Toto jsou stránky pro všechny, kdo s námi prošli (nebo chtějí projít) dlouhou cestu krajem pětilisté růže.
 
 
 
V ERBU
PĚTILISTÁ RůŽE
 
 
II.
 
 
PÁNI Z ROŽMBERKA
část 2
 
 
(1312 až 1347)
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
Karel Komárek
Praha, 2009
Druhé doplněné a upravené vydání
KRÁL JAN
 
            Na den sv. Rufa (26.8.) roku 1278 padl na Moravském poli český král Přemysl Otakar II. Ve stejný den roku 1346 u vesnice Crécy (Kreščak), padl český král Jan. Francouzský kronikář Jean Froissart (* 1333 nebo 1337 – † 1400) popisuje, podle vyprávění těch kteří přežili, situaci takto: Přitom padl i chrabrý český král Jan Lucemburský, syn statečného císaře a krále Jindřicha Lucemburského. Když zaslechl povel k boji, zeptal se kde je jeho syn Karel. Průvodci mu řekli, že nevědí, že se však nejspíše někde bije, načež král pravil: „ Pánové, jste dnes všichni mými přáteli a bratry ve zbrani; proto vás žádám, jelikož sám jsem slepý, veďte mne tak daleko do bitevní vřavy, abych měl nepřátele na dosah meče.“ Rytíři souhlasili, a protože ho nechtěli ztratit v tlačenici lidí, svázali otěže koní dohromady. Krále pak podle jeho přání vysunuli o něco kupředu a tímto způsobem postupovali proti Angličanům. - - Král vjel do řad protivníka a on i jeho druhové bojovali statečně. Postoupili však příliš kupředu a byli všichni na místě pobiti. Ráno je nalezli na zemi mrtvé, s koňmi navzájem spojenými. (Kronika stoleté války, Mladá Fronta, Praha 1977.)
Osobností Jana Lucemburského a jeho vládou se důkladně zabýval Josef Šusta v dílech Počátky Lucemburské (ČSAVU, Praha, 1919), Král cizinec (Praha, 1939) a Karel IV., otec a syn (Praha, 1946). V novější době pak Jiří Spěváček v knize Král diplomat (Panorama, Praha, 1982). Jak již názvy napovídají, jejich hodnocení tohoto českého krále se poněkud liší. Byl tedy dobrodruhem, nebo prohnaným diplomatem? Jak tomu obvykle bývá, pravda bude asi někde uprostřed.
Narodil se 10.8.1296, jako jediný syn Jindřicha IV. hraběte lucemburského (* 12.7.1275, † 24.8.1313), který byl zvolen 27.11.1308 králem Svaté říše římské a 19.6.1312 v Římě korunován na římského císaře jako Jindřich VII., a Marie Brabantské. Jindřichovým mladším bratrem byl Balduin (* 1285, † 21.1.1354), který byl od roku 1308 arcibiskupem v Trevíru.
Zakladatelem Svaté říše římské byl Karel I. Veliký, který se pokusil obnovit rozpadlou starou Římskou říši a roku 800 byl v Římě korunován na císaře. Obnovená říše byla konglomerátem větších či menších víceméně samostatných územních celků na území nynějšího Německa, značné části Itálie, Rakouska, Švýcarska, východní části Francie, Lucemburska, Belgie, Holandska, do určité míry Čech a Moravy a zemí České koruny, tedy volným křesťanským svazem. Římský král tedy nebyl totožný s Německým králem tím spíše, že v té době ani Německé království neexistovalo. Teprve později, jak se uvolňovaly svazky mezi jednotlivými částmi říše, se její rozsah zredukoval prakticky na území Německa a Rakouska. Roku 1512 se proto začala nazývat Svatá říše římská národa německého. Římského krále volili představitelé nejvýznamnějších územních celků, zvaní kurfiřti. Původně jich bylo šest, arcibiskupové mohučský, trevírský a kolínský, dále pak falckrabě rýnský, vévoda saský a markrabí braniborský. Od poloviny 13. stol. byl sedmým kurfiřtem český král. Zvolený římský král se stal císařem teprve korunovací v Římě.
Jan vyrůstal v kultivovaném prostředí Paříže, v představách o velikém a vznešeném poslání panovnické moci. Sňatkem s Eliškou Přemyslovnou se stal českým králem a 7.2.1311 byli oba v Praze korunováni. Přišel do cizí země, neznámého jazyka a výrazně odlišných poměrů. Česká šlechta se nehodlala smířit s absolutní panovnickou mocí jako se s ní nesmířila ani za Přemyslovců. Slabá vláda Jindřicha Korutanského její sebevědomí jen posílila. Krále považovala pouze za prvního mezi rovnými a své pozice byla připravena hájit všemi prostředky. Pochopitelně se nesmířila ani s obsazováním úřadů cizinci. Král, podporován Eliškou jejíž představy o nedotknutosti majestátu byly zřejmě ještě vyhraněnější, se pustil do boje. A prohrál. Šlechta si svůj podíl na moci již vzít nenechala. Jan ustoupil, uznal úlohu šlechty při správě země, a ta jej začala respektovat a podporovat. K jeho sblížení s královstvím však nedošlo. Formálně byl i polským králem a po otcově smrti se stal i lucemburským hrabětem a začal usilovat i o římskou korunu. Tyto skutečnosti jej nutně často odváděly mimo české království. Byl proto cizinec? Jistě ne, ale Čechem se také nestal.
            Když pochopil, že jeho naděje na římskou korunu nejsou reálné, začal podporovat Ludvíka Bavorského, o kterém se do té doby vůbec neuvažovalo. Za vydatné podpory strýce Balduina skutečně jeho volbu prosadil. A nejen to, vojensky mu trůn i vyhrál. Považoval Ludvíka za méně nebezpečného než Friedricha Habsburského, otázkou je zda měl pravdu. V průběhu let se několikrát zdálo že ne, ale měřeno konečným výsledkem asi ano. Roku 1346, opět v úzké spolupráci s Balduinem a navíc i papežem, dosáhl Ludvíkova sesazení a zvolení vlastního syna Karla na římský trůn. Konstatování, že bez českého krále nikdo nevyhraje svůj spor ani válečně ani diplomaticky mělo opravdu své opodstatnění.
Politicky se výrazně orientoval na Francii a svou pozici v evropském měřítku posiloval i sňatkovou politikou svých příbuzných. České království, které do té doby bylo víceméně v izolaci, se stávalo pojmem. A byl to právě Jan, kdo výrazně ovlivňoval politickou situaci v Evropě. Je pravdou, že jeho representace nebyla levná, a že ji platily zejména české země. Na druhou stranu je však nutno konstatovat, že došlo k oživení hospodářství i obchodu a růstu kulturní úrovně. A za Janovy (a také Karlovy) vlády nevstoupilo na území království žádné nepřátelské vojsko, pokud nepočítáme drobné pohraniční potyčky, které byly v té době zcela běžné.
Po ztrátě zraku a dosazení Karla na římský trůn zřejmě ztratil jeho život další smysl. Proslulý rytíř, válečník a diplomat, zvyklý hrát na kolbišti, na bojišti, ve společnosti i v kuloárech hlavní roli, se nedokázal vyrovnat se svým handicapem. Smrt na bojišti byla pro něho asi jediná přijatelná. A proto se také chopil, možná poslední, příležitosti.
Pozoruhodná, a pravděpodobně výstižná, charakteristika krále Jana je uvedena na přebalu románu Jana Šmída Ve znamení lva (Naše vojsko, Praha, 1989). Stojí za ocitování: „Jan Lucemburský. Král, který pouze náhodou stanul na českém trůně po boku Elišky Přemyslovny, panovník, o němž víme zpravidla jen to, že ožebračoval své království, že pro ně navždy zůstal králem cizincem, že byl dobrodruh. Méně je známo, že založil katedrálu svatého Víta, nechal vystavět mnoho klášterů a památných budov, že za celých šestatřicet let jeho panování nepřekročila noha nepřátelského vojáka hranice Českého království. Válečné úspěchy na evropských bojištích kolem něho vytvořily nimbus nepřemožitelnosti. Ach ano. Byl to dobrodruh. Dobrodruh a rytíř v tom nejkrásnějším smyslu slova, rytíř v době, kdy se rytířství nedalo zdědit z otce na syna, kdy bylo jedinou hodností, kterou si každý musel vydobýt skutky, přestože vše ostatní se běžně kupovalo – odpustky, prebendy, moc. Jan Lucemburský měl plné právo žádat na své šlechtě i poddaných, aby s ním šli do války, neboť jel vždy v čele vojska a svůj život dával všanc jako první. Padl nejslavnější smrtí krále v  dějinách, protože dané slovo nemohla zrušit ani slepota. Nic jiného než čest si neponechal, ale to stačí, aby navěky zůstal v paměti a úctě všeho kulturního lidstva.“
 
 
 
MARKRABĚ KAREL
 
 
            Janův prvorozený syn Václav (* 14.5.1316, † 29.11.1378) přijal ve Francii jméno Karel. V číslování našich panovníků však není jednotný systém. Jako český král byl bezesporu první, jako římský císař čtvrtý. V letech 1711 až 1740 vládl Karel VI., jako římský císař, jako český král však druhý. Konečně v letech 1916 až 1918 Karel I. První byl jako rakouský císař, jako český král třetí.
Jinak je tomu ale u Václavů. Karlův syn Václav IV. Lucemburský byl naopak jako římský král první, jako český král čtvrtý a jako český panovník šestý. Než se Čechy staly královstvím, vládl zde kníže Václav svatý (snad v letech 924 až 935), a krátce roku 1191 kníže Václav II. Králové Václav I. (1230 až 1253), Václav II. (1278 až 1305) a Václav III. (1305 až 1306).
U prvních českých králů je situace ještě složitější. Vratislav II. vládl jako druhý kníže toho jména v letech 1061 až 1085. V letech 1085 až 1092 vládl jako první český král, ale označován je i nadále číslovkou dvě. Kníže Vratislav I. vládl snad v letech 905 až 921. Ještě větší nedůslednost je u Vladislavů. Kníže Vladislav I. vládl v letech 1109 až 1117 a 1120 až 1125. Kníže Vladislav II 1140 až 1158 a jako král opět uváděný s číslovkou dvě 1158 až 1173. Konečně král Vladislav Jagellonský v letech 1471 až 1516 rovněž používal číslovku dvě. Měli jsme tedy dva krále se jménem Vladislav II., ale žádného Vladislava I. Naproti tomu císař a český král Rudolf II. mohl používat uvedenou číslovku u obou titulů oprávněně. (Prvním Rudolfem na českém trůnu byl Rudolf Habsburský 1306 – 1307, zvaný „král Kaše“. Ten však císařem nebyl.)
            Císaře a krále Karla IV. si díky obrozencům představujeme jako “otce vlasti“. Jako první jej tak nazval M. Vojtěch Raňkův z Ježova, rektor pařížské university a kanovník kapituly sv. Víta, ve slavnostní pohřební řeči nad císařovou rakví („Kdo by tedy nesl lhostejně smrt tak ctnostného knížete, kdo by netruchlil, kdyby viděl, že ztratil tolik ochrany v otci vlasti, v neochvějné opoře státu, v podmaniteli světa?“). Je zřejmé, že uvedený citát je velmi nadnesený, je to spíše zdvořilostní fráze než hodnocení. A tak vypovídá více o době, která toto hodnocení prosazovala než o panovníkovi. To však Karlův význam nijak nezmenšuje.
Ale to předbíháme. Václavovo dětství nebylo jednoduché. Jako prvorozený syn českého krále se brzy stal předmětem politických spekulací. Jeho otec za sporů s královnou Eliškou brzy pojal podezření, že jej manželka chce zbavit trůnu, nechat zvolit malého Václava, a vládnout jeho jménem. Zdá se, že jeho podezření nebylo zcela neopodstatněné. Ve svých důsledcích však dost poznamenalo Karlovy další osudy. Pravděpodobně bylo hlavní příčinou jeho pobytu na francouzském dvoře. Získal zde velký rozhled a neobvyklé vzdělání. Sblížil se s arcibiskupem Balduinem, který jej uvedl do světa velké diplomacie. Nemenší význam mělo i Karlovo přátelství s Pierrem de Rossières, pozdějším papežem Klimentem VI. Však o něm také Karel píše (Vlastní životopis Karla IV. Melantrich, Praha, 1946), když uvádí vzpomínku na jejich prorocké setkání: I řekl mi jednou, když jsem byl u něho v jeho domě: „Ty budeš jednou králem římským.“ Odpověděl jsem mu: „Ty budeš ještě dříve papežem.“ Těžko říci do jaké míry mysleli svá slova vážně, ale splnila se v plném rozsahu. Nelze vyloučit, že již zde ve stručnosti vyjádřili svou politickou koncepci, své cíle.
Ani Karel však nebyl jen rozvážný diplomat. V mládí se aktivně účastnil řady turnajů a několikrát se uvedl jako rozvážný vojevůdce, který uměl v pravou chvíli i riskovat. Jeho boje, zejména v Itálii, Tyrolech a Korutanech mu získaly náležitý respekt. Některé pozdější zdravotní problémy byly zřejmě důsledkem utrpěných zranění. Ostatně jedno z nich si odnesl i z bitvy u Kresčaku. S otcem se postupně sblížil a jejich vzájemná souhra přiváděla protivníky k zoufalství. Není pochyb, že říšskou diplomacii ovládli Lucemburkové, tedy Jan, Karel a Balduin. Císař Ludvík často jen bezmocně přihlížel. O vztahu Jana a Karla v té době vypovídá i skutečnost, že český sněm přijal (a tedy vlastně zvolil) Karla 11.6.1341 za nástupce českého krále a to na Janův popud.
 
 
 
PETR
 
 
            Jindřich (20401) měl, s manželkou Eliškou z Dobrušky jediného syna Petra (20501) a údajně pět dcer. Johanka (20502) byla provdána za Jana z Michalovic, obdarovávala klášter ve Vyšším Brodě a zemřela 3.2.1317. Markéta (20503) se provdala za Bavora ze Strakonic. Při klášteře v Písku založila kapli Těla Božího. Po manželově smrti přenesla právo k Bavorovu na bratra Petra (20501). Zemřela 14.6.1357 a pohřbena byla ve vyšebrodském klášteře. Anežka (20504) byla provdána za blíže neurčeného příslušníka rodu pánů z Lipé. Jména dalších dvou dcer neznáme. Manželem jedné z nich (20505) byl Jan z Kravař, manželem druhé (20506) některý pán z Velešína. Nelze však vyloučit, že druhá z nich (20506) byla ve skutečnosti Johanka (20502), protože páni z Velešína patřili k rodu pánů z Michalovic.
Petr (20501), jako jediný syn, zdědil po otcově smrti nejen rozsáhlý majetek, ale pravděpodobně i úřad nejvyššího zemského komorníka. Datum jeho narození není známo, Radko Šťastný (Tajemství jména Dalimil, Melantrich Praha 1991) předpokládá, že to bylo někdy kolem roku 1282. Vychází přitom z portrétu Mistra Vyšebrodského. Ten totiž namaloval (resp. jeho dílna) někdy kolem poloviny 14. stol. devítidílný cyklus tabulových obrazů. Na jednom z nich, Narození Páně, je v levém dolním rohu, vedle stříbrného štítu s červenou růží, klečící postava držící ranně gotický kostelík. Tak pravděpodobně v té době vypadal klášterní kostel. Soudě podle gesta, mohlo by jít o zakladatele kláštera, Voka (20302), který zemřel roku 1262. Autor obrazu ho tedy v žádném případě znát nemohl. Předpokládá se však, že jde o portrét donátora (objednatele a dárce) cyklu Petra (20501), kterého pravděpodobně znal osobně. Protože jeho otec Jindřich (20401) uzavřel sňatek s Eliškou z Dobrušky asi roku 1281, lze rok 1282 považovat za nejdříve možný rok Petrova (20501) narození. Přitom ale sám autor knihy dále cituje znalce oltářního cyklu A. Friedla, podle kterého portrét „může vyjadřovati muže s plnovousem ve třiceti letech právě tak, jako muže šedesátiletého“.
Mládí Petr (20501) ve Vyšebrodském klášteře zřejmě opravdu prožil, i když klášterní tradice o jeho určení mnišskému životu a pozdější udělení papežské dispense pro odchod z kláštera není doložena. Rodový klášter mohl být také i rodovou školou. Další úvahy by však byly pouhými spekulacemi. Poprvé se objevuje na listině z 28.6.1308 vydané v Krumlově, kterou spolu s otcem věnují nějaký majetek klášteru v Drkolné (Schlägl) na bohoslužby za nedávno zesnulou Elišku. Pobyt v klášteře Petrovi (20501) pravděpodobně nepřinesl pouze vzdělání ale, vzhledem k jeho původu a postavení, patrně i dost široký rozhled. Lze předpokládat, že doprovázel opata při řádových jednáních a také otce na královský dvůr a k zasedání zemského soudu. Vedle češtiny zřejmě ovládal i němčinu a latinu. Po matčině smrti zůstal jediným pokračovatelem rodu a o jeho světské dráze bylo definitivně rozhodnuto.
Po otcově smrti roku 1310 se dle všeho stal nejvyšším zemským komorníkem, i když je v této funkci doložen teprve v průběhu roku 1311. Lze však předpokládat, že nemohl chybět ani při valném sněmu 25.12.1310 ani při korunovaci Jana Lucemburského a Elišky Přemyslovny 7.2.1311. Nejvyšší maršálek Jindřich z Lipé, který v té době vykonával i úřad podkomořího, se zpočátku těšil králově přízni. Král se však obklopoval cizími rádci a české šlechtě se jejich rozpínavost nelíbila. Jindřich, podporován královským podkomořím na Moravě Janem z Vartemberka se stal vůdčím představitelem opozice. A když zasnoubil svou dceru Petrovi (20501), jeho pozice se výrazně upevnila. Pak se ke dvoru dostala, zřejmě vymyšlená, zpráva že chce krále zbavit trůnu. Jindřich byl 26.11.1315 nečekaně zatčen a uvězněn na Týřově. Petr (20501) mezi tím zrušil zasnoubení, oženil se s Violou, vdovou po králi Václavovi III. a 25.11.1315 dal králi slib podpory a pomoci v pokusu o smíření s opozicí. Tolik suchá fakta, ale jaký byl skutečný průběh?
Ten se můžeme pouze domýšlet, protože chronologie událostí chybí. Zdá se, že Petr (20501) byl tím proslulým jazýčkem na vahách, který se snažil udržet rovnováhu sil v zemi. Jako příslušník vysoké šlechty jistě neměl zájem o absolutistického panovníka, ale zřejmě chápal, že země bez silného krále se snadno stane dějištěm občanské války. (Ostatně vzpomínky na vládu Jindřicha Korutanského byly jistě ještě dostatečně živé.) To si zřejmě uvědomil i Jan a snažil se jej získat na svou stranu. Snad z Eliščina návodu mu nabídl ruku královny vdovy a Petr (20501) přijal. Nesmíme zapomínat, že zásnuby a sňatky byly mezi panovníky (Jana a později i Karla nevyjímaje) i mezi vysokou šlechtou v podstatě diplomatickými smlouvami, které se běžně uzavíraly i rušily. Snoubenci se často poprvé setkávali až při svatbě, mnohdy byly zasnubovány děti a to někdy i ještě nenarozené. Společensky se tím Petr (20501) přinejmenším vyrovnal Jindřichovi, jehož důvěrný poměr s vdovou po králi Václavovi II. (a také Rudolfovi) Eliškou Rejčkou nebyl žádným tajemstvím. Potom již slib podpory a pomoci nebyl žádným problémem. Lze oprávněně předpokládat, že se zatčením Jindřicha čekal Jan až na získání Petra (20501), a že k němu došlo až po jeho sňatku s Violou a následném slibu podpory. Petr (20501) o těchto záměrech patrně nevěděl. V průběhu roku 1315 také smiřuje na Příběnicích opata kláštera ve Zlaté Koruně s bratry z Vítějovic, a klášteru ve Vyšším Brodě odkazuje statek Eibenstein.
Jindřichovo zatčení však vyvolalo povstání jeho příznivců, mezi kterými dominovali Jan z Vartemberka (padl v lednu 1316) a purkrabí královského hradu Hluboká Vilém (30509) z Landšteina. Diplomatickým zásahem (podepřeným vojenskou hotovostí) dvou říšských kurfiřtů mohučského arcibiskupa Petra z Aspeltu a trevírského arcibiskupa Balduina Lucemburského bylo dohodnuto kompromisní řešení, a Jindřich byl 17.4.1316 propuštěn. Pozoruhodné je, že již 25.4.1316 uzavřeli Jindřich a Petr (20501) smlouvu o společném postupu a vzájemné pomoci proti komukoliv, vyjímaje krále. Byla to zřejmě oboustranně výhodná smlouva pro jakýkoliv vývoj situace. Můžeme se proto domnívat, že i Petr (20501), který z titulu své hodnosti byl i předsedou zemského soudu, měl na jeho osvobození svůj podíl. Téhož roku 10.8. uzavřel Petr (20501) spojeneckou smlouvu s Janem z Kaplice na obranu krále Jana proti případnému útoku rakouského vévody.
V průběhu roku 1317, za nepřítomnosti krále v zemi, však opět vzplanulo nepřátelství mezi královnou Eliškou a Jindřichem z Lipé. Vedoucí osobou královniných přívrženců se stal Vilém Zajíc z Valdeka. Petr (20501), i když stranil královně, zůstával stranou snad i proto, že 21.9.1317 zemřela bezdětná Viola. V listopadu téhož roku se v Čechách objevil král Jan s porýnským vojskem a bez ohledu na přívržence začal české šlechtice zbavovat úřadů, požadovat vrácení veškerého i zastaveného královského majetku a na jejich místa dosazovat cizince. Tím pochopitelně výrazně přispěl k posílení tábora svých odpůrců. Rozhodl se řešit nastalou situaci vojenským zásahem. Vytáhl do jižních Čech a oblehl hrad Hlubokou, ovládanou Vilémem (30509) z Landšteina, který byl hlavní oporou odboje v tomto kraji. Při plenění okolních statků bylo napadáno i území pánů z Rožmberka, z Ústí a z Hradce, ačkoli Vítkovci do té doby zůstávali loyální. Petr (20501) navštívil krále v jeho ležení, žádal o zjednání nápravy a nabízel se ke zprostředkování pokoje. Jan jeho stížnost odmítl a naopak požadoval okamžité navrácení Zvíkova, který Petr (20501) oprávněně držel v zástavě. Tím však jen dosáhl příklon Vítkovců k povstalcům. Mezi tím se údajně rozšířila (asi rovněž nepravdivá) zpráva, že král chce vyměnit České království za Rýnskou falc a spojit ji s Lucemburskem, případně vypudit Čechy ze země a osadit ji Němci. Snad pod jejím vlivem uzavřel Jindřich z Lipé smlouvu o pomoci s Friedrichem Habsburským.
Tyto okolnosti zřejmě způsobily, že česká šlechta odložila vzájemné spory a již 2.2.1318 se sešla na Zvíkově. O vážnosti situace vypovídá i skutečnost, že si zde dokázali podat ruce i takoví úhlavní nepřátelé jako Jindřich z Lipé a Vilém Zajíc z Valdeka. Krátce na to, snad v březnu, oblehl Petr (20501) královské město Budějovice. Král se náhle dostal do defensivy a zůstalo mu pouze najaté cizí vojsko. Obrátil se proto se žádostí o pomoc na císaře Ludvíka. Ten byl zcela zaměstnán problémy v říši, potřeboval naopak Janovu pomoc a donutil ho proto k smírnému řešení. K tomu došlo na sněmu v Domažlicích v neděli po velikonocích 23.4.1318, kde král definitivně prohrál svůj pokus o získání absolutní moci. Odvolal cizince a vrátil úřady do rukou české šlechty. Zda byl i Petr (20501) v předchozí době úřadu nejvyššího zemského komorníka zbaven není jisté, ale po tomto sněmu jej zastával. Z Domažlic odjel král s Petrem (20501) na jeho statky, kde se tři týdny věnovali honům a jiným kratochvílím. Je pravděpodobné, že přitom projednali i vzájemné vztahy.
O tom, že váha české šlechty byla uznávána i v zahraničí svědčí například skutečnost, že Papež Jan XXII., vysílaje 13.5.1318 do Čech a Polska inkvizitory, žádal pro ně podporu nejen od krále Jana, ale i od zemských pánů, zejména od Jindřicha z Lipé, Petra (20501) z Rožmberka   a Viléma (30509) z Landšteina. Někdy v průběhu roku 1318 se Petr (20501) podruhé oženil. Jeho manželkou se stala Kateřina, sestra výše zmiňovaného Jana z Vartemberka.
Mezi králem Janem a královnou Eliškou narůstala nedorozumění, která se nakonec změnila v nepřátelství a královna byla vykázána na Mělník. Jejím nejvýznamnějším podporovatelem byl Vilém Zajíc z Valdeka, ale mezi důležité její příznivce patřili i Petr (20501) a Vilém z Landšteina (30509), kteří od zvíkovské schůzky postupovali ve vzájemné shodě. Kdy byl Petr (20501) zbaven úřadu nevíme, ale již na počátku června 1319 jej zastával příbuzný Jindřicha z Lipé Albrecht z Liběšic.
V červenci 1319 povstali pražští měšťané proti králi na protest proti jeho finančním požadavkům. Váhu jejich vystoupení zvýšila královna Eliška, která přijela do Prahy 7. července. Druhého dne přitáhl král Jan s Jindřichem z Lipé a 10. července na město zaútočil, ale Vilém Zajíc jej odrazil. Následujícího dne přišel Elišce na pomoc Petr (20501) s vojskem. Údajně měl s sebou 400 bojovníků, což byla na tehdejší dobu veliká síla. Král byl nucen ustoupit na hrad a došlo ke smírnému vyjednávání. Eliška se vrátila na Mělník a měšťané prakticky nic nezískali. Král se tak vlastně stal vítězem, ale ztratil podporu měst proti šlechtě.
Koncem léta získal Jan Budyšínsko. Výpravy se zúčastnili čelní představitelé české šlechty, mezi nimi i Petr (20501). V září padl Vilém Zajíc, který se vypravil na pomoc císaři Ludvíkovi. Vzájemné vztahy obou stran se pomalu normalizovaly.
Petrův (20501) význam ve veřejném životě výrazně narůstá. Roku 1322, opět na Příběnicích uzavírá smlouvu o koupi Choustnického panství. Stále častěji se vyskytuje v blízkosti krále. Je svědkem na jeho mírové smlouvě s rakouskými vévody, uzavřené 18.9.1323 v Hodoníně. Stává se ale také největším věřitelem panovníka a dále rozšiřuje rodové panství. Tak 10.10.1323 dostává vedle zajištění zástavy Zvíkova na doživotí, trhovou ves Bukovsko s vesnicemi Neplachovicemi a Drahotěšicemi výměnou za Radětice, Hvožďany a Křídu ke královskému zboží bechyňskému. Téhož roku mu také král doživotně daroval ves Draheničky u Mirovic, která bývala nejzápadnější výspou zvíkovského panství, Velkou a Malou Drhovli a Strašice. O zástavě Zvíkova bylo pro případ jeho smrti stanoveno, že ji mají synové jeho zachovati dále do splacení 2 000 kop, a právo to mohl Petr (20501), kdyby neměl synů, komukoliv odkázati. Z toho, a ze zachovaného zlomku závěti z roku 1324, lze usuzovat, že v té době ještě neměl syna. Patrně proto usiloval o volnější dispoziční právo při majetkových změnách a také pro případ smrti, což znamenalo snad i uvolnění testační možnosti ve prospěch dcery. Závěť snad pořídil před, pro nepřízeň počasí vcelku neúspěšnou, výpravou na pomoc řádu německých rytířů do Pruska.
V průběhu roku 1325 byla Petrovi (20501) vrácena hodnost nejvyššího komorníka a získal i další výsady, i když listina z 24.4.1325 je považována za falsum. Pravděpodobně nahradila jinou, asi podobného obsahu. V úřadu ho pak řadu let zastupoval Záviš z Aujezdce, který byl synem Hroznaty z Husic a sestry (10508) Záviše (10503) z Falkensteina. V tomto roce se Petr (20501) účastní, s králem Janem, bojů u Met, a jeho výprav do Tyrol a do Pruska. Dědicové Heřmana z Miličína postoupili 19.5.1325 Petrovi (20501) králem zastavené panství Kamýcké.
Roku 1327 se Petr (20501) účastnil královské cesty do Krakova. Výměnou za rakouskou Vitoraz dostal 11.6.1327 od krále Janovice nad Úhlavou a clo v Nýrsku. Snad v té době zástavně získal, také Touškov, Dobřev a Hrádek. V listopadu pak byl mezi 13 velmoži, kteří doprovázeli Jana Jindřicha do Tyrol.
V únoru 1328 (27.) byly Petrovi (20501) vyplaceny Domažlice ze zástavního práva. Ale již 10.7. mu král Jan zapsal královská odúmrtí (tj. majetky těch, kteří po své smrti nezanechali zákonné dědice) v krajích boleslavském, čáslavském, hradeckém, bechyňském, chýnovském, prácheňském, doudlebském a také vltavském. Dne 6.12.1328 vytáhl z Prahy král Jan proti Litvanům. Tažení se zúčastnil i Petr (20501) a spolu s Vilémem (30509) patřil mezi korunní rádce, s jejichž souhlasem uzavřel 12.3.1329 král s řádem německých rytířů spojeneckou smlouvu.
Na sjezdu v Domažlicích, v srpnu 1331, vrátil Petr (20501) Janovským z Janovic jejich zastavenou rodovou državu, králem před tím Petrovi (20501) zajištěnou, jemuž náhradou za to byly postoupeny některé odúmrtní statky a Tetětice u Klatov. V rodinných sporech wittelsbašských podporoval Petr (20501) Jindřicha staršího Dolnobavorského, který mu za to zapsal 6.5.1332 v Domažlicích dluh 450 kop. Po smrti Jana z Dobrušky 16.8.1332 obdaroval Petr (20501) klášter ve Vyšším Brodě na spásu duše svého bratrance.
Roku 1333 potvrdil král, patrně podvrženou, listinu údajně vydanou 23.6.1264 králem Přemyslem Otakarem II., podle které se všichni potomci Voka (20302) ustanovují v Čechách za “první popravce po králi“.
Při cestě z Itálie do Čech zpečetil markrabě Karel v Meránu 6.10.1333 listinu, kterou byly stanoveny lhůty splátek 40 tisíc hřiven korutanskému vévodovi. Záruku potvrdili i čeští šlechtici, mezi nimi i Petr (20501) a Vilém (30509), kteří mu přijeli naproti. První oporou byla mladému markraběti skupina českých šlechticů, kteří ho přivedli do rodného království. Ti představovali onu „obec šlechetných mužů Čech“, která Karlovi poskytla pomoc. Byli to především kancléř českého království Jan Volek, Vilém (30509) z Landšteina a Petr (20501) z Rožmberka, které Karel odměnil jak za jejich přispění k jeho návratu do Čech, tak za jejich podporu v prvním roce svého působení ve vlasti.
V  lednu 1334 je několik českých pánů v čele s Petrem (20501) a Oldřichem (40602) z Hradce u krále Jana v Lucembursku. Možná to bylo poselstvo čerstvě jmenovaného markraběte Karla. Dne 13.1.1334 král Jan schválil Petrovi (20501) dědictví po Dětochovi z Třebelovic a Žiželic, který seděl na Hradišťku. Listina byla vydána v Lucembursku a je v ní první zmínka o Karlově markraběcí hodnosti. Součástí dědictví bylo i Hradišťko, vsi Vápno, Stražov, Přepychy, Častova Lhota a Lány. V tomto roce mu bylo přiznáno do dědičného držení i panství Bavorovské.
Karlova pozice v království zcela jistě nebyla jednoduchá. Část šlechty mu však zřejmě chtěla návrat usnadnit. Dle všeho to byli v prvé řadě Vítkovci. Petr (20501) se zase ujímá hodnosti nejvyššího komorníka při zemském soudu a poté byl jmenován zemským hejtmanem, tedy Karlovým zástupcem. Složitá jednání s markrabětem o vyvedení Zvíkova ze zástavy a jiné majetkové změny probíhaly nepochybně v duchu přátelské dohody. V průběhu roku 1334 markrabě Karel splatil část zástavních peněz i za důležitý Zvíkov Petrovi (20501) a dočasně, jak se zdá, se ve hrad i uvázal, stejně jako učinil se zbožím protivínským a kamýckým, rovněž Petrovi (20501) zastaveným. O složitosti jednání některé zprávy dává také královská listina z 26.5.1334.
Dne 16.9.1335 bylo v Řezně uzavřeno příměří mezi císařem Ludvíkem a králem Janem. Z české strany byli rukojmími Jindřich z Lipé, Petr (20501) a Vilém (30509) z Landšteina.
Postupně se Petr (20501) stal největším věřitelem krále Jana. Byly to i běžné pohledávky, tedy ty které nebyly kryty zástavami, nadto Petr (20501) převzal za krále zaplacení rozličných menších požadavků. Král mu byl nucen 6.6.1336 prodat hrad Zbiroh s příslušenstvím a městečka Radnici a Mýto s některými vesnicemi.
Podle listiny z 1.8. 1336, uznávaje vzácné služby Petra (20501) a Viléma (30509) z Landšteina, v minulosti vykonané i v budoucnu očekávané, zajišťuje jim král „přednost před všemi obyvateli české země, pány a šlechtici a jinými osobami jakéhokoliv stavu“, slibuje jim „všemožné povznesení a užitky“ a jmenuje je „svými nejvlastnějšími a nejbližšími služebníky“. Slibuje jim ochranu proti jakékoliv osobě na celém světě a zajišťuje jim zároveň správné a včasné zaplacení dluhů a dodržení závazků.
Roku 1337 zastavil král Petrovi (20501) město Sedlčany. V té době byl pravděpodobně obci vystaven erb. Dále mu vydal i písemné oprávnění k těžbě drahého kovu v oblasti Kašperských Hor. V červenci proběhlo účtování mezi Petrem (20501) a královskou korunou. Petr (20501) měl podržet Zvíkov doživotně, v případě nesplacení dluhu měl být ponechán i jeho dědicům.
Koncem června roku 1338 byl vedle Karla jmenován, jako králův plnomocník, zemský hejtman Petr (20501) z Rožmberka. Ten také Karla do Frankfurtu doprovázel a v červenci pokračoval k Janovi do Lucemburska. Podle listiny z 10.7.1338 jednali o peněžních otázkách. Král přikázal Petrovi (20501) výnos zlatých dolů v Jílovém, Pomuku, Letech u Zvíkova, Hartmanicích i Kašperských Horách a také z kutnohorské urbury. Dále mu přiznal řadu královských odúmrtí ve východních a jižních Čechách. Tyto transakce však měly také svůj rub. Petr převzal v průběhu roku 1337 i vyrovnání některých královských dluhů a sám se proto někdy dostával do peněžní tísně.
Karel založil 8.1.1339, za přítomnosti zemského hejtmana Petra (20501), kolegiátní kapitulu Všech svatých na pražském hradě. Okolnostmi donucen složil král Jan císaři ve Frankfurtu 20.3.1339 manskou přísahu, kterou měli dále zaručit, mimo jiné i markrabě Karel, Petr (20501) a Vilém (30509) z Landšteina na Janově straně. Ti všichni to však odmítli. Zdá se pravděpodobné, že král při skládání přísahy s tímto odmítnutím počítal a tak jen nezávazně získával čas. Když se 20.8.1339 vypravil král Jan do Francie s pomocí králi Filipovi ve válce s Angličany, svěřil markrabě Karel hejtmanskou vládu v Čechách Petrovi (20501) a spěchal za otcem. Ve funkci hejtmana vystupuje Petr (20501), za Karlovy nepřítomnosti v zemi, i v následujícím roce.
V závěti krále Jana z 9.9.1340 je mezi jejími vykonavateli uvedeno několik předních velmožů, mimo jiné i Petr (20501).
Počátkem roku 1341 hrozil nájezd Mongolů. Uherský král Karel Robert se obrací o případnou pomoc k Janovi i Karlovi. Zvláštním listem žádá Petra (20501) o přímluvu u krále. To dokládá jeho významné postavení. Nicméně se zdá, že se Petr (20501) po složení hejtmanské funkce nějakou dobu královského dvora stranil. Nesetkáváme se s ním jako svědkem na královských listinách, a v březnu 1341 dlí na svém hradě Příběnicích (6.3. zde obdarovává ústecký klášter úrokem v Dyníně), v červnu je ve Vyšším Brodě, později v Hažli v Horních Rakousích, kde jednal s pasovským biskupem Albrechtem, svým lenním pánem za tamní zboží. I nadále byl největším věřitelem krále. V zástavě držel vedle Zvíkova lesní panství kamýcké, Krásnou Horu na Sedlčansku, Jehnědno na Písecku a další výnosy ze zlatých dolů, řadu odúmrtí apod. Některé zástavy dále pronajímal.
Roku 1342 Petr (20501) vymáhal u papeže, a zřejmě úspěšně, vyvázání ze závazku poutě do Říma s ohledem na nebezpečí hrozící jižním Čechám z Bavor.
V zimě 1344 až 45 se vypravili Jan a Karel na Litvu, kteří si na tažení vypůjčili od starého Petra (20501). Ten tak rozšířil své zástavy komorního zboží. Roku 1345 zastavil král Jan Petrovi (20501) hrad a město Pacov a věnoval mu ves Bzí u Týna nad Vltavou, Petr (20501) mu prodal ves Březovici.
Při cestě Jana a Karla do Avignonu počátkem roku 1346 patrně již Petr (20501) nebyl hejtmanem. Z listiny z 14.2.1346 lze soudit, že byl nemocen. Podle ní má dlužný peníz být splacen buď jemu nebo jeho dědicům, zastoupeným Závišem z Újezdce, který se jím také ustanovuje za případného poručníka. Na žádost manželky Kateřiny byl 10.10.1346 v hradní kapli sv. Jiří povolen trvalý provoz.
V bitvě u Kresčaku 26.8.1346 padl i Heřman mladší z Miličína, který odkázal svůj majetek Petrovi (20501).
Roku 1347 Petr (20501) k městu Krumlovu připojil všechna předměstí, vsi Sloupenec, Drahoslavice, Zahrádku a Lhotu a také několik dvorů. S manželkou založili špitál u sv. Jošta na konci mostu, který 15.6.1347 obdarovali. Opět obdarovává ústecký klášter, tentokráte úrokem v Maršově. Roku 1347 také Petr (20501) daroval kostelu sv. Víta v Krumlově, aby často byly čteny mše za pány Krumlovské a zejména také za našeho Pelhřima z Čižkrajovic (70101). (Jedná se o Čižkrajovice mezi Velešínem a Novými Hrady). O tomto Pelhřimovi není nic bližšího známo, ale August Sedláček z výše uvedené skutečnosti usuzuje, že byl snad z rodu Vítkovců. Ustanovil vladařkou manželku Kateřinu a vrátil se do Vyšebrodského kláštera, kde, jako jeho člen zemřel 14.10.1347.
Na Krumlově vydal roku. 1316 první listinu, 1329 se tu připomíná jeho soukromý kaplan Šimon, 1331 se správy hradu ujímá první hradní purkrabí Přibík. R. 1334 byla zřejmě dokončena kaple sv. Jiří. u mostu založen špitál s kostelem sv. Jošta. Podhradí je r. 1347 poprvé uváděno pod jménem Latron (Latrán). Petr (20501) nechal vystavět nový, tzv. Horní hrad s kaplí sv. Jiří na hradě v Krumlově, který byl na východní i západní straně chráněn hranolovou věží. S Dolním (starým) hradem. kde bylo od r. 1331 sídlo purkrabího, byl spojen mostem vedeným přes příkop. Ve městě pak založil arciděkanský chrám sv. Víta s kaplí sv. Václava. Na Rožmberku nechal rozšířit Dolní hrad, který byl s Horním spojen padacím mostem přes dodatečně prokopanou skalní šíji, a také nechal zesílit opevnění. V Příběnicích dvě kaple (sv. Vojtěcha a sv. Jiří), kostel sv. Tomáše a také kostel Brlohu. Snad právě on také zavedl na svých hradech tzv. gruntovní knihy pro zlepšení pořádku a přehlednosti hospodářství.
Je nepochybné, že Petr (20501) byl mezi českou šlechtou výjimečnou postavou. Účastnil se řady bojů a tažení, byl tedy pravděpodobně zdatným válečníkem. V tom se zřejmě svým současníkům vyrovnal. Často vystupoval i na diplomatickém poli, asi tedy úspěšně. V době, kdy vzdělání bylo prakticky doménou duchovního stavu (a i mezi církevními hodnostáři nebyla nouze o negramotné), výrazně okolí převyšoval. Jeho autorství či spoluautorství právnického díla známého jako “Kniha starého pána z Rožmberka“ je asi jisté. Z tohoto díla vycházel i zákoník krále Karla. Někteří autoři (zejména děl beletristických) mu vytýkají přebíhání ze strany na stranu, podle očekávaného zisku. To je však chybné hodnocení. Že rozšířil a upevnil rodové panství je skutečnost. O to se však pokoušeli všichni a v každé době. A že mu jeho původ, postavení a ekonomické zázemí počínání usnadnily je také jasné. Ale vinit ho z prostého prospěchářství je dosti krátkozraké. Setrval při králi v době panského povstání, které mělo velkou naději na úspěch, na tuto stranu přešel až když byl sám napaden a přesto usiloval o smírné řešení. Postavil se na stranu Elišky a Prahy proti králi, ačkoliv velkou naději na úspěch nemohl předpokládat. Zdá se, že byl jedním z mála šlechticů, kterým šlo i o prospěch království, který měl dost jasné představy a pevné zásady a snažil se je naplňovat. Že přitom také nezapomínal na svůj prospěch je celkem logické. Podle Františka Palackého pravděpodobně již od něho pocházela myšlenka o původu rodu od římských Ursinů.
S manželkou Kateřinou z Vartemberka měl pět synů Jindřicha (20601), Petra (20602), Jošta (20603), Oldřicha (20604) a Jana (20605) a snad šest dcer Kateřinu (20606), Annu (20607), Mecelu (20608), jména zbývajících tří neznáme.
Nejstarší syn Jindřich (20601) otce nepřežil, padl s králem v bitvě u Kresčaku 26.8.1346. Jinak o něm není nic známo. O tom, že se jeho rod i v cizině těšil mimořádné známosti, svědčí skutečnost, že se o jeho smrti zvláště zmiňuje i anglický kronikář ve své zprávě o bitvě.
 
 
 
 
 
 
DALIMILOVA KRONIKA
 
 
            Nejstarší česká rýmovaná kronika vznikla počátkem 14. století. Anonymní dílo se šířilo opisováním a někdy bylo nazýváno Kronikou Boleslavskou. Roku 1541 byla vydána Kronika Česká (dokončena 1539) Václava Hájka z Libočan († 9.3.1553). Mezi mnoha prameny uvádí i kanovníka Boleslavského kostela Dalimila Mezeřického. Osvícenský historik Tomáš Pešina z Čechorodu (* 19.12.1629, † 3.8.1680) jej spojil roku 1673 s Kronikou Boleslavskou a název Dalimilova kronika byl na světě. Od Pešiny tento název převzal historik Bohuslav Balbín (* 3.12.1621, † 28.11.1688), který se zasloužil o jeho popularizaci.
Již od konce 18. stol. literární historikové řeší dvě zásadní otázky. Jak tuto kroniku chápat – je v prvé řadě dílem historickým, nebo beletristickým? A za druhé, kdo je ve skutečnosti jejím autorem? (Dalimil Mezeřický je pravděpodobně Hájkem vymyšlená osoba.) Z celkového vyznění díla se usuzuje, že byl český šlechtic a přitom velmi vzdělaný, tedy zřejmě duchovního stavu. Vzdělanost v té době nepatřila k přednostem šlechty, ani mezi členy panovnických rodů nebyla nouze o negramotné. Tak se postupně vynořila řada hypotetických autorů, jako olomoucký biskup Hynek z Dubé zvaný Žák, pražský biskup Jan IV. z Dražic, pražský kanovník Havel z Lemberka, kronikář František Pražský a další. Ve všech případech byly shledány argumenty pro i proti.
Literární historik Radko Šťastný v knize Tajemství jména Dalimil (Melantrich, Praha, 1991) předkládá další hypotézu. Podle něj je autorem kroniky Petr (20501) z Rožmberka. Jeho původ a otcův úřad, který po jeho smrti zastával sám, mu zajišťoval přístup do nejvyšších kruhů. Mládí strávené v klášteře mu umožnilo získat vzdělání na tehdejší dobu neobvyklé. Zde se také zřejmě seznámil nejen s kronikami, ale i další literaturou. K tomu jistě přistupovalo i opisování různých úryvků a pravděpodobně i vlastní kompilace a případně i vlastní cvičná tvorba. Ostatně je známo, že různé opisy téhož díla se více či méně liší. I zde se tedy uplatňovala vlastní činnost opisovače. Dá se tedy konstatovat, že Petr (20501) pro sepsání kroniky “kvalifikaci“ měl.
Dále Radko Šťastný dovozuje, že koncem ledna 1310 vznikla „potřeba informovat nového krále o charakteru země a lidu, jemuž má vládnout, i nutnost vyslovit jednoznačný a jednotný politický program české šlechtické obce a získat jím pro lucemburskou kandidaturu všechny, kdo dosud stáli na korutanské straně, kdo kolísali, nebo jim nebyl jasný plán uvedení nové dynastie na český trůn.“ Přijmeme-li toto pojetí kroniky, pak bychom asi opravdu těžko hledali “kvalifikovanějšího“ autora. Předpokládal-li, že král ovládne jazyk svých poddaných, pak se zřejmě mýlil. Jan Lucemburský (na rozdíl od svého syna Karla) se česky asi nikdy pořádně nenaučil. Na druhou stranu byla kronika přístupnější české šlechtě. Vyprávění bylo většinou asi přednášeno, jednak pro malý počet exemplářů, jednak pro nízkou gramotnost. Pro tento účel byla jistě veršovaná podoba vhodnější.
Autor uvádí řadu dalších detailních argumentů, které však vyžadují podrobný rozbor. Za velmi významný ale můžeme považovat nejstarší českou právnickou příručku Knihu rožmberskou, zvanou též Kniha starého pána z Rožmberka, jejíž autorství, nebo alespoň spoluautorství Petrovo (20501) je vcelku uznáváno. Toto dílo se zachovalo až v opise z doby kolem roku 1360 a zřejmě se postupně vyvíjelo. Rozhodující podíl však zřejmě Petrovi (20501) náleží a i jeho synové otce „starým pánem z Rožmberka“ nazývali. Pozoruhodným je i argument Radka Šťastného, který nalezl v obou dílech shodné formulace. Konečně nachází i shodu mezi kronikou a Inauguračním diplomem krále Jana a proto předpokládá Petrovu (20501) účast i na tvorbě tohoto diplomu.
I když závěry citovaného díla nelze považovat za jednoznačné, a jistě naleznou i řadu oponentů, má Petr (20501) mezi „kandidáty“ na autora kroniky své oprávněné místo.
Svůj román o “Dalimilovi“ nazvala Ludmila Vaňková Žebrák se stříbrnou holí (Práce, Praha, 1987). Odehrává se na přelomu 13. a 14. století a jeho hrdinou je chudý zeman, později zbohatlý stříbrokop, podnikatel, válečník a hlavně autor kroniky. O autentičnosti postavy říká autorka v doslovu: „Přiznám se, že jeden z mých prvních popudů po přečtení kroniky byl udělat z Dalimila ženu. … Ale tak daleko zajít jsem si netroufala. …“
 
BELETRIE
 
 
            Přehled beletrie zahájíme „historickými“ romány Ludmily Vaňkové (* 9.5.1927) Královský nach tě neochrání (Melantrich, Praha, 1984) a Od trůnu dál (Šulc, Praha, 1993), které jsou zasazeny do období po smrti krále Václava II. Uvozovky jsou odůvodněny tím, že vedle Václava III., Violy Těšínské, Petra z Rožmberka (20501) a Kateřiny z Vartemberka jsou zde rozvíjeny také osudy Jana Habsburského a Záviše (10603), syna Záviše z Falkenšteina (10503) a Alžběty Uherské, o kterém není vůbec nic známo. Jan (* 1290) byl synem Rudolfa Habsburského (staršího bratra pozdějšího císaře Albrechta), který zemřel za ne zcela jasných okolností v Praze roku 1290 a Anežky Přemyslovny. Jan, zvaný bezzemek patrně proto, že byl strýcem připraven o dědictví, vyrůstal na pražském dvoře. Byl tedy po smrti Václava III. nejoprávněnějším kandidátem na český trůn. Císař Albrecht jej však zcela pominul a prosadil, za pomoci části české šlechty svého syna Rudolfa († 1307). Roku 1308 se Jan zúčastnil atentátu na císaře a proto dostal přízvisko Parricida (tj. otcovrah, nebo vrah nejbližšího příbuzného). Podařilo se mu uprchnout a již roku 1313 zemřel v italském klášteře v Pise. Autorka zde jeho příběh rozvíjí tak, že do kláštera vůbec nevstoupil a prožil dobrodružný život zakončený manželskou selankou, místy zasahující i do historických událostí. Jeho přítelem byl Záviš (10603) s podobnými osudy. Ty jsou dále propleteny s osudy Petra z Rožmberka (20501), Violy Těšínské ale i Václava III. Osudy všech osob jsou doplněny množstvím nepravděpodobných aspektů, jako například přátelství Václava III. a Petra z Rožmberka (20501), jejich soupeřství v lásce k Viole či ukrývaných dvojčat Václava III. a Violy. Děj prvního románu je zasazen do let 1305 až 1309, děj druhého 1310 až 1323. K těmto románům je nutné přiřadit i Léč pána z Rožmberka (Albatros, Praha, 1988) téže autorky. Časově i obsahově se překrývá s předchozími romány   (některé pasáže jsou totožné). Rozvíjí zde osudy Petra (20501) z Rožmberka, Kateřiny z Vartemberka, Violy Těšínské, Anny z Lipé a Petra z Landšteina (historicky nedoloženého). Ty jsou opět nevěrohodně propleteny, plny nedorozumění, převleků a záměn. Všechna tři díla jsou navíc nepřirozeně přepsychologizována. Okrajově vystupuje i v dalším románu Ludmily Vaňkové Pán stříbrné růže (Švarc-Šulc, Praha, 2005), kde je hlavní postavou Vilém (30509) z Landšteina.
            Jiří Mařánek (* 12.1.1891, † 4.5.1959) v životopisném románu Petr Kajícník (Družstevní práce, Praha, 1942) uvádí hlavní doložené historické skutečnosti v životě Petra (20501). Líčí jej jako v podstatě samotářského člověka, který nachází klid teprve krátce před smrtí v klášteře. Zmiňuje i jeho ostatní děti a zejména Jindřicha (20601). Podobně jako v románech L. Vaňkové i zde je zmiňován zemřelý nedoložený starší Petrův (20501) bratr, patrně proto, aby byl odůvodněn jeho vstup do kláštera.
            Románová trilogie Jana Slezáka je věnována části vlády Jana Lucemburského a Karla IV. Z velké části je zaměřena na vykonstruované příběhy drobných zemanů, rytířů, měšťanů a také městské i venkovské chudiny zasazené do historického rámce. První díl Dobrodruzi (Kohout, Praha, 1947) uvádí Karlovo působení v Itálii od roku 1331 včetně bitvy u San Felice. Dále návrat do Čech a počátky jeho zástupné vlády jako markraběte moravského až do odjezdu do Tyrol roku 1335. Díl Katedrála (Kohout, Praha, 1947) zachycuje události let 1336 až 1347, nálet kobylek do Čech, povodeň která strhla Juditin most, položení základního kamene ke katedrále sv. Víta, bitvu u Kresčaku a Karlovu korunovaci v Bonnu. Jen okrajově je v obou dílech uváděn Petr (20501) z Rožmberka. Třetí, nedokončený díl Karlštejn (Kohout, Praha, 1948) je zasazen do let 1347 až 1350.
Románový životopis Jana Lucemburského od Vladimíra Drnáka Král sloužím (Sfinx, Praha, 1948) je zaměřen na dobrodružné rysy jeho povahy. Okrajově je zde také uváděn Petr (20501), v souvislosti se schůzkou panstva na Zvíkově, tažením do Lužice, jednáním Jana s uherským králem Karlem Robertem, Janovy cesty do Itálie a cestou markraběte Karla za otcem do Francie, bez bližší charakteristiky. Při líčení bitvy u Kresčaku je uváděn Jindřich (20601).
František Neužil (*1907) v románu Královna Eliška Rejčka (Blok, Brno, 1968) zachycuje období od smrti krále Václava II. (1305) do roku 1333 se zaměřením na osudy dvojnásobné české královny (vdovy po Václavu II. a Rudolfovi). Několikrát je uváděn i Petr (20501) z Rožmberka.
Oldřich Daněk (* 16.1.1927) líčí v románu Král utíká z boje (Československý spisovatel, Praha, 1969) příběh krále Jana z let 1310 až 1320, v širokém záběru s pokusem o vykreslení doby a souvislostí. Petr (20501) z Rožmberka je uváděn víceméně okrajově, dosti schematicky a spíše jako negativní příklad českého šlechtice té doby.
František Kožík (* 4.3.1894, † 7.1.1969) v díle Kronika života a vlády Karla IV. (Československý spisovatel, Praha, 1981) zachycuje románovou formou hlavní události jeho života. Na několika místech vystupuje i Petr (20501) z Rožmberka a v souvislosti s bitvou u Kresčaku i jeho syn Jindřich (20601).
V románu Ve znamení lva (Naše vojsko, Praha, 1989) zachycuje Jan Šmíd (* 4.3.1921) osudy Jana Lucemburského. Román vyznívá dost přesvědčivě, přestože ostatní postavy působí místy poněkud schematicky a jsou snad i trochu účelově přizpůsobeny. To platí i o Petrovi (20501), který je uváděn několikrát. Jindřich (20601) je zmiňován mezi účastníky bitvy u Kresčaku.
Řadu dalších románů věnuje tomuto období i Ludmila Vaňková (* 9.5.1927). První muž království (Československý spisovatel, Praha, 1983) popisuje osudy Jindřicha z Lipé, Elišky Rejčky a Jana Lucemburského od roku 1308 do roku 1315. Petr (20501) je uváděn jen okrajově. Navazující Rab z Rabštejna (Československý spisovatel, Praha, 1983) líčí romantické, převážně nedoložené osudy Oldřicha Pluha z Rabštejna v letech 1316 až 1319. Souběžně uvádí i další osudy krále Jana, Elišky Přemyslovny, Jindřicha z Lipé, Elišky Rejčky a Petra (20501). Roky před úsvitem (Nezávislý novinář, Praha, 1993) jsou zaměřeny na osudy krále Jana, Jindřicha z Lipé, Oldřicha Pluha a romantický příběh Heřmana z Miličína v letech 1321 až 1324. Několikrát zde vystupuje i Petr (20501). Cval rytířských koní (Melantrich, Praha, 1988) je zaměřen na osudy mladého Karla od jeho pobytu ve Francii (1323) do roku 1339. Na příslušných místech se objevuje i Petr (20501). Dvojí trůn (Melantrich, Praha, 1988) líčí okolnosti a jednání o sesazení Ludvíka Bavora od roku 1344 až po volbu Karla na císařský trůn a bitvu u Kresčaku. Petr (20501), jako starý pán, zde vystupuje pouze okrajově, jeho místo ve veřejném životě a na taženích přebírá nejstarší syn Jindřich (20601). V obou románech také autorka rozvíjí osudy Karlova bratra Jana Jindřicha a pochopitelně i osudy krále Jana.
Alois Jirásek (* 23.8.1851, † 12.3.1930) v povídce Bitva u Kresčaku (Topič, Praha, 1925) popisuje své pojetí událostí roku 1346 až po bitvu. Mezi účastníky uvádí i Jindřicha (20601). V povídce Neznámá ze souboru povídek Františka Kubky (* 4.3.1894, † 7.1.1969) Karlštejnské vigilie (Československý spisovatel, Praha, 1965), vypráví císař Karel IV. o bitvě u Kresčaku a o účasti Jindřicha (20601).
 
 
 
ZVÍKOV
 
 
Hrad u Milevska na skalním ostrohu nad soutokem Vltavy s Otavou, na místě rozsáhlého prehistorického hradiště (asi ze 6. stol. před Kristem a keltské z přelomu letopočtu), prokázaného archeologickým průzkumem v letech 1955 až 1959 a 1973.
Založen byl, jako královský, na sklonku vlády Přemysla Otakara I. († 1230), kdy vznikla mohutná kvádrová Hlízová věž (zvaná též Markomanka) s úzkými střílnovými okénky a románskou spodní částí za příkopem přes úzkou šíji. Poprvé je připomínán roku 1234. Ještě ve 13. stol. byly vybudovány pevné hradby s branami a baštami. Nad klenutým přízemím je tzv. Korunní síň, ve které byly údajně přechodně uloženy korunovační klenoty. Vedle věže je tzv. Svatební síň s malířskou výzdobou z konce 15. stol. Jsou zde vymalováni i 4 světští kurfiřti, mezi nimi i český král. V úzké skalní šíji na jižní straně byl vylámán příkop. Za ním byla postavena hranolová věž zvaná Černá, přístupná v prvním patře z ochozu na hradbách. K ní byla přistavěna kaple sv. Václava se sakristií. Její malířská výzdoba je z doby před koncem 15. století, zlomek gotického oltáře je z první čtvrtiny 16. století. Po levé straně bylo obytné křídlo. Královská síň ve východním křídle se nezachovala. Za Václava I. bylo přestavěno jižní křídlo a postaveno západní křídlo u Hlízové věže. Lichoběžníkové nádvoří bylo na třech stranách uzavřeno otevřenými arkádami. Ze siluety hradu je nejznámější věž Hláska, obrácená ostřím břitu proti předpokládanému útoku nepřítele. Přístupná byla pouze portálkem v úrovni prvního patra. Dodatečně, roku 1554 byla zvýšena.
Hrad byl z počátku nazývaný česky (1229 Swecou, 1234 Zwekow, 1251 Zwiekow, odvozeno ze staročeského zwiek – zvuk, hukot, tedy místo kde hučí řeka), od poloviny století, podle tehdejší módy německy, Klingenberg (1253 Chlingenbergh, 1273 Chlingberch, hrad u hučící vody, což je pravděpodobně překlad českého jména. Za vlády Rudolfa Habsburského jej 4.7.1307 získal, do zástavního držení, Jindřich (20401) z Rožmberka, po něm jej držel jeho syn Petr (20501), kterému zástavu potvrdil král Jan, a i nadále zůstával v držení tohoto rodu. K hradu tehdy patřilo 32 vesnic. Na konci 14. stol. bylo zesíleno vnější opevnění hradu. Za husitských válek byl hrad dobýván roku 1429. I když střelbou z velkého praku a děl bylo zničeno purkrabství a arkády na nádvoří, nebyl ani po tříměsíčním obléhání dobyt.
Roku 1437 údajně (listina je patrně padělek) povolil král Zikmund Oldřichovi (20803), který jej získal roku 1431, další zesílení opevnění. Byl vystavěn parkán podél severní hradby, zesílený pěti čtverhrannými baštami a zaveden vodovod. Na západní straně byla vystavěna třípatrová hranolová věž zvaná Červená. Roku 1440 byla zřízena nová “Železná“ brána, 1456 nasypán val před hradbou a 1457 vyhlouben příkop před vstupní branou. V té době bylo ohrazeno i podhradí. Ještě v tomto století změnil hrad držitele. Jindřich (21001) přenechal roku 1473 zvíkovskou zástavu Bohuslavovi ze Švamberka.
            Tento rod pak jej držel až do pobělohorských konfiskací. Zvíkov však ztrácel význam nedobytného hradu. Za Bohuslava vznikla většina dodnes zachovaných nástěnných maleb v síních, hradní kapli a v ambitu hradního nádvoří. Ze západní hradby byla roku 1540 vysunuta vestavěná bašta Krahujec. V areálu byl roku 1550 vystavěn pivovar a 1551 přebudován hradní palác. Královská komora prodala roku 1574 zvíkovské panství i s hradem Kryštofu ze Švamberka do dědičného držení. Po vymření Rožmberků se jejich archivář Václav Březan stal správcem švamberského archivu. Petr ze Švamberka se aktivně účastnil českého stavovského povstání v letech 1618 až 1620. Jeho hrady Orlík a Zvíkov se, spolu s  Táborem a Třeboní, nevzdaly ani po bitvě na Bílé Hoře. Zvíkov kapituloval jako poslední až v létě 1622. Hrad byl potom vypleněn a značně poškozen.
            Od roku 1624 patřil Eggenberkům a po nich jej zdědili roku 1719 Schwarzenberkové. Správním střediskem se však nestal. Za třicetileté války byl vojenským opěrným bodem, roku 1741 byl krátce okupován francouzskou posádkou. O deset let později zničil požár skoro všechny hospodářské budovy na druhém hradním nádvoří. Kamenný most před vstupní branou je z roku 1777.
V západním křídle býval ubytován fraucimor, část stavení se roku 1829 zřítila. V přístavku byla v 19. stol. zřízena tzv. Erbovní síň. K opravám bylo přikročeno až v 19. století. V letech 1840 až 1844 nechal kníže Karel Schwarzenberk opravit Hlízovou věž, věž Hlásku a zastřešit hradní kapli. Po roce 1880 byl obnoven raně gotický ambit vnitřního nádvoří. Hrad byl do roku 1948 majetkem Schwarzenberků, roku 1950 se stal státním hradem.
V podhradí vzniklo opevněné městečko, nyní v zátopové oblasti přehrady. Stával zde raně gotický jednolodní kostel sv. Mikuláše z 2. poloviny 13. stol., který byl roku 1833 opuštěn. Pozdně gotický skládací oltář je uložen v sakristii hradní kaple.
Pověsti o hradu se váží zejména k jeho původu. Jedna z nich sahá do 1. století před Kristem, kdy do Čech přišel germánský kmen Markomanů. V jižních Čechách, v místě nynějších Budějovic, prý založil město Marobudum, nazvané podle jejich knížete Marobuda. Jeden z jejich hradů údajně stával v místech nynějšího Zvíkova a jeho pozůstatkem by měla být právě Hlízová věž, která proto dostala jméno Markomanka. Že zde skutečně kdysi hradiště bývalo je nepochybné, věž však zřejmě pochází z doby založení hradu. Podle některých autorů by mohla být napodobeninou starých římských kamenných staveb.
Jiná pověst vypráví o dceři praotce Čecha, která se provdala proti vůli svého otce. Z obav před jeho hněvem manželé prchli do jižních Čech a po delším putování se jim tak zalíbil ostroh nad soutokem dvou řek, že se na něm usadili. Po mnoha létech zabloudil praotec do těchto končin a dceru poznal. Usmířil se s uprchlíky a chtěl je vzít s sebou zpátky do Polabí. Oni však odmítli, protože si zde již zvykli. Praotec jim zde tedy nechal postavit pevný srub, kterému se proto zpočátku říkalo Zvykov a později Zvíkov.
Další pověst klade založení hradu do doby vlády bájného mírumilovného knížete Neklana a to do roku 760. Ten jej měl založit na ochranu země proti vpádu cizozemců. Bez ohledu na výše uvedené pověsti však můžeme konstatovat, že Zvíkov patří mezi nejstarší hrady u nás.
 
 
 
 
SOBĚSLAV
 
 
Původní ves se připomíná roku 1293 (in Zobizlaus). Jméno odvozeno od osobního jména Soběslav a v původním tvaru znamenalo Soběslavův majetek. Gotický hrad, snad již ze 13. stol., byl přestavěn kolem roku 1390 a v 15. stol. zpustl. Roku 1565 Petr Vok (21208) uvažoval o jeho opravě, ale pro značné náklady od ní upustil. Hrad a město náležely Rožmberkům pravděpodobně již ve 13. století. První nepřímá zmínka je z 12.7.1293, kdy zde Jindřich (20401) rozsuzoval spor vyšebrodského kláštera se sirotky po Jindřichovi (30308) z Kosové Hory o Hořice.
Roku 1322 byl k soběslavskému panství připojen právě zakoupený Choustník, ze kterého bylo panství později spravováno. Soběslavi byly roku 1390 uděleny výsady královských měst, které ji opravňovaly ke stavbě městského opevnění. Na zdejším hradě byl údajně také vězněn roku 1394 král Václav IV. Po dobytí Příběnic roku 1420 husity bylo město vypáleno, ale hrad odolal. Podobně tomu bylo i roku 1435. Nepřátelství mezi Táborem a Soběslaví trvalo až do roku 1450, kdy došlo ke smíru. V roce 1467 byly městské hradby opraveny, ale následujícího roku musel Jan (20903) vydat město Zdeňkovi ze Šternberka (hrad mu zůstal). V roce 1481 (5.2.) se však město opět vrátilo do rožmberských rukou.
Roku 1548 patřily k hradu vsi Košice, Strkov, Planá, Turovec, Nedvědice, Mokrá, Svákov, Vesec, Záluží, Vlastiboř, Debrník a Klenovice. Později i Skalice, Ceraz, Řipec, Roudné a Doubí. Od 15. století byla Soběslav držena k panství choustnickému a po jeho rozprodání k Třeboni.
Dědic a vykonavatel závěti Petra Voka (21208) Jan Jiří ze Švamberka začal roku 1613 přestavovat jižní trakt hradu na českobratrskou školu. Později dostalo školní budovu město, které ji roku 1709 proměnilo na pivovar a následně v sýpky. Přestavby hradního areálu byly prováděny v letech 1807, 1881, 1922 a 1937.
Z hradu zůstala zachována vysoká válcová věž s růží na průčelí (asi z doby kolem roku 1510) a střílnami, v severním rohu městského opevnění. U věže je zřícenina hradního paláce a část zděného příkopu. Městské hradby, zbořené v polovině 19. stol. byly tvořeny vnitřní a vnější parkánovou zdí, mezi nimi byl široký vyzděný příkop. Zdi byly zpevněny baštami a opatřeny dvěmi branami (Ústeckou, později zvanou Milevskou a Veselskou) a dvěmi fortnami (směrem na Bechyni a Zvěrotice).
Domy na náměstí jsou v jádře renesanční z doby po požáru města v roce 1598. Upravovány a přestavovány zejména v 19. stol. Stará radnice, pozdně gotická z roku 1497, roku 1719 vyhořela a následně byla přestavěna. Pozdně renesanční děkanství bylo raně barokně přestavěno v 2. pol. 17. stol.
Rožmberský dům, původně gotický, koupil roku 1581 Petr Vok (21208), nechal jej spojit se sousedním domem a renesančně přestavět v občasné sídlo, do kterého byl roku 1583 zaveden vodovod. Roku 1609 jej daroval Zuzaně Vojířové (její “příběh“ bude uveden až u Petra Voka). Později vystřídal řadu majitelů, po roce 1655 byl přestavěn. V letech 1778 až 1818 zde byla první soběslavská lékárna apatykáře Komárka, od roku 1904 městské muzeum, od roku 1919 i archiv.
Dvoulodní děkanský kostel sv. Petra a Pavla původně raně gotický z doby kolem roku 1280 (nynější sakristie), nově vystavěn v letech 1380 až 1390, 1485 vypálen, opraven 1493 až 1518. Věž snesena roku 1444, nová postavena 1485 až 1487. Kostel opravován 1597 až 1665, 1727 vpravo přistavěna barokní kaple sv. Jana Nepomuckého (vlevo je gotická kaple sv. Jana Křtitele). Ochoz a báň věže je z roku 1750, kostel restaurován v letech 1931 až 1932.
Dvoulodní kostel sv. Víta při městském špitále je gotický z doby po roce 1375. Opravován kolem roku 1490 a 1612, 1719 vyhořel, 1785 zrušen, obnoven v letech 1936 až 1938.
Jednolodní hřbitovní kostel sv. Marka je raně barokní z roku 1650. Roku 1729 přistavěna sakristie, 1753 kaple P. Marie, 1956 restaurován současně se zrušením hřbitova. Zařízení je původní raně gotické.
Kaple Matky Boží je z 2. pol. 19. stol. Mariánský sloup na náměstí je barokní z roku 1713. Kašna se sochou sv. Floriána z roku 1724.
Podle nejstarší dochované pečeti z 15.6.1371 užívalo město původně znak pánů z Rožmberka, tedy červenou růži se zlatým semeníkem a zelenými kališními lístky ve stříbrném poli. Od roku 1444 užívá modrý štít se stříbrnou hradbou a otevřenou bránou bez vrat a vytaženou zlatou mříží, ze které je veden černý můstek přes vodu v patě štítu. Po stranách hradby jsou stříbrné věže s červenými střechami. Mezi nimi nad bránou je původní štítek s růží.
 
 
 
CHOUSTNÍK
 
 
Stával na skalnatém, zčásti zalesněném hřebenu nad stejnojmennou vsí původně zvanou Chustnice. Z dokladu z roku 1379, ve kterém je uváděna “hora hradu Choustník“ (mons castri Chusnik) lze usuzovat, že název patřil původně vrchu nad osadou a byl přenesen i na hrad. Jméno je odvozeno ze staročeského “chústný“, tj. křovinatý, porostlý lesem. Hrad byl založen někdy v druhé polovině 13. století Benešem z Choustníka (je uváděný v letech 1252 až 1282), který toto území získal od krále Přemysla výměnou za Poděbrady. Roku 1282 se psal Benessius de Huznich.
Nejstarší část dvojhradu (stavebně se jedná vlastně o dva hrady v jednom opevnění) byla přístupna z předhradí jen po dřevěném mostě tyčícím se vysoko nad okolním terénem. Most byl umístěn na zděných pilířích a zakončen padacím mostem. U vstupu do hradu byla věž v jejíž podzemní části bylo vězení. Branou v této věži se vjíždělo do nádvoří, na jehož konci stála mohutná třípatrová věž spojená dřevěnou pavlačí v prvním patře se sousedním palácem a kaplí z let 1280 až 1300.
Smlouvou z 28.4.1322 jej získal výměnou Petr (20501) z Rožmberka s bratry z Choustníka za několik vzdálených statků jako byly Prčice, Chlumec nad Cidlinou a Hradiště (později nazývané Choustníkovo). Roku 1364 přikoupili jeho synové městečko Deštná, vesnice Březina a Jižná od bratrů Menharta (40702) a Heřmana (40705) z Hradce, a také městečko Černovice a Křeč. Podle rožmberského urbáře z roku 1378 spadaly k choustnickému panství město Soběslav, městečko Černovice, vsi Svatava, Vlkosovice, Bohdalovo pole, Včelnice, Brana, Dobešov. Vlčeves, Hojovice, Krtov, Chrbonín, Kajetín, Mlýny, Předboř, Psář, Čikvasovice, Choustník, Dlouhá Lhota, Višněvice, Hrádek, (u Černovic) Zárybník, Kozmice, Jemník, Hřebín, Tučapy, Benešov, Hrádek (u Pacova), Zhorce a Ondřejovice.
Druhá etapa výstavby za Rožmberků zahrnovala opevnění předhradí, hospodářská stavení, příbytky pro hradní čeleď a studnu. Před hradbou byl ještě příkop. Po rozboření Příběnic roku 1420 se stal Choustník významnou oporou katolických pánů.
Za husitských válek a v šedesátých letech 15. století bylo zdokonaleno opevnění na severní straně. Podél hradního paláce byl vybudován úzký parkán chráněný hradbou zesílenou na obou koncích dovnitř otevřenými baštami. Pod ním byl druhý parkán zakončený širokou baštou a před ni byla předsunuta strážní věž. Podél parkánů se táhl srázný val. O poloze hradu a jeho opevnění vypovídá i skutečnost, že nikdy nebyl dobyt.
Za bojů šlechty s králem Jiřím musel Jan (20903) z Rožmberka postoupit Choustník Zdeňkovi ze Šternberka, který jej opět vydal roku 1476. Již roku 1478 uvádí zpráva soběslavského hejtmana, že hrad chátrá a vyžaduje nutné opravy. Na začátku druhé třetiny 16. stol. dosáhlo panství největšího rozsahu. Vedle hradu k němu patřily město Soběslav, městečko Miličín, vsi Borek, Reksyně, Věžov, Barčov, Zechov, Třetužel, Zipkov, Vesce, Kajetín, Předboř, Mlýny, Chrbonín, Zárybnice, Psářov, Čikvasovice, Vlčov, Maršov, Dobřejevsko, Mezeříčí, Svatava, Vlkosovice, městečka Černovice a Deštná, vsi Dobešov, Křeče, Obora, Libějice, Radimovice, Lhota, Dudov, Čenkov, Všechlapy, Třebelice, Bečice, Křepenice, Hramosty, Záběhlice, Zvěrotice, Zlíchov, Břekova Lhota, Buzice a Chýšky. Dále řada částí dalších vsí, dvory a mlýny. K nim v polovině 16. stol. přibyly ještě Košice, Strkov, Planá, Turovec, Nedvědice, Mokré, Svákov, Záluží, Vlastiboř, Debrník, Klenovice a zboží Zelecké. Poslední příkaz k provedení oprav je z roku 1563 a vydal jej Vilém (21205) z Rožmberka. Postupný rozprodej panství zahájil Petr Vok (21208) již roku 1575.
Hrad koupil 1597 Jiřík Homut z Harasova. V jeho závěti z roku 1614 je hrad již uváděn jako pustý. A v odhadu z roku 1672 je poznamenáno: „ … zámek Choustník starý pustý, toliko zdi stojí“. Jiřík Homut bydlel na zámku v nedalekém Raděníně a o hrad ztratil zájem. Tohoto rodu byla i Zuzana, provdaná za Jana Černína z Chudenic, která zdejší statky zdědila. Její rozsáhlá korespondence z období třicetileté války se zachovala a byla zveřejněna. Po třicetileté válce, nařídili králové Ferdinand III. a Leopold I. boření starých opevněných sídel. Opuštěné hrady se stávaly útočištěm loupežnických tlup a potenciálně mohly být i opěrnými body případného povstání. V polovině 19. stol. nechal majitel Netolický vylámat nový vchod do vysoké věže.
V obvodu předhradí, kde byla studna a od 15. stol. i pivovar, se kromě hradby prakticky nic nezachovalo. Horní hrad je dvoudílný se dvěma čtvercovými věžemi a dvěma obytnými, vzájemně oddělenými budovami. Je to zřejmě důsledek skutečnosti, že bratři Beneš a Jan z Choustníka měli hrad mezi sebou rozdělený.
Roku 1596 k Choustnickému panství patřily vsi Choustník, Kajetín (dříve Kojetín), Skopytce, Chabrovice, Mlýny, Psárov, Tříklasovice, Předboř, Dunice, Zárybničí (dříve Zárybníky).
Po roce 1674, po smrti Černína, získal Choustník hrabě Špork, po jeho synovci hrabě Voračický z Paběnic, roku 1843 hrabě Evžen Vratislav Netolický. Zámek dále držela roku 1869 Helena Scheiblerová, 1876 kníže Auersperg a po něm do roku 1945 kníže Ludvík Rohan.
Ves Chustnice (dnes Choustník) je připomínána roku 1352 jako farní. Jednolodní kostel sv. Václava, původně gotický ze 14. stol. byl pobořen za husitských válek. V letech 1673 až 1687 byl přestavěn a zasvěcen P. Marii. Zařízení je raně barokní z 2. pol. 17. stol. Renesanční zámek byl přeměněn na domov důchodců.
Tažení císaře Friedricha Barbarossy do Itálie roku 1158 se účastnil i český král Vladislav. Jeho vojsko se mimořádně vyznamenalo při dobývání Milána. Podle pověsti se po delším marném obléhání rozhodli Češi pro nečekaný útok. Za tmy si zakryli obličeje škraboškami, potichu se přiblížili ke hradbám, přistavili žebříky a než se obhájci vzpamatovali byly hradby obsazeny. Navíc, při pohledu na škrabošky, je považovali za ďábly a dali se na útěk. První, kdo na hradby vylezl, byl Jetřich z Choustníka. Král ho pasoval na rytíře a do znaku mu udělil zlatý žebřík v modrém poli. Tato erbovní pověst (jako i několik dalších) má reálný základ v tom, že české vojsko skutečně mělo rozhodující podíl na císařově úspěšném tažení a zejména na dobytí města.
Jiná pověst vypráví o vzniku názvu hradu. Jakýsi vladyka Vok měl dceru Adlétu, které vybral bohatého ženicha. Ona jej však odmítla a dala přednost chudému Všeborovi. Protože však otec byl neústupný, oba milenci jednoho dne uprchli. Vladyka je marně hledal, až jednou zabloudil v hlubokých lesích. Na vysoké skále objevil dřevěnou tvrz a v ní našel svou dceru. Ta jej však nepoznala, protože měl dlouhé prošedivělé vousy. Vok poděkoval za pohostinství, ale po návratu sebral vojsko s úmyslem dobýt tvrz. Všebor však pojal podezření a připravil se k obraně. Po příchodu obléhatelů se Adléta vypravila k otci a získala jeho odpuštění. Manželé pak přestavěli tvrz na kamenný hrad, který na památku Vokových vousů nazvali Vousník.
Jako většina hradů i Choustník má pověsti o pokladech. Chudému krejčímu ze vsi pod hradem hrozilo vystěhování z chalupy. Požádal o pomoc příbuzné ve městě, ale marně. Při návratu potkal stařenu vlekoucí nůši plnou listí ke zřícenině. Ochotně ji nůši vynesl nahoru. Na nádvoří však zjistil, že stařena zmizela. Podíval se do nůše a pochopil proč byla stále těžší. Listí se proměnilo ve zlato. Příbuzní pochopitelně pátrali jak přišel k bohatství. A ten nejlakotnější chtěl rovněž získat zlato. I on potkal stařenu s nůší plnou listí. Rád si ji naložil na záda a pochvaloval si jak se její váha zvětšuje. Jak se však podivil když zjistil, že je plná kamení.
 
 
 
 
BAVOROV (u Vodňan)
            Hrad a ves (počátkem 14. stol. již město) Bavorov pravděpodobně založil Bavor ze Strakonic, uváděný v letech 1289 až 1318. Stával zřejmě na nevysokém ostrohu nad řekou Blanicí. Na jednom konci byla opevněná kaple, naproti ní panské obydlí oddělené příkopy. Toto místo, na jižním konci města je dosud nazýváno Hradiště.
Po Bavorově smrti držela bavorovské panství vdova Markéta (20503), která zapsala své právo k němu svému bratru Petrovi (20501). Tomu také byl roku 1334 majestátem hrad s městečkem a 23 vesnicemi od krále Jana přiznán do dědičného držení. Jeho synové vystavěli po roce 1355 hrad Helfenburk, kam také přenesli správu panství. Bavorovský hrad opustili a ten zpustl, časem zanikl a nyní po něm nezůstaly ani stopy.
K panství ve 14. stol. patřil hrad Bavorov, městečka Bavorov a Strunkovice a vsi Hracholusky, Vitějice, Žernovnice, Nebahov, Svojnice, Vzíchov, Lhota Nová, Leskovec, Blanice, Svinětice, Budyně, Netunice, Radějovice, Kvaskovice, Skály, Záluží, Měkynec, Krajnisko, Štětín, dvě Lhoty, Útěšov a Hájek. Později byly připojeny ještě vsi Čichtice a Jilemek.
Původně jednolodní, v průběhu stavby změněn na dvoulodní, kostel Nanebevzetí P. Marie z let 1370 až 1389 na místě staršího kostela, věž je z roku 1604. Po požáru roku 1649 přestavěn v letech 1652 až 1654 v trojlodní, regotizován 1905 až 1908, vnitřní úpravy z roku 1938. Ze špitálu založeného roku 1365 zachován pouze portál kaple, z děkanství portál z konce 14. stol. Bývalý raně barokní panský dům byl změněn na muzeum.
Město užívá původní znak pánů z Rožmberka, ve stříbrném štítě červenou růži se zlatým semeníkem a zelenými kališními lístky. Datum udělení znaku není známo.
 
 
 
JISTEBNICE (u Tábora)
            Jistebnické zboží patřilo k původnímu jmění Vítkovců. Po rozdělení rodu na jednotlivé větve, připadlo větvi rožmberské. Na nejvyšším místě města je zbytek staré tvrze z 15. stol. Je to dlouhé jednopatrové stavení, v rozích zesílené dvěma polookrouhlými baštami. Kolem tvrze byly hradby nebo stavení s baštami, zachovány zůstaly dvě. Na západní straně byl vodní příkop, napájený rybníkem umístěným na jižní straně. Zmínka o trhové vsi Jistebnici je již v závěti Voka (20202) z roku 1262. Petr (20501) zde vystavěl kapli sv. Maří Magdaleny. Na konci 14. stol. bylo zdejší panství patrně podřízeno purkrabímu na Příběnicích.
K Jistebnickému panství patřilo městečko Jistebnice a vsi Drahnětice, Padařov, Svoříž, Stružinec, Jednota Vavřincova, Ostrý, Hůrka, Mozolov, Brtce, Zbilitov, Hodkov, Něhonín, Radihosť, Olší, Voděrady, Raškov (či snad Radkov), Chvalčina (Vesce Chvalova), Pupín (Vesce Pupínova), Jednota Píchova, Vesce Řepkova, Podolí a Zahrádka.
Ve druhé polovině 15. stol. drželi Jistebnici vladykové z Kozího, kteří ji patrně od Rožmberků koupili. Jejich dědicové ji roku 1537 prodali obci města Hradiště Hory Tábor. Po porážce stavovského povstání roku 1547, ke kterému se Táborští přidali, jim byly všechny statky zabaveny. Král Ferdinand panství prodal Albrechtovi z Gutšteina, který je roku 1549 postoupil Ladislavu z Lobkovic. Zdejší tvrz se již roku 1637 připomíná jako pusté sídlo. Od roku 1829 ji vlastnil baron Nádherný.
Jednolodní kostel sv. Michaela archanděla je gotický z let 1380 až 1385 na místě starší románské stavby ze 13. stol. Barokně přestavěn 1718, částečně regotizován v 2. pol. 19. stol. Opravován v letech 1931, 1942 a 1950. Kaple sv. Máří Magdaleny je pseudorománská z roku 1861 na místě původní dřevěné z 1. pol. 14. stol, zbořené 1860. Ve městě je několik renesančních domů. Děkanství je barokní z roku 1715, roku 1872 zde byl nalezen tzv. Jistebnický kancionál z 1. pol. 15. stol. Bývalý městský špitál z roku 1724 byl postaven na místě starší stavby. Zámeček, zvaný též Vlašský dům je barokní z 2. pol. 18. stol. Pseudogotická radnice je z let 1888 až 1889. Zámek s anglickým parkem z let 1878 až 1882 je ve slohu anglické gotiky. Kašna se sochou sv. Jana Nepomuckého je z roku 1729.
Ve znaku město užívá, patrně od 15. stol., červenou růži se zlatým semeníkem a zelenými kališními lístky ve stříbrném poli. Růže bývá obvykle zdvojená.
 
BUKOVSKO (u Veselí nad Lužnicí)
            Trhovou ves Bukovsko získal Petr (20501) 10.10.1323 výměnou s králem Janem za jiné vsi. První písemná zmínka o městečku a současně také i o tvrzi je v listině z 1.6.1349. Je tedy pravděpodobné, že založení tvrze a povýšení vsi na městečko bylo právě jeho dílem. Tvrz byla správním střediskem statku, ke kterému patřilo roku 1380 šestnáct vesnic, a to Drahotěšice, Neplachov, Dynín, Bošilec, Ponědražec, Stojčín, Sedlíkovice, Bzí (část), Lhota Krejčova, Lhota, Zalší, Sviny, Borkovice, Vlastiboř, Svinná (Svinky) a Chroustov. Statek byl roku 1412 připojen k třeboňskému panství. Tvrz, která stávala na vyvýšenině na severozápadní straně městečka zpustla a zanikla.
Jednolodní kostel Narození P. Marie je raně gotický z doby kolem roku 1300, v 19. stol. pseudogoticky upraven. Výklenková kaple u kostela je z 18. století.
Město užívá původní znak pánů z Rožmberka, ve stříbrném štítě červenou růži se zlatým semeníkem a zelenými kališními lístky. Datum udělení znaku není známo.
 
 
VĚTŘNÍ (u Českého Krumlova)
            Ves původně patřila ke krumlovskému panství. První písemná zmínka je z roku 1347, kdy Petr (20501) z Rožmberka daroval desátek ze dvora ve Větřní krumlovskému kostelu. Patrně také on daroval nebo prodal ves svému služebníku Višňovi z Větřní, který zde asi vystavěl tvrz a stal se zakladatelem vladyckého rodu Višňů z Větřní. I další členové rodu často vstupovali do rožmberských služeb.
Před koncem 15. století se, na přechodnou dobu, dostal jejich majetek do rukou vladyků z Pasovar. Roku 1603 prodal Jan Višně z Větřní nejen ves i tvrz Větřní, ale i vesnice Kaliště a Němčí městu Krumlovu.
Jednopatrová, pozdně renesanční tvrz byla roku 1892 přestavěna na školu.
Starou papírnu koupil roku 1861 Ignác Spiro a po roce 1866 ji rozšířil. Sem také byla přenesena roku 1870 všechna výroba papíru z Českého Krumlova. Pro svou továrnu zřídil vodní elektrárnu nad Vyšším Brodem.
MILIČÍN (u Tábora)
            Prvním známým držitelem hradu i městečka byl Vilém z Miličína, velký přívrženec Záviše (10503) z Falkensteina, uváděný v poslední čtvrtině 13. století. Zda byl i jeho zakladatelem a nebo jej získal již postavený není známo. Heřman z Miličína, pravděpodobně jeho syn, připomínaný roku 1318 proslul jako udatný bojovník a účastník většiny tažení krále Jana. Zemřel patrně roku 1325. Posledním členem rodu byl zřejmě jeho syn Heřman, který podobně jako jeho otec doprovázel krále Jana. Spolu s ním, Jindřichem (20601) z Rožmberka a dalšími padl v bitvě u Kresčaku, 26.8.1346. Krátce před smrtí odkázal svůj majetek Petrovi (20501) z Rožmberka.
Ve 14. století k panství náležely vsi Záhoří, Oldřichov, Reksyně, Zibkov, Borek Horní a Dolní, Jiřetínek, Barčov, Ješutice, Třítež, Baňov, Zechov, Třetožel a městečko Miličín. Počátkem 15. stol. ubyl Jiřetínek a Ješutice, naopak přibyl Zhoř, Věžov, část Chlistova, Peclinovec, Záskalí, Vesce a Sedlečko.
Městečkem se stal Miličín asi počátkem 14. století. Dvoulodní původně gotický kostel Narození P. Marie byl z doby kolem roku 1380. Přestavbou z let 1736 až 1754 byl proměněn na jednolodní. Zařízení pochází z doby po roce 1758. Autorem obrazu Narození P. Marie na hlavním oltáři je Petr Brandl. Nad městečkem je barokní kaple Utrpení Kristova z roku 1745.
Panství bylo často zastavováno a roku 1541 připojeno k panství choustnickému.
Ve znaku je červená růže pánů z Rožmberka se zlatým semeníkem a zelenými kališními lístky ve stříbrném poli. Od roku 1832 jsou nad štítem 3 pštrosí péra, červené mezi stříbrnými.
 
 
STRAŠICE (u Rokycan)
            U kostela sv. Vavřince stávala kdysi tvrz. Na jejím místě byla roku 1818 postavena fara a tím byly všechny stopy po tvrzi zničeny. Na jihovýchod od kostela je zalesněný hřbet, jehož nejvyšší bod se jmenuje Lipovsko. Zde na skále stával hrad, snad zvaný Chlukov, ze kterého ještě v 19. století byly nějaké zbytky zachovány. Na skále mezi Strašicemi a Dobříví stávala tvrz, údajně zvaná Vimberk. Zakladatelem Vimberka byl snad Nachval z Osvračína asi na přelomu 13. a 14. století. Počátky a majitelé dalších dvou jsou nejasné. Někdy kolem roku 1325 je získává Petr (20501) z Rožmberka. Po něm hrad a městečko Strašice drželi jeho synové.
Ke Strašickému zboží patřilo i městečko Mýto, Medový Újezd, Dobřevo, Hůrky, Přísečná Lhota (též Přísečnice), Hrádek u Mirošova, Svojkovice, Milenov u Nezvěstic, Jablečná, Holoubkov, Nezvěstice, Těžkov, Cheznovice, zaniklá ves Kuškov u Holoubkova a části Šťáhlav, Podmokel a Újezda u Radnic.
Když roku 1352 vytáhl král Karel proti Rožmberkům (v souvislosti s “válkou růží“, kdy Rožmberkové bojovali s Vilémem (30509) z Landšteina po zajetí Jindřicha (40701) z Hradce) vypálil a rozbořil jejich hrady Chlukov a Strašice. Po uzavření míru uzavřeli Rožmberkové roku 1353 smlouvu s arcibiskupem Arnoštem z Pardubic o vymezení hranic mezi rožmitálským panstvím a strašickým zbožím.
Roku 1424 dal Oldřich (20803) z Rožmberka „tvrz Strašice“ do ochrany proti nepřátelům Zdeňkovi z Rožmitálu. Poté bylo zboží strašické připojeno k panství zbirožskému a zdejší panské sídlo bylo opuštěno. Roku 1478 se ve Strašicích připomíná hrad pustý.
            Jednolodní kostel sv. Vavřince, původně gotický, byl postaven v polovině 14. století. Opraven byl roku 1637, rozšířen a zbarokizován v polovině 18. století. Presbytář i sakristie jsou sklenuty gotickou křížovou žebrovou klenbou. Na severní stěně v presbytáři jsou gotické nástěnné malby z doby kolem roku 1380 s pašijovými výjevy. Zařízení je většinou z 18. století.
 
 
ZBIROH (u Rokycan)
            Hrad Zbiroh stojí na dlouhém skalisku na kopci nad stejnojmenným městečkem. Počátky hradu a městečka nejsou jasné. Zbiroh byl založen asi v 1. polovině 13. století. V podezřelé listině datované rokem 1230 je uváděn Chřen ze Zbiroha (de Sbirowe) z rodu Sulislaviců. Roku 1238 je připomínán Břetislav z Plzně a jeho syn Břetislav ze Zbiroha. Syn druhého Děpolt (uváděný v letech 1251 až 1282) patrně nechal zdejší hrad vystavět. Na konci 13. století jej asi koupili páni ze Žebráka. Po roce 1333 jej koupil kralevic Karel. Ale již roku 1336 prodal král Jan Zbiroh Petrovi (20501) z Rožmberka. K hradu tehdy patřila městečka Zbiroh, Radnice a Mýto, ves Těžkov a polovice Medového Újezda. V letech 1424 až 1427 se, jako držitel Zbiroha a Strašic, připomíná Zdeněk z Rožmitálu, který zde asi vykonával úřad purkrabský. Po dohodě s císařem Zikmundem Oldřich (20803) z Rožmberka roku 1431 převzal Zvíkov a Zbiroh byl postoupen Kunatovi Kaplířovi ze Sulevic a Václavovi Hájkovi z Hodešína.
V druhé polovině 15. století držel Zbiroh Hanuš z Kolovrat. Asi roku 1477 prodal hrad a městečko Zbiroh, městečka Radnice, Mýto a Strašice a také vsi Strašišky, Dobřív, Hůrky, Medový Újezdec, Týček, Jablečná, Velký Kařez, Malý Újezdec, Cheznovice a pustou ves Kuškov bratrům ze Šternberka. Roku 1505 koupil hrad a panství Václav Popel z Lobkovic. Na konci 16. století Lobkovicové vystoupili proti císaři Rudolfovi II. a některé statky, včetně zbirožského panství, jim byly zabaveny. Počátkem 17. století byl hrad Zbiroh proměněn na císařské vězení. Hrad a panství držel v zástavě od roku 1700 hrabě Přehořovský z Kvasejovic a od roku 1710 kníže Adam z Liechtenšteina, vyplaceno roku 1723. Zbiroh byl roku 1768 prodán Samuelovi Simundtovi a Vinc. Kirchmayrovi, kteří jej obratem prodali dr Strousberkovi. Ten se pustil do rozsáhlých a nešetrných úprav hradu a řady dalších aktivit. Upadl do dluhů a Zbiroh s příslušnými statky koupila roku 1877 v dražbě Vídeňská hypoteční pokladna, která jej roku 1879 prodala knížeti Colloredo-Mansfeldovi.
Hrad, původně raně gotický, byl ve druhé polovině 16. století přestavěn v renesanční zámek. Kolem roku 1688 opraven po požáru roku 1634. Opravován i v letech 11691, 1757 a koncem 18. století, přestavován 1845 až 1854, výrazně v letech 1869 až 1870 a poslední úpravy v letech 1918 až 1939. V předhradí se zachovala okrouhlá bašta a na nádvoří válcová věž ze 13. století.Hradní kaple gotická ze 14. století byla barokně rozšířena. Bývalé valy a příkopy byly upraveny na park.
Jednolodní kostel sv. Mikuláše, původně gotický, byl barokně upraven roku 1716 a opraven 1883. Zařízení je částečně pseudogotické, barokní a pozdně gotické.
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
Ó - k - Praha 2009
08.07.2009 19:19:32
ptheiner

Líbí se vám tyto stránky?

Ano (1775 | 34%)
Ne (1673 | 33%)
Stránky zdarma
Stránky systému Webgarden
Nashledanou v Jindřichově Hradci v srpnu 2017!
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one