Toto jsou stránky pro všechny, kdo s námi prošli (nebo chtějí projít) dlouhou cestu krajem pětilisté růže.

V erbu pětilistá růže - páni z Krumlova (část první)

 
 
V ERBU
PĚTILISTÁ RŮŽE
 
 
I.
 
 
PÁNI Z KRUMLOVA
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
Karel Komárek
Praha, 2000
Druhé doplněné a opravené vydání
ZELENÁ RůŹE
 
 
            Erb pánů z Krumlova je doložen pouze na pečetích, zato v různých variantách. Na pečeti Vítka (10402) z roku 1259 je lev a v pravém horním rohu růže, kdežto na pečeti téhož Vítka z roku 1277 lev drží štítek s růží. Zřejmě byl tedy lev strážcem erbovního znamení, resp. štítonošem. Podobný znak používal i Vok (10502) na pečetích z let 1283 a 1290. Obdobný význam měli asi i tři ptáci na pečeti Budivoje (10401) z roku 1259. Zde byla růže umístěna do středu štítu a ptáci do jeho rohů. Poněkud odlišná situace je v případě pečeti Záviše (10503) z roku 1272. Zde je růže umístěna do horního levého rohu a uprostřed štítu je sokol sedící na vrcholku stromu. V tomto případě je to zřejmě narážka na používaný predikát z Falkensteina (falke - sokol). Na pečeti Voka (10502) z roku 1283 je u růže i větvička s dvěma lístky, což lze považovat za důkaz, že erbovním znakem skutečně byla šípková růže.
            O barvě růže existuje pouze jediné a to nepřímé svědectví. V kronice Beneše Krabice z Veitmile se uvádí, že Záviš (10503) měl ve znaku růži zelené barvy (hic arma sunt rosa viridis coloris). Tato kronika však vznikala zřejmě až na konci vlády Karla IV. Kronikář tedy Záviše zcela jistě neznal a asi ani jeho současníky. Mohl však vycházet z dnes již neznámých dokumentů. Protože pravděpodobně neměl důvod měnit či zamlčovat fakta z tohoto období, můžeme mu asi věřit i tento údaj. Problémem však je barva štítu. Podle heraldických pravidel může být pole, v případě barevné figury, buď zlaté nebo stříbrné. August Sedláček uvádí, že ves Nalžovy u Plánice při povýšení na městečko roku 1530 dostala do znaku postavu sv. Jana Křtitele, který drží stříbrný štítek se zelenou růží, erb vymřelých pánů Krumlovských. Vzhledem k časovému odstupu však nelze posoudit zda k použití barvy stříbrné (resp. bílé) došlo oprávněně či omylem. Město Český Krumlov používá na praporech barvu zelenou a bílou.
 
 
 
Král Přemysl Otakar I.
 
 
            Poměry na přelomu 12. a 13. století byly velmi komplikované a to nejen v Českých zemích, ale i v evropském měřítku. Ještě v závěru 12. století docházelo na českém knížecím stolci k častým změnám, ale roku 1197 se trůnu ujal (po krátké epizodě v letech 1192 až 1193) Přemysl Otakar I. Jeho bratr Vladislav Jindřich mu postoupil vládu a ujal se markrabství moravského. Podařilo se jim tak vyřešit nejen vnitřní nestabilitu, ale i největší problémy ve vztahu k Říši. Morava se definitivně stala součástí českého státu a i po stránce církevní správy se České knížectví od Říše odpoutalo. I když celou situaci silně komplikoval Přemyslův rozvod s Adlétou míšeňskou, boje o císařský trůn a rozpory mezi císařským dvorem a papežskou kurií nabyly vrchu.
            Obratným manévrováním se Přemyslovi podařilo zvýšit a upevnit prestiž českého panovníka, roku 1198 získal dědičný královský titul od krále Filipa, roku 1203 jej potvrdil král Ota a roku 1204 i papež. Vrcholným dokumentem se pak stala známá Zlatá bula sicilská, vydaná dne 26. září 1212 v Basileji římským králem Fridrichem II. Říše touto bulou uznala, pro všechny časy, naprostou svrchovanost Českého království (včetně Moravy), jeho nedělitelnost a svrchovanost českého krále nad pražským i olomouckým biskupem. Římský císař se zavázal uznat za českého krále pouze toho, kdo byl v Čechách právoplatně zvolen. České království se stalo zcela suverénním státem v rámci Římské říše a jeho panovník měl naprosto výsadní postavení. Díky tomu mohl český král více ovlivňovat poměry v Říši než císař v Čechách. A proč se všichni tak ucházeli o přízeň českého panovníka? Odpověď je velmi prostá: české holubičí povahy byly vyhlášenými a obávanými válečníky! Někteří historikové Přemyslovi vytýkají, že jeho diplomatické kroky nebyly příliš morální. To je sice pravda, ale stejné metody používali všichni. Ostatně nejen tehdy.
 
 
 
VÍTEK A ZÁVIŠ
 
 
            O prvním členu rodu pánů z Krumlova víme velmi málo. Byl jím Vítek starší (10201), syn prvního Vítka z Prčice (00101). Z hlediska jednoznačných informací o něm můžeme říci, že je vlastně jedním z nejproblematičtějších Vítkovců.
            Při posuzování zpráv o starším Vítkovi (10201) musíme začít u jeho syna Záviše (10301). Ten se poprvé objevuje roku 1216 jako syn Vítkův (Zawis filius Witigonis). Na listině z 21.6.1224 je Záviš (10301) uveden jako syn Vítka staršího (10201) (Zawis filius Witigonis senioris). Konečně v roce1236 je uváděn královský podkomoří Záviše a jeho otec Vítek (Subcamerarius regis Zauise. Vitco pater ejus.). Mezi syny ostatních Vítků se žádný Záviš nevyskytuje a v další generaci jsou již sourozenecké vztahy víceméně jasné. Můžeme tedy téměř s jistotou konstatovat, že Vítek starší (10201) je doložen roku 1236.
            Je pravděpodobné, že tímto Vítkem byl i podkomoří uváděný roku 1196 (Witigo subcamerarius) a starší Vítek, syn Vítkův (Vitko senior filius Vitkonis) roku 1213. Poté, až do roku 1236, se u dvora často objevuje Vítek, případně Vítek starší. Lze předpokládat, že ve většině případů je to právě tento Vítek. Možná, že jím bude i Vítek starší (Withco senior) uváděný roku 1243. O jeho sídle se můžeme pouze dohadovat, protože nikde není uváděn s predikátem. August Sedláček (Hrady VII., Praha 1890) předpokládá, že držel zboží kolem Sepekova.
            Vítkův (10201) syn Záviše (10301) je poprvé uváděn roku 1216. Roku 1220 již vystupují jeho synové Budivoj (10401) s bratrem Vítkem (10402) (Budiwoy filius Zawise cum fratre Witcone). Dne 21.3.1234 je uváděn Záviš jako královský podkomoří (subcamerarius regis). Roku 1235 je doložen dvakrát, 18.3.1235 s predikátem z Nechanic (Zavise subcamerarius regis de Nechanicz) a 7.5.1235 opět se syny (Zauise subcemerarius, Budiuoy et Witco fratres filii Zawise). Dále je uváděn roku 1236, roku 1251 na listině vydané v Netolicích a roku 1253 jako syn Vítkův (Zawisa filius Uitconis).
            Tedy stručně shrnuto: Vítek starší (10201) vystupuje velmi často u dvora, snad již od roku 1196, v úřadu podkomořího. Působí zde až do roku 1236, pravděpodobně až do roku 1243. Jeho sídlo není známo. Přídolí, uváděné roku 1216 (Jiří Záloha, Šumava od A do Z, Růže, České Budějovice 1972) sice patřilo Vítkovcům, těžko však posoudit zda krumlovským nebo rožmberským. Je možné, že je Vítek starší (10201) založil společně s bratrem Vítkem z Prčice (20201).
            Záviš (nebo též Záviše) (10301) z Nechanic je znám od roku 1216. Roku 1234 vystupuje v úřadu podkomořího, u dvora působí zřejmě do roku 1253. Jeho sídlem byly Nechanice, hrádek a ves u Nového Bydžova. Podle Augusta Sedláčka (Hrady V., Praha 1887) se poprvé připomínají roku 1228. V dalších letech o nich není bližších zpráv, protože však městečko Nechanice má ve znaku červenou pětilistou růži lze předpokládat, že je někdy počátkem 14. století zdědili Rožmberkové.
 
 
 
PŘÍDOLÍ (u Českého Krumlova)
Ves doložená roku 1220 (někdy se uvádí, že již roku 1216 zde byla fara, která od roku 1259 patřila ke klášteru ve Vyšším Brodě), tedy ještě před Krumlovem i Rožmberkem. Jejím zakladatelem byl patrně Vítek, není však jasné zda starší (10201) nebo jeho bratr Vítek (20201) z Prčice. Jejich sídlem však patrně nebyla, zřejmě zde ani žádná tvrz nestála. Přídolí bylo povýšeno na městečko roku 1336. Obvykle se uvádí, že původně náleželo k Rožmberku a od 14. století ke Krumlovu.
Kostel sv. Vavřince je gotická stavba ze 14. stol., pozdně goticky upravován a regotizován roku 1870. Žulový pranýř na náměstí je renesanční z roku 1592.
Znakem je ve zlatém poli obraz patrona zdejšího chrámu sv. Vavřince se zelenou palmovou ratolestí v levici a černým roštem v pravici.
 
 
 
NECHANICE (u Nového Bydžova)
Původně vodní tvrz u říčky Bystřice byla založena asi již koncem 12. století. Ves na pravém břehu se připomíná roku 1228 a její název znamenal, že se jedná o ves lidí Nechanových. Roku 1235 je s predikátem z Nechanic uváděn Záviš (10301), syn Vítka staršího (10201). Od něho, nebo jeho potomků ji získali Rožmberkové a tak od sváho povýšení na městečko a apočátku 14. století je ve znaku městečka červená růže ve stříbrném poli. Od nich ji pak výměnou získal král Jan Lucemburský, a následně se zde vystřídala řada majitelů. Dne 24.7. 1867 byly Nechanice povýšeny na město.
Z tvrze se nezachovalo nic, jen místo kde stávala je vyznačeno dosud zřetelnými valy. Kostel Nanebevzetí P. Marie z doby před rokem 1228, zbarokizovaný v letech 1690 až 1692, vyhořel roku 1827. Dnešní empirová úprava z roku 1833 byla restaurována roku 1887.
 
 
Král Václav I.
 
 
            Král Přemysl Otakar I. chtěl zřejmě předejít případným nástupnickým problémům, a proto již roku 1216 nechal zvolit českým králem svého syna Václava. Ten, po smrti svého otce (15.12.1230), zdědil stabilizovanou a uznávanou zemi.
            Říšské poměry však byly mnohem komplikovanější a to nejen pro prakticky permanentní boj o císařský trůn, ale i pro přetrvávající spory s Římem, často přecházející v otevřené nepřátelství. Václav I. v těchto podmínkách obratně manévroval, a jeho prozíravost se ukázala zejména při mongolském vpádu do Evropy. Jako jediný z panovníků se na útok připravoval a usiloval o vytvoření obranného bloku. Bohužel však zůstal osamocen.
            Při přepadení Polska to byl jen král Václav I., vedle menších oddílů templářů a německých rytířů, který v dubnu 1241 se silným vojskem spěchal na pomoc vratislavskému knížeti Jindřichovi. Přišel však pozdě. Zabránil pokusu útočníků proniknout přes Kladsko do Čech, pak ale se nechal přelstít. Vydal se na pomoc Míšni, kterou však napadl jen menší houfec. Hlavní mongolské síly vtrhly na Moravu aniž narazily na vážnější odpor. Morava byla popleněna, ale útočníci se nezastavili a jejich útok nejtíživěji postihl Uhry. Václav posílil vojsko a postoupil s ním až na uherské hranice. K dalšímu útoku však už nedošlo.
            Král Václav I. měl dva syny, prvorozeného Vladislava a Přemysla. Zatímco ve Vladislavovi viděl svého následovníka, rytířsky založený Přemysl si jeho oblibu nezískal. A nezískal ji ani po Vladislavově smrti počátkem roku 1247. Pro Václava jeho smrt znamenala zlom, stahoval se do ústraní a zanedbával státnické záležitosti.
            Napětí mezi ním a šlechtou se zvyšovalo a 31.7.1247 byl, bez králova vědomí, ctižádostivý Přemysl zvolen spoluvladařem s titulem mladší král. Král Václav musel s volbou souhlasit, napětí mezi otcem a synem se však zostřovalo. Roku 1248 došlo k otevřenému střetnutí, které Přemysl, díky převaze svých stoupenců, vyhrál a král Václav uprchl do Míšně. Na podzim však Přemysl utrpěl těžkou porážku u Mostu od Boreše z Riesenburka a karta se začala obracet. V srpnu 1249 se Václav zmocnil Prahy a Přemysl kapituloval. Po krátkém uvěznění na Přimdě byl poslán, pochopitelně v doprovodu spolehlivých lidí, jako markrabě na Moravu.
            Počátkem roku 1252 se Přemysl oženil s Markétou Babenberskou, dědičkou Rakouska a Štýrska, která však byla mnohem starší než on. Na babenberské dědictví si ale činil nároky i uherský král Béla IV. Protože Přemysl nebyl schopen čelit jeho vojenské přesile, musel se Štýrska vzdát. Asi všem bylo jasné, že ne natrvalo.
            Dne 22.9.1253 zemřel Václav I. a Přemysl konečně nastoupil na trůn. Situace v zemi se však začala měnit. Hospodářský rozvoj vyžadoval rozšíření řemeslné výroby a obchodu. To pochopitelně vedlo i ke zvyšování významu měst. Král Přemysl Otakar II. je sám zakládal a i jinak podporoval. Tím se zase cítila ohrožena šlechta a napětí mezi ní a králem rostlo.
            Na podzim roku 1254 uspořádal král křížovou výpravu proti Prusům, které se většina šlechty zúčastnila. Ačkoliv praktický význam tohoto tažení nebyl velký, Přemysl se díky ní stal hrdinou rytířských písní. Tažení dodnes připomíná jím založené město Královec (v SSSR potom přejmenovaný na Kaliningrad).
            V říši pokračoval zápas o císařskou korunu. (Je známo, že i Přemysl o své kandidatuře uvažoval.) Český král obratným manévrováním mezi soupeřícími stranami upevňoval pozici a váhu království a přitom se připravoval na další střetnutí s uherským králem o dědictví babenberské. V srpnu 1257 vpadl do Bavorska proti knížeti Jindřichovi, spojenci uherského krále. Toto tažení pro Přemysla skončilo porážkou. Když však Uhři přepadli Korutany ujal se štýrské šlechty a spolu s nimi české vojsko vyhnalo Uhry ze země. Válka se stala neodvratnou.
            V červnu roku 1260 došlo k rozhodující bitvě. Byla to proslulá bitva u Kressenbrunnu u řeky Moravy, která přinesla českému vojsku legendární vítězství. Král železný a zlatý se stal vládcem střední Evropy. Přemysl využil situace a nechal prohlásit manželství s Markétou za neplatné a již 25.10.1261 se v Bratislavě oženil s vnučkou krále Bély IV. Kunhutou.
 
 
 
BUDIVOJ A VÍTEK
 
 
            Synové Záviše (10301) z Nechanic Budivoj (10401) a Vítek (10402) se v listinách poprvé objevují v letech 1220 a 1235. S predikátem z Krumlova vystupuje poprvé Vítek 1.4.1253 (Witigo de Chrumbenowe), oba bratři pak 1.6.1259, Budivoj s manželkou Perchtou a Vítek s manželkou Sybilou (Budvoy de Krumbenowe, uxor ejus Pertha;Witigo de Krumbenowe, uxor ejus Sybilla).
            Budivoj (10401) se píše i ze Skalice roku 1260 (Budiwoi de Schalitz) roku 1264, (Budiboi de Zcalitz) roku 1265 a roku 1268 ze Sepekova (Budiuoy de Sepecow). Vítek (10402) z Krumlova je uváděn ještě v letech 1264 a 1265 (Witigo de Chrumnow) a 1274 (Witko de Crumnov), roku 1243 a 1251 ze Sepekova (Vitco de Zepecow), roku 1252 a 27.6.1272 se píše z Načeradce (Witigo de Nacharat).
            Budivoj (10401) se zřejmě dosti účastnil veřejného života a poměrně často se vyskytuje jako svědek na královských listinách. Účastnil se též tažení krále proti Uhrům roku 1260 a slavné bitvy Přemysla II. Otakara 24.6.1260 na soutoku Moravy a Dunaje u Kressenbrunnu. Budivojovou (10401) manželkou byla Perchta z Griesbachu (Dobroslava Menclová, České hrady I., Odeon, Praha 1972). Společně pak, roku 1264, věnovali Drkolenskému klášteru ves Šintov. Klášter v Drkolné (Schlägl) založil Kalhoch z Falkensteina, který roku 1218 povolal mnichy z premostrátského kláštera v Milevsku. Páni z Krumlova byli v úzkém styku s rakouskými rody a proto se zřejmě také stali příznivci tohoto kláštera. Budivoj (10401) zemřel pravděpodobně roku 1272.
            Zanechal pět synů, Záviše (10503), Vítka (10504), Voka (10505), Budivoje (10506), Henzlina (10507) a několik dcer. Jejich jména, osudy ani počet není znám, předpokládá se, že byly pravděpodobně tři. Manželem jedné (10508) byl Hroznata z Husic, manželem druhé (10509) Dětřich Spatzman. August Sedláček v Místopisném slovníku uvádí, že Perchta (10510), sestra Záviše (10503) z Falkensteina, roku 1303 zapsala věno svému druhému muži Vítkovi ze Švabenic na svém dědictví, městu Počátky. Z uvedeného však není jasné o kterou z dcer Budivoje (10401) se jednalo.
            Vítek (10402) se rovněž vyskytuje v královských listech jako svědek, pravděpodobně se však více věnoval správě majetku, který se zřejmě právě zásluhou těchto dvou bratří výrazně rozšířil do jihočeského pomezí. Roku 1258 daroval klášteru v Drkolné kostel ve Světlíku, několikráte obdaroval klášter ve Vyšším Brodě. Roku 1268 prodal ves Strážný jakési Krystyně z Prahy a jejímu synovi. Roku 1274 obdaroval i strakonické Johanity. Zemřel pravděpodobně roku 1277, krátce před svou smrtí daroval klášteru ve Vyšším Brodě 3 vesnice a to Jivovici, Lomy a Hradovy, zvanou též Vítkův dvůr. Mezi svědky byl i farář z Frymburka. I tato ves byla zřejmě majetkem krumlovských pánů. S velkou pravděpodobností byl zakladatelem Vítkova Hrádku (někdy nazývaného též Vítkův Kámen). Pod hradem, na území pánů z Krumlova, asi v krátké době vznikla i osada Svatý Tomáš. Zanechal dva syny Jindřicha (10501) a Voka (10502).
            Pánové z Krumlova drželi, ve středních Čechách východně od Vltavy, Načeradec, Chvalov, Březí, Veletín a Miskov. V okolí Tábora Sepekov, Radětice, Zběšice, Popovice (Popovec), Podboří, Zalší, Držkrajov, Božetice, Hodušín, Vlksice, Vratišov, Mlčkov, Bečov, Soběnov, Rašovice (Raškov ?), Nosetín, Hodětín, Chyšku, Krychov, Podolí, Pikov, Stadlec a hrad Skalici. Možná i Ledenice u Budějovic a Strunkovice u Vodňan. Dále Krumlov a několik vesnic v okolí, Vítkův Kámen a jeho blízké okolí, Světlík, Jílovici, Strašeň, Záboř, Kladné, Bobovec, Svachovu Lhotku a některé další vsi v kraji krumlovském.
 
 
SKALICE (u Sepekova)
Hrádek (nebo tvrz) stával patrně na vysokém skalnatém, nyní zalesněném, ostrohu nad rybníkem Chobotem u Sepekova. Ještě August Sedláček zde nalezl zbytky zdí, které považoval za základy paláce, čtverhranné a okrouhlé věže. Opevnění nenalezl, pravděpodobně byla využívána terénní konfigurace. Budivoj (10401) z Krumlova se v letech 1260 a 1264 píše ze Skalice. Po jeho smrti (1272 ?) asi přestala být obývána. Je ale možné, že zde sídlili ještě jeho synové Vítek (10504), Vok (10505), Budivoj (10506) a Henzlin (10507). Po tragické smrti Záviše (10503) z Falkensteina (popraven 24.8.1290) dostal zabavené statky, které se nacházely v této krajině, 17.6.1291 pražský biskup Tobiáš z Bechyně. Jeho nástupce biskup Jan je však již 26.7.1307 vyměnil za jiné s Jindřichem (20401) z Rožmberka. Neobývaná tvrz zcela zpustla a s ostatními statky byla připojena k panství příběnickému.
 
 
SEPEKOV (u Milevska)
Kdysi ves, později městečko. V letech 1243 a 1251 se po ní nazývá Vítek (10402) a v letech 1265 a 1268 jeho bratr Budivoj (10401) z rodu pánů z Krumlova. Kde a jaké sídlo zde měli se již asi nedá zjistit. Lze předpokládat, že stávalo poblíž gotického kostela sv. Mikuláše, který byl založen kolem roku 1321, roku 1785 byl zrušen, obnoven roku 1909, ale roku 1912 vyhořel. Dominantou Sepekova je poutní kostel P. Marie postavený v letech 1730 až 1733 snad za účasti Kiliána Ignáce Dienzenhofera (podle jiných autorů Tomáše Haffeneckera). V letech 1760 až 1767 přistavěny ambity a nárožní kaple.
 
 
NAČERADEC (u Vlašimi)
Ves je poprvé připomínána roku 1184 a její název lze vykládat jako Načěratův dvůr. Snad již ve 13. století se stala městečkem a kolem roku 1440 městem. V letech 1252 a 1272 se po Načeradci psal Vítek (10402) z Krumlova, syn Záviše (10301) z Nechanic. Po něm jej patrně drželi i jeho synové. August Sedláček uvádí, že v druhé polovině 14. a první polovině 15. století drželi část Načeradce blíže neurčení zemané, kteří užívali znak růže. Předpokládá, že byli potomky nemanželského syna Jindřicha (10501) nebo Voka (10502). Růži ve znaku užíval i roku 1436 Naček (10901) z Načeradce a minorita Petr(10804) z Načeradce kolem roku 1335.
Na náměstí, vedle barokní budovy městského úřadu, je zbytek pozdně gotické tvrze se zachovanou částí čtvercové věže. Zda původní sídlo Vítkovců stávalo na jejím místě není jisté, je to však pravděpodobné. Původně románský kostel sv. Petra a Pavla z doby kolem poloviny 12. století byl postupně přestavován a rozšiřován, zejména v letech 1278, 1358, 1734 a 1898. Barokní zámek je z roku 1734.
            Znak je na pečetích doložen roku 1676. Na modrém štítě je patrová stříbrná věž s otevřenou branou, vytaženou černou mříží a červenou střechou se zlatými makovicemi. Po stranách věže je zlatý klíč zuby nahoru ven obrácený.
 
 
 
JAROSLAV ze ŠTERNBERKA
 
 
            Spolehlivých údajů o mongolském vpádu není mnoho. Většina zpráv patří spíše mezi pověsti a díla básnická. Tak se i stal nejznámějším hrdinou Jaroslav ze Šternberka, ačkoliv o jeho osobě není téměř nic známo. Jaroslav, jako obránce Olomouce, se objevuje již v kronikách 14. století a jeho hrdinství proslavil zejména Bartoloměj Paprocký ve svém Zrcadle markrabství Moravského. Není však jisté zda byl skutečnou historickou postavou.
            Jeho jménem nazvala svůj "historický" román i Sofie Podlipská (*15.5.1833, †17.12.1897, rozená Rottová, sestra Karoliny Světlé). Román poprvé vyšel v Praze roku 1881.
            Uvozovky u označení historický mají své opodstatnění. Je to typický román tohoto druhu ve stylu minulého století. Postavy (i doložené) mluví a jednají v intencích romantických představ doby vzniku románu a s historickými skutečnostmi je nakládáno velmi volně. Dalo by se konstatovat, že osobami románu jsou lidé 19. století oblečení do kostýmů 13. století a umístění do kulis téhož století.
            Děj románu se odehrává v letech 1240 až 1253. Začíná mongolským vpádem, uvádí spory mezi králem Václavem a jeho synem Přemyslem i jejich boj o vládu a končí Václavovou smrtí. Vedle členů královské rodiny a několika šlechticů zde vystupuje i legendární věštkyně Sybilla a řada vymyšlených epizodních postav. Z Vítkovců se zde několikrát objevuje Budivoj (10401) z Krumlova. Na Krumlově Sybilla prorokuje právě narozenému Závišovi (10503) vzestup až k trůnu a následný pád, Budivoj (10401) je uváděn mezi obránci Olomouce proti Tatarům a následně mezi přívrženci Přemysla v jeho sporech s králem Václavem. Účast Budivojova (10401) v bojích o Olomouc není doložena, ale jeho podpora mladého Přemysla je dosti pravděpodobná.
 
 
 
KRUMLOV
 
 
            Jak již bylo řečeno výše, poprvé je Krumlov, jako sídlo Vítka (10402), uveden v listině z 1.4.1253 (Witigo de Chrumbenowe). Je pravděpodobné, že zdejší hrad měl na mysli i štýrský šlechtic a minnesänger Ulrich von Liechtenstein, ve veršovaném románě "Frauendienst". Líčí zde pouť, kterou podnikl ve službách dámy, od Středozemního moře až za Alpy a při tom se roku 1240 účastnil turnaje v místě zvaném Krumbenowe. To sice ještě nemusí znamenat existenci hradu (do středověkého hradu by se stejně taková událost nevešla), ale existenci osídleného místa asi ano (August Sedláček, Hrady III., Dobroslava Menclová, České hrady I.). Není ale jasné, proč je tento predikát doložen až o třináct let později. Předpoklad, že byl míněn Moravský Krumlov jenelogický, protože zakladatelem tohoto byl Přemysl Otakar II. a proto k jeho založení těžko mohlo dojít před rokem 1247.
            Lze tedy předpokládat, že k založení hradu došlo v první polovině 13. století. Původní hrad zřejmě stával na skalnatém ostrohu nad řekou, u někdejšího brodu přes řeku Vltavu na tak zvané linecké cestě, v místě nynějšího "Hrádku" známého proslulou válcovitou věží. (František Dvořák a kol., Český Krumlov, Praha 1948). Pravděpodobně současně s hradem začalo vznikat i vlastní podhradí zvané Latrán.
            Na druhém břehu v meandru řeky, zřejmě v krátké době, vzniká i osada. Již roku 1274 se na Vítkově (10402) listině, mezi svědky objevuje krumlovský rychtář Sipota (Sipota iudex de Crumnow.) A roku 1309 je Krumlov již nazýván městem.
            Jméno vzniklo zřejmě z německého větného spojení (burcűf der) krumben ouwe, t.j. (hrad) v říčním zákrutu. Z původního Krumbenouwe se zřejmě vyvinulo německé Krumau, české Crumlow a konečně Krumlov. Přívlastek Český se začal objevovat od roku 1585 pro rozlišení od Moravského Krumlova.
             Vzhledem k tomu, že od roku 1302 se zdejší hrad stává hlavním sídlem pánů z Rožmberka, budou další údaje o něm uvedeny u tohoto rodu.
 
 
 
 
 
 
 
FALKENSTEIN
 
 
            Osobnost Záviše (10503) z Falkenstejna, nejstaršího syna Budivoje (10401) z Krumlova, je bezesporu jednou z nejvýraznějších postav nejen mezi Vítkovci, ale v českých dějinách vůbec. Na tom nic nemění skutečnost, že byl milován i nenáviděn, obdivován i obáván. V kronikách z konce 13. století i století následujících mu byla věnována velká pozornost a i v historických románech je snad nejčastěji zobrazovanou postavou. Samostatnou studii mu věnoval František Palacký (O panu Závišovi z Rosenberka, Spisy drobné, díl II., str. 40 - 55, Praha 1900) a Josef Šusta (Záviš z Falkenštejna, Úvahy a drobné spisy historické, díl I., str. 148 - 192, Praha 1934). Jeho "podoba" se však měnila podle osoby autora. Jaký tedy opravdu byl?
            Datum Závišova (10503) narození není známo, Josef Šusta je klade do poloviny 13. stol. Poprvé vystupuje, jako svědek, v listině Chalhocha z Falkenštejna roku 1269 (domini Budiuoi filius dictus Zewish), kterou věnuje část desátku vsi Šintov klášteru v Drkolné. Přitom víme, že tuto ves věnoval témuž klášteru Budivoj (10401) s manželkou již roku 1264. Záviš (10503), s přídomkem z Falkensteina je poprvé doložen v listině z 27.6.1272 (Zawisius de Valchenstain). Téhož roku vystupuje i s bratry Vítkem (10504) a Vokem (10505) (Zewis, Witigo, Wocho filii d. Budewoy de Krummenow). V roce 1274, mezi svědky krále Přemysla Otakara II. v Klosterneuburku, se nazývá kastelánem falkenštejnským (Zabissius castellanus im Valchenstein). Je tedy docela možné, že hrad Falkenstein (u Pasova), část vsi Šintov, případně i další vsi, byly součástí věna Závišovy (10503) matky, a proto zde Záviš (10503) vykonával kastelánský úřad. V té době byl již nejspíše ženat. O jeho manželce není nic známo víme však, že z tohoto manželství měl dceru (10601) neznámého jména, později provdanou za Hynka Krušinu z Lichtemburka, která roku 1306 bez úspěchu uplatňovala nároky na pozůstalost svého otce.
 
 
 
VZPOURA
 
 
            Přemyslovští panovníci vždy usilovali o neomezenou absolutní moc. Protože však o ni téměř stále mezi sebou bojovali, potřebovali získat šlechtu na svou stranu. Toho dosahovali za cenu různých darů a ústupků. Hospodářská i politická síla šlechty se zvyšovala a je celkem pochopitelné, že se dosažených výhod nechtěla vzdát. Tím však zpětně omezovali absolutistickou moc panovníka a vzájemné napětí rostlo.
            Vítkovci se zaměřili na kolonizaci jižního pomezního hvozdu, který byl prakticky neobydlen. Jejich území zasahovalo i do Horních Rakous a Bavorska. Podařilo se jim vytvořit velké, poměrně celistvé a prakticky nezávislé území. To se pochopitelně králi nelíbilo. Roku 1263 zakládá cisterciácký klášter Svatá Trnová Koruna (podle relikviáře s trnem z Kristovy mučednické koruny, získaného panovníkem od francouzského krále Ludvíka Svatého, později přejmenovaný na Zlatou Korunu) a krátce na to (1265) i město Budějovice, v místě staršího, zřejmě panského osídlení.
Vítkovci se postupně vzdalují od královského dvora, protože však zejména v té době, mezi jednotlivými větvemi panovala soudržnost a solidarita, představovali velkou a nebezpečnou moc. Často se konala shromáždění celého rodu, jako například 19.3.1274 na Rožmberku. Nespokojenost vzrůstá i u ostatní šlechty nejen v Čechách, ale i v Rakousku, ve Štýrsku a v Korutanech.
            Roku 1276, při tažení krále Přemysla Otakara II. proti císaři Rudolfovi, některé šlechtické rody, Vítkovci se Závišem (10503) v čele, pánové z Oseka a další povstali proti králi. K nepokojům dochází i ve Štýrsku. U Vítkovců zřejmě hrála roli i skutečnost, že vlastnili řadu statků i v Rakousku a Bavorsku (zejména Rožmberkové a páni z Krumlova) a byli v úzkém styku s tamní šlechtou. Král byl donucen uzavřít s Rudolfem nevýhodný smír a vrátit se potlačit vzpouru.
            Ve smlouvě uzavřené mezi Rudolfem a Přemyslem Otakarem II. dne 6.5.1277 udělil Přemysl Otakar II. úplnou amnestii všem českým i moravským šlechticům, kteří se povstání zúčastnili. Vzájemné napadání a pustošení statků však neustalo. Dopisem z 31.10.1277 proto král z tohoto smíru vyjímá Vítkovce. Nakonec získal převahu, došlo ke konfiskacím statků a někteří Vítkovci odešli do vyhnanství. To se týkalo zejména Záviše (10503), jeho bratří, snad Ojíře (30302) z Lomnice a možná i Oldřicha (40403) z Hradce. Rozsah konfiskovaných majetků nelze spolehlivě určit. Zřejmě to byly Sviny (Trhové), Hradiště (Tábor) a Hradec (Jindřichův), nelze vyloučit ani Krumlov. Někteří Vítkovci se asi s králem smířili, například Jindřich (20401) z Rožmberka.
            Nepřátelství mezi Přemyslem Otakarem II. a Rudolfem neustávalo a vyvrcholilo bitvou na Moravském poli, ve které český král padl, na den Sv. Rufa (26.8.) roku 1278. Ačkoliv se v této souvislosti často uvádí zrada Miloty z Dědic, chyba asi byla ve způsobu vedení boje a k žádné zradě nedošlo. Je pravděpodobné, že Záviš (10503) skutečně před bitvou nabídl králi svoji pomoc, a že byl odmítnut. Této bitvy se dle všeho účastnil Jindřich (20401) z Rožmberka a asi to byl on, kdo se pokoušel jejich smír zprostředkovat. Je téměř jisté, že na straně Rudolfově Záviš nebojoval.
            Při následných jednáních byly dohodnuty zásnuby Přemyslova syna Václava s Rudolfovou dcerou Gutou (Jitkou), které se konaly v prosinci 1278 v Jihlavě nebo Čáslavi.
 
 
 
VZESTUP
 
 
            V nastalém bezvládí převzal Moravu do správy Rudolf a Čechy braniborský markrabě Ota. Oba se pochopitelně chtěli co nejvíce obohatit. Situaci poměrně vystihuje i první opera Bedřicha Smetany Braniboři v Čechách, na libreto Karla Sabiny. Šlechta si samozřejmě chtěla vynahradit utrpěná příkoří, ať již domnělá nebo skutečná. Obsazovala konfiskované majetky a napadala i královské statky. Obyvatelé měst, ve kterých měli většinu Němci, se stavěli za Otu, a tak boj dostával národnostní charakter. Ota převezl královnu Kunhutu a jejího syna Václava, již 25.1.1279, na Bezděz. Kunhutě se však v červnu podařilo uprchnout na Hradec u Opavy, kde začala vyjednávat se šlechtou. Ota koncem roku 1279 převezl Václava nejprve do Žitavy a později do Berlína.
            Vyhnaní šlechtici se vrátili a pochopitelně se snažili získat zpět konfiskované statky, což jistě neproběhlo hladce. Část statků krumlovské větve byla pravděpodobně připojena ke Zlatokorunskému klášteru a proto v nastalých sporech došlo k jeho zničení, které je konstatováno v listině generální kapituly cisterciáckého řádu z roku 1281. Spolehlivé zprávy o okolnostech tohoto zničení však chybí, proto uvedené konstatování je pouhou logickou dedukcí. Někteří autoři jeho zničení kladou již do roku 1276, tedy do doby vzpoury Vítkovců proti Přemyslu Otakarovi II. Podobně je tomu i v případě vyplenění Budějovic. Samozřejmě nelze vyloučit ani útok braniborských vojsk. V Zlatokorunské kronice ze 17. stol. se hovoří o zpustošení Kumány.
Skutečností je, že v průběhu let 1279 a 1280 se prakticky veškerá šlechta začala bouřit proti vládě Oty Braniborského. Záviš (10503) se v té době účastní bojů proti Kumánům, kteří podnikali loupežné nájezdy na Moravu, později i bojů proti Braniborům.
            Královna Kunhuta, jak již bylo řečeno, se usadila na Hradci u Opavy. K jejímu dvoru postupně přicházejí čeští i moravští páni, pravděpodobně v průběhu roku 1280 se zde objevuje i Záviš (10503) z Falkenštejna. V listině královny z 11.2.1281 je již nazýván purkrabím na Hradci (Zavissius noster purcravius in Gredz). Spory šlechty s Otou rostou a dne 25.11.1280, po předchozím tažení krále Rudolfa do Čech proti němu na Kunhutinu žádost, bylo uzavřeno příměří. Následně byl Ota uznán Václavovým poručníkem, správou země byl pověřen biskup Tobiáš z Benešova (většinou se chybně uvádí z Bechyně) a nejvyšší komorník Děpolt z Riesenburka.
            Roku 1283, dne 24. května se vrátil dvanáctiletý Václav do země. Vládou byli pověřeni biskup Tobiáš z Benešova a nejvyšší hofmistr Purkart z Janovic, kteří do zemských úřadů dosadili své přívržence. Proti nim stála část české šlechty v čele s Vítkovci. Mimo jiné k nim patřili i Hroznata z Husic, manžel Závišovy (10503) sestry (10508) neznámého jména a Hynek z Lichtenburka, manžel Závišovy (10503) dcery z prvního manželství (10601), rovněž neznámého jména.
            Na Václavovo pozvání se Kunhuta vrátila do Prahy a ten, zřejmě na její přímluvu, již na podzim roku 1283, povolal ke dvoru i Záviše (10503). Ten si v krátké době získal Václavovu důvěru a brzy ovládl prakticky celý dvůr. Do úřadů začal dosazovat své příznivce, jeho bratr Vítek (10504), který se později (15.10.1285) začal nazývat z Hluboké (Wroburch) se stal podkomořím (snad v té době byl i purkrabím znojemským), švagr Hroznata z Husic (rodu Kouniců) pražským purkrabím, druhý švagr Dětřich Spatzman purkrabím na Přimdě. Není jasné, zda Vítek (10504) držel Hlubokou z titulu své funkce či zda ji dostal jako zástavu. Nelze ani vyloučit, že Hluboká byla věnným statkem královny Kunhuty. Záviš (10503) sám žádný úřad nezastával (podle J. Šusty, podle jiných byl nejvyšším hofmistrem), skutečností však je, že se v jeho rukou prakticky soustředila veškerá moc.
            Strana biskupa Tobiáše a Purkarta z Janovic se začala stavět na odpor, a koncem roku 1283 došlo k otevřenému střetnutí. O jeho průběhu není mnoho známo. Skutečností je, že do sporů začal diplomaticky zasahovat i král Rudolf a, pravděpodobně jeho zásluhou s přispěním královny Kunhuty, bylo 25.5.1284 uzavřeno příměří.
 
 
HLUBOKÁ (u Českých Budějovic)
Hrad vznikl pravděpodobně za vlády krále Václava I. jako královský. I jeho původní německý název Vrôburc (roku 1285 Wroburch), označoval panský, zřejmě tedy královský majetek. Později se nazýval také Frauenberg, tedy hora Matky Boží. Název Hluboká je doložen již roku 1290 a znamenal hrad na vysokém ostrohu nad hlubokým údolím Vltavy.
Hrad byl často zastavován, tak jej také držel kolem roku 1263 Čéč z Budějovic. Roku 1285 se po Hluboké psal Vítek (10504). Není jasné, zda jej držel jako královský purkrabí nebo jako zástavu. Nelze ani vyloučit, že patřil k věnným statkům královny Kunhuty a tak se dostal do rukou jejího druhého manžela Záviše (10503) z Falkensteina, Vítkova (10504) bratra. A byl to právě Vítek (10504), který odmítl hrad vydat královskému vojsku, vedenému Mikulášem, vévodou opavským, a Záviš (10503) zde byl 24.8.1290 popraven. Roku 1895 byl na tzv. “pokutní louce“ zřízen pomník.
Za vlády Jana Lucemburského byla Hluboká zastavena Vilémovi (30509) z Landšteina a roku 1317 opět obléhána královským vojskem, tentokráte neúspěšně. Po Vilémově (30509) smrti roku 1356 byla vyplacena a vrátila se ke královské komoře.
Podle Majestas Carolina patřila ke statkům, které bylo možno zastavit. A již císař Zikmund ji roku 1420 zastavil Mikuláši z Lobkovic, a částečnou zástavu zde zapsal i Oldřichovi (20803) z Rožmberka. Asi v říjnu 1420 se neúspěšně hrad pokusili dobýt Táboři. Za vlády Ladislava Pohrobka roku 1454 bylo panství opět vyplaceno. Roku 1463 zde byl purkrabím Mikuláš z Landšteina, z borotínské větve.
Král Jiří z Poděbrad zapsal hrad své manželce Johance z Rožmitálu, po její smrti roku 1475 držel hrad její bratr Lev z Rožmitálu, od roku 1482 Jan z Janovic. Roku 1490 bylo panství zastaveno Vilémovi z Pernšteina. Tento rod zde budoval rybníky a rozsáhlé obory. Roku 1561 je sňatkem získal Jáchym (41304) z Hradce, který nechal hrad renesančně přestavět.
Za stavovského povstání se roku 1619 hradu zmocnilo císařské vojsko a snad již roku 1621 jej dostal Don Baltazar de Maradas, který významně zesílil zdejší opevnění. Konečně roku 1661 koupil panství Jan Adolf ze Schwarzenberka, který příkopy a hradby zrušil. Za válek o dědictví rakouské v letech 1741 až 1744 se hradu zmocnili Francouzi, Bavoři a také Prusové. Konečně kníže Jan Adolf ze Schwarzenberka nechal zámek v polovině 19. stol. zcela přestavět do nynější romantické novogotické podoby. Z původního gotického hradu ani pozdějších renesančních přestaveb se pochopitelně nic nezachovalo.
 
 
 
VRCHOL
 
            V té době si již Záviš (10503) získal Václava úplně a stal se tak prakticky neomezeným vládcem celého království. Toto postavení ještě více posílil a vlastně i zlegalizoval sňatkem s královnou Kunhutou. Datum není známo, pravděpodobně k němu došlo v červnu roku 1284. Jak uvádí J. Šusta, podle kroniky mnicha fürstenfeldského (byla napsána pravděpodobně ve druhé čtvrtině 14. stol.) vztah mezi královnou a Závišem (10503) vznikl již za Přemyslova života a byl důvodem jeho vyhnanství. Pro toto tvrzení však není žádný důvod, v té době se pravděpodobně vůbec neznali. Kronika dále uvádí různé pověsti a důležité údaje buď vypouští nebo zkresluje.
            Po tomto sňatku však dochází u Záviše (10503) k výrazné proměně. Z odpůrce královské moci se náhle stává její ochránce. Na tom nic nezměnila ani předčasná smrt královny, která zemřela již 9.9.1285 a zanechala Závišovi (10503) malého syna Jana (Ješka) (10602). Mladý král Václav daroval 23.10.1285 svému otčímovi a nevlastnímu bratrovi k dědičnému držení města Poličku a Lanškroun a hrad Landšperk.
            Poměry v zemi však byly stále neklidné, zejména na Moravě začalo přibývat loupežných rytířů. Proto Záviš (10503) již počátkem roku 1286 uspořádal vojenskou výpravu, které se zúčastnil i Václav. Dobyl a rozbořil řadu jejich sídel a držitele nemilosrdně potrestal. Tím byly vytvořeny základní podmínky pro obnovení klidu a pokoje v zemi. Následně, 4.9.1287, zavedl v městech Pražských soudní a policejní řád (zvaný "úřad šestipanský"), který měl udržovat pořádek.
            Napětí mezi Závišem (10503) a králem Rudolfem se však zvyšovalo. V lednu 1285 se v Chebu konala svatba Václava s Rudolfovou dcerou Jitkou. Ačkoliv Záviš (10503) Václava i Kunhutu na té cestě doprovázel, do města nevstoupil. Že Rudolf Závišovi (10503) nevěřil dokazuje i skutečnost, že po obřadu dceru opět odvezl. Zřejmě pod vlivem svého otčíma začal mladý král uplatňovat nároky na země svého otce, zpočátku Korutany, později i Rakousy a Štýrsko.
            Královna Jitka se v Praze objevuje teprve 4.7.1287. Její odpor vůči Závišovi (10503) je znám, byl to zřejmě důsledek otcovy výchovy. Rudolf uměl obratně využívat všech příležitostí pro posílení svých záměrů. Proto také nenápadně podporoval Závišovy (10503) protivníky. Ten asi poněkud podcenil (podobně jako před ním Přemysl Otakar II.) domácí poměry. Nepřítele viděl v Rudolfovi, a proto se snažil posílit království. To byl zřejmě důvod proč začal jednat o spojenectví s Jindřichem, knížetem Vratislavským a Krakovským a s uherským králem Ladislavem. Váhu tohoto spojenectví měl zvýšit Závišův (10503) sňatek s Ladislavovou sestrou Alžbětou. (Z kláštera ji neunesl Záviš (10503), jak se někdy traduje, ale srbský kníže Milutín. Po vysvobození se již do kláštera nevrátila. V některých historických dílech je mylně nazývána Jitkou.) Při první cestě do Uher byl Záviš (10503) v Železných horách přepaden a oloupen Jindřichem z Lichtenburka. Do Uher tedy dorazil až na druhý pokus. Ke svatbě došlo pravděpodobně koncem roku 1287.
            Po návratu do Čech se Záviš (10503) do Prahy již nevrátil, ale se svou třetí manželkou se usadil na hradě Svojanově na Chrudimsku, který zřejmě, společně s městečkem Bystrým, získal od královny Kunhuty. Ze stejných důvodů patrně krátce držel i Hodonín.
SVOJANOV (u Poličky)
Hrad na vysokém ostrohu nad Křetínským potokem u tzv. Trstenické stezky, důležité spojnice mezi Čechami a Moravou, byl založen snad v 1. polovině 13. století. Doložen je roku 1287 pod názvem Vurstenberg (Fürstenberg – knížecí hora). Později na něj byl přenesen název blízké obce Svojanov. Pravděpodobně patřil k vdovským statkům královny Kunhuty, po které jej převzal Záviš (10503), který se zde usadil po svém sňatku s uherskou princeznou Alžbětou a patrně jej také dobudoval. Přestože zde sídlil jen velmi krátkou dobu je nesporné, že byl nejvýznamnějším držitelem hradu. Ten, po jeho popravě, připadl královské komoře. Osudy Alžběty a jejího syna (10603), narozeného v září 1288, nejsou známy.
Přestože, podle Majestas Carolina, neměl být nikdy oddělen od korunních statků, kolem roku 1420 jej zastavil císař Zikmund pánům z Boskovic, kteří jej ve 2. polovině 15. stol. opevnili a rozšířili do dnešního rozsahu. Roku 1512 koupil hrad Mikuláš Trčka z Lípy, který pevnost přestavěl v pohodlné sídlo. Od roku 1547 jej drželi Žehušičtí z Nestajova, kteří hrad po požáru roku 1569 renesančně přestavěli. Dědictvím jej získali roku 1578 Zárubové z Hustířan. Po nich se zde krátkodobě vystřídala celá řada dalších držitelů. Roku 1776 hrabě ze Salmu, 1797 Ubelli ze Siegburka, 1798 hrabata z Hohenembsu, 1799 opět Ubelli ze Siegburka, 1800 Jiří Haissler, 1804 Martin Dlouhý, 1804 František Diebl, 1818 František Heissig, 1820 Rüdiger ze Štillfriedu, 1830 Vojtěch Ignác Havlin, 1833 manželé Nesvadbovi, 1840 Josef Kristen, 1875 Emanuel Sommer, 1879 Antonín Hasche. Roku 1910 jej koupilo město Polička. Počátkem 19. stol. byla ve zbylých prostorách zřízena fabrika. Po dalším požáru roku 1842 byl hrad empirově přestavěn do nynější podoby. Po těchto peripetiích se z původního gotického hradu zachovala pouze velká věž, část okružní hradební zdi a suterén paláce.
 
 
 
PÁD
 
 
            Ironií osudu sňatek, který měl upevnit Závišovo (10503) postavení, vlastně uspíšil jeho pád. Za jeho nepřítomnosti se začal nenápadně prosazovat vliv královny Jitky, která se pochopitelně snažila přiklonit Václava k rakouskému dvoru. Snadno také získala podporu mezi Závišovými (10503) odpůrci. Soustředěnému tlaku Václav neodolal. Ať již to byly připomínky Závišova (10503) odboje proti jeho otci či obvinění z vyhledávání osobního prospěchu, vše se dalo vhodně využít. Skutečností je, že napjaté vztahy mezi pražským a Habsburským dvorem se začaly měnit v přátelské (ačkoliv Rudolfův podíl na pádu Přemysla Otakara II. byl mnohem větší než Závišův (10503)). Již delší dobu trvající třenice a pohraniční srážky byly ukončeny příměřím z 16.5.1288, které se zřejmě změnilo v definitivní mír. Mezi vyjednavači byl, z české strany, i Vítek (10504) z Hluboké.
            Závišovy (10503) plány na obnovení rozsahu a moci království tím padly. Václav se prohlásil za samostatného vladaře, obrátil svůj zájem do Uher a Polska, a Záviš (10503) se již ke dvoru nevrátil. Vítek (10504) z Hluboké byl zbaven úřadu podkomořího (t.j. správce financí) a místo toho jmenován maršálkem.
            Závišův (10503) stín však na pražském hradě strašil dále. Protivníci si příliš dobře uvědomovali možné nebezpečí jeho návratu. Proto neustále znepokojovali nervosního a psychicky labilního Václava pověstmi o Závišových (10503) piklech a nástrahách. To se nakonec stalo Závišovi (10503) osudným. Po narození syna (10603) se rozhodl pozvat na křtiny za kmotry Václava a švagra Ladislava. Pravděpodobně chtěl oba krále sblížit, znovu získat vliv na Václava a obnovit mocenské ambice Českého království. To Václav zřejmě nepochopil, dobře si to však uvědomili Závišovi (10503) odpůrci. Pro ně bylo životně důležité tomuto vývoji zabránit za každou cenu a to se podařilo. Přesvědčili Václava, že má být vlákán do pasti a zbaven života, aby se české koruny zmocnil buď Záviš (10503) nebo Ladislav. Proto byl Záviš (10503) vyzván, aby pro krále přijel na Pražský hrad a osobně jej ke křtinám doprovodil. Záviš (10503) uvěřil upřímnosti pozvání, po příjezdu však byl zajat a uvězněn. Datum této události není známo, pravděpodobně k ní došlo koncem roku 1288. Tato skutečnost postihla i jeho nejvěrnější stoupence, bratr Vítek (10504) z Hluboké byl zbaven úřadu maršálka a švagr Hroznata z Husic úřadu pražského purkrabí.
            Krátce po Závišově (10503) uvěznění přikročil král ke konfiskaci jeho statků, a již 6.2.1289 vyměnil Svojanov, Poličku, Lanškroun, Landšperk, Ort, Vysoké Mýto, Šebín, Skuteč, Zábřeh, Hohenštejn, Svitavu a fojtství kláštera Litomyšlského (ačkoliv je pravděpodobně ještě neměl ve vlastním držení) s míšeňským markrabětem Bedřichem za část země Míšeňské. Tyto statky získal Záviš (10503) jako dědictví po Kunhutě pro jejich syna Jana (10602).
            Mezitím se opět začínala zvedat vzpoura, tentokráte na Závišovu (10503) podporu. V čele stál Vítek (10504) z Hluboké s bratry Vokem (10505), Budivojem (10506) a Henzlinem (10507) a švagr Hroznata z Husic se svými syny. K nim se přidal i Jindřich (20401) z Rožmberka. Ostatní Vítkovci však zachovávali rezervovaný odstup. Tu však vystoupili s intervencemi Jindřich Vratislavský a Ladislav Uherský. Protože diplomatická vyjednávání k Závišovu (10503) propuštění nevedla, začali připravovat válečnou výpravu. Václav se obrátil se žádostí o pomoc na tchána krále Rudolfa, který mu v dubnu roku 1290 poslal vojsko vedené synem Rudolfem. Válka se zdála nevyhnutelnou a její výsledek zcela nejistý.
            Opět se ale ukázalo, jak nečekaná shoda okolností dokáže zcela změnit situaci. V květnu zemřel Rudolf mladší, v červnu Jindřich Vratislavský a Ladislav Uherský byl zavražděn. O Závišově (10503) osudu bylo rozhodnuto.
            Václav vyslal proti vzbouřencům vojsko pod vedením jednoho z největších Závišových (10503) nepřátel Mikuláše, vévody Opavského. Mikuláš byl nemanželským synem Přemysla Otakara II. a tedy Václavovým nevlastním bratrem. Jeho nepřátelství pravděpodobně pramenilo z obavy o opavské statky. Ty totiž původně patřily královně Kunhutě jako vdovské věno a mohl si tedy na ně činit nároky její a Závišův (10503) syn Jan (10602). Mikuláš, patrně na radu krále Rudolfa, s sebou vozil Záviše (10503) a před každým hradem vyhrožoval jeho popravou, pokud se vzbouřenci odmítnou vzdát. Tato cesta skončila pod hradem Hluboká, na kterém se usadil Vítek (10504) se svými bratry. Tito se vzdát odmítli, snad nevěřili, že by poprava mohla být vykonána. Mikuláš však nezaváhal a Záviš (10503) byl 24.8.1290 popraven. Podle většiny pramenů se tak stalo mečem, pouze Pulkava uvádí přiostřené prkno. Tuto formulaci vysvětluje Ludvík Souček (Obrazový opravník obecně oblíbených omylů, Práce, Praha 1981) zkomolením slova "plkno", jak byl nazýván široký popravčí meč. Na místě popravy byl později postaven památník a louka, na které prý léta rostla zkrvavená tráva, byla nazvána "pokutní".
            Závišovo (10503) tělo bylo pohřbeno ve Vyšebrodském klášteře, jehož příznivcem Záviš (10503) byl. Dokládá to mimo jiné i vzácný t.zv. Závišův kříž, který klášteru daroval. Většinou se předpokládá, že kříž pocházel z Kunhutina věna. Nelze však vyloučit, že pocházel z věna (10503) Závišovy manželky Alžběty. Osudy této třetí manželky a jejího syna (10603) nejsou známy, pravděpodobně se i s ním vrátila do Uher.
 
 
 
ZÁVĚR ?
 
 
            Složitost poměrů tohoto období stále zaměstnává historiky a přitahuje řadu spisovatelů. I když mnozí z nich se snaží být objektivní, ve všech jejich dílech jsou znát větší či menší sympatie s jednou či druhou stranou. Je nesporné, že došlo ke střetu dvou výrazných osobností, Přemysla Otakara II. a Záviše (10503).
            Jasné je, že král, při svém usilování o moc využíval všechny dostupné prostředky. Spojil se řadou významných šlechticů i za cenu mnoha darů a ústupků. Po dosažení cíle však navázal na tradice svých předků, kteří vycházeli z představy absolutní moci královské. Považoval zemi za svůj majetek a podle toho i vládl. Panský stav však již byl sebevědomější, silnější politicky i hospodářsky, než dříve. Majetky jeho členů zasahovaly i do sousedních zemí, navazovali rodinné i přátelské styky s okolní šlechtou. Logicky se postojem krále cítili ohroženi, není celkem podstatné, do jaké míry odůvodněně.
            Vítkovci zaměřili své zájmy do jižního pohraničí, oblastí vzdálených, těžko přístupných, málo obydlených a tedy i víceméně nezajímavých. Proto mohli, celkem nerušeně, začít budovat poměrně ucelené panství. Sňatkovou politikou získávali území i v Bavorsku a Horním Rakousku, pronikali až k Dunaji.
            Král náhle zjistil, že mu zde vyrůstá nebezpečně silný, potencionální protivník. Začal proto uplatňovat svá práva, dnes již těžko zjistíme v kterých případech oprávněná a v kterých nikoliv. Zakládá města (např. Budějovice), hrady (Zvíkov, Hluboká) a kláštery (Zlatá Koruna). Víme, že v této době ještě nebyly pevně stanoveny hranice ani mezi zeměmi, tím méně mezi jednotlivými statky. Je tedy pochopitelné, že docházelo k neustálým sporům. Soud, který by mohl rozhodnout spor mezi panovníkem a šlechticem neexistoval, zbývaly tedy pouze dvě možnosti. Buď se bez odporu podrobit nebo sáhnout po zbrani.
            Sebevědomí šlechty rostlo, již nechtěla uznávat panovníka za absolutního vládce. Král pro ni začínal být pouze "primus inter pares" tedy první mezi rovnými. Ostatně Přemysl byl pro mnohé vzorem středověkého rytíře. Ani on neváhal povstat proti svému otci, když se cítil omezován ve svých nárocích. Ozbrojené akce byly v té době běžným způsobem řešení sporů v celoevropském měřítku. Dochované zprávy si dosti často odporují, často zaměňují příčiny a následky. V řadě případů nelze spolehlivě určit zda zabavení některého majetku bylo důvodem či důsledkem střetnutí.
            Z tohoto hlediska je prakticky nemožné objektivně posoudit například vzpouru z roku 1276. Páni byli povinni vojensky se zúčastnit obrany země. Byl to i případ sporů o rakouské země s králem Rudolfem? Přemysl je získal sňatkem a dědictvím. Staly se tím však součástí Českého království? Toto, i přes výsadní postavení, bylo stále součástí Římské říše. Měla šlechta povinnost podporovat českého krále ve sporu s římským králem? Víme, že říšská knížata neměla zájem o silného krále, protože ten by začal omezovat jejich moc. Situace v Čechách byla zřejmě obdobná. Historie dokazuje, že účel světil prostředky v každé době. Král, stejně jako poslední sedlák, se snažil využít situace k prosazení svých nároků, ať již oprávněných či neoprávněných. Bylo možné najít vhodnější příležitost než dobu kdy byl protivník zaujat spory s někým jiným?
            Někteří autoři uvádějí, že Vítkovci chtěli své panství od Českého království odtrhnout a, jako samostatné knížectví, je podřídit přímo římskému králi. Proč to tedy neudělali? Byla k tomu vhodnější příležitost než v době kdy se Přemysl musel vzdát rakouských zemí, či po jeho smrti na Moravském poli?
            Důvodem pro Závišovo (10503) uvěznění byla prý jeho snaha o odstranění Václava a touha po královské koruně. Proč to tedy neučinil v době, kdy měl v rukou prakticky veškerou moc? Po smrti Kunhuty již nemusel brát žádné ohledy na nikoho. A při taženích proti loupeživým rytířům se přece snadno mohlo přihodit ledacos.
            Srovnáním osobností krále Přemysla Otakara II. a Záviše (10503) z Falkenštejna zjistíme, že si vlastně byli velmi podobni. Oba vynikali nad své okolí a to nejen v Českém království. Jejich schopnosti i ambice je výrazně odlišovaly od ostatních. Oběma lze mnohé vytýkat, oprávněně však vzbuzovali obavy i úctu a to i u protivníků. Byli to rytíři v pravém slova smyslu, uměli riskovat a oba uměli i prohrát.
 
 
KONEC RODU
 
 
            Jan (10602) se po smrti otce stal členem řádu Německých rytířů, a snad se stal mistrem. Dcera (10601) z prvního manželství, jak již bylo řečeno, se provdala za Hynka Krušinu z Lichtemburka, a později, ovšem bez úspěchu, podle rozhodnutí z 9.1.1306, uplatňovala nároky na pozůstalost svého otce. Více o ní není známo.
            Vítek (10504) a jeho bratři se nakonec vzdali. Jejich statky (mezi něž zřejmě patřilo i zboží Skalické se Sepekovem) byly zabaveny a oni sami vypovězeni ze země. Před odchodem ještě darovali tři vsi klášteru ve Vyšším Brodě, kterému prodali i zboží Hořické. Za posledního povstání byl nejvíce poškozen pražský biskup, jako náhradu od krále dostal právě statky Závišových (10503) bratrů a Hroznaty z Husic.
            Vítek (10504) pravděpodobně odešel do Vídně a pak snad do Uher. Datum jeho smrti není známo, ale roku 1293 již nežil. Roku 1290 se psal po Ledenicích, v jeho držení snad byly i Hořice v Pošumaví, které asi ještě před Závišovým (10503) pádem prodal klášteru ve Vyšším Brodě. O jeho bratrech víme, že při Václavově tažení do Polska roku 1300, byli nalezeni mezi zajatci jednoho z dobytých hradů a popraveni. O manželkách či potomcích Závišových (10503) bratrů není nic známo. Nelze však vyloučit, že Vítkovými (10504) potomky byli páni z Ledenic.

                Synové Vítka (10402) Jindřich (10501) a Vok (10502), tedy Závišovi (10504) bratranci, pravděpodobně po celou dobu stáli mimo. Poprvé jsou uváděni 19.3.1272 (Heinricus et Wocho filiis Witigonis de Krumenow), dále pak 11.11.1281 (Henricus et Wocco de Krumau). Roku 1291 potvrdili darování klášteru Drkolenskému učiněné jejich otcem. Informace o nich jsou velmi kusé, víme však, že po Závišově (10504) pádu zůstali v držení svých statků. Roku 1290, za spásu Závišovy (10504) duše, věnovali Vyšebrodskému klášteru vsi Ulrichschlag, Malý Strážný a Hohenschlag. Paměti Vyšebrodského kláštera nazývají Jindřicha (10501) dobrodincem a uvádějí, že 6.května (1291?) zemřel a byl v klášteře pohřben. Jeho manželka Ofka, neznámého rodu zemřela 8.6.1300, o případných potomcích není známo nic.

Vok (10502) se psal roku 1290 též ze Strunkovic a (16.9.) z Frydlantu (při prodeji vsi Záhoř a Drslavova hradu Zlatokorunskému klášteru. Z německého názvu Frydlantu - Friedland se usuzuje, že šlo pravděpodobně o Frymburk). Jméno jeho manželky není známo. Údajně měli i děti, které ho však nepřežily. I on byl pohřben ve Vyšebrodském klášteře, zemřel 5.1.1302, jako poslední známý člen hlavní linie rodu pánů z Krumlova (osudy Závišových (10504) synů, jak již bylo řečeno, nejsou známy).
            August Sedláček považuje blíže neurčené zemany užívající růži ve znaku v druhé polovině 14. a v první polovině 15. století, kteří se psali z Načeradce, za potomky nemanželského syna Jindřicha (10501) nebo Voka (10502). Nelze však vyloučit ani jejich příbuznost s držiteli Ledenic ve stejném období.
28.03.2009 22:47:00
ptheiner

Líbí se vám tyto stránky?

Ano (1777 | 35%)
Ne (1673 | 32%)
Stránky zdarma
Stránky systému Webgarden
Nashledanou v Českém Krumlově v srpnu 2018!
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one