Toto jsou stránky pro všechny, kdo s námi prošli (nebo chtějí projít) dlouhou cestu krajem pětilisté růže.
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
V ERBU
PĚTILISTÁ RůŽE
 
 
VI.
 
 
PÁNI Z ÚSTÍ
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
Karel Komárek
Praha, 2002

 
ČERNÁ RůžE
 
            Podle heraldické literatury byli pánové z Ústí (Sezimova) stejného rodu s pány ze Stráže a užívali také stejný znak, tedy ve zlatém poli modrou růži se zelenými kališními lístky a zlatým semeníkem a stejnou růží v klenotu. Táž literatura také uvádí, že podle pověsti měli pánové z Ústí růži černou, která však není doložena, a jejich předek byl nemanželským synem známého Vítka (00101) z Prčice. K tomu je třeba uvést několik poznámek. Klasická heraldika znala dva kovy (zlato, často nahrazované žlutou barvou a stříbro nahrazované barvou bílou) a čtyři barvy (červenou, modrou, zelenou a černou). Kovová figura se kladla na barevný štít a barevná na kovový. Přitom platila zásada, že všechny tinktury (tedy kovy i barvy) si jsou rovny a žádná nemá zvláštní význam ani přednost před druhou. Nebylo tedy možné černou barvou vyjadřovat ani nemanželský původ. Ostatně černá figura se vyskytuje v celé řadě znaků a bez podobných pověstí (konečně i „svatováclavská orlice“ je černá).
Páni z Ústí vymřeli snad roku 1621, a přece černá růže není doložena. Přitom 12.6.1642 byl Lvovi Vilémovi z Kounic (z moravské větve rodu) vydán majestát, kterým se jeho rodový znak (dvě stříbrná lekna v červeném poli) rozšiřuje o modrou růži Sezimů z Ústí. Znak byl potom čtvrcený, v 1. a 4. poli lekna (tedy leknínové listy), ve 2. a 3. poli modrá růže. Tuto skutečnost snad můžeme považovat za důkaz, že páni z Ústí skutečně měli růži modrou.
Zajímavé svědectví zanechal ve svém díle Bartoloměj Paprocký z Hlohol. Tento mazovský šlechtic působil na dvoře olomouckého biskupa a roku 1593 vydal Zrcadlo markrabství moravského. V tomto díle uvádí zmíněnou pověst tak jak je uvedena výše, ačkoliv páni z Ústí na Moravě usedlí nebyli. Po biskupově smrti přesídlil do rudolfinské Prahy a roku 1602 vydal svůj Diadochos (zkrácenou podobu obou děl vydal, pod názvem Zrcadlo Čech a Moravy, Evropský literární klub, Praha, 1941). V Diadochu již konstatuje, že pánové z Ústí stejně svůj počátek vykládají (jako ostatní větve Vítkovců) a užívají modrou růži v zlatém poli. Z toho je zřejmé, že pověst o černé růži nejen že byla známa za života členů rodu (údajně ji znal i rožmberský kronikář Václav Březan), ale že byla i dosti rozšířena. Po příchodu do Prahy patrně převzatý údaj opravil.
Byla tedy černá růže nebo nebyla? Těžko říct. Za posledních členů rodu určitě ne. Ale bylo tomu tak i za prvních členů? Tuto možnost vyloučit nemůžeme a některé heraldiky ji také připouštějí. Dosti rozšířená pověst musela nějak vzniknout. Jestliže se jednotlivé větve rodu odlišovaly barvou růže je pravděpodobné, že se po osamostatnění chtěli odlišit i páni z Ústí. A černá byla poslední volná. Že tato barva heraldicky nemá žádný zvláštní význam již bylo řečeno. Legenda o nemanželském původu je tedy možná jenom produktem středověkého romantismu. Nejbližší příbuzní pánové ze Stráže vymřeli v polovině 15. století. Je tedy docela možné, že právě kvůli této nepříliš společensky únosné pověsti, začali používat jejich uvolněný znak.
Jinak černou růži ve zlatém poli nalezneme pouze ve znaku Sezimova Ústí. Tento znak však pochází až z roku 1970 a je tedy odvozen z pověsti.
Problematický není jen znak, ale i rodokmen větve a to ještě více než u pánů ze Stráže. Ve 14. a částečně i v 15. století byl rod dosti rozvětven a některá jména (zejména Sezima, Oldřich a Jan) se často opakovala. Přitom docházelo k dělení majetku, kdy některá sídla drželo několik členů, každý nějakou část se kterou volně disponoval. Přitom nikdo z tohoto rodu nedosáhl významnějšího postavení a proto zprávy jsou dosti kusé. Ani vztahy mezi osobami nejsou vždy zcela jasné a tak v některých případech nelze vyloučit možnou záměnu.
 
 
 
SEZIMA
 
 
Počátky rodu pánů z Ústí nejsou jasné. Na přelomu 13. a 14. století se zřejmě oddělil od pánů ze Stráže. Za krále Václava II. držel Ústí i Hradiště Sezema, není však jisté který. Mohl to být Sezema (50501) rodu pánů ze Stráže i Sezema (60601) rodu pánů z Ústí. (Ve staročeštině toto jméno označovalo zdejšího, tedy domácího či místního člověka.) Nemůžeme však ani vyloučit možnost, že oba byli ve skutečnosti identickou osobností. V té době, přesněji roku 1291, byl členem zemského soudu Jetřich, není však známo zda byl z Újezdce nebo z Ústí. Jiné údaje o něm však nejsou známy.
Roku 1317, při sporech panstva s králem Janem, stál Sezima (60601) v ústraní. Při králově tažení proti Vilémovi (30509) z Landšteina byly však pleněny i jeho statky. Pochopitelně se tedy přidal na stranu vzbouřenců i on se svým bratrem. Kdo však byl tímto bratrem není známo, možná některý z pánů ze Stráže. Sezema (60601) (Zezema de Vsk) vystupuje jako svědek 2.8.1322 při prodeji Choustníka Petrovi (20501) z Rožmberka a snad v letech 1331 a 1338 zasedal na zemském soudu. Jiné zprávy o něm nejsou.
Jeho potomky patrně byli Sezema (60701), Jan (60702) a Oldřich (60703), možná i Ondřej (60704), Jindřich (60705) a Sabina (60706).
 
 
 
SEZIMOVO ÚSTÍ
 
 
            Původní osada byla založena při ústí Chotovinského, (též Kozského) potoka do řeky Lužnice, odtud pochází i její název. Jejím zakladatelem byli patrně Vítkovci. První zmínka o ní je ze 2.6.1262 (de Auzs), kdy Vok (20302) z Rožmberka ve své závěti obdaroval zdejší dominikánský klášter. Když král Přemysl Otakar II. požadoval vydání blízkého Hradiště, Sezema (50501) ze Stráže je roku 1268 vypálil a obyvatelstvo převedl do Ústí. Noví obyvatelé založili na levém břehu řeky Nové město Ústí a dvě předměstí na sever a na jih od města. Roku 1317 držel město Sezema (60601) z Ústí, po něm jeho synové a vnukové. Snad po něm dostalo město přívlastek Sezemovo (doloženo poprvé roku 1419), který se brzy proměnil na Sezimovo. Protože se rod v tomto století velmi rozvětvil, byl majetek, zejména Ústí a Hradiště, rozdělen na několik dílů a to bylo zdrojem řady rozepří a sporů. K tomu přistoupila i náboženská nesnášenlivost. Někteří členové rodu se hlásili ke straně husitské, jiní zůstali věrnými katolíky.
            Z počátku město rostlo a bohatlo. Ještě roku 1395 se tu sešla Jednota panská proti králi Václavovi IV. V první polovině roku 1414 zde pobýval Mistr Jan Hus. Napětí mezi husity a katolíky postupně rostlo. A když se zde usadili i někteří radikální husitští kněží dostoupilo vrcholu. Katolík Oldřich (60909) z Ústí se rozhodl spory a různice ukončit. Vyhnal z města nejen tyto kněze, ale i husitské obyvatelstvo. Husité se však vrátili a o masopustě v noci 21.2.1420 město přepadli. Nyní byli vyhnáni katolíci a do Ústí se začalo stahovat husitské obyvatelstvo z okolí. Husitským vůdcům se však zdálo málo bezpečné. Přepadli, dobyli a obsadili Hradiště. Obyvatelstvo se přestěhovalo, město Ústí bylo pobořeno a 30.3.1420 vypáleno. Tyto události popisuje kronikář Vavřinec z Březové (Kronika husitská, František Strnad, Praha, 1940) takto: “Když ty věci tak se dály, kněz jeden Táborský Vanček s Hromádkou zvoníkem, první k horám toho scházení nalezačové a ředitelé, pojavše Jana Bydlína a Jana Smolína a jisté Táborských množství sedlákův, několiko dní a nocí v lesích času masopůstního, aby mohli město Oustí ztéci, kryly sou se, kteréhožto s pomocí těch, kteříž sou jim přáli v městě, první středu v postě, jenž byl den XXI měsíce února, přede dnem dosáhli, ješto jsou se lidé spili a po tancích a po jiném veselí a bezpečně spali, hned všecky protivníky světský i duchovní, kteří sou se pravdě protivili, zjímali a někteří z nich přes zeď utíkali sou. A některé z města vyhnali v jich statky uvázavše se. Do kteréhož města den ode dne těch, kteříž přijímali z kalicha, přibývalo jest. Potom po některých dnech bratří Táborští hrad Hradiště pánův z Ústí, kdežto prvé město bylo postaveno, jehožto ještě zdi stojí, obehnali, kteréhožto hradu v krátkém času dosáhli jsou a veň se uvázali a jej panu Prokopovi (60905) z Kamenice, pánův příbuzných pověděných Ústských příteli, v ruce dali a sami se po jiném času, město Ústí ohněm spálivše, s ženami, s dětmi na horu Tábor přestěhovali, a tu horu den ode dne ohrazujíce a domy k bydlení sobě stavějíce, tu horu Táborem nazývajíce, mnoho škody sousedům, kteří se jich přidržeti nechtěli, den ode dne činíce.“ (Kdy Mistr Vavřinec kroniku sepsal není jisté, ale současníkem popisovaných událostí byl. Narodil se roku 1370, naposledy se připomíná roku 1436.) Po skončení husitských válek koupil od pánů z Ústí zdejší zboží král Zikmund a roku 1437 je daroval obci táborské.
            Město bývalo opevněno zděnými hradbami, hlubokými příkopy a valy. V hradbách byly dvě brány Pražská (k severu) a Soběslavská (k jihu). Přes řeku na Nové město vedl most s brankou, druhá branka byla na východní straně ke hradu Kozímu. Obdélníkové náměstí bylo v severní části, na návrší u jeho východní části stál farní kostel a v nejvýchodnější části palác pánů z Ústí. Město mělo i vodovod a kanalizaci. Koncem 13. století se stalo středem rozlehlé župy. K ústskému panství patřilo území od Košínského potoka podél Lužnice k Roudné, dále hrad Hradiště, Čekanice, Měšice, Planá, Doubí Turovec a Borek. Po zničení Ústí zanikla i řada vesnic v blízkém okolí, které rovněž k Ústí patřily, jako Kravín, Smolín, Strakačov, Kavčí, Čabel, tvrz Sedlec, Lhota Samoty, Lipí a Doubrava.
            Dominikánský klášter je poprvé zmiňován roku 1262. Stával u ústí Kozského potoka. Byl asi dosti bohatý, protože obdržel mnoho velkých odkazů. Jeho součástí byl i klášterní kostel. Farní kostel Nejblahoslavenější P. Marie stával na nejvyšším bodě města. Ještě kolem roku 1830 zde stály vysoké zdi. Špitál s kaplí sv. Alžběty pro chudé obyvatele byl založen Sezemou (60701). Stával pravděpodobně poblíž potoka. Palác pánů z Ústí stával v místě novodobé farské zahrady.
            Přestože z města zbyly jen rozvaliny, jeho jméno se i dále objevovalo v různých listinách, ale v 17. století se změnilo na Starý Tábor. Teprve počátkem druhé čtvrtiny 19. století bylo, do té doby pusté místo, opět osazováno. V té době se nově založená obec také krátce nazývala Svatošov po svém zakladateli A. Svatošovi. Roku 1827 byly vypracovány plány nové empírové osady a již roku 1832 zde bylo 80 domků, ve kterých žilo 479 osob a téhož roku zde byla otevřena škola. A 23.5.1841 byl na náměstí vysvěcen nový pozdně empírový jednolodní kostel Povýšení sv. Kříže, s věží nad západním průčelím. Zařízení je z doby stavby kostela. Při výstavbě nového města bylo kamene z rozvalin používáno jako stavebního materiálu. Tím byly prakticky všechny pozůstatky zničeny. Roku 1930 si u řeky nechal postavit soukromou vilu tehdejší ministr zahraničních věcí dr. Edvard Beneš, druhý československý prezident. Roku 1939 vzniklo v těsném sousedství města průmyslové Sezimovo Ústí II.
            Obnovené město se roku 1920 vrátilo ke svému původnímu jménu. Znak byl schválen městským národním výborem v prosinci roku 1970. V horní zlaté polovině děleného štítu je černá růže se zlatým semeníkem a zelenými kališními lístky. V dolní černé polovině je od dělící čáry dolní polovina modrého ozubeného kola se čtyřmi viditelnými loukotěmi a pěti zuby. O městě napsal Václav Červenka brožuru Sezimovo Ústí v minulosti i přítomnosti (Sezimovo Ústí, 1948).
 
 
HRADIŠTĚ
 
 
August Sedláček klade založení zdejšího hradu do poloviny 13. století a za jeho zakladatele považuje Vítka (40301), který se roku 1232 psal „de Gredis“. Tento přívlastek vykládá jako „z Hradiště“, a zřejmě také přihlédl ke sporům Vítkovců s králem Přemyslem Otakarem II. právě o toto místo počátkem třetí třetiny 13. století. Dobroslava Menclová (České hrady, Odeon, Praha, 1972) naproti tomu vychází ze skutečnosti, že první zpráva o hradu (castrum) je teprve z roku 1370, a na základě rozboru několika zachovaných architektonických zlomků klade založení hradu do let 1330 až 1340. Ani jednu z uvedených teorií však nelze považovat za prokazatelnou. Je pravdou, že spory o Hradiště s králem nedokazují existenci hradu, a také výklad přídomku „de Gredis“ není jednoznačný. Psaní jmen osobních i místních v té době zdaleka nebylo ustáleno. Naproti tomu ale nesmíme zapomínat, že stará sídla bývala obvykle rozšiřována a přestavována, a že hlavním stavebním materiálem v té době bylo dřevo. Je tedy možné, a také velmi pravděpodobné, že zde ve 13. století skutečně nějaký hrádek byl. Ostatně víme, že Hradiště bylo roku 1268 vypáleno. Architektonické zlomky, o kterých se Menclová zmiňuje, mohou tedy snadno pocházet právě až z „nové“ stavby.
Zdejší hrad (a také pozdější město) byl postaven v místě předhistorického keltského hradiště, odtud také jeho název. Po smrti krále Přemysla Otakara II. († 26.8.1278) se zdejší statky opět vrátily do rukou pánů z Ústí. Roku 1419 nazvali husitští kněží zdejší vyvýšeninu Tábor, podle biblické hory Thabor u Nazaretu v Palestině. Po obsazení hradu roku 1420 zde založili město zvané Hradiště hory Tábor a později jen Tábor. Hrad, resp. jeho zbytky, se od 16. století nazývá Kotnov. Nazval jej tak Václav Hájek z  Libočan, který za jeho zakladatele považoval jakéhosi bájného Kotena (pochopitelně nijak nedoloženého) v době kolem roku 773.
Císař Zikmund koupil od pánů z Ústí Hradiště i Ústí a 26.3.1437 je daroval táborské obci. Současně se Tábor stal královským městem. Získal i některá církevní zboží a tak jeho majetek patřil, ve své době, k největším v Čechách. Roku 1452 se Tábor vzdal Jiřímu z Poděbrad, kterému vydal své nejradikálnější členy. Roku 1532 celé město vyhořelo, snad úmyslně založeným požárem. Za účast ve stavovském odboji roku 1547 byl jeho majetek zabaven a zrušena různá privilegia, roku 1561 však císař Maxmilián II. mu opět většinu vrátil. Město velmi utrpělo roku 1611 za vpádu pasovských vojsk a následně se aktivně zúčastnilo stavovského povstání. Císařským vojskům se vzdalo až po půlročním obléhání v listopadu 1621. Při dalších válkách bylo roku 1648 dobyto Švédy, roku 1741 obsazeno bavorsko- francouzským vojskem a roku 1744 pruským. Roku 1881 bylo město připojeno na železniční síť a počátkem 20. stol. zde byla otevřena první vysoká škola zemědělská v Čechách.
Hrad ve 14. století byl postaven jako kastel. U tohoto typu je centrální hradní věž nahrazena (nebo případně doplněna) řadou hradebních věží po obvodu. (Zachovaným kastelem je například Konopiště.) Založen byl na ostrohu spojeném na východní straně úzkou šíjí s protějším návrším. Ostroh, stejně jako návrší, byl chráněn strmými a skalnatými stráněmi nad Tismenickým potokem a řekou Lužnicí. Měl půdorys tvaru lichoběžníka se čtyřmi nárožními věžemi, na východní straně rozšířený o nepravidelný trojúhelný výběžek, zesílený čtverhrannou věží. Jedna z nárožních věží v jihozápadním rohu nad cestou k brodu, vycházející ze zachované Bechyňské brány, dosud stojí. Z druhé, jihovýchodní, věže zůstal malý zbytek ve sklepech pivovaru postaveného v letech 1611 až 1612. Třetí věž stávala na severozápadním nároží nad někdejší městskou bránou zvanou Přední, nebo také Klokotská. Polohu čtvrté věže v severovýchodním rohu již nelze přesně určit. Na východní straně byla, patrně dodatečně postavena čtverhranná věž (dosud zčásti zachovaná), která byla zdmi připojena k lichoběžníkové části hradu. Hradební zdi byly doplněny slabší parkánovou zdí, která v odstupu cca 5 až 15 metrů sledovala obrys hradu. Původní vstup byl zřejmě na severní straně po padacím mostě přes vyzděný šíjový příkop. Z původních stavení se zachovaly jen zbytky obytného křídla na západní straně, vše ostatní bylo při stavbě pivovaru zbořeno. Pod hradem byl roku 1396 založen kostel.
S výstavbou města bylo započato ihned po obsazení hradu v roce 1420, z některých snad zůstaly zachovány některé části (ostění a portály). Současně byla zahájena i stavba opevnění. Tvořily je dvě, téměř rovnoběžné, hradební zdi po obou stranách asi 10 metrů širokého parkánu. Vnitřní hradba byla místy zesílena půlválcovými dovnitř otevřenými věžemi. Na důležitých místech byl parkán opatřen vysokými vysunutými kamennými baštami. Žižkova bašta, zvaná též Velká, byla přestavěna roku 1806 v obytný dům, ze Soukenické bašty zvané též Převrátilka, zůstaly jen nepatrné zbytky a Řeznická bašta byla zbořena roku 1871. Nejstarší částí opevnění byla Stará brána na východní úzké šíji, která byla roku 1433 nahrazena Novou branou, před kterou byl navíc ještě barbakán s dvakrát zalomenou cestou a padacím mostem přes příkop. Vnější brána s barbakánem byly zbořeny roku 1859, prostřední r. 1836 a vnitřní, později zvaná Pražská, r. 1884. Na jihozápadě u hradu byla postavena dvojitá Hradská brána se dvěmi průjezdními věžemi, vnitřní Klokotskou (zbořena po r. 1865) a vnější, dosud zachovanou, Bechyňskou (porušená restaurací v 19. stol.). Před ní byl příkop a padací most. Hrad se stal součástí opevnění a proto věže i hradby proti městu byly neprodleně zbořeny. Opevnění Tábora bylo dokončeno do poloviny 15. století a vytvořilo z něj ojedinělou městskou pevnost. K opevnění můžeme ostatně přidat i zřízení rybníka Jordán roku 1492. Po ztrátě vojenské funkce docházelo od poloviny 19. století k různým asanačním zásahům. Hradby a další fortifikační části byly postupně bořeny, příkopy zasypávány a bývalý pevnostní areál se propojil s městským sídlištěm.
Děkanský kostel Proměnění Páně na hoře Tábor je gotické trojlodí z let 1440 až 1512, roku 1532 vyhořel, renesanční úpravy byly provedeny v letech 1559, 1593 a počátkem 17. stol., regotizován v letech 1896 až 1897, poslední oprava je z r. 1940. V kostele je gotická cínová křtitelnice z roku 1482 údajně ze Sezimova Ústí. Zvon Dominik byl prý nalezen v Lužnici. Budova děkanství je renesanční ze 16. stol. Barokní klášter augustiniánů byl postaven v letech 1642 až 66, jednolodní klášterní kostel Narození P. Marie je z roku 1666 byl obnoven roku 1938. Jednolodní gotický hřbitovní kostel sv. Jakuba stál už roku 1388, se zachovaným portálem, byl barokně přestavěn roku 1746. Jednolodní špitální kostelík sv. Alžběty je raně barokní z roku 1690, přestavěn r. 1718, opraven r. 1946.
Gotická radnice byla založena kolem roku 1440, přestavěna na přelomu 15. a 16. století, průčelí upraveno novogoticky roku 1878. V radnici je umístěn model starého Tábora a sbírka vykopávek ze Sezimova Ústí. Původní zástavba historického centra byla koncem 15. a v 16. stol. nahrazena pozdně gotickými a renesančními domy. Nejnápadnější z nich je Stárkův dům, zdobený sgrafity z doby kolem roku 1570. Pod náměstím a pod starým městem jsou rozsáhlé sklepy a chodby ve skále.
Při povýšení Tábora na královské město 25.1.1437 mu byl císařem a králem Zikmundem udělen i znak: Ve zlatém poli dvě stříbrné věže s červenými střechami a zlatými makovicemi. Věže jsou spojeny stříbrnou hradební zdí s otevřenou bránou a vytaženou stříbrnou mříží. Mezi věžemi nad bránou je černý císařský orel s červenou zbrojí, na jeho prsou lucemburský 7x stříbrně a modře dělený štítek s červeným lvem. Tento štítek byl v 16. století nahrazen českým stříbrným lvem v červeném poli.
 
 
 
z ŘEČICE
 
 
            Ve 14. a 15. století byla Kardašova Řečice rozdělena mezi pány z Hradce a pány z Ústí. Na ústecké části jsou 12.7.1357 doloženi bratři Ondřej (60704) a Jindřich (60705) z Řečice. Jindřich (60705) již však dále nevystupuje, je tedy pravděpodobné, že krátce nato zemřel. Sabina (60706) z Korycan, která rovněž není více doložena, roku 1349 nazývá Ondřeje (60704) svým bratrem a Sezemu kanovníka svým synovcem.
            Problémem však je, kterého z nich uvádí. Sezema (60701) byl kolem roku 1357 proboštem v Týně nad Vltavou, od roku 1364 kanovníkem pražského kostela a zemřel snad roku 1386. Sezema (60808) byl olomouckým kanovníkem, roku 1372 pražským a zemřel pravděpodobně před rokem 1396.
            Nelze tedy spolehlivě vyloučit ani jednoho ani druhého. Z toho však plyne, že Ondřej (60704) byl buď bratrem Sezemy (60601) nebo jeho synem. Vedle části Řečice, ve které založil farní kostel, držel patrně i ves Pleše, tvrz Babky a některé menší statky. Doložen je i roku 1362, roku 1364 je svědkem pánů z Hradce i pánů ze Stráže a roku 1366 pánů z Rožmberka. Naposledy se připomíná 18.6.1370 v listu Oldřicha (60703) z Ústí. Zemřel patrně bez potomků.
 
 
 
KARDAŠOVA ŘEČICE
 
 
Država pánů z Hradce se při západní hranici, za zalesněným hřebenem, těsně prolínala s majetkem spřízněných pánů z Ústí. Doklady o tom se sice dochovaly až z druhé poloviny 14. století, ale byl to již nepochybně výsledek předchozího vývoje.
O Řečici je první zmínka v roku 1267, když se Oldřich (40403) z Hradce a Sezema (50501) dohodli na dělení okolní krajiny. Ve 14. století jsou Jindřich (60705) a Ondřej (60704) z Řečice doloženi jako majitelé z ústecké strany a jejich část patřila pánům z Ústí téměř do konce 15. století. Tržní osada Řečice se vyvinula do poloviny 14. století v město (1340 Reczycz), rozdělené na dvě části: východní „horní strana“ patřila k Jindřichovu Hradci, západní „dolní strana“ náležela pánům z Ústí. Kolem roku 1480 Jindřich (41102) z Hradce získal zbytky někdejší ústecké državy, totiž západní část města Řečice a vesnici Pleše. Řečice znamená vlastně malou říčku, která zde vzniká spojením dvou potoků. Město se později nazývalo Kardašova Řečice podle potoka a rybníka Kardaše, doloženo poprvé roku 1568. Rybník získal jméno patrně po svém zakladateli nebo majiteli, doloženo 1493.
Po pánech z Hradce přešla Řečice roku 1604 na Viléma Slavatu. Při pozdějším dělení rozsáhlého slavatovského majetku roku 1693 získala řečický díl Marie Markéta Slavatová, provdaná za hraběte Jana Zikmunda Götze. Od jeho syna Jana Karla koupil řečické panství roku 1725 hrabě Jan Ferdinand Kufstein. Roku 1740 Kufstein vyměnil řečické panství se statkem Vřesnou (koupenou v roce 1735) s hrabětem Janem Václavem Caretto – Millesimem (za statek Měšice). V letech 1746 – 1768 držel Kardašovu Řečici hrabě František Karel Sweerts – Špork, po něm následoval František Josef von Jungwirt (1752 – 1768). Posledními majiteli panství a zámku byla knížata z Paaru.
Roku 1930 koupil řečický zámek od Alfonse Paara řád školských sester a zřídil v něm roku 1949 domov důchodců. Toto účelové zařízení převzal v roce 1960 ONV v Jindřichově Hradci.
Z hradu zůstaly jen zbytky opevnění. Na východní a severovýchodní straně byl příkop a násep, na západní straně močály. Na počátku 19. století tu byly ještě kusy hradeb a spodní část čtverhranné věže. Panství řečické tvořily roku 1600 městečko Řečice, vsi Nětovice, Dráchov, Ceraz, Žišov, Kozmice, Zlukov, Drahov, Újezdec, Pleše, Malá Lhota, Mnich, Plasná, Klenov, Pohoře, Samosoly, Březina, Světec a tvrz Babky.
První zmínka o zámku je v kupní smlouvě z roku 1740. Postaven snad roku 1720 a postupně do roku 1755 dostavován a rozšiřován. Je to barokní jednopatrová čtyřkřídlá stavba s mansardovou střechou, průčelím obrácená na západ k blízkému kostelu. Pravděpodobně byla dále upravována za držby Paarů, je však dnes bez výrazných slohových znaků. Uprostřed severního křídla je v přízemí prostorná hala, jejíž klenbu podpírají dva sloupy. V patře jí půdorysně odpovídá sál (proměněný na kapli). Za zámkem je menší anglický park.
Na vyvýšeném místě uprostřed obce (původním hřbitově) je jednolodní, původně románský kostel sv. Jana Křtitele. Goticky upraven v poslední třetině 13. století, rozšířen kolem roku 1380 (z té doby je zachován presbytář a sakristie), nově vysvěcen po další úpravě roku 1491, loď přestavěna v letech 1545 až 1580, věž v letech 1615 až 1620, po požáru roku 1814 opět zaklenuta loď a věž opatřena cibulovitou střechou. Z věže do lodi je románsko-gotický profilovaný portál z doby kolem roku 1260, z presbytáře do sakristie gotický z doby kolem roku 1380. V sakristii jsou zbytky gotických fresek. Roku 1905 byl odkryt cyklus maleb z roku 1641. Krucifix u dveří je barokní ze 17. století. Zařízení je pseudogotické z 19. století.
Po roce 1490 byly obě části spojeny v jedno město. Znak pochází patrně z této doby a je jím původní znak pánů z Hradce, tedy zlatá růže s červeným semeníkem a zelenými kališními lístky v modrém poli.
 
 
 
SEZEMOVI POTOMCI
 
 
            Sezema (60701) je uváděn od roku 1357, kdy snad již byl proboštem v Týně nad Vltavou a společně s bratry Janem (60702) a Oldřichem (60703) držel Ústí a Hradiště. Od roku 1364, kdy svědčil v listu pánů z Hradce, byl také kanovníkem kostela pražského. Roku 1366 je doložen v listu pánů ze Stráže. V Ústí založil špitál a v letech 1357 až 1372 držel, společně s Oldřichem (60703) městečko Planou s blízkým okolím. Tito dva bratři také 18.6.1370 spojili své díly Ústí a Hradiště ke společnému držení. Sezema (60701) zemřel roku 1386 nebo krátce před tímto rokem.
            Zprávy o Janovi (60702) jsou velmi kusé. Připomíná se, společně s Vilémem (50602) ze Stráže, 24.5.1352 kdy koupili bratři z Rožmberka sedlčanské panství od pánů z Hradce. Dále roku 1357 s bratry Sezemou (60701) a Oldřichem (60703), kdy každý držel část Hradiště a část Ústí. V listu pánů z Hradce svědčil roku 1354. Roku 1370 byl již mrtev. Jeho potomky byli Sezema (60801), Hynek (60802), Ondřej (60803), Jan starší (60804), Jan mladší (60805) a Eliška (60806).
            Oldřich (60703) se připomíná roku 1352 a 1354 společně s Janem (60702). Účastnil se také 5.4.1355 korunovace císaře Karla IV. v Římě. Roku 1357 držel díl Ústí a Hradiště, vedle Sezemy (60701) a Jana (60702) a téhož roku měl společně s nimi i práva k Plané. V letech 1364 a 1365 vystupuje jako svědek v listech pánů z Hradce, roku 1362 pánů z Michalovic a roku 1364 pánů ze Stráže. Po Janově (60702) smrti se rozdělil s jeho syny o plánské panství tak, že každému připadla polovice panství kláštera sv. Dominika a polovice vsí Měšic, Čekanic, Čabele, Dubče a lesů na Kuřích Hůrkách. Své díly Ústí a Hradiště spojil 18.6.1370 s díly bratra Sezemy (60701) ke společnému držení. Nejpozději v roce 1371 získal Žirovnici od Oldřicha (40704) z Hradce. Zemřel před rokem 1379 a vdova Bonuše na Žirovnici sídlila ještě několik let. Roku 1393 ji však již držel Kamarýt z Lukavce. Oldřich (60703) byl patrně dvakrát ženat, protože vedle synů Jana (60807) a Sezemy (60808) s Bonuší byl asi jeho synem i Oldřich (60809).
 
 
 
OLDŘICHOVI POTOMCI
 
 
            Po rozdělení Hradiště drželi jeho polovinu společně bratři Jan (60807), Sezema (60808) a snad i Oldřich (60809). Jan (60807) se uvádí roku 1388, kdy měl spolu s bratrem Sezemou (60808) polovinu práv ke špitálu v Ústí. Roku 1396 se nazývá sezením na Hradišti a byl také patronem oltáře sv. Kateřiny v místní kapli. Někdy v té době se také připojil k panské jednotě. Vystupuje snad do roku 1403, pokud vůbec je možné těch několik Janů uvnitř rodu rozlišit. Jeho synem asi byl Oldřich (60909).
            Sezema (60808) byl olomouckým kanovníkem a roku 1372 po vysvěcení na jáhna se stal, po přímluvě císaře Karla IV., pražským kanovníkem. Roku 1388 měl spolu s Janem (60807) polovinu práv k ústeckému špitálu. Zemřel patrně roku 1396 nebo krátce před tímto rokem. Od této doby totiž celá polovina práv ke špitálu v Ústí náležela jeho bratru Janovi (60807).
            Snad i Oldřich (60809), který byl členem řádu Pruských křížovníků, byl synem Oldřicha (60703). Roku 1402 byl vyslán do Čech, aby převzal zdejší provincii, která se špatnou správou dostala do velkých potíží. V tomto úřadě vystupuje i roku 1410, roku 1411 postoupil Chomutov králi, další zprávy o něm nejsou. I on se roku 1407 podílel na správě Ústí.
            Oldřich (60909) byl pravděpodobně synem Jana (60807). Po otci zdědil čtvrtinu Ústí a držel také hrad Hradiště. Proto se také někdy nazýval Oldřich mladší z Ústí, jindy z Hradiště. Nějakou dobu mu patřil i Fuglhauz, který asi roku 1410 prodal Janovi (60805). Protože zejména Ústí bylo rozděleno na mnoho dílů, docházelo mezi jeho držiteli k častým rozepřím, jako například roku 1407.
            Roku 1413 vpadl vojensky do Rakouska. Při správě Ústí vystupuje častěji, tedy i roku 1414 a 1419. Oldřich (60909), který byl horlivým katolíkem, vypudil husitsky smýšlející obyvatele, tedy i příbuzné pány z Ústí na Kamenici, a zmocnil se celého města. Kališníci však město 21.2.1420 v nočních hodinách přepadli a obsadili. Oldřich (60909) utekl na blízkou tvrz Sedlec, která mu snad tehdy patřila. Následující události popisuje již výše zmíněný kronikář Vavřinec z Březové takto:“Těchto dní velikonočních Táborští z Hradiště vyvolivše sobě čtyry haytmany, k nimž by zření mohli jmíti, totiž Mikuláše z Husince, Jana Žižku jednookého, někdy čeledína krále Václava, o němž dole mnoho bude praveno, a Zbyňka z Buchova a Chvala z Řepic, ohradu nebo tvrz pevnou, Sedlec nazvanou, blízko Ústí rukou nepřátelskou jsou šturmem dobyli, ač tu, kteříž na ní byli, statečně se bránili, a tu pana Oldřicha, pána Ústí, cepami sou umlátili a nohy jemu usekavše do ohně uvrhli, některé zbili, šest znamenitějších zachovavše, kterýmžto, aby jeden z nich, kterýž by chtěl život zachovati, rozkázali sou, aby je stínal. A tak z nich jeden, řečený Pinta, pět svých sťal jest a se Táborským přitovaryšil jest. Na té tvrzi mnohá zboží od soused okolních na zlatě, stříbře, monstrancí, kalichův i také roucha drahého pro zachování bylo složeno. Kteréž všecky věci Táborští vynešené na jednu hromadu skladše ohněm spálili a tvrz zbořili a vypálili.“
            Jeho manželkou byla Anna, vdova po Zajímáčovi z Kunštátu. V rodokmenu Augusta Sedláčka je uveden v letech 1434 až 1437 jako Oldřichův (60909) syn Jan (61002). Zde však došlo patrně k omylu. V uvedených letech uplatňoval nároky na dědictví po Oldřichovi (60909) Jan Zajímáč z Kunštátu. Byl to tedy patrně syn Anny z prvního manželství.
 
 
 
 
SEDLEC (u Tábora)
            Ves Sedlec je poprvé doložena v r. 1293, kdy se připomíná Vlček ze Sedlce a roku 1322 na Příběnicích, jako svědek, při prodeji Choustníka Petrovi (20501) z Rožmberka. Jeho potomci, bratři Jan a Bušek, zemřeli před r. 1414. Jejich sestra Markéta pak prodala statek Janovi a Ctiborovi z Kozího.
Roku 1420 po vyvrácení města (Sezimova) Ústí husity se sem uchýlil Oldřich (60909) z Ústí, kterému snad tehdy tvrz nějakým způsobem patřila. Táboři v dubnu pevnou tvrz Sedlec dobyli, Oldřich (60909) byl ubit, tvrz vypálena a zbořena.
Od vladyků z Kozího koupilo Sedlec po r. 1437 město Tábor. Tvrz zřejmě již nebyla obnovena, protože se v r. 1547 uvádí jako součást majetku Tábora, pustá a s pustým dvorem. Byla tehdy zabavena králem Ferdinandem I. pro účast města na odboji. V roce 1549 byl statek zase městu vrácen.
Polohu tvrze určil profesor Martin Kolář r. 1864 při cestě odbočující od silnice (od Plané nad Lužnicí k Malšicům) k Lhotám Samotám. R. 1882 František Adolf Šubert zde ještě nalezl příkop kolem zděného srubu. Základové zdivo bylo odkryto při výkopu v l. 1936 – 1938. Na urovnaném terénu dnes již není viditelné nic. Původně zde zřejmě byla zemědělská usedlost. Název je odvozen od slova sedlo, kterým se označoval zemědělský dvorec nebo sídlo hospodářství.
 
JANOVI POTOMCI
 
 
            Roku 1381 vystupují jako patronové kláštera v Ústí. Po svém strýci Sezemovi (60701) zdědili Planou (nad Lužnicí) a okolní statky. Po proboštově smrti obdarovali, jím založený, špitál v Ústí dne 25.4.1388 a 16.8.1396.
            Sezema (60801) nazývaný roku 1374 Sazemkou, držel 1380 statek Hobzí, část Hradiště a část Ústí. Byl jedním z rozhodčích, kteří 6.11.1388 smiřovali znepřátelené pány z Hradce s pány ze Stráže. Připomíná se naposledy 12.3.1397, roku 1398 byl již asi mrtev. Vdova Dorota držela nějakou část zboží až do roku 1407. Jejich synové, kterými byli Sezema (60901), Jan (60902) a Ondřej (60903), měli prý na tehdejší dobu špatné vychování. Informace o nich jsou však dosti skoupé.
            František Teplý (Dějiny Jindřichova Hradce, Jindřichův Hradec, 1927) uvádí, že Sezimovi z Ústí roku 1393 utekla žena Kateřina a jako prostitutka se toulala královstvím. Byla mužem a jeho přáteli dopadena, přivedena domů, ale opět utekla a to do ciziny. Po sedmi letech byl Sezimovi sjednán papežský souhlas s novým sňatkem. Roku 1393 žil Sezema (60808), ten však byl stavu kněžského a zemřel roku 1396 nebo před tímto rokem. Sezema (60901), který je doložen pouze roku 1397 byl v té době asi ještě velmi mlád a patrně brzy nato zemřel. Ani Sezema (60801) však není pravděpodobným „hrdinou“ tohoto příběhu, protože zemřel asi již roku 1398. Mohlo ale jméno Sezima v té době být již „příjmením“. Pak by ovšem přicházelo v úvahu asi deset možných kandidátů. Protože však citovaný příběh není jinak uváděn je pravděpodobné, že se jedná pouze o pověst. I tehdejší doba se zajímala o „bulvární společenské historky a skandály“ a kronikáři je obvykle přejímali a často i s pikantními podrobnostmi zaznamenávali.
            Hynek (60802) vystupuje se svými bratry pouze v letech 1380 až 1386. Patrně tedy brzy zemřel.
                Ondřej (60803) se stal farářem v Čáslavi a roku 1381 kanovníkem pražského kostela, ačkoliv v té době studoval na universitě. Poblíž hradu Hradiště založil kapli sv. Filipa a Jakuba a v ní dva oltáře. Většinou vystupoval při správě Ústí a Plané společně se svými bratry. V listu ze 6.2.1388 se nazývá „dědicem města Ústí“. Zemřel patrně roku 1389.
            Jedinou doloženou dcerou Jana (60702) byla Eliška (60806). Ta se provdala snad roku 1370 nebo 1371 za Jindřicha Tušla ze Saldenavy a věno jí bylo zapsáno na Čekanicích a Plané.
            Jan (60804) zvaný starší vystupuje od roku 1381 zpočátku společně s bratry, později i samostatně. Na Hradišti byl snad 29.5.1396 pánem, podobně i roku 1403. Na zemském soudu zasedal 12.6.1394 i v dalších letech. Roku 1406 byl jedním z krajských poprávců pro celé Prácheňsko. Pět šestin planského zboží držel v roce 1403 a 1407 čtvrtinu Ústí, pak začal svá zboží rozprodávat. V roce 1408 prodal, společně se synem Janem (60904), les na Kuřích Hůrkách Jindřichovi (20701) z Rožmberka a před rokem 1409 svůj díl Ústí Benešovi (60906). Dále se již nepřipomíná. Jeho manželkou byla Kačka, vdova po vladykovi z Hlavatec. Ta, po manželově smrti, žila právě na Hlavatcích a zemřela roku 1410.
            Jejich syn Jan (60904), se roku 1408 (a snad i později) nazýval mladším. Byl 19.10.1434 ve službách krále Zikmunda. Na základě úmluvy s Táborskou obcí z 16.10.1436 koupil král od Jana (60904) a snad i Jana (60902) Hradiště a Sezemovo Ústí a 26.3.1437 je daroval obci. Zikmund mu zapsal 23.3.1437 Lomnici a snad i ves Křelovice, ale k jejich převzetí zřejmě nedošlo. Jan (60904) se naposledy připomíná roku 1439. Náhradu za králi prodaná zboží patrně ani jeden z Janů neobdržel, protože teprve král Ladislav roku 1454 zapsal Jindřichovi (50903) ze Stráže (který byl jejich dědicem) zboží Řečické za to, „že strýcové jeho postoupili předkům jeho“ dědictví své v Ústí nad Lužnicí a na Hradišti. Po Janovi (60904), který zemřel patrně bez potomků, tak nezůstalo nic než jen nějaké dědiny v Mostečném, které dal král Ladislav roku 1454 Janovi z Komařic.
            Synem Jana (60702) byl také Jan (60805), který se nazýval mladším a později on i jeho synové také z Kamenice.
 
 
 
z KAMENICE
 
 
            Jan (60805), který se pro odlišení od Jana (60804) staršího, nazýval mladším, vystupoval spolu s bratry v letech 1388 až 1395. V té době získal panství kamenické a začal se po něm psát. Markrabě Prokop prodal roku 1391 kamenické zboží Janovi (60805) a Vchynovi z Pacova. Po soudních tahanicích je opravdu roku 1393 získali. Následně Jan (60805) Vchynu vyplatil a usadil se na Kamenici.
            V následujících létech podporoval odboj panstva proti králi Václavovi IV. Snad roku 1410 koupil hrádek Fuglhauz od Oldřicha (60909) a krátce na to se stal i spoludržitelem Hradiště a Ústí. Poslední zmínka o něm je z 7.12.1413 a příštího roku patrně zemřel. Roku 1413 byl u něho na Ústí Mistr Jan Hus. Obvykle se uvádí, že se Hus zdržoval převážně u pánů z Ústí na Kozím Hrádku, kde i sepsal několik děl. Tento hrádek však pánům z Ústí zřejmě nikdy nepatřil. Janovou (60805) manželkou byla Anna z Mochova, která zemřela snad roku 1417, potomky Prokop (60905), Beneš (60906), Jan (60907) a snad Bonuše (60908). Páni z Kamenice byli velkými zastánci Husova učení, o paní Anně se říkalo, že byla nejhorlivější husitkou v Čechách.
            Prokop (60905) vystupuje již od roku 1404, kdy prodal Rohovou a Hátov. Roku 1414 je uváděn s matkou a bratrem Janem (60907), který sídlil na Hradišti a s týmž bratrem sídlícím roku 1417 na Kamenici. Pravděpodobně se o dědictví rozdělili a Prokop (60905) se zřejmě usadil na svém dílu Ústí. Když Oldřich (60909) z města vyhnal husitsky smýšlející obyvatele, byl mezi nimi i Prokop (60905). Po dobytí Ústí husity 21.2.1420 mu bylo město vráceno, ale po jeho vypálení se zřejmě s ostatními přestěhoval na Tábor a ztratil se v davu. Naposledy je uváděn mezi těmi, kteří přišli 15.9.1420 na pomoc Pražanům obléhajícím královský Vyšehrad. Karel Vladimír Zap uvádí v Českomoravské kronice, díl II. (Kober, Praha, 1868), že roku 1425 žila na Kamenici jeho dcera Anežka (61003). Je však dost pravděpodobné, že tato žena je totožná s Bonuší (60908).
            Beneš (60906) koupil někdy před rokem 1409 od Jana (60804) a od Ondřeje (60903) jejich díly Ústí. Ty však již 20.11.1411 držel otec Jan (60805), je tedy pravděpodobné že Beneš (60906) brzy zemřel, a také není více uváděn.
            Jan (60907) je zmiňován v letech 1411 až 1417, následujícího dění se asi neúčastnil, protože vystupuje opět až roku 1437 jako držitel Kamenice, která mu po skončení husitských válek byla vrácena. Za jeho nároky na Hradiště a Ústí mu zapsal král Zikmund 23.3.1437 panství lomnické. I on stál na straně obce Táborské a byl jejím svědkem na smlouvách, které uzavřela 4.7.1437 a 8.7.1439 s Oldřichem (20803) z Rožmberka. Kolem roku 1449 měl spory s pány ze Stráže o hrádek Fuglhauz a téhož roku se účastnil i smlouvy s jednotou Strakonickou. Poslední zmínka o něm je z roku 1452, krátce na to asi bez potomků zemřel. Dědicem se pak stal, za nejasných okolností, Jindřich (50903) ze Stráže.
            Sestrou uvedených byla snad Bonuše (60908) z Kamenice, která je uváděna k roku 1422 a roku 1449 byla manželkou Jence z Petršpurka. Za husitských dob žila na Kamenici, pravděpodobně nepřála Táborům, ale jejich protivníkům.
            Jak je z předchozího zřejmé, osudy a majetky ústeckých pánů jsou tak kusé a propletené, že u mnoha údajů zůstává velký otazník. A to platí zejména o Janech na konci 14. a počátku 15. století, kdy riziko záměny osob je veliké.
 
 
 
KAMENICE NAD LIPOU
 
 
Podle pověsti hrad vybudován roku 1248, asi současně i předhradí a později město. Prvními známými držiteli byli příslušníci rodu Benešoviců. Po smrti posledního z nich Zbyňka z Bechyně na Kamenici, asi roku 1389, nebylo přímých dědiců a podle platných zákonů dvorský soud nakonec v roce 1393 uznal nároky Jana (60805) z Ústí a Vchyny z Pacova, kteří před dvěma roky koupili Kamenici od moravského markraběte Prokopa. Jeho syn Jan (60907) z Ústí se přidal k husitům. Pokus Oldřicha (20803) z Rožmberka o dobytí hradu roku 1420 ztroskotal, ale město bylo vypáleno. O pět let později se zmocnili Kamenice táboři pod vedením Bohuslava ze Švamberka.
Po skončení husitských válek zapsal král Zikmund roku 1437 Kamenici Janu (60907) mladšímu z Ústí. Po jeho smrti (po roce 1452) připadla Kamenice jeho příbuznému Jindřichovi ze Stráže (50903), který městu udělil různá práva, po něm pak následoval jeho syn Jiřík (51006). Sňatkem s Johankou (51101) ze Stráže dostal se na Kamenici Jan ze Šelmberka.
Po Johančině smrti (r. 1495) prodal Jan ze Šelmberka Kamenici Vlachyňovi z Leskovce. Po smrti jeho nástupce Jana Leskovce (r. 1543) a jeho dcery Magdalény (r. 1546) se mezi četnými příbuznými rozvinul spor o kamenické panství. Skončil rozdělením pozůstalosti v r. 1549. Kamenické panství, totiž hrad s dvorem, město a vsi Metánov, Vlásenici, Lhotku, Rodvinov, Žďár, Vlčetín, Rosičku, Pejhov (zaniklá), Vodnou, Bohdalín, Babín, Kostelní Radouň, Horní Radouň, Vícemilice, Pravíkov, Benešovec, Heřmaň, Drahouňov, Krumvald a Jetřiše, převzal Zdeněk Malovec. Dříve k panství patřily i vsi Peleč, Částrov a Těmice. Jeho syn Jan provedl přestavbu kamenického hradu v renesanční zámek vestavbou renesančních arkád po obvodu dvora (r. 1583). S Janovým synem Michalem vymřela r. 1606 malovecká větev na Kamenici.
Michalova sestra Anna Magdaléna přivedla na zámek svého manžela Zikmunda Matěje Vencelíka z Vrchovišť, jenž po její smrti (r. 1615) převzal kamenické panství, musel však předtím poskytnout manželčinu příbuzenstvu vysoké odškodné.
Vencelík se účastnil stavovského povstání. Roku 1619 byla Kamenice přepadena Dampierrem a 1620 Mansfeldem. R. 1622 byl mu majetek zabaven a r. 1623 koupil panství Jindřich Paradies z Eshaide, r. 1692 pak hrabě Hartig. Za jeho vnučky Marie Terezie, provdané Golzové byla r. 1744 zahájena přestavba jižního křídla zámku. R. 1799 koupil panství Jan Nádherný, který je r. 1805 prodal hraběti Sickingenovi. Od r. 1805 držel Kamenici pražský měšťan Jan Josef Rilke a od roku 1835 vídeňský měšťan Jakub Rudolf Geymüller, jehož potomci zde žili do roku 1945.
Zámek na náměstí byl zřízen kolem roku 1450 na místě původního hradu ze 13. století. Většina úprav byla provedena v letech 1580 až 1583, věž nad branou je z roku 1744, dnešní úprava je z doby po roce 1840. Z původního hradního opevnění byly zachovány dvě kruhové bašty. Zámek je čtyřkřídlá jednopatrová, v jižním křídle dvoupatrová budova s klasicistním průčelím z 19. stol. a třípatrovou vstupní nárožní věží, před níž býval padací most přes příkop. Na severní straně nad rybníkem, který zajišťoval zámku ochranu, se zachovala mohutná pozdně gotická bašta. Nádvoří obdélníkového půdorysu je v přízemí lemováno otevřenými arkádami, které byly v roce 1842 v poschodí zazděny. V r. 1881 bylo staré schodiště v zámku přestavěno v širší dvouramenné. V průjezdu a v nádvoří se zachovaly raně renesanční portály patrně z doby před r. 1543. Před jižním křídlem je zahrada založená za Paradisů, terasovitě upravená v r. 1843 a v ní památná lípa. Po druhé světové válce byla v zámku zřízena dětská ozdravovna a při ní škola.
Město bylo, pravděpodobně v průběhu 14. století ohrazeno zdmi se 4 baštami a 2 branami. Hradby byly zrušeny začátkem 19. století, brány zbořeny 1821 a 1822. Jednolodní kostel Všech svatých, původně ze 13. století, byl přestavěn v letech 1494 až 1538, věž přestavěna v 17. století. Vyhořel v letech 1560, 1771, 1794 a 1819. Z podvěží do kostela vede raně gotický hrotitý portál ze třetí čtvrtiny 13. století, sanktuář v presbytáři je pozdně gotický z doby kolem roku 1500. Zařízení je pozdně barokní, hlavní oltář z roku 1758, kruchta z 1823. Kaple sv. Maří Magdaleny na hřbitově byla založena roku 1348, přestavěna 1554 a 1595, zařízení je barokní. Ve městě je několik domů z 18. století.
Z osady doložené 1267 (civitatem in Camenicz) vzniklo město snad kolem roku 1348. Jméno vzniklo převzetím staršího názvu říčky (v dolním toku zvané Včelnice, později Nežárka), které označovalo vodu tekoucí v kamenitém korytě. Přívlastek je doložen roku 1842, podle prastaré lípy v zámeckém parku. Tato lípa patří k nejstarším stromům v Čechách. Odborníci odhadují její věk na více jak 7 století. Je tedy pravděpodobné, že pamatuje i založení hradu.
Datum udělení znaku není známo. Na pečetích je doložen od 15. století, barvy jsou pouze na malbách z 19. a 20. století a uvedeny v literatuře, ale se podstatnými odchylkami. V současné době je znak používán v této podobě: Na modrém štítě stříbrná čtyřikrát zalomená hradební zeď uprostřed s otevřenou branou bez vrat. V bráně je vytažená zlatá mříž. Za hradbou jsou dvě stříbrné věže s červenou střechou, každá se 2 zlatými makovicemi. Po stranách věží jsou dva stříbrné štítky s červenými růžemi se zlatým semeníkem a zelenými kališními lístky. Na popisu, asi z roku 1834, jsou uváděny štítky modré se zlatou růží. Obě verse jsou však patrně mylné, protože Kamenice ani Rožmberkům ani pánům z Hradce nikdy nepatřila. Z tohoto hlediska je tedy patrně správnější malba přibližně ze stejné doby jako uvedený popis, kde jsou štítky zlaté a růže modré. Pánům ze Stráže Kamenice patřila v letech 1452 až 1474 a ti jí také udělili různá práva a svobody. Zde je však celý štít zlatý a to je v rozporu se stříbrnou zdí a věžemi. Správný by tedy zřejmě byl znak v současné podobě, ale štítky by měly být zlaté a růže modré se zlatým semeníkem a zelenými kališními lístky, místo rožmberských štítků.
 
 
 
SEZEMOVI POTOMCI
 
 
            Sezema (60901) je uváděn pouze roku 1397, společně s bratrem Janem (60902). Patrně tedy záhy zemřel.
            Jan (60902) je doložen od roku 1397. Vlastnil ves Pleše u Řečice a několik menších statků v okolí, společně s bratrem Ondřejem (60903) držel šestinu zboží planského a čtvrtinu ústského. Roku 1407 sídlil ve vsi Pleše a měl část práv ke kostelu v Ústí, 1408 svědčil při prodeji Kuřích Hůrek. Svou část Ústí držel ještě roku 1411 a přečkal husitské bouře. Často vystupoval v písemnostech pánů z Hradce. Roku 1437 se nazýval starším a král Zikmund od něho koupil jeho práva k Hradišti a Ústí. Jeho synem byl Sezema (61001).
            Ondřej (60903) je uváděn pouze v letech 1403 až 1407 společně s Janem (60902), jako spolumajitel částí plánského a ústského zboží. Ondřej však svůj díl prodal Benešovi (60906) z Kamenice a dále se již neuvádí.
 
 
 
SEZIMA
 
 
            Polovina 15. století je pro pány z Ústí jistým mezníkem. Z rozvětveného rodu zůstal naživu pouze jeden člen. Rozsáhlé panství se častým dělením a nejasnými odkazy a převody výrazně zredukovalo. A ještě před koncem století opustil rod jižní Čechy. I nadále však si podrželi jméno Sezimové z Ústí. Ani další členové rodu nezaujímali nijak zvlášť významné postavení ani se neprosadili v žádném oboru lidské činnosti. Proto i zprávy o nich jsou také velmi kusé. Jen jména se již tolik neopakovala.
 
            Janův (60902) syn Sezima (61001), který se stal dědičným kraječem, držel ves Pleše a část Řečice. Roku 1463 se oženil s Kateřinou z Petrovic, vnučkou Václava Cardy z Petrovic. Po jeho smrti roku 1471 zdědil hrad a město Úšť (později zvané Úštěk) u Litoměřic, ves Statenice u Prahy a snad i další obce. Král Vladislav II. mu roku 1475 dědictví potvrdil. A právě z něj se stalo rodové sídlo jeho potomků. S Jindřichem (41102) z Hradce, držitelem druhé části Řečice, uzavřel 4.4.1486 smlouvu o zatopení některých dědin. Zemřel koncem roku 1487. Jeho syny byli Jan (61101) Sezema (61102), Zdeněk (61103) Bedřich (61104) a Václav (61105).
 
 
 
ÚŠTĚK
 
 
            Původní název Úšťku je Úšť. Zmiňován je již roku 1057, první doklad je z roku 1334. Kdysi zde bylo pravěké sídliště, opevněné městečko doloženo 1361. Město i s hradem založili páni z Michalovic. Někdy v letech 1387 až 1394 jej získali Škopkové z Dubé. Roku 1426 koupil Úšť Václav Carda z Petrovic, jeden z hejtmanů strany podobojí. Katolický pán Zikmund Děčínský z Vartemberka roku 1428 město dobyl a vypálil. Carda pak obdařil město rozsáhlými výsadami, někdy po roce 1455 k němu připojil tvrz Okny a ves Koleč, roku 1463 zde založil špitál a zemřel roku 1471.
            Po jeho smrti se zdejšího panství ujal Sezima (61001) z Ústí, který se roku 1463 oženil s Kateřinou, vnučkou starého Václava. Dědictví mu roku 1475 potvrdil král Vladislav II. Jan Burjan (61306) svůj díl majetku krátce před smrtí roku 1578 odkázal manželce Bonuši z Veitmile. Ta se roku 1581 znova provdala za Jana ze Šternberka, kterému všechen majetek zapsala. Tento majetek však byl již 13.10.1617 prodán Mikuláši Gerštorfovi z Gerštorfu. Držitelé druhé části majetku Adam Kryštof (61305) a Jiří Vilém (61401) se aktivně účastnili stavovského povstání, jejich majetek byl roku 1621 zabaven a téhož roku darován jezuitské koleji u sv. Klimenta v Praze. Statek Mikuláše z Gerštorfu byl rovněž zabrán a roku 1622 darován Janovi hraběti z Merode. Ten jej roku 1628 daroval jezuitům k založení koleje v Litoměřicích. Litoměřická kolej prodala roku 1675 svou část koleji Klimentské. Řádu panství patřilo až do zrušení, sídlo však přenesli do Liběšic.
            Bývalý hrad je na ostrohu, jižně od náměstí, zastavěný domy. Mezi nimi je i spodní část staré věže s vylámanými novými okny. Do dvora zámku se vchází barokní bránou s letopočtem 1677, kdy zámek dostal nynější podobu. Tehdy zde byl také zřízen pivovar. Vpravo je palác, vlevo městské domy. Palác byl snad spojen s věží mostem.
            Město stojí na protáhlém ostrohu situovaném od východu k západu. Tvoří je dlouhá ulice s náměstím na konci v jehož horní části je kostel. Bývalo opevněno, na západní straně zůstaly zachovány zbytky příkopu. Hradby ze 14. století jsou částečně zachovány, kolem roku 1428 přistavěny věžice. Litoměřická brána byla postavena roku 1425 a zbořena 1830, Lipská byla zbořena 1859. Domy na náměstí jsou pozdně gotické z počátku 16. století, radnice je pozdně empírová z roku 1851, fara barokní z 1722.
            Jednolodní kostel sv. Petra a Pavla je původně gotický, pozdně barokně upraven v letech 1764 až 1772, nová střecha je z roku 1832, kryt věže z 1879. Zařízení je převážně barokní z doby přestavby.
            Hřbitovní kostel s kaplí Nejsvětější Trojice je barokní z doby kolem roku 1670, hřbitovní brána renesanční z konce 16. století. Na hřbitově židovské osady vzniklé před rokem 1327 jsou náhrobky od 17. století.
            Prvotní podoba jména Úšč nebo Húšč (1361 Huscz) se postupně měnila až v dnešní Úštěk. Je to zdrobnělina od slova ústí, osada je nad soutokem dvou potoků. Městečkem se patrně stala před rokem 1361. Ve znaku je na modrém poli stříbrná hradební zeď s otevřenou branou se zlatými vraty a vytaženou zlatou mříží. Za hradbou jsou dvě stříbrné věže s červenými střechami a zlatými makovicemi. Mezi věžemi je erb pánů z Dubé, tedy zlatý štítek se zkříženými černými ostrvemi (to jsou silné části větví se suky, které se také používaly jako žebříky). Nad štítkem je přilbice s černo-zlatými přikrývkami a zlatými křídly, na kterých jsou opět černé zkřížené ostrve.
 
 
SEZEMOVI POTOMCI
 
 
            Sezemovi (61001) synové Jan (61101), Sezema (61102), Zdeněk (61103), Bedřich (61104) a Václav (61105) prodali roku 1487 zděděnou část Řečice, Pleše a další okolní statky Jindřichovi (41102) z Hradce. Někdy v této době postoupila Eliška z Postupic Kateřině z Petrovic a Zdeňkovi (61103), vnuku svému, ves Třeboradice a ves s tvrzí Tryskovice. Snad oni získali i Straškov a Uhy u Velvar. Roku 1497 jim král Vladislav II. potvrdil hrad a město Úštěk jako svobodné panství. Při této příležitosti však již Sezema (61102) uveden není, byl tedy patrně mrtev. Zdeněk (61103) a Bedřich (61104) se dále také neuvádějí. Je tedy pravděpodobné, že i oni zemřeli mladí a bez potomků.
            Zbývající synové Jan (61101) a Václav (61105) si dědictví rozdělili, každý držel polovici hradu a města Úšťku. Jan (61101), zasedal roku 1523 v nově ustaveném zemském soudu. Byl nejvyšším kraječem, vystavěl roku 1525 věž nad hradem a 1526 při východní bráně. Obyvatelům města udělil soudní samosprávu a právo volného nakládání vlastním majetkem. Souhlasil se zachováním víry pod obojí ve městě. Společně s Václavovými (61105) syny postoupil 12.9.1528 Zvířetice s některými vesnicemi Janovi z Vartemberka na Dubé výměnou za Tečiněves, Rochov a Jedlici, ve kterých tehdy stávala tvrz a od té doby patřily k Úšťku. Roku 1541 měl pak soudy se svými synovci ohledně dělení majetku. Dále již není uváděn. Jeho potomky byli Sezema (61201), Zdeněk (61202), Bedřich (61203), Zdislav, (61204), Jiřík (61205), Jindřich (61206) a Jaroslav (61207).
            O Václavovi (61105), zvaném též Prokop, je dále známo že v letech 1516 a 1519 se nazývá pánem na Zvířeticích, které držel společně se svými bratry. Zemřel asi roku 1526 a jeho potomky byli Bedřich (61208), Adam (61209), Jan (61210), snad Eva (61211) a Kateřina (61212).
 
 
ZVÍŘETICE (u Bakova nad Jizerou)
            Držiteli zdejšího území byli Markvartici, větev pánů z Lemberka, jejichž příbuznými byli páni z Valdšteina a páni z Vartemberka. Zakladatelem hradu byl Zdislav z Lemberka, který se poprvé roku 1287 nazývá ze Zvířetic. Hradu bylo dáno jméno po starší osadě. Někdy ve druhé třetině 15. stol. přešel hrad na příbuznou větev, protože od. roku 1436 se uvádí Petr z Vartemberka seděním na Zvířeticích. Jeho potomci jej postoupili Václavovi (61105) Sezimovi z Ústí, který se roku 1516 uvádí jako pán na Zvířeticích. Jeho synové, společně se svým strýcem Janem (61101) postoupili 12.9.1528 Zvířetice a vsi Podhradí, Malé Bělé, Dolanky, Bytuchov, Dalešice, Bradlec, Těšnov, Chodoples a Lhotice Janovi z Vartemberka na Dubé, výměnou za Tečeněves, Rochov a Jedlici. Od roku 1556 je drželi jeho příbuzní páni z Vartemberka na Kamenici. Ti pak prodali roku 1610 panství zvířetické Jiřímu Vratislavovi z Mitrovic, dědictvím přešlo roku 1616 na Jana Vlka z Kvítkova, který se účastnil stavovského povstání a byl odsouzen ke ztrátě poloviny majetku. Zvířetice koupil 13.1.1623 Albrecht Václav Eusebius z Valdšteina a v držení tohoto rodu již zůstaly.
            Hrad stával na ostrohu nad řekou. Od předhradí byl oddělen hlubokým příkopem. Z původního hradu zůstala pouze část hradeb, věž později přestavěná a některé základy. Přes příkop vedl most do brány vedle vysoké kruhové věže, dosud z části zachované, v podobě z roku 1592. Stavení podél příkopu pochází z druhé poloviny 16. století. V rohu nádvoří naproti věži bývala kaple, doložena 1381, upravena v 17. stol. Starý palác, byl v 16. stol. přestavěn. V 17. stol. byl na hradě pivovar, snad ve starém paláci. Ještě na počátku 18. století byl hrad obyvatelný, roku 1693 a v létě 1720 za bouřky uhodil blesk do věže a celý zámek vyhořel.
 
 
 
VÁCLAVOVI POTOMCI
 
 
            Václavovi potomci měli roku 1541 soudní spory se svým strýcem Janem (61101). Jan (61210) někdy v této době zemřel, zřejmě bez potomků. Adam (61209) někdy v roce 1542 násilím vnikl do sklepa na zámku v Úšťku a vzal z něj sud a věrtel vína, protože sklep patřil Bedřichovi (61208), ale část vína patřila i Adamovi (61209). Přitom z Bedřichových (61208) pokojů vzal i nějaké šatstvo. Záležitost zřejmě došla až k soudu, ale Adam (61209) téhož roku zemřel, patrně i on bez potomků.
            Bedřich (61208) držel polovinu hradu a města Úšťku, polovinu Levína, ves Rochov a další vesnice. Je doložen roku 1544 při správě svého majetku a kolem roku 1550 zemřel. Majetek jeho nezletilých synů Jana Burjana (61306) a Bedřicha (61307) spravovaly roku 1553 jejich tety Eva (61211) a Kateřina (61212) a později až do roku 1573 sama Eva (61211). Není však jasné, zda byly sestrami jejich otce nebo matky.
            Roku 1574 si bratři majetek rozdělili a také získali ves Holy u Prahy. Jan Burjan (61306) si ponechal polovinu hradu Úšťku, část města a několik vesnic. Manželce Bonuši z Veitmile věnoval roku 1578 polovinu zámku a část města a na podzim téhož roku bez potomků zemřel. Snad jemu patří náhrobek v bývalém zámku s částí nápisu “urozený pán Jan“. Bonuše se po třech letech provdala za Jana ze Šternberka.
            Bedřich (61307) dostal dvůr a ves Rochov, část města Úšťku a několik dalších vesnic. Zemřel na mor roku 1582 v Litoměřicích. Syna neměl, dědičkou se stala jeho dcera Mandaléna (61402). Protože byla nezletilá, ujal se správy majetku její strýc Jaroslav (61207), jako poručník. Mandaléna (61402) se majetku ujala až roku 1596 a nějakou dobu držela i tvrz Forst. Provdala se za Jana Kryštofa z Valdšteina, kterému roku 1601 veškerý majetek zapsala. Ten se však zadlužil a proto tento majetek roku 1616 přenechal Adamovi Kryštofovi (61305). Jan Kryštof zemřel 15.4.1616 a před tím zapsal 10.4.1615 manželce svou polovici zámku a panství v Hostinném. Toto dědictví, na naléhání věřitelů, prodali královští komisaři 22.6.1620 Majdaléně Valdšteinské z Hodkova, která prodala Mandaléně z Ústí ves Čermnou.
            Sestrou Jana Buriana (61306) a Bedřicha (61307) byla možná Salomena (61308), která byla po roce 1568 druhou manželkou Jindřicha z Bubna na Liticích.
 
 
 
JANOVI POTOMCI
 
 
            Synové Sezema (61201) a Zdeněk (61202) zemřeli ještě za otcova života a Bedřich (61203) krátce po něm. Při dělení majetku dostal Zdislav (61204) ves Koleč, ale zemřel již před rokem 1544.
            Jaroslav (61207)držel Evaň s Brtníkovem. Po Bedřichově (61307) smrti 1582 se stal poručníkem jeho dcery Mandalény (61402) a spravoval její statek Rochov, po kterém se také psal. Zemřel roku 1596. Jiřík (61205) držel polovici Úšťku, společně s Jindřichem (61206). Vykonal pouť k Božímu hrobu a na horu Sion. Byl i válečníkem, účastnil se dobývání Říma císařem Karlem V. (patrně se jedná o události ze 6.5.1527) i obrany Budína proti Turkům. Turecké nájezdy do Evropy trvaly prakticky po celé 16. století, cestu jim otevřelo zejména vítězství v bitvě u Moháče, kde 29.8.1526 zahynul i český král Ludvík Jagellonský. Budín padl Turkům do rukou v roce 1541. Účastnil se také korunovace krále Maxmiliana II. Habsburského 20.9.1562 na pražském hradě. Společně s Jindřichem (61206) vymohli roku 1562 městu potvrzení shořelých svobod. Když Jindřich (61206), který také držel Tečeněves, roku 1565 zemřel, ujal se Jiřík poručenství jeho čtyřletého syna Adama Kryštofa (61305) a roku 1568 se zaručil svým statkem. Zemřel někdy mezi roky 1568 a 1579. Jeho bratři patrně zemřeli bez potomků.
            Jiříkovými (61205) syny byli Jan (61301), Bedřich (61302), Kryštof Vilém (61303) a Karel (61304). Uvedení synové drželi zpočátku dědictví společně, ale roku 1579 postoupili Úštěcký a Kolečský statek Janovi (61301), který ostatní tři bratry vyplatil. Karel (61304) byl roku 1580 zavražděn v  Lipém (pravděpodobně dnešní Česká Lípa), Kryštof Vilém (61303) koupil roku 1588 od Jana ze Šebířova Dolní Beřkovice s tvrzí a ves Křivenice, držel snad také Polici (asi správně Palič). Po roce 1594 prodal Beřkovice Zikmundovi Belvicovi z Nostvic, další zprávy o něm nejsou. O osudech Bedřicha (61302) není známo nic. Jan (61301) držel Úštěk do smrti, roku 1591 koupil od Joachyma Malcána z Pecelínu vsi Držovice, Načkovice, Hořejší a Dolejší Šebířov, někdy v té době zřejmě i Rašovice, Kalovice a Šinborn v okolí Hrádku (zvaného též Helfenburk), který jim snad v této době krátce patřil a někdy před rokem 1605 koupil od Albrechta z Blatna statek Jištěrpy s tvrzí. Roku 1594 prodal dvůr a ves Koleč Vojtěchovi Pětipeskému z Chyš. Zemřel v srpnu 1617 a zanechal syna Jiřího Viléma (61401). Snad byl jeho synem i Jan (61404), o kterém je známo pouze to, že byl roku 1609 panošem Jana Kavky z  Říčan. Jejich sestrou mohla pak být Eusebie (61403), která byla druhou manželkou Zikmunda z Vartemberka, a který jí roku 1606 zapsal věno na Libchavském panství.
 
 
 
 
 
 
KONEC RODU
 
 
            Na počátku stavovského povstání žili poslední dva členové kdysi tak rozvětveného rodu. Janův (61301) syn Jiří Vilém (61401) zdědil část Úšťku, Jištěrpy a roku 1617 odkazem od Aleny z Vřesovic Liběšice, které od té doby patřily k Úšťku. Jeho zdraví bylo dosti chatrné a tak již roku 1619 závětí odkázal všechny své statky manželce Lidmile Švábce z Chvatliny. Zemřel roku 1621. Jako krajský hejtman podporoval povstání, obsadil Ústí a Děčín, záseky zajistil hranice proti Sasku, vysílal pomoc k Plzni a do Rakous. Však také ještě roku 1621 byl Lidmile zděděný majetek zabaven.
            Osudy Jindřichova (61206) syna Adama Kryštofa (61305) byly ve svých důsledcích podobné. Narodil se roku 1561, jeho poručníkem byl Jiřík (61205). Zdědil část Úšťku a Tečeněves a roku 1616 získal od Jana Kryštofa z Valdšteina statek Rochov. I on se účastnil povstání a jeho statky byly zabaveny. Pravděpodobně také někdy v této době zemřel. Zabavené statky byly darovány roku 1621 jezuitské koleji u sv. Klimenta v Praze, majestát vydán 13.5.1623.
            Potomci obou nejsou známi, zřejmě tedy konec stavovského povstání byl i koncem tohoto rodu. A nejen tohoto. Na přelomu 16. a 17. století vymřelo několik starých českých a moravských rodů (na příklad páni ze Švamberka, z Pernštejna, z Ludanic, z Lomnice, z Boskovic a další) a také zbývající větve Vítkovců (z Rožmberka, z Landšteina a z Hradce). Od této doby se jejich pětilistá růže nově objevuje již jen ve znacích převzatých a odvozených.
 
 
 
 
VÍTKOVCI UVEDENÍ V TÉTO ČÁSTI
 
jméno
číslo
 
Adam
61209
1541, † 1542, z Ústí, na Úšťku, syn Václava (61105)
Adam Kryštof
61305
* 1561 (?), 1616, z Ústí, na Úšťku, syn Jindřicha (61206)
Anežka
61003
1425, z Ústí, snad dcera Prokopa (60905)
Bedřich
61104
1487, z Ústí, na Úšťku, syn Sezemy (61001)
Bedřich
61203
† kolem 1541, z Ústí, syn Jana (61101)
Bedřich
61208
1541, † 1550 (?), z Ústí, na Úšťku, syn Václava (61105)
Bedřich
61302
1579, z Ústí, syn Jiříka (61205)
Bedřich
61307
1553, † 1582, z Ústí, na Úšťku a Rochově, syn Bedřicha (61208)
Beneš
60906
1409, z Ústí, z Kamenice, syn Jana (60805)
Bonuše
60908
1422, 1449, z Ústí, z Kamenice, manžel Jenec z Petršpurka, snad dcera Jana (60805)
Eliška
60806
1370, z Ústí, manžel Jindřich Tušl ze Saldenavy, dcera Jana (60702)
Eusebie
61403
1606, manžel Zikmund z Vartemberka, snad dcera Jana (61301)
Eva
61211
1553, 1573, snad dcera Václava (61105)
Hynek
60802
1380, 1386, z Ústí, syn Jana (60702)
Jan
60702
1352, † 1370 (?), z Ústí, syn Sezemy (60601)
Jan
60804
starší 1381, † 1409 (?), z Ústí na Hradišti, manželka Kačka, syn Jana (60702)
Jan
60805
mladší 1388, † 1414 (?), z Ústí, z Kamenice, na Hradišti, manželka Anna z Mochova, syn Jana (60702)
Jan
60807
1388, 1403, z Ústí na Hradišti, syn Oldřicha (60703)
Jan
60902
starší, 1397, 1437, z Ústí, na Pleších, syn Sezemy (60801)
Jan
60904
mladší 1408, 1439, syn Jana (60804)
Jan
60907
1411, † 1452 (?), z Ústí, z Kamenice, syn Jana (60805)
Jan
61002
1434, 1437, pravděpodobně nevlastní syn Oldřicha (60909)
Jan
61101
1487, 1541, z Ústí, na Úšťku, nejvyšší kraječ, syn Sezemy (61001)
Jan
61210
1541, z Ústí, na Úšťku, syn Václava (61105)
Jan
61301
1579, † 1617, z Ústí, na Úšťku, syn Jiříka (61205)
Jan
61404
1609, z Ústí, snad syn Jana (61301)
Jan Buryan
61306
1553, † 1578, z Ústí, na Úšťku, manželka Bonuše z Veitmile, syn Bedřicha (61208)
Jaroslav
61207
1582, † 1596, z Ústí, syn Jana (61101)
Jindřich
20701
z Rožmberka
Jindřich
41102
z Hradce
Jindřich
50903
ze Stráže
Jindřich
60705
1357, z Řečice, snad syn Sezemy (60601)
Jindřich
61206
1562, † 1565, z Ústí, na Úšťku, syn Jana (61101)
Jiří Vilém
61401
1617, † 1621, z Ústí, na Úšťku, krajský hejtman, manželka Lidmila Švábka z Chvatliny, syn Jana (61301)
Jiřík
51006
ze Stráže
Jiřík
61205
1527 (?), † před 1579, z Ústí, na Úšťku, syn Jana (61101)
Johanka
51101
ze Stráže
Karel
61304
1579, † 1580, z Ústí, syn Jiříka (61205)
Kateřina
61212
1553, snad dcera Václava (61105)
Kryštof Vilém
61303
1579, 1594, z Ústí, syn Jiříka (61205)
Mandalena
61402
1596, 1620, manžel Jan Kryštof z Valdšteina, dcera Bedřicha (61307)
Oldřich
20803
z Rožmberka
Oldřich
40403
z Hradce
Oldřich
40704
z Hradce
Oldřich
60703
1352, † 1379 (?), z Ústí, manželka Bonuše, syn Sezemy (60601)
Oldřich
60809
1402, 1410, z Ústí, provinciál pruských křížovníků, syn Oldřicha (60703)
Oldřich
60909
1410, † 1420, z Ústí, z Hradiště, manželka Anna, snad syn Jana (60807)
Ondřej
60704
1349, 1370, z Řečice, snad syn Sezemy (60601)
Ondřej
60803
1380, † 1389 (?), z Ústí, farář v Čáslavi, kanovník pražský, syn Jana (60702)
Ondřej
60903
1403, 1407, z Ústí, syn Sezemy (60801)
Petr
20501
z Rožmberka
Prokop
60905
1404, 1420, z Ústí, z Kamenice, syn Jana (60805)
Sabina
60706
1349, z Korycan, snad dcera Sezemy (60601)
Salomena
61308
1568 (?), z Ústí, manžel Jindřich z Bubna na Liticích, snad dcera Bedřicha (61208)
Sezema
50501
ze Stráže
Sezema
60601
1317, 1338, z Ústí, snad syn Sezemy (50501)
Sezema
60701
1357, † 1386 (?), z Ústí, probošt v Týně nad Vlt., kanovník v Praze, syn Sezemy (60601)
Sezema
60801
1374, † 1398 (?), z Ústí, zvaný Sazemka, manželka Dorota, syn Jana (60702)
Sezema
60808
1372, † 1396 (?), z Ústí, olomoucký kanovník, pražský kanovník, syn Oldřicha (60703)
Sezema
60901
1397, z Ústí, syn Sezemy (60801)
Sezema
61001
1463, † 1487, z Ústí, na Úšťku, dědičný kraječ, manželka Kateřina z Petrovic, syn Jana (60902)
Sezema
61102
1487, z Ústí, na Úšťku, syn Sezemy (61001)
Sezema
61201
† kolem 1541, z Ústí, syn Jana (61101)
Václav
61105
zvaný též Prokop, 1487, † 1526 (?), z Ústí, na Úšťku a Zvířeticích, syn Sezemy (61001)
Vilém
30509
z Landšteina
Vilém
50602
ze Stráže
Vítek
00101
z Prčice
Vok
20302
z Rožmberka
Zdeněk
61103
1487, z Ústí, na Úšťku, syn Sezemy (61001)
Zdeněk
61202
† kolem 1541, z Ústí, syn Jana (61101)
Zdislav
61204
† před 1544, z Ústí, syn Jana (61101)
 
 
 
 
 
MÍSTA UVEDENÁ V TÉTO ČÁSTI
 
místo
okres
 
Babín
Pelhřimov
ves u Kamenice, patřila ke Kamenici
Babky
Pelhřimov
ves, kdysi tvrz patřila k Řečici, snad nynější Babice u Vyklantic
Benešovec
Pelhřimov
kdysi ves u Kamenice, patřila ke Kamenici
Bohdalín
Pelhřimov
ves u Kamenice, patřila ke Kamenici
Borek
Tábor
ves u Plané, patřila k Ústí
Bradlec
Mladá Boleslav
ves u Bakova nad Jizerou
Brtníkov
Litoměřice
ves kdysi snad u Libochovic
Březina
Pelhřimov
ves u Pacova, patřila k Řečici
Bytuchov
Mladá Boleslav
ves kdysi u Bakova
Ceraz
Pelhřimov
ves u Pacova, patřila k Řečici, snad nynější Cetoraz
Čabel
Tábor
zaniklá ves u Plané, patřila k Ústí
Častrov
Pelhřimov
ves u Kamenice, patřila ke Kamenici
Čekanice
Tábor
kdysi ves u Tábora, nyní jeho součást, patřila k Ústí
Čermná
Trutnov
ves u Hostinného
Dalešice
Mladá Boleslav
ves u Bakova nad Jizerou
Dolanky
Mladá Boleslav
ves u Mladé Boleslavi
Dolní Beřkovice
Mělník
ves, kdysi s tvrzí, u Mělníka
Doubí
Tábor
ves u Plané, patřila k Ústí
Doubrava
Tábor
ves u Plané, patřila k Ústí
Drahoňov
Pelhřimov
ves u Kamenice, patřila ke Kamenici
Drahov
Tábor
ves u Veselí nad Lužnicí, patřila k Řečici
Dráchov
Tábor
ves u Soběslavi, patřila k Řečici
Držovice
Litoměřice
ves u Úštěku
Dubeč
Tábor
kdysi ves u Plané
Evaň
Litoměřice
ves u Libochovic
Forst
Trutnov
(Fořt) ves a kdysi tvrz u Vrchlabí
Fuglhauz
Jindřichův Hradec
kdysi hrádek u Lomnice nad Lužnicí
Hátov
Tábor
(Hatov) ves u Jistebnice
Helfenburk
Litoměřice
viz Hrádek
Heřmaň
Pelhřimov
(Heřmaneč) ves u Počátek, patřila ke Kamenici
Hlavatce
Tábor
ves u Soběslavi
Hobzí
Tábor
statek, snad kdysi u Ústí
Holy
Praha západ
(Hole) ves u Prahy
Horní Radouň
Jindřichův Hradec
ves u Nové Včelnice, patřila ke Kamenici
Hostinné
Trutnov
zámek a panství u Trutnova
Hrádek
Litoměřice
(Helfenburk) kdysi hrad u Úštěku
Hradiště
Tábor
hrad ze 13. nebo 14. stol., 1420 město Hradiště hory Tábor, později jen Tábor
Chodoples
Mladá Boleslav
snad kdysi ves u Bakova nad Jizerou
Chomutov
 
královské město
Choustník
Tábor
zřícenina hradu u Tábora
Jedlice
Litoměřice
(Vědlice) ves u Úšťku, kdysi      s tvrzí
Jetřiše
Pelhřimov
(Jetřichovec) ves u Pacova, patřila ke Kamenici
Jíštěrpy
Litoměřice
kdysi ves s tvrzí u Liběšic
Kalovice
Litoměřice
ves u Úštku
Kamenice
Pelhřimov
nad Lipou, město z hradem u Pelhřimova, založeno prý 1248
Kardašova Řečice
Jindřichův Hradec
město a zámek u Jindřichova Hradce, první zmínka 1267, rozdělené, spojeno 1490
Kavčí
Tábor
zaniklá ves u Ústí, ke kterému patřila
Klenov
Jindřichův Hradec
ves u Kardašovy Řečice, patřila k Řečici
Koleč
Kladno
farní ves u Slaného
Kostelní Radouň
Jindřichův Hradec
ves u Nové Včelnice, patřila ke Kamenici
Kozí
Tábor
(Kozí hrádek) hrádek u Tábora
Kozmice
Tábor
ves u Chýnova, patřila k Řečici
Kravín
Tábor
ves u Ústí, ke kterému patřila
Krumvald
Pelhřimov
ves u Pelhřimova, patřila ke Kamenici
Křelovice
Pelhřimov
ves u Červené Řečice
Křivenice
Mělník
ves u Mělníka
Kuří Hůrky
 
lesy nejasné polohy
Levín
Litoměřice
ves u Úšťku
Lhota Samoty
Tábor
ves u Plané, patřila k Ústí
Lhotice
Mladá Boleslav
ves u Mnichova Hradiště
Lhotka
Pelhřimov
ves u Černovic, patřila ke Kamenici
Liběšice
Litoměřice
městys u Úštku, ke kterému patřila
Lipí
Tábor
zaniklá ves u Ústí, ke kterému patřila
Lomnice
Jindřichův Hradec
nad Lužnicí, město a panství u Třeboně
Malá Lhota
Jindřichův Hradec
ves snad kdysi u Kardašovy Řečice, patřila k Řečici
Malé Bělé
Mladá Boleslav
ves snad kdysi u Bakova nad Jizerou
Měšice
Tábor
ves u Tábora, patřila k Ústí
Metánov
Pelhřimov
ves u Kamenice, patřila ke Kamenici
Mnich
Jindřichův Hradec
ves u Kardašovy Řečice, patřila k Řečici
Mostečný
Jindřichův Hradec
ves u Kardašovy Řečice
Nažkovice
Litoměřice
(Náčkovice) ves u Úšťku
Nětovice
Jindřichův Hradec
ves kdysi snad u Kardašovy Řečice, patřila k Řečici
Okna
Litoměřice
ves u Litoměřic, kdysi s tvrzí
Pejhov
Pelhřimov
zaniklá ves, patřila ke Kamenici
Peleč
Pelhřimov
(Pelec) ves u Kamenice, patřila ke Kamenici
Planá
Tábor
nad Lužnicí, farní ves u Tábora
Plasná
Jindřichův Hradec
ves u Kardašovy Řečice, patřila k Řečici
Pleše
Jindřichův Hradec
ves u Kardašovy Řečice
Podhradí
Mladá Boleslav
ves u Bakova nad Jizerou
Pohoře
Jindřichův Hradec
ves, patřila k Řečici
Police
Česká Lípa
(správně snad Palič) kdysi ves u Zákup
Pravíkov
Pelhřimov
ves u Kamenice, patřila ke Kamenici
Rašovice
Litoměřice
ves u Úštěku
Rodinov
Jindřichův Hradec
ves u Kamenice, patřila ke Kamenici
Rohová
Tábor
snad kdysi ves u Jistebnice
Rochov
Litoměřice
ves u Doksan, kdysi s tvrzí
Rosička
Jindřichův Hradec
ves u Kamenice, patřila ke Kamenici
Samosoly
Jindřichův Hradec
ves u Kardašovy Řečice, patřila k Řečici
Sedlec
Tábor
někdy tvrz a dvůr nad mlýnem Soukeníkem u Plané
Smolín
Tábor
zaniklá ves u Ústí, ke kterému patřila
Starý Tábor
Tábor
viz Ústí
Statenice
Praha západ
ves u Prahy
Strakačov
Tábor
zaniklá ves u Ústí, ke kterému patřila
Straškov
Litoměřice
ves u Roudnice
Světec
Jindřichův Hradec
(Světce) ves u Kardašovy Řečice, patřila k Řečici
Šebířov
Litoměřice
Horní a Dolní, vsi u Úšťku
Šinborn
Litoměřice
snad kdysi ves u Úšťku
Tábor
 
viz Hradiště
Tečiněves
Litoměřice
(Tetčiněves) ves u Úšťku, kdysi s tvrzí
Těmice
Pelhřimov
ves u Kamenice, patřila ke Kamenici
Těšnov
Mladá Boleslav
ves kdysi snad u Bakova
Tryskovice
Praha západ ?
ves u Třeboradic, kdysi s tvrzí
Třeboradice
Praha
farní ves u Prahy, nyní její součást
Turovec
Tábor
ves u Ústí
Uhy
Kladno
ves u Velvar
Újezdec
Jindřichův Hradec
ves u Kardašovy Řečice, patřila k Řečici
Ústí
Tábor
Sezimovo, u Tábora, první zmínka 1262, město 1419, vypáleno 1420, v 17. stol. Starý Tábor, v 19. stol. obnoveno, od r. 1920 opět Sezimovo Ústí
Úštěk
Litoměřice
hrad a město u Litoměřic, první zmínka 1057, městečko 1361
Vícemilice
Jindřichův Hradec
(Vícemil) ves u Kamenice, patřila ke Kamenici
Vlásenice
Pelhřimov
ves kdysi snad u Pelhřimova, patřila ke Kamenici
Vlčetín
Pelhřimov
ves u Žirovnice, patřila ke Kamenici
Vodná
Pelhřimov
ves u Kamenice, patřila ke Kamenici
Vodná
Pelhřimov
ves u Kamenice, patřila ke Kamenici
Zlukov
Tábor
ves u Veselí nad Lužnicí, patřila k Řečici
Zvířetice
Mladá Boleslav
hrad u Bakova nad Jizerou, první zmínka 1287
Žďár
Jindřichův Hradec
ves u Kamenice, patřila ke Kamenici
Žirovnice
Pelhřimov
hrad a město u Počátek
Žíšov
Tábor
ves u Veselí nad Lužnicí, patřila k Řečici
 
 
 
 
 
Ó - k - Praha 2002
16.06.2009 06:00:30
ptheiner

Líbí se vám tyto stránky?

Ano (1776 | 34%)
Ne (1673 | 33%)
Stránky zdarma
Stránky systému Webgarden
Nashledanou v Jindřichově Hradci v srpnu 2017!
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one