byl vždy uznávaný odborník. Tuto knihovnu koupil roku 1571 vévoda Albrecht V. Bavorský. Umístěna byla v jeho mnichovské rezidenci do speciální budovy zvané „antiquarium", kterou navrhl císařský antikvář Jacopo Strada. Roku 1579 obsahovala asi 11 tisíc svazků. Tyto a další podobné zkušenosti nepochybně měly vliv na vladařův přístup k rodové knihovně.

            Významným mezníkem v historii knihovny bylo spojení osobní knihovny Petra Voka (21208) a rodových sbírek na zámku v Českém Krumlově. Druhým mezníkem se pak stal rok 1594. Toho roku vyšel v tiskárně Daniela Adama z Veleslavína český překlad Historie církevní od Eusebia Pamphila. Vydání mělo úvodní věnování Petru Vokovi (21208) z Rožmberka a jeho autorem byl Jan Kocín z Kocinétu, významný vzdělanec tehdejších Čech. Ve svém pojednání zdůraznil potřebu historických děl a shrnul zásady pro jejich zpracování. A téhož roku se na krumlovském dvoře objevuje Václav Březan. Tento syn zámožného mlynáře ze vsi Březno u Loun se narodil roku 1568. Pravděpodobně navštěvoval bratrskou školu v Mladé Boleslavi, roku 1584 se zapsal na universitu v Heidelberku,  následujícího roku ve Štrasburku a roku 1594 se stal písařem v krumlovské soudní kanceláři. Rožmberský vladař zřejmě brzy rozpoznal jeho schopnosti a již 22.11.1596 ho pověřil správou  rožmberského archivu a knihovny. Březan do roku 1601 uspořádal rodový archiv a sestavil podrobné inventáře důležitých listin. Po přestěhování do Třeboně roku 1602 pak vybudoval reprezentativní šlechtickou knihovnu, která se vyrovnala nejproslulejším knihovnám střední Evropy. Byla sice menší, ale jako jediná měla kompletní katalog sbírek. Knihy byly většinou získávány koupí na českých i zahraničních trzích. Větší soubory byly také získávány z pozůstalostí. Výběr knih prováděl zřejmě především Václav Březan. Zvláštní skupinu tvoří opisy děl, která byla jinak nedostupná nebo nebyla tiskem vydána. Pro modernizaci knihovny byla také důležitá stavba nové budovy (dokončena roku 1609) v areálu zámku. Knihovnu tvořily dva velké sály o celkové výměře asi 320 m2. Knihy byly většinou částečně přístupny dvorským úředníkům a služebníkům, v ojedinělých případech i učencům pobývajícím u dvora. Je také známo, že vedle velké knihovny bylo i několik „příručních knihoven". Knihovnické práce však neprováděl Březan sám. V roce 1609 v knihovně pracovalo pět osob. Jejich kompetence a úkoly nejsou jasné, hlavní osobou byl nepochybně Václav Březan. Práce na katalogu probíhaly až do roku 1608. Od roku 1602 však pracoval také na rožmberské historii a roku 1609, na přání Petra Voka (21208), urychleně sepsal její stručný výtah.

Katalog rožmberské knihovny Březan nazval BIBLIOTHECA ROSENBERGICA. V té době již existovala řada zahraničních katalogů, ale Březan si vytvořil svůj vlastní systém, i když se pochopitelně v mnoha směrech katalogy shodovaly. Knihy byly rozděleny podle oddílů, autorů, formátů a umístění v knihovně. Analogickým způsobem byl uspořádán i katalog, ve kterém bylo na mnoha místech vynecháno volné místo pro dodatečné záznamy. Katalog má 4 svazky, prvním je 4 233 spisů teologických, ve druhém 531 právnických a 868 lékařských, ve třetím 1 840 historických a 118 grafických listů a ve čtvrtém 1 733 filosofických, 556 poetických a 180 hudebnin tedy celkem 10 059 položek. Pozoruhodné je i uspořádání katalogu. Díla jsou v příslušných oborech uváděna abecedně podle příjmení autorů, mezi položkami jsou ponechány mezery pro případné doplňování dalšími položkami a některé položky jsou opatřeny poznámkami. Například poškozený exemplář je označen jako „ušišmaná knížka". Březanův systém se dodnes fakticky nezměnil a ve své době byl něčím objevným. Počet svazků v knihovně již není možné přesně určit. V katalogu jsou uváděny nejen jednotlivé svazky, ale i různé odkazy, takže některé záznamy jsou duplicitní. Mnohé svazky byly zničeny nebo ztraceny a proto není možné řadu údajů ověřit. Nesporně však, ve své době, patřila k nejrozsáhlejším knihovnám ve střední Evropě. Jen pro srovnání: Vídeňská císařská knihovna měla kolem osmi tisíc svazků. Většina svazků byla psána latinsky, asi 69%, německy asi 24% a česky asi 5%. Nejnovější údaje uvádí Lenka Veselá v publikaci Knihy na dvoře Rožmberků (Akademie věd ČR SCRIPTORIUM, Praha 2005). Většina údajů byla převzata právě z této publikace.

            Podle závěti Petra Voka (21208) z roku 1610 měla být knihovna předána nově zřízené škole v Soběslavi. Jan Jiří ze Švamberka plánoval pro knihovnu novou budovu, ale k předání nedošlo a knihovna zůstala v Třeboni. Snad se to stalo z iniciativy Václava Březana, který přešel do švamberských služeb. Roku 1612 přemluvil Jana Jiřího k zakoupení knihovny zemřelého rožmberského dvorního lékaře astrologa a astronoma Heřmana Buldera. Bylo to 449 odborných svazků, které však do rožmberské knihovny zařazeny nebyly. Po roce 1617 již o Václavu Březanovi nejsou žádné zmínky, není jasné, zda zemřel nebo odešel ze švamberských služeb. Po tomto datu se ve větší míře začaly ztrácet jednotlivé knihy z obou sbírek.

            To se ale již doba schylovala ke stavovskému povstání, bitvě na Bílé Hoře, třicetileté válce a následujícímu období „temna". Tedy k období opředeném řadou mýtů, pověstí a polopravd. Střední Evropa byla vystavena tlakům ze dvou stran. Od jihovýchodu již delší dobu pronikala Osmanská říše, které čelily zejména země, kterým vládli rakouští Habsburkové. I jejich vídeňské sídlo bylo ohroženo. To byl také pravděpodobně hlavní důvod, proč Rudolf II. za své sídlo zvolil Prahu. Ze severozápadu, ve druhé polovině 16. století, pronikaly nekatolické církve, obvykle souhrnně označované jako protestantské. Oblíbená hesla o tragedii českého národa v bitvě bělohorské a útlaku v následující době temna měla snad svůj význam v době obrozenecké, ale jsou nepřesná a zavádějící. Nesmíme zapomínat, že české stavovské povstání, včetně bělohorské bitvy, bylo pouhou epizodou následující války, která zasáhla téměř celou Evropu. Představy že u nás šlo o boj za svržení cizí nadvlády nebo o občanskou válku neodpovídají skutečnosti. Postavily se proti sobě dvě ideologicky odlišné skupiny, obě zvolily cizího panovníka, obě najímaly cizí žoldnéřská vojska, obě sháněly oporu a pomoc v zahraničí. A síla ideí byla tehdy mnohem větší než v současné době. To však ale neznamená, že by touha po moci a majetku byla menší. A tak obě strany používaly stejné metody nátlaku, nutily protivníky k emigraci, konfiskovaly majetky, věznily, mučily a popravovaly zajatce. Na Bílé Hoře proti sobě nastoupili cizí žoldnéři najatí většinou v německých zemích ve jménu krále Fridricha Falckého proti stejným žoldnéřům bojujícím ve jménu Ferdinanda Habsburského. Všichni jsme mnohokráte slyšeli o moravském oddílu hrdinně bojujícím do posledního muže proti přesile. Většina žoldnéřů byli Němci, některým se podařilo uprchnout, někteří opravdu padli a většina se jich vzdala. A nejen to, většina těch, kteří přežili se již roku 1621 sešla ve službách císaře Ferdinanda. Prognóza vývoje českých zemí v případě vítězství stavovského povstání se přímo nabízí: Místo pod Habsburky jsme mohli úpět pod falckými (či jinými) kurfiřty, doba temna mohla být ještě temnější a nakonec nás mohl postihnout osud lužických Srbů nebo polabských Slovanů.

Podle rozhodnutí císaře Ferdinanda III. byla část knihovny (asi 1200 exemplářů, možná i víc) vrácena klášterům v Borovanech a Třeboni. Většina knih byla v říjnu 1647 (kvůli bezpečnosti) převezena do Prahy, kde se jí (na výslovný rozkaz královny Kristiny) po dobytí Prahy zmocnili Švédové. Ironií osudu je, že do Třeboně se nedostali. Při těchto operacích byly patrně některé knihy odcizeny a také není jisté, že byly do Prahy odvezeny všechny. Rozkrádání knihovny zřejmě pokračovalo i v Praze a během převozu do Švédska. Levobřežní část Prahy s hradem dobyl v červenci 1648 švédský generál Königsmarck. Královna Kristina jej pověřila uschováním a posláním sbírek a výslovně knihovny. Ještě před odvozem část knihovny rozebraly některé výše postavené osoby ve švédských službách. Tak se řada knih dostala i do německých knihoven. Nedá se však zjistit, jak velkou část knihovny královna vlastně dostala, i když je jisté, že byla nemalá. Často se také uvádí, že Švédové odvezli většinu proslulých sbírek Rudolfa II. I toto tvrzení je zavádějící. Krátce po císařově smrti (†20.1.1612) jeho sbírky začali rozebírat příbuzní a ti měli proti Švédům náskok 36 let. (poznámka pro doplnění: Roku 1629 velitel císařské armády Valdštejn, při tažení do Dánska, dobyl pevnost Breitenburg. Na zámku se zmocnil cenné knihovny humanisty Jindřicha Ranzaua, kterou nechal odvézt do Čech. Nyní je ve sbírkách pražského Klementina.)

            Na podzim roku 1648 byly knihy převezeny ve třiceti bednách po Labi do pevnosti Dönitz v Meklenbursku a na jaře pak do Stockholmu, kam dorazily v červnu 1649. Je jisté, že celá knihovna tam nedorazila, inventarizace však provedena nebyla. Některé knihy se možná podařilo ukrýt, jiné byly rozkradeny švédskými vojáky již v Praze a následně prodány různým zájemcům, a řada exemplářů se poztrácela cestou. Během přepravy byl transport přepaden císařskými jednotkami a vedle peněz a klenotů byla patrně odcizena i část knihovny. Přesto se však švédská královská knihovna rozrostla na více než 20 tisíc svazků. Královna rozdávala knihy po stovkách institucím i soukromým osobám. Větší celky rožmberských knih byly předány gymnáziím ve Strängnäs, Västerås, a Åbo, které založil Gustav II. Adolf. V současné době je možné nalézt knihy z rožmberské knihovny v mnoha knihovnách po celé Evropě.

Královna Kristina, po své abdikaci roku 1654, odjela do Říma a blíže neurčený soubor knih odvezla s sebou. Kolik rožmberských knih její příruční knihovna obsahovala není známo, ale v současné době je ve vatikánské knihovně nejméně 15 rožmberských rukopisů. V polovině 18. století byla královnina „římská" knihovna rozprodána v aukci. Aby těch pohrom nebylo málo, vypukl 7.5.1697 v královském paláci ve Stockholmu požár, který zachvátil také knihovnu. Většina exemplářů byla zničena. Ty zachráněné byly většinou vážně poškozeny (byly shazovány po schodech, vyhazovány z oken), často jim chybí desky a titulní strany. U mnohých exemplářů tak není možné určit jejich původ. Podle inventárního seznamu, vyhotoveného krátce po katastrofě bylo zničeno 17 386 tištěných knih a 1 103 rukopisů. Z celé knihovny zbylo pouze 6 826 knih a 283 rukopisů. Z rožmberské knihovny se prokazatelně zachovalo 55 svazků. V zahraničí bylo zatím dohledáno necelých 400 exemplářů. Ve Strängnäs je 139 svazků (i zdejší knihovna byla roku 1864 postižena požárem), ve Västerås je jich 109 a knihovna akademie v Åbo (dnešní Turku ve Finsku) lehla popelem roku 1827 úplně. Na mnoha místech po celé Evropě se pak nacházejí jednotlivé exempláře.

 V současné době je v Čechách a na Moravě známo, vedle kopie Březanova katalogu, 439 exemplářů v celkem třinácti knihovnách. V Národní knihovně v Praze jich je 382 (většina z nich se sem dostala po roce 1785 po definitivním zrušení klášterů v Třeboni a v Borovanech), v knihovně Národního muzea je jich 15, v Moravském zemském archivu 13 a ve Státním oblastním archivu v Třeboni 10. Zbývajících 19 je rozloženo do devíti dalších institucí. Protože historické fondy v knihovnách (a to nejen našich) nejsou dosud podrobně zpracovány dá se očekávat, že ještě dojde k dalším objevům. Lze ale konstatovat, že Rožmberská knihovna již neexistuje: zůstal po ní jen Březanův katalog a několik set exemplářů rozptýlených po celé Evropě. Tento příběh má ale ještě potěšitelný dovětek. Protože byla odvezena do Prahy pouze knihovna, zůstal zachován proslulý rožmberský archiv. A jeho historická cena je nepředstavitelná.

 

Ó - k -  Praha 2013

17.09.2013 20:30:41
ptheiner

Líbí se vám tyto stránky?

Ano (1776 | 34%)
Ne (1673 | 33%)
Stránky zdarma
Stránky systému Webgarden
Nashledanou v Jindřichově Hradci v srpnu 2017!
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one