Toto jsou stránky pro všechny, kdo s námi prošli (nebo chtějí projít) dlouhou cestu krajem pětilisté růže.

páni z Landšteina - část 1

 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
V ERBU
PĚTILISTÁ RŮŽE
 
 
III.
 
 
PÁNI Z LANDŠTEINA
část 1
 
větev borovanská
větev landšteinská (do roku 1311)
 
 
 
 
 
 
 
 
 
Karel Komárek
Praha, 2000

STŘÍBRNÁ RŮŽE
 
 
            Páni z Landšteina užívali stále stejný znak v původní podobě. V červeném štítě měli stříbrnou růži se zlatým semeníkem a zelenými kališními lístky. Klenotem na přilbě byla stejná růže jako ve štítě, přikrývky stříbrno-červené. Znak je doložen na řadě památek i pečetí. Někdy je však jeho užití dost záhadné. Například umístění znaku v klenbě kostela na Rožmberku, vedle rožmberské růže a znaků království Českého a Uherského, je těžko zdůvodnitelné.
            Landšteinskou růži do svého znaku, po vymření rodu, žádný jiný rod nepřijal. Nalezneme ji však ve znaku Ledenic (obec z doby kolem roku 1200, byla povýšena na městečko někdy před rokem 1398) a ve znaku Lomnice nad Lužnicí (obec ze 13. stol., později povýšena na městečko a roku 1382 na město) byla původně stříbrná věž v červeném poli, provázená po stranách zlatou lilií. Vilém z Landšteina (30701) přidal, snad koncem 14. stol., stříbrnou růži nad střechu věže.
            Nejasné je užití stříbrné růže ve znaku Strakonic (město už před rokem 1308, znak je asi z roku 1525, kdy byl velkopřevorem zde sídlícího Řádu maltézských rytířů Jan z Rožmberka (21102)). V modrém štítě je stříbrná hradební zeď s věží, která je provázena vpravo červeným štítkem se stříbrným maltézským křížem a vlevo červeným štítkem se stříbrnou růží. Ve znaku Telče (město už asi ve 13. stol.) byla původně zlatá růže pánů z Hradce. Po ztrátě pečetidla za třicetileté války dostalo město 4.5.1650 nový znak: v červeném štítě stříbrné W, nad ním stříbrná lilie a nad štítem stříbrná růže, štítonoši dva andělé). V těchto případech se možná nejedná o omyl, ale o záměrné sjednocení tinktur znaku.
            Problémy jsou s  genealogickými vztahy uvnitř rodu. Hlavní větev rodu, která vymírá již v polovině 15. století si pro přehlednost můžeme rozdělit na dvě větve:
větev borovanská             (začíná Pelhřimem (30301))
větev landšteinská             (začíná Ojířem (30302))
Vazba čtyř vedlejších větví na hlavní větev není jasná, snad byl jejich předkem Vítek ze Skalice (30303), o kterém není téměř nic známo. Byli to:
z Landšteina a ze Želče, kteří do veřejného života prakticky nevstoupili a jsou doloženi do poloviny 15. století
z Landšteina a z Borotína, kteří vystupují zejména v první polovině 15. století
Svitákové z Landšteina, jejichž poslední potomek zemřel roku 1612
Zubové z Landšteina, někteří členové v 15. století údajně přesídlili na Moravu.
Snad byli vedlejšími větvemi pánů z Landštejna také páni z Moravan a páni z Kosovy Hory.
 
 
 
 
 
 
VÍTEK
 
 
            Třetí ze synů Vítka z Prčice (00101), Vítek z Klokot (30203) je s tímto predikátem doložen roku 1220 (Witco de Clocot). Lze předpokládat, že jím byl ten z Vítků, který býval v listinách označován jako Vítek mladší. Tak vystupuje, spolu s bratry a příbuznými, několikrát. Poprvé roku 1213 (Vitko cum fratribus Heinrico et juniore Vitkone), 1222 (Witico, Henricus marscalcus et Witico junior filii Witiconis), 1224 (Witigo junior. Zawis filius Witigonis senioris), 1236 (Witigo senior et Witigo junior fratres).
            Jeho působení u královského dvora není jasné, nelze však vyloučit, že i on zde nějakou funkci zastával a jeho politické zaměření bylo v souladu s postoji ostatních členů rodu Vítkovců.
            Pohraniční oblasti v prostoru Novohradských hor patřily koncem 12. stol. rakouskému rodu Chuenringů. Někdy v první třetině 13. stol. získal snad již Vítek z Klokot (30203) část stropnického léna, možná sňatkem s některou členkou tohoto rodu. Tím se otevřel i této větvi přístup do Dolních Rakous. Další část stropnického zboží získal počátkem druhé poloviny 13. stol. Vok z Rožmberka (20302) sňatkem s Hedvikou ze Schauenburka.
 
 
KLOKOTY (u Tábora, nyní součást města)
Název byl asi odvozen od klokočového křoví. Vítek z Klokot (30203) je uváděn poprvé roku 1220. V té době zde stávala patrně dřevěná tvrz na skalnatém ostrohu nad řekou Lužnicí, za nynějším barokním kostelem Panny Marie z 18. stol. Později držel tvrz jeho syn Ojíř (30302) a pravděpodobně od něho ji získali koncem 13. stol. Rožmberkové, kteří připojili Klokoty k příběnickému panství. Tvrz i původní farní kostel (ve kterém byli roku 1420 Žižkou upáleni Adamité) byla za husitských válek zničena a po uzavření míru s Táborem byla ves připojena k táborskému majetku.
 
 
STROPNICE (Horní a Dlouhá, u Nových Hradů)
První zmínka o osadě, nazvané podle potoka Stropnice, který byl roku 1179 uznán za zemskou hranici a dělil osadu na dvě části, je z roku 1185. Českou držel Albert z Boršova a ze Stropnice, druhou rakouský rod pánů z Chuenringu. Vlastnické osudy Stropnice ve 13. stol. nejsou jasné. Jednu část získal roku 1257 Vok z Rožmberka (20302) sňatkem s Hedvikou ze Schauenburga, vdovou po Jindřichovi z Chuenringu. Druhou část získal snad již Vítek z Klokot (30203), zda přímo od Alberta z Boršova nebo prostřednictvím rodu Chuenringů není jisté. Tuto část i se vsí Gerleit držel od roku 1302 Vyšebrodský klášter, později opět páni z Landšteina. Roku 1359 prodal svůj díl Vítek z Landšteina (30606) Rožmberkům. Od té doby byla Stropnice součástí novohradského panství. Zaniklá tvrz, snad na ostrohu vedle kostela, byla vypálena za husitských válek. Poslední zmínka o ní je z roku 1541, kdy je uváděna jako pustá.
Městečko postihla řada požárů, zejména v letech 1486, 1687, 1694, 1824, 1852 a 1862. Proto se žádné starší budovy nezachovaly. Farní kostel sv. Mikuláše byl založen asi ve 13. století v románském slohu, který připomíná v podstatě zachovaná věž. Následně byl kostel prakticky v každém století přestavován a upravován. Barokní mariánský sloup na náměstí byl dokončen roku 1765. Osada se pravděpodobně roku 1359 stala městečkem a užívá původní znak pánů z Rožmberka.
 
 
 
KŘÍŽ PROTI KŘÍŽI
 
            Rytířský román pro mládež Radovana Šimáčka (*1908) Kříž proti kříži (Albatros Praha, 1980) popisuje, očima jednoho z účastníků, čtvrtou křížovou výpravu (konala se v letech 1202 až 1204), při které byl dobyt Zadar a Konstantinopol (nynější Istanbul). Tímto vypravěčem je v románu mladý Vítek z Klokot, kterému by při tomto tažení mělo být kolem dvaceti let a užíval štít se zelenou pětilistou růží. V románu dále vystupuje i jeho otec Vítek z Klokot, který se zúčastnil třetí křížové výpravy (konané v letech 1189 až 1192) a byl synem známého Vítka z Prčice (00001). V románu umírá v době konání čtvrté výpravy.
            Vedle barvy růže je u zmiňovaných románových Vítkovců řada nesrovnalostí. Skutečný Vítek z Klokot (30203) je doložen v letech 1213 až 1236, v románu umírá někdy kolem roku 1203. Měl doložené tři syny Pelhřima (30301), Ojíře (30302) a Vítka (30303), románový dva Vítka a Sezemu. Hlavní postava románu Vítek (30303) je doložen roku 1265, musel by se tedy dožít téměř devadesáti let, což by v té době bylo více než mimořádné.
            Češi se zúčastnili druhé (1147 – 1149) a třetí (1189 – 1192) křížové výpravy, účast kteréhokoliv z Vítkovců není doložena a není ani pravděpodobná. Román je tedy možné chápat pouze jako líčení čtvrté křížové výpravy, ale bez jakékoliv historické vazby na rod Vítkovců.
 
 
 
VÍTKOVI POTOMCI
 
 
            Z potomků Vítka z Klokot (30203) jsou doloženi tři synové Pelhřim (30301), Ojíř (30302) a Vítek (30303) a čtyři dcery Ludmila (30304), Jitka (30305), Kateřina (30306) a Gertruda (30307).
Pelhřim (30301) je doložen 7.6.1255 společně s bratrem Ojířem (30302) (Peregrinus et Hogerus fratres). Jeho manželka, neznámého rodu, se jmenovala Anežka, synové Vok (30401) a Sezima (30402). V listině z 29.6.1261 je uváděn již jako mrtvý (Pilgerimus de Witigenowe (j.†) uxor ejus Agnes, frater Hoygerus de Witigenawe (Třeboň), filii Woco et Zezima). Anežka tehdy darovala kostel v Rychnově u Nových Hradů klášteru ve Vyšším Brodě.
            Pravděpodobně s bratrem Ojířem (30302) založil kolem roku 1250 hrad Witigenau či Wittingau (Třeboň) na místě staršího osídlení, pokud jej nezaložil již jejich otec. Více o něm není známo. Byl zakladatelem vedlejší větve borovanské.
Ojíř (30302) je poprvé doložen 7.6.1255 společně s bratrem Pelhřimem (30301) (Peregrinus et Hogerus fratres). Ojíř byl zřejmě bojovné povahy, protože se zúčastnil společně s Vokem z Rožmberka (20302) nejen tažení Přemysla Otakara II. do Bavor v roce 1257, kde zůstal v obleženém Mühldorfu, ale i králova vítězného střetnutí s uherským králem Belou na soutoku Moravy a Dunaje v létě roku 1260.
Roku 1261 se společně s bratrem Pelhřimem (30301) nazývá z Třeboně (29.6.1261 Pilgerimus de Witigenowe, frater Hoygerus de Witigenawe), po které se píše i roku 1265 (25.5.1265 Hogerius de Witigenaue). V letech 1264 a 1268 užíval predikát ze Svin (12.5.1264 Hogerus de Svinz, 3.8.1268 Hoierus de Suin), roku 1272 držel Klokoty (19.3.1272 Hoyerus de Klocot). Často vystupuje jako svědek v různých listinách veřejných i církevních, zvláště klášterů ve Vyšším Brodě a ve Světlé.
            V květnu 1277 údajně napadl České Budějovice a vyplenil jejich okolí. Bližší údaje nejsou známy. Taková akce by mohla být součástí politického napětí mezi králem Přemyslem Otakarem II. a panstvem.
Roku 1279 je prvním známým držitelem Nových Hradů (de Grätzen), od roku 1281 se psal z Lomnice (11.11.1281 Hoyerius de Lomnitz). Byl stoupencem Záviše z Falkensteina (10503) a v letech 1284 až 1289 zastával úřad nejvyššího zemského komorníka. Po Závišově pádu opouští královský dvůr.
            Na politickou scénu se ještě naposledy vrací v roce 1306 kdy se přidává k té části šlechty, která neuznala volbu Rudolfa Habsburského českým králem a setrvala při Jindřichovi Korutanském. Pravděpodobně i v tomto roce umírá. U něho začíná hlavní větev pánů z Landšteina.
Někdy bývá za jeho příbuzného považován Albrecht z Lomnice, který byl nejvyšším hofmistrem v letech 1304 až 1308. U pánů z Landšteina však žádný Albrecht doložen není, zmíněný hofmistr byl zřejmě moravského rodu pánů z Lomnice erbu černého orlího křídla ve stříbrném poli.
Jeho manželka, neznámého rodu, se jmenovala Stříza, synové Smil (30403) a Vítek (30404), kteří po otci zdědili válečnické schopnosti.
            Ojíř (30302), jako vedlejší postava, je uváděn téměř ve všech románech věnovaných Závišovi z Falkensteina (10503).
 
Vítek (30303) ze Skalice je doložen v listině své sestry Ludmily (30304) roku 1265 (25.5. Witigo de Zcalitz) a roku 1266. Není o něm prakticky nic známo. Proto se předpokládá, že od jeho neznámých potomků pocházely další vedlejší větve rodu, u kterých není jasná vazba na prvního Vítka z Klokot (30203). Jsou to:
            páni ze Želče a z Landšteina
            páni z Borotína a z Landšteina
            Svitákové z Landšteina
            Zubové z Landšteina.
 
DCERY:Ludmila (30304) z Říše (snad Stará Říše na Moravě), dcera starého Vítka (30203) z Klokot je uváděna roku 1265 společně s bratry Vítkem ze Skalice (30303) a Ojířem z Třeboně (30302) (25.5. Ludmila de Reusch filia quondam antiqui Witigonis; fratres ejus Witigo de Zcalitz, Hogerius de Witigenaue). V té době prodala Světelskému klášteru své dědictví ve vsi Valkerstorfu, a Vítek (30303) s bratrem se odřekli svých práv k této vsi. Na její pečeti připojené k listině je v klenotu desetilistá růže, která vznikla patrně rozdělením původních pěti listů. Jejím manželem byl Markvart z Hrádku.
            Ludmila (30304) společně se sestrami Jitkou (30305), vdovou po Kunovi z Chovan a Kateřinou (30306) založily konvent cisterciaček Údolí Panny Marie (Vallis s. Mariae) v Pohledu u Německého, nyní Havlíčkova, Brodu. Základní kámen byl položen roku 1265. Hlavní zakladatelkou byla Jitka (30305), která obdržela souhlas generální kapituly řádu v roce 1269. Členkami prvního konventu se staly i Ludmiliny (30304) dcery Eliška a Velena. Abatyší se stala Kateřina (30306), která se připomíná naposledy v roce 1272. Kromě výše uvedených dcer Vítka z Klokot (30203) bývá k roku 1266 někdy zmiňována, bez dalších údajů, ještě Gertruda (30307). Více o dcerách Vítka z Klokot (30203) není známo.
František Teplý ve svých dějinách Jindřichova Hradce (1927) uvádí, že podle pověsti tento klášter založily dcery Vítka (40502) z Hradce Kateřina (40605), Jitka (40606) a Barbora (40607). Zřejmě zde došlo k záměně osob a je pravděpodobné, že Vítek (40502) z Hradce tyto dcery asi ani neměl.
 
TŘEBOŇ
Místní jméno Třeboň, doložené od roku 1262, je asi odvozeno od osobního jména Třěbon a znamená Třebonův majetek. Zřejmě vedle této osady založil, snad již Vítek z Klokot (30203), tvrz Wittingau (Vítkův luh). Tento německý název je doložen od roku 1261. Později asi došlo ke spojení obou osad, ale oba názvy byly užívány jako rovnocenné. Prvními známými držiteli Třeboně byli bratři Pelhřim (30301) a Ojíř (30302). Za jejich potomků došlo k rozdělení rodového majetku a od počátku 14. století patřilo třeboňské panství hlavní větvi landšteinské. Podle zápisu ze 7.11.1339 stanovili Vilém z Landšteina (30509) a Ludvík z Öttingen hranici mezi panstvím třeboňským a vitorazským, která se stala i hranicí zemskou.
Vilémovi (30509) synové Jan (30602) a Litold (30605) si třeboňské panství rozdělili. Osudy Litoldovy (30605) polovice v té době nejsou zcela jasné. Snad ji po roce 1362 krátce držel Ješek z Kosovy Hory, který byl také Vítkovec. Jan (30602) prodal svůj díl 23.9.1366 bratrům z Rožmberka. Vedle polovice města Třeboně a vsí Břílice, Branná a Lubeň k ní také patřily vsi Kramolín, obě Jílovice, Radovesice a Bludy. Někdy v té době získali Rožmberkové i druhou, původně Litoldovu (30605) polovici a od té doby jim panství třeboňské patřilo až do vymření rodu.
Tvrz stávala na západním konci tržiště, oddělená od osady příkopem a dřevěnou hradbou. Byla zřejmě součástí městského opevnění. Farní kostel je poprvé připomínán již roku 1280.
Většina zachovaných památek pochází převážně z doby rožmberské a část (většinou přestavby) z doby jejich následovníků.
 
SVINY (Trhové, u Nových Hradů)
V letech 1264 až 1268 je držel Ojíř (30302) z Lomnice a snad při dělení rodového majetku připadly Vokovi (30401) z Třeboně. Jeho synové Jaroslav (30501), Sezema (30502) a Ojíř (30503) zdědili každý třetinu. Ojířova (30503) část připadla po jeho smrti klášteru v Sezimově Ústí, který ji 26.5.1327 prodal Vilémovi (30509) z Landšteina. Ten mezitím asi získal i Jaroslavův (30501) díl. Zbývající část patřila kolem roku Závišovi (30610) ze Svin. Vilémův (30509) syn Vítek (30606) prodal 18.8.1359 bratrům z Rožmberka svou část Svin s tvrzí. Páni z Rožmberka později drželi Sviny celé, není však jasné jak získali Závišův díl.
 
LOMNICE (nad Lužnicí)
Poprvé je doložena 3.5.1259 v souvislosti s Oldřichem z Landšteina, který ale nebyl Vítkovec, a roku 1265 je uváděn Oldřich z Lomnice (Vlricus de Lomnitz). Pravděpodobně se jednalo o tutéž osobu. Asi od něho ji získal Ojíř z Klokot (30302), který se od roku 1281 psal z  Lomnice. Po něm ji drželi jeho synové asi společně, po Smilově (30403) smrti sám Vítek (30404), a dále jeho potomci. Po Vilémovi (30603) ji zdědil roku 1359 Vítkovec Ješek z Kosovy Hory, v  letech 1378 až 1380 byl držitelem Jindřich ze Stráže (50701) a po něm Kunrat Krajíř z Krajku, který ji roku 1381 vyměnil s králem Václavem IV. za Landštein a Bystřici. Král povýšil roku 1382 Lomnici na město a povolil, aby byla ohrazena hradbami, věžemi a příkopem. Král Zikmund ji dal do zástavy Janovi z  Hradce (40808). Roku 1420 se hrad a město vzdaly po čtyřdenním obléhání Janu Žižkovi, hejtmanem hradu se stal Jan Roháč z Dubé. Roku 1421 byla Lomnice vypálena a hrad nato nově opevněn. Po bitvě u Lipan ji oblehl Oldřich z Rožmberka (20803), kterému se po devítiměsíčním obléhání posádka vzdala. Přestože syn Menharta z Hradce (40906) Jan (41007) uplatňoval na Lomnici nároky plynoucí z dřívější zástavy, král ji dal roku 1437 zapsat Janovi z Ústí (60805) a Oldřichovi z Rožmberka (20803). Jan z Hradce (41007) se roku 1441 za peněžitou náhradu svých nároků vzdal.
Z hradu, který je od roku 1459 uváděn jako zbořený, se zachovala pouze kaple sv. Václava, která byla po roce 1645 přestavěna na kostelík. Původně, roku 1359 to byla kaple Božího Těla a sv. Petra a Pavla.
Farní kostel sv. Jana Křtitele se připomíná ve 14. stol. Počínaje rokem 1358, kdy vyhořel, byl opravován a přestavován v letech 1467, 1650, 1779, 1793 a 1872. Z původního kostela se zachovaly pouze některé prvky a půdorys. Radnice s věží je barokní, s úpravou z roku 1781.
 
SKALICE (u Soběslavi)
Hrádek stával za kostelem na ostrohu nad řekou Lužnicí a zachovaly se z něho jen zbytky příkopů a náspů. Jeho zakladatelem byl snad Vítek ze Skalice (30303), který se připomíná pouze v letech 1265 a 1266. Osudy hrádku i vesnice jsou nejasné, koncem 14. století byli majiteli páni ze Želče a z Landšteina (z vedlejší větve), kteří pravděpodobně byli potomky výše uvedeného Vítka (30303). Asi roku 1491 prodali Skalici Petrovi Majnušovi z Březnice. Roku 1547 ji však již drželi Rožmberkové, není však jasné kdy a jakým způsobem ji získali.
 
NOVÉ HRADY
Hrad (původně zvaný Nový Hrad, Novum castrum, Neo Castro, Grätzen či Gretzen) byl založen na skalnatém výběžku patrně koncem 13. století při obchodní stezce z Třeboně do Rakouska, snad na místě staršího hradiště. Poprvé je připomínán roku 1279, městečko vzniklo asi brzy po založení hradu. Tato oblast, jak již bylo řečeno, patřívala pánům z Chuenringu a ve 13. století se dostala do rukou této větve Vítkovců. Jako první používá přízvisko z Nového Hradu Ojíř (30302) a ještě za jeho života i syn Smil (30403). Po Smilově (30403) smrti přechází novohradské panství na Vítka z Landšteina (30404), resp. jeho potomky. Vítkův (30404) vnuk Vítek (30606) prodal 18.8.1359 bratrům z Rožmberka hrad a město Nové Hrady, polovici města Stropnice, část Svin s tvrzí, vsi Niedertal (Údolí), Štiptoň, Byňov, Krčín, Bukovou, Žár a Borovany.
Farní a klášterní kostel sv. Petra a Pavla je poprvé uváděn roku 1284. Hrad i městečko byly přestavovány za Rožmberků a později. Z doby pánů z Landšteina by mohly být nalezeny pouze části zdiva a základů.
 
ŘÍŠE (u Telče, snad Stará Říše)
Ves po které se psala, roku 1265, dcera starého Vítka (30203) z Klokot Ludmila (30304) (25.5. Ludmila de Reusch filia quondam antiqui Witigonis); kdy prodala své dědictví klášteru ve Světlé (nynější Zwettl v Rakousku).
 
 
 
 
 
 
 
větev borovanská
 
 
VOK a SEZIMA
 
 
Vok (30401) je doložen v letech 1261 a 1265 společně bratrem Sezimou (30402) (29.6.1261 Pilgerimus de Witigenowe (j.†), filii Woco et Zezima, 25.5.1265 Woko et Zezema fratres de Witignawe) a roku 1281 (11.11. Wocco de Witigenaw), kdy užíval predikát z Třeboně. I když se stal zemským soudcem, veřejného života se zřejmě účastnil minimálně, protože o něm není téměř nic známo. V této funkci se uvádí roku 1291 jako Vok (30401) z Borovan (Voko de Borovia), a byl to asi on, kdo je získal. Pravděpodobně se věnoval převážně správě rodového majetku. Držel také Sviny, a snad užíval i predikát z Landšteina. Zemřel patrně po roce 1300, kdy se naposledy vyskytuje jako svědek. Jeho synové se jmenovali Jaroslav (30501), Sezema (30502) a Ojíř (30503), dcera Lidmila (30504).
Sezima (30402), který je uváděn v letech 1261 až 1293, pravděpodobně roku 1283 koupil hrad Landštein od Oldřicha z Landšteina, který byl neznámého (pravděpodobně rakouského) rodu. Od té doby páni erbu stříbrné růže přijali za stálé příjmení rodu „z Landšteina“. Snad již Sezima (30402) započal s rozšiřováním a zpevňováním hradu, který se později stal jedním z nejpevnějších v Čechách. K hradu patřila i ves Pomezí (Markl) a nynější Staré město pod Landštejnem. Držel též tvrz v Kamberce, kterou v osmdesátých letech zastavil kamberským měšťanům. Potomky pravděpodobně neměl, protože po jeho smrti převzal hrad Landštein Vítek (30404), syn Ojíře z Lomnice (30302).
 
 
BOROVANY (u Českých Budějovic)
První zmínka o vsi je z roku 1186, kdy ji český kníže Bedřich daroval klášteru ve Světlé (Zwettl) v Rakousku. Roku 1291, nebo o něco dříve, ji získal Vok z Borovan (30401) pak jeho syn Jaroslav (30501) a po něm Vilém z Landšteina (30509). Roku 1359 je prodal jeho syn Vítek (30606) bratrům z Rožmberka, kteří ves připojili k novohradskému panství.
 
KAMBERK (nyní Zlaté Hory, u Mladé Vožice)
Osada vznikla patrně ve 13. stol. v souvislosti s nálezem zlata v blízkém okolí. Proto se také brzy stala městem. Na konci 13. stol. držel kamberské zboží Sezima z Landšteina (30402), který kolem roku 1280 zastavil zdejší tvrz měšťanům. Ve 14. stol. se zde však střídali jiní majitelé. Roku 1369 je zde doložen Litolt z Landšteina (30605), ale krátce nato opět další držitelé, většinou z řad měšťanů.
Tvrz stávala na nevysokém návrší nad rybníkem. Postupně zpustla, na přelomu 15. a 16. stol. ji opravil Vilém z Onšova, pak však dále chátrala. Počátkem 18. stol. byla část přeměněna na farní dům a část rozebrána.
 
 
 
VOKOVI POTOMCI
 
Informace o potomcích Voka z Borovan (30401) jsou velice kusé.
Jaroslav (30501) zdědil sice třetinu Svin, ale sídlil na Borovanech. Je možné, že mezi ním a Sezemou (30502) došlo k další dělbě majetku. Uvádí se v letech 1327 až 1339, kdy je doložen v listě své sestry Lidmily (30504).
Sezema (30502), uváděný v letech 1300 až 1327, zdědil druhou třetinu Svin, kterou později držel Záviše (30610) ze Svin (de Sweinicz), který je doložen v listině z 1.5.1338 kdy zastupoval markraběte Karla v dluhu. Více o něm není známo, lze předpokládat, že byl buď Sezemovým (30502) synem nebo zetěm.
Ojíř (30503) byl uváděn s bratrem Sezemou (30502) od roku 1300. Později se stal mnichem kláštera v Ústí nad Lužnicí (Sezimově) a roku 1327 byl již mrtev. Jeho zděděný díl Svin a ves Trumaň připadl právě tomuto klášteru.
Lidmila (30504) dcera Voka ze Svin (30401) se uvádí v listě ze 4.3.1339, kterým obdarovala borovanský kostel se souhlasem svých bratří Viléma z Landšteina a Jaroslava z Borovan (30501). Vokův syn Vilém není jinak nikde uváděn, pravděpodobně byl míněn bratranec Vilém (30509), syn Vítka z Landšteina (30404).
 
 
 
 
 
větev landšteinská
 
 
SMIL
 
Smil (30403) se poprvé připomíná roku 1281 (11.11. Hoyerius de Lomnitz et filius ejus Zmilo). Ještě za života otce Ojíře (30302) začal užívat predikát z Nového Hradu. Někdy kolem roku 1284 se stal poděbradským purkrabím. Je o něm známo, že několikrát obdaroval klášter ve Vyšším Brodě, zvláště pak roku 1291, kdy mu potvrdil darování kostela v Rychnově u Nových Hradů.
Zúčastnil se tažení vévody Albrechta, který byl nově zvoleným císařem, proti kurfirsty sesazenému králi Adolfovi Nasavskému. Adolf padl v bitvě u Gellenheimu nedaleko Vormusu dne 2.7.1298 a k rozhodnému vítězství Albrechtovu obzvláště přispěl právě Smil z  Nových Hradů (30403). I v kronice (tak řečeného) Dalimila se uvádí, že byl postrachem nepřátel („Albrecht s Čechy krále říšského Adolfa zabi: kako sě jměl Smil Ojieřovic, i dnes mluvie Švábi“). Téhož roku dostává od krále důležité purkrabství znojemské.
Na podzim roku 1304 vtrhl král Albrecht z Horních Rakous do Čech. Jeho syn, vévoda Rudolf, zaútočil na Moravu. Postup do Čech mu však znemožnily hluboké lesy a neustálé útoky české šlechty a zejména Vítkovců, mezi nimiž vynikal právě Smil z Nových Hradů (30403). Rudolf musel postupovat Rakouskem podél hranice a obě vojska se spojila u Českých Budějovic. Obléhání Kutné Hory skončilo pro vetřelce debaklem zásluhou nezměrné odvahy a vynalézavosti obránců a také pokračujícími nájezdy Smilových (30403) a dalších oddílů.
Počátkem 14. století Smil (30403) ještě vystupuje v různých listinách. Umírá patrně roku 1307 nebo krátce po tomto roce. Jeho manželkou byla  Kunhuta z Chuenringu, a potomky synové Smil (30506) a Ojíř (30507) a dcera Ofka (30505). Není o nich však nic známo a Novohradské panství drželi potomci Vítka (30404). Je tedy pravděpodobné, že Ojířovi (30403) potomci asi otce o mnoho nepřežili.
Roku 1257 na podzim podnikl král Přemysl Otakar II. tažení do Bavor, při kterém část vojska zůstala v obleženém  Mühldorfu. Byl zde i Vok z Rožmberka (20302), jeho bratr Smil (20305) a Ojíř z Lomnice. (30302) Protože však v rodu pánů z Rožmberka žádný Smil jinak doložen není, nelze vyloučit, že jím byl právě tento Smil z Nových Hradů (30403).
V beletrii je Smil (30403) okrajově uváděn v souvislosti s vpádem Albrechta Habsburského do Čech roku 1304. Například román Oldřicha Daňka (*16.1.1927) Král bez přilby (Československý spisovatel, Praha 1971), Františka Neužila (*1907) Královna Eliška Rejčka (Blok, Brno 1968), Ludmily Vaňkové (*1927) Žebrák se stříbrnou holí (Práce, Praha 1987).
 
 
 
 
 
 
VÍTEK
 
Vítek (30404)držel hrad Landštein po Sezimovi z Landšteina (30402). Poprvé je připomínán roku 1300 a dále v řadě listin zemských. Roku 1305 byl jedním ze šlechticů přizvaných k loži umírajícího krále Václava II., když předával vládu svému synovi. Po smrti Václava III. roku 1306 se zpočátku přidal na stranu Jindřicha Korutanského, kterému zůstal věren i době krátké vlády Rudolfa Habsburského.
Roku 1307 byl královským purkrabím na hradě ve Znojmě, když výnosnou župu přijal patrně po Smilovi z Nových Hradů (30403). I tento příslušník rodu pánů z Landšteina proslul jako neohrožený válečník. Při vstupu vévody Friedricha na Moravu po Rudolfově smrti († 3.7.1307), nepřipustil, aby město otevřelo brány. Slíbil městu naopak i posílení posádky. Byl tak, zřejmě dosti aktivní, hrozbou habsburskému opakovanému tažení proti Kutné Hoře, které skončilo podobně jako roku 1304. Brány neotevřel ani při Friedrichově opakovaném návratu 17.10.1307. Byl potom svědkem i na smírné smlouvě mezi Jindřichem Korutanským a Friedrichem Krásným 14.8.1308 ve Znojmě.
Vláda Jindřicha Korutanského, po Rudolfově smrti byla stále chaotičtější, a na pomoc proti opozici pozval korutanské jednotky a vojsko Friedricha Míšeňského a dále je doplňoval. Tím postupně ztratil přízeň i zbývající části české šlechty, která nyní podporovala kandidaturu Jana Lucemburského a jeho sňatek s Eliškou Přemyslovnou. V letech 1309 a 1310 docházelo mezi těmito stranami k  šarvátkám, které přecházely v otevřený boj.
V červnu roku 1309 pozvali páni krále do Starého města, a Vítek z Landšteina (30404) se mezitím zmocnil královského hradu. V  září pronikaly míšeňské jednotky do Prahy.   Vítek (30404) z hradu přispěchal na pomoc, dostal se do nepřátelského obklíčení uprostřed města na tržišti před sv. Havlem, ze kterého se dokázal hrdinsky probít, ačkoli byl pod ním zabit kůň. Kroniky zaznamenaly nevídaný čin Sudka, když přeťal řetěz, kterým příznivci krále přehradili ulice a tím umožnil oddílu ústup. Po následných jednáních byl králi hrad vydán, a ten jej nechal obsadit zjednanými žoldnéři. Boje však nekončily. V květnu 1310 porazila česká šlechta korutance na Pohořelci a Hradčanském náměstí. V čele pánů českých se vyznamenal prudkostí zvláště Vítek z Landšteina (30404), který zajal jednoho z předních velitelů Jindřicha z Aufšteina. V tomto boji mu zachránil život, blíže neurčený, český rytíř Kamýk, který však sám padl.
Vítek (30404) se naposledy připomíná r. 1311, kdy přijal od kláštera Korunského doživotně ves Dobruš mezi Netolicemi a Chvalšinami. Manželka neznáma, synové Smil (30508), Vilém (30509) a Zbyněk (30510).
V dílech beletristických je Vítek (30404) uváděn, jako vedlejší postava, v souvislosti s vládou Jindřicha Korutanského a boji o Prahu. Tak ho uvádí Miloš Václav Kratochvíl (*6.1.1904, †9.7.1988) v novelách Eliška a Rejčka (Lásky královské, Melantrich, Praha 1973), v románech Jiří Mařánek (*12.1.1891, †4.5.1959) Petr Kajícník (Družstevní práce, Praha 1942), Ludmila Vaňková (*9.5.1927) První muž království (Československý spisovatel, Praha 1983), Královský nach tě neochrání (Melantrich, Praha 1984) a Pán stříbrné růže (Šulc a spol., Praha 2005), František Neužil (*1907) Eliška Rejčka (Blok, Brno 1968).
 
 
 
 
 
 
LANDŠTEIN
 
            V kopcovitém a lesnatém terénu, posetém bludnými balvany, na hranici Čech, Moravy a Rakouska, byl podle archeologických výzkumů pravděpodobně na přelomu 12. a 13. století založen nevelký, ale opevněný hrádek v dnešním Pomezí rakouským rodem Zöbingenů (vedlejší větví Chuenringů).
Jeho dispozice není dosud jasná, zřejmě byl jeho součástí i dosud stojící kostel sv. Jana Křtitele. Tato oblast byla roku 1179 k Rakousku připojena. Význam hrádku v Pomezí postupně upadal, hrádek ztratil svou strážní funkci, chátral a ve 14. století byl zbořen. I osada ztrácela na významu v souvislosti s rozvojem výhodněji položeného Starého Města pod Landšteinem.
            Snad jako protiváha tomuto hrádku byl v románském slohu založen na protilehlém ostrohu hrad Landštein. Nelze vyloučit, že se tak stalo krátce po roce 1222 z vůle krále Přemysla Otakara I. Ovládal tak významnou zemskou stezku do Podunají. Prvním známým držitelem byl roku 1231 Hartlieb z Landšteina, znojemský kastelán, asi moravského šlechtického rodu. Dalším jeho známým držitelem byl Oldřich z Landšteina v letech 1256 až 1259, který však zřejmě nebyl Vítkovec. Nejasné majetkové vztahy té doby dokládá i skutečnost, že roku 1249 je uváděn Landstein in Austria. Nesmíme však zapomínat, že Přemysl Otakar II. byl tehdy i pánem Rakouska. Z té doby patrně také pochází rozsáhlé románské jádro hradu s nejstarší částí severní hranolovou věží, ve které byla kaple sv. Jiří. Na věž navazuje palác uzavřený druhou hranolovou věží, která je hlavní dominantou hradu. Dispozice a charakter nejstarší části odpovídá stylu rakouského a bavorského Podunají. Mohutná hradba zůstala z velké části zachována.
V poslední čtvrtině 13. století koupil Landštein Sezima (30402), který tento predikát použil roku 1282, po něm jej převzal Vítek (30404). Za landšteinských Vítkovců byl dále rozšiřován a zpevňován a stal se jedním z nejpevnějších v Čechách. Neúspěšně jej obléhal i král Jan Lucemburský roku 1317.
            Roku 1381 získali hrad Krajířové z Krajku, kteří jej drželi až do roku 1579. Za nich byly prováděny výrazné přestavby, zejména v 16. stol. Velké úpravy byly provedeny v románském jádru hradu, v nádvoří byly postaveny nové budovy. Vstup z jižní strany byl přenesen na západní stranu, kde vzniklo nové předhradí s hradbou a třemi dovnitř otevřenými baštami. Nové pozdně gotické opevnění bylo zřízeno i na severní a východní straně, budovy již mají charakter renesanční.
            Roku 1579 koupil hrad Štěpán, svobodný pán z Eizingu, který jej roku 1599 prodal Davidovi Nejmarovi z Vinterberka. Za stavovského povstání byl roku 1618 marně dobýván, ale roku 1619 se po vyhladovění vzdal hraběti Buquoyovi. Roku 1623 jej koupili Morové z Lichteneka a Sedmikostelí, roku 1639 Jakub Khuen z Belasy, roku 1668 Humprecht Černín z Chudenic. Od Tomáše z Chudenic jej koupila hrabata z Herbersteina, která jej držela do roku 1831. Roku 1771 byl však zapálen bleskem a opuštěn. Při rozprodeji zadluženého panství získal zříceninu baron Ferdinand Sternbach. V šedesátých letech 20. století byl zahájen nesmělý pokus o záchranu zříceniny. Dnešní podobu získal hrad teprve nedávno.
            V době Krajířů z Krajku byla postavena další čtyřhranná věž k ochraně vstupní brány a kolem hradu byla zřízena druhá hradební zeď s pěti baštami. Ve dvoře vnitřního hradu byly zřejmě v 15. stol. přistavěny další budovy. Konečně na přelomu 16. a 17. stol. bylo do opevnění na severozápadní straně vestavěno jednopatrové předhradí, do kterého se vcházelo po mostě přes široký příkop.
A závěrem ještě jedna zajímavost: Tento Landštein nebyl jediný v Čechách. V polovině 14. stol. získali páni z Landšteina městečko Ledenice u Českých Budějovic, s hradem. A právě tento hrad začali nazývat Landšteinem po ztrátě svého rodového sídla.
 
 
 
LOUPEŽNÍCI
 
 
            Karel, starší syn hraběte Moora, vede na studiích v Lipsku dosti nevázaný život. Když se však rozhodne s tímto způsobem života skoncovat a vrátit se k otci a snoubence Amálii, dostává zprávu, že byl vyděděn a proklet. Netuší, že jeho mladší bratr Franz falšuje dopisy a zprávy, protože chce zničit otce i bratra a sám se zmocnit majetku i Amálie. Podlehne naléhání svých kumpánů a odchází s nimi do českých lesů. Stává se nepřítelem zlovůle a bezpráví a jako obávaný hejtman loupežníků postrachem mocných a bohatých. Proti loupežníkům vytáhne i vojsko, které jim nabízí svobodu za hlavu jejich náčelníka. Ti nabídku odmítnou a společně se probijí z obklíčení. Karel jim přísahá věrnost.
            Tehdy se k nim přidá český šlechtic Kosínský, který líčením svého příběhu, hejtmanovi připomene otce i snoubenku. Karel se rozhodne navštívit rodný hrad. Franz mezitím oznámil otci, že nehodný syn byl zabit, omdlelého otce prohlásí za mrtvého a nechá ho za živa pohřbít. Starý sluha jej však tajně osvobodí a ukryje ve věži. Karel se v přestrojení dostává do hradu, setkává se s Amálií i otcem, a rozhodne se bratra potrestat. Starý hrabě umírá a Franz, který bratra poznal, se zabíjí.
            Karel by se rád vrátil k Amálii, loupežníci mu však připomínají jeho přísahu. Probodne tedy svoji snoubenku, která bez něho nechce žít, a sám se vydává do rukou úřadů.
            Takový je stručný děj dramatu Die Räuber (Loupežníci), který napsal Johann Christoph Friedrich von Schiller, podle povídky Ch.F.D.Schubarta. Hra měla v podtitulku heslo “In tyranos“ (Proti tyranům). Úspěšná premiéra se konala v Mannheimu 13.1.1782. Italský básník Andrea Maffei podle této hry napsal libreto k opeře Il Masnadieri (Loupežníci), kterou zkomponoval Giuseppe Verdi (premiéra byla 21.6.1847 v Londýně).
            Podle rozšířené pověsti se děj tohoto dramatu odehrává na Landšteině a v okolních lesích. Tento romantický závěr vychází zřejmě ze jména jednoho z držitelů hradu a ze skutečnosti, že po třicetileté válce byly zdejší lesy plné loupežnických tlup. Ještě počátkem 19. století působil na česko-rakousko-moravském pomezí pověstný lupič Jan Jindřich Grasel. O jeho „popularitě“ svědčí i dodnes užívané slovo „grázl“.
            Ze hry však vyplývá, že hrad byl situován do Porýní a loupežníci působili na česko-sasských hranicích. Z dobových narážek lze usoudit, že děj se odehrával v době kolem roku 1760. V dějinách Landšteina žádný, ani vzdáleně, podobný příběh není. Ani Schiller s velkou pravděpodobností zdejší hrad neznal a jeho drama s ním zřejmě tedy nemá nic společného. To však hře ani hradu na zajímavosti a romantičnosti určitě neubírá.
 
A takhle viděl Landštein Zdeněk Kalista (*22.7.1900, †17.6.1982) v knize Cesta po českých hradech a zámcích (Odeon, Praha 1995):
„Úplně stranou všeho dnešního životního ruchu, na samém pomezí, kde jako by končil český svět, leží jedna z největších hradních zřícenin v našich zemích – Landštejn. Ať sem jedete či jdete z kterékoli strany, vždycky se musíte proplétat bludištěm lesů, které se zdá bez konce, a jen při příchodu od západu se nám otevře pohled na velikou stavbu hradní z větší vzdálenosti. Příchozímu ze severu se vynoří impozantní obrysy starého hradu před očima jako jakési překvapení, jako něco, co se náhle vyhouplo – skoro jako přelud – z hlubiny bezedných lesů.   …..“
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
VÍTKOVCI UVEDENÍ V TÉTO ČÁSTI
 
jméno               číslo
Albrecht                                   z Lomnice, 1304 až 1308 nejvyšší hofmistr, asi jiného rodu
Gertruda            30307             1266, dcera Vítka (30203)
Jan                   21102             z Rožmberka
Jan                   30602             1353, 1389, vnuk Vítka (30404)
Jan                   40808             z Hradce
Jan                   41007             z Hradce
Jan                   60805             z Ústí
Jaroslav            30501             1327, 1339, z Borovan, syn Voka (30401)
Ješek               30405             z Kosovy Hory
Jindřich            50701             ze Stráže
Jitka                 30305             1265, 1269, dcera Vítka (30203) manžel Kuno z Chovan
Kateřina            30306             1265, 1272, dcera Vítka (30203)                                       abatyše v klášteře cisterciaček Údolí
                                                     Panny Marie(Vallis.Mariae) v Pohledu 
                                                     u Německého Brodu,
                                                     nyní Havlíčkova
Lidmila            30504             1339, dcera Voka (30401)
Litold               30605             1358, 1369, vnuk Vítka (30404)
Ludmila            30304             1265, z Říše dcera Vítka (30203) manžel Markvart z Hrádku
Menhart            40906             z Hradce
Ofka                30505             dcera Smila (30403)
Ojíř                  30302             1255, †1306?, z Třeboně, ze Svin, z Klokot, z Nových Hradů,                                                                         z Lomnice, nejvyšší komorník, syn Vítka (30203)
Ojíř                  30503             1300, †1327?, mnich syn Voka (30401)
Ojíř                  30507             syn Smila (30506)
Oldřich 20803             z Rožmberka
Pelhřim 30301             1255, †1261?, z Třeboně, syn Vítka (30203) manželka Agnes, zakladatel                                                         větve borovanské
Sezema            30502             1300, 1327, ze Svin, syn Voka (30401)
Sezima 30402             1261, 1293, z Landšteina, syn Pelhřima (30301)
Smil                 20305             z Rožmberka
Smil            30403                        1281, †1307?, z Nových Hradů, syn Ojíře (30302), poděbradský purkrabí,                         manželka Kunhuta z Chuenringu
Smil                 30506             syn Smila (30403)
Vilém               30509             1315, †1356, syn Vítka (30404)
Vilém               30603             1353, †1360, syn Viléma (30509)
Vilém               30701             1380, 1398, syn Vítka (30606)
Vítek                00101             z Prčice, první známý Vítkovec
Vítek                30203             1213, 1236, z Klokot, syn Vítka (00101)
Vítek                30303             1265, ze Skalice, od něho snad pocházeli páni ze Želče, z Borotína,                                                       Svitákové a Zubové z Landšteina
Vítek                30404             1300, 1311, královský purkrabí ve Znojmě, syn Ojíře (30302)
Vítek                30606             1358, 1380, syn Viléma (30509)
Vok                 20302             z Rožmberka
Vok                 30401             1261, 1300, z Třeboně, z Borovan, ze Svin, z Landšteina, zemský soudce
Záviš                10503             z Falkenšteina, z Krumlova
Záviš                30610             1338, ze Svin, syn nebo zeť Sezemy (30502)
MÍSTA UVEDENÁ V TÉTO ČÁSTI
 
 
místo                            okres
 
Bludy               Jindřichův Hradec            snad kdysi ves u Třeboně
Borotín             Tábor                           hrad a ves u Sudoměřic u Tábora
Borovany            České Budějovice            městečko u Trhových Svin
Boršov             České Budějovice            u Českých Budějovic
Branná             Jindřichův Hradec            ves u Třeboně
Břílice             Jindřichův Hradec            ves u Třeboně
Buková            České Budějovice            ves u Trhových Svin
Byňov             České Budějovice            ves u Nových Hradů
České Budějovice                               královské město, 1265
Dobruš Český Krumlov            snad kdysi ves u Chvalšin
Gerleit             České Budějovice            snad kdysi ves u Stropnice
Chvalšiny            Český Krumlov            městečko u Krumlova
Jílovice České Budějovice            ves u Třeboně, kdysi dvě vsi (Větší a Menší)
Kamberk            Benešov                      městečko u Mladé Vožice, nyní Zlaté Hory
Klokoty            Tábor                           ves u Tábora, kdysi s tvrzí, nyní součást Tábora
Kosova Hora            Tábor                           ves u Sedlčan, sídlo vedlejší větve pánů z Hradce
Kramolín            České Budějovice            ves u Třeboně
Krčín               České Budějovice            ves u Nových Hradů
Kutná Hora                                          královské město se stříbrnými doly
Landštein            Jindřichův Hradec            zřícenina hradu u Slavonic
Ledenice            České Budějovice            městečko u Budějovic
Lomnice            Jindřichův Hradec            ves 1259, město 1382 u Ševětína
nad Lužnicí                                          
Lubeň             Jindřichův Hradec            snad kdysi ves u Třeboně
Niedertal             České Budějovice            ves u Nových Hradů
(Údolí)
Netolice            Prachatice                    město u Vodňan
Nové Hrady            České Budějovice            městečko a hrad u Stropnice
Poděbrady            Nymburk                     královské město u Nymburka
Pohled             Havlíčkův Brod            klášter cisterciaček Údolí Panny Marie (Vallis s. Mariae) v Pohledu u
                                                            Německého, nyní Havlíčkova, Brodu
Pomezí             Jindřichův Hradec            osada a kdysi hrádek u Landšteina
(Markl)                                               
Příběnice            Tábor                           kdysi hrad u Tábora
Radovesice            Jindřichův Hradec            snad kdysi ves u Třeboně
Rožmberk            Český Krumlov            hrad u Krumlova
Rychnov u             České Budějovice            ves u Nových Hradů
Nových Hradů            
Říše                 Jihlava                         ves u Telče, snad nynější Stará Říše
Skalice            Tábor                                    ves a kdysi hrádek u Soběslavi
Staré město             Jindřichův Hradec            městečko, kdysi podhradí hradu Landšteina
pod Landšt.                                        
Strakonice                                           město před r. 1308, sídlo řádu maltézských rytířů
Stropnice             České Budějovice             (Horní a Dlouhá) městečko a kdysi tvrz u Nových Hradů
Světlá               Rakousko                    (Zwettl) klášter
Sviny                České Budějovice             městečko a kdysi tvrz u Borovan
(Trhové)
Štiptoň             České Budějovice             ves u Nových Hradů
Tábor                                                  město, 1420 (dříve Hradiště)
Telč                 Jihlava                         město již asi ve 13. stol.
Trutmaň            České Budějovice            ves u Trhových Svin, nyní Mezilesí
Třeboň             Jindřichův Hradec            město a zámek, kdysi tvrz 1262
Valkerstorf            Jihlava                         snad kdysi ves u Telče
Vyšší Brod            Český Krumlov            městečko a cisterciácký klášter u Rožmberka
Znojmo                                                královské město 1046 ?
Žár                   České Budějovice             ves u Nových Hradů
Želeč                Tábor                           ves u Soběslavi
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
Ó - k - Praha 2000
12.05.2009 18:58:18
ptheiner

Líbí se vám tyto stránky?

Ano (1777 | 35%)
Ne (1673 | 32%)
Stránky zdarma
Stránky systému Webgarden
Nashledanou v Českém Krumlově v srpnu 2018!
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one