Toto jsou stránky pro všechny, kdo s námi prošli (nebo chtějí projít) dlouhou cestu krajem pětilisté růže.

V erbu pětilistá růže - První Vítkovci

 

 

V  ERBU

PĚTILISTÁ  RŮŽE

 

 

 

 

 

PRVNÍ  VÍTKOVCI

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Karel  Komárek

Praha,  2009

Druhé doplněné a upravené vydání

 

 

Úvod

 

 

 

            Kterýsi spisovatel kdesi řekl, že dílo, které potřebuje úvod a vysvětlivky, nemělo být vůbec napsáno. Snad měl pravdu. Přesto (nebo právě proto) považuji tyto řádky za nutné. Řekněme jako včasné varování. V prvé řadě chci upozornit na to, že se nejedná o vědeckou práci. Je to pokus o přehledný souhrn hlavních dostupných informací o jednom z nejvýznamnějších rodů našich dějin. Uvedeny jsou pouze základní údaje o osudech jednotlivých větví rodu a jejich členech.

            Obdobně je tomu i s uváděnou literaturou. Žádné historické dílo věnované období od poloviny 12. století do počátku 17. století nemůže tento rod pominout. Také díla věnovaná místopisu a památkám zejména jižních Čech musí Vítkovce uvádět. Výčet literatury by zabral samostatnou publikaci a zcela jistě by nebyl úplný. Proto jsou v textu uváděny odkazy pouze na některá víceméně specializovaná díla. Ve většině z nich bývá uváděn i seznam další literatury. Rovněž citace beletrie je omezena na dostupnější díla a zdaleka není úplná.

            V rodu Vítkovců docházelo k častému opakování jmen, a to i ve stejné generaci. Proto, pro přesnější orientaci, byla jednotlivým členům rodu přiřazena identifikační čísla. Každé číslo je pětimístné. První číslice označuje jednotlivé větve:

 

                        0 - první Vítkovci, ještě před rozdělením na větve

                        1 - páni z Krumlova (Českého)

                        2 - páni z Rožmberka

                        3 - páni z Landštejna

                        4 - páni z Hradce (Jindřichova)

                        5 - páni ze Stráže (nad Nežárkou)

                        6 - páni z Ústí (Sezimova)

                        7 - Vítkovci, které nebylo možno zařadit do výše uvedených větví

 

Další dvojčíslí označuje generaci, počínaje prvním Vítkem z Prčice.

Poslední dvojčíslí je osobní číslo v rámci větve a generace.

Tato čísla jsou uváděna vždy za jménem při každé zmínce, i v rodokmenu.

 

 

                                                                                    autor

 

NEKORUNOVANÍ KRÁLOVÉ

JIŽNÍCH ČECH

 

 

 

            Po více než čtyři století ovlivňovali Vítkovci dějiny Českého království a často svým významem přesahovali i jeho hranice. Tento jeden z nejvlivnějších a nejbohatších rodů representovali politicky i hospodářsky zejména větve pánů z Rožmberka a pánů z Hradce. V omezenějším časovém úseku se k nim přidávali i páni z Krumlova a páni z Landštejna. Páni ze Stráže a páni z Ústí zůstávali ve stínu uvedených mocnějších větví. Ostatní podružné větve prakticky žádného politického ani hospodářského významu nedosáhly a informace o nich jsou pouze zlomkovité.

            Všechny větve rodu užívaly společné erbovní znamení - pětilistou růži - i když barevně odlišené. Proto také bývají Vítkovci často nazýváni Pány z Růže, snad zásluhou popularity kroniky tzv. Dalimila, který většinu rodů nazýval podle jejich erbovního znamení. V pozdějších dobách byli jménem Páni z Růže označováni zejména Rožmberkové, asi zásluhou nepřesného překladu jejich původního rodového sídla (Rosenberg - Růžová hora).

            Jistě tomu napomohla i skutečnost, že páni z Rožmberka, díky svému rodovému zřízení získali výsadní postavení mezi českou šlechtou. V čele stál vladař Domu rožmberského, kterému náleželo nejvýznamnější místo, hned po králi a to bez ohledu na zemský úřad, který právě zastával. Nedělitelnost majetku z nich učinila nejbohatší český rod. Podle přiznání majetku v Čechách z roku 1557 se jejich majetek rovnal součtu majetků následujících dvou rodů, Pernštejnů a Lobkoviců. Čtvrté místo patřilo pánům z Hradce. Pravdou však je, že Pernštejnové i páni z Hradce měli majetky též na Moravě. Tato skutečnost by asi Hradecké pány posunula na třetí místo. Na postavení Rožmberků by se však zřejmě nic nezměnilo. Jisté je, že neoficielní titul "nekorunovaní králové jižních Čech" patřil především Rožmberkům. I když každá větev byla zcela samostatná, jejich spojení představovalo sílu, která mohla konkurovat i moci královské.

 

 

 

PŮVOD  VÍTKOVCŮ

 

 

 

            Původ Vítkovců byl, je a asi navždy zůstane zahalen tajemstvím. Všechny úvahy jsou z větší části spekulativní a založené v podstatě na nedostatku informací. Proto je nutné je zařadit spíše mezi pověsti a každý si může vybrat podle svého vkusu.

 

            Polský emigrant Bartoloměj Paprocký z Hlohol napsal Zrcadlo Čech a Moravy v době svého působení na Moravě, tedy kolem roku 1593. (Zkrácené vydání, včetně Diadochu, ELK, Praha 1941.) Podle jeho verse přišli, s družinou praotce Čecha, i předkové známého libického hraběte Slavníka, otce sv. Vojtěcha. Slavníkovi čtyři bratři byli praotci rodu Vítkovců, větví Rožmbersko - Krumlovské, Hradecké, Landštejnské a Strážsko - Ústecké. Větší část panství Vítkovců se nacházela na velké části bývalého území Slavníkovců. Ve znaku Strahovského kláštera jsou mimo jiné i tři stříbrné růže, které podle pověsti pocházejí ze znaku sv. Vojtěcha.

            Němečtí historiografové předpokládali německý původ Vítkovců a to z okolí Pasova. Vycházeli při tom ze skutečnosti, že Vítkovci často dávali svým sídlům německá jména, a že na přelomu 12. a 13. století měli řadu statků v Horních Rakousích a Bavorsku. V té době však móda německých názvů byla velmi rozšířená a týkala se většiny českých hradů. Kolonizace jižních Čech probíhala současně ze severu i z jihu, hranice v té době nebyly pevně stanoveny. Šlechtické rody uzavíraly sňatky bez ohledu na národnost a snadno tak získávaly statky v sousedních zemích. Také zůstalo neobjasněno, proč je Vítek z Prčice (20202) v pasovských a rakouských pramenech nazýván Witigo de Boemia.

            František Teplý v Dějinách Jindřichova Hradce (z roku 1927) považuje Vítkovce za český rod, usazený v okolí Vitorazu (Weitra) v Dolních Rakousích. Jméno Vitoraz vykládá jako Vítovo mýto. Toto území fuldenské letopisy označují k roku 857 jako údělné knížectví závislé na českém panovníkovi. Celá úvaha je zřejmě založena na výkladu místního jména. V knize dále cituje rodokmen Adama z Hradce (41403), který je doveden až k Adamovi v ráji.

            Dále Fr. Teplý cituje studii L. V. Domečky O původu Vítkovců (Sborník historický, 1886, str. 206 - 352), který vyslovuje domněnku o moravském původu rodu. Vychází ze skutečnosti, že koncem 13. století jim patřila řada statků na Moravě. To je sice pravda, ale v  Čechách vlastnili různé statky již o sto let dříve.

            Nejpodrobnější studii O původu Vítkovců publikovali Theodor Wagner a František Mareš (Český časopis historický, 1919, str. 213 - 235). Zajímavý článek Rožmberkové a římští Ursini uveřejnil František Beneš (Dějiny a současnost, Praha 1967, číslo 11, str. 15 - 17).

            Nejčastěji je uváděna verse o původu Vítkovců od italského rodu Ursini (resp. Orsini), a existuje v několika variantách. Ve všech se však uvádí, že Vítek Ursinus opustil Řím a vydal se s družinou k severu. (Varianty mají různé důvody: od útěku před Goty a Vandaly přes vnitřní boje mezi guelfy a ghibelliny až po účast na vojenském tažení proti Čechům. Liší se i v uváděném časovém období, cca od poloviny prvního tisíciletí až do jeho konce.) Nakonec se Vítek Ursinus, nebo jeho potomci, usadili v jihočeském pohraničním území. O italském původu Vítkovců se zmiňuje i Václav Březan v díle Rožmberské kroniky krátký a summovní výtah (komentovanou edici připravila Anna Kubíková, VEDUTA, České Budějovice, 2005). Vznik pověsti je připisován Oldřichovi (20803) z Rožmberka, který žil v letech 1403 až 1462. Členy rodu Orsini byla uznána ve druhé polovině 15. století. V 16. století byla pak použita při sporu Viléma z Rožmberka (21205) s pány z Plavna (Plauen), který popisuje Václav Březan v kronice Život Viléma z Rožmberka. (K tomuto dílu se vrátíme později.) Blažena Rynešová ve studii Kdy vznikla fikce o italském původu Vítkovců také klade tuto versi do doby Oldřicha z Rožmberka (20803) (Sborník prací věnovaných G. Friedrichovi, Praha 1931). Verse je pravděpodobně založena na skutečnosti, že Ursinové měli ve znaku, mimo jiné, také červenou pětilistou růži. Oldřich (20803) přišel do styku s rodem Ursinů a zvýšením prestiže rodu chtěl asi podpořit vyhlídky svého syna Jana (20903) na královský trůn. Latinsky ursus je medvěd, a proto bylo později započato s jejich chovem v hradním příkopu. Pozoruhodné je, že žádná z dalších větví rodu tuto versi za svou nepřijala.

            Jak již bylo řečeno, uvedené verse jsou ve své podstatě spekulace založené vždy na nějaké víceméně náhodné shodě či podobnosti. Jaká jsou tedy fakta? První Vítek (00101) je doložen u knížecího dvora v polovině XII. století a zastává zde významné postavení. Je tedy pravděpodobné, že již jeho předek či předkové byli členy knížecí družiny. Nejstarší majetky Vítkovců jsou ve středních Čechách, resp. mezi Prahou a Táborem, teprve později dochází k pronikání Vítkovců na jih.

            Panovníkova moc byla založena na schopnostech a spolehlivosti lidí kterými se obklopil. Ti si pochopitelně nechávali své služby dobře zaplatit, získávali zejména rozsáhlá území a tím rostla jejich moc a vliv na panovníka. Pozdější pokusy o výklad původu rodu a průkaz starobylosti, nejen u Vítkovců, již měly jen zvýšit jejich prestiž.

            Spokojme se tedy konstatováním, že jejich původ je pravděpodobně v knížecí družině, jako ostatně většiny staré české šlechty. Veškeré další úvahy by již patřily mezi romantické báje.

 

 

 

PRVNÍ  VÍTEK

 

 

 

            První známý člen rodu Vítkovců, Vítek (00101) je poprvé doložen roku 1169 ve významné funkci truksasa (stolníka) krále Vladislava II. (Vitco dapifer regis). Král Vladislav se koncem roku 1172 vzdal trůnu (zemřel 18.1.1174) ve prospěch svého syna Bedřicha. Císař Friedrich Barbarossa pozval krále na sjezd do Norimberka, protože se na něho obrátili Soběslav II. a kníže Oldřich se žádostí o pomoc. V zimě 1172 - 1173  byl Vítek, spolu s pražským biskupem Fridrichem, dvakrát v čele vyslaného poselstva k císaři. Ani jedna z těchto cest však nebyla úspěšná. Císař Bedřicha neuznal a na trůn byl dosazen Soběslav II. (přezdívaný selský kníže). Vítek ještě počátkem roku 1176 vykonával úřad stolníka a potom byl jmenován kastelánem v Kladsku. Jako svědek, v této funkci, se objevuje 12.3.1177 na listině pražského biskupa Bedřicha.

            Po porážce císaře 26. května 1176 v bitvě u Legnana v Italii se přidal ke knížeti Bedřichovi a 23. ledna 1179 byl zajat v bitvě u Loděnic. Bedřich se uchýlil na tvrz Prčice a vítězstvím mezi Vyšehradem a Prahou (zřejmě v místech nynější ulice Na bojišti, proslulé hospodou U kalicha) 27. ledna 1179 rozhodl boj o trůn ve svůj prospěch. Při této bitvě byl Vítek osvobozen. Zda v té době již Prčice byly v jeho vlastnictví není známo, ale v listině z roku 1182 je mezi svědky uveden s tímto přídomkem (Witego de Purschitz). Roku 1184 je doložen jako kastelán na Práchni (Witcho castellanus de Prahen). Zřejmě i po Bedřichově smrti (25.3.1189) zůstává u dvora. V létě roku 1189 se účastní sněmu v Sadské svolaném knížetem Konrádem II. Otou, a podle Jarlochovy kroniky umírá roku 1194 (obiit Witcho commes).

            O jeho významném postavení svědčí, vedle uvedených funkcí, i použití titulu commes (hrabě). Pravděpodobně to byl tento Vítek, který, v roce 1185, prodal ves Staňkov milevskému klášteru. Snad mu také patřily vsi Kojetín a Bykoš, možná Jistebnice, Borotín a Příběnice.

            Na sněmu v Sadské byla projednávána statuta Konráda Oty (pokus o první zákoník) a dochoval se také seznam účastníků. Mezi nimi je uveden i Vítek (00101) a jeho synovec Sezema (00205) (Vitko et Sezema nepos ejus). Další údaje o Sezemovi chybí. Snad i z této skutečnosti vychází konstrukce Josefa Teigeho Vítek z Prčice (Památky  archeologické a místopisné,  str. 371 - 376, Praha, 1883),  podle níž Vítek starý (Witkone antiquo, filio Witkonis) (00102) je bratrem výše uváděného Vítka (00101). Tato formulace (starý Vítek, syn Vítkův) by však nutně znamenala existenci jejich předka jménem Vítek. Rozlišování osob v této době nebylo ustálené a spolehlivé určení osob stejného jména je prakticky vyloučeno. Překlad slova nepos je dosti problematický. Ve starověké latině znamenal vnuka, ve středověké synovce. Někdy také označoval třeba i vzdálený příbuzenský vztah, nebo byl pouhou zdvořilostní frází. Zajímavou studii Vítkovci a český stát v letech 1169 - 1278 publikoval Vratislav Vaníček (Československý časopis historický, Academia Praha 1981, číslo 1, str. 89 - 110).

            Tento Vítek bývá uváděn ve všech publikacích, odborných i populárních, které  se zmiňují o počátcích rodu Vítkovců. Beletristická díla věnovaná tomuto období jej obvykle zmiňují. Jeho postavě je však věnován pouze jediný román, jehož autorem je Adalbert Stifter.

 

 

 

VÍTEK ADALBERTA STIFTERA

 

 

 

            Jedním z největších děl německy píšícího básníka a spisovatele Adalberta Stiftera (* 23.10.1805 v Horní Plané, † 28.1.1868 v Linci) je román Witiko z roku 1865. Tento třídílný román vyšel v českém překladu v roce 1926 a 1953. "Básnický pokus z dějin své země" jak jej nazývá sám autor, se odehrává převážně v první  polovině 12. století, tedy před první doloženou zmínkou o hlavní postavě. Historický rámec, i když obsahuje řadu nepřesností a autorských konstrukcí, není v zásadním rozporu se skutečností. Uvádí však řadu místopisných údajů, pro popisovanou dobu často předčasných. Retrospektivně se zmiňuje o Ursiniovském původu rodu, o jejich příchodu do Čech a srážce s knížetem Vojenem. Mladý Vítek je líčen jako prostý člověk, jehož vážnost a postavení pramení z jeho schopností, smyslu pro právo a spravedlnost, a který se vždy opírá o důvěru prostého lidu.

            Za vlády knížete Soběslava I., v roce 1138, přijíždí z Pasova na Šumavu dvacetiletý Vítek z Přícu, syn Voka a Ventily. Projíždí Čechami, seznamuje se s krajinou a lidmi. Dostává se i ke dvoru umírajícího knížete Soběslava I. Jako jeho vyslanec se účastní sněmu na Vyšehradě, je přítomen volbě knížete Vladislava II. Protože však není o správnosti této volby přesvědčen, opouští po Soběslavově smrti (14.2.1140) dvůr a vrací se do jižních Čech na svá dědictví v Horní Plané a Vangetschlagu. Seznamuje se zde se svými sousedy Dětem z Větřní, Vernhardem ze Zátoně a dalšími.

            Na jaře roku 1142 se schyluje k boji mezi zvoleným knížetem Vladislavem II. a Vladislavem, synem zesnulého knížete Soběslava I. Vítek zorganizuje ozbrojenou výpravu, k jeho bílé korouhvi s červenou růží se přidávají i sousedé se svými lidmi. Když Vítek zjišťuje, že vzbouřencům jde pouze o moc a osobní prospěch, přidává se s celou družinou ke knížeti. Veškerý volný čas věnuje pečlivému výcviku svého oddílu. Ke střetnutí došlo pod horou Vysokou (25.4.1142). Jeden z velitelů padne, část vojska zradí, Vítek se ujímá velení pravého křídla a podaří se mu zvládnout situaci. Po nerozhodné bitvě se knížecí vojsko stahuje do Prahy, Vítek je jmenován vrchním velitelem jihočeských oddílů.

            Po návratu se Vítek věnuje úpravám svého domu v Plané a hlavně vojenskému výcviku  obyvatel, protože je mu jasné, že válka s moravskými knížaty dosud neskončila. Na jaře skutečně dochází k novému tažení, Vítkovy oddíly značnou měrou přispěly k vítězství před Znojmem a následnému konečnému spojení Moravy a Čech.

            Po rozpuštění vojska staví Vítkův Hrádek a ožení se s Bertou z Schauenbergu. V následujících letech se Vítek účastní řady cest a tažení s knížetem Vladislavem i sněmu v Řezně (Regensburg), kde byl knížeti udělen královský titul (11.1.1158). Účastní se i tažení do Italie a vyznamenává se při dobývání Milána. Po kapitulaci města císař 8.9.1158 Vladislava korunoval.

            V závěru románu se Stifter v krátkosti zmiňuje již i o některých historicky doložených Vítkových úřadech.

 

 

 

 

VÍTKOVI  SYNOVÉ

 

            Informace o synech prvního Vítka jsou velmi kusé a při jejich hodnocení se nevyhneme jistým spekulacím. V listině z 15.1.1218 je uváděn Vítek a Jindřich se syny a bratry (Witcho et Heinricus cum filiis et fratribus). Z toho je zřejmé, že bratři byli nejméně čtyři. V listině z roku 1213 je uváděn Vítek s bratry Jindřichem a mladým Vítkem (Vitko cum fratribus Heinrico et juniore Vitkone), roku 1222 Vítkovi synové Vítek, Jindřich maršálek a mladý Vítek (Witico, Heinricus marscalcus et Witico junior filii Witiconis) a 28.6.1232 Vítkovi synové Jindřich, Vítek a další Vítek (filii Witigonis Heinricus, Witigo et alter Witigo). Nejméně dva bratři tedy byli Vítkové. Zahrneme-li do úvah i jejich potomky můžeme z uváděných vztahů dedukovat, že jedním ze synů prvního Vítka (00101) byl Vítek (10201) uváděný vždy bez přídomku, někdy s přívlastkem starší (senior). Druhým byl Vítek (20202) uváděný v roce 1220 s predikátem z Prčice (de Perchyc) a třetím Vítek (30203) mladší (junior) v roce 1220 s predikátem z Klokot (de Clocot). Konečně čtvrtým synem byl Jindřich (40204) v roce 1220 de Novo castro (z dalších souvislostí lze usuzovat, že tím byl míněn Jindřichův Hradec). V každém případě však zůstává neobjasněnou záhadou proč tři ze čtyř synů měli stejné jméno.

            Rožmberský kronikář Václav Březan nepochybně sepsal rožmberskou historii, ze které se zachovaly pouze životopisy Viléma a Petra Voka a část životopisu Jana II. z Rožmberka. Z této historie zřejmě vychází i Rožmberské kroniky krátký a summovní výtah, který dokončil roku 1609. Tento výtah je bohužel poněkud zmatečný. Hned v první kapitole spojil dohromady dvě větve, totiž krumlovskou a rožmberskou. Vítek I. má být zřejmě Vítek (00101) z Prčice. Připisuje mu dva syny, Vítka II. (zřejmě Vítek (20202) z Prčice) a Jindřicha (zřejmě Vítek (10201) starší). A dalšími bratry by měli být pražský biskup Mikuláš, Boreš (neb Buryjan), maršálek Vok a Vítek z Příběnic. Mikuláš a Boreš nebyli Vítkovci, ale patřili k rodu Hrabišiců. Tento údaj patrně Březan převzal z Hájkovy kroniky. Vok (20302) a Vítek (20301) byli syny Vítka (20202).

            Vítkovi (10201), kterého nazývá Jindřichem, připisuje syny Budivoje, Vítka a Milotu. Vynechává tedy Záviše (10301) z Nechanic. Budivoj (10401) a Vítek (10402) byli jeho vnuky. Milota (snad z Dědic?) nebyl příbuzný Vítkovců, ani s nimi neměl nic společného.

            Na jednu krátkou kapitolu omylů slušné množství (a to nebyly vypočítány všechny). Nesmíme však zapomínat, že Březan měl k dispozici vedle listinného materiálu i různé kroniky (včetně Hájkovy) a pravděpodobně i různá vyprávění. A i takové podklady byly tehdy brány zcela vážně (dokonce i v době obrozenecké o 250 let později).

 

 

 

 

DĚLENÍ  RŮŽÍ

 

            Renesanční obraz Dělení růží je umístěn na zámku v Českém Krumlově, další jsou na zámcích v Jindřichově Hradci a Telči. Těžko posoudit zda již Vítek (00101) měl erb, ale u jeho synů je již na pečetích doložen. Protože všichni používali pětilistou růži, po osamostatnění jednotlivých větví, bylo nutné ji barevně odlišit.

            A tak páni z Krumlova, potomci Vítka staršího (10201) používali zelenou růži pravděpodobně ve stříbrném poli, páni z Rožmberka, potomci Vítka z Prčice (20202) červenou ve stříbrném, páni z Landštejna, potomci Vítka z Klokot (30203) stříbrnou v červeném a potomci Jindřicha z Hradce (40204) zlatou v modrém. Od pánů z Hradce se později oddělili páni ze Stráže s modrou ve zlatém a od nich páni z Ústí, kteří podle pověsti měli černou růži ve zlatém poli. Zelená růže pánů z Krumlova sice není doložena, ale kronikář Beneš Krabice z Veitmile o ní hovoří ve spojení se Závišem z Falkensteina (10503) (hic arma sunt rosa viridis coloris). V doložených znacích pánů z Ústí je růže modrá. Roku 1642 byl znak moravské větve pánů z Kounic rozhojněn o modrou růži pánů z Ústí.

            Pověst o dělení růží uvádí Nina Bonhardová v Pohádkách třeboňského kapra (Albatros, Praha, 1982). Popisuje, jak se Vítek (00101), na výslovné přání krále Vladislava II. účastnil obléhání Milána. Protože se mu protivilo zabíjení, byl pověřen zásobováním vojska. Po dobytí Milána byl spolu s ostatními vyznamenán a odměněn. Do znaku si zvolil planou červenou pětilistou růži. Později, před svou smrtí, rozdělil majetek svým synům a dal jim do  znaku i pětilistou růži, barevně odlišenou.

            August Sedláček v Historických pověstech lidu českého (Odeon, Praha 1972) klade vznik této pověsti do XV. století.

            V literatuře, která uvádí zmíněné obrazy se obvykle praví, podle Březanova výtahu Rožmberské kroniky, že starý Vítek (00101) pod krumlovským hradem rozděluje znaky a statky svým pěti synům. Jindřich (40204) dostává zlatou růži v modrém poli a Jindřichův Hradec, Vilém bílou v červeném poli, Landštejn a Třeboň, Smil modrou ve zlatém poli, Stráž a Bystřici, Vok červenou v bílém poli, Rožmberk a Krumlov. Pátý, prý nemanželský syn Sezema, stojící opodál, černou a Ústí u Tábora. Březan dále dodává, že Ouštěčtí před některými sty lety sešli a páni Strázští opanovavše Oustí, sídlo jejich, také Oušteckými jmenovali se, kteříž až posavad trvají.

            Víme, že uváděná jména (s výjimkou Jindřicha) se v té době u Vítkovců ještě nevyskytla. Vilém z Landštejna (30509) byl pravnukem Vítka z Klokot (30203), Vok z Rožmberka (20302) synem Vítka mladšího z Prčice (20202), Sezema ze Stráže (50401) vnukem Jindřicha z Hradce (40204) a Sezema z Ústí (60501) pravnukem Jindřicha (40204). Jméno Smil u pánů ze Stráže ani u pánů z Ústí není doloženo, vyskytuje se však u pánů z Landštejna. Dále je zřejmé, že Březanovi splynuli páni z Rožmberka a páni z Krumlova do jedné větve a také že prohodil pány ze Stráže s pány z Ústí. Rovněž uváděná místa v době „dělení růží“ ještě neexistovala.

            Vítek (00101) měl pravděpodobně čtyři syny, pro předpoklad pátého, byť nemanželského, není žádný důvod. Růže ve znaku tohoto pátého syna je tmavá a bez důkladného rozboru nelze spolehlivě určit zda je modrá, černá či zelená. A vzhledem k době vzniku obrazu ani přesné určení barvy růže by nemělo žádný význam.

            Předpokládá se, že pověst o dělení růží vznikla v polovině 15. století nebo možná již dříve. Velkou zásluhu o její rozšíření měl patrně Vilém Slavata z Chlumu a Košumberka. Byl manželem Lucie Otilie (41505) dědičky rodu pánů z Hradce, který po meči vymřel roku 1602. A když roku 1611 vymřeli Rožmberkové, stal se vlastně jediným legitimním pokračovatelem obou těchto příbuzných rodů. Časem získal od krále souhlas s užíváním titulu vladař domu hradeckého (před ním byl pouze vladař domu rožmberského), po jejich vzoru začal užívat dva medvědy jako štítonoše a roku 1629 nechal namalovat obraz dělení růží, podle starších předloh umístěných v Českém Krumlově a v Telči. Doba vzniku těchto předloh není jasná. Současné obrazy jsou patrně kopie snad z 19. století.

            Březan psal svůj Sumovní výtah kroniky zřejmě až počátkem 17. století na Třeboni. Nabízí se však ještě jiné možné vysvětlení postavy stojící stranou. Starý Vítek (00101) se pod krumlovským hradem loučí s odjíždějícími syny. Jeden z nich však stojí mimo  - pochopitelně, vždyť nikam neodjíždí. Je jím ten ze synů, který zůstává na Krumlově, tedy Vítek starší (10201).

 

 VÍTKOVCI UVEDENÍ V TÉTO ČÁSTI

 

Jméno

číslo

 

Budivoj

 10401

z Krumlova, syn Záviše (10301)

Jindřich

 40204

syn Vítka (00101), předek pánů z Hradce

Lucie Otilie

 41505

manželka Viléma Slavaty, poslední členka rodu pánů z Hradce

Sezema

 00205

synovec (?) (nepos) Vítka (00101), uveden roku 1189

Vítek

 00101

z Prčice, první známý člen rodu. Poprvé doložen roku 1169 ve   funkci truksasa (stolníka), do roku 1176, roku  1177 kastelán v Kladsku, 1182 uveden jako Vítek z Prčice, 1184 kastelán na   Práchni, umírá roku 1194

Vítek

 00102

antiquus, hypotetický bratr Vítka (00101)

Vítek

 10201

starší,syn Vítka (00101), předek pánů z Krumlova

Vítek

 10402

z Krumlova, syn Záviše (10301) z Nechanic

Vítek

 20202

z Prčice,syn Vítka (00101), předek pánů z Rožmberka

Vítek

 20301

z Příběnic, syn Vítka (20202)

Vítek

 30203

z Klokot, syn Vítka (00101), předek pánů z Landštejna

Vok

 20302

z Rožmberka, syn Vítka (20202)

Záviš

 10301

z Nechanic, syn Vítka (10201)

 

 

MÍSTA UVEDENÁ V TÉTO ČÁSTI

 

Místo

okres

 

 

 

 

 

Borotín

 

Tábor

 

zřícenina hradu a ves, viz páni z Landštejna

Bykoš

Beroun ?

ves nebo statek

 

 

Hradec

Jindřichův Hradec

hrad a město, viz páni z Hradce

 

Jistebnice

Tábor

městečko, viz páni z Rožmberka

 

Klokoty

Tábor

kdysi tvrz, viz páni z Landštejna

 

Kojetín

Příbram

ves u Milevska

 

 

Krumlov

Český Krumlov

hrad a město, viz páni z Krumlova

 

Landštejn

Jindřichův Hradec

zřícenina hradu, viz páni z Landštejna

Prčice

Benešov

kdysi ves s tvrzí, nyní městečko Sedlec-Prčice

Příběnice

Tábor

zřícenina hradu, viz páni z Rožmberka

Rožmberk

Český Krumlov

hrad a městečko, viz páni z Rožmberka

Staňkov

Písek

kdysi ves u Milevska, nyní zaniklá

 

 

 

 

 ©   - k -  P r a h a,  2009

10.03.2009 19:32:24
ptheiner

Líbí se vám tyto stránky?

Ano (1778 | 35%)
Ne (1673 | 32%)
Stránky zdarma
Stránky systému Webgarden
Nashledanou v Českém Krumlově v srpnu 2018!
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one