Toto jsou stránky pro všechny, kdo s námi prošli (nebo chtějí projít) dlouhou cestu krajem pětilisté růže.
 
 
 
 
V ERBU
PĚTILISTÁ RůŽE
 
 
IV.
 
 
PÁNI Z HRADCE
část 2
 
 
(1312 až 1363)
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
Karel Komárek
Praha, 2009
Druhé doplněné a upravené vydání
OLDŘICH
 
 
 
 
            Potomky Oldřicha (40501) a Mechtildy ze Stubenberka byli syn Oldřich (40602) a dcery Anežka (40601), Eliška (40603) a Anna (40604). Anežka (40601) byla dvakrát provdána, jejím prvním manželem byl Meinhart z Lisniku v Míšeňsku, druhým Weinhart ze Schauenberka v Dolních Rakousích. Zemřela 14.10.1319. Eliška (40603), která zemřela roku 1312 se provdala za Smila z Kunštátu. Jejich potomky byli pozdější páni z Kunštátu a Poděbrad. Anna (40604) je doložena v letech 1325 až 1336. Jejím manželem byl Eberhart z Walsee.
Oldřich (40602) * 1299 byl při otcově smrti nezletilý a proto se hospodářství ujala jeho matka Mechtilda ze Stubenberka. Snad po její smrti se jeho poručníkem stal Oldřich Pluhovec ze Žďáru. Sporů krále Jana s panstvem roku 1317 se zpočátku neúčastnil. Při králově tažení do jižních Čech a obléhání Hluboké, ovládané Vilémem (30509) z Landšteina, bylo však napadáno i jeho území. Oldřich (40602), který se tehdy psal Ulrich von dem Nuwenhúse (jindy také de Nova domo, von dem Newenhause či de Novo Castro), se přidal ke vzbouřencům a účastnil se i uzavření dohody s Fridrichem Habsburským. Po jednání na sněmu v Domažlicích 23.4.1318 se zřejmě s králem smířil. Krátce nato od něho získal zástavu na Domažlicku. Byl také svědkem smlouvy o smíření mezi králem Janem a rakouskými vévody 13.9.1323 u Hodonína.
            S matkou Mechtildou daroval 3.11.1319 klášteru ve Wilheringu v Horních Rakousích nějaké statky v Rodvinově za spásu své sestry. Roku 1320 založil kostel sv. Jana Křtitele a klášter minoritů v Hradci. Roku 1335 povolal Oldřich (40602) inkvizitora proti Valdenským. V té souvislosti se vydal roku 1340 do Avignonu a od papeže Benedikta XII. přivezl odpustky těm, kteří se zaslouží o jejich vyhnání ze země. Vydal také 18.11.1338 listinu o kněžské odúmrti, podle které majetek faráře po jeho smrti připadá kostelu. Platy ve Stranné daroval 21.10.1345 opět klášteru ve Wilheringu, společně s matkou, manželkou Klárou a synem Jindřichem (40701).
V  lednu 1334 je několik českých pánů v čele s Petrem (20501) z Rožmberka a Oldřichem (40602) z Hradce u krále Jana v Lucembursku. Možná to bylo poselstvo čerstvě jmenovaného markraběte Karla. Oldřich (40602) byl 16.9.1335 při uzavření příměří mezi císařem Ludvíkem a králem Janem v Řezně. V červenci 1339 se účastnil králova tažení proti Albrechtovi z Kuenrinku, které skončilo dobytím hradu Seefeldu.
Král Jan dal 13.1.1334 Oldřichovi (40602) město Hořepník s hrádkem Konipasem a roku 1339, výměnou za Bánov, hrad Telč s městem, panstvím a hradem Štramberkem u Telče.
Roku 1347, spolu s ostatními pány a představiteli církve požadoval po králi Karlovi, aby ustanovil kdo má české krále korunovat. Listinou z 18.8.1347 dal Karel toto právo pražskému arcibiskupovi. Oldřich (40602) se ještě spolu se synem Jindřichem (40701) účastnil Karlovy korunovace 2.9.1347 a zemřel 13.12.1349. V místnosti se svatojiřskou legendou na hradeckém zámku je patrně zachycen jeho portrét.
K jeho panství tehdy patřil Hradec, Klenová, Sedlčany, Deštná, Žirovnice, Počátky, Strmilov, Kunžak, Člunek, Stodůlky u Prahy, vesnice v okolí Soběslavi a Veselí, Hořepník s Konipasem, část Kardašovy Řečice a vsi Pleše, na Moravě pak Telč, Štramberk, Slavonice, Jeníkov, Dačice a Studená.
Oldřichovou (40602) první manželkou byla Markéta, dcera korutanského vévody Menharta, jejich dětmi pak Jindřich (40701), Oldřich (40704), Menhart (40702) a Anna (40703). Druhou manželkou byla Klára z Bílkova († 3.10.1380) a jejich synem byl Heřman (40705).
 
 
OLDŘICHOVI POTOMCI
 
 
 
Otcovy državy si synové rozdělili roku 1348 tak, že Jindřich (40701) dostal půl Hradce a čtvrtinu Slavonic, Oldřich (40704) Hořepník a čtvrtinu Slavonic, Menhart (40702) Telč, čtvrtinu Slavonic, Březinu a Deštnou, Heřman (40705) půl Hradce, čtvrtinu Slavonic a zboží Bílkovské s hradem Štramberkem (někdy je nazýván také Štamberk nebo Šternberk). Každý pak měl Oldřichovi (40704), jako nejmenšímu podílníkovi připlácet blíže neurčenou sumu v hotovosti. Došlo ke sporům a Hradecko bylo zastaveno. Oldřichův syn (Uricus iuvenis) (40704) žádal o pomoc římskou kurii a dostal ji. Bratři prodali 24.5.1352 panství Sedlčany, 1.4.1354 vsi Zalší, Svinná, Mažice, Borkovice, Svinky a Vlastiboř, roku 1364 městečko Deštná, vsi Březina, Jižná, svědkem byl také Ondřej (60704) z Řečice, a někdy v té době také Černovice a Křeč bratrům z Rožmberka. Roku 1354 si statky definitivně rozdělili. Jindřich (40701) dostal polovinu Hradce, Radouň, Jižnou, Lodhéřov, Drahýšku, Radouňku, Horní Pěnu, Křeč, Pořín, nějaké vsi okolo Zalší a čtvrtinu Slavonic. Oldřich (40704) hradeckou část Řečice, Skrýchov, Nový Dvůr, Ratiboř, Plavsko, Mnich, Plasnou, Pleše, část Čiměře, část vsí okolo Zalší, čtvrtinu Slavonic a Hořepník. Menhart (40702) Deštnou s příslušnými vesnicemi, Telč a čtvrtinu Slavonic. Heřman (40705) polovinu Hradce, Bílkov, Kunžak, Strmilov, polovinu Čiměře a čtvrtinu Slavonic. Tím se rod vlastně rozdělil na tři větve, ale často mezi nimi docházelo k různým výměnám, spolčování a rozdělování.
 
Jindřich (40701) Poprvé je doložen v roce 1345, kdy mu 23.6. zapsal dluh Jan, vévoda korutanský, bratr Karla IV. a 21.10., kdy společně s otcem obdaroval klášter ve Wilheringu. S otcem a bratry se 2.9.1347 účastnil korunovace Karla IV.
Karel poznal jeho vojenské schopnosti a usadil jej v Domažlicích. Jindřich (40701) pak zajížděl s vojskem do Bavor a již v roce 1347 působil velké škody sesazenému císaři Ludvíkovi, který stále nechtěl uznat svou porážku. V březnu 1348 pak byl velitelem válečné výpravy do Falce, kde zpustošil krajinu kolem Ambergu. Roku 1349 bojoval se zdarem na Porýní, spolu s bratrem Oldřichem (40704). Po návratu dostali 22.6.1349 do zástavy město Domažlice s hradem a příslušenstvím a současně Karel IV. jmenuje Jindřicha (40701) a Jošta (20603) z Rožmberka poprávci celého kraje Plzeňského.
Roku 1350 se Jindřich (40701) oženil s  hraběnkou vdovou Markétou z Halsu, rozenou lantkraběnkou z Leuchtenburka, kterou poznal za války v Porýní. Markéta při prvním porodu zemřela. Následující události zahájily „válku růží“.
Karel IV. vydal 6.2.1353 bratrům z Hradce souhlas s rozdělením Heřmanova panství, pokud nebude mít syna. Jindřich (40701) postoupil 31.10.1354 Rožmberkům svá práva ke vsím, které jim prodal Oldřich (40704) 1.4.1354. Mezi svědky byli i Oldřich (40704), Jan (60702) z Ústí a Vilém (50602) ze Stráže.
V roce 1355 se Jindřich zúčastnil Karlovy korunovační císařské cesty do Říma. Na zpáteční cestě dorazili do Pisy. V noci z 20. na 21.5.1355 byl ve městě založen požár a vypuklo povstání proti císaři. Císař byl ubytován na radnici, zatímco větší část vojska pod velením Augšpurského biskupa a Jindřicha (40701) bydlila až za řekou. Prosekali se přes most na pomoc císaři a způsobili povstalcům těžké ztráty. Kronikář Beneš z Weitmile vypráví: „Markvart, biskup augspurský a Jindřich z Hradce probivše se svými přes most do hořící radnice, císaře přichránili a uprostřed rytířů ven na náměstí vyvedli, což vidouce italští podestové z takové statečnosti Karlovy a odvahy jeho lidu tak se ulekli, že utekli a do svých domů se uzavřeli. V té srážce Jindřich z Hradce s jinými Čechy mužně a v pravdě rytířsky zápasili. Karel IV. odměnil udatnost svých zachránců, že ihned je pasoval na rytíře, šerpy ozdobné jim daroval a každému na hrdlo zlatý řetěz zavěsil.“
V téže době podporoval Rožmberky v jejich sporech s Karlem při stavbě královského Hrádku (Karlshaus) u Purkarce a dostal se do konfliktu se zemským notářem Štěpánem pro služebníky obviněné z vraždy. Jindřich (40701) se jich ujal i na zemském soudu. Následně zahájil válku proti králi. Karel proti němu vytáhl s vojskem a markrabě Jan Jindřich oblehl a dobyl Telč. Přímluvou a vlivem pražského arcibiskupa Arnošta se Jindřich (40701) 19.8.1356 vzdal na milost i nemilost a král zastavil proti němu při. Přesto ho však vypověděl na 2 roky ze země. V Bavorsku se roku 1357 přidal ke Karlovi při jeho tažení proti Albrechtovi. Po tažení byl 5.7.1357 v Praze přijat na milost a 9.7. se zúčastnil svěcení základů nového mostu pražského, později nazvaného Karlův. Roku 1358 koupil ves Rosičku, snad i Roseč a také získal hrad Štramberk na Moravě od Štěpána z Březnice, kterému dal zboží svinské a vsi Mnich a Řitlov u Počátek. V letech 1359 a 1360 se účastnil Karlových bojů ve Wűrtenbersku.
Karel IV. přijel 18.6.1362 na dva dny do Hradce. Jindřich (40701) jej doprovázel na Moravu, kam od Trenčína vpadli Uhři. Po sjednání míru zprostředkoval král 16.2.1363 urovnání sporu Jindřicha (40701) s pány z Bítova o tvrze Zornstein, Dačice a jiné u Telče. A to bylo také poslední Jindřichovo (40701) vystoupení. Zemřel v Hradci 5.7.1363 asi ve čtyřiceti letech.
Druhé manželce Markétě z Hardeka, jejíž otec byl nejvyšším hofmistrem Karla IV., zanechal děti: 3 Jindřichy a Jana, dcerku Annu a prodlužené jmění. I po jeho smrti bylo nutno prodávat. Poručníky nezletilých dětí se stali bratři z Rožmberka, kteří jejich statky spravovali až do roku 1369.
Jindřich (40701) byl zřejmě mužem velmi nepokojným, dobrodružným a bojovným. Vrstevníci jej údajně srovnávali s nebožtíkem králem Janem. Způsob jeho života však byl velmi nákladný a s jeho dluhy se vyrovnávali ještě jeho potomci.
            Páni z Hradce se v beletrii věnované této době vyskytují jen sporadicky okrajovými zmínkami. Výjimku tvoří pouze události v Pise při Karlově císařské jízdě do Říma, které jsou uváděny vždy. Tak je tomu i v díle Františka Kožíka (* 4.3.1894, † 7.1.1969) Kronika života a vlády Karla IV. (Československý spisovatel, Praha, 1981) i v povídce Paola ze souboru povídek Františka Kubky (* 4.3.1894, † 7.1.1969) Karlštejnské vigilie (Československý spisovatel, Praha, 1965).
Nedokončený román Karlštejn Jana Slezáka (Kohout, Praha, 1948) popisující události let 1347 až 1350 věnuje nejen pánům z Hradce ale i ostatním větvím Vítkovců dost prostoru. Jejich pozice je zde však spíše ilustrativní (s výjimkou fiktivního souboje Jindřicha (40701) s italským šlechticem).
Menhart (40702), jako kanovník pražský a titulární biskup tridentský, nebyl ženatý. Poprvé se připomíná roku 1349, kdy byl zvolen biskupem tridentským, ale do úřadu nikdy nenastoupil a snad ani nebyl na biskupa vysvěcen. Naopak stal se farářem v Ruspachu, snad v Rakousku. Roku 1363 koupil dům na Hradčanech, ale po roce jej opět prodal. Naposledy vystupuje roku 1377.
Anna (40703) byla provdána za Jindřicha z Lichtenburka, podruhé pak za Jindřicha z Bítova a zemřela roku 1362.
Oldřich (40704), uváděný roku 1343, držel Žirovnici, Kardašovu Řečici a Strannou, ale od roku 1359 vystupoval obvykle s bratrem Heřmanem (40705). Společně vystavěli hrad Roštejn u Telče. V letech 1361 až 1367 držel také Drahov. Kolem roku 1365 nabyl statků Mezimostí a Dráchova, ale roku 1367 je předává Litoldovi (30605) z Landšteina. Byl také svědkem smlouvy z 23.9.1366, kterou Jan (30602) z Landšteina prodal svou část Třeboně bratrům z Rožmberka.
Oldřich (40704) byl přísedícím zemského soudu a ve veřejném životě podporoval bratra Jindřicha (40701). Společně s Petrem (20602) z Rožmberka a Vilémem (30603) z Landšteina předložili 25.5.1361 ke schválení arcibiskupovi Arnoštu z Pardubic přísnou listinu, podle které po smrti faráře či kaplana jeho majetek zůstává církvi. Roku 1374 se účastní sněmu v Brně a naposledy se připomíná roku 1383 jako přísedící zemského soudu v Praze.
Jeho manželkou byla Anna (20607) z Rožmberka a to zřejmě oživilo příbuzenské a spojenecké vztahy mezi Krumlovem a Hradcem. Zemřel snad roku 1384, zanechav syny Oldřicha (40805), Jana staršího (40808) a Jindřicha (40807) a dceru Anežku (40806). Anna (20607) z Rožmberka zemřela roku 1388.
Heřman (40705), doložený od roku 1338, získal 18.6.1354 od Karla IV. povolení ke společnému držení majetků s Oldřichem (40704). Proto také drželi Oldřichovu (40704) Žirovnici a uzavřeli 13.7.1359 smlouvu s Ojířem (30604) z Landšteina o stavbě rybníka (Stankovského).
V letech 1383 až 1396 zasedal na zemském soudu, úřad patrně převzal právě po Oldřichovi (40704). Heřman (40705) se synem Menhartem (40811) v neznámém roce daroval městu Hradci písemná privilegia. Pergamen druhého dílu od Jindřicha (40801) z Hradce je z 25.7.1389.
Svou část Slavonic prodal a ostatní svá panství převedl roku 1383 na Oldřicha (20604) z Rožmberka a jeho syna Jindřicha (20701), které učinil roku 1385 poručníky svých dětí. Toho roku také koupil Střížovice. Také byl svědkem 2.10.1387 při prodeji Velešína Janem z Michalovic Rožmberkům.
Byl velkým příznivcem farního kostela a kláštera v Hradci, které mnohokráte obdaroval, například 15.6.1383 platy ve vsích Mosty a Suchdol, další obdarování 29.9.1385, 28.9.1389 ve vsi Kanice a 12.3.1397 jim daroval ves Pístinu. Spolu s Janem (40808) založili 23.6.1399 špitál pro chudé u kaple sv. Václava. Toho roku, jako nejstarší z rodu smírně ukončil všechny spory, které páni z Hradce měli s rakouskými knížaty.
Tento Heřman (40705) málo vystupuje na veřejnost. Obíral se správou jmění a podporoval zejména město Hradec. Jeho první manželkou byla Kunka († 1380), druhou Petruška († po r. 1385), obě neznámého rodu. Zemřel roku 1404. Měl syna Menharta (40811), dcery Kláru (40809) a Elišku (40810).
Nejasné osudy měla Klára (40809). Je známo, že zemřela jako klariska v Krumlově. Uvádí se, že byla 23.4.1384 zasnoubena Jiříkovi Krajířovi z Krajku s tím, že ke sňatku dojde po osmi letech. Jiřík však později zásnuby zrušil a Klára (40809) odešla do kláštera. August Sedláček však v rodokmenu pánů z Hradce vedle této Kláry (40809) uvádí i Kláru (40908) vnučku Jindřicha (40701) a jejího manžela Jiříka Krajíře z Krajku, podobně jako i v rodokmenu Krajířů. V textu pak uvádí i stejné datum zasnoubení. Je tedy pravděpodobné, že došlo ke mylnému spojení jejich osudů a ke zrušení zasnoubení vůbec nedošlo.
Syn Menhart (40811) se oženil s Annou z Velhartic, dědičkou polovice hradu u Sušice, a nevěstě bylo zapsáno věno na Kunžace a Strmilovu. Menhart (40811) ale byl již roku 1391 nemocen a patrně roku 1393 zemřel, nejspíše na mor. Anna se pak 20.12.1393 provdala za Václava z Vartemberka.
Po Menhartově (40811) smrti odkázal Heřman (40705) řadu moravských statků dceři Elišce (40810), ostatní pak roku 1399 Oldřichovým (40704) synům Janovi (40808) a Oldřichovi (40805). Eliška (40810) se provdala za Jana z Kravař a po jeho smrti po druhé roku 1400 za Jiřího z Lichtenburka na Bítově, kterému zapsala Bílkov. Přesto však spory, které urovnával již Karel IV. roku 1363, přetrvávaly.
Kateřina (40812) se do rodokmenu dostala patrně omylem. Pravděpodobně došlo k záměně s Kateřinou z Velhartic, sestrou Menhartovy (40811) manželky Anny, která se provdala za Jana (40808) z Hradce.
 
 
 
 
 
VÁLKA RŮŽÍ
 
            Pod tímto pojmem si obvykle představíme domácí válku v Anglii v 15. století. Pro lepší orientaci uveďme pár základních informací. Byla to válka mezi vévodskými rody z Yorku (bílá růže) a z Lancasteru (červená růže) o královskou korunu. Oba byly vedlejšími větvemi vládnoucího rodu Plantagenetů. Válka trvala od roku 1455 do roku 1485, mohli bychom ji tedy také nazvat třicetiletou.
            Lancasterové svrhli roku 1399 z trůnu posledního člena hlavní větve Plantagenetů Richarda II. a Jindřichem IV. se zmocnili koruny. Richard, vévoda z Yorku, využil neoblíbenosti Lancasterů a roku 1455 zahájil proti nim boj. Byl však poražen a popraven. Neoblíbenost Lancasterů vzrostla zejména po prohrané stoleté válce s Francií roku 1453 Jindřichem VI. (Tato válka ve skutečnosti trvala, s přestávkami, 116 let.) Yorkové, vítězstvím u Towtonu, roku 1461 získali Eduardem IV. korunu. Bitva u Tewkesbury roku 1471 přinesla zánik hlavní větve rodu Lancasterů. Na obou stranách však bojovala většina anglické aristokracie a tak válka pokračovala. Skončila 22.8.1485 bitvou u Bosworthu, ve které byl zabit král Richard III. Trůnu se ujal Jindřich VII. Tudor, vzdáleně spřízněný s oběma rody, a stal se tak zakladatelem nové dynastie. Však také oběmi růžemi doplnil svůj znak. Roku 1499 byl pro spiknutí popraven poslední příslušník hlavní větve rodu Yorků. Ve válce zahynula také většina anglické aristokracie.
            Přibližně takto bývá toto období anglické historie popisováno ve slovnících a historických příručkách. Skutečnost však bude, s velkou pravděpodobností, dosti odlišná.
            O popularitu bitvy u Bosworthu se postaral William Shakespeare proslulým (i když nedoloženým) výrokem „Království za koně“ ze hry Richard III. Posledního Yorka na trůně líčí v těch nejnepříznivějších barvách. Josephine Teyová, ve své „historické detektivce“ Vrah či oběť (Odeon, Praha, 1975) však dosti přesvědčujícím způsobem dospívá k charakteristice výrazně odlišné. Názorně ukazuje, jak tradice a tendenčnost historických zpráv ovlivňuje názory zejména na významné osobnosti minulosti.
            A historik Jiří Kovařík v knize Richard III. Vrah, či oběť? (Akcent, Třebíč, 2003) se vyjadřuje ještě lapidárněji. Jednu kapitolu knihy nazval přímo: “Válka růží nebyla...“ Konstatuje, že Yorkové měli ve znaku bílou růži, ale červenou až Tudorovci. A ostatní účastníci neměli s růží nic společného. Autorem názvu Válka růží je až romantický spisovatel Walter Scott. Toto Kovaříkovo konstatování má však trhlinu. V knize je černobílá reprodukce obrazu s nápisem Henricus sextus fundator (Jindřich šestý zakladatel). V pravém horním rohu (z hlediska čtenáře) je anglický královský znak (Jindřich VI. anglickým králem byl), v levém horním rohu jsou pod korunou tři světlé lilie ve tmavém poli (jeho manželka Markéta pocházela z francouzského královského rodu z Anjou, který měl lilie ve znaku). Ve spodní části obrazu jsou další dva znaky. Oba mají v horní části anjouovskou lilii a anglického leoparda. Ve spodní části levého znaku jsou tři poněkud nejasné světlé snad karafiáty a v pravém znaku tři světlé růže. Z toho plyne, že ty by měly být bílé a patřit by měly tedy Yorkům. A Jindřich VI. byl Lancaster!
            Kniha Lines of succession (Orbis 1981) uvádí rodokmeny evropských královských rodů. Tyto rodokmeny doprovázel kresbami znaků Jiří Louda. Ani na jednom z rodokmenů Plantagenetů, Lancasterů, Yorků ani Tudorovců se znak s růží některého z těchto rodů nevyskytuje. Otázka růží je v této válce zcela nejasná, i když jedno vysvětlení se nabízí. Tyto růže nebyly znaky ale odznaky (badge). Užívání odznaků je u nás věcí prakticky neznámou. Jedinou výjimkou je ledňáček v točenici, kterého známe ve spojení s králem Václavem IV. Užívání odznaků v Anglii však bylo velmi rozšířené.
            Jiří Kovařík však nezpochybňuje jen růže, ale i válku. S odvoláním na Paula Murraye Kendalla uvádí, že ona “třicetiletá válka“ trvala pouhých 18 měsíců, i když roztažených do období 360 měsíců. Na válečné akce tedy zbylo pouhých 5% času. A “válka“ zasáhla vždy jen určité území a ve vzdálenosti několika mil se o ní někdy ani nevědělo. Většina “bitev“ trvala obvykle asi jednu hodinu a účastnili se jí převážně najatí žoldnéři. Ze studie historika K. B. Macfarlana pak plyne, že “válka růží“ (pokud k ní připočteme i 14 let po jejím konci) zlikvidovala jen nejvyšší špičky aristokracie, ale početní strukturu šlechty neovlivnila.
 
            Méně známá je česká „válka růží“. Nešlo zde o trůn, byla podstatně kratší a její výsledek ani zdaleka nebyl tak tragický. Došlo k ní však o jedno století dříve a zúčastnily se jí hned tři růže. Vedle bílé (z Landšteina) a červené (z Rožmberka) také zlatá (z Hradce). A hlavní postavou byl právě Jindřich (40701) z Hradce.
            Počátek války není zcela jasný. Panství pánů z Hradce a z Landšteina sousedila a z jejich ekonomické situace patrně pramenila silná rivalita. Zatím co Hradec sílil, význam Landšteina ustupoval do pozadí. Změna tras obchodních cest na Slavonice, Dačice a Hradec se projevila hospodářským růstem hradeckých držav na úkor Pomezí pod Landšteinem. Na druhé straně Vilém (30509) z Landšteina se stal moravským zemským hejtmanem a potom nejvyšším pražským purkrabím, tedy jednou z nejvýznamnějších osob království. Podmínky ke střetu byly vytvořeny.
V roce 1351 byl jeden z Jindřichových (40701) služebníků pohnán před zemský soud. Jindřich (40701) si stěžoval, že nejvyšší úředníci při zemském soudu jmenovitě Vilém (30509) z Landšteina a Jan z Vartemberka dosti nedbají královských výsad, které mu zaručují hrdelní moc nad jeho poddanými, a postavil se na ozbrojený odpor. V té době také zemřela Jindřichova (40701) první manželka Markéta z Halsu. Jindřich (40701) se dostal do dědických sporů s jejími příbuznými Eberhartem a Jindřichem z Walsee i Albertem z Buchheimu, které řešil ozbrojeným vpádem do Horních Rakous. Spolu s ním táhli také Jan ze Šternberka a Ojíř (30604) z Landšteina. Dostali se až k Linci, ale u Cáhlova byli donuceni k ústupu a pronásledováni až do Čech. U Hluboké na ně čekal, z moci svého úřadu, Vilém (30509) z Landšteina, Jindřichovi (40701) přišel na pomoc Petr ze Šternberka. V krvavé bitvě u Zámostí byli Jindřich (40701) a jeho spojenci 16.11.1351 nejen poraženi, ale i zajati. Uvězněni pak byli na hradě Potenštejně.
Tento postup Viléma (30509) z Landšteina pokládali Češi za zradu a uvěznění hradeckého pána za zneuctění rytířských pravidel a stavu. Uvádělo se, že cizincům zákeřně pomáhá proti synu i proti vlastní rodné zemi, vytýkalo se mu, že jim dovolil průchod svým územím, který jim Rožmberkové odepřeli. K pomstě povstali zejména Rožmberkové, Štěpán ze Šternberka a Ješek z Michalovic na Velešíně. Válka v jihovýchodních Čechách vypukla naplno a později se rozšířila i na jihozápadní Moravu. Všechny výzvy Karla IV. ke smíru byly marné. A tak 14.2.1352 vytáhl král s vojskem z Prahy. Vzbouřenci však výzvy ke smíru stále odmítali. Teprve když vojsko prošlo rožmberskými državami a dobylo několik opevněných míst, složili zbraně a slíbili podřídit se královu rozhodnutí. Ten vydal 2.5.1352 kompromisní rozhodnutí. Nařídil oběma stranám zajaté propustit na svobodu, pokoj, svornost a sporné věci vyřídit přátelskou dohodou nebo soudem. V případě porušení míru jedním, přislíbili všichni společný postup proti narušiteli. Joštovi (20603) z Rožmberka byl odebrán úřad nejvyššího komorníka a za Jindřicha (40701) bylo stanoveno velké výkupné. Všichni Vítkovci se proto sešli 24.5.1352 na hradě v Sezimově Ústí. Rožmberkové koupili od pánů z Hradce panství Sedlčanské. V komisi pro odhad ceny byli také Jan (60702) z Ústí a Vilém (50602) ze Stráže.
            Hradečtí těžce nesli ztrátu starých rodových držav, vinu za to připisovali Vilémovi (30509) z Landšteina, a prahli po pomstě. Již v září Jindřich (40701) uspořádal na Viléma (30509) pravý hon, tomu se však podařilo 15.9.1352 uniknout. Válka byla obnovena, zpočátku jen na jihozápadní Moravě. Vilém (30509) oblehl Oldřicha (40704) ve Slavonicích. Měšťané z Telče však přispěchali na pomoc a Vilém (30509) ustoupil do markrabské Jemnice Hradečtí ji oblehli a byli varováni markrabím Janem Jindřichem. Neuposlechli, a markrabě se v říjnu pustil do válčení s výsledkem neznámým. Vojska se zlatou růží se obávali i v Brně. Karel IV. dopisem z Frankfurtu 19.1.1354 za „veliké viny a přestupky“ odňal Jindřichovi (40701) chodskou zástavu a královští Domažlice obsadili. Konečně 13.7.1354 byl sjednán nový mír. Jindřich (40701) a Vilém (30509) museli pokorně králi přísahat, že chtějí dále žíti v přátelství. Oldřich (40704) a Heřman (40705) bratři z Hradce, Jošt (20603) a Jan (20605) bratři z Rožmberka, Oldřich (60703) a Jan (60702) z Ústí zaručují se za Jindřicha (40701) z Hradce, že nebude usilovat o Vilémův (30509) život. Jindřich (40701) zavazuje se nahradit Vilémovi (30509) některé pojmenované škody.
            Ve srovnání s válkou růží v Anglii je tato „česká“ nepatrnou epizodou. Ukazuje však, že ona někdy uváděná soudržnost Vítkovců nebyla zase tak důsledná. Rivalita a boj o moc si obvykle prostředky nevybírá bez ohledu na historické období.
            Období „války růží“ a události, které ji předcházely, inspirovaly Ludmilu Vaňkovou k napsání románů Pán stříbrné růže a Válka růží. Hlavní postavou prvního je Vilém (30509) z Landšteina a román popisuje události let 1304 až 1347. Události let 1347 až 1357 zachycuje druhý román, jehož hlavní postavou je Jindřich (40701). I když autorka sled hlavních událostí dodržuje, s jednajícími postavami již zachází dosti volně. Motivace jejich jednotlivých činů je někdy vykonstruovaná a často nevěrohodná. I vlastní průběh událostí občas postrádá logiku. A navíc do některých vstupují postavy víceméně vymyšlené, někdy zcela zbytečně.
 
 
 
BÍLÁ PANÍ
 
 
            Že se na sídlech Vítkovců zjevuje Bílá paní je všeobecně známo. Bohuslav Balbín (* 3.12.1621, † 28.11.1688) ji ztotožnil s dcerou Oldřicha (20803) z Rožmberka Perchtou (20906) (* 1429, † 2.5.1476). Obvykle se však již neuvádí, že páni z Hradce měli také „svou“ Bílou paní a to více než půl století před narozením paní Perchty (20906). Byla jí Markéta z Hardeka, druhá manželka Jindřicha (40701) z Hradce, a toto přízvisko dostala již za svého života.
            Její manžel, díky své neklidné povaze, byl často mimo panství a tak jeho správa zůstala na paní Markétě. V té době také sídelní hrad procházel přestavbou, zahájenou již za Oldřicha (40602). Uvádí se, že Markéta byla mezi poddanými velmi oblíbená pro svou přívětivou povahu a časté dobré skutky. Traduje se, že právě ona zavedla proslulý zvyk rozdávání sladké kaše. Po manželově smrti († 5.7.1363) vstoupila do kláštera klarisek v Krumlově, který roku 1365 obdarovala. Předtím si však vymohla papežské povolení k návštěvám svých dětí na Hradci. Přijížděla v řasnatém řádovém rouše bílých mnišek a lid ji začal nazývat „bílá paní“. Zdá se však že, na rozdíl od Perchty (20906), neměla důvod k posmrtnému neklidu, pokud ovšem nebudeme brát v úvahu poněkud nevázaný život jejího manžela. Snad tedy jedině starost o osud rodu a rodového sídla. Zemřela patrně v Krumlově 6.12.1369.
            Údajně byla kaše slíbena po dokončení přestavby. K tomu došlo na podzim a do jejího podávání padal sníh. Proto bylo v následujících letech přesunuto na velikonoce, na zelený čtvrtek. První zmínka o podávání kaše je však až ze šestnáctého století v testamentu Adama (41201) z 19.10.1529, kde se uvádí: „Co se krmení chudých na zámku Hradeckém v zelený čtvrtek každého roku podle starodávného obyčeje dotýče, ustanovuji a dědice své k tomu zavazuji, aby toho nikterakž neskládali, ani toho jak a čím nezměňovali, než tak to před se podle starého obyčeje každého roku zachovávali.“ Byla to pšeničná (někdy také hrachová) kaše slazená medem, žitný chléb a peněžní dárek. Později, zejména za Slavatů, se „jídelní lístek“ změnil (polévka, ryby, kaše, chléb a pivo). Nejstarší záznamy o rozdávání kaše jsou z roku 1551, kdy se na zámku sešlo 5 024 osob a medu se údajně spotřebovala celá tuna. Obvykle se scházelo kolem pěti tisíc lidí, v roce 1694 jich bylo přes devět tisíc. Je tedy jasné, že šlo o zvyk nejen nákladný, ale i organizačně náročný, který se postupem času poněkud pozměňoval. V 18. století, za Černínů, byl tento zvyk nahrazen zřízením fundace pro chudé. Císař Josef II., který ve svých zemích podobné zvyky zrušil, povolil tuto změnu 16.11.1782.
            Zjevení Bílé paní vždy oznamovalo nějakou významnou událost. Nejznámější případ zaznamenal, podle vyprávění, Bohuslav Balbín. V noci na 4.1.1604 se zjevila rektorovi hradecké jezuitské koleje Mikuláši Pistoriusovi a vyzvala jej, aby se rychle odebral zaopatřit umírajícího posledního pána z Hradce Jáchyma Oldřicha (41504), a sama jej k němu s lucernou doprovodila.
 
 
ŽIROVNICE (u Jindřichova Hradce)
            Zprávy o založení hradu chybí. Prvním známým držitelem byl Oldřich (40602) z Hradce. Je pravděpodobné, že hrad pochází z druhé poloviny 13. století. Zakladateli byli patrně páni z Hradce, protože jim v této době zdejší kraj patřil. V letech 1371 až 1379 patřila Žirovnice pánům z Ústí. Již roku 1393 byl však majitelem Žirovnice Jan Kamarýt z Lukavce, který se pak po ní i psal. Roku 1485 (vklad do desek proveden 11.10.) koupil panství Václav Vencelík z Vrchovišť, který gotický hrad rozšířil a přestavěl v podstatě do dnešní podoby. Dalším majitelem se stal 1544 Albrecht z Gutšteina, který v úpravách hradu pokračoval. Žirovnickým udělil 25.1.1547 svobodu v nakládáním s majetkem a stěhování. Roku 1564 (vklad 15.6.) koupil žirovnické panství Jáchym (41304) z Hradce. Patřily k němu Zdešov, Jakubín, Cholunná, Krumvald, Stranná, Vlčetín, Žďárek a tvrz Štítné. Následně připojeny i Počátky. Ten se však, s ohledem na úřad, na svých panstvích málo zdržoval a tak jejich správa připadla manželce Anně (21201) z Rožmberka, která někdy na Žirovnici i bydlela. Za posledních pánů z Hradce se hrad přeměnil v renesanční zámek. Po smrti Jáchyma Oldřicha (41504) přešlo dědictví na jeho sestru Lucii Otilii (41505), manželku Viléma Slavaty z Chlumu a Košumberka. Po bitvě u Jankova roku 1645 obsadil Žirovnici švédský generál Torstenson. Při dobývání císařským vojskem roku 1646 byl hrad velmi poničen. Roku 1693 připadla Žirovnice dědictvím Šternberkům, kteří hrad obnovili. Roku 1910 koupilo hrad město, a roku 1964 hrad vyhořel. Obnova hradního areálu byla zahájena 1974.
Hrad i město je na skalním ostrohu mezi říčkou Žirovničkou a Počáteckým potokem, vodní ochranu doplňovaly tři rybníky. Od města byl hrad oddělen širokým příkopem, přes který nyní vede kamenný most. Má dispozici raně gotického hradu. Z původní stavby pochází hláska v předhradí, zadní věž, okrouhlá bašta na západní straně a některé hlavní zdi. V 16. až 17. stol. byla velká část hradu zastavěna. Brána je sice stará, ale přestavěná. První nádvoří je v původním předhradí a byl zde druhý příkop, druhé uvnitř hradu s jednopatrovými křídly s arkádami a věží je trojhranné. Přístup do hradu z předhradí byl po padacím mostě.
            Původní farní kostel sv. Filipa a Jakuba pocházel ze stejné doby jako hrad, roku 1713 byl barokně obnoven. V letech 1868 až 1872 byl na jeho místě postaven nový trojlodní pseudogotický. Zařízení je ze stejné doby, zachovány zůstaly jen zlomky pozdně barokní výzdoby.
            Jednolodní hřbitovní kostel sv. Jiljí je původně gotický snad ze začátku 16. století, doložen 1605, vypálen za třicetileté války. Kolem roku 1700 barokně přestavěn, zařízení ze stejné doby. Starý pivovar je pozdně renesanční z roku 1610, je přízemní s původními interiéry.
Osada doložená ve 14. stol. se asi v 15. století stala městečkem. Užívá znak Vencelíků z Vrchovišť, tedy stříbrného jednorožce v modrém poli.
 
 
POČÁTKY (u Jindřichova Hradce)
            Osada vznikla nejpozději ve druhé polovině 13. století na rozvodí Severního a Černého moře, na počátku dvou vodních toků, totiž Jihlavky a Žirovnice. Odtud také její název, tedy místo u pramenů dvou říček. Patřila původně ke královským statkům, později přešla do majetku pánů z Hradce. Trhová ves, doložená 1285 se brzy stala městečkem a snad roku 1439 městem. Město bylo později společně s několika vesnicemi jako Zdešov, Jakubín, Cholunná, Žďárek, Litkovice a tvrzí Štítné, připojeno k žirovnickému panství, se kterým sdílelo další majitele i osudy. Od pánů z Hradce dostalo různá práva a výsady, které pak byly jejich nástupci potvrzovány a rozhojňovány.
Již roku 1365 byly Počátky hrazeným městečkem. Z hradeb se dvěma branami zůstaly zachovány jen zbytky. Kostel sv. Jana Křtitele připomínaný roku 1273 a roku 1354 uváděný jako farní, 1653 vyhořel. V letech 1688 až 1690 byl znovu barokně vystavěn, a po požáru roku 1824 obnoven do dnešní podoby. K široké a vysoké střední lodi je po stranách připojeno po pěti nižších kaplích, které jsou spojeny průchody a do lodi otevřeny arkádami. Zařízení je většinou barokní z doby před rokem 1700.
Jednolodní hřbitovní kostel Božího těla, původně z konce 16. stol. byl nově barokně vystavěn asi v letech 1705 až 1711. Kaple sv. Anny (dnes Sbor církve československé) byla založena společně s chudobincem raně barokně roku 1694. Vyhořela roku 1821, opravena 1834 a 1934. Uprostřed náměstí je sousoší sv. Jana Nepomuckého z let 1717 až 1720, opraveno 1828 a 1838 připojena empírová kašna. Domy jsou většinou v jádře renesanční a barokní. Radnice je raně barokní ze 17. století.
Narodil se zde básník Václav Jebavý, známý jako Otokar Březina. Pozdější krumlovský archivář František Navrátil mu a jeho rodu věnoval několik článků (Otokar Březina a město Počátky, Městské muzeum v Počátkách, 1932).
Město původně používalo znak pánů z Hradce, tedy zlatou růži v modrém poli, nejstarší známá pečeť je z roku 1551. Tento znak byl změněn roku 1698: Modrý štít polcený zlatou linkou. Vpravo zlatá šternberská hvězda a pod ní písmena AW (Adolf Wratislav ze Šternberka), vlevo zlatá růže s červeným semeníkem a zelenými kališními lístky a pod ní písmena AL (Anna Lucie Slavatová). Štít a královskou korunu nad ním drží dva bíle odění andělé.
 
 
HRÁDEK (u Chýnova)
            Na skalnatém ostrohu nad Hrádeckým rybníkem stával menší hrad zvaný Hrádek. Patřily k němu vsi Křeč a Pořín a zřejmě i další vesnice. V letech 1358 až 1362 patřil Jindřichovi (40701) z Hradce. Po jeho smrti jej spravovali bratři z Rožmberka, jako poručníci jeho sirotků, poslední zpráva o tom je z 26.11.1369. Při rozprodávání zdejších statků prodali páni z Hradce ves Křeč a s ní snad i Hrádek Rožmberkům, kteří je připojili k choustnickému panství. Za husitských válek zde sídlil Ondřej z Nemyšle, který někdy ve třicátých letech 15. století přesídlil na Radenín. Hrádek byl zbořen patrně v posledních letech husitských válek nebo krátce po nich. Při rozprodeji choustnického panství na konci 16. století se pak dostal Homutům z Harasova k Radenínu.
 
 
HOŘEPNÍK (u Červené Řečice)
            Městečko Hořepník, po kterém se psal roku 1252 Bedřich z Hořepníka, bylo od starodávna rozděleno mezi dva pány, z nichž jeden sídlel na hradě Konipase u vsi Březiny, který se ve starších dobách Hořepníkem nazýval. Za vlády Přemysla Otakara II. to byl Sezema (70201) z Hořepníka, kterého Sedláček z nejasných důvodů považuje za Vítkovce. Po něm statek Hořepnický i Žiželický zdědil Dětoch z Třebelovic, syn Sezemovy (70202) sestry, který se aktivně účastnil roku 1304 bojů při vpádu císaře Albrechta. Po Dětochově smrti daroval král 13.1.1334 Žiželice Petrovi (20501) z Rožmberka a polovinu Hořepníka s Konipasem Oldřichovi (40602) z Hradce. Kdy jeho potomci toto zboží prodali není známo, ale roku 1384 je již nedrželi. Druhou část městečka držel Tluksa z Hořepníka.
            Dalšími držiteli byli páni z Mezimostí, kteří se později zvali Konipasy z Konipasu. Počátkem 15. století držel Konipas Jan z Chotěmic. Ale spoludržitelem Hořepníka byl 30.11.1417 Heřman (30707) z Landšteina. Později dostal Konipas i Hořepník Mikuláš (30807) z Landšteina a z Borotína, který panství držel za husitských válek. Později je prodal Janovi z Kralovic i vesnicemi Březina, Lesná a Úlehle. V polovině 15. století byly statky připojeny k Loutkovu. Majitelé se střídali: Jan ze Smilkova a Kostelce, Jan z Vojslavic, Burjan Trčka z Lípy, Jan Houska ze Zahrádky, Křinecký z Ronova, Šturm z Hyršfeldu, Materna z Květnic, Vratislav z Mitrovic, Miličovský z Braumberka a páni z Talmberka.
Ves Březina je v těsné blízkosti na západ od Hořepníka. V letech 1574 až 1577 zde byla postavena tvrz a na jejím místě roku 1765 barokní zámek, přestavěný 1893. Je to dvoukřídlá jednopatrová budova. U zámku je barokní kaple Čtrnácti sv. pomocníků z roku 1765 upravená roku 1893. V parku je pseudogotická kaple z doby poslední přestavby. Z tvrze zůstaly částečně zachovány příkopy a valy. Za zámkem býval hrad Konipas ze kterého nic nezbylo.
Jednolodní kostel sv. Václava je připomínán jako farní ve 14. století. Dnešní podoba je z roku 1672, opravován v letech 1837, 1854 a 1884. Roku 1891 byla zvýšena věž a upravena pseudorománsky. Zařízení je z konce 16. století, barokní fara je z druhé poloviny 18. století.
Znak je snad z 15. století. V modrém poli je stříbrná věž s červenou kuželovou střechou se zlatou makovicí a korouhvičkou. Po každé straně věže je stříbrná oboustranná lilie.
 
 
 
 
 
 
 
 
 
VÍTKOVCI UVEDENÍ V TÉTO ČÁSTI
 
jméno
číslo
 
 
 
 
Adam
41201
syn Jindřicha (41102)
Anežka
40601
† 14.10.1319, dcera Oldřicha (40501), 1. manžel Meinhart z Lisniku,          2. manžel Weinhart ze Schaunberka
Anežka
40806
dcera Oldřicha (40704)
Anna
20607
z Rožmberka, † 1388, manžel Oldřich (40704) z Hradce
Anna
21201
z Rožmberka
Anna
40604
1325, 1336, dcera Oldřicha (40501), manžel Eberhart z Walsee
Anna
40703
† 1362, dcera Oldřicha (40602), 1. manžel Jindřich z Lichtenburka,             2. manžel Jindřich z Bítova
Eliška
40603
† 1312, dcera Oldřicha (40501), manžel Smil z Kunštátu
Eliška
40810
1400, dcera Heřmana (40705), 1. manžel Jan z Kravař, 2. manžel Jiří          z Lichtenburka
Heřman
40705
1338, † 1404, syn Oldřicha (40602), přísedící zemského soudu, 1. manželka Kunka, 2. manželka Petruška
Heřman
30707
z Landšteina
Jáchym
41304
syn Adama (41201)
Jáchym Oldřich
41504
syn Adama (41403), poslední pán z Hradce
Jan
20605
z Rožmberka
Jan
30602
z Landšteina
Jan
40808
syn Oldřicha (40704)
Jan
60702
z Ústí
Jindřich
20701
z Rožmberka
Jindřich
40701
1345, † 5.7.1363 syn Oldřicha (40602), 1.manželka Markéta z Halsu,         2. manželka Markéta z Hardeka
Jindřich
40807
syn Oldřicha (40704)
Jošt
20603
z Rožmberka
Kateřina
40812
asi omylem uvedená dcera Heřmana (40705)
Klára
40809
1384?, dcera Heřmana (40705), klariska v Krumlově
Klára
40908
dcera Jindřicha (40801)
Litold
30605
z Landšteina
Lucie Otilie
41505
dcera Adama (41403), dědička panství
Menhart
40702
1349, 1377, syn Oldřicha (40602), kanovník pražský, titulární biskup tridentský
Menhart
40811
1391, † 1393?, syn Heřmana (40705), manželka Anna z Velhartic
Mikuláš
30807
z Landšteina
Ojíř
30604
z Landšteina
Oldřich
20604
z Rožmberka
Oldřich
20803
z Rožmberka
Oldřich
40501
1267 † 1312(?), syn Oldřicha (40403) manželka Mechtilda ze Stubenberka
Oldřich
40602
* 1299, † 13.12.1349, syn Oldřicha (40501), 1. manželka Markéta                z Korutan, 2. manželka Klára z Bílkova
Oldřich
40704
1343, 1383, syn Oldřicha (40602), přísedící zemského soudu, manželka Anna (20607) z Rožmberka
Oldřich
40805
syn Oldřicha (40704)
Oldřich
60703
z Ústí
Ondřej
60704
z Ústí
Perchta
20906
z Rožmberka
Petr
20501
z Rožmberka
Petr
20602
z Rožmberka
Sezema
70201
z Hořepníka, snad Vítkovec
Sezemova sestra
70202
matka Dětocha z Třebelovic
Vilém
30509
z Landšteina
Vilém
30603
z Landšteina
Vilém
50602
ze Stráže
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
MÍSTA UVEDENÁ V TÉTO ČÁSTI
 
místo
okres
 
 
 
 
Bánov
Uherské Hradiště
ves u Uherského Brodu
Bílkov
Jindřichův Hradec
hrad u Dačic
Borkovice
Tábor
ves Veselí nad Lužnicí
Březina
Pelhřimov
ves u Hořepníka, později patřila k Choustníku
Černovice
Pelhřimov
městečko u Chýnova
Číměř
Jindřichův Hradec
městečko u Jindřichova Hradce
Člunek
Jindřichův Hradec
ves u Kunžaku
Dačice
Jihlava
město u Telče
Deštná
Jindřichův Hradec
městečko u Kardašovy Řečice, 1294 trhová ves
Domažlice
 
královské město
Drahov
Tábor
ves u Veselí nad Lužnicí
Drahýška
Jindřichův Hradec
zaniklá ves u Lodkéřova
Dráchov
Tábor
ves u Soběslavi
Hluboká
České Budějovice
hrad a později zámek u Budějovic
Horní Pěna
Jindřichův Hradec
ves i Jindřichova Hradce
Hořepník
Pelhřimov
městečko u Červené Řečice
Hradec
 
(Jindřichův) hrad doložený 1220, trhová ves 1255, město doloženo 1293
Hrádek
Pelhřimov
hrad u Chýnova
Cholunná
Pelhřimov
ves u Žirovnice
Jakubín
Pelhřimov
ves u Žirovnice
Jeníkov
Jihlava ?
ves nejasné polohy, snad u Dačic
Jižná
Jindřichův Hradec
ves u Jindřichova Hradce
Kanice
Jindřichův Hradec        ?
snad kdysi ves u Jindřichova Hradce
Kardašova Řečice
Jindřichův Hradec
město u Jindřichova Hradce, první zmínka 1267
Klenová
Jindřichův Hradec
ves u Kardašovy Řečice, připomínaná 1294
Konipas
Pelhřimov
kdysi hrad u Hořepníka
Krumlov
 
Český, hrad a město
Krumvald
Pelhřimov
ves u Pelhřimova
Křeč
Pelhřimov
ves u Černovic
Kunžak
Jindřichův Hradec
město u Jindřichova Hradce
Landštein
Jindřichův Hradec
zřícenina hradu u Slavonic
Lesná
Pelhřimov
ves u Hořepníka
Litkovice
Pelhřimov
ves u Žirovnice
Lodhéřov
Jindřichův Hradec
ves u Jindřichova Hradce
Loutkov
Pelhřimov
kdysi ves, nyní součást Hořepníka
Mosty
Jindřichův Hradec
ves u Kunžaku
Mažice
Tábor
ves u Veselí nad Lužnicí
Mezimostí
Tábor
městečko na soutoku Lužnice a Nežárky, připojeno k Veselí nad Lužnicí
Mnich
Jindřichův Hradec (Pelhřimov)
ves u Kardašovy Řečice, nebo u Kamenice nad Lipou (není jasné která)
Nový Dvůr
Jindřichův Hradec
kdysi statek u Lodhéřova, zmiňovaný 1297
Pístina
Jindřichův Hradec
ves u Stráže nad Nežárkou
Plasná
Jindřichův Hradec
ves u Kardašovy Řečice
Plavsko
Jindřichův Hradec
ves u Stráže nad Nežárkou
Pleše
Jindřichův Hradec
ves u Kardašovy Řečice
Počátky
Pelhřimov
město u Žirovnice
Pomezí
Jindřichův Hradec
osada a kdysi hrádek u Landšteina
Pořín
Tábor
ves u Chýnova
Radenín
Tábor
zámek u Choustníka
Radouň
Jindřichův Hradec
kdysi ves u Jindřichova Hradce
Radouňka
Jindřichův Hradec
ves u Jindřichova Hradce
Ratiboř
Jindřichův Hradec
ves u Jindřichova Hradce
Rodvinov
Jindřichův Hradec
ves u Jindřichova Hradce
Roseč
Jindřichův Hradec
ves u Jindřichova Hradce
Rosička
Jindřichův Hradec
ves u Jindřichova Hradce
Rozštýn
Jihlava
hrad u Telče
Řečice
Jindřichův Hradec
později Kardašova
Řitlov
Pelhřimov
kdysi ves u Počátek
Sedlčany
Příbram
město u Votic
Skrýchov
Jindřichův Hradec
ves u Studené
Slavonice
Jindřichův Hradec
město u Telče, snad již kolem roku 1200
Stodůlky
Praha
kdysi farní ves u Prahy, nyní součást Prahy 5
Stranná
Pelhřimov
ves u Žirovnice
Strmilov
Jindřichův Hradec
městečko u Jindřichova Hradce, uváděné 1255
Střížovice
Jindřichův Hradec
ves u Kunžaku
Studená
Jindřichův Hradec
městečko u Telče
Suchdol
Jindřichův Hradec
ves u Kunžaku
Svinky
Tábor
ves u Soběslavi
Sviny
Tábor
ves u Veselí nad Lužnicí
Štítné
Pelhřimov
ves u Žirovnice
Štramberk
Jihlava
hrad u Telče
Telč
Jihlava
osada připomínaná 1207, později město u Třešti
Úlehle
Tábor
ves u Mladé Vožice
Velešín
Český Krumlov
hrad a městečko u Kaplice
Velhartice
Klatovy
hrad u Sušice
Vlastiboř
Tábor
ves u Soběslavi
Vlčetín
Pelhřimov
ves u Žirovnice
Wilhering
Rakousko
klášter v Horních Rakousích
Zalší
Tábor
ves u Veselí nad Lužnicí
Zámostí
České Budějovice
městečko u Hluboké
Zdešov
Jindřichův Hradec
ves u Žirovnice
Zornstein
Jihlava
kdysi tvrz u Telče
Źďárek
Jindřichův Hradec
snad Žďár u Kamenice nad Lipou
Žirovnice
Pelhřimov
hrad a městečko u Počátek
Žiželice
Kolín
ves u Chlumce nad Cidlinou
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
Ó - k - Praha 2009
04.08.2009 18:59:18
ptheiner

Líbí se vám tyto stránky?

Ano (1778 | 35%)
Ne (1673 | 32%)
Stránky zdarma
Stránky systému Webgarden
Nashledanou v Českém Krumlově v srpnu 2018!
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one