Toto jsou stránky pro všechny, kdo s námi prošli (nebo chtějí projít) dlouhou cestu krajem pětilisté růže.
 
 
 
V ERBU
PĚTILISTÁ RŮŽE
 
 
II.
 
 
PÁNI Z ROŽMBERKA
část 1
(do roku 1310)
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
Karel Komárek
Praha, 1999

ČERVENÁ RůŹE
 
 
            Erb pánů z Rožmberka je častokráte doložen na celé řadě nejrůznějších památek. Můžeme konstatovat, že jejich původním znakem byla červená růže se zlatým semeníkem a zelenými kališními lístky ve stříbrném poli. Na přilbě, jako klenot, byla stejná růže jako ve štítě. Přikryvadla, čili fafrnochy (ozdobné kusy látek vlnící se od klenotu podél přilby), jsou na líci červená a na rubu stříbrná. Pečeť Vítka (20202) z Prčice (s opisem de Plankinberc) z roku 1220 je nejstarší doloženou panskou pečetí u nás. Zobrazuje stojící postavu, kterou můžeme považovat za štítonoše, držící korouhev s růží a opírající se o štít na kterém je rovněž růže. V naprosté většině členové rodu používali štít s růží, případně doplněný přilbou s růží v klenotu. Někteří členové rodu používali tzv. jezdecké pečeti, tedy s postavou rytíře na koni v plné zbroji držícího štítek s růží.
            Teprve v polovině 16. století začali poslední členové rodu, zejména Vilém (21205) a Petr Vok (21208), užívat změněný znak. Ten byl odvozen ze znaku italského rodu Orsini (či též Ursini), od kterého odvozovali svůj původ. Stříbrný štít je rozdělen zlatým břevnem, nad ním je původní červená růže se zlatým semeníkem a zelenými kališními lístky, pod ním 3 kosmé červené pruhy. Na břevně bývá někdy modrá nebo zelená vlnovka, případně had. V některých případech bývá spodní pole 5x stříbrně a červeně kosmo děleno. Klenotem je stejná růže jako ve štítě. Za štítonoše obvykle slouží dva medvědi (narážka na jméno italského rodu - ursus je latinsky medvěd). Od té doby jsou také medvědi chováni v příkopu českokrumlovského zámku. Pokud je přilba doplněna přikryvadly, potom jsou červeno-stříbrná, stejně jako u původní varianty. Pod znakem někdy bývá devisa, neboli heslo. Vilém (21205) užíval osobní heslo FESTINA LENTE - Spěchej pomalu.
            Po vymření rodu zdědil velkou část majetku, na základě rodové smlouvy, Jan Jiří ze Švamberka. Ten pak začal používat polcený štít, v prvním stříbrném poli s červenou rožmberskou růží a v druhém červeném poli se stříbrnou švamberskou labutí. Toto spojení znaků bylo potvrzeno královskou erbovní listinou vydanou 24.2.1614. Po smrti Adama ze Švamberka zdědil jeho majetek Karel, hrabě z Paaru (původem italský rod, později povýšený do knížecího stavu). Královskou erbovní listinou z 28.11.1665 byl spojený rožmbersko-švamberský štítek položen na paarovský znak. V tomto případě byla však ve znaku použita rozšířená ursiniovská varianta rožmberského znaku.
            Roku 1623 bylo českokrumlovské panství povýšeno na vévodství a proto, počínaje Janem Oldřichem z Eggenbergu, měl tento štýrský rod v prvním stříbrném poli svého znaku pět červených růží, jako znak tohoto vévodství. V dalších polích znaku je ve zlatě a modře děleném poli stříbrná kotva na stříbrném půlměsíci (Gradiška), v červeném stříbrný orel (Aquilea), v modře a červeně polceném stříbrný orel (Postojna), v modrém zlatá kotva (Ptuj) a ve stříbrném zlaté kolo (Radgona). Na tento štít je samozřejmě položen rodový znak, ve stříbrném poli zlatá korunka nesená třemi zlatě korunovanými černými havrany. Je zajímavé, že jejich dědicové knížata ze Schwarzenberka znak českokrumlovského vévodství do svého erbu nepřevzali.
            Rožmberská růže se dále vyskytuje i ve znacích církevních, například ve znaku klášterů ve Vyšším Brodě a Třeboni či ve znaku proboštství v Českém Krumlově. Dále i ve znacích řady měst a městeček. V některých samostatně, například ve znaku Nechanic, Sedlčan, Hořic, Frymburka, Bavorova, často na štítku nebo na praporci například Třeboň, Soběslav, Vyšší Brod, Český Krumlov, Borovany. Z dalších kombinací uveďme, jako příklad růži drženou medvědem ve znaku Horní Plané (v tomto případě však medvěd zřejmě není narážkou na rod Ursini).
 
 
 
VÍTEK
 
 
            Prvním členem rodu pánů z Rožmberka byl Vítek mladší z Prčice (20202). Již roku 1194 se objevuje v Mühlviertlu ve společnosti pasovského biskupa Wolfgera z Ellenbrechtskirchenu, kdy přejímá část statků v oblasti od Haslachu až k Vyššímu Brodu, po bavorském rodu Schönhering-Blankenberk. Jeho panství tak sahalo až k Dunaji. Přátelské vztahy mezi ním, biskupem a pány z Griesbachu, dalšími dědici po vymřelém bavorském rodu nejsou zcela jasné. Je pravděpodobné, že jeho manželka z tohoto rodu pocházela (podle Václava Březana byla hraběnkou ze Schwarzburga). Biskup Wolfgar byl předním diplomatem Štaufů a vzhledem k jeho blízkým kontaktům s Vítkovci lze předpokládat, že jejich orientace byla rovněž proštaufská (ghibellinská). To by také vysvětlovalo jejich odchod od pražského dvora v době změny zahraniční politiky. Přestože Vítek (20202) roku 1209 používá predikát z Blankenberka (hrad u dnešního Neufeldenu v Horních Rakousích), byl v Rakousku stále považován za cizince. To dokazuje skutečnost, že v pasovských a hornorakouských pramenech je označován jako Vítek z Čech (roku 1194 Witigo de Boemia, roku 1231 Witigo nobilis homo de Boemia).
            Roku 1213 vystupuje Vítek (10201) s bratry Jindřichem (40204) a mladším Vítkem (asi 20202) (Vitco cum fratribus Heinrico et juniore Vitcone). S podporou Vítkovců, zejména pánů z Rožmberka a pánů z Krumlova byl roku 1218 premonstráty z Milevska obnoven (původně cisterciácký) klášter v Drkolné (Schlägl) v Horním Rakousku. Vítek (20202) se snad účastnil zemského sněmu v Kladrubech roku 1219 (pokud jím nebyl Vítek starší (10201)). Z roku 1220 je zachována listina, daná ve Vleticích, kterou je stvrzen prodej vsi Kojetín klášteru v Milevsku. Prodávajícím byl Vítek z Prčice (20202) (Witco de Perchyc) a ke smlouvě je přivěšena nejstarší známá panská pečeť (opis na pečeti uvádí predikát z Blankenberka - Witigo de Plankenberc). Společně s ním zde vystupují i jeho synové Vok (20302) a Zachariáš (20303) (Woco et Zacharias filii Witconis). V té době možná držel i Přídolí, snad společně s Vítkem starším (10201). I v následujících letech se v listinách často vyskytuje Vítek, není možné však rozlišit který.
            Roku 1231 většina jeho rakouských statků přechází do rukou pasovských biskupů. Snad krátce na to zakládá hrad Příběnice, protože již 28.12.1243 je doložen, i se syny Vokem (20302) a Vítkem (20301), s tímto predikátem, ve funkci komorníka (Withco camerarius de Prybinich). Počátkem roku 1250 s tímto predikátem vystupuje jeho syn Vítek (20301), a proto se předpokládá, že otec již byl mrtev. Jako potomci jsou uváděni synové Vítek (20301), Vok (20302) a Zachariáš (20303) a dcera Anežka (20304).
 
 
 
 
PŘÍBĚNICE
 
 
            Zdejší hrad ve skutečnosti tvořily dva samostatné hrady, velký hrad - Příběnice na levém břehu Lužnice a malý hrad - Příběničky na pravém břehu. U velkého hradu bylo i stejnojmenné městečko.
            Velký hrad i s městečkem byly na skalnatém ostrohu v meandru řeky. Šíje ostrohu byla překopána dvěmi hlubokými příkopy a kromě toho zde byly i mohutné kamenné hradby. Mezi prvním a druhým příkopem bylo předhradí s dřevěnými hospodářskými budovami. Vlastní hrad tvořila veliká šestihranná věž, za ní kaple sv. Vojtěcha, dále nevelké nádvoří a palác obdélníkového půdorysu.
            Městečko tvořilo asi 21 domků a špitál. Středem byl rynek a dlouhá ulice zvaná latrán. Bylo opevněno a prakticky spojeno s hradem.
            Příběničky byl menší a prostěji vybavený hrádek. Tvořilo jej opět předhradí, hrad oválného půdorysu s válcovou věží a pravděpodobně kaple sv. Jiří. Opevnění tvořily hradby, hluboké příkopy a náspy. Oba hrady byly spojeny mostem přes řeku, jehož polohu již není možné spolehlivě určit.
            Nelze vyloučit, že zde původně byla osada nazvaná po zakladateli nebo majiteli Přiběnovi. Příběnice vznikly zřejmě v první polovině 13. století, jak potvrdily i archeologické výzkumy. Poprvé jsou uváděny 28.12.1243, kdy se připomíná Vítek (20202) z Příběnic se syny Vítkem (20301) a Vokem (20302). Je tedy velmi pravděpodobné, že Vítek (20202), po ztrátě rakouských držav, založil právě zdejší hrad. Po jeho smrti zde zůstal syn Vítek (20301), kdežto Vok (20302) založil hrad Rožmberk. Po smrti Vítka (20301) připadlo celé panství Vokovi (20302). Vokův syn Jindřich (20401) se zde často zdržoval a postupně rozšiřoval panství. Roku 1283 koupil biskupské vesnice Řipce a Bečice, roku 1287 vsi Stadlec a Křídu. Roku 1307 získal vsi Radimovice u Želče, Celkovice a také Sepekovské zboží. K Sepekovskému panství tehdy patřil Sepekov, Skalice, Radětice, Zběšice, Popovice, Podboří, Zalší, Držkrajov, Božetice, Hodušín, Vlksice, Vratišov, Soběnov, Děsný, Nosetín, Raškov, Chvalov, Březí, Veletín, Hodětín, Myslkov, Dobrotín, Chýšky, Crhov a Podolí. V rozšiřování panství pokračoval i jeho syn Petr (20501). Nově jsou uváděny vsi Dynín a Maršov. Petr (20501) zde také patrně nechal postavit obě kaple. Roku 1322 na zdejším hradě také dojednal koupi Choustnického panství.
            Petrovi (20501) synové zde uzavřeli 18.8.1359 kupní smlouvu na panství Novohradské. V té době k panství patřilo celkem 36 vsí, mimo jiné i Maršov, Malšice, Vlastiboř, Čenkov, Oltyně, Božetice, Třebelice, Potalov, Dražice, Klokoty, Zahrádka, Záchod (Náchod), Meziříčí, Chotoviny, Sepekov, Sedlec, Řipec, Bečov, Božejovice, Drhovičky, Kášovice, Krychov, Lhotka hnojná, Mlčkov, Padařov, Pikov, Všechov, Šichova Vesec, Všechlapy, Hronova Vesec, městečko Jistebnice a město Soběslav. Oldřich (20604) zde 30.12.1387 koupil od Jana z Michalovic panství Velešínské.
            Oldřichův (20604) syn Jindřich (20701), který měl na panství popravní právo, stál od roku 1393 v čele jednoty panské a krátce zde i věznil roku 1394 krále Václava IV. Roku 1417 byla jedna z hradních kaplí (pravděpodobně kaple sv. Jiří) povýšena na farní kostel.
            Syn Jindřichův (20701) Oldřich (20803), který se ještě roku 1417 přikláněl k Husovu učení, postupně změnil názor a v červnu 1420 oblehl Tábor. Byl poražen a následně nechal pochytat husitské kněze na svých panstvích a uvěznit je do věží na Příběnicích, Choustníku a Helfenburce.
            Příběnické hrady byly tehdy považovány za nedobytné. Uvězněnému knězi Václavu Korandovi se však podařilo zbavit pout a osvobodit některé spoluvězně. Společně pak přemohli strážné, osvobodili ostatní vězně, nepozorovaně obsadili celou věž a vyslali posla na Tábor se žádostí o pomoc. Když pak táborský hejtman Zbyněk z Buchova oblehl hrad, z věže zaútočili osvobození vězňové. Posádka hradu podlehla panice, část prchla, část byla zajata. Posádka Příběniček opustila hrádek bez boje. Roku 1421 zde Táboři věznili Bohuslava ze Švamberka, který se následujícího roku přidal na jejich stranu. V této době zde byl vězněn i Menhart (40906) z Hradce, který byl později propuštěn. V únoru 1421 se v podhradí usadila z Tábora vypuzená sekta naháčů (zvaná též Adamité) vedená knězem Petrem Kanišem. Tato sekta byla později Žižkou rozprášena a pochytaní členové byli upalováni.
            Spory a půtky mezi Tábory a Oldřichem (20803) se táhly až do roku 1437, kdy byl sjednán smír mezi Táborem a králem Zikmundem. Příběnické panství zůstalo Rožmberkům, ale oba hrady byly zbořeny.
            Táborským bylo postoupeno několik vsí v okolí Tábora, jako Celkovice, Náchod, Všechov a Klokoty. Část panství byla připojena k Dobronicím, část k Choustníku. Zbytek zůstal jako panství příběnické, které bylo často zastavováno a jeho část byla později prodána k Želči. Na konci 15. stol. zanikly příběnické úřady a v průběhu 16. stol. byly rozprodány i poslední zbytky panství.
            Jak již bylo uvedeno, na zdejším hradě byl Panskou jednotou vězněn král Václav IV, který byl pak převezen na Krumlov a dále do Rakous. Podle lidové pověsti se mu však podařilo z Příběnic uprchnout. Jednoho dne totiž z okna věže spatřil rybáře, sdělil mu kdo je a požádal ho o pomoc. Rybář mu skutečně pomohl, v noci přivezl provaz a jeho konec hodil králi do okna. Král po něm slezl do loďky a věznitelé marně zkoumali jak mohl zmizet. Po útěku čekal ukryt v lesích v uhlířově chatě na pomoc přátel, kterým poslal zprávu. Potom v čele vojska udeřil na hrad, dobyl jej a pobořil.
            Jiná pověst vypráví o jeptiškách, které (podle této pověsti) zde měly svůj klášter. Když Husité dobyli hrad, všechny ve strachu naskákaly ze skály do Lužnice. Utonuly, ale věčného klidu se nedočkaly. V době mše vycházely v průvodu z hlubin řeky, obcházely hrad, modlily se a zpívaly litanie a zase se do řeky vracely. Ve výroční den své smrti chodily se svícemi a do řeky se vracely přes skálu, na které ukončily životy. Tato pověst vznikla zřejmě na základě skutečné události. Mezi zajatými, po dobytí Příběnic byl i biskup Heřman, kterého Táboři v Lužnici utopili.
            Jako u většiny hradů i u Příběnic jsou známy i pověsti o pokladu a strašidlech. Nejsou však moc jasné a žádná z nich nezaznamenává pozoruhodný příběh.
 
 
 
VOK
 
 
            Vok (20302) s bratrem Zachariášem (20303) je poprvé uváděn roku 1220 (Woco et Zacharias filii Witconis). Tento Zachariáš však již dále není uváděn. Je tedy pravděpodobné, že zemřel mlád. O jejich sestře Anežce (20304) není nic známo. August Sedláček ji uvádí v rodokmenu (Hrady III.) s tím, že byla (s otazníkem) manželkou Bavora ze Strakonic. Zde zřejmě došlo k omylu. Manželkou Bavora III. ze Strakonic (uváděného v létech 1289 až 1357) a odpůrce krále Rudolfa byla Markéta (20503), vnučka Voka (20302) a nikoliv sestra. Anežka, manželka Bavora II. ze Strakonic (uváděného v letech 1220 až 1279), byla nemanželskou dcerou krále Přemysla Otakara II.
            V listině z 28.12.1243, jako svědkové, vystupují Vok (20302) a Vítek (20301). Vítek (20301) údajně patřil ke skupině mladých šlechticů, která podporovala Přemysla Otakara II. při jeho vzpouře proti králi Václavovi I. Později snad zastával úřad zemského komorníka. Vok (20302) z Rožmberka s bratrem Vítkem (20301) z Příběnic jsou uváděni 22.6.1250 (Woko de Rosenberch et Withigo de Pribinich frater ejus). Je to první zmínka o Rožmberku, který byl založen patrně krátce před tím. Vítek (20301) je uváděn i 29.3.1252 (Witek de Pribiniz), společně s Vokem (20302) (Wock de Rosenberk). O tomto Vítkovi (20301) není více známo. Lze předpokládat, že zemřel před rokem 1259, protože v listech kláštera ve Vyšším Brodě se již nepřipomíná.
            Vok (20302), jako maršálek, zřejmě doprovází krále Přemysla Otakara II. roku 1254 při tažení do Pruska. Již roku 1256 (ne-li dříve) byl Vok králem Přemyslem pověřen správou Horních Rakous s titulem "iudex provincialis". Pravděpodobně také zprostředkoval jednání o vojenském spolku uzavřeném 23.4.1257 v Linci mezi Přemyslem Otakarem II. a pasovským biskupem Otou.
            Roku 1257 se Vok (20302) oženil s Hedvikou ze Schauenburga, vdovou po Jindřichovi z Chuenringu. Sňatkem patrně získal, mimo jiné, i část Stropnice. V létě roku 1257 uspořádal král Přemysl Otakar II. neúspěšné tažení do Bavorska. Při ústupu 24. srpna se pod vojskem zřítil most přes řeku Inn u města Mühldorf. Část vojska se ve městě po devět dní hrdinně bránila bavorské přesile, nakonec byl dohodnut svobodný odchod. Mezi nimi byli, vedle Voka (20302) i jeho bratr Smil (20305) a Ojíř (30302) z Lomnice. Smil "z Rožmberka" není nikde jinde v žádné souvislosti uváděn. Je pravděpodobné, že ve skutečnosti jím byl Smil (30403) z Nových Hradů, syn Ojíře (30302) z Lomnice. Vokovým (20302) bratrem se stal patrně pouze chybnou interpretací. Asi to byl právě Vok (20302), kdo během obléhání dojednal volný odchod.
            Někdy bývá citováno i Vokovo (20302) Prúdnické zboží, ale bez bližšího určení. Zřejmě se jednalo o nějaké statky na Opavsku. Listinou z roku 1265 totiž Přemysl Otakar II. uděluje statkům Herborta z Fulštejna v té oblasti stejné výsady, jaké prý kdysi udělil tamním statkům svého maršálka. Vok (20302) zřejmě usiloval o alespoň částečnou obnovu blankenberského dědictví a podařilo se mu proniknout do oblasti mezi řekami Rauschemühl a Dunaj. Roku 1258 koupil hrad Heichenbach, spojený s úřadem maršálka pasovského biskupství. Pro jeho výhodnou polohu u Dunaje si však biskupství vynutilo zrušení tohoto prodeje.
            Vok (20302) vystupuje ve funkci maršálka 1.6.1259 (snad jím byl od roku 1254, poprvé doložen 7.6.1255), současně je uváděna i jeho manželka Hedvika (Wocco de Rosmberk marscalcus regni Boem., Heduigis uxor ejus). Roku 1259 založil, asi společně s manželkou, ve Vyšším Brodě cisterciácký klášter, do kterého povolal 12 mnichů z rakouského Wilheringu u Lince. Vokova (20302) žádost o zřízení kláštera byla podána generální kapitule v Citeaux roku 1258 a opět 1259 (králova o zřízení kláštera Zlatá koruna roku 1259). Králem byla Vokova (20302) žádost schválena až roku 1264. Údajně Vok (20302) založil též zámek Thurnberg na výšině nad městečkem Ostrov.
            Války s Uhry roku 1260 se zúčastnil nejen Vok (20302), jako nejvyšší maršálek, ale i další Vítkovci. Na počátku tažení v červnu 1260 uděluje král Vokovi (20302) i jeho potomkům hrabství Raabs ve Waldwiertlu. Vojska českého krále a uherského krále Bély se setkala na soutoku Moravy a Dunaje, řeka je však dělila. Panovníci uzavřeli příměří na den 12.7., během kterého se uherské vojsko mohlo nerušeně přepravit přes řeku. Následující den měla být svedena rozhodující bitva. Mladší král Štěpán však dohodu porušil a se svým vojskem zaútočil na nepřipravený český tábor. Zřejmě to byl právě Vok (20302), který dokázal dostatečně rychle zmobilizovat svoji lehkou jízdu a první rozprášil a potřel divoká hejna Plavců čili Kumánů. Tím zachytil první nápor a umožnil zformování legendární železné jízdy pražského purkrabího Jaroše z Poděhus, která smetla útočníky a rozhodla jednoznačně bitvu. Vok (20302) se následně účastnil mírového jednání ve Vídni a roku 1261 byl jmenován prvním hejtmanem (capitaneus) Štýrska.
            Ve funkci štýrského správce vystupuje i 1.5.1262 (Wocho de Rosenberch marscalcus et capitaneus Stiriae). Listinou z 23.6.1264 (zřejmě pozdější falzifikát), kterou roku 1333 potvrdil král Jan, byli jeho potomci ustanoveni prvními popravci po králi. Vok (20302) zemřel 3.6.1262 ve Štýrském Hradci a pohřben byl v klášteře ve Vyšším Brodě. Ve své závěti, pořízené zřejmě těsně před smrtí, odkazuje manželce Poděhusy s příslušenstvím, zboží Stropnické a Veselské a zástavním právem město Cmunt v Rakousku.
            Hedvika zpočátku žila se svými nedospělými syny, roku 1271 společně darovali kostel v Rožmberku vyšebrodskému klášteru. Jindřich (20401) a Vítek (20402), spolu s matkou, jsou uváděni 19.3.1272, o jejich otci se hovoří jako o mrtvém (Heinricus et Witko fratres de Rosenberg, Hedvigis mater eorum, pater eorum Wocho (jam mortuus)). Potom se zřejmě osamostatnila, protože roku 1292 již sama věnovala kostel ve Stropnici opět vyšebrodskému klášteru. Dne 12.4.1300 ve Vídni uzavřela smlouvu se synem Jindřichem (20401), podle které si ponechala statek Stropnický v Čechách a statky Plesberg (Plesperch) a Eibenstein v Rakousích. Později se prý provdala za štýrského pána Friedricha ze Stubenberka a zemřela 13.2.1315. Přežila tedy Voka (20302) o více než 52 let.
            Z Vokovy závěti plyne, že mu patřila i Jistebnice a ves Božejovice. Krajinu v okolí Horní Stropnice daroval kníže Bedřich na přelomu let 1185 a 1186 rakouskému rodu Chuenringů a cisterciáckému klášteru ve Zwettlu. Část Stropnického léna získal Vítek (30203) z Klokot, pravděpodobně sňatkem s některou členkou tohoto rodu. Druhou část získal Vok (20302), zřejmě jako věno Hedviky ze Schauenburka, vdovy po Jindřichovi III. z Chuenringu.
            Závětí Vok (20302) mění některé pošumavské poddanské statky v léna svobodná, dědičná. Rožmberkům v té době patřilo i Veselí nad Lužnicí, ves Litvinovice a roku 1293 asi i Soběslav. Listinou z 11.6.1261 daroval Vok (20302) klášteru ve Vyšším Brodě kostel ve Veselí nad Lužnicí a vesnici Ponědraž. Trhovou ves Rožnov (Stradonice) na soutoku Vltavy a Malše v závěti Vok (20302) věnoval témuž klášteru, Přemysl Otakar II. ji 25.1.1273 připojil k Budějovicím, stejně jako Plav, Záboří a Malšice.
            Vok (20302) vystupoval vždy s početnou družinou, s vlastním maršálkem, kaplany i písaři a jinými služebníky ustanovenými podle vzoru knížecího. Vzhledem k příbuzenským vztahům s významnými německými a rakouskými rody, Albrecht Habsburský nazývá Vítkovce "consanquinei carissimi". Přemysl II. uděluje Vokovi (20302) hrabství Raabs v léno s výslovným odůvodněním jeho urozenosti, že prý pocházeje od předků svobodných a urozených jest schopen dosahovati hrabských i vyšších hodností.
            V beletristických dílech se Vok (20302) objevuje jen sporadicky a zcela okrajově:
            Vladislav Vančura (* 23.6.1891, † 1.6.1942) jej v Obrazech z dějin národa českého II (Družstevní práce, Praha 1949) v kapitole nazvané Bitva uvádí jako účastníka bitvy u Kressenbrunu.
            Nina Bonhardová (* 6.3.1907, † 30.6.1981) věnovala román Královský úděl (Práce, Praha 1971) převážně období vlády Přemysla Otakara II. Voka (20302) uvádí jako účastníka Přemyslova tažení k Baltu, roku 1254.
            František Neužil (* 1907) v románu Ohnivá jeseň (Blok, Brno 1973) zmiňuje Voka (20302) v souvislosti s jeho působením v Rakousku a ve Štýrsku a také s jeho účastí v bitvě u Kressenbrunu.
            Poměrně větší pozornost mu věnuje Ludmila Vaňková (* 9.5.1927) v románu Král železný a zlatý (Melantrich, Praha 1977). Více rozvádí jeho postavení u dvora Přemysla Otakara II. v době zápasu o trůn a počátcích Přemyslovy vlády. Líčí Vokovu (20302) účast na křížové výpravě proti Prusům roku 1254, tažení do Bavorska roku 1257 včetně obležení v Mühldorfu a samozřejmě i jeho podíl na vítězství v bitvě u Kressenbrunu roku 1260.
 
 
Poděhusy (u Netolic)
            Hrad Poděhusy stával na ostrohu u vsi Podeřiště (u Netolic). Byl čtverhranný, s hradbami, věžovatým stavením a příkopy. Dnes je zde jen hromada rumu a zanesené příkopy. Kolem roku 1380 k němu patřily vsi Podeřiště, Lhota, Pašice, Plastovice, Hlavatce, Olšovice, Vavice, Vrabín, Krtely, Kočín, Žabovřesky, Radošovice, Dehtáře, Čákov, Kaliště, Humno a Jankov. Při tažení proti Adamitům Žižka hrad dobyl a spálil. Po zničení Poděhus byly Krtely, Pašice a Plastovice drženy k Helfenburku, zbytek ke Krumlovu. Vok (21002) prodal 17.3.1481 dvůr poplužný Poděhusy, vsi Podeřiště a Hlavatce Petrovi Kořenskému z Terešova.
 
 
 
VOK nebo PETR ?
 
 
            V řadě průvodců, publikací, rozhlasových i televizních pořadech se často setkáváme se záměnami zejména zakladatele hradu Rožmberka i kláštera ve Vyšším Brodě Voka (20302) a posledního Rožmberka Petra Voka (21208). Uveďme proto stručný přehled Voků a Petrů v rodu pánů z Rožmberka:
Prvním Vokem (20302) byl výše uvedený zakladatel hradu Rožmberka a kláštera ve Vyšším Brodě. Je doložen od roku 1220, umírá 3.6.1262. Byl nejvyšším maršálkem, správcem Horních Rakous a hejtmanem Štýrska.
Jeho vnuk Petr (20501) je doložen od roku 1312, umírá roku 1347. Byl nejvyšším komorníkem a od roku 1339 správcem země v době královy a kralevicovy nepřítomnosti. Jeho první manželkou byla Viola Těšínská, vdova po králi Václavovi III.
Druhým Petrem (20602) byl syn předchozího. Vystupuje od roku 1355, umírá roku 1384. Byl kanovníkem pražským, pasovským a olomouckým, později proboštem královské kaple Všech svatých na hradě pražském.
Třetím Petrem (20801) byl vnuk Oldřicha (20604), bratra předchozího. Umírá roku 1406 velmi mlád.
Druhým Vokem (21002) byl vnuk Oldřicha (20803), bratra předchozího. Narodil se roku 1459, zemřel roku 1505. Byl hejtmanem království českého, za jeho vladaření Štěpánek Netolický z Netolic začíná rozvíjet na rožmberských statcích rybníkářství. Roku 1493 se vzdává vladařství ve prospěch svého bratra Petra (21003), stěhuje se na Třeboň a zde zahajuje stavbu nového zámku.
Čtvrtý, již zmíněný Petr (21003), se narodil roku 1462, umírá roku 1523. Vystudoval universitu v Bologni, byl nejvyšším hejtmanem království. Výrazně přestavoval krumlovský hrad, panství přivedl k velikému rozkvětu a také téměř ke zkáze. Neměl potomky a tak před svou smrtí odkázal větší část panství svým přátelům. Po jeho smrti se však podařilo synovcům, i když za cenu velkých obětí, rodový majetek zachránit.
Pátým Petrem (21104) byl Vokův (21002) syn, zvaný Kulhavý. Narodil se roku 1489, zemřel roku 1545. Věnoval se hlavně správě panství, ve prospěch svých synovců, protože sám ženat nebyl. Po velkém požáru roku 1541 zahájil renesanční obnovu rožmberského paláce na pražském hradě.
Ferdinand Vok (21202), synovec předchozího Petra (21104), se nedožil ani jednoho roku.
Prvním a jediným Petrem Vokem (21208) byl legendami opředený poslední Rožmberk. Narodil se roku 1539, zemřel roku 1611. Od Vilémovy (21205) smrti roku 1592 byl posledním vladařem rodu Rožmberského. Po prodeji Krumlova císaři Rudolfovi II. se přestěhoval na Třeboň. A zejména o Petru Vokovi platí, že historická postava má se svým "uměleckým ztvárněním" často společné pouze jméno.
 
A ještě jedna kuriozita:
            Václav Hájek z Libočan (Kronika česká) uvádí, že v letech 1239 - 1258 byl pražským biskupem Mikuláš z Rožmberka. Skutečností je, že pražským biskupem v letech 1240 - 1258 byl Mikuláš z Riesenburka (Ryžmberka). Páni z Riesenburka patřili ke staré rozvětvené české šlechtě rodu Hrabišiců (hrad Riesenburk se původně nazýval Osek a leží u Duchcova) a ve znaku měli hrábě. K Hájkově omylu pravděpodobně došlo zkomolením jména na základě zvukové podoby. U Rožmberků se jméno Mikuláš nevyskytuje.
 
 
 
ROŽMBERK
 
 
            Hrad Rožmberk je poprvé doložen v listině krále Václava I. z roku 1250, kde mezi svědky je uveden i Vok (20302) z Rožmberka a jeho bratr Vítek (20301) z Příběnic. Lze tedy předpokládat, že hrad byl založen ve 2. čtvrtině 13.stol. Původní, podle tehdejší módy, německé jméno zřejmě naráží na růži v erbu (i když v něm hora chybí). Již roku 1259 je uváděn Budislav, purkrabí na Rožmberku. O hradu Rožmberku se zmiňuje Vok (20302) i ve své závěti roku 1262.
            Hradní komplex tvořily dva hrady, horní a dolní. Dříve byl horní považován za starší, podle výsledků posledních průzkumů lze předpokládat, že oba hrady vznikaly asi současně. Nejstarší části dolního hradu jsou v místě spodní hranolové věže (s novogotickým cimbuřím), kde byly objeveny i románské prvky. Původní jsou zřejmě i zdi sklepů a přízemí gotického paláce na straně přivrácené k městečku. Druhá hranolová věž u vstupní brány pochází zřejmě rovněž z období první výstavby. Dominantou horního hradu je válcová věž Jakobínka, která vznikla asi později. Do horního hradu byly pravděpodobně soustředěny hospodářské budovy.
            Osada prý již roku 1150 měla farní kostel, první spolehlivá zmínka je z 20.10.1271, kdy pražský biskup Jan potvrdil donaci kostela P. Marie v Rožmberku, kterou učinila vdova po Vokovi (20302) Hedvika klášteru ve Vyšším Brodě. Tento farní kostel, který byl nově zbudován převážně v druhé polovině 15. století a kolem roku 1583 dostal nynější pozdně gotickou podobu, je dominantou městečka, kdysi obehnaného kamennou hradbou. Pozdně gotická fara, později zbarokizovaná je z konce 15. století. Synagoga na Latránu pod hradem byla postavena v 17. století a po požáru 1846 byla úplně přestavěna. Domy na náměstí jsou převážně ze 17. a 18. století, průčelí radnice je z 19. století.
            Roku 1302, po vymření pánů z Krumlova, získává Jindřich (20401) od krále Václava II. jejich majetek. Tím význam Rožmberka výrazně poklesl, protože hlavním sídlem rodu se stal Krumlov.
            Roku 1356 je v listině bratří z Rožmberka uváděna na hradě kaple sv. Jana Evangelisty. Městečko Rožmberk dostalo roku 1362 stejná práva jako královské město Písek. Na jižní straně městečka se uvádí roku 1378 kaple sv. Kateřiny, která později sloužila jako hřbitovní. Roku 1412 poprvé spolu vystupují purkrabí obou hradů a 1418 udělil Oldřich (20803) obyvatelům právo volného nakládání vlastním majetkem. Oba hrady i s městečkem byly zastaveny 1420 Reinprechtovi z Wallsee a vyplaceny až v roce 1456. Roku 1469 byl Rožmberk dobyt Zdeňkem ze Šternberka. Potom jej krátce držel Michal hrabě z Hardegga a také Jan Popel z Lobkovic. Rožmberk, který se 1475 uvádí jako město, byl roku 1477 nakrátko obsazen Rakušany.
            V městečku vypukl 9.4.1522 požár, při kterém vyhořela část městečka a horní hrad. Přesto, při zápisu do nových zemských desek (po zničení starých požárem roku 1541), jsou v Rožmberku uváděny 2 zámky, město s Latránem a předměstím. V té době je uváděn rozsah panství (který se pochopitelně v průběhu staletí měnil) takto: dva zámky Rožmberk s městem, Latránem a předměstím, vsi Hlásná, Březovice, Běleň, Hořipný, Babí, Machnatec, Přízeř, Závratná, Svitanov, Stublern, Metlice, Sosnice, Přibyslav, Morašov, Kaliště, Jenín, Bludov, Zbraslav, Přibyslavov, Lipoltov, Klopanov, Zif, městečko Rožmitál na Šumavě, vsi Hněvanov, Orlíkov, Třešňovice, Havlov, Mušerady, Jistebník, Čeřín, Khrobstorf, Branná, Ainsydl, městečko Dvořiště (Dolní), vsi Pšenice, Budákov, Mladoňov, Mikoly, městečko Myšlany (Horní Dvořiště), vsi Konrátov, Svatoměrov, Malšín, Ostrov, Plískov, městečko Frymburk, vsi Hrdoňov, Hruštice, Posudov, Náhlov, Lhota, Kovářov, Platná, Milná a řada dvorů a mlýnů.
            V průběhu let k panství patřily i další vsi Bystrá, Drochy, Harachy, Horšov, Hrudkov, Chudějov, Jilovice, Jiříčkov, Kámen, Koryta, Kuří, Kyselov, Martinkov, Michnice, Mlýnec, Nažidla, Niedermarktschlag, Obermarktschlag, Opach, Přísahov, Radvanov, městečko Rychnov nad Malší (Cetviny), Sedlíkov, Šafléřov, Štědrkov, Těchoraz, Trojany, Valdov, Vojslavy, Výtoň (Přední a Zadní), Záboř, Zábraní a Žumberk.
            Poslední Rožmberk Petr Vok (21208) předal, zápisem do zemských desek, roku 1597 zámek a městečko Rožmberk, spolu s dalšími statky, Janovi ze Serinu, synovi své sestry Evy (21207) z jejího prvního manželství s Mikulášem Zrinským. Ten, po sňatku s Marií Magdalenou z Kolovrat se na Rožmberku skutečně usadil. Dolní hrad byl výrazněji přestavován až za posledních Rožmberků a Jana Zrinského ze Serinu. Asi tehdy vzniklo renesanční křídlo s hradní kaplí a nynější Rožmberskou síní. Gotické křídlo na straně k městečku bylo zvýšeno a zřízen v něm velký representativní sál. Byla vystavěna i vstupní část předsazená před hranolovou věž. Po Janově předčasné smrti 24.2.1612 přešlo panství, na základě rodové smlouvy, do rukou Švamberků.
            Za stavovského povstání (Petr ze Švamberka † 1620, patřil mezi jeho vůdce) byl Rožmberk v květnu 1619 dobyt Karlem Bonaventurou Longuevalem, hrabětem Buquoyem, který jej císařským reskriptem z 6.2.1620, spolu s dalšími statky, získal do vlastnictví. Přestože Karel Bonaventura padl již roku 1621 při obléhání Nových Zámků, patřilo toto panství rodu Buquoyů až do roku 1945. Již roku 1623 byl zřízen nový most a r. 1626 zvýšena věž u vstupu do hradu. V 17. a 18. stol. byly provedeny další úpravy a dnešní podobu dostal hrad za Jiřího Jana Jindřicha Buquoye v letech 1840 až 57. Součástí těchto úprav bylo i čtyřramenné schodiště a křižácká galerie.
            Jako na většině ostatních hradů Vítkovců i na Rožmberku se objevovala Bílá paní. A právě zde se objevila zatím naposledy. Bylo to za 2. světové války. Na hradě byl zřízen tábor německé mládeže. Jednou, při vztyčování vlajky na zámecké věži, ji potkali. Měla černé rukavice a významně hrozila. Celou záležitost samozřejmě hned vyšetřovalo gestapo, ale bez výsledku. Tábor sice zrušen nebyl, ale chování všech účastníků prý bylo mimořádně slušné.
 
 
 
VYŠŠÍ BROD
 
 
            Snad právě v obleženém Mühldorfu slíbil Vok (20302) založit cisterciácký klášter. Podle pověsti zobrazené v klášterním kostele (autor Josef V. Hellich, 1840) byl při brodění řeky stržen proudem, zopakoval svůj slib a byl zachráněn.
            Potvrzovací listina pražského biskupa Jana III. z Dražic z 1.6.1259 popisuje rozsah i hranice obdarování Vokem (20302) z Rožmberka, Budivojem (10401) a Vítkem (10402) z Krumlova. Panství kláštera tak sahalo až k zemským hranicím. Jeho založení potvrdil král Přemysl Otakar II. listinou z 13.8.1264.
            Osada Vyšší Brod (Hohenfurt, Altum Vadum) vznikla ještě před založením kláštera při staré cestě z Haslachu, Vyšebrodským průsmykem na Rožmberk, Krumlov a Netolice. Současně s klášterem byl v osadě založen i farní kostel sv. Bartoloměje. Ten byl v husitských dobách zpustošen, v 16. století upraven a v 17. století přestavěn. Roku 1715 byla přistavěna sakristie. V kněžišti zůstala zachována původní okna. Na městečko byl Vyšší Brod povýšen Janem (21102) 18.5.1528, povýšení potvrzeno Petrem Vokem (21208) 14.5.1608. Po vymření Rožmberků připadl králi, císař Matyáš mu roku 1614 potvrdil dřívější výsady. Na město byl pak povýšen 28.6.1870. Vyšší Brod byl postižen častými požáry, s tím byly spojeny i přestavby, zejména v 19. století. Roku 1347 založil Petr (20501) kapli sv. Josefa se špitálem pro 12 starců, kaple byla roku 1371 vysvěcena jako kaple sv. Alžběty, 1678 rozšířena, 1785 zrušena, ale roku 1816 obnovena a znovu vysvěcena. Radnice založená 1525, byla opravována v letech 1725, 1832 a 1883. Nad vchodem pak umístěna busta císaře Josefa II. z roku 1897. Nad náměstím byl v 15. století založen chudobinec a postupně několikrát přestavován.
            Ve znaku městečka jsou 2 stříbrné věže spojené stříbrnou hradební zdí.v červeném štítu. Věže mají cimbuří a černou špičatou střechu. Mezi nimi je původní znak Rožmberků, t.j. stříbrný štítek s červenou růží se zlatým semeníkem a zelenými kališními lístky.
            Roku 1259 bylo povoláno 12 mnichů z Wilheringu u Lince v Rakousku. Z původní kaple se po vybudování klášterního chrámu Nanebevzetí P. Marie stala sakristie. V listině z roku 1259 se mluví již o konventu. Nejstarší části kláštera jsou pod nynější knihovnou a obrazárnou. Z doby založení kláštera je i kapitulní síň, ve které je údajně pohřben Záviš (10503) z Falkensteina, který klášteru věnoval kříž (relikviář s úlomkem z Kristova kříže) byzantského původu, snad z přelomu tisíciletí, zvaný Závišův (po 2. světové válce se stal součástí svatovítského pokladu v Praze). Náhrobní nápis prý četl ještě i Bohuslav Balbín. Pod presbytářem byla zbudována rožmberská rodinná hrobka. Roku 1259 byly klášteru věnovány kostely v Rožmitále a Přídolí. Dále klášter postupně obdržel i kostely v Rožmberku, Veselí, Stropnici, Rychnově, Boršově a i v Raabsu. Počátkem 16. století klášteru patřila městečka Vyšší Brod, Hořice a 105 vesnic.
            Vokovo (20302) obdarování při založení bylo potvrzeno i v závěti. Jeho syn Jindřich (20401) dal vyplácet roční rentu 10 hřiven stříbra až do dokončení stavby a 5 talentů stříbra věčné dávky. Klášter obdržel řadu darů nejen od pánů z Rožmberka a z Krumlova, ale i od místní šlechty a pražských biskupů. Koncem 13. století postihl klášter požár, ale již roku 1292 byl vysvěcen hlavní oltář, roku 1305 ve čtyřech kaplích a 1326 v dalších dvou. Lze předpokládat, že v polovině 14. stol. byl chrám i klášter v hlavních částech hotov. Císař Karel IV. osvobodil roku 1348 klášter od zemských daní. Ve 14. století byla také postavena křížová chodba, kostelní lodi, dormitář a refektář byly zastřešeny roku 1385.
            Počátkem 15. století byl klášter důkladně opevněn hradbou s 12 baštami. Proto také roku 1422, s pomocí Oldřicha (20803) odolal obležení Husity, i když kostel byl 24.5.1422 vypálen. Roku 1433 se z nového obležení vykoupil. Uvnitř hradeb byl, kromě vlastního kláštera a kostela, i mlýn, pivovar a hospodářský dvůr s velkou zahradou. Po vymření Rožmberků roku 1611 byla jejich hrobka zazděna. V kostele byl pohřben i Jan hrabě Zrinski ze Serinu, syn Evy (21207) z Rožmberka. Postupně byly prováděny další opravy a úpravy. Klášterní chrám původně, podle cisterciáckých předpisů, neměl věž. Malá věž se poprvé objevuje na barokních vyobrazeních roku 1759, kterou v letech 1860 - 1862 nahradila velká novogotická. V jednom traktu klášterních budov bylo roku 1976 zřízeno Poštovní muzeum.
            Základem klášterní knihovny se stala malá příruční knihovna, kterou přivezli první mniši z Wilherigu roku 1259. Nynější knihovna byla postavena roku 1757 za opata Qurina Mickela a za jeho nástupců dále rozšiřována. Nyní je v knihovně cca 70 tisíc svazků a je, po strahovské, druhou největší klášterní knihovnou u nás. Další proslulou částí kláštera je obrazárna. Obsahuje cca 400 exponátů, převážně středověkých tabulových, tzv. jihočeské malířské školy. Mezi nejznámější patří Madona Vyšebrodská z poloviny 15. století a 9 tabulových obrazů tzv. Mistra Vyšebrodského oltáře z první poloviny 14. století.
            Na jednom z nich, Narození Páně, je v levém dolním rohu vyobrazena klečící postava, držící v rukou ranně gotický kostelík. Pod ním je stříbrný štít s červenou růží se zlatým semeníkem. Tato postava byla považována za zakladatele kláštera Voka (20302) z Rožmberka. Vzhledem ke gestu postavy a kostelíku v jeho rukou je velmi pravděpodobné, že tak byla i míněna. Obrazy však vznikly až v první polovině 14. století. Jejich donátorem byl tedy nepochybně Vokův vnuk Petr (20501). Autor obrazů Voka již pamatovat nemohl, ale vzorem pro postavu mohl být Petr (20501), který v klášteře prožil nejen mládí, ale i stáří. Nelze proto vyloučit, že na tomto obraze je snad první gotický portrét v historii. Obrazy byly později přemístěny do Národní galerie v Praze.
            Ve znaku opatství je stříbrný kříž, který dělí štít na čtyři pole. V prvním horním černém je stříbrný monogram HF (Hohenfurth), ve druhém stříbrném červená rožmberská růže. Dolní pole jsou proměnná podle vůle panujícího opata.
 
 
 
ČERTOVA STĚNA
 
 
            Pod Lipnem se tok Vltavy prudce mění. Z klidně meandrující řeky se, před vybudováním přehrady, stala horská bystřina. V úseku cca 8 km pod Loučovicemi překonávala výškový rozdíl asi 137 m. V balvanitém korytě dosahovala relativní spád až 27%. Proto také tento úsek dostal název Čertovy proudy a neopomenul jej ani Bedřich Smetana ve své symfonické básni Vltava z cyklu Má vlast. Balvanité koryto bylo zřejmě mnohem divočejší než si umíme představit, protože někdy koncem 18. století bylo částečně uvolněno odstřelem. O jeho splavnění se, pochopitelně bez úspěchu, pokusil již kolem roku 1530 Štěpánek Netolický z Netolic a právě koncem 18. století inženýr Josef Rosenauer (* 1753 ve Chvalšinách u Krumlova, † 1804), známý jako stavitel schwarzenberského kanálu. Skalní masiv s kamenným mořem asi 3 km nad Vyšším Brodem se jmenuje Čertova stěna. Na vrcholu skály, vysoké asi 100 m, je výstupek zvaný Čertova kazatelna. Roku 1956 byl zdejší prostor vyhlášen státní přírodní reservací o rozloze 10 ha se smíšenými lesními porosty a chráněným Vřesovcem pleťovým (Erica carnea). Tato rezervace byla spojena s přírodní rezervací Luč, vyhlášenou již v roce 1935. Dříve byla Čertova stěna nazývána také Strašidelník.
            Pochopitelně byl tento útvar od pradávna opřádán řadou pověstí o rejích ďábelských sil. Sem také umístila libretistka Eliška Krásnohorská (vl. jm. Alžběta Pechová, * 18.11.1847, † 26.11.1926) část děje opery Čertova stěna od Bedřicha Smetany (* 2.3.1824, † 12.5.1884) (premiéra 29.10.1882 v Novém českém divadle v Praze).
            Děj opery se odehrává na konci padesátých let 13. století a začíná na hradě Rožmberku. Přítel Voka (20302) z Rožmberka Jarek se vrací z neúspěšných námluv od vdovy Madaleny. Chtěl s ní oženit pana Voka (20302), který je v této době jediným žijícím příslušníkem slavného rodu. Nyní Jarek přísahá, před správcem hradu Michálkem, že sám se neožení dříve než Vok (20302). A jeho vyvolenou je právě Michálkova dcera Katuška. Jak je možné, že vynikající a bohatý velmož, nejvyšší maršálek království, byl odmítnut? To zařídil zdejší poustevník Beneš, který očekává, že se stane opatem právě dokončovaného kláštera ve Vyšším Brodě. Dobře si spočítal, že pokud Vok (20302) zemře bez potomků, získá klášter velkou část jeho majetku. Beneš se tím ale dopustil těžkého hříchu a rarach tak získává nad ním moc. Nyní není pro něho problém vzít na sebe Benešovu podobu a má tak velkou šanci sám se stát opatem kláštera. Teď se ještě nabízí možnost svést Jarka k porušení přísahy.
            Na hrad přijíždí Vok (20302) v doprovodu mladého Záviše (10503) z Falkensteina. Když se od Jarka dozvídá výsledek námluv rozhoduje se zůstat sám. Rarach jej upozorňuje na Michálkovu dceru, ta se však hlásí k Jarkovi. Vok (20302) jim hned chce vystrojit svatbu, ale Michálek mu prozrazuje Jarkovu přísahu. Proto Vok (20302) zvažuje, jak Jarka přísahy zprostit a dostává od Beneše i raracha shodnou radu. Navrhují mu, aby se zasnoubil s církví a vstoupil do kláštera. Tu přijíždí posel od paní ze Schauenburka, která jej těsně před smrtí žádá, aby se ujal její osiřelé dcery Hedviky. Vok (20302) poselství vyslechl s těžko skrývaným pohnutím a Závišovi (10503) přiznává, že zemřelá byla jeho první a jedinou velkou láskou. Byl odmítnut a proto se také neoženil. Klášter ve Vyšším Brodě zbudoval na její památku. Pro Hedviku posílá Záviše (10503).
            V druhém dějství Jarek prchá před Katuškou s obavami z porušení přísahy. Je pokoušen rarachem a jeho zásluhou se ocitá opět na Rožmberku. Michálek je nešťastný ze své dcery, která kvůli "obyčejnému" rytíři odmítla jednoho z nejpřednějších mužů království. Tu se vrací Záviš (10503) a opěvuje krásnou Hedviku. Vok (20302) v ní vidí svou velkou lásku a okamžitě se do ní zamiluje. Ponoukán Benešem a rarachem, opakuje však své rozhodnutí vstoupit do kláštera. Uvědomuje si svůj věk a navíc předpokládá něžný vztah mezi Závišem (10503) a Hedvikou. Přesto udělá ještě jeden pokus. Do řehole vstoupí až následujícího dne. Noc stráví v klášteře a vyčká, zda pro něj přijde ta, kterou miluje. Hedvika pochopí, sama se do něho zamilovala, ale nedokáže se ke svému citu přiznat.
            V posledním dějství se ocitáme u Vltavy nad Vyšším Brodem. Záviš (10503) chce za každou cenu dostat Hedviku do kláštera za Vokem (20302), protože dobře poznal jejich vzájemnou náklonnost, Michálek by tam chtěl zavést Katušku. Beneš již pochopil svoji vinu, chce ji napravit a proto se zpovídá Michálkovi. Nyní se již může utkat s rarachem, který chce vniknout do kláštera, ale je Benešem zahnán. Rarach vidí, že boj prohrál a proto svolává pekelné síly k pomstě. Nařizuje jim postavit zeď přes Vltavu tak, aby její vody smetly klášter i s Vokem (20302) a Benešem. V bouřlivé noci přibíhá Hedvika prchající před Závišem (10503) a za ní i Jarek sledován Katuškou. Hedvika s Jarkovou pomocí přechází po rozestavěné stěně řeku a varuje Voka (20302) před hrozícím nebezpečím. Beneš znamením kříže boří rarachovo dílo, ale jeho zbytky dodnes tvoří jedno z nejmalebnějších míst zdejšího kraje. Ve vycházejícím slunci již oběma párům nic nestojí ve společné cestě. Tu přijíždí poselstvo které oznamuje, že král jmenuje Voka (20302) nejvyšším hejtmanem Štýrska, Rakous a Korutan. Sborovým "Sláva růži" opera končí.
 
 
 
POSLEDNÍ PŘEMYSLOVCI
 
 
            Po smrti Záviše (10503) z Falkensteina se výrazně změnila česká zahraniční politika. Král Václav II. upustil od svých zájmů v Podunají i Alpách a obrátil svou pozornost nejprve do Míšeňska, později do Polska a následně i do Uher. Slezsko i Polsko bylo rozděleno na řadu státečků. Dolnoslezská knížata se dostávala do závislosti na českém králi, Polsku dominovala tři nejvýznamnější území. Bylo to Velkopolsko s arcibiskupským Hnězdnem, Malopolsko s Krakovem a konečně území kolem Vratislavi. Roku 1288 zemřel Lešek Černý, pán Krakovska a Sandoměřska. Krakovska se zmocnil vratislavský kníže Jindřich, Sandoměřsko držel kujavský kníže Vladislav Lokýtek. Hornoslezská knížata se cítila ohrožena, a proto se začala přiklánět k českému králi. Bytomský kníže Kazimír, jako první, se při návštěvě Prahy roku 1289 dobrovolně stal českým leníkem. Po Jindřichově smrti roku 1290, Václav II. obsadil Kladsko. Na jeho stranu se přidal i Boleslav Opolský a Měšek Těšínský. Přemysl Velkopolský českému králi v březnu 1291 postoupil své nároky na Krakovsko, které české vojsko bez problémů obsadilo. V Sandoměřsku se však s uherskou pomocí udržel Vladislav Lokýtek.
            V červenci 1291 zemřel římský král Rudolf. Jeho syn Albrecht, který se potýkal s řadou problémů, však korunu nezískal. Zásluhou Václava II. byl římským králem v květnu 1292 ve Frankfurtu zvolen Adolf Nasavský. Václav přitom nezapomínal na své zájmy v Míšeňsku. Adolf Nasavský však porušil své předvolební sliby a začal o ně usilovat sám. To byl také pravděpodobně jeden z hlavních důvodů postupného sbližování Václava s Albrechtem. Zatím co od Adolfa se příznivci začali odklánět, Albrechtův tábor sílil. Jeho tažení na Rýn roku 1298 se již účastnily i české oddíly. V Mohuči byl Adolf sesazen a na jeho místo zvolen Albrecht. Následovala bitva u Göllheimu, ve které byl Adolf zabit. Ještě před tím však Václav uspořádal v Praze velkolepou korunovační slavnost, o které se dlouho mluvilo v širokém okolí. Došlo k ní 2.6.1297. Korunovaci předcházelo převezení ostatků Přemysla Otakara II. ze Znojma do chrámu sv. Víta v Praze. Krátce po korunovaci 18.6.1297 zemřela královna Guta (Jitka) Habsburská, Václavova manželka.
            Mezitím Velkopolský kníže Přemysl začal usilovat o polskou korunu a 26.6.1295 byl v Hnězdně korunován. Václav bezúspěšně protestoval, ale již v únoru 1296 byl Přemysl zabit. Plánů na získání polské koruny se Václav nevzdal. Ovládal Krakovsko, posléze ovládl i Sandoměřsko, podléhala mu i piastovská knížata v Horním Slezsku. V červenci roku 1300 se oženil s dcerou Přemysla Velkopolského Richenzou, která pak byla v Čechách nazývána Rejčka a při korunovaci přijala jméno Eliška. Po svatbě následovala vojenská výprava zakončená korunovací ve Hnězdně. Za vlády Přemysla Otakara II. sahala moc českého krále k Jaderskému moři. Za vlády jeho syna Václava II. sahala k Baltickému moři.
            Počátkem roku 1301 zemřel uherský král Ondřej III. V zemi panovala anarchie, o trůn usiloval neapolský král Karel Robert z Anjou. Po jednáních s Prahou byl však zvolen syn českého krále Václav III., snoubenec dcery zemřelého krále Alžběty. A již v létě při korunovaci přijal jméno Ladislav V. Tak se náhle v rukou posledních Přemyslovců sešla tři rozlehlá království. Tento velkolepý úspěch však skrýval mnohá úskalí. Ani Polsko, ani Uhry nebyly stabilními zeměmi. Znamenalo to obrovské nároky na vydržování vojska, diplomatická jednání a získávání stoupenců. To byla ovšem i nepředstavitelná finanční zátěž pro královskou pokladnu. Přitom tak velké soustátí vzbuzovalo závist i obavy u sousedů.
            Soustředěný tlak začal přinášet výsledky. Uherští magnáti, s podporou Říma, se začali přiklánět ke Karlu Robertovi. Již v září 1302 se vojsko neapolské strany pokusilo o útok na Budín. Z obav ze vzestupu přemyslovské moci se k jejich nepřátelům přidal i římský král Albrecht. V květnu 1303 papež Bonifác VIII. přiřkl Uhry Karlu Robertovi a k jeho podpoře vyzval i Albrechta. Václav začal, prostřednictvím Petra z Aspeltu, vyjednávat spojenectví s Francií, se smlouvy však sešlo. Koncem roku 1303 se Václav pokoušel o smír s Albrechtem, Habsburkovy podmínky byly však nepřijatelné. Požadoval ústup z Uher, Polska, Chebska, Horní Falce, Míšeňska a podíl z výtěžků českých stříbrných dolů. Václav pochopitelně odmítl, Albrecht na něho vložil říšskou klatbu a chystal se k tažení. Václav se také připravoval, ale získal na svou stranu pouze braniborského markraběte Heřmana za postoupení nároků v Míšeňsku. Albrechtovy přípravy se protahovaly a tak mohl Václav v létě 1304 vyrazit do Uher, kde vrcholila krize. K jejímu vyřešení bylo nutné mít volné ruce. Ty však Václav neměl. Útok rakouského vévody Rudolfa na jižní Moravu snad byl součástí taktického plánu. Král, v domnění že útok na Čechy začal, se musel urychleně vrátit. Vojsko v Uhrách ponechat nemohl a tak nezbývalo než vzít syna do Čech. Království se však zřejmě vzdát nechtěl a tak uherské korunovační klenoty odvezli s sebou. Po jejich odchodu se však česká vláda v Uhrách zcela rozložila.
            Příznivci Karla Roberta v Uhrách nabývali vrchu a uherské oddíly se přidávaly k Rudolfovu vojsku. Toto vojsko koncem srpna vtrhlo na Moravu a za pustošení se sunulo podél jižní hranice do Čech. Neukáznění Uhři a hlavně Kumáni nerozlišovali mezi spojenci a nepřáteli a činili nájezdy i do Rakous. Z toho pramenily i velké rozpory a bitky uvnitř vojska. Postup znesnadňovala i česká šlechta, zejména Vítkovci, která vetřelce neustále napadala. Albrechtovo vojsko postupovalo z Horních Rakous a u Budějovic se obě vojska spojila.
            Václav se však otevřenému boji vyhýbal. Věděl, že protivník má převahu, české vojsko po návratu z Uher bylo vyčerpáno, na verbování posil nebyl čas. A tak v druhé polovině října stanul Albrecht před slabě opevněnou Kutnou Horou. Ta se však nevzdala a naopak častými výpady znepokojovala demoralizovaného vetřelce. Neustávaly ani nájezdy šlechtických oddílů a k tomu se přidaly i zhoubné nemoci, podle některých historiků úplavice. Ludvík Souček (Otazníky nad hroby, Československý spisovatel Praha, 1986, kapitola Totoť jest krev má...) předpokládá, že šlo o otravu olovem z Malšovského potoka, který byl znečištěn těžbou stříbra. Václav se opět vyhnul bitvě, začínala zima, a tak Albrechtovi nezbylo než se vydat na ústup. Agresivita oddílů české šlechty se zvýšila, zmatený ústup se změnil v bezhlavý útěk. Albrecht nezískal nic a ještě dlouhá léta splácel dluhy, které mu toto tažení přineslo. Do Rakous a Uher se vrátily jen trosky velkého vojska.
            Ani české straně se však nesnáze nevyhnuly. V Polsku s uherskou pomocí obnovil odboj Vladislav Lokýtek. Finanční potřeby přesahovaly možnosti Albrechtovým nájezdem poničené země. Král se stále více zadlužoval, ale přesto se zdálo, že vše dobře dopadne. Albrechtovi spojenci pochopili, že Václava nemohou podceňovat a začali navazovat styky s Prahou. Na jaře 1305 však Václav II. těžce onemocněl a 21.6.1305, ve věku 34 let, zemřel. Ještě před smrtí zajistil mír s Habsburky a splácení dluhů. Byl hospodářsky i diplomaticky velmi úspěšným panovníkem, který přivedl zemi k nebývalému rozkvětu. Ke konci své vlády však přecenil možnosti svoje i Českého království a podcenil soustředěné síly protivníků. Zanechal tak synovi rozlehlou, ale málo soudržnou říši, dluhy a zahraniční problémy.
            Václav III., tehdy šestnáctiletý, byl náhle držitelem tří královských korun, protože ani uherské se nevzdal. Nejdříve byla dokončena jednání s Albrechtem. Římský král uznal všechna práva českých panovníků vůči říši, jejich nároky v Polsku, nepřímo i v Uhrách a ustoupil i v řadě dřívějších požadavků. Český král se vzdal Chebska, nároků v Míšeňsku a braniborským spojencům předal již dříve slíbenou polskou část Pomořan. Václav pochopil, že opakované dobývání Uher by bylo velmi náročné. Nejdříve tedy zrušil zasnoubení s uherskou princeznou Alžbětou a v říjnu se oženil s Violou Těšínskou. Následně svá práva k uherskému trůnu převedl na bavorského vévodu Otu, kterému také předal uherské korunovační klenoty.
            V Polsku se však šířily nepokoje, s uherskou pomocí vystoupil Vladislav Lokýtek. K němu se začínala přidávat i další šlechta. Mohl tedy pomoci jedině vojenský zásah. Na jaře 1306 vyhlásil Václav III. v Čechách i na Moravě zemskou hotovost a chystal se k válečnému tažení do Polska. S velkým pochopením domácí šlechty se však nesetkal. V červenci vytáhl na severní Moravu. Správu země, po dobu nepřítomnosti, svěřil svému švagrovi Jindřichovi, vévodovi korutanskému. V Olomouci, v děkanském domě v obvodu starého hradu, však byl odpoledne 4.8.1306 zavražděn. Ihned po vraždě byl ubit durynský rytíř Konrád z Botenštejna, který byl viděn se zkrvaveným nožem. Zda byl skutečně pachatelem, svědkem vraždy anebo pouze tím kdo první vraždu objevil se již nezjistilo. Skutečností je, že i současníci o jeho vině pochybovali. Uvažovalo se o vraždě inscenované Lokýtkem nebo Albrechtem, mimo podezření nebyla ani česká šlechta. Dodnes všechny pokusy o vysvětlení jsou pouhými spekulacemi. Velmi zajímavým způsobem shrnul snad všechny možnosti v "historické detektivce" Vražda v Olomouci Oldřich Daněk (Československý spisovatel Praha, 1972).
 
ZÁPAS O TRůN
 
 
            Smrt posledního Přemyslovce rázem změnila situaci ve střední Evropě. Zájemců o českou korunu se pochopitelně vynořilo několik. Z dcer Přemysla Otakara II. žila Kunhuta, kdysi manželka mazovského knížete Boleslava a od roku 1302 abatyše kláštera sv. Jiří na Pražském hradě, dcery Václava II. (a tedy sestry Václava III.) šestnáctiletá Anna provdaná za Jindřicha Korutanského, čtrnáctiletá svobodná Eliška, desetiletá Markéta provdaná za Boleslava Vratislavského a dvouletá Anežka. Vedle nich zůstaly i dvě královny vdovy, Eliška Rejčka po Václavovi II. a Viola Těšínská po Václavovi III.
            Z počátku se zdálo vše jasné. Jindřich, manžel Anny, byl Václavem III. jmenován správcem země. Česká šlechta jej také počátkem září 1306 králem provolala. Král Albrecht, bez ohledu na Zlatou bulu sicilskou z roku 1212 (podle které je volba krále záležitostí výlučně domácí šlechty) a bez ohledu na privilegium krále Richarda z roku 1265 (přiznávající nároky na trůn Přemyslovnám), prohlásil Čechy a Moravu za odumřelé léno spadlé na Říši, a začal prosazovat svého syna Rudolfa. Habsburské vojsko vtrhlo do Čech a Jindřich uprchl do Korutan. Po vyjednávání se šlechtou, zřejmě za cenu velkých darů, byl Rudolf ještě v říjnu zvolen českým králem. Habsburkové však museli potvrdit stará privilegia. Uvažovalo se o sňatku s některou z Přemysloven, nakonec byla vybrána královna Eliška Rejčka. Tím byla vlastně českému králi zachována práva k polské koruně. Je možné, že Rudolf by byl i dobrým panovníkem. Okamžitě zavedl různá úsporná opatření, která mu vynesla přízvisko král Kaše. Část šlechty, vedená Vilémem Zajícem z Valdeka, však jeho volbu neuznala a král musel přikročit k vojenskému tažení. Počátkem července 1307, při obléhání Horažďovic, které patřily Bavorovi ze Strakonic, náhle zemřel, zřejmě na úplavici.
            V polovině srpna se Jindřich Korutanský vrátil do země. V lednu 1307 sice Albrecht udělil zemi v léno Rudolfovi a jeho bratrům, vévodu Friedricha však šlechta odmítla. Ten sebral vojsko a vtrhl nejprve na Moravu a později i do Čech. Brzy mu přispěchal na pomoc i král Albrecht, ale historie se opakovala. Tažení skončilo u Kutné Hory podobně jako před třemi léty. Velkou zásluhu na její obraně měl zejména Jindřich z Lipé. Friedrichovi se ale podařilo uchytit zejména ve věnných městech královny Elišky Rejčky.
            Dne 1.5.1308 byl král Albrecht zavražděn svým synovcem Janem, zvaným Paricida. (Jan byl synem Albrechtova bratra Rudolfa, který zemřel za ne zcela jasných okolností v Praze roku 1290 a české princezny Anežky, sestry Václava II. Měl tedy obdobná práva k českému trůnu jako jeho sestřenice.) Habsburkové chtěli znovu usilovat o římskou korunu. K tomu cíli potřebovali soustředit síly a proto, za finanční náhradu, uznali Jindřichovy nároky na českou korunu a ustoupili. Rozvrat Českého království se však nezastavil. Král neměl žádnou autoritu, kupoval si šlechtu, německé žoldnéře, zkrátka všechno. Přes úsilí Habsburků byl římským králem zvolen, 27. listopadu 1308 ve Frankfurtu, Jindřich VII. Lucemburský.
            Opozice proti chaotické vládě Jindřicha Korutanského sílila, jak ve šlechtických, tak v církevních kruzích. Za jeho nástupce byl vybrán syn římského krále Jan, tehdy čtrnáctiletý. Diplomaticky vyjednávání zajišťovali cisterciáčtí opati Konrád Zbraslavský a Heidenreich Sedlecký. Jednou z podmínek byl sňatek s některou z Přemysloven. Volba padla na Elišku a ta souhlasila. Teprve nyní začal Jindřich Korutanský jednat. S pomocí Friedricha Míšeňského se pokoušel, s přehnanou tvrdostí, zasáhnout. Výsledkem však bylo pouze nepřátelství i většiny zbývající, dosud loyální, části šlechty. Jindřich VII. nabízel za krále svého bratra Walrama, Češi však trvali na Janovi. Jindřich Korutanský chtěl sňatku zabránit za každou cenu. Proto se rozhodl provdat Elišku za bezvýznamného míšeňského šlechtice. Elišce se však, s pomocí Jana z Vartemberka, podařilo uprchnout. Mezi oběmi stranami byl zahájen otevřený boj. Po dalším vyjednávání Lucemburk ustoupil. Eliška se odebrala ke dvoru římského krále a 1.9.1310 se ve špýrském (Speyer, historické říšské město na Rýně) dómu konala svatba.
            V Čechách se zatím bojovalo. Jindřich Korutanský nechtěl ustoupit a jeho míšeňským oddílům se podařilo ovládnout Prahu a Kutnou Horu. Šlechta se však nevzdávala a tak koncem roku 1310 stanul Jan v Praze. Jindřich s Annou se navždy vrátili do Korutan.
 
 
 
JINDŘICH
 
 
            Hedvika, vdova po Vokovi (20302), zřejmě žila se svými nedospělými syny, roku 1271 společně darovali kostel v Rožmberku vyšebrodskému klášteru. Vokovi synové Jindřich (20401) a Vítek (20402), spolu s matkou jsou uváděni 19.3.1272, o jejich otci se hovoří jako o mrtvém (Heinricus et Witko fratres de Rosenberg, Hedvigis mater eorum, pater eorum Wocho (jam mortuus)). Vítek (20402), který ještě roku 1272 společně s Jindřichem (20401) obdaroval vyšebrodský klášter, zemřel 22.9.1277 a byl pohřben v rodinné hrobce. Oba, velmi mladí, se také zúčastnili shromáždění Vítkovců 19.3.1274 na Rožmberku a pravděpodobně se přidali ke vzpouře proti králi roku 1276.
            Účast Rožmberků na vzpouře asi nebyla nijak výrazná. Jindřich (20401) se zřejmě brzy smířil s králem a pravděpodobně se účastnil i bitvy na Moravském poli na straně Přemysla Otakara II. Dne 13.7.1278 totiž učinil závěť, kterou mimo jiné odkazuje Vyšebrodskému klášteru 4 vesnice, pro případ, že by v tažení padl. Je také velmi pravděpodobné, že to byl právě on, kdo se pokoušel o zprostředkování smíru Záviše (10503) s králem v předvečer bitvy.
            Dne 24.6.1278 Jindřich (20401) potvrdil klášteru držení vesnic, které Vítek (20402) klášteru odkázal posledním pořízením. S manželkou Eliškou (Alžbětou) z Dobrušky a Opočna († 1307) je uváděn 11.11.1281. Měli pravděpodobně pět dcer a jediného syna Petra (20501). Jindřich (20401) "se souhlasem a na výslovné přání své manželky" na hradě Rožmberku 12.11.1281 potvrzuje klášteru ve Vyšším Brodě všechna práva a majetky vydané otcem i zemřelým bratrem a také přidává dalších 8 vesnic k budování kostela.
            Roku 1281 ještě daroval klášteru 5 vesnic a za 3 jiné od něj vyměnil ves Žumberk. V letech 1281 - 1303 byl často svědkem na rožmberských listinách Oldřich (40403) z Hradce. Podle smlouvy s králem Václavem měla jeho zboží, v případě, že by zemřel bez syna, připadnout Jindřichovi (20401) z Rožmberka, který se zaměřil na cílevědomé rozšiřování panství. Od biskupa roku 1283 koupil 3 vesnice, obojí Řipec a Bečice.
            Ve sporech panstva se roku 1283 Jindřich (20401) postavil za Záviše (10503) z Falkensteina, byl svědkem i v darovací listině pro něho z 23.10.1285. Spolupodepsal též 24.5.1284 listinu o příměří na jeho straně. Roku 1285 prodal Jindřich (20401) Zderazským mnichům město Neveklov. Slevil tomuto klášteru 40 hřiven z tržního peníze, když klášter vzal na sebe závazek, opatřit jej i s družinou až o 25 členech třikráte do roka při jízdě do Prahy na Neveklově noclehem i stravou. Vsi Stadlec a Křídu získal Jindřich (20401) od Záviše (10503) roku 1287 výměnou, patřily potom k panství Příběnice. Příměří s Albrechtem bylo uzavřeno 16.5.1288, ve smírčí komisi byl i Jindřich (20401). Po Závišově (10503) zatčení roku 1288 Jindřich (20401) opouští královský dvůr a přidává se k povstání. Roku 1290 však zřejmě navštívil krále v Praze a smířil se s ním. Václav II. jej získal udílením úřadů a statků. Od roku 1297 byl nejvyšším komořím a tento úřad vykonával až do své smrti.
            Snad již na konci 13. století získal Jindřich (20401) Klokoty od Ojíře (30302) z Lomnice, které byly pak drženy k Příběnicům. Dne 12.4.1300 byla uzavřena smlouva o statky mezi Hedvikou a synem Jindřichem (20401). Po její smrti bylo mu vydáno panství poděhuské. Po vymření pánů z Krumlova dosáhl Jindřich (20401) roku 1302 uznání dědictví jejich majetku a prakticky přesídlil na Krumlov, i když v té době ještě neexistovaly trvalé rezidence. Jindřich (20401) a jeho syn Petr (20501) položili základ k vývoji města. Po pánech z Krumlova jim patřily Strunkovice nad Blanicí, Svatý Tomáš a Vítkův Kámen, který se stal střediskem stejnojmenného panství, s okolními vesnicemi.
            Jindřich (20401), jako nejvyšší komorník (poprvé v té hodnosti uváděn 6.1.1301), byl u lože krále Václava II., kdy před svou smrtí († 21.6.1305) sděloval synovi poslední vůli. Při tažení Václava III. do Polska roku 1306 měl spolu s nejvyšším hofmistrem Albrechtem z Lomnice zvláštní postavení vedle Jindřicha Korutanského, který byl zemským správcem.
            Mezi vydavateli listiny z 23.10.1306, která citovala zlaté buly Friedricha II. z let 1212 a 1216, a která byla potvrzena Albrechtem, byl i Jindřich (20401), jako nejvyšší komoří. Před volbou Rudolfa Habsburského bylo Jindřichovi (20401) zapsáno hrabství Raabs v Rakousku (potvrzeno i Albrechtem). Listina, vydaná Rudolfem 4.7. (vor Horawitz) dává Jindřichovi (20401) v zástavu hrad Zvíkov (vnser haus Chlingenberch) do doby, než dostane slíbené hrabství Raabs. Rudolf zemřel při obléhání Horažďovic 3.7.1307, Bavor ze Strakonic se vzdal až 4.7., tedy mrtvému králi. Téhož dne byla sepsána také listina o vydání Zvíkova Jindřichovi (20401). Podle Miroslava Ivanova (Český pitaval aneb královraždy, Orbis, Praha 1976) bylo vše nastrojeno z Jindřichovy (20401) iniciativy.
            K Příběnickému panství byly 26.7.1307 koupeny vsi Radimovice u Želče a Celkovice se zbožím Sepekovským od biskupa Jana, kterému bylo postoupeno zboží Křivsoudovské a Heralecké. Od těch dob patřila pustá tvrz Skalická a zboží Sepekovské Rožmberkům.
            Po smrti Rudolfa Habsburského Jindřich (20401) uznává Jindřicha Korutanského a ten mu dává již 13.9.1307 hrad a panství Zvíkov v dědictví na věčné časy. Ve Znojmě byla 14.8.1308 uzavřena smírná smlouva mezi králem Jindřichem Korutanským a Friedrichem Krásným. Potvrdili ji nejvyšší komorník Jindřich (20401) z Rožmberka, Vítek (30404) z Landštejna a další pánové.
            Odpor proti chaotické vládě Jindřicha Korutanského však stále sílil. I Jindřich (20401) se přidal k oposici, která roku 1310 požádala římského krále Jindřicha VII. o souhlas se zvolením jeho syna Jana českým králem. Janova nástupu na trůn se však již nedočkal, zemřel (podle Augusta Sedláčka, Hrady III., Praha 1884) dne 22.9.1310. Toto datum však není zcela jednoznačné. V Březanově výtahu Rožmberské kroniky (Němec – VEDUTA, České Budějovice, 2005), v rodokmenu, připojeném k  Životům posledních Rožmberků (vydalo nakladatelství Svoboda Praha, 1985) i v další literatuře je obvykle uváděno datum 4.7.1310. Pohřben byl v rodinné hrobce v klášteře ve Vyšším Brodě.
 
            I Jindřich (20401) je v beletristických dílech uváděn pouze okrajově. Jiří Mařánek (* 12.1.1891, † 4.5.1959) jej uvádí, v románu Romance o Závišovi (Družstevní práce, Praha 1940), v souvislosti se schůzkou Vítkovců na Rožmberku a jako účastníka bitvy na Moravském poli. V románu Petr Kajícník (Družstevní práce, Praha 1942) je Jindřich (20401) uváděn zejména jako otec. Autor líčí jeho vztah k synovi v souvislosti s Petrovým (20501) odchodem do kláštera, návratem z něho, zamýšleným sňatkem a Jindřichovu (20401) smrt.
            Vladislav Vančura (* 23.6.1891, † 1.6.1942) v Obrazech z dějin národa českého II (Družstevní práce, Praha 1949) v kapitole nazvané Rytíř jej uvádí jako účastníka vzpoury Vítkovců v souvislosti se Závišem (10503) z Falkensteina.
            Nina Bonhardová (* 6.3.1907, † 30.6.1981) uvádí Jindřicha (20401) i jeho bratra Vítka (20402) v románu Královský úděl (Práce, Praha 1971) jako účastníky schůzky na Rožmberku a bitvy na Moravském poli na straně českého krále.
            V románu Františka Neužila (* 1907) Ohnivá jeseň (Blok, Brno 1973) je Jindřich (20401) uváděn v souvislostech se statkem Prúdnik a hradem Raabs, v románu Zlomená pečeť (Blok, Brno 1976) mezi královými odpůrci po zatčení Záviše (10503) z Falkensteina a v románu Eliška Rejčka (Blok, Brno 1968) v souvislosti s úmrtím Václava II., tažením Václava III. do Polska, s volbou Rudolfa Habsburského a jeho sňatku s Eliškou Rejčkou.
            Miloš Václav Kratochvíl (* 6.1.1904) v novelách EliškaRejčka (Lásky královské, Melantrich, Praha 1973) zmiňuje Jindřicha (20401) v souvislosti s volbou Rudolfa a návratem Jindřicha Korutanského na trůn.
            Jindřich (20401) také, byť okrajově, vystupuje v románech Ludmily Vaňkové (* 9.5.1927). V románu Zlá léta (Melantrich, Praha 1978) uvádí jeho zásluhu na výkupném za krále Václava II., v románu Dědici zlatého krále (Melantrich, Praha 1979) jej zmiňuje při jednáních u dvora. První muž království (Československý spisovatel, Praha 1983) líčí osudy českého šlechtice Jindřicha z Lipé. Popisuje jeho vzestup, úspěchy i prohry, vztah ke královně vdověElišce Rejčce až po odchod do ústraní. Jindřich (20401) z Rožmberka se zde objevuje pouze okrajově v souvislosti s útokem měšťanů proti šlechtě a volbou Jana Lucemburského. V románu Královský nach tě neochrání (Melantrich, Praha 1984) je velmi romanticky zachyceno období vlády Václava III. a okolnosti smrti krále Albrechta. Jindřich (20401) je uváděn v souvislosti se vztahem Violy Těšínské a jeho syna Petra (20501), volbou Jindřicha Korutanského, Rudolfa Habsburského, obléháním Horažďovic a návratem Jindřicha Korutanského. V úvodní části románuOd trůnu dál(Šulc, Praha 1993) se Jindřich (20401) ještě účastní volby Jana Lucemburského a krátce nato umírá. Konečně v románuŽebrák se stříbrnou holí(Práce, Praha 1987) je Jindřich (20401) zmiňován jako účastník králova tažení ke Kutné Hoře roku 1304.
 
 
 
KRUMLOV
 
 
            Krumlov, jako sídlo Vítka (10402), je poprvé doložen v listině z 1.4.1253 (Witigo de Chrumbenowe). Lze předpokládat, že k založení hradu došlo v první polovině 13. století. Pravděpodobně byl Oldřichem z Liechtensteina míněn tento Krumlov uváděný k roku 1240. Původní hrad asi stál na skalnatém ostrohu nad řekou v místě nynějšího "Hrádku" známého proslulou válcovitou věží. (František Dvořák a kol., Český Krumlov, Praha 1948. Zajímavého Průvodce městskou památkovou rezervací zpracoval František Navrátil, Český Krumlov, 1973). Pravděpodobně současně s hradem začalo vznikat i vlastní podhradí zvané Latrán. V té době k panství patřilo Spolí, Malčice, Osek a Nahořany. Po vymření pánů z Krumlova daroval král Václav II. právo ke Krumlovu 8.4.1302 Jindřichovi (20401) z Rožmberka. Jeho první listina daná na Krumlově, kterou daruje farní kostel ve Frymburku klášteru v Drkolné, je z 29.5.1305.
            Na druhém břehu v meandru řeky, zřejmě v krátké době, vzniká i osada. Již roku 1274 se na Vítkově (10402) listině, mezi svědky objevuje krumlovský rychtář Sipota (Sipota iudex de Crumnow). Roku 1309 je Krumlov již nazýván městem a byla zahájena stavba domu na náměstí pro cisterciácký klášter ve Zlaté koruně (dnes je v něm a v sousedním domě Interhotel Krumlov). Vlastní město, obehnané hradbami, tehdy tvořilo pouze čtvercové náměstí s přilehlými domy. První doloženou listinou s městskou pečetí z 14.6.1336 (na opise pečeti je Krumlov nazýván městem Petra (20501) z Rožmberka) povoluje Krumlov osadě Přídolí čepovat a vařit pivo. Základní městská privilegia z roku 1347 vydaná Petrem (20501) shrnují, rozšiřují a doplňují městské výsady, připojují předměstí, několik dvorů a vesnice Sloupenec, Drahoslavice, Zahrádka a Svachova Lhotka a činí první pokus o připojení Latránu pod ústřední městskou správu. To mělo pochopitelně vliv na rostoucí živnostenský a obchodní ruch. Podhradí pak byla nynější ulice Latrán od dřevěného Lazebnického mostu přes Vltavu k hotelu Vídeň s přilehlými domy. Jeho obyvatelé byli převážně řemeslníci zaměření na hradní zakázky. I Latrán byl pochopitelně opevněn. Již roku 1317 zde Petr (20501) s manželkou založili špitál s kostelem sv. Jošta. Roku 1350, 1. května byl založen františkánský klášter (zrušen 1.5.1950) a roku 1361 klášter klarisek (po zrušení císařem Josefem II. roku 1782 jej zakoupil kníže a nechal zde zřídit úřednické byty). Z klášterních budov byl nejdříve postaven kostel Božího těla a Zvěstování P. Marie, dokončen 1383, přestavěn 1491 a 1669, rozšířen 1681. Původní podoba ostatních klášterních budov není známa, gotický klášter vznikl až o sto let později. Jižně od kláštera brzy začaly vyrůstat domky Nového města. U Lazebnického mostu pod hradem již roku 1347 bývala lazebna.
            Celý hradní komplex tvořily dvě části. Horní hrad, v prostoru mezi příkopem s medvědy a plášťovým mostem, byl pravděpodobně založen Petrem (20501). Starý hrad nevyhovoval, bylo nutné jej rozšířit a lépe opevnit. Nový palác byl založen na místě vyšším a bezpečnějším, jeho součástí byly i dvě velké čtverhranné věže a také bylo zřízeno nové opevnění. V místě plášťového mostu býval most padací. Hradní kapli sv. Jiří, s románskými okny připomínanou již roku 1334, založil Petr (20501). Oba hrady byly spojeny dřevěným mostem. Starý hrad se stal předhradím se správními budovami a sídlem purkrabího. Koncem 14. století patřily ke krumlovskému panství vsi Třebonín, Chabičovice, Přídolí, Záluží, Nahořany, Rovné, Zátes, Osek, Spolí, Lověšice, Malčice, Novosedly, Strážný, Schlagl, Svachova Lhota, Sloupenec, Zahrádka, Lhotka, několik dvorů a mlýnů. Přikoupeny byly i vsi Machovice a Chvaletice.
            V druhé polovině 14. století dochází k rozšíření města a stavbě nových hradeb. Město nyní zabírá celý meandr řeky až po příkop v šíji meandru. Již roku 1372 se připomíná městská škola. Koncem století vzniká na Budějovickém předměstí Latránu městský špitál sv. Alžběty. V této době se také pravděpodobně začínají objevovat první kamenné domy. Již roku 1407 byla uzavřena smlouva na stavbu nového kostela sv. Víta (na místě původního, pravděpodobně z doby před rokem 1309), který byl vysvěcen roku 1439. Cibulovitá báň kostelní věže byla v letech 1893 - 94 nahrazena pseudogotickou střechou. V budově vedle kostela byla již od roku 1410 škola, Vilém (21205) zde založil roku 1545 latinskou školu, od roku 1780 je zde škola hudební. Proti kostelu stojí bývalý kaplanský dům, postavený v letech 1514 až 1520 rožmberským kancléřem Václavem z Rovného. Pod kostelem na Vltavě již v roce 1347 stával mlýn.
            Počátkem 15. století byl na Krumlově i dvakrát přechodně vězněn král Václav IV. V letech 1420 a 1421 se Táborité neúspěšně pokoušeli vniknout do města. Do této doby spadá i rozsáhlá Oldřichova (20803) přestavba hradu. Je nejen opravován starý palác, ale u plášťového mostu, který se 7.10.1457 zřítil i s kusem skály, je postaven palác nový s čtvercovým nádvořím. Nové hradby na Latránu využívaly zdi obou klášterů a obepínaly i Nové město. V severní části tyto hradby navazovaly na staré a na přeložené silnici byly roku 1453 v nové i staré hradbě proraženy brány. Tuto skutečnost dodnes připomíná dvakrát lomená ulice s malým náměstíčkem před hotelem Vídeň. Roku 1443 byla sjednána a roku 1459 potvrzena dohoda o společné administrativní správě obou částí města. Král Vladislav dal Latránu roku 1492 výsadu týdenního i výročního trhu. Petr (21003) připojil 30.11.1495 k panství vsi Kladné, Křenov, Dobrkovice a Lazec. Počátkem 16. století byla na Novém městě postavena další hradba podél řeky s předsunutou okrouhlou baštou z. roku 1505 (dodnes zachovalou). U řeky byla později zřízena rožmberská zbrojnice a zahrada. Staré město se začíná rozrůstat, krumlovská radnice se stěhuje z náměstí do nových domků v Radniční ulici, ale počátkem 17.stol. se na náměstí vrátila do dvou spojených gotických domů. V Dlouhé ulici je roku 1518 připomínán první obecní pivovar. Nedaleko je dům, s výrazným kamenným portálem, Antonína Michaela z Ebersbachu, který byl jedním z alchymistů na dvoře Viléma (21205). Po Vilémově smrti nechal Petr Vok (21208) alchymistu uvěznit a ten ve vězení také roku 1593 zemřel. K dalším úpravám hradu, včetně nového opevnění dochází v letech 1497 a 1513.
            Po požáru zemských desek v roce 1541, podle obnoveného vkladu, krumlovské panství obsahovalo: Krumlov zámek a dvůr Kvítkovský k zámku příslušný, město, Latrán, Rančice, zámek zbořený Maškovec, Vrabče, Holubov, Loučej, Smiřičí, Lípí, Kroclov, Krasetín, Třísov, Slavče, Záhořice, Bohuškovice, Čákov, Dehtáře, Jankov, Kaliště, Brloh, Suš, Nová Ves, Rojšín, Novosedly, Maidštein zámek zbořený, Třebonín Větší a Menší, Chlumec, Čertyně, Radostice, Malčice, Opalice, Záluží, městečko Přídolí, Osek, Rovné, Lověšice, Machovice, Zahrádka, Lhota Fišlova (Svachova), Spolí, Strádov, Osov, Olšovice, Vavice, Žabovřesky, Radošovice, Planá, Střítež, Strážný, Svankov, Klení, Bučí, Černíkov, Světlík, Želnava, Parkfried, Šumberk, Hyntrynk, Šonov, Velislavice, Hajmín, Světlý, Slubice a Slubičky, Nahořany, Tisovka, Svéraz, Vadkov, Březí, Lštín, Záhoří, Dědošín, Dyrnhof, Vítkův Hrádek a příslušné vsi Linda, Reichetschlag, Osong, Pernek, Rosnaw, Ottenschlag, Multerberg, Hintringschlag, Obermarktschlag, Urusch, Muckenschlag, Rychnov, Třebovice, a řadu dvorů a mlýnů.
            Během let k panství také patřily i další vsi jako Bozdova Lhota, Boršov, Dobřejov, Dolní Vltavice, Hašlovice, Hlavatce, Horní Planá, Hořičky, Humno, Kamenný Újezd, Kočín, Křemže, Ktiš, Kuklov, Kyselov, Litoradice, Lužná, Mackova Lhota, Mokrá, Lhota lékařova, Milikovice, Mladoňov, Mýto, Podeřiště, Polná, Sedlec, Skalné, Slavkov, Slavkovice, Smědeč, Strašeň, Větřní, Vrabín, Vyšný, Záhliní, Záhoř, Zátoň, Zbitiny.
            Renesance se na zdejším hradě objevuje již roku 1551 kdy Vilém (21205) zahájil první etapu rozsáhlé přestavby. Druhou etapu proměny hradu v renesanční zámek, zahájenou roku 1575, dokončil Petr Vok (21208). Přístup do hradu od města byl po visutém mostě z prvního poschodí máselnice, nynější úprava je z let 1574 - 75. Roku 1576 byla zřízena větší zámecká kaple, která byla počátkem padesátých let 18. stol. barokně přestavěna. Při Vilémově (21205) přestavbě byla řada objektů odstraněna, mimo jinéi pivovarna čtvrtém nádvoří a roku 1560 zřízen jiný na dolním nádvoří. V zámecké zahradě byl ruku 1555 postaven letohrádek, který po odchodu Petra Voka (21208) byl zničen. Vodovod zavedl na hrad Jakub Krčín z Jelčan. Na "Dolním placu" bylo zřízeno purkrabství a upravena věž do nynější podoby (stará byla v letech 1580 - 1589 nahrazena novou, přes 70 metrů vysokou). V té době byla též provedena většina maleb. Ke starému hradu byly připojeny dva dvory, bývalé předhradí, nová zahrada a obora. (Jelení zahrada, ve které bylichováni jeleni a daňci, byla zrušena po veliké povodni v roce 1848.) Na prvních dvou nádvořích byly zřízeny renesanční kašny. Krytou chodbou byl zámek spojen s klášterním kostelem. Snad právě v této době se krumlovský hrad stal druhým největším, v Českých zemích, po pražském.
            Dne 14.8.1555 došlo definitivnímu spojení města a Latránu. Ve městě Vilém (21205) roku 1550 přestavěl městskou školu, mlýn pod kostelem byl roku 1567 přebudován na papírnu, hřbitov od chrámu sv. Víta byl přenesen na Plešivec ke kostelu sv. Martina. Náhrobní kameny na vnější straně chrámu jsou pozůstatkem původního hřbitova. Poslední částí městského opevnění se stala Budějovická brána z let 1598 - 1602, přitom byl dřevěný most nahrazen kamenným. V letech následujících již hradby nebyly opravovány a později byly postupně rušeny. Na nároží Široké ul. a náměstíčka Na louži je malovaný Krčínův dům. V druhé polovině 16. stol. mu patřil, fasáda je původní. Postavy muže a ženy v oknech jsou pravděpodobně Krčín a jeho manželka. Dům Krčínovy manželky, vdovy Doroty Slepičkové je v Latránu, č.p. 67. Rohový dům s vysazeným prvním poschodím na krakorcích patřil v letech 1573 až 1591 rožmberskému hejtmanovi Jetřichovi Slatinskému ze Slatinky, jehož pozoruhodný náhrobní kámen je zazděn u vchodu do kaplanky u kostela sv. Víta. Roku 1584 povolává Vilém (21205) z Třeboně jesuity a zakládá pro ně roku 1586 kolej (po zrušení řádu roku 1773 byla proměněna na kasárna, a roku 1889 zde byl zřízen hotel Růže). Její stavba mezi prelaturou a Horní branou byla dokončena roku 1588. Vedle koleje těsně u Horní brány byla stará synagoga, kterou jesuité roku 1639 upravili na divadlo. Proti divadlu byl v letech 1650 až 1652 postaven jezuitský seminář, ke kterému byla v roce 1737 přistavěna kaple sv. Josefa. (V polovině 20. století zde bylo zřízeno Okresní muzeum.) Na Latránu byla zřízena hradní zahrada s renesančním stavením z poloviny 16. století. Petr Vok (21208) zde nechává stavět novou zbrojnici, která však byla dokončena až po jeho smrti. Již roku 1625 byla však změněna na pivovar, který do té doby byl na zámku. Městský pivovar v Široké ulici byl postaven v letech 1578 až 1605. Roku 1596 byl přestavěn kostel sv. Jošta pro luterány a přejmenován na Nejsvětější Trojici, po bitvě na Bílé hoře byl vrácen katolíkům. (Kostel byl roku 1788 prodán a proměněn v činžovní dům s podmínkou, že věž zůstane zachována). V chrámu sv. Víta vybudoval Petr Vok (21208) v letech 1593 až 1597 rožmberské mausoleum svému bratru Vilémovi (21205) s velkou sochou jezdce. Socha byla po smrti Petra Voka (21208) odstraněna, mauzoleum bylo rozebráno 1784. V kostele se nyní nachází zjednodušená rekonstrukce původního stavu.
            Smlouva o prodeji Krumlovského panství Rudolfovi II. byla uzavřena roku 1600, ale realizována až 1602. V první polovině roku 1611 sužovala jižní Čechy pasovská vojska. Krumlov opustila až v červnu, kdy je Petr Vok (21208) vyplatil. V roce 1618 dochází pouze k modernizaci hradního opevnění výstavbou několika bastionů. Za stavovského povstání bylo provedeno několik neúspěšných pokusů o dobytí Krumlova. Po bitvě na Bílé hoře dostal Krumlov 23.12.1622 Jan Oldřich z Eggenbergu, štýrský šlechtic. Krumlovské panství bylo 15.4.1628 povýšeno na vévodství a jeho majitel se stal knížetem. Během třicetileté války byla ve městě i na hradě císařská posádka. Koncem roku 1623 a počátkem roku 1624 byl neúspěšně obléhán bavorským vojskem. Teprve v září 1648 jej obsadil švédský generál Alfred Wittenberger z Debernu, ale již v říjnu zde bylo opět císařské vojsko.
            V barokní době hrady ztrácí svůj původní pevnostní charakter a většinou jsou přestavovány na pohodlné zámecké rezidence. K těmto rozsáhlým přestavbám dochází až v roce 1682. Byla odstraněna věž na čtvrtém nádvoří, zřizují se nová schodiště, staví se galerie pro umělecké sbírky. Roku 1675 je zařízeno divadlo v zámeckém zlatém sále. V té době je také postavena dřevěná chodba ze zámku do zahrady, která byla v letech 1707 - 08 rozšířena o další chodbu. Obě byly vyměněny za nové (současné) v letech 1764 až 67. Již roku 1680 bylo postaveno dřevěné divadlo za plášťovým mostem. Na druhém nádvoří byla postavena nová mincovní budova, obnovena zámecká zahrada a postaven letohrádek Bellaria. Právo razit mince měli již Rožmberkové (roku 1422 je obdržel Oldřich (20803) z Rožmberka), jsou však známy pouze ražby z konce 16. století. Jan Oldřich z Eggenbergu obdržel právo roku 1625, mincovnu však zřídil až jeho syn Jan Antonín roku 1642.
            V letech 1649 až 1681 je přestavován minoritský kostel a klášter klarisek. V letech 1650 až 1652 je založen seminář a přibližně v té době je postaven kostelík sv. Martina na Plešivci na místě dřevěného z roku 1585 (současná přestavba je z roku 1717). Nad městem nechává Kristian z Eggenbergu roku 1709 postavit oktogonální kapli se čtvercovým ochozem. Na kapli později navazuje řada dvanácti kapliček jednotlivých zastavení křížové cesty, které vycházejí přímo z města.
            Po smrti Marie Ernestiny ze Schwarzenbergu 4.4.1719, vdovy po Janu Kristianovi z Eggenbergu, zdědil panství, na základě rodové smlouvy, jejich synovec Adam František kníže ze Schwarzenbergu. Ten, po připojení dědictví k vlastním statkům, se stal majitelem největšího panství v Čechách. Roku 1720 povolal na Krumlov granátnickou gardu z Hluboké. Tento kníže je veřejnosti znám zejména svým tragickým koncem. Roku 1732 jej nešťastnou náhodou na lovu u Brandýsa nad Labem zastřelil císař Karel VI. V přestavbách zámku výrazně pokračoval jeho syn Josef Adam a prakticky dal zámku dnešní podobu. Zahájil je roku 1744 stavbou zimní jízdárny, následovala řada úprav vlastního zámku a roku 1748 byl zřízen Maškarní sál. V letech 1749 až 1765 byla nově upravena zámecká zahrada, vybudována fontána a přestavěn letohrádek Bellarie. (Před ním bylo roku 1958 zřízeno otáčivé hlediště.) Po dokončení zahradních úprav byla postavena nová divadelní budova (1766 - 1767) na místě staré dřevěné která byla v havarijním stavu, a roku 1764 postaven nový, místo dřevěného kamenný, "plášťový" most. Po smrti Jana Nepomuka roku 1789 se rozdělil rod na dvě větve. Otcovým nástupcem se stal Josef Jan a druhorozený Karel, proslulý jako vrchní velitel spojeneckých vojsk proti Napoleonovi v bitvě "Národů" u Lipska roku 1813, držel panství Orlické a Zvíkovské. Josefova manželka Pavlína z Arenbergu uhořela na plesu v Paříži, syn Bedřich se stal kardinálem a pražským arcibiskupem, druhý syn Felix Ludvík byl v letech 1848 - 1852 ministerským předsedou. Třetí syn Jan Adolf se roku 1833 ujal dědictví, mimo jiné nechal upravit bývalou zrcadlovou síň na zámeckou knihovnu a zřídit zámeckou obrazovou galerii. Na konci 19. století byla vydána zákonná opatření pro provoz divadel, týkající se zákazu používání otevřeného ohně, zajištění nouzových východů a pod., zřejmě pod dojmem velkého požáru ve Vídeňské opeře při představení Hoffmannových povídek od Jacquese Offenbacha. A tak se zde přestalo hrát úplně (až na několik představení v šedesátých letech tohoto století). Přesto je však právě toto divadlo asi jediným, ve kterém jsou uchovány původní kulisy i technické vybavení.
            Na náměstí byl v letech 1712 až 1716 postaven morový sloup. Od r. 1575 stála uprostřed náměstí kamenná kašna, která byla roku 1577 odstraněna a nahrazena novou. V polovině 19. stol. byla rozebrána a přenesena ke sloupu. Jedinou budovou ve městě, které se roku 1769 dotkla barokní přestavba, je prelatura, původně gotická, renesančně upravená.
            Obě města měla svá opevnění s branami. Horní brána u příkopu vedle městského divadla byla zbořena 1838. V ulici Parkán u Radniční ulice byly dvě, zbořeny 1843 a 1860. Brána v Široké ulici byla rovněž zbořena. V Kájovské ulici byly rovněž dvě brány, první zbořena 1463, druhá o něco později. Na Latránu byla brána u řeky, další na Novém městě, dvě v zatáčce ulice u hotelu U města Vídně a poslední byla Budějovická, jediná zachovaná. I ta byla koncem 18. stol. změněna obytnými patry. Některé z těchto bran jsou zachyceny na keramickém modelu Krumlova manželů Peškových, umístěném ve zdejším muzeu.
            Nynější městský znak z 15.4.1671 byl udělen za Jana Christiana knížete z Eggenberka. V modrém štítě je stříbrná hradební zeď se dvěmi stříbrnými věžemi, které mají červené střechy. Mezi věžemi je stříbrný štítek s červenou růží se zlatým semeníkem, ke které se z rohů slétají 3 černí zlatě korunovaní havrani. Nad štítem je přilba s červenou růží a červeno-stříbrnými přikryvadly. Havrani jsou převzati z rodového erbu Eggenberků, kde se slétají ke zlaté koruně. I když se znak města, soudě podle pečetí, od roku 1406 v detailech obměňoval, jedinou zásadní změnou z roku 1671 bylo přidání eggenberských havranů do štítku. Obraz na pečeti z roku 1336, který asi za znak nelze považovat, růži neobsahuje.
            Krumlovské pověsti jsou spíše vázány ke konkrétním osobám rodu Rožmberského, proto budou přiřazeny k těmto osobám. Uveďme zde tedy, bohužel pravdivý, příběh Dona Julia. Ačkoliv Krumlov přešel do osobního vlastnictví Rudolfa II., císař jej nikdy nenavštívil. Ubytoval zde svého levobočka, syna Kateřiny, která byla dcerou jeho antikváře Strady. Tento mladík velmi hýřil a neustále obtěžoval měšťany a zejména jejich dcery. Konečně roku 1607 si na zámek nastěhoval Markétu, dceru lazebníka Šimona Pichlera. Po nějakém čase ji nemilosrdně zbil, pobodal rapírem a, v domnění že je mrtvá, shodil z okna hradu. Dívka však nejen rány, ale i pád přežila, dostala se domů a časem se ze zranění uzdravila. Don Julius se o tom dozvěděl a dožadoval se jejího návratu. Když otec nechtěl vyhovět, byl uvězněn. Nakonec však, pro záchranu otce, bylo jeho přání vyhověno. Skutečně, hned druhý den, 18.2.1608, byl Šimon Pichler propuštěn. Ten den byl však také Markétiným posledním. Don Julius ji doslova rozsekal. Po tomto činu byl v jedné světnici uvězněn, lékaři jej prohlásili za nepříčetného. V izolaci také 25.6.1609 zemřel. Pochopitelně, vzhledem k nedostatku informací, se brzy po jeho smrti rozšířily různé pověsti. Jedna z nich dokonce uváděla, že byl zabit z rozkazu císaře. V současné době už asi nebude možné tyto pověsti spolehlivě potvrdit ani vyvrátit.
 
            Že Krumlov zapůsobil i na Karla Čapka dokazují i jeho vlastní slova z roku 1925 uvedená v knize Obrázky z domova (Československý spisovatel Praha, 1954). Ocitujme alespoň úryvek: "Já nevím, kolikrát se tady Vltava kroutí; nežli projdeš městem, drže se co možná přímo, překročíš ji asi pětkrát a po každé se divíš, že je tak zlatohnědá a že má tak naspěch. Kolik má Krumlov obyvatel, to také nevím, ale hospod má čtyřiatřicet, tři kostely, jeden zámek, ale zato veliký, dvě brány a velikou sílu památek; vlastně celé město je jediná historická památka, což trochu připomíná Sienu nebo Stirling, nebo jiná slavná místa. Tak tedy jsou tu staré štíty, arkýře, vikýře, podloubí, oblouky, ochozy, cimbuří, sgraffita, fresky, schody nahoru a dolů, balustrády, kašny, sloupy, patníky, kouty, trámy, mázhausy, podjezdy, historické dláždění, klikaté ulice betlemy, vysoké střechy, gotický kostel, minoriti a všude červené rožmberské růže; kam se vrtneš, vidíš samou malebnost a starodávnost a historickou slávu .....“
 
 
 
VÍTKůV KÁMEN
 
 
            Jak název (někdy se uvádí též Vítkův Hrádek) naznačuje, založil hrad některý Vítek, s velkou pravděpodobností Vítek (10402) z Krumlova. V pověstech o příchodu Vítkovců z Itálie se objevuje jako jejich první sídlo. Hrad plnil funkci pevnosti a správního střediska malého panství, které sousedilo s dalšími majetky pánů z Krumlova a s majetkem kláštera ve Vyšším Brodě.
            Hrádek byl od počátku stavěn jako pevnost. Hradby, opatřené mnoha střílnami uzavíraly prostor do pětiúhelníka a byly v každém rohu zesíleny baštou. Na východní straně bývala velká brána s padacím mostem. Hlavní budovou byla věž obdélníkového půdorysu s přístavkem. U vchodu do věže, který býval v přístavku, byl další padací most. Konečně u bašty v jižním rohu vedle brány byly hospodářské místnosti. Ze stručného popisu a zachovaných zbytků zdí a věže je zřejmé, že hrádek byl poměrně malý a zcela jistě nebyl určen k delšímu pobytu panstva.
            Po vymření krumlovské větve Vítkovců, stali se v roce 1302 držiteli Vítkova Kamene páni z Rožmberka. Na sklonku 14. století patřilo k hradu 15 vesnic: Obermarktschlag, Niedermarktschlag, Muckenschlag, Rychnov, Urusch, Rožnov, Straitschlag, Hadertal, Kohout, Fuchsschlag, Reiterschlag, Multerberg, Pernek, Ansag, Ottenschlag a sklářská huť. V té době, vyznačující se spory české šlechty s králem Václavem IV., se Vítkův Hrádek stal jedním z míst, kde se král, jako zajatec roku 1394, přechodně zdržoval na cestě do Rakous.
            Do konce 14. století bylo samostatnou správní jednotkou také zboží Frymburské, které tvořilo městečko Frymburk, Lhota Svatonina, Milná, Hruštice, Náhlov, Haclov, Platná, Wagenschlag, Kovářov, Hrdoňov a Posudov. Toto zboží bylo později připojeno k Rožmberku. K Frymburku patřilo i Předmostí (Frýdava), Mlýnec, Výtoň (Přední a Zadní) a Mýtinka.
            Za husitských válek byl Hrádek roku 1424 pojat do příměří mezi Oldřichem (20803) a Tábority. Roku 1427 prodal Oldřich (20803) hrad svému švagrovi Reinprechtovi z Walsee. Jeho syn Jan postoupil roku 1464 Vítkův Hrádek Janovi (20903). Ve své poslední vůli z roku 1521 odkázal Janův syn Petr (21003). Vítkův Hrádek spolu s panstvím Rožmberk Janu Holickému ze Šternberka. Když pak Petr (21003) za dva roky zemřel, nechtěli jeho synovci, kteří si činili nárok na celé dědictví, takové ustanovení závěti uznat a vznesli proti ní protest. Několikaletý spor ukončil král Ferdinand I. tím, že přinutil Jana (21102), aby vyplatil Holickému, za vzdání se nároků na odkaz, dost vysoké odstupné. Brzy nato byla zrušena samostatná správa panství Vítkova Hrádku, které bylo připojeno ke krumlovskému panství. Hrad však byl i nadále udržován v dobrém stavu a sídlila zde posádka s hejtmanem.. Po požáru zemských desek roku 1521 byl Vítkův Hrádek vložen do obnovených s těmito vesnicemi: Linda, Reíchetschlag, Pernek, Osong, Rosnaw, Ottenschlag, Multerberg, Hintringschlag, Obermarktschlag, Urusch, Mukenschlag, Rychnov a dvorem Štadlpaur.
            Za českého stavovského povstání přepadli v prosinci 1618 Vítkův Hrádek rakouští povstalci. Císařská posádka byla proto zesílena na 200 mužů. Když pak získali roku 1622 krumlovské panství a s ním i Vítkův Hrádek Eggenberkové, dosazovali na hrad vlastní osádku. V září 1648 napadli Švédové (pod vedením generála Alfreda Wittembergera z Debernu) Krumlov, v říjnu tam však již byla císařská posádka. U Vítkova Kamene k žádnému boji nedošlo. V dalších klidnějších dobách hrad ztratil funkci pevnosti a začal zvolna chátrat. Na krátký čas se stal bydlištěm polesného. Poslední opravy střech byly provedeny roku 1725. Kníže ze Schwarzenberka nařídil 12.10.1869 provizorně opravit zdi a hradby a zřídit schody na věž pro návštěvníky. Naposledy byl hrad upravován před druhou světovou válkou. Po ní se stal vojenským objektem.
            Za třicetileté války žil na Vítkově Kameni rytíř Jindřich Vítkovic (!) se svým synem a dvěma dcerami, Klárou a Johankou. V době švédského tažení je otec ukryl do srubu na břehu Plešného jezera. S posádkou a synem se připravoval k obraně hradu.
            Dcery občas vycházely na skálu nad jezerem, odkud v dálce viděly svůj rodný hrad. Jednoho dne je vyrušil výstřel. To přišel Ronald, syn švédského krále, který byl před léty, jako páže, ve službách jejich otce. Zde se také zamiloval do Kláry, která jeho city opětovala. Rozloučil je však králův příkaz, kterým Ronalda povolal domů.
             Ronald se nyní připojil ke švédským vojskům. Jeho zastávka u Kláry byla však pouze krátká. Musel rychle spěchat na Vítkův Kámen, aby zachránil hrad i obyvatele. Velitelem vojska byl jeho přítel Torstenson. (Generalissimus Torstenson je historickou postavou. Za třicetileté války neúspěšně obléhal Brno a Špilberk.)
            Dívky dlouho a marně čekaly na zprávu. Vypravily se tedy opět na skálu a dalekohledem uviděly pouze ruiny hradu. Opustily úkryt a vydaly se na Vítkův Kámen. Usadily se v zachovaných místnostech a vyhlížely někoho, kdo by jim mohl podat zprávu o tom co se vlastně stalo. Po čase se dočkaly rytíře Bruna. Od něho se dozvěděly, že Ronald na hrad dorazil dříve než Švédové. Žádal Jindřicha aby opustil hrad, ten však odmítl. Ronald zabránil útoku, když se však přiblížil ke hradbám, obránci zaútočili a Ronald padl jako první. Švédové pak hrad dobyli a všichni obránci, včetně Jindřicha i jeho syna byli zabiti.
            Obě dívky pak zde v zármutku a samotě strávili zbytek života. Tento zcela vymyšlený příběh je vylíčen v románu Horský les Adalberta Stiftera.
 
 
Svatý Tomáš, jednolodní kostel založený v polovině 14. století Petrem (20501) z Rožmberka, se stal farním roku 1361. Obnovy byly provedeny v 16. stol., 1771, 1858 a 1874. Zařízení je převážně z 19. století.

                V kostele býval obraz sv. Tomáše a vždy na jeho svátek sem přicházeli poutníci. Podle pověsti v noci před svátkem patrona přicházeli všichni již zemřelí Tomášové, o půlnoci přišel i sám svatý Tomáš a kostel se rozzářil. Po společné modlitbě se všichni opět změnili v duchy a zmizeli.

21.04.2009 22:07:24
ptheiner

Líbí se vám tyto stránky?

Ano (1776 | 34%)
Ne (1673 | 33%)
Stránky zdarma
Stránky systému Webgarden
Nashledanou v Jindřichově Hradci v srpnu 2017!
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one